K funkcím staročeského reflexiva sě

Kfunkcím staročeského reflexiva sě Jiří Pergler (Praha) FUNCTIONS OF THE REFLEXIVE MORPHEME SĚ IN OLD CZECH The article deals with the functions of the reflexive morpheme sě in Old Czech. Three types of constructions containing the reflexive form are described: (1) constructions with the accusative form of the reflexive pronoun, (2) constructions that express spontaneous events, and (3) agent-demotion constructions. We focus on the most important syntactic and semantic characteristics of these constructions and also treat the criteria of animacy of the syntactic subject and verbal aspect. The constructions we describe are considered to be prototypes, hence they have no clear boundaries and therefore ambiguous cases whose interpretation is not clear can be found in the data. We thus pay attention to several types of these cases. Although all three construction types are to be found also in Modern Czech, the Old Czech constructions considerably differ from the Modern Czech ones. We therefore point out the most important of these differences. KEYWORDS reflexivity, Old Czech, reflexive pronoun, spontaneity, agent demotion KLÍČOVÁ SLOVA reflexivita, stará čeština, reflexivní zájmeno, spontánnost, deagentizace 1. ÚVOD Vtomto článku se budeme zabývat funkčním spektrem reflexiva sě/se1 vestaré češtině, předmětem našeho zájmu budou tedy různé typy konstrukcí, vnichž se toto reflexivum vyskytovalo. Českému reflexivnímu se je vbohemistice věnována značná pozornost,2 která se ovšem soustředí především na synchronní studium stavu novočeského, poněkud stranou tak zůstává situace ve starších vývojových fázích češtiny. Zaměřujeme se zde proto na češtinu starou3 asnažíme se podat přehled nejdůležitějších funkcí, které zde reflexivum sě plnilo. Vzhledem ktomu, že ucelený popis fungování tohoto reflexiva ve staré češtině dosud chybí,4 má tato práce charakter pilotní 1 Obě fonologické varianty zde probíráme bez vzájemného rozlišování, neboť fonologická rovina stojí mimo oblast našeho zájmu. Vnásledujícím textu budeme obvykle pro stručnost uvádět pouze starší variantu sě, máme tím však na mysli varianty obě. 2 Srov. např. Havránek (1928), Kopečný (1954), Oliva (2001), Komárek (2001), Fried (2004), Panevová (2008) či Hudousková (2009). 3 Vsouladu stradicí rozumíme pojmem „stará čeština“ jazyk od nejstarších památek do roku 1500. 4 Informace tak lze čerpat spíše jen zobecně koncipovaných historických mluvnic, srov. např. Gebauer (1960; 2007), Vážný (1964), Dostál (1967), Trávníček (1962). ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1, S. 27–41 issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova v praze 28 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 studie, jejímž cílem je vnést do dané problematiky základní vhled.5 Zároveň věříme, že svým teoreticko-metodologickým přesahem může být práce zajímavá nejen pro bohemisty, nýbrž ipro filology zjiných oborů. Jednotlivé funkce reflexiva sě, onichž bude řeč, pojímáme jako prototypy. Předpokládáme tedy, že tyto funkce jsou charakterizovány svým prototypickým případem, kterému se jednotlivá užití do různé míry blíží, resp. mohou se od něj do různé míry vzdalovat. Popisované kategorie tedy nemají jasně dané hranice, při analýze konkrétních dokladů proto není namístě otázka, zda doklad do dané kategorie jednoduše patří, nebo nepatří, nýbrž otázka, do jaké míry se danému prototypu podobá. Zteorie prototypů dále vyplývá, že jednotlivé kategorie nejsou diskrétní, může se tedy stát, že se některý doklad dourčité míry podobá více prototypům. Proto je třeba počítat ispřípady pomezními, kdy dané užití reflexiva není možné jednoznačně klasifikovat, itěmto pomezním případům tedy budeme věnovat náležitou pozornost. Neexistenci jasných hranic dále předpokládáme (vsouladu smoderními funkčně orientovanými pracemi6) také mezi gramatikou alexikonem, počítáme tedy sexistencí gramaticko- -lexikálního kontinua. Proto zde neřešíme otázku, zda je reflexivum vjednotlivých případech součástí slovesného lexému, součástí slovesného tvaru, nebo samostatnou syntaktickou jednotkou, nýbrž zabýváme se vždy reflexivní konstrukcí jako celkem ařešíme, jaké jsou její morfosyntaktické asémantické vlastnosti. Vtomto článku budeme pracovat shypotézou, že vprůběhu jazykového vývoje dochází kpostupnému ústupu reflexiva se zfunkce zájmena (vakuzativním tvaru) směrem kfunkci „pouhého“ gramatického prostředku, tj.kjeho postupné gramatikalizaci. Jak ukážeme, platí, že ve staré češtině bylo toto reflexivum skutečně více zájmenem améně gramatickým prostředkem, než je tomu včeštině nové, což uvedenou hypotézu podporuje. Pro náš výzkum jsme použili vlastní databázi dokladů staročeského reflexiva sě, tyto doklady jsme čerpali ze Staročeské textové banky.7 Aby byla zajištěna chronologická vyváženost databáze, pracovali jsme srozdělením staročeského období na chronologické vrstvy A–F podle Staročeského slovníku, přičemž jednotlivé vrstvy jsou vnaší databázi zastoupeny rovnoměrně.8 Celkem tato databáze obsahuje 390 5 Podrobněji se tomuto tématu věnujeme ve své diplomové práci (Pergler, 2013). 6 Srov. např. Bybee (1985, s. 12): „[t]hese three expression types [= lexical expression, inflectional expression, syntactic expression] do not constitute discrete categories, but rather mark off areas on acontinuum“, příp. Hopper— Traugott (2003, s. 4): „it is possible to speak of acontinuum of bonding between forms that has alooser relationship between forms (i.e., independent words) at one end and tighter relationship (i.e., grammatical affixes attached to stems) at the other“ nebo Fried (2013, s. 12): „KG [= konstrukční gramatika] nepočítá sbinárním dělením na gramatiku alexikon, čímž nastavuje dostatečnou flexibilitu analytických areprezentačních možností tak, aby výsledný popis odpovídal empiricky doložené prostupnosti lingvistických kategorií ajejich škálovitosti“. 7 Staročeská textová banka [on-line]. Verze z28. 1. 2013. Oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, v. v. i. Dostupná na http://vokabular.ujc.cas.cz/banka.aspx. 8 Kvymezení chronologických vrstev viz Staročeský slovník (1968, s. 14). Rovnoměrné zastoupení se netýká vrstvy A, která je vzhledem knižší doloženosti zastoupena menším počtem JIřÍ PERGLER 29 dokladů reflexiva sě (svyloučením dokladů reflexiv tantum, která stojí stranou našeho zájmu). Na základě popsané databáze jsme identifikovali tři časté funkce staročeského reflexiva sě, resp. tři časté typy konstrukcí, vnichž se toto reflexivum vyskytuje. Jedná se okonstrukce sakuzativním sě, konstrukce spontánnostní akonstrukce deagentní. Vnásledujících kapitolách postupně pojednáme otěchto třech typech konstrukcí, přičemž si budeme všímat relevantních morfosyntaktických asémantických vlastností jejich prototypických případů. 2. KONSTRUKCE SAKUZATIVNÍM SĚ (1) proto má kovář kleště, aby sě nezžehl PříslFlaš, 43v9 Příkladem prvního typu konstrukcí je doklad (1). Těchto konstrukcí se účastní tranzitivní slovesa10 (vreflexivně podobě), ovšem na rozdíl odprototypických tranzitivních konstrukcí, kde se na označovaném ději podílí dvě entity (agens apatiens), zde se účastní děje pouze entita jedna (vuvedeném příkladu jde okováře). Tato entita přitom zastává obě sémantické role typické pro tranzitivní konstrukce, tedy jak roli agentu (tj. je entitou děj cílevědomě způsobující, vdaném příkladu pálící), tak roli patientu (tj. zároveň je dějem zasahována, zde pálena). Formálně je takovou konstrukci možné interpretovat tak, že role agentu je zde ztvárněna podmětem (vuvedeném případě nevyjádřeným) arole patientu koreferenčním reflexivem,11 které je tak vprototypických případech možné pokládat za akuzativní tvar reflexivního zájmena.12 Vnaší databázi je popsaný typ konstrukcí zastoupen 77 doklady (vzhledem ke zmíněným prototypickým efektům, jako je neostrost kategoriálních hranic, je ovšem tuto idalší uváděné kvantifikace třeba chápat spíše jako orientační). Sloveso zde přitom vystupuje vširokém spektru tvarů, jak určitých (indikativu různých časů, impedokladů. Pro přehled památek zařazených do databáze apočet příslušných dokladů viz Pergler (2013, s. 37). 9 Zkratky památek citujeme podle Staročeského slovníku (1968). 10 Případně deverbativní adjektiva, jak ukazuje doklad vítaj, kráľu všemohúcí, […] svým milým sě zjevujúcí ModlKunh, 146v–147r. 11 Otázkou je, zda je reflexivum sě obligatorně koreferenční spodmětem příslušného slovesa. Gebauer (2007, s. 224) uvádí několik příkladů se slovesem vneurčitém tvaru nebo sdeverbativním adjektivem, kdy antecedentem zvratného zájmena není vyrozuměný podmět tohoto slovesa/adjektiva, nýbrž (referenčně odlišný) podmět celé věty, srov. doklad radosti, jěž buoh milujícím sě připravil Kruml. Vnašich dokladech je však reflexivum vždy koreferenční s(vyrozuměným) podmětem příslušného slovesa. 12 Srov. naše označení „konstrukce sakuzativním sě“. Za akuzativní zájmenný tvar je ovšem možné reflexivum sě pokládat také vněkterých konstrukcích sreciproční interpretací, takových dokladů je vnaší databázi 24 apodrobněji onich pojednáváme vPergler (2013, s. 59–63), zde se jim věnovat nebudeme. 30 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 rativu ikondicionálu, se zastoupením různých hodnot osoby ačísla), tak neurčitých (infinitiv, participium s-ové ant-ové), srov. následující příklady: (2) vy sě lékaři vzýváte hřiešných dúš DesHrad, 111v (3) udeři sě uprsi silně izaplaka baba DesHrad, 104v (4) budúť sě nad vámi mstíti hněvy, nejsúc dobřě syti PodkU, 21v (5) píte, přietelé, aopíte se, najmilejší! JakKal, 91v (6) vkostele se modliti avlázně zdrávo jest se mýti PříslFlaš, 54v (7) [purgrabie] sě sám na smirt proradiv AlxH, 4r (8) svatému sě Prokopu poručě, ijide do uherského krajě HradProk, 26r Zdalších morfosyntaktických asémantických vlastností těchto konstrukcí jsme se zaměřili především na (sémantickou) životnost podmětu aslovesný vid. Podmět je uvšech našich dokladů životný, přičemž označuje obvykle člověka, příp. další entity chápané jako živé bytosti, např. Boha, čerta či anděla. Nutnost životného podmětu je možno vysvětlit skutečností, že podmět má vtěchto konstrukcích roli agentu, ajeho referent tedy musí být schopen cílevědomé aktivní činnosti. Pokud jde oslovesný vid, zřetelně převládá perfektivum (54 dokladů) nad imperfektivem (23 dokladů). Zřejmě to souvisí se skutečností, že jde prototypicky otranzitivní konstrukce, ukterých je obecně pozornost soustředěna nikoli na průběh děje, nýbrž na jeho výsledek (tj. jeho efekt na patiens), sčímž je sémanticky kompatibilní perfektivní vid (srov. např. Hopper— Thompson, 1980). Vsouvislosti skonstrukcemi sakuzativním sě je třeba se ještě zmínit okongruenci doplňku. Vnové češtině se může doplněk vtěchto konstrukcích shodovat pouze se subjektem, nikoli sreflexivem, což bývá obvykle pokládáno za argument proti chápání tohoto reflexiva jako akuzativního zájmenného tvaru (srov. např. Oliva, 2001, či Hudousková, 2009). Jak ovšem upozorňuje již Havránek (1928), ve staré češtině byla možná (byť nikoli dominantní) iakuzativní kongruence sreflexivem, vnaší databázi jsou takové doklady dva (viz příklady 9, 10). To je zásadní rozdíl mezi staročeským anovočeským stavem. Možnost akuzativní kongruence je přitom dle našeho názoru zřetelným argumentem pro zájmennou interpretaci reflexivního sě, auvedený rozdíl tedy podporuje naši hypotézu otom, že ve staré češtině bylo reflexivní sě více zájmenem, než je toto reflexivum včeštině nové. (9) ač sě uzříš přemožena, však přemóžeš všecky nepřátely Hvězd, 4v (10) račte sě, vecě, hotovy jmieti, chci vám noc śú Ježíšě jieti HradUmuč, 79v Ještě významnější odlišností mezi staročeským anovočeským stavem je pak užívání reflexiva sě (jakožto akuzativního zájmenného tvaru) vpředložkových frázích. Zatímco vnové češtině se po předložkách sakuzativní rekcí užívá pouze delší tvar sebe (kdežto tvar se zde vůbec nelze použít), vestaré češtině bylo užití kratšího tvaru vpředložkové frázi možné,13 srov. následující doklady: 13 Do dnešní doby se prepozicionální se dochovalo vdříve fixovaných písňových textech, srov. text písně Narodil se Kristus Pán: „člověčenství naše […] ráčil vzíti na se“. (Podle novočeských, resp. dnešních gramatických pravidel by zde musel být tvar sebe.) JIřÍ PERGLER 31 (9) [podkoní] dotud mluvě usta trudi, až žáka na sě vzbudi PodkU, 20r (10) viz za sě, před sebú uzříš PříslFlaš, 42v Pro výzkum distribuce tvarů sě asebe po předložkách sakuzativní rekcí jsme využili korpusovou aplikaci SyD.14 Jejich distribuci po předložce na zachycuje níže uvedený graf,15 zněhož zřetelně vyplývá, že ve staré češtině (tj. cca do roku 1500) byla situace zcela opačná než dnes, tj. že se zde po této předložce používal téměř výhradně kratší tvar sě, přičemž tato situace se začala rychle měnit až vnásledujícím období středněčeském. Velmi podobné výsledky přineslo zkoumání distribuce obou variant iuostatních předložek sakuzativní rekcí.16 Lze tedy shrnout, že tvar sě byl ve staré češtině téměř výhradním tvarem zvratného zájmena používaným po předložkách sakuzativní rekcí, čímž se stará čeština zásadně liší od češtiny nové. Itento rozdíl přitom podporuje hypotézu, že ve staré češtině byl zkoumaný tvar více zájmenem než včeštině nové. 3. KONSTRUKCE SPONTÁNNOSTNÍ (11) mají prorocstvie otom městě, že by bylo nějaké jezero na těch horách […] ato jezero že by se mělo někdy protrhnúti avytopiti město CestKabK, 185r Příkladem druhého typu konstrukcí je doklad (11). Podobně jako vpřípadě konstrukcí sakuzativním sě, itěchto konstrukcí se účastní tranzitivní slovesa (vuvedeném dokladu sloveso protrhnúti) aoznačovaného děje se opět účastní pouze jedna entita, nikoli entity dvě (vuvedeném příkladu jde ojezero). Odkonstrukcí sakuzativním sě 14 Cvrček, V.— Vondřička, P. (2011): SyD: Korpusový průzkum variant [on-line]. Praha: FF UK. Dostupný na <http://syd.korpus.cz>. 15 Tento graf včetně podrobných dat je možno nalézt na http://syd.korpus.cz/sVLSghEJ.dia. 16 Srov. např. výsledky pro předložky přěd/před, pro apod vPergler (2013, s. 66–67). 32 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 se ovšem tyto konstrukce liší vtom, žezúčastněná entita má pouze roli patientu, nikoli roli agentu (jezero je zde tedy pouze entitou protrženou, nikoli entitou protrhávající). Agens zde vůbec není sémanticky přítomen (tj. jezero by se protrhlo samo od sebe, nikoli tak, že by je někdo aktivně protrhl) avyjadřovaný děj tedy probíhá spontánně, tj. bez působení agentu.17 Patiens je vtěchto konstrukcích vyjádřen podmětem, areflexivum sě zde proto nelze pokládat za (akuzativní) zájmenný tvar.18 Spontánnostní konstrukce jsou vnaší databázi zastoupeny 71 doklady. Podobně jako ukonstrukcí sakuzativním sě se sloveso vyskytuje vrůzných tvarech, určitých (indikativ různých časů, kondicionál) ineurčitých (infinitiv, participium s-ové). Na rozdíl od prvního typu konstrukcí ovšem není vnašich dokladech zastoupen imperativ, což může souviset se skutečností, že imperativ vprototypických případech vyžaduje sémantickou přítomnost agentního doplnění, které uspontánnostních konstrukcí přítomné není.19 Za pozornost stojí také distribuce hodnot slovesné osoby— z59 určitých tvarů jsou pouze 4 tvary vjiné než třetí osobě. Tuto distribuci je možné vysvětlit tendencí kneživotnému podmětu (viz dále). Příklady různých tvarů: (12) když sě komu hlíza vyvrže pod paží, inhed krev púštěj Hvězd, 3v (13) ať sě vtúž tvář neproměníš jako má dci DesHrad, 106r (14) Svatého Prokopa proročstvie sě splni HradProk, 25v (15) amnožstvie jest ztonulo skoňmi, ješto se snimi led provaloval KronŽižka, 162v (16) tak sě zdáše, by vty časy všecky sě skály sbořily AlxH, 1r (17) Judáš, sněd, počě sě třiesti20 HradUmuč, 78r (18) potom Žižka, zhojiv se aslep jsa na obě oči, itáhl jest do Plzenska KronŽižka, 161v 17 Toto je podle našeho názoru stěžejní rys popisovaných konstrukcí, proto pro ně volíme termín „konstrukce spontánnostní“, srov. např. termín „spontaneous event reflexive“ uFried (2004). Pochopitelně by bylo možné zvolit ijiný zexistujících termínů, např. konstrukce antikauzativní, inchoativní, neagentní apod. Havránek (1928) tyto konstrukce označuje jako reflexivní formu slovesa svýznamem stavovým, což odráží skutečnost, že tyto konstrukce prototypicky slouží kvyjadřování změny stavu. 18 Tranzitivní slovesa prototypicky slouží kvyjadřování dějů. Poněkud dále od tohoto prototypu jsou pak slovesa sloužící kvyjadřování emočních stavů, byť itaková slovesa vreflexivní podobě se někdy spontánnostním konstrukcím relativně blíží, srov. např. doklad já tomuto nerad, že sem to slyšal, až mi se jakž’ssrdce zamútilo Hyn, 48v. Tyto případy jsou ale kromě své sémantiky specifické itím, že je unich časté dativní doplnění vyjadřující proživatele (vtomto případě tvar „mi“), proto je nezařazujeme do níže uváděných kvantifikací. 19 Srov. např. Karlík et al. (1995, s. 600). Vméně prototypických případech se ovšem imperativ může vyskytovat iusloves bez agentního doplnění, případně (upasivních imperativů) může být vyrozuměným podmětem slovesa vimperativu jiné doplnění než (přítomné) doplnění agentní (např. buď pozdraven). Jeden zanonymních recenzentů proto správně upozorňuje, že iuspontánnostních konstrukcí může být imperativ přijatelný (např. uzdrav se brzy) aže se utěchto konstrukcí vyskytuje ive střední češtině. Je proto možné, že při prozkoumání většího množství dokladů by bylo lze nalézt obdobné případy ivčeštině staré. 20 Ze synchronního pohledu se může zdát problematické zahrnovat výraz „třiesti se“ mezi konstrukce spontánnostní, neboť toto sloveso není vnové češtině tranzitivní (sloveso třást JIřÍ PERGLER 33 Pokud jde oživotnost podmětu, převládá uspontánnostních konstrukcí podmět neživotný. Neživotný podmět jsme identifikovali u40 dokladů,21 zatímco životný pouze u23 dokladů. Tendencí kneživotnému podmětu se tedy spontánnostní konstrukce zásadně odlišují od konstrukcí sakuzativním sě, kde je podmět vždy životný. Tento rozdíl lze vysvětlit různými sémantickými rolemi, které podmět plní. Vpřípadě spontánnostních konstrukcí má podmět pouze roli patientu, nikoli roli agentu (jako ukonstrukcí sakuzativním sě), není tedy uněj implikována cílevědomá aktivita amůže se tak jednat oneživou věc. Zhlediska slovesného vidu převládají doklady perfektivní. Dokladů perfektivních je vnaší databázi 46, dokladů imperfektivních 25. Převahu perfektivních dokladů je možné vysvětlit sémantikou popisovaných konstrukcí— jak již bylo naznačeno, tyto konstrukce nejčastěji vyjadřují změnu stavu, ukteré bývá obvykle vcentru pozornosti její výsledek, nikoli její průběh. Tendencí kperfektivnímu vidu se spontánnostní konstrukce podobají konstrukcím sakuzativním sě. Spontánnostní konstrukce (chápané ovšem jako samostatné reflexivní lexémy) zmiňuje I. Němec (1968, s. 58–59) vsouvislosti spřebudováním korelace tranzitivnost— intranzitivnost vlexikálním subsystému českých sloves. Tato korelace, která byla původně založena na rozdílech vkmenotvorném sufixu (sdvojicemi sloves jako přilepiti— přilnúti), byla postupně přebudována tak, žeintranzitivní člen páru začal být nově derivován pomocí reflexiva sě od členu tranzitivního, tj. původní intranzitiva (jako přilnúti) byla nahrazena zde popisovanými konstrukcemi spontánnostními (např. přilepiti sě), čímž se tyto konstrukce staly důležitou součástí systému českých sloves. Vtéto souvislosti mluví Němec dále otom, že reflexivum sě se stalo znakem intranzitivity adošlo kjeho expanzi ikpůvodně nereflexivním intranzitivům (např. lsknúti sě namísto původního intranzitivního lsknúti). Tyto případy ovšem pochopitelně za spontánnostní konstrukce pokládat nelze, neboť nereflexivní podoby příslušných sloves nejsou tranzitivní. Domníváme se, že je lze vysvětlit pomocí Croftova (2000) pojmu kryptanalýza,22 kdy došlo ktomu, že intranzitivita sloves typu lsknúti začala být chápána jako formálně nemanifestovaná,23 aproto bylo ktěmto slovesům připojeno reflexivní sě jakožto nová formální manifestace intranzitivity. Skutečnost, má instrumentálovou valenci). Ve staré češtině ovšem mohlo toto sloveso mít kromě valence instrumentálové ivalenci akuzativní, jak ukazuje doklad ktož by chtěl dáti tři zrna koliandrová tomu, kohož zimnice třese, prvé, nežli by ho počala třiesti, spomáhá LékJádroBrn, 100v. 21 Do těchto 40 dokladů nezahrnujeme případy, kdy je podmětem infinitiv, příp. vedlejší věta, ač ity by snad bylo možné chápat jako doklady sneživotným podmětem. 22 „Cryptanalysis is the result of reanalysis of amore subtle relationship between syntactic units and their semantic function. In cryptanalysis, the listener analyzes acovert semantic/functional property ofasyntactic unit as not grammatically marked and inserts an overt marker expressing its semantic value“ (Croft, 2000, s. 134). 23 Původně byla manifestována kmenotvorným sufixem, tato manifestace však ve staré češtině přestala být transparentní. Srov. Croft (2000, s. 140): „Cryptanalysis can also occur where the semantic value is overtly expressed, if the value is expressed by asynchronically opaque/nonproductive form.“ 34 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 96, 2014, Č. 1 že reflexivum sě mohlo fungovat jako manifestace intranzitivity, přitom podle našeho názoru vyplývá právě zrozšíření spontánnostních konstrukcí asvědčí tak ojejich důležitosti vrámci staročeského jazykového systému. 4. KONSTRUKCE DEAGENTNÍ (19) do Konstantynapole od Dunaje jeli sme tři neděle, než vpočtu mil neviem, co jest, neb se již od Dunaje míle nečtú CestKabK, 182v (20) když mne bude zdvíhati aopět zase pokládati, nechť se mnú trefně ovše uhodí, nebť se málem dítěti uškodí NaučRod, 10r–10v Konstrukce deagentní jsou charakterizovány tím, že agens vyjadřovaného děje je odsunut zpozice podmětu, tj. není vyjádřen, případně je vyjádřen jinak než podmětem. Na rozdíl od konstrukcí spontánnostních je ovšem vždy sémanticky přítomen. Např. vdokladu (19) je sloveso čísti (svýznamem „počítat“), jehož agens je sémanticky přítomen (lze jej parafrázovat jako „lidé cestující do Konstantinopole“), ale není formálně vyjádřen (významem celé konstrukce je, že lidé už od Dunaje nepočítají míle). Na rozdíl od předchozích typů se deagentních konstrukcí mohou účastnit jak slovesa tranzitivní, tak intranzitivní. Vpřípadě, že je vdeagentní konstrukci sloveso tranzitivní svyjádřeným patientem, má tento patiens formu podmětu (srov. podmět míle vdokladu (19)), pokud naopak patiens tranzitivního slovesa vyjádřen není nebo se jedná osloveso intranzitivní, je deagentní konstrukce bezpodmětá (srov. doklad (20)). Deagentní konstrukce jsou vnaší databázi zastoupeny 18 doklady,24 ztoho ve 14 případech jde okonstrukce spodmětem, ve 4 případech okonstrukce bezpodměté. Vporovnání spředchozími dvěma typy konstrukcí je tedy tento typ zastoupen výrazně méně. Na rozdíl od předchozích typů, jejichž doklady byly relativně rovnoměrně rozloženy do všech chronologických vrstev, je navíc deagentizace vnaší databázi doložena především ve vrstvách pozdějších: vchronologických vrstvách A–F je počet dokladů (postupně) 0, 1, 0, 4, 5, 8, sjedinou výjimkou tedy doklady pocházejí až zdruhé poloviny staročeského období. Zdá se tedy, že tento typ konstrukcí nebyl ve staré češtině příliš častý azačal se výrazněji objevovat spíše až koncem staročeského období.25 Pokud jde ozastoupení slovesných tvarů, výrazně převládá prézens— prézentních je celkem 15 dokladů, pouze po jednom dokladu jsou pak zastoupeny kondici24 Takto nízký počet je pro relevantní popis těchto konstrukcí nevyhovující, nicméně jak bude ukázáno, ivrámci tohoto množství se odhalují některé zajímavé tendence. Bylo by však pochopitelně žádoucí získané výsledky ověřit rozsáhlejším výzkumem. 25 Onízkém zastoupení deagentních konstrukcí ve staré češtině se zmiňuje isekundární literatura, srov. např. „způsob tento [tj. deagentní reflexivní konstrukce] rozmáhá se vjazyku novém příliš; vjazyku starém bývalo častěji passivum vlastní“ (Gebauer, 2007, s. 572). Jak upozorňuje např. Trávníček (1962, s.34n.), ve staré češtině byl obvyklý jiný, nereflexivní typ deagentizace, srov. doklad stromové, na nichž sú jabka velmi krásná, akdyž je rozřeže, tehda sú plna popela CestMandM, 138v. Tento typ již vnové češtině možný není (je ovšem konzervován vněkterých frazémech, např. „jako by ho do vody hodil“, „jako když utne“). JIřÍ PERGLER 35 onál, složené préteritum asyntetické futurum (které je ovšem jak známo formálně prézentním tvarem perfektiva). Ve všech případech je navíc sloveso ve třetí osobě. Co do zastoupených slovesných tvarů se tedy deagentní konstrukce zřetelně odlišují od předchozích popisovaných typů, ukterých je repertoár tvarů vždy relativně široký. Převahu prézentních tvarů je možné vysvětlit tím, že deagentní konstrukce nejčastěji slouží kvyjádření neaktuálního děje svšeobecným agentem (srov. doklady (21)–(23)). Deagentní konstrukce jsou vhodným prostředkem kvyjadřování takových dějů, neboť umožňují agens nevyjádřit. Prézens je přitom sneaktuálností dobře sémanticky kompatibilní, neboť je vsoustavě slovesných časů nejméně příznakovým. (21) když se lýka derú, nu na ně sdětmi PřislFlaš, 44r (22) cožť se učiní pro ty věci, vždyť jest hřiech větší neb menší ŠtítKlem, 135r (23) každý se ktomu má vésti jakž moha, aby nade všecko miloval Pána Boha NaučRod, 15v Zhlediska životnosti podmětu převládají vnaší databázi doklady spodmětem neživotným. Dokladů sneživotným podmětem je 12, doklady spodmětem životným jsou pouze 2. Ztohoto hlediska se tedy deagentní konstrukce podobají konstrukcím spontánnostním, výrazně se naopak liší od konstrukcí sakuzativním sě. Podobně jako vpřípadě konstrukcí spontánnostních je možné převahu neživotného podmětu vysvětlit jeho sémantickou rolí patientu. Pokud jde oživotnost agentu, ten je vtěchto konstrukcích vždy životný avždy referuje klidem, což je vsouladu se situací vnové češtině. Zhlediska slovesného vidu převládají doklady se slovesy imperfektivními. Imperfektivních dokladů je 14, perfektivní jsou 4. Převaha dokladů simperfektivními slovesy pravděpodobně souvisí sjiž zmíněnou skutečností, že deagentní konstrukce nejčastěji vyjadřují neaktuální, např. obvyklý či opakující se děj, čemuž lépe sémanticky vyhovují imperfektiva než perfektiva. Další vysvětlení je možné hledat také voblasti funkční typologie: podle pojetí Hopper— Thompson (1980) je třeba udeagentních konstrukcí předpokládat nízký stupeň tranzivity (např. proto, že je vnich obvykle vyjádřen pouze jeden participant děje), který se vmezijazykovém pohledu obvykle pojí právě simperfektivním videm. Převahou imperfektiv se přitom tyto konstrukce odlišují od obou předchozích typů. Některé zdokladů deagentních konstrukcí představují ustálené, kanonizované formule, které ve staročeských textech plnily především funkci strukturační, jde např. okonstrukce se slovesy počínati apsáti, příp. také čísti, doklady (24)–(26). Tyto případy představují vnaší databázi 5 dokladů zcelkových 18, jejich zastoupení je tedy relativně výrazné, ato zejména vpřípadě konstrukcí bezpodmětých, kde jde o3 ze 4 dokladů. Vtéto souvislosti se proto nabízí otázka diachronního vztahu těchto ustálených formulí kcelé kategorii reflexivní deagentizace ajejí gramatikalizaci, tato otázka představuje jeden zúkolů pro další výzkum. (24) tuto sě počíná opoznání cěsty pravé kspasení HusDcerkaH, 213r (25) zpráva proti šelmovému času, točižto proti moru […], teď se píše LékFrantA, 10r (26) jako sě čte oDavidovi vPrvních knihách králových JakKal, 90v