Protisvěty: Na vlně ženské arménské moderní poezie

Protisvěty Na vlně ženské arménské moderní poezie Petra Košťálová Univerzita Karlova petra.kostalov[email protected] https://orcid.org/0000-0001-8044-5103 CONTRASTING WORLDS: SHAPING MODERN ARMENIAN WOMEN POETRY Literary echoes of tragic events, deeply rooted in the collective memory of some nations or ethnic groups, very often represent the basis of their overall concept of identity. This trauma of the difficult construction of asense of belonging (especially the experience of exile, diaspora, expulsion, loss of homeland, ethnocide, genocide, etc.) is reflected not only in the works of the generation concerned but also of later generations, deeply influenced by transmitted perceptions of trauma. Coping with the question of belonging to several worlds, cultures and languages— and sometimes to none of them completely— results in aspecific form of literary processing and also requires aspecific approach to literary analysis and to the translation of trauma poetry. The Armenian topos of pandukht or gharib (exile) should be understood within abroader context of the traumatic past and its subsequent interpretations. Key cultural words as stigmas of traumatic past, leaving intangible traces through narratives, represent an essential vector of collective memory here. The landscape description is emotionally invested and it could be perceived as arhetorical expression of extremely disruptive experience. Focusing on Armenian women poets, whose works influenced the literary landscape of Armenia and Armenian diaspora in the second half of 20th and the beginning of 21st century and concentrating on their prevailing topoi, the role of memory in the shaping of trauma and its representation in poetry will be more obvious. In the case of female poets from the diaspora, their poetry should be read within the frame of their exilic experience as akind of postmodern itinérance. The textual analysis of their poems perceived through trauma lens could bring asignificant contribution to trauma studies theory in general as well as to gender studies within the Armenian context. KLÍČOVÁ SLOVA: Arménská ženská poezie— studia traumatu— arménská genocida— motiv exilu— vykořenění Armenian women poetry— trauma studies— Armenian genocide— motif of exile— uprootedness DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2024.1.6 OPEN ACCESS 88 SVĚT LITERATURY 69 METODOLOGIE Na poezii je velké nejen to, že je to muzika ve slovech, ale ito, že máte na pár řádcích zhuštěná celá staletí života. Století vkostce. To je pro mě poezie. Ato je velká věc… Nemohl bych bez toho být. Jan Masaryk1 Tato studie se zaměřuje na sémantickou analýzu díla arménských básnířek 20.a21.století, jejichž poezie zásadně ovlivnila iliterární vývoj po roce 1991, ato jak vArménské republice, tak vcelosvětové diaspoře.2 Zhlediska tzv.teorie sociální identity se zaměřuje na popis etnohistorie ana rekonstrukci kolektivní paměti (zejména ve vztahu krajiny apaměti); zhlediska teorie klíčových slov se snaží odetekci těch nejvýraznějších motivů (kulturních klíčových slov). Zpohledu trauma studies pojednává ovztahu žen-básnířek kjejich ztracenému prostoru aobecně kpocitu vykořenění. Ohlasy tragických událostí, hluboce zakořeněných vhistorické kolektivní paměti, velmi často představují základ sebepojetí daného národa nebo etnické skupiny. Portugalské saudade, francouzské mal de pays, velšské hiraeth nebo anglické homesickness— všechna tato slova jsou vyjádřením pocitu vykořenění, podbarveného kulturněhistorickými zvláštnostmi pramenícími zetnohistorie daného národa či etnické skupiny. Každé opuštění vlasti, ať už zdůvodů politických či socioekonomických, vsobě nese aspekt překročení hranice. Liminalita je sama osobě multidisciplinárním až transdisciplinárním fenoménem— dle známé definice Arnolda van Gennepa jde de facto oidentitární vakuum,3 během něhož dochází kopuštění původní identity/vlasti akpřechodu kidentitě/vlasti nové. Klíčovým je tady právě onen postupný proces opouštění původního azískávání nového statusu, identity, domova amnohdy ijazyka. Vkontextu migrace dochází ke vzniku specifického pouta mezi zemí původní, jež mnohdy podléhá určité idealizaci, amezi novou zemí hostitelskou. Toto pouto azněj pramenící pocit belonging neboli náležení však není jednoduché zachytit pomocí pojmů jako akulturace nebo integrace. Hrají tady roli aspekty geopolitické, kulturní, historické, lingvistické, sociologické idemografické, vneposlední řadě pak psychologické. Nostalgie po slavné minulosti, ztráta domova, nejasné vyhlídky do budoucna, topos věčné touhy po návratu, reflexe tragických historických událostí promítající se ve vztahu kpřítomnosti akbudoucnosti— to vše se odráží vdominantním narativu historického traumatu. Tento narativ bývá neoddělitelně spjat istzv.mentalitou obklíčení astzv.vnitřním exilem, které bývají charakteristické mimo jiné ipro archetypální náboženské diaspory, tedy pro ty, jejichž sjednocujícím faktorem je na jedné straně jejich rozptýlení apocit pronásledování, na straně druhé pak příslušnost ke specifické církvi, písmu aliturgickému jazyku.4 Mentalita obklíčení, definovaná jako určitá zranitelnost dané komunity vůči majoritě „jinověrců“ azároveň 1 Fischl 1991, s.73. 2 Pokud byly básně včeštině již vydány, citujeme zKohoutková 2010, s.101–104. 3 Van Gennep 2004, s.22. 4 Smith 1999, s.212–213. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 89 ijejí odcizení, uzavření se do sebe aspoléhání na členy vlastní skupiny, se projevuje vpřípadě dlouhodobě marginalizovaných skupin, žijících vpozici menšiny anucených respektovat své sice „tolerované“, ovšem zároveň podřízené postavení.5 Arméni coby většinově věřící arménské apoštolské církve byli po staletí obklopeni islámem nebo pravoslavím, od 5.st. n. l. neměli až na jednu výjimku vlastní státní celek aroli králů išlechty de facto suplovali pouze církevní hodnostáři. Arménská diaspora mimo historickou Arménii se tak formovala zejména na bázi příslušnosti kapoštolské církvi akonkrétnímu regionu stím, že jednotlivé komunity vedli patriarchové vlivných rodů. Genderové aspekty výraznou měrou ovlivnily inovodobou arménskou poezii. Tato alterita získává vtradiční arménské společnosti, vnímané obecně navzdory sovětské transformaci stále jako patriarchální, své specifické konotace.6 Jednotlivé znaky jsou srozumitelné vzávislosti na příjemci. Vduchu Lotmanovy teorie sémiotiky se mohou symboly vyvíjet jak explozivně (náhle, vreakci na konkrétní událost), tak postupně, graduálně.7 Vtomto ohledu slouží traumatický prožitek jako základ pro explozivní tvorbu symbolů, jež se ovšem udržely audržují v„dlouhé minulosti“ (vmnohoznačném významu Braudelovy longue durée).8 Jednotlivé symboly se dotýkají reálné krajiny, snové krajiny, vlastního těla, pojmů domov, rodina, matka, dítě nebo také konkrétního prožitku včase aprostoru— ve formě obrazů jsou mnohdy více vypovídající než mnohoslovné popisy téhož.9 Prostor zde vystupuje coby společenství „pojmenovaných míst“.10 Východiskem traumatu může být ztráta, vněkterých konotacích je přímo definována jako ztracený prostor, identifikovaný s(mnohdy násilně) opuštěným domovem.11 Vymanit se zpasivního utrpení je nesnadné, neboť vytěsněné vzpomínky se mohou navracet.12 Dochází tak kpermanentní re-aktualizaci paměti,13 atím pádem irozbití historické ačasové kontinuity. Výsledkem je hledání nového opěrného bodu, čímž může být znovuprožívání tragédie, mnohdy bez jejího přijetí azávěrečného smíření. Akcentované utrpení je vnímáno jako nepopsatelné, tedy nezachytitelné slovy či obrazovým materiálem.14 Poetické vyjádření se často vrací kprvnímu austavujícímu traumatu,15 což je varménském případě většinou sdílená paměť arménské genocidy amasakrů. Stímto traumatem souvisí itzv.odmlčení se ve smyslu Barthesova arrêter le langage;16 to se mnohdy transformuje do odmlk vbásnickém textu.17 Charakteristické je rovněž 5 Ye’or 2002, s.104. 6 Ishkanyan 2008, s.92. 7 Lotman 2004, s.12. 8 Fernand Braudel cit.dle Kudrycz 2011, s.181. 9 White 2012, s.25. 10 Claude Lévi-Strauss cit.dle Feld— Basso 1996, s.13. 11 Sigmund Freud cit.dle Caruth 2016, s.22. 12 Kratochvíl 2015, s.21. 13 Pierre Nora cit.dle Kratochvíl 2015, s.67. 14 Iversen 2017, s.86. 15 Srov.Jacques Derrida atzv.mémoire sans mémoire (Gaston 2018, s.240). 16 Barthes 1970, s.97. 17 Caruth 1995, s.31. OPEN ACCESS 90 SVĚT LITERATURY 69 rozdělení textu do jednotlivých fragmentů, takže výsledek nakonec působí poněkud „roztrhaně“.18 Neustálý návrat kpůvodnímu traumatu je jednak připomenutím ztraceného, jednak symbolem nového počátku.19 Odtud isnaha o(byť pouze dočasný) návrat, ať už formou kratších turistických výletů nebo například pomocí procesu fotografování se sobrazy původního domova vnové krajině.20 Symboly ztzv.pomalého toku dějin bývají „ponořeny“ do historie.21 Rekonstruovat původní objekt nebo alespoň stopu, kterou po sobě tento objekt zanechal, je nesnadné— slovy románové postavy Umberta Eca: „‚Vezmeme-li do ruky knihu, nesmíme se ptát, co říká, ale co říci chce. […] Jednorožec zknih je jako otisk. Existuje-li otisk, musilo tu být něco, čeho otiskem je.‘ […] ‚Idea je znak věcí, obraz je znakem ideje, znakem znaku. Zobrazu však mohu rekonstruovat, ne-li přímo těleso, pak alespoň ideu, kterou oněm chovali jiní.‘“22 Časová aprostorová dimenze paměti se varménských verších často prolínají, přičemž panuje snaha se ze svého traumatu „vypsat“23— znovu jej tak částečně prožít, aby mu bylo možné (znovu alespoň částečně) porozumět. Reduplikace obrazů ve smyslu zrcadlení svého já coby oběti (mise en abyme) se rovněž objevuje jako častý topos; bývá odrazem určité neochoty vyjádřit se přesně ohledně ztráty apopsat ji. Básník má křídla ptáků […] ajejich zranitelnost. První bolest, Tu má osebe sama, druhou starost, tu má opíseň. Třetí bolest nahrazuje obě předchozí, ato když hledá slova24 1. ARMÉNSKÁ POEZIE AJEJÍ KLÍČOVÁ TOPOI Zřetězené celky významů obsahují zprávu oprincipech ahodnotách dané společnosti; zjednodušeně řečeno zobrazují mentalitu dané společnosti apokus ouchopení okolního světa. Jednotlivá topoi bývají zkratkou její historické zkušenosti arovněž výrazem jejího vztahu kpřítomnosti, potažmo budoucnosti. Obsahují de facto otisky historické paměti vprostoru atéměř vždy iklíčová kulturní slova, která je nějakým zásadním avýstižným způsobem shrnují abývají obecně obtížně přeložitelná do jiných jazyků (právě pro jejich specifické konotace).25 Klíčová kulturní 18 Barker 2020, s.9–10. 19 Caruth 2013, s.8. 20 Krajeski— Markosian 2023. 21 Srov.Michel Foucault ahistoire submergée (Wuthnow 2010, s.136). 22 Eco 2018, s.312–313. 23 Podrobněji viz Rippl— Schweighauser— Kirss— Sutrop— Steffen 2013; Kristeva 1982. 24 Maria Hagopyanová (Dalley 2005, s.42). Překlady do češtiny jsou dílem autorky studie. 25 Wierzbicka 1997, s.15. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 91 slova bývají emočně zabarvená avyvolávají další otázky, stejně jako místa snimi spojená.26 Identita komunity je definována včase aprostoru, přičemž varménském případě sehrává svou důležitou roli iaspekt přítomnosti diaspory, formující se už od raného středověku anabývající na významu vsouvislosti smasakry agenocidou arménského obyvatelstva během první světové války. Genocidu arménština označuje pojmem Ałet nebo také Aghet, tj.Katastrofa (vždy psáno svelkým písmenem, aby byla odlišena od mnoha jiných „katastrof“ popisovaných ve starších historických pramenech). Jedním ze symbolů genocidy je i„ztracená“ Arménie, tj.území vsoučasném východním Turecku aseverní Sýrii, kde před rokem 1915 žilo početné arménské obyvatelstvo (povětšinou věřící arménské apoštolské církve nebo uniatských církví arménsko-katolických aarménsko-protestantských). Vtomto ohledu lze hovořit ometonymickém ztvárnění krajiny coby etnokrajiny dle definice Arjuna Appaduraie, tedy jako osíti mluvčích těchto klíčových slov, kteří spoluvytvářejí postmoderní dynamickou společnost.27 Poezie apróza hovořící oAłetu vlastně kodifikuje arménskou krajinu ve smyslu ztracené mateřské vlasti. Citujme ztzv.fidajínské (partyzánské) písně Kele Lao (západoarménsky Pojďme, chlapče), vníž se zpívá o: „našem údolí, kde nasbíráme návratníček. […] Bude to lék na naši bolest […] Kameny bez nás doma pláčí, pojď synku, vrátíme se domů. […] Jak bychom tam mohli nejít? Jak bychom se mohli nevrátit?“28 Podobně pracuje stématem krajiny inásledující zlidovělá píseň zobdobí genocidy: „Roste tu sladká, voňavá bazalka. Pro toho, kdo odešel akomu se stýská: Alaškert, Manazkert, to byla krásná místa. Alaškert, Manazkert, zavřeli jsme dveře aodešli. […] UMuše, uBulaniku jsme pak stáli aplakali.“29 Charakteristické je utohoto žánru opakování ztracených míst paměti, doprovázené emotivními vyjádřeními; častá je iemoční ambivalence.30 Rekonstrukce paměťových map je nedílnou součástí studií traumatu alze ji považovat za způsob, jak se sdaným traumatem vyrovnávat; vsoučasné době lze tyto mapy ana ně navázaná arménská toponyma najít například na platformě Houshamadyan (Pamětník) ijinde.31 Koncept studií ozpracovávání traumatu má vsoučasné době velký ohlas. Rozpadá se samozřejmě na celou řadu různorodých diskurzů, které se obecně opírají odekonstruktivismus. Prostřednictvím rozboru jednotlivých obrazů, symbolů, metafor imetonymií použitých vautorských textech rozkrývají badatelé traumata (ať už individuální, nebo kolektivně prožívaná asdílená). Právě onen druhý případ kolektivně sdílených apředávaných traumat umožňuje interdisciplinární přístup spřesahem do etnologie, antropologie asamozřejmě do historie— dává zaznít narativu konkrétního traumatu zažitého dříve marginalizovanými skupinami. Tento narativ se vyznačuje opakováním jmen obětí (nebo viníků) avyčíslováním „ztraceného“32; odtud takový důraz na opakování toponym. 26 Hodrová 1997, s.33. 27 Hsu 2020, s.197. 28 Kele lao 2023. Volný překlad. 29 Gorani 2023. Volný překlad. 30 Barker 2020, s.3. 31 Houshamadyan 2023. 32 Van Thienen 2008, s.42. OPEN ACCESS 92 SVĚT LITERATURY 69 Vtomto ohledu je tedy ženská arménská poezie traumatu marginalizována vlastně hned nadvakrát; poprvé jako vzpomínka na dlouho tabuizovanou genocidu adeportace, podruhé jako vzpomínka žen, jejichž kritický hlas byl dlouhodobě umlčován. Poezie coby ženský prostor, veřejně zacházející sminulostí asoučasně interpretující některé doprovodné jevy posttraumatického syndromu, jako jsou například sebedestrukční chování, emoční labilita, nízké sebevědomí, deprese nebo vztek, byla vtradiční společnosti se sklonem ktzv.patriarchálním prvkům spíše opomíjena. Ženský amužský prostor se vrámci arménské společnosti příliš vzájemně neprolínaly. Ženské amužské role bývaly striktně vymezeny aodděleny (podobně jako tomu bývá iujiných společností ctí ahanby)33— jakkoli se sovětské reálie aurčité stírání genderových rozdílů na těchto praktikách podepsaly. Ideálem ženskosti byla cudnost, pasivita aabsolutní poslušnost vůči všem starším rodinným příslušníkům.34 Tzv.„stydlivá dívka“ (arm. amotov aghdžik) je koncept, do něhož ani emoční labilita ani deprese či vztek coby reakce na zpracování traumatické minulosti nespadaly. Mezi percepcí ženské amužské role panoval dvojí standard; základním požadavkem na „čest“ žen bylo jejich panenství ajeho zachování až do svatby (odtud iideál ženy coby kvazi-posvátné manželky amatky).35 Symbolem svatby se nikoli náhodou stalo granátové jablko, připomínající svou sytou barvou ztrátu panenství.36 Zženské role se tak stala de facto instituce, sníž předepsaným způsobem kalkulovaly všechny zainteresované strany vrámci celého regionu.37 Jak však uvádí například současná básnířka abloggerka Marine Petrossianová (* 1960) v rozhovoru: „Už patnáct let se arménská poezie dívá ‚dolů‘, to jest ktěm realitám života, které byly odjakživa považovány vnaší společnosti za přinejmenším podivné avpřípadě poezie za cizorodé prvky.“38 Tím charakterizuje určitý posun, kněmuž postupně docházelo po pádu sovětského režimu vzemi (avlastně už dříve vobdobí tzv.přestavby), kdy se mezi tématy ženských básnířek začaly objevovat ijejich osobní výpovědi apokusy ozachycení traumatických zkušeností. Dominantním jevem se stal odklon od konceptu amotov aghdžik. 2. MOTIV ŽALU „Nekonečný smutek autrpení“ je stejně jako motiv exilu, známý varménštině jako tzv.panducht nebo gharib, stálicí arménské poezie iprózy bez ohledu na gender či původní jazyk textu (východní arménština, západní arménština, jazyky hostitelských zemí). Jedná se původně oraně středověké motivy, které lze dohledat už vnejstarších arménských textech z5.století n. l. Inspirací pro ně byly zjevně starozákonní texty, 33 Babayan— Pifer 2018, s.316. 34 Payaslian 2011, s.77. 35 Johnson 2004, s.124. 36 Podrobněji viz Rosenberg 2018. 37 Voell— Kaliszewska 2016, s.91. 38 Alloyan 2006, s.9; Kohoutková 2010, s.101–104. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 93 odkud čerpají četné lamentace nad zkázou měst anad výlučným osudem Bohem vyvoleného národa.39 Tyto motivy byly nadále obohacovány vprůběhu středověku anovověku díky synkretickým kulturním vlivům; zpersko-arabské lyriky známe například tradiční motivy odloučení jako motiv havrana hlídajícího opuštěné tábořiště vpoušti nebo motiv jeřába, tažného ptáka odloučeného od svého hejna, který se sám osobě stal symbolem diasporní identity.40 Deklarované pocity ztráty azoufalství nad opuštěním rodné země jsou ke konstrukci diaspory nezbytné;41 exil byl varménském případě zdůrazňován přímo jako národní osud.42 Ztoho důvodu bývají arménská topoi srovnávána stěmi vliteratuře řecké azejména vliteratuře židovské (jak ostatně naznačuje už Anthony D.Smith svou definicí archetypálních náboženských diaspor).43 Exil je vtomto pojetí chápán většinou jako kletba, méně pak už jako vyjádření výlučného osudu vyvoleného lidu. Například tzv.Ani topos neboli narativ opůvodu všech středoevropských avýchodoevropských arménských komunit změsta Ani, zaniknuvšího „jako Sodoma aGomora“, potvrzuje tezi ospecifickém poslání těch, kteří zničení původního města přežili.44 Vnějším symbolem arménské komunity se vobdobí osvícenství stala postava arménského obchodníka, jež byla později akcentována jako de facto neměnný stereotypní obraz vcestovatelských zápiscích, pamětech diplomatů iobecně vtzv.imaginaire Orientu. Obchodník je apriori představitelem jinakosti jako takové; je zosobněním prahovosti (liminality) azároveň ipřekračování těchto prahů.45 Vzásadě je všude neustále cizincem, zprostředkovatelem, vyjednavačem ipotenciálním zrádcem vjednom. Figura obchodníka je ovšem vtomto případě vnějším stereotypním obrazem neboli heterostereotypem— je definována rolí, kterou Arménům přisoudili Jiní, jejich sousedé či příležitostní návštěvníci. Autostereotyp neboli sebeobraz, který je vlastně přímou negací tohoto heterostereotypu, na druhou stranu akcentuje spíše zakořeněnost astabilitu (na rozdíl od apriorně neukotvených apřitom dynamických obchodních sítí). Charakteristickým projevem autoobrazu je interpretace arménské krajiny ve smyslu biblických (abukolických) konotací, kde například pastýř se stádem ovcí odkazuje jednak ke konceptu země zaslíbené, jednak kněčemu, co již bylo dávno ztraceno aexistuje pouze ve vzpomínkách46— to je ostatně kvintesence exilu jako takového, vnějšího ivnitřního. Obdobným symbolem je například iopuštěný azanedbaný ovocný sad, odložené zemědělské nářadí, potrhaný arménský rukopis atp.; stěmito obrazy ostatně hojně pracuje iarménská kinematografie.47 Ktěmto pocitům se automaticky váže inostalgie, která je charakteristická pro arménskou poezii napříč literárními obdobími abez ohledu na gender. 39 Stone 2006, s.82–83. 40 Košťálová 2014, s.459–482. 41 Gall— Leoussi— Smith 2010, s.108. 42 Maffesoli 1997, s.144. 43 Smith 1999, s.15. 44 Kovácz— Pál 2013, s.11. 45 Boudon 2002, p.47. 46 Burwell— Tschofen 2007, s.166. 47 Např.film Maják arménské režisérky Marie Saakyanové, film Barva granátového jablka režiséra Sergeje Paradžanova amnoho jiných. OPEN ACCESS 94 SVĚT LITERATURY 69 Jevem neoddělitelně spjatým spostavou obchodníka je samozřejmě mobilita, nacházející svůj odraz vnekonečné proměnlivosti současné diaspory. Arménské slovo gaght (exil, odchod), odvozené ze semitských jazyků asouvisející ishebrejským pojmem galut, je samo osobě vyjádřením pocitu vykořenění areflektuje jak historické souvislosti, tak iitineráře postmoderních nomádů kultivujících exil jako určitou specifickou výsadu48— tj.odpověď současné diaspory, pátrající po svých kořenech asnažící se definovat svůj vztah kvlasti. „Po nekonečném putování přes vyprahlé pustiny nezávisle na tom, jak rychle jimi vlak projíždí… Jsem pořád venku akráčím pozorně, sbosýma nohama, napůl zničená“— to je parafráze reflektující charakteristická témata zpoezie diaspory.49 Nekonečný pohyb, pátrání, nejistota asnaha vyrovnat straumatem pogromů, masakrů, arménské genocidy aholokaustu— to jsou klíčová témata, jež prostupují literaturou „archetypálních diaspor“. „Každý člověk je do jisté míry Asyřan, pohrobek kdysi mocného národa, který až na něho vyhynul,“50 píše se ve slavné povídce „Sedmdesát tisíc Asyřanů“ zpera Williama Saroyana, amerického prozaika arménského původu, jehož rodiče se přistěhovali do kalifornského Fresna už na konci 19.století kvůli pronásledování arménského obyvatelstva za vlády sultána Abdulhamida II. Metaforu „Asýrie“ tady lze číst jako přímou narážku na Arménii (vširším konceptu lidství). Odkazy kslavné minulosti anostalgie nad ztracenou zemí dalece překračují existenci Arménské republiky; varménském případě oto víc, že se naprostá většina původních lokalit (ačasto evokovaných toponym) nachází mimo současnou republiku. Výsledný pocit nostalgie aurčité bezmoci ještě více umocnil konflikt vNáhorním Karabachu, který nedávno skončil odchodem prakticky veškerého arménského karabašského obyvatelstva do Arménie. Sémantické vymezení mezi reálně existující zemí amytickou vlastí předků současných členů diaspory, jež je však vjejich kolektivní paměti neustále ukotvena, se promítá ivtřetí ačtvrté generaci přeživších genocidu. Tvrzení „Nic nedává smysl, dokud to sami nepojmenujeme“51 vtomto případě implikuje hluboký vztah kzemi předků, který předávají rodiče svým potomkům; jedná se oimaginární ireálný vztah vjednom. Zatímco první adruhá generace se snažily především žít aetablovat se vnové zemi, třetí generace začínala obvykle intenzivně pátrat po svých kořenech.52 Další generace jsou vprocesu zpracovávání traumatu genocidy de facto jakýmsi „dospíváním“, tedy novou fází liminality— dospívající potomci přeživších se většinou snaží, ať už individuálně, či kolektivně, zaujmout svou vlastní pozici ktraumatu. Situace je oto těžší, že zkušenost traumatu zpracovávaná vobdobí adolescence jen přidává na celkové nejistotě dospívání obecně amůže přispět ike krizi identity53— stejně tak však může sloužit ijako jednotící faktor, který vjedinci potvrdí aspekt belonging aprovede jej dalšími nástrahami období puberty. „Tak jako každý národ, jehož nejsvětlejší dny leží vminulosti, mají [Arméni] přirozenou tendenci kživotu 48 Babayan— Pifer 2018, s.14. 49 Henderson 2013, s.73, 80. 50 Saroyan 1958, s.29. 51 MacCannell 1986, s.46. 52 Kalayjian— Paloutzian 2009, s.229. 53 Le Breton 2002, s.58. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 95 ve stínu svých minulých dnů akjejich glorifikaci, jež ssebou zároveň nese přiznání faktu, že současnost je zcela nesrovnatelná [sminulostí] abudoucnost bude možná ještě horší.“54 3. MOTIV KATASTROFY Motiv Katastrofy souvisí spředchozím motivem žalu aje pokládán za jeho historické vyvrcholení, kněmuž dějinný vývoj celou dobu lineárně směřoval. Dějiny jsou pojímány jako série nepřetržitých katastrof apohrom, reflektujících podřízené postavení náboženské menšiny ovládané Jinými, „cizozemci“ a„nevěřícími“.55 Pocity odcizení jsou ještě více akcentovány sodkazem na samotnou genocidu, tj.Ałet, který je takto chápán coby ekvivalent židovského holokaustu. „Tváří vtvář naší nekonečné vitalitě ten pocit překonává ruiny, povstává zpopela mučedníků, je vidět [vočích] vdov-duchů, odráží se vpohledu sirotků,“ napsala jedna zvůbec prvních arménských autorek, které se ktématu genocidy veřejně vyjádřily akteré zároveň patřily imezi její očité svědky.56 Vdíle Zabel Jesajanové (Yessayan)57 lze vysledovat motiv exilu, ztráty akatastrofy, stejně jako související motivy vězení, samoty asnahy oosvobození. Pocity sebeobviňování arozčarování znemožnosti návratu do země zaslíbené se prolínají arménskou ženskou poezií jako červená nit. Ruku vruce snimi jde iproces viktimizace,58 frustrace asekundární traumatizace.59 Vženské poezii se tato témata projevují iskrze metafory emoční lability arovněž kladením nezodpověditelných otázek: „Nerozumím. Prosím, vysvětlete mi to. Jak toto všechno může být popíráno?“ táže se básnířka Alicia Ghiragossianová (1936–2014).60 Frustraci podtrhuje právě ona nemožnost návratu do země zaslíbené aabsence jakéhokoli (byť jen částečného) přijetí viny na straně viníků.61 Vyschla mi ústa Příběhy zpouště Deir ez-Zoru Tak dávno Slova básnířky Helene Pilibosianové (1934–2019) tady ve zkratce ilustrují nepopsatelnost prožitého traumatu, vtextu symbolizovaného zmínkou opoušti uDeir ez- -Zoru, kde se nacházely hlavní tzv.sběrné tábory pro arménské uprchlíky.62 Ty byly 54 Hewsen 2001, s.8. 55 Akinean 1936, s.109–110. 56 Zabel Jesajanová (Peroomian 1993, s.108). Podrobněji také Peroomian 2015; Peroomian 2012. 57 Víc podrobností viz Almond 2021. 58 Wieviorka 2005, s.103–104. 59 Kratochvíl 2016, s.178. 60 Peroomian 1993, s.115. 61 Gall— Leoussi— Smith 2010, s.108. 62 Peroomian 1993, s.140. OPEN ACCESS 102 SVĚT LITERATURY 69 Tu se najednou rozsvítila světla Film skončil Ajá si uvědomila, že spása někdy může přijít Teprve tehdy, když už se vzdáme veškeré naděje102 Vdílech současné mladé generace básnířek lze najít podobné obraty, vyrovnávající se srolí ženy varménské společnosti ise vztahem krodné zemi— obojí je, jak se zdá, mnohdy vzájemně reflektováno. Hlavní zátěž minulosti spočívá vtom, že— jak již bylo zmíněno— pro mnohé Armény není referenčním domovem současná Arménská republika, ale tzv.Jerkir (osmanská území obydlená před první světovou válkou arménským obyvatelstvem). Motiv ztracené vlasti (Jerkiru) zde koresponduje smotivem ztraceného domova jako takového. Ten, kdo nemá vlast ani domov, se nemůže cítit dobře ani ve vlastním těle: „Moje nemocná duše si pronajímá byt vmém nemocném těle. […] Stále se strachuje, že se vrátí majitel avyhodí ji, vyhýbá se mu,“ říká básnířka Arpi Voskanyanová (* 1978).103 Analogicky se vyjadřuje iJana Hagopyanová (* 1948): „Já jsem ta, kdo otevírá vlastní dveře, myslíc si, že se skutečný majitel najednou objeví. […] Jsem tu na návštěvě, všude akdekoli. Jsem cizinec, pospolu isama. Dokonce ani ve svém vlastním bytě nejsem doma.“104 Absence domova anemožnost jej nalézt stejně jako absence jakéhokoli pocitu bezpečí se vmnohých verších objevuje vedle nemožnosti najít „bezpečí“ vmanželství, které je vnímáno coby naplnění tradiční ženské role. Novinářka abásnířka Narine Avetyanová (* 1977) píše: „Lásko moje, moje prsa jsou tu proto, abys je líbal. No ale jestli ne, tak marmeláda je na stole. Ještě jsem nenapsala ani jediný verš ohrdinné minulosti svého lidu. Posypu si hlavu tou neúrodnou, neplodnou apustou prstí své země. Copak ze mě je nějaký stavitel budoucnosti?“105 Vehanuš Tekeyanová (Tekian), arménská básnířka aprozaička zlibanonské diaspory, vjejíchž verších dosud přežívá západní arménština (podle definice UNESCO ohrožený jazyk), uvádí: „Moje země je smutná, neboť já vní nejsem […] fíkovníky bez listí, křepelky nelétají, stáje se zavřenými dveřmi. […] Jsou tu orli zkamenělí vruinách / anárod, vjehož srdci mlčí hroby hluboké jako propast/ ajako modlitba jsou tu chačkary106 ataké hora.107 […] Moje země je smutná / ale já ještě víc / já ještě ‚mnohem víc‘.“108 „Mluvit obolesti není obtížné,“ poznamenává Vehanuš Tekeyanová, „obtížné je naopak oní nehovořit.“109 „Říká se, že Satan označuje při narození čela těch, kteří jsou odsouzeni. […] Pane, kdy od nás odejmeš tuto kletbu vepsanou vnašich obličejích? Odsuň svůj černý nehet […] zachraň nás před dalším ukřižováním,“110 píše básnířka Lilit, pro niž má pojem vlast (hajrenik) podobu obětiny. 102 Marine Petrossianová (Ananyan— Navasardyan 2012 s.144). 103 Ananyan— Navasardyan 2012, s.184. 104 Dalley 2005, s.69. 105 Alloyan 2006, s.276–279. 106 Chačkar, křížový kámen. 107 Hora ve smyslu posvátné hory Ararat, arm. Masis. 108 Alloyan 2006, s.84–87; Košťálová— Řoutil— Sochová— Pecha 2023, s.403. 109 Sarafian 2022. 110 Dalley 2005 s.72. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 103 Chtěla jsem si dát nějaké moruše Vždyť už je dlouho podzim Byla jsem smutná ataky hladová Nenahmatala jsem vkapse klíč Nebo jsem ho ztratila. Anebo jsem možná nechala dveře odemčené. Tak možná to poslední. Tak možná to poslední. Ale jakou to má cenu?111 Již citovaná básnířka Marine Petrossianová, pokládaná za mluvčí generace devadesátýchlet arovněž členka literární platformy Bnagir, proslula svou poezií každodennosti. „Brzo ráno, ulice ještě prázdné. Sešla jsem dolů. Čekala jsem na zastávce, čekala jsem, až se město probudí. Ale oči se mi zavíraly. Ave snu jsem viděla, že brzy ráno, když byly ulice ještě prázdné, jsem se posadila na zastávce. Přemáhal mě spánek. Ale vím, že jestli zavřu oči, tak už neuvidím. Vůbec nic.“112 Kromě dialogu s„neplodnou“ a„znetvořenou“ vlastí je ustáleným motivem arménské ženské poezie také každodenní rutina apokus onastolení nových pravidel ve vztahu mužů ažen (či spíše kritika pravidel stávajících). Vedle výše zmíněných témat se současná arménská poezie vyrovnává isženským tělem asjeho apropriací ze strany mužského světa. „Světe, plač se mnou, můj milenec je mrtev, mrtev už dlouho […] snad nikdy ani neexistoval […] ach světe, plač se mnou, můj milenec se už ani nenarodí. Jeden kolemjdoucí mi řekl, že krásné ženy bývají vždycky samy. […] Světe, plač se mnou, jsem krásná.“113 Tyto verše Arpi Voskanyanové rezonují sposelstvím Ani Pahlivanianové (* 1972): „Náležím jen sama sobě.“114 Tvůj muž, dřevorubec od narození, Tě už dávno usekl Zavraždil tvoje oči Učinil tvé tělo něčím bez naděje Podrobeným, jako je strom (podroben) sekeře Má jednooká ženo Která si hledáš pevnost mimo sebe Chladná, ledová ženo Která se stáváš popelem115 Kromě autorky výše citované básně, Mane Grigoryanové (* 1989), takto otevřeně kritizuje kult panenství ibásnířka Sonia Sananová (* 1975): „Tolik jsem plakala, když jsem padla na zem, opilá skoro až ksmrti. On ležel na mě, rozevřel mé rty azjistil, že jsou zavřené. Jsem panna nadosmrti, řekla jsem si, ale sama jsem nevěřila té vymyš111 Alloyan 2006, s.160. 112 Tamtéž, s.152. 113 Tamtéž, s.290. 114 Dalley 2005, s.76. 115 Ananyan— Navasardyan 2012, s.196. OPEN ACCESS 104 SVĚT LITERATURY 69 lené lži arozevřela jsem stehna. Arozevřela se nová díra ve mně, bylo to příjemné… Pochopila jsem, že všechny ženy jsou vždycky zavřené.“116 Tuto radikální změnu postojů amnohdy iotevřenou revoltu proti tradičnímu „ženskému údělu“ ilustruje inásledující báseň Ruzanny Voskanyanové (* 1989). Vní kritizuje praktiku předem domluvených sňatků aspolečenský tlak na mladé dívky, aby se co nejdříve provdaly (aby na nich neulpělo stigma „staropanenství“, které by mohlo následně poškodit celou rodinu). […] Ocelé roky později Se taky budu podobat sousedově buclaté dcerce Avezmu si prvního vousatého muže, který se namane Prostě ho jednoho dne uvidím Jít kolem našeho domu Obejmu ho azakřičím: Vezmi si mě! […] Apak budu mít dceru Kulaťoučkou jako já, sužaslýma očima, Bude bít všechny chlapečky iholčičky vsousedství Bude je bít za jejich matky Zatímco můj stín bude smutnit vpozadí Protože ten otisk je dědičný Protože já taky zítra Vyvdám svou dceru Za prvního vousatého muže, který se namane Aona bude šťastná, zrovna tak jako jsem byla já117 ZÁVĚR Zpracování historických traumat jde vpřípadě arménské literatury ruku vruce sdebatou týkající se kolektivně sdílené paměti genocidy aztráty historické vlasti. Použité metafory zde odpovídají prožitým či „pamatovaným“ historickým zkušenostem (tady ve smyslu post memory, tj.vzpomínek nepamětníků).118 Odtud pramení iambivalentní vztah kArménské republice, která pro celou řadu současných arménských autorů aautorek není skutečnou vlastí ani původním domovem jejich rodičů aprarodičů. Tento rozporuplný vztah lze identifikovat stejnou měrou vpoezii mužské iženské; známý současný básník Hovhannes Grigoryan ostatně napsal: „Mateřské země bývají většinou daleko vnějakém tmavém, kamenitém koutě, Bohem zapomenutém. […] Rodné domy vypadají většinou jako ruiny. Tak nač je opravovat, když je zase někdo rozboří. […] Hle, vlast je obydlena jen sny achimérami. Všichni tam spí.“119 Ženská poezie však přináší iotázky, jejichž kladení vrámci dominantního diskurzu 116 Alloyan 2006, s.264–267. 117 Ananyan— Navasardyan 2012, s.201. 118 Teze Marianne Hirschové (Kratochvíl 2016, s.188). 119 Alloyan 2006, s.30–34. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 105 nebývalo dříve pokládáno za inspirativní. Poezie každodennosti se nicméně svým stylem vymyká tradičním básnickým formám apřináší nové výzvy, reagující na současnou transformaci arménské společnosti ina přeměnu její literární krajiny. Obecně lze konstatovat, že rostoucí míra emancipace zásadní měrou ovlivnila témata ijednotlivé motivy ženské poezie, byť celá řada znich (motiv exilu, vykořenění aj.) navazuje na starší topoi. LITERATURA: Akinean, Nerses. Ułegrut’yun. St.Lazarro: Mchitarean Tparan, 1936. Almond, Ian. World Literature Decentered: Beyond the „West“. Abingdon: Taylor and Francis, 2021. Alloyan, Olivia (ed.). Avis de recherche: Une anthologie de la poésie arménienne contemporaine. Marseille: Editions Paranthèses, 2006. Ananyan, Levon— Navasardyan Hermine. Contemporary Armenian Poetry. Jerevan: Apollon, 2012. Babayan, Kathryn— Pifer, Michael. An Armenian Mediterranean: Words and Worlds in Motion. New York: Springer International Publihing, 2018. Bardakjian, Kevork— La Porta, Sergio. The Armenian Apocalyptic Tradition: AComparative Perspective. Leiden: Brill, 2014. Barker, Jamie D.Trauma in 20th Century Multicultural American Poetry: Unmuted Verse. Lanham: Lexington Books, 2020. Barthes, Roland. L’empire des signes. Paris: Flammarion, 1970. Bayramian, Shant. „System of ADowns’ ‚Holy Mountains‘“. [online]. [cit.31.1. 2024]. Dostupné zhttps://www.songfacts.com/ lyrics/system-of-a-down/holy-mountains. Berberich Christiane. Trauma & Memory: The Holocaust in Contemporary Culture. Milton Park: Taylor and Francis, 2021. Berdahl Daphne et al. Altering States: Ethnographies of Transition in Eastern Europe and Former Soviet Union. Ann Arbour: University of Michigan Press, 2000. Boheemen, Christine van. Joyce, Derrida, Lacan and the Trauma of History: Reading, Narrative and Postcolonialism.Cambridge: Cambridge University Press, 1999. Boudon, Pierre. Le champ sémantique de la parenté: Rapport entre langage et représentation des connaissances. Paris: L’Harmattan, 2002. Burwell, Jennifer— Tschofen, Monique. Image and Territory: Essays on Atom Egoyan. Waterloo: Wilfrid Laurier University Press, 2007. Caruth, Cathy. Unclaimed Experience: Trauma, Narrative and History. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2016. Caruth, Cathy (ed.). Trauma Explorations in Memory. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1995. Caruth, Cathy (ed.). Literature in the Ashes of History. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2013. Dalley, Maro (ed.). The Other Voice: Armenian Women’s Poetry Through the Ages. Transl. Diana Der Hovanessian. Watertown: AIWA Press, 2005. Eco, Umberto. Jméno růže. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha: Argo, 2018. Ekmekçoiglu, Lerna. Recovering Armenia: The Limits of Belonging in Post-Genocide Turkey. Redwood City: Stanford University Press, 2016. Feld, Steven— Basso, Keith. Senses of Place. Sante Fe: School of American Research Press, 1996. Fischl, Viktor. Hovory sJanem Masarykem. Praha: Mladá fronta, 1991. Foucault, Michel. L’archélogie du savoir. Paris: Gallimard, 1969. Gall, Allon— Leoussi, Athena— Smith, Anthony D.The Call of the Homeland: Diaspora Nationalisms, Past and Present. Leiden: Brill, 2010. OPEN ACCESS 106 SVĚT LITERATURY 69 Garsoïan, Nina. Studies on the Formation of Christian Armenia. Milton Park: Taylor and Francis, 2023. Gaston Sean. Derrida and the Challenge of History. Lanham: Rowman and Littlefield, 2018. Gennep, Arnold van. The Rites of Passage. London: Psychology Press, 2004. Gorani. [online] [cit.12.1.2020]. Dostupné zhttp://songbat.com/archive/songs/ armenian/gorani. Hacikyan, Agop J.— Basmajian, Gabriel— Franchuk, Edward— Ouzounian, Nourhan. The Heritage of Armenian Literature: From the Sixth to the Eighteenth Century. Vol.2, Detroit: Wayne State University, 2002. Henderson, Mae (ed.). Borders, Boundaries and Frames. Abingdon: Routledge, 2013. Hewsen Robert H.Armenia— AHistorical Atlas. Chicago: University of Chicago Press, 2001. Hodrová, Daniela et al. Poetika míst: Kapitoly zliterární tematologie. Praha: H & H, 1997. Houshamadyan: AProject to Reconstruct Ottoman Armenian Town and Village Life. [online]. [cit.20.5.2023]. Dostupné zhttps://www. houshamadyan.org/mapottomanempire/ vilayet-of-bitlispaghesh/kaza-of-bulanik/ locale/geography.html. Hsu, Ronald. Ethnic Europe: Mobility, Identity and Conflict in aGlobalized World. Redwood City: Stanford University Press, 2020. Hubbell L.Amy et al. Places of Traumatic Memory: AGlobal Context. New York: Springer International Publishing, 2020. Ishkanyan, Armine. Democracy Building and Civil Society in Post-Soviet Armenia. Milton Park: Taylor and Francis, 2008. Iversen, Margaret. Photography, Trace and Trauma. Chicago: University of Chicago Press, 2017. Johnson, Jerry. L.Crossing Borders: Confronting History. Lanham: University Press of America, 2004. Kalayjian, Ani— Paloutzian, Raymond F.Forgiveness and Reconciliation. New York: Springer, 2009. Kele lao. [online] [cit.28.11. 2019]. Dostupné zhttp://songbat.com/archive/songs/ armenian/kele-lao. Khechikyan, Hasmik. „Slow Hours: Postmodern Temporality in Grigoryan Poetry“. Mesrop Center of Armenian Studies Conference, University of Martin Luther, Halle- -Wittenberg 2023. Kohoutková, Petra. „Hýbu se, tedy jsem naživu: současná arménská poezie“. Host, 9, 2010, č.2, s.101–104. Kokaisl, Petr (ed.). Manželství arodina obyvatel Kavkazu astřední Asie. Díl 1. Praha: ČZU— Nostalgia, 2010. Košťálová, Petra. „Exile and Lamentation in the Armenian Historiographical Tradition of the 16th and 17th Centuries“. Archiv orientální 82, 2014, č.2, s.459–482. Košťálová, Petra— Řoutil, Michal— Sochová, Anna— Pecha, Lukáš. Dějiny Arménie. Praha: NLN, 2023. Kovácz, Bálint— Pál, Emese. Far Away from Mount Ararat: Armenian Culture in the Carpathian Basin. Budapest: OSZK, 2013. Kovácz, Bálint— Tachjian, Vahe. Inspiration of God: The One and aHalf Millenia of the Armenian Bible and Religious Practice. Leipzig: GWZO, 2021. Krajeski, Jenna— Markosian, Diana. One Photographer’s Personal Endeavour to Track Down Survivors of the Armenian Genocide, 100 Years Later. Smithsonian Magazine: Armenia Smithsonian Guide. [online]. [cit.10.10. 2023]. Dostupné zhttps:// www.smithsonianmag.com/history/onephotographer-personal-endeavor-trackdown-survivors-armenian-genocide-100years-later-180955763/. Kratochvíl, Alexander (ed.). Paměť atrauma pohledem humanitních věd: Komentovaná antologie teoretických textů. Praha: Akropolis AV ČR, 2015. Krikorian, Violette. „La poésie n’est pas àvendre.“ [online] [cit.3.3.2018]. Dostupné zhttp://www.denisdonikian.com/Krikorian. htm. Kristeva, Julia. Powers of Horror: An Essay of Abjection. New York: Columbia University Press, 1982. Kudrycz, Walter. The Historical Present: Medievalism and Modernity. Bloomsbury: Bloomsbury Academic, 2011. OPEN ACCESS PETRA KOŠťáLOVá 107 Lacan, Jacques. Écrits II. Paris: Editions du Seuil, 1970. Le Breton, David. Conduites àrisque. Paris: Quadrige, 2002. Lewis, Michael. Derrida and Lacan: Another Writing. Edinburg: Edinburg University Press, 2008. Lotman, M.Juri. Culture and Explosion. Transl. and ed. Marina Grishakova. Berlin: Mouton de Gruyter, 2004. Maffesoli, Michel. Du nomadisme: Vagabondages initiatiques, Paris: La Table ronde, 1997. MacCannell, Juliet F.Figuring Lacan: Criticism and the Cultural Unconscious. Lincoln: University of Nebraska Press, 1986. Nichanian, Marc. Ages et usages de la langue arménienne. Paris: Éditions Ententes, 1989. Nichanian, Marc. Mourning Philology: Art and Religion at the Margins of the Ottoman Empire. New York: Fordham University Press, 2014. Payaslian, Simon. The Political Economy of Human Rights in Armenia. Bloomsbury: Bloomsbury Publishing, 2011. Pechar, Jiří. Interpretace aanalýza literárního díla. Praha: Filosofia, 2002. Peroomian, Rubina. Literary Responses to Catastrophe: AComparison to of the Armenian and Jewish Experience. Atlanta: Atlanta Scholars Press, 1993. Peroomian, Rubina. The Armenian Genocide in Literature: The Second Generation Response. Yerevan: Armenian Genocide MuseumInstitute, 2015. Peroomian, Rubina. And Those Who Continued Living in Turkey After 1915. Yerevan: Armenian Genocide Museum-Institute, 2012. Rippl, Gabriele— Schweighauser, Philip— Kirss, Tina— Sutrop, Margit— Steffen, Therese. Haunted Narratives: Life Writing in an Age of Trauma. Toronto: University of Toronto, 2013. Rosenberg, Michael. Signs of Virginity: Testing Virgins and Making Men. Oxford: Oxford University Press, 2018. Rowe, Victoria. AHistory of Armenian Women’s Writing: 1880–1922. Cambridge: Cambridge Scholars Press, 2003. Řoutil, Michal et al. Katastrofa křesťanů: Likvidace Arménů, Řeků aAsyřanů vOsmanské říši. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016. Sarafian, Arpi. „Woman in Trial And in Revelation: Vehanoush Tekian’s Loyalty to Life“. The Armenian Mirror-Spectator. 22.9.2022. [online] [cit.3.3.2023]. Dostupné zhttps://mirrorspectator. com/2022/09/29/woman-in-trial-and-inrevelation-vehanoush-tekians-loyalty-tolife/. Saroyan William. Odvážný mladý muž na létající hrazdě. Přel. Zdeněk Urbánek. Praha: Československý spisovatel, 1958. Semerdjian, Elyse. Remnants: Embodied Archives of the Armenian Genocide. Redwood City: Stanford University Press, 2023. Smith, Anthony D.Myths and Memories of the Nation. Oxford: Oxford University Press, 1999. Stone, Michael E.Apocrypha, Pseudepigrapha and Armenian Studies. Leuven: Peeters, 2006. Törne, Annika. „‚On the grounds where they will walk in ahundred years’ time‘— Struggling with the heritage of violent past in post-genocidal Tunceli“. European Journal of Turkish Studies: Social Sciences on Contemporary Turkey 20, 2015. č.1. [online] [cit.3.3.2018]. Dostupné zhttps://journals.openedition.org/ ejts/5099?lang=tr. Turabian, Arousiak. „ITake Comfort in the Knowledge“. Armenian Poetry Project. [online] [cit.30.7.2023]. Dostupné zhttps:// armenian-poetry.blogspot.com/search/label/ Arousiak%20Turabian. Van Thienen, Manuel (ed.). Anthologie de la poésie amérindienne. St.Martin d’Hères: Maison de la poésie Rhône-Alpes, 2008. Wieviorka, Michel. La violence. Paris: Hachette, 2005. Wierzbicka, Anna. Understanding Cultures Through Their Key Words. Oxford: Oxford University Press, 1997. White, Ed. How to Read Barthes’ Image-MusicText. London: Pluto Press, 2012. Voell, Stéphane— Kaliszewska, Iwona. State and Legal Practice in the Caucasus: Anthropological Perspectives on Law and Politics. Milton Park: Taylor and Francis, 2016. OPEN ACCESS 108 SVĚT LITERATURY 69 Wuthnow Robert et al. Cultural Analysis: The Work of Peter L.Berger, Mary Douglas, Michel Foucault and Jürgen Habermas. Milton Park: Taylor and Francis, 2010. Yaghoobi, Claudia. „Iranian Armenian Poetry: Sonia Balassanian Crossing Borders of Consciousness“. Women Poets Iranica, 14.6.2023. [online] [29.6.2023]. Dostupné zhttps://poets.iranicaonline.org/article/ iranian-armenian-poetry-sonia-balassaniancrossing-borders-of-consciousness-2/. Yełiazaryan A. et al. Hay grakanut’ yun. Vol.7. Jerevan: McMillan, 2000. Yełiazaryan A. et al. Hay grakanut’ yun. Vol.8. Jerevan: McMillan, 2001. Ye’or, Bat. Islam and Dhimmitude: Where Civilizations Collide. Madison: Fairleigh Dickinson University Press, 2002. Zakarian, David. Women, Too, Were Blessed: The Portrayal of Women in Early Christian Armenian Texts. Leiden: Brill, 2021. OPEN ACCESS