Evropské přátelství překladatelů a básníků Fischera a Spira

EVROPSKÉ PŘÁTELSTVÍ PŘEKLADATELŮ ABÁSNÍKŮ FISCHERA ASPIRA Thirouinová, Marie-Odile (ed.). « Avous de cœur… » André Spire et Otokar Fischer 1922−1938 / „Ze srdce váš… André Spire aOtokar Fischer 1922−1938“. Komentáře Marie-Odile Thirouinová aKateřina Čapková, předmluva Marie-brunette Spire. praha: památník národního písemnictví, 2016, dva svazky, 520 a417 s. Milena fučíková pedagogická fakulta University Karlovy [email protected] Méně známá korespondence překladatele, básníka, germanisty Otokara Fischera (1883−1938) sfrancouzským básníkem apřekladatelem André Spirem (1868−1966), kterou připravila Marie-Odile Thirouinová, vzbuzuje dojem kvalitní evropské dvojjazyčné publikace. Originální francouzská korespondence, obsahující 79 dopisů Andrého Spira Otokaru Fischerovi a54 dopisů Otokara Fischera Andrému Spirovi, je doplněná českým překladem Naděždy Macurové avychází knižně francouzsky ičesky vůbec poprvé (2016). Vydavatelskou institucí je Památník národního písemnictví (edice Depozitář), českou část publikace recenzovali Aleš Pohorský aJiří Pelán, francouzskou část Xavier Galmiche aAntoine Marès. Doplňující informace český čtenář najde vpředmluvě Marie-Brunette Spirové (s.8−15), ivkomentářích Kateřiny Čapkové (s.20−54) aMarie-Odile Thirouinové (s.55−91). Vpředmluvě „André Spire aOtokar Fischer ve vzájemném zrcadlení“ připomíná Marie-Brunette Spirová (dcera básníka Andrého Spira) Fischerovu židovskou identitu jako vůbec první podmínku vytvoření vztahu mezi Fischerem aSpirem. Autorka upozorňuje na termíny, které se hned při prvním čtení ve vzájemné korespondenci obou mužů opakovaně objevují: „židovství“ (s.8), „judaismus“ (s.9), „duše moderního Žida“ (s.9), „židovská hrdost“ (s.11), „židovský umělecký výraz ve francouzštině“ (s.11) apod. Jako tezi zde autorka předkládá jisté utajené vrstvy židovství českého germanisty, potažmo iFischerovo niterné hledání vlastní složité identity právě vobdobí tohoto rodícího se dlouholetého přátelství (16 let) se Spirem, jenž byl na rozdíl od svého pražského přítele vžidovské identitě již dlouho apevně zakotven. Fischer se podle Marie-Brunette Spirové vůči politickému sionismu kriticky vymezuje, což ale autorka předmluvy považuje za určité Fischerovo nepochopení sionismu: „Jestliže Fischer říká, že je mu sionismus cizí, je to proto, že ho možná nechápe ve stejném smyslu jako jeho přítel“ (s.13). Marie-Brunette Spirová připomíná iryze osobní obdiv obou literátů jednak kpoezii ajednak kpřekladatelskému řemeslu. Plodem přátelství se stane: „Fischer vydaný francouzsky vrevuích Europe aMenorah ave Spirově knize Quelques Juifs et demi-Juifs (Několik Židů apolovičních Židů), Spire představený čtenářům vněkolika článcích na stránkách pražského českého aněmeckého tisku, ve Fischerově sbírce Hlasy avkrásné bibliofilské knížce Hebrejské melodie přeložené Fischerem“ (s.15). Ve svém komentáři „Úvahy ožidovství anacionalismu vkorespondenci Otokora Fischera“ vnímá Kateřina Čapková Fischera jako složitou osobnost, která ve svém OPEN ACCESS 212 SVĚT LITERATURY 60 vztahu kžidovství tíhne nakonec přece jen kobecně lidskému nadnárodnostnímu ideálu. Akonečně sama editorka Marie-Odile Thirouinová vkomentáři „André Spire aOtokar Fischer: přátelství básníků ve střetu sdějinami“ mluví ohistorickém kontextu pražského kulturního prostředí, orozdílné osobnosti obou pisatelů dopisů, jakož iobásnické technice ipřekládání poezie. Ponechme stranou teoretické úvahy oFischerově židovství asionismu (tj.ojeho občanských ipolitických postojích akritické „konkretizace“ angažovanosti vrůzných obdobích jeho života vkulturním kontextu Prahy dvacátých atřicátých let) aspolu sFischerem konstatujme, že „překlad vzniká skoro vždy pro někoho“ (přednáška Opřekládání básnických děl zroku 1929). Fischer, jak je dobře známo, přeložil pro české čtenáře zfrancouzštiny Villona, Corneille et Molièra, zněmčiny Schillera, Nietzscheho, Kleista, Wedekinda asamozřejmě Fausta. Jako překladatel navázal Otokar Fischer na překladatelské školy Josefa Jungmanna aJaroslava Vrchlického. Podle citovaných slov Josefa Čermáka šťastně spojil vědeckou aliterární činnost sčinností uměleckou. Přes rozdílnost charakteru formálního vnímání básnického překladu, ve kterém Fischer dává přednost pevnému rýmovému schématu nad volností verše, kterou má naopak voblibě Spire, dochází mezi Pražanem aPařížanem kpřátelskému souznění: „Jaké štěstí pro básníka, když nalezne jiného básníka, který mu rozumí“ (s.68). Překlad básní podle obou totiž směřuje spíše krovnocennému „přebásnění“ než k„doslovnosti“, spíše k„významové věrnosti“ než kpouhému překladu. Přátelský vztah vychází ze vztahu překladatele kživému překládanému autorovi. Fischer píše v1.dopise z3.února 1922 věcnou žádost: „Vážený pane, byl byste tak laskav azaslal mi své drama Samaël …“ (s.76), již otři měsíce později se ve Spirově dopise z15.května 1922 objevuje slovo přátelství: „Jsem šťastný, že se naše srdce setkávají aže nás spojuje poezie. − Moji nejlepší přátelé nepocházejí zdětství či zmé přízně, ale jsou zoblasti literatury“ (s.80). Oba se nejprve seznamují avyjasňují si své vztahy kjazykům, které ovládají, např.vdopise z11.listopadu 1922 Fischer píše: „mým řemeslem je být profesorem německé literatury na naší české univerzitě“ (s.91, ve francouzské verzi je věta podtržená, včeské je psaná kurzivou). Oba literáti se setkávají vPaříži už vzáří 1923. Vzáří 1927 Fischer píše: „Vy [patříte] kfrancouzskému duchu. […] Ano, příteli, jsem Čech, moje inspirace je česká“ (s.175). Osvé práci oba píšou stručně. Vroce 1927 se Fischer např.jakoby mimochodem zmiňuje otom, že se vNárodním divadle bude hrát Faust vjeho překladu aže učinil nový objev jménem Villon. Jedním zvelkých Fišerových témat je jeho sen žít výhradně jako básník avěnovat se plnou silou své vlastní poezii. Tento nadmíru pracovitý překladatel přitom Spirovi skromně píše: „všechno, na co se vsoučasnosti zmůžu, je moje vědecká práce, nějaké recenze apřeklady“ (s.97). Korespondenci dominuje zajímavá reflexe opřekládání poezie, Fischer např.objasňuje Spirovi německé středověké výrazy zHeinových básní, chválí jeho „krásné překlady“ (s.106), koriguje Spirovo nesprávné použití slova Židé („to by bylo příliš, to by byla politika, to by byl sionismus“, s.111). 25.září 1924 oznamuje Spire Fischerovi vydání jeho básní vrevue Europe. Spire se včervnu 1925 zastavuje vPraze. Oba se vkorespondenci také dohodnou na překladu čtyř Spirových básní do češtiny, které pak konečně vroce 1927 vPraze vycházejí (Hebrejské melodie). Můžeme upozornit ina poslední, 137. dopis Fischerův zúnora roku 1937, kdy se vědec, OPEN ACCESS MILENA fUČÍKOVá 213 básník apřekladatel zotavuje znemoci avěří, že bude přechodná. Znovu se snadšením pouští do práce. Vbřeznu 1938 Fischer podlehne nemoci avyčerpání. Korespondenci doplňuje ediční poznámka, popis korespondence, příloha, biografie abibliografie obou autorů, resumé, jmenný rejstřík, rejstřík názvů časopisů anovin, obrazová příloha. Pozoruhodné (třebaže do češtiny nepřeložené) jsou iúvodní texty obou autorů obásnickém díle toho druhého. Originálním dokumentem je isoupis básní obou básníků ajejich vzájemných překladů (Fischer přeložil šest Spirových básní, Spire přeložil celkem čtyři Fischerovy básně) ibezprostřední možnost srovnání překladů soriginálem, znichž upozorňujeme na Spirovu báseň Jardins (Zahrady), kde se Fischerovo překladatelské umění snad nejtěsněji snoubí sjeho vlastní básnickou praxí, např.vužití spojení „buisson ardent“ (česky Hořící keř), což je inázev Fischerovy básnické sbírky zroku 1918: Hledej— anenajdeš— hlas, po němž sluch tvůj touží, tam, ohnivý kde sloup vtrnitém keři vzplál“. Cherche, sans y trouver, une voix qui te parle, Au milieu des épines, dans un buisson ardent (s.298–299). Publikaci nemůžeme upřít zásadní kvality, zjevná je péče věnovaná přípravě dvojjazyčné knihy (celkem 937 stran). Zásluhou Marie-Odile Thirouinové se před námi ukazuje intimní obraz evropského přátelství mezi francouzským angažovaným básníkem André Spirem zPaříže aOtokarem Fischerem, velkým českým překladatelem Villona aFausta zPrahy. Zajímavým faktem zůstává, že jde patrně jen ojeden zmnoha kamínků vmozaice Fischerovy svébytně mnohoznačné identity. Český germanista židovského původu, básník apřekladatel uměl totiž psát, jak se zde ukazuje, také krásné francouzské dopisy svým přátelům zPaříže. OPEN ACCESS