Vratislav Čapek a česká didaktika dějepisu. (Ještě jedno ohlédnutí za životem a dílem)
Abstract
163
Full text
Vratislav Čapek ačeská didaktika dějepisu. (Ještě jedno ohlédnutí za životem adílem) Zdeněk Beneš Se jménem adílem prof. PhDr. Vratislava Čapka, DrSc., (* 19.11.1923— † 1.4.2019) je nedílně spojen vývoj české didaktiky dějepisu ve druhé polovině 20.století, spodobou afunkcemi, kterých vté době nabyla, ijejím uvedením do odborných mezinárodních souvislostí aspolupráce. Především díky jeho badatelskému iorganizačnímu úsilí se česká (tedy československá) didaktika dějepisu vymanila ze svého dosavadního pojetí jako prosté metodiky výuky azčásti také zpřímého vlivu ideologie apraktické politiky. Sledovat tuto jeho cestu znamená analyzovat ahodnotit vývojové charakteristiky areálné možnosti oboru, ojehož vědecké relevanci byly vyslovovány pochybnosti, leckdy přiznejme ioprávněné. Určitých reziduí takového přístupu jsme ostatně svědky idnes. Každá didaktika, zejména oborová, nejen ta obecná, osciluje mezi několika konceptuálními svody. Obecná didaktika mezi přístupem pedagogickým apsychologickým,1 oborové didaktiky mezi vztahem ke svému mateřskému vědnímu oboru či oborům (pokud jej či je mají anení tak třeba jej prostřednictvím didaktiky apřes ni vlastně spolukonstituovat, jako tomu je například vpřípadě mediálních studií), samozřejmě vztahem kpedagogice, psychologii avzávěru této orientace kobecné didaktice.2 Najít mezi nimi odpovídající rovnováhu není jednoduché, je to však zároveň jeden zprincipiálních úkolů teorie ametodologie oborových didaktik, který se bezprostředně odrazí ive vlastní metodice výuky.3 Adnešní sociokulturní situace je přímou výzvou khledání nových možných cest řešení tohoto problému. Cesta V.Čapka kdidaktice dějepisu byla nenápadná, přitom však charakteristická. Začala studiem historie aanglistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1 Závažným příspěvkem je vtomto směru pozoruhodná monografie Jan SLAVÍK— Tomáš JANÍK— Petr NAJVAR— Petr KNECHT, Transdisciplinární didaktika: oučitelském sdílení znalostí azvyšování kvality výuky napříč obory, Brno 2017. 2 Souhrnně Iva STUCHLÍKOVÁ— Tomáš JANÍK akol., Oborové didaktiky. Vývoj— stav— perspektivy, Brno 2015. Zde speciálně kdidaktice dějepisu Zdeněk BENEŠ— Blažena GRACOVÁ, Didaktika dějepisu: mezi socializací jedince ajeho individuální výchovou, s.289–326. Kmezinárodnímu srovnání viz Elisabet ERDMANN— Wolfgang HASSBERG (edd.), Facing, Mapping, Bridging Diversity. Foundation of aEuropean Discourse on History Educa tion, I–II, Schwalbach am Taunus 2011. Kniha obsahuje „národní“ monografická shrnutí vývoje astavu didaktiky dějepisu vjednotlivých zemích EU ajejich zobecňující komparaci. Kčeskoslovenskému vývoji viz: Blažena GRACOVÁ— Zdeněk BENEŠ, History Didactics in the Czech Republic, Part I, s.139–172, aViliam KRATOCHVÍL, History Teaching in the Slovak Republic, Part II, s.195–230. 3 Koncepčně velmi sporným příspěvkem kdnešnímu stavu didaktického myšlení je kniha Robert ČAPEK, Moderní didaktika, Praha 2015. Je vymezena podtitulem „Lexikon výukových ahodnotících metod“, čímž se vyhýbá jak skutečně konceptuálnímu přístupu kdidaktice, tak ipečlivějšímu zacházení spoužívanou literaturou. OPEN ACCESS
164 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2020 1945–1948. Jeho zájem patřil především historii; stal se žákem Otakara Odložilíka ajeho prvním badatelským tématem se stalo anarchistické hnutí 19.století.4 Vedle toho jej zajímaly iobecné dějiny novověku. Vzhledem kduchovnímu charakteru poválečné doby, ato nejenom té české, nemůže tento zájem překvapovat. Byl také produktivně zúročen později, za Čapkova akademického působení vjeho mezinárodních aktivitách. Ale nejprve se stal učitelem. Tuto část své pedagogické kariéry zahájil ve školním roce 1948/49 na mladoboleslavském gymnáziu apo dvouleté vojenské službě vyučoval na Státním kursu pro přípravu pracujících na vysokoškolské studium vSenohrabech, aby po jeho zrušení nastoupil na pražské jednotné střední školy nejprve na náměstí Míru ana poté na nedalekém Čapajevově náměstí, dnešním náměstí Jiřího zLobkovic. Na nich získal jako zástupce ředitele iřídící zkušenosti. Roku 1961 se stal vysokoškolským učitelem na pražském Pedagogickém institutu, transformovaném otři roky později na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Odtud přešel roku 1965 na Ústav pro učitelské vzdělávání na UK, aby se roku 1973 vrátil na Pedagogickou fakultu. Na ní bylo však studium učitelství historie vrámci vnitřních reforem studia na UK roku 1981 ukončeno, katedra dějepisu zrušena, atak V.Čapek přešel na Katedru obecných dějin FF UK. Odtud přešel roku 1986 na Katedru československých dějin, jejímž vedoucím se zároveň stal. Zůstal jím do roku 1990. Následujícího roku odešel do starobního důchodu. Avšak ktomu, aby „seděl doma“, nebyl uzpůsoben. Jen několik posledních let svého života musel strávit vskutku vsoukromí. Krátce působil na soukromé střední obchodní akademii, přednášel na různých fakultách akurzech, referoval na konferencích, až nakonec začal znovu souvisle působit na pražské soukromé Vysoké škole obchodní (2002–2007). Na ní se zaměřil na koncipování včeském prostředí zcela nového oboru, ato vzdělávání pracovníků vcestovním ruchu,5 aspolupracoval sní ipo svém odchodu ze školy. Ojeho vitalitě svědčí nakonec ito, že ve svých devadesáti letech podstoupil výměnu kyčelního kloubu. Suchá životní data jsou ovšem jen vnějšími údaji; až za nimi se skrývá skutečný obsah života. Vdobě, kdy V.Čapek svojí profesní kariéru coby středoškolský učitel začínal, byla situace v– dnešním termínem řečeno— historické edukaci ve stavu své výrazné konceptuální irevoluční přeměny. VČeskoslovensku, stejně jako vostatních zemích formulujícího se socialistického bloku, stála tato přeměna ve znamení nuceného prosazování marxisticko-leninského (ve skutečnosti především stalinského) konceptu výkladu dějin ahistorického vědeckého poznání. Znamenalo to rozchod sjejími dosavadními základními principy označitelnými jako národní alidové (ikdyž právě tohoto motivu se nová ideologie ráda dovolávala), jež se měly vdobě první Československé republiky propojit atransformovat vprincipy demokratické výchovy ademokratického politického vědomí občana ČSR vůbec, ato bez ohledu na jeho národnost, politické či náboženské přesvědčení. Nová politická situace ale přinesla 4 Na oboru historie předložil diplomní práci Anarchistické hnutí v80.letech 19.století vRakousku se zvláštním zřetelem na země české; na anglistice Bakunin in England. Viz Vratislav ČAPEK, Historik na přelomu staletí. Co jsem prožil aco si pamatuji, Praha 2013, s.72 a75. 5 Viz například sborník Problematika vzdělávání pracovníků cestovního ruchu vzemích Evropské unie na počátku třetího tisíciletí, Praha 2006; též Jan ŠTEMBERK— Miroslava MANOVÁ akol., Historie acestovní ruch. Perspektivní apodnětné spojení, Praha 2008. OPEN ACCESS
ZdEněK BEnEš 165 irozchod sreformní pedagogikou formující se za první republiky, ikdyž ta byla ve své nemalé části levicově orientovaná. Nyní byla interpretována jako buržoazní koncept, neboť se opírala oamerický filozofický pragmatismus abehavioristickou psychologii.6 Naopak, násilně byla prosazována sovětská pedagogika, její „pedagogické zkušenosti“ anakonec isovětský model organizace školství. Rychle se však ukázala neužitečnost prostého formálního přenosu edukačního systému apravidel mezi zeměmi srozdílnými tradicemi ikulturou.7 Prosazování nové orientace historické edukace ale nelze plně pochopit jen zpozice prosté mocenské ideologie. Ijejí případná úspěšnost musí vyvěrat zurčitých víceméně obecně sdílených myšlenkových předpokladů. Svou roli tu sehrály dva prožitky— světová hospodářská krize adruhá světová válka. Zkušenosti znich vedly kobecnému celoevropskému příklonu kpolitické levici. Ato nejen unejmladší, nastupující generace, ale iuté starší. Včeskoslovenské situaci se pro ty, kteří se chtěli politicky přímo angažovat, nabízely tři možnosti: KSČ, sociální demokracie anárodně socialistická strana. Čapek byl levicově cítící intelektuál azůstal jím až do konce života, avšak do KSČ nevstoupil; zvolil národně socialistickou stranu. Zůstal jejím členem do její transformace vČeskoslovenskou stranu socialistickou po únoru 1948. Do KSČ pak vstoupil až vroce 1961. Podle jeho pamětí8 souvisel vstup do této strany sjeho nástupem na Pedagogický institut astalo se tak na žádost vedoucího tamější katedry dějepisu V.Mejstříka. Vstoupil tam tedy vdobě, vníž se politická situace sice ještě málo znatelně, avšak přesto uvolňovala, pomíjel striktně ideologický tlak azdálo se, že se nabízejí nové možnosti, ato ipro školní výchovu avzdělávání.9 Vstup do komunistické strany mu usnadnil amožná iumožnil zaujmout vodborném prostředí takové postavení, vněmž získával nejen široké mezinárodní kontakty, ale mohl ispolurozhodovat ostěžejních otázkách historické edukace. Jako tomu je vždy, něco se mu podařilo prosadit, něco ne, někde ustoupil, jinde byl soficiální linií školské politiky srozuměn. Sjeho odbornou činností se samozřejmě propojovaly ičetné další veřejné apolitické aktivity. Některé měly význam pro samotnou historickou edukaci, jiné byly zdnešního pohledu jen dobovým koloritem. 6 Na tomto místě snad postačí odkázat na řadu článků vprvních ročnících časopisu Pedagogika. Viz například Tomáš HENEK— Oldřich STRUMHAUS, Reformismus ve vyučování přírodopisu, Pedagogika 2, 1952, č.9–10, s.581–587; dále Markéta PÁNKOVÁ— Dana KASPEROVÁ— Tomáš KASPER akol., Meziválečná školská reforma vČeskoslovensku, Praha 2015; Michaela ERBENOVÁ, „Malý ten, kdo malý má jen cíl!“ Několik tváří Eduarda Štorcha (1878–1956) ajeho vnímání současníky, diplomová práce, Ústav českých dějin FF UK, Praha 2019. 7 Více jak názorně otom svědčí proměny školských zákonů mezi lety 1948–1960. 8 V.ČAPEK, Historik na přelomu dvou staletí, s.109. 9 Viz tamtéž, s.112nn. Dokladem situace je krach 3.pětiletky vroce 1963. Nastávalo období tzv.Předjaří. Viz Jiří PETRÁŠ— Libor SVOBODA, Předjaří. Československo 1963–1967, Praha 2016; Miroslav LONDÁK— Stanislav SIKORA— Elena LONDÁKOVÁ, Predjarie. Politický, ekonomický akultúrný vývoj na Slovensku vrokoch 1960–1967, Bratislava 2002. Pro školství ajeho perspektivy byla důležitá analýza možného vývoje společnosti vypracovaná na podnět Ideologické komise ÚV KSČ: Radovan RICHTA akol., Civilizace na rozcestí, Praha 1966, s.76–87. OPEN ACCESS
166 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2020 Pracovat na zmíněném Pedagogickém institutu mu umožnily jeho odborné metodické adidaktické aktivity předchozího období. Podílel se tehdy na tvorbě osnov dějepisu pro 6.–11. třídu (tedy jednotné střední školy), psal příspěvky do časopisu Dějepis ve škole, provedl empirický výzkum učebnice dějepisu pro 9.třídu, spolupodílel se ina tvorbě Školního historického atlasu národních dějin (1959) abyl spoluautorem (spolu sMiloslavem Traplem) učebnice Dějepis pro devátý ročník základní devítileté školy (19591, 19624). Stal se ifakultním učitelem pro Vysokou školu pedagogickou. Na jeho novém pracovišti se vtu dobu propracovávala nová podoba didaktiky dějepisu. Jejím prvním signálem byla kniha Stati zdidaktiky dějepisu zroku 1958, následovaná monografií Metodika dějepisu jako učebního předmětu (1964). Na té se V.Čapek už autorsky podílel apro další vývoj jeho didaktického myšlení je příznačné, že šlo okapitoly zabývající se teoretickými ametodologickými problémy didaktiky dějepisu.10 Jistěže je na těchto knihách silně patrný vliv sovětské pedagogiky adidaktiky, avšak jejich recepce není nekritická apředevším, již ve druhé zuvedených knih se setkáváme skomparativními srovnáváními didaktických koncepcí. Prozatím jenom vrámci tzv.socialistických zemí, ale přesto. Tyto zřetele se měly záhy uplatnit daleko více apřekročit přitom dosavadní ideové hranice. Otevírala se možnost „cesty na Západ“. Umožnily to uvolňující se politické aideové poměry šedesátých let, onoho možná dnes poněkud přehlíženého „předjaří“. Výrazným počinem ktomu bylo Čapkovo ustavení „fellow of United Nations“ pro cestu po zemích Blízkého východu od Egypta po Írán ado Turecka aŘecka vroce 1962, kde se seznámil svýukou aškolskými systémy těchto zemí anabytých zkušeností využil ivčeskoslovenském prostředí.11 Do USA vycestoval na studijní pobyt vroce 1970 apobyt se ukázal jako ještě prospěšnější— doznal totiž vzápětí svého uplatnění ve vytvářené nové koncepci didaktiky dějepisu unás. Čapek vní uplatnil Bloomovu taxonomii výchovně-vzdělávacích cílů, což bylo výraznou inovací českého didaktického myšlení, která zanedlouho pronikla ido jiných oborových didaktik. Dlužno podotknout, že původní Bloomova taxonomie vycházela zbehavioristické psychologie, která byla vpadesátých letech vsouvislosti sčeskoslovenskou reformní pedagogikou, jak bylo již připomenuto, zatracována.12 Ještě produktivnější se ukázala spolupráce spolskými azápadoněmeckými didaktiky. Vroce 1967 byl učiněn pokus opřímou spolupráci sGeorg-Eckert Institutem pro 10 Spolu sV.Mejstříkem napsali úvodní kapitolu „Metodika učebních předmětů jako pedagogická disciplína“, jediným autorem je vpřípadě následujících dvou kapitol „Výchovný avzdělávací význam vyučování dějepisu“ a„Soustava dějepisného vyučování vzákladní devítileté škole ave SVVŠ“ (s.7–140). Odva roky později uveřejnil svoji samostatnou publikaci Pojetí dějepisu jako učebního předmětu, Praha 1966, věnovanou teorii výběru dějepisného učiva. 11 V.ČAPEK, Historik na přelomu dvou staletí, s.115nn. 12 Bloomova taxonomie byla později přepracována; nově se opřela onástupkyni behaviorismu, okognitivní psychologii. Petr BYČKOVSKÝ— Jiří KOTÁSEK, Nová teorie klasifikování kognitivních cílů ve vzdělávání: revize Bloomovy taxonomie, Pedagogika 13, 2004, č.3, s.227–242; Dagmar HUDECOVÁ, Revize Bloomovy taxonomie edukačních cílů, tamtéž, s.274–283. OPEN ACCESS
ZdEněK BEnEš 167 mezinárodní výzkum učebnic vBraunschweigu.13 Není třeba dodávat, že životnost této snahy nebyla dlouhá; znovu navázat tuto spolupráci— ato už kontinuálně po dnešek— se podařilo až vroce 1987. Západoněmecká didaktika dějepisu se přitom stávala, po velké reformě školství SRN na počátku sedmdesátých let, pro didaktické evropské myšlení vmnohém vzorem.14 Ale irozvíjející se spolupráce se zeměmi východního bloku narážela na politické překážky. Ty byly převážně moskevského původu. Když českoslovenští didaktici přišli sideou vybudování jakéhosi pandánu kzápadoněmeckému Eckertovu institutu pro mezinárodní výzkum učebnic, který by se soustředil na situaci edukace vzemích východního bloku akterý by rádi umístili do ČSSR, dočkali se striktního oznámení, že je to dobrý nápad, ale sídlem takového institutu že bude Moskva.15 Spolupráce spolskou didaktikou dějepisu měla dvojí rozměr. Tím prvním byl rozměr politický— šlo o„socialistickou zemi“, takže spolupráce byla nejen vítaná, ale ipodporovaná. Ovšem podmínečně, protože situace ve vývoji polského historického myšlení, aproto imyšlení didaktického, byla od prostředí československého dosti odlišná16 aod šedesátých let podstatně otevřenější ve své mezinárodní spolupráci ivýkladu dějin. Jako charakteristický příklad tu lze uvést právě polsko-německou spolupráci na poli historické edukace, která započala prostřednictvím UNESCO vroce 1970. Roku 1972 byla zahájena činnost polsko-německé komise pro školní dějepis,17 jež se stala vlaštovkou pro podobné spolupráce překračující železnou oponu. Tuto spolupráci jaksi doprovázelo ještě prohlášení polských aněmeckých biskupů ke společné minulosti. Příznačně však nemohlo být vplném znění publikováno v„lidovém“ Polsku; itam existovaly politické limity. Základním dokumentem se stalo „Doporučení pro učebnice dějepisu ageografie ve Spolkové republice Německo aPolské lidové republiky“ zroku 1976.18 Byl to text „kompromisní“, odrážející dobu svého vzniku, 13 Viz Ursula A.J.BECHER— Rainer RIEMENSCHNEIDER (edd.), Internationale Verständigung. 25 Jahre Georg-Eckert-Institut für internationale Schulbuchforschung in Braunschweig, Hannover 2000, s.210–218. 14 Ktomu viz úvodní statě Jerzyho Centkowského, Jerzyho Maternického, Hanse Süss mutha aKarla Pellense in: Jerzy CENTKOWSKI— Jerzy MATERNICKI— Karl PELLENS— Hans SÜSSMUTH (edd.), Nowe drogi w nauczaniu historii. Współczesna dydaktyka niemiecka, Rzeszów 1999, s.15–55. Viz Jerzy CENTKOWSKI, Szkolna edukacja historyczna w Republice Federalnej Niemiec, Warszawa 1990; Robert TRABA— Holger THÜNEMANN, Myślenie historyczne I–II, Poznań 2015. 15 Opírám se svědectví V.Čapka aJ.Pátka; vČapkových pamětech není tato epizoda zmíněna. 16 Srov.Jerzy MATERNICKI (ed.), Współczesna dydaktyka historii, Warszawa 2004, heslo Polska dydaktyka historii. Dzieje współczesne, s.283–287. 17 U.A.J.BECHER— R.RIEMENSCHNEIDER (edd.), Internationale Verständigung, s.157–165. 18 Viz Empfehlungen für Schulbücher der Geschichte und Geographie in der Bundesrepublik Deutschland und in der Volksrepublik Polen, Schriftenreihe des Georg-Eckert-Instituts für Internationale Schulbuchforschung, Band 22/XV, 1995 (jde orozšířené, nové vydání se zpětným ohlédnutím K.Zernacka). Ktomu iZwanzig Jahre Gemeinsame Deutsch-Polnische Schulbuchkommission. Reden aus Anlaß der Festveranstaltung in Braunschweig am 10.Juni 1992, Vorträge im Georg-Eckert-Institut, Band 12, Braunschweig 1993. OPEN ACCESS
168 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2020 nicméně iniciační. Kpodobné spolupráci, také přes UNESCO, se česká historiografie— prostřednictvím oblasti historické edukace— propracovala znovu až vroce 1987. Tím druhým rozměrem byly osobní styky, sjejichž pomocí pronikal do českého prostředí myšlenkový svět polské didaktiky ajejím prostřednictvím pak iznalost vývoje didaktiky dějepisu v„západních“ zemích. Čapek se tohoto internacionálního dialogu účastnil intenzivně, ato organizačně iobsahově. Zprostředí této spolupráce vznikl isvým způsobem průkopnický učební text Problémy atendence vyučování dějepisu vsoučasném světě.19 Kněmu je zapotřebí připomenout, že byl vytvořen vdobě, vníž se schylovalo kvýrazné proměně didaktického myšlení: jednak se vtvorbě dokumentů řídících výuku započal realizovat přechod od osnov ke kurikulu, tedy od povýtce pouze předepisovaného obsahu učiva khlubšímu průhledu do založení, průběhu avýsledků edukace. Pojem kurikula sice není jednoznačný atudíž také jednotně pojímaný,20 přesto však dává příležitost nahlédnout (jakožto zamýšlené kurikulum) do edukačního procesu konceptuálněji než tradiční „osnování“ učiva. Zároveň se připravovala výrazná reforma historické edukace ve Spolkové republice Německo. Dosavadní „občansko-výchovné“ pojetí školního dějepisu se během první poloviny sedmdesátých let transformovalo do „pramenně (kriticky) orientované“ historické edukace, opírající se opoznatky historické vědy.21 VČeskoslovensku byla situace jiná. Oproti uvolnění šedesátých let se začaly ozývat hlasy chtějící historickou edukaci znovu výrazně ideologizovat.22 Symbolem 19 Vratislav ČAPEK, Problémy atendence vyučování dějepisu vsoučasném světě. (Studie kotázkám koncepcí dějepisného vyučování), Praha 1970. Znovu se ktématu vrátil vbrožuře Perspektivy školního dějepisu vevropských zemích avUSA, Praha 2003. Knovému komparativnímu pohledu na tuto problematiku se vyslovila znovu až publikace Dagmar HUDECOVÁ, Analýza dějepisných vzdělávacích programů ve vybraných státech Evropy ajejí výsledky, Praha 2006. Nelze ovšem také pominout již výše připomenutou monografii E.ERDMANN— W.HASSBERG (edd.), Facing, Mapping, Bridging Diversity. 20 Viz Jan PRŮCHA, Moderní pedagogika. Věda oedukačních procesech, Praha 1997, s.233–268. 21 Klaus BERGMANN— Annette KUHN— Jörn RÜSEN— Gerhard SCHNEIDER u. a., Handbuch der Geschichtsdidaktik, Seelze-Velber 1992, s.529–538. Též Jörg van NORDEN, Geschichte ist Bewusstsein. Historie einer geschichtsdidaktischen Fundamentalkategorie, Frankfurt amMain 2018. 22 Připomeňme, že vletech 1969–1971 byl ministrem školství ČSR Jaromír Hrbek (1914–1992), sjehož jménem jsou spojeny nejhorší čistky včeském školství té doby. Viz Pavel URBÁŠEK, Olomoucká normalizační ouvertura Jaromíra Hrbka, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica 31, 2003, s.313–332, dostupné na https:// web.archive.org/web/20051027221435/http://publib.upol.cz/~obd/fulltext/Historica%20 31-2002/historica31-28.pdf [náhled 8.6.2020]. Kdokreslení života tohoto muže dodejme, že jeho heslo ve Wikipedii uvádí, že za nacistické okupace byl účastníkem odboje. Vpozůstalosti Františka Kutnara, který samozřejmě Hrbka znal zlet svého olomouckého působení, je ovšem dochován rukopisný záznam odůvodech Hrbkova odvolání zfunkce ministra školství. Podle tohoto záznamu byl Hrbek odvolán především ztoho důvodu, že byl časopisem Spiegel obviněn zkolaborace vdobě nacistické okupace českých zemí, proti čemuž Hrbek podal žalobu, avšak soud vSRN prohrál. Kutnar podotýká, že ojeho odvolání se pro jeho extrémní politické názory vzasvěcených kruzích hovořilo už delší dobu a„příOPEN ACCESS
ZdEněK BEnEš 169 chvíle byl Jaromír Hrbek; nebyl samozřejmě zdaleka sám; jeho případ je jenom pověstnou špičkou ledovce. Ochotných nohsledů se jako vždy našlo dost. Usilovat vtéto situaci onějakou smysluplnou aktivitu bylo obtížné. Dosáhnout bylo možné jenom částečných výsledků, ato ještě za cenu nejrůznějších ústupků akompromisů. Ty mohou být ze zpětného hlediska interpretovány různě, důležitější je ale pokusit se je interpretovat zdobového hlediska. Čapek byl, jak jsme již poznamenali, levicově zaměřený intelektuál, sřadou výchozích ideových premis se ztotožňoval, jeho koncepce historické edukace vycházela zhistorického materialismu, stejně jako akceptoval její politicko-výchovný účel. Nebyl však ochoten například přitakat redukci učiva školního dějepisu jenom na dějiny dělnického hnutí, jak ze zmíněných ideologických extremistických kruhů na počátku normalizace zaznívalo.23 Naopak propracovával— vnávaznosti na koncept československé didaktiky dějepisu šedesátých let— takovou konstrukci učiva, která zahrnovala celé dějiny lidstva, ovšem periodizované do tradičních „společenských řádů“. Nicméně vtéto koncepci akcentoval různorodost rytmu vývoje vjednotlivých společnostech isegmentech sociálního, kulturního apolitického vývoje („asynchronnost dějin“) azryze didaktického hlediska včlenil do edukace speciálně pro dějepis upravenou Bloomovu taxonomii. Svého teoretického ametodologického vrcholu dosáhla tato snaha ve dvoudílných skriptech Teoretické ametodologické základy didaktiky dějepisu.24 Přestože šlo fakticky ointerní tisk vydaný Ústředním ústavem pro vzdělávání pedagogických pracovníků, vzbudila kniha pozornost, adodejme, že také nežádoucí. Podle Čapkových vzpomínek isvědectví polských kolegů byla— asamozřejmě ijejí hlavní autor— obviněna ze strukturalismu (!), abyli to právě polští didaktici, kteří se za její autory acelý koncept disciplíny postavili. Nakonec byla ale „přijata“ aza monografii Historické, teoretické ametodologické problémy didaktiky dějepisu, jež na základě skript vznikla, získal V.Čapek ivědeckou hodnost doktora historických věd (1980); hodnost kandidáta pedagogických věd obdržel vroce 1966.25 Vosmdesátých letech byla použita jako základ vysokoškolské učebnice Didaktika dějepisu I–II (1985 a1988), která však— ke škodě věci— nemá tak sevřenou koncepci jako skripta zroku 1976 akterá obsahuje inadbytečně ideologizující pasáže. Nicméně, Čapkovo základní konceptuální stanovisko, že totiž didaktika dějepisu musí být vázána na historickou vědu, protože postihuje aformuluje její výchovně-vzdělávací funkci, zůstala zachována. Přímá vazba mezi historiografií ahistorickou edukací byla obecně přijímaným metodologickým východiskem tehdejší didaktiky dějepisu. Jako příklad lze připomenout výstavbu nové didaktiky dějepisu ve Spolkové republice Německo provedenou právě vprvní polovině sedmdesátých let acharakterizovanou jako „ pramenně pad Spiegel“ byl jenom příslovečnou poslední kapkou, kterou nebylo možné přehlédnout jak zvnitropolitického, tak zmezinárodněpolitického hlediska. Viz ANM, fond Kutnar, karton 35, sl. Torsa. 23 Zde se opírám oinformace V.Čapka vosobních rozhovorech. 24 Vratislav ČAPEK akol., Teoretické ametodologické základy didaktiky dějepisu I–II, Praha 1976. Přímým vydavatelem publikace byl Ústřední ústav pro vzdělávání pedagogických pracovníků. 25 Historické, teoretické ametodologické problémy didaktiky dějepisu, rkp. OPEN ACCESS
170 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2020 orientovanou“ historickou edukaci.26 Další vývoj sice poukázal na limity této koncepce, didaktické myšlení se začalo orientovat na problémy historické kultury ahistorického vědomí, které vdnešním digitálním světě ajím vytvářené ašířené nadprodukci historických informací velmi různých hodnot musely získat centrální postavení.27 Vědecké historické poznání se vtěchto koncepcích ale jenom posunulo do nových, širších badatelských akulturních souvislostí; ztohoto důvodu se do centra pozornosti historicko-didaktických konceptů dostala kategorie historické kultury. Čapkovo pojetí didaktiky dějepisu však včeskoslovenském prostředí vytvořilo předpoklady pro vývoj didaktického myšlení tímto směrem azůstává nepominutelnou etapou dějin českého historicko-didaktického myšlení. Porovnání obsahu astruktury Teoretických ametodologických základů didaktiky dějepisu (1976) aDidaktiky dějepisu (1985, 1988) teORetické ametOdOlOgické základy didaktiky dějepisu i. teORetické základy didaktiky dějepisu didaktika dějepisu i teORie ametOdOlOgie didaktiky dějepisu didaktika dějepisu jako vědní obor 1. Význam didaktiky obecné aspeciální vsystému pedagogické teorie apraxe 2. Konstituování marxistické didaktiky dějepisu jako vědního oboru proces tvorby dějepisu jako učebního předmětu 1. Pojetí astruktury cílů dějepisu jako badatelská oblast 2. Didaktický systém dějepisu jako učebního předmětu úvod: základní oblasti bádání didaktiky dějepisu jako vědy místo aúloha historie vkomunistické výchově současného člověka adidaktika dějepisu vzdělávání učitele dějepisu jako součást didaktiky dějepisu 1. Nástin vývoje vzdělávání učitelů dějepisu 2. Současné úkoly bádání ve vzdělávání učitelů dějepisu vČSSR 26 Německá didaktika používá ioznačení „emancipační“ didaktika, což má vyjadřovat distanci od dosavadního západoněmeckého jiný přístup kpolaritě jedinec— společnost. Vtomto směru vycházela zfrankfurtské kritické školy, zejména J.Habermase acharakterizoval ji přechod od zaměření na Ideengeschichte kSozialgeschichte. 27 Za ohromnou literaturu ktomuto tématu alespoň dva shrnující příspěvky: Hans-Jürgen PANDEL, Geschichtstheorie. Eine Historik für Schülerinnen und Schüler— aber auch für ihre Lehrer, Schwalbach am Taunus 2017, s.311–340; Vadim OSWALT— Hans-Jürgen PANDEL (edd.), Geschichtskultur. Die Anwesenheit von Vergangenheit in der Gegenwart, Schwalbach am Taunus 2009. OPEN ACCESS
ZdEněK BEnEš 171 proces realizace dějepisu jako učebního předmětu vučebních osnovách, učebnicích anázorných pomůckách 1. Učební osnovy dějepisu 2. Učebnice dějepisu 3. Schopnost získávat historické informace znázorných pomůcek suplujících hmotné aobrazové prameny výchovně vzdělávací proces vdějepise 1. Vyučovací— učební proces vdějepise 2. Práca shistorickým dokumentom vo vyučovaní dejepisu 3. Historická próza ve vyučování dějepisu 4. Funkce muzea vdějepisném vyučování 5. Moderní technické prostředky ve výuce dějepisu 6. Možnosti výchovného působení televize na mládež ajejí význam pro vyučování dějepisu vztah didaktiky dějepisu khistorickým apedagogickým disciplínám. pomocné vědy pro didaktiku dějepisu Úvod: Didaktika dějepisu jako hraniční vědní obor 1. Význam obecné aspeciální didaktiky vsystému pedagogické teorie apraxe 2. Teorie ametodologie historické vědy adidaktika dějepisu 3. Pomocné vědy pro didaktiku dějepisu teorie ametodologie didaktiky jako vědního oboru Úvod: Pojetí didaktiky dějepisu jako didaktický problém 1. Konstituování marxistické didaktiky dějepisu jako vědního oboru 2. Didaktika dějepisu vkapitalistických zemích 3. Metody atechniky bádání didaktiky dějepisu přílohy teORetické ametOdOlOgické základy didaktiky dějepisu ii. metOdOlOgické základy didaktiky dějepisu didaktika dějepisu ii. výchOvně vzdělávací pROces vdějepisu filozofické ahistorické metody apostupy jako základ pro metodologii didaktiky dějepisu 1. Metodologické problémy zkoumání vhistorické vědě aproblémy její výuky 2. Historické metody vdidaktice dějepisu (Metody empirického zjišťování fakt) 3. Pracovní postupy vědecké historické práce metodologické otázky didaktiky dějepisu 1. Druhy metod apramenů vdidaktice dějepisu. Výzkumný projekt 2. Metody atechniky získávání informací zdidaktických pramenů 3. Metody zpracování informací zvýzkumu vdidaktice dějepisu tvorba dějepisu jako učebního předmětu 1. Komunistická výchova vdějepisu 2. Pojetí astruktury cílů vdějepisu 3. Specifická povaha historických poznatků zhlediska náročnosti jejich osvojování 4. Teorie výběru dějepisného učiva atvorba didaktického systému projektování akonkretizace didaktického systému vdějepisu 1. Učební osnovy dějepisu 2. Učebnice dějepisu 3. Vyučovací prostředky OPEN ACCESS