Teorie relevance a nově vznikající diskurzní částice

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova vpraze ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2, S. 167–182 Teorie relevance anově vznikající diskurzní částice* Gisle Andersen (Bergen) RELEVANCE THEORY AND EMERGING DISCOURSE MARKERS This article explores the relevance-theory view of utterance interpretation (Sperber and Wilson 1986/1995) and illustrates its application in aqualitative investigation of authentic corpus data. The purpose is to show that observations derived from corpora can shed significant light on how constraints on relevance are practised by real speakers in real discourse contexts. The study focuses on discourse markers and argues that there is aneed to focus more systematically on emerging discourse markers and their contributions to relevance. It is argued that the corpus-based approach can lead to new knowledge about pragmatic functions and subtle differences between different items, and that this extends beyond what is gained from astrictly theoretical or experimental approach, by far the most common approaches in the previous relevance-theory literature. As acase in point, the article includes an empirical study of the discourse marker as if, based on the large English TenTen corpus (Jakubíček et al., 2013). KEYWORDS discourse marker, language contact, borrowing, web corpus, English, Norwegian KLÍČOVÁ SLOVA diskurzní částice, jazykový kontakt, přejímání, webový korpus, angličtina, norština DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2021.2.1 1. ÚVOD Článek se zabývá pohledem relevanční teorie na interpretaci promluv (Sperber— Wilson, 1986/1995) ailustruje její aplikaci na kvalitativní zkoumání autentických korpusových dat. Účelem je ukázat, že pozorování vycházející zkorpusů mohou významným způsobem osvětlit, jak skuteční mluvčí nastavují hranice relevance ve skutečných diskurzních kontextech. Jedním ze základních principů teorie relevance je, že interpretace výpovědi je založena jak na jazykově kódovaném významu, tak na pragmatické inferenci. Kdekódování zamýšleného významu promluv dospívají posluchači vkomplexním procesu inferenčního zpracování podnětů poskytnutých mluvčími. Korpusová lingvistika je empirická disciplína ajako taková se nezabývá ani tak interními kognitivními procesy podílejícími se na interpretaci promluvy, jako spíše pozorovatelnými realizacemi ve faktické promluvě. Korpusy nám umožňují pozorovat podněty, které mluvčí nabízejí aposluchači interpretují, prostřednictvím * Redakční překlad z anglického originálu (A. Klégr) OPEN ACCESSOPEN ACCESS 168 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 audio avideo dat zkoumaných třetí stranou nebo prostřednictvím transkripcí těchto dat aaplikovat na ně různé typy kvalitativních akvantitativních analýz. Článek se soustřeďuje na diskurzní částice (markery) vširším pojetí, včetně některých, které odrážejí relativně nový jazykový vývoj, aobjasňuje jejich pragmatické funkce zhlediska teorie relevance. Dokládá, že korpusový přístup přináší nové poznatky ofunkčních vlastnostech zkoumaných forem aže tyto poznatky jdou nad rámec toho, co lze zjistit pomocí striktně teoretického nebo experimentálního přístupu, který je častěji uplatňován vpředchozí literatuře zoblasti relevanční teorie (viz oddíl 2.1). Diskurzní částice různého typu lze popsat na základě ilokučních, postojových atextových funkcí (např.Andersen, 2001; Aijmer, 2002; Foolen, 2011). Zpohledu teorie relevance se má obecně za to, že přispívají kvýznamu promluvy jako prostředky vymezující relevanci: to znamená, že usměrňují interpretační proces tím, že naznačují, jaké jsou zamýšlené kognitivní účinky promluvy na posluchače (např.Blakemore, 1992; Jucker, 1993; Blass, 2000a; viz oddíl 2). Zpohledu korpusové lingvistiky můžeme říci, že diskurzní částice vkorpusech poskytují povrchové indikátory skrytých kognitivních procesů, které jsou součástí probíhající negociace mezi účasníky promluvy ohledně kontextového pozadí. Příkladem toho mohou být částice, které naznačují potřebu renegociace kontextového pozadí (anglické well), částice signalizující, jak je vnímáno logické propojení mezi promluvou akontextovým pozadím (anglické so), či další částice označující postoje mluvčího, jako je překvapení (oh). Domnívám se, že je třeba se systematičtěji zaměřit na vznikající diskurzní částice ajejich příspěvek krelevanci (srov.oddíl 3), protože diskurzní částice ainterjekce charakterizuje značná tendence kinovaci, ačkoli existující literatura se obecně omezuje pouze na „klasické“ částice vširším slova smyslu jako well, Imean, you know aactually. Okruh částic, na které je třeba se blíže podívat, zahrnuje částice ironického odstupu jako yeah right ano shit (Sherlock), užívání frází jako get alife! aget outta here ve funkci postojových částic amnožství dalších (srov.např.Andersen, 2010b; Norrick, 2011). Rovněž se přimlouvám za mezijazykovou analýzu diskurzních částic. Konkrétně jsou žádoucí mezijazykové studie, které by zkoumaly, zda jsou diskurzní částice přejímány ze zdrojového do cílového jazyka podobným způsobem, jako jsou přejímány lexikální výrazy aterminologie, např.blog, dude asubprime (včeštině např.market, úvěr) (Andersen, 2014). Zdřívějších studií víme, že ktěmto výpůjčkám dochází (Johansson— Graedler, 2002), ale jen málo studií se pokusilo propsat jejich funkční rozsah vcílovém jazyce nebo systematicky vyložit podobnosti aodlišnosti vjejich užívání ve zdrojovém acílovém jazyce. Zdůvodu omezeného rozsahu zúžím empirickou část článku na stručnou případovou studii diskurzní částice as if apříležitostně okomentuji některé další výpůjčky. Prozkoumám funkční vlastnosti této částice prostřednictvím komparativního akorpusového šetření. To se nebude primárně zabývat statistickými nebo distribučními rozdíly, nýbrž tím, jak je funkce této částice určena kontextem promluvy. Studie je založena na webových korpusech korpusové rodiny TenTen (Jakubíček akol., 2013) zpřístupněných prostřednictvím aplikace SketchEngine.1 Podobná struktura aobsah korpusů této rodiny dovolují provádět kontrastivní studie různých jazykových jevů. 1 Dostupné na: https://app.sketchengine.eu/ OPEN ACCESS GISLE ANDERSEN 169 Korpusová metoda spočívá ve vyhledávání dané fráze, prohlížení konkordančních řádků atřídění výsledků, při kterém jsou odstraňovány případy užití vcitacích delších úseků se střídáním kódů aanalyzována pragmatická funkce vkontextu. Korpusy TenTen obsahují data zvelmi širokého okruhu textových zdrojů, webových stránek adomén, včetně informačních internetových adres vprivátních aveřejných sektorech, znovin adalších mediálních outletů, debatních fór, blogů asociálních medií. Okaždém korpusu tak lze říci, že eklekticky reprezentuje celou onlinovou textovou produkci konkrétního jazyka vdaném roce. Vnásledujících oddílech nejprve nastíním základní principy relevančněteoretického přístupu kinterpretaci promluvy azaměřím se zejména na různé interpretační roviny ana roli, kterou diskurzní částice hrají jako vodítka vinterpretačním procesu. Oddíl 2 obsahuje stručný úvod kzákladním pojmům vteorii relevance sodkazy na korpusové studie, které tuto teorii používají jako analytický základ. Oddíl 3 podává přehled oněkterých nově vznikajících diskurzních částicích akontrastivním přístupu; následuje empirický popis diskurzní částice as if, vycházející zkorpusových dat pro angličtinu anorštinu. Oddíl 4 předkládá závěrečné poznámky. 2. TEORIE RELEVANCE APŘÍNOS DISKURZNÍCH ČÁSTIC KPOROZUMĚNÍ PROMLUVĚ Teorie relevance je kognitivní teorie lidské komunikace. Podobně jako Griceova teorie konverzace (Grice, 1975, 1989) chápe teorie relevance interpretaci promluvy jako inferenční proces, anikoli jen jako záležitost kódování adekódování sdělení. Podle tohoto inferenčního modelu „komunikátor poskytuje doklady osvém záměru sdělit určitý význam, který je vyvozován posluchači na základě takto poskytnutých vodítek“ (Wilson— Sperber, 2006, s.607) adekódovaný jazykový význam je jen jednou částí těchto dokladů spolu srůznými dalšími podněty. Komunikace je chápána jako ostenzivně-inferenční proces, tzn.inference je založena na ostenzivním podnětu, který je svou samotnou povahou určen ktomu, aby upoutal pozornost posluchače avytvořil očekávání relevance způsobem, který je jak systematický, tak iprediktabilní. Relevanční teorie se odpoutává od griceovské pragmatiky vtom, že neuznává soubor sociokulturně přijatých konvencí ve formě kooperačního principu ajeho maxim kvality (pravdivosti), kvantity (informativnosti), vztahu (relevance) azpůsobu (jasnosti/průhlednosti). Místo toho konstatuje, že komunikace podléhá velmi obecným kognitivním principům. První ztěchto principů formulovaný jako kognitivní princip relevance praví, že lidská kognice je nastavena kmaximalizaci relevance (ve smyslu dosahování co největších kognitivních výsledků při co nejmenším dekódovacím úsilí), zatímco druhý princip zní následovně: Komunikativní princip relevance Každý ostenzivní podnět ssebou nese presumpci své vlastní optimální relevance. (Wilson— Sperber, 2006, s.12) Ve svém důsledku tento princip říká, že skaždou promluvou přichází implicitní presumpce na straně mluvčího, že promluva bude posluchači stát za zpracování/dekóOPEN ACCESS 170 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 dování. Vzhledem ktéto presumpci mají posluchači právo očekávat, že jim promluva poskytne užitečný okruh kognitivních účinků, aniž by vyžadovala zbytečnou námahu při zpracování, atím přinese „užitečnou změnu vreprezentaci světa udaného jednotlivce“ (Wilson— Sperber, 2006, s.608). To je vrozporu steorií mluvních aktů asgriceovským přístupem založeným na normě amaximách vyjádřených jako soubor imperativních vět („buď relevantní“, „buď stručný“ atd.), ale zároveň některé koncepty stěmito teoriemi sdílí, například pojetí mluvních aktů aindikátorů ilokuční síly (Sperber— Wilson, 1986/1995, s.243n). Kognitivní účinky mohou mít podobu posílení, revize nebo opuštění dostupných předpokladů nebo kontextových implikací (srov.níže). Úkolem posluchače je konstruovat atestovat interpretativní hypotézy podle jejich dostupnosti, ajakmile posluchač nalezne interpretaci, která splňuje jeho očekávání relevance, jeho úkol končí. Relevanční teoretici odmítají předpoklad existence sdílených znalostí amísto toho tvrdí, že mluvčí aposluchači sdílejí společné kognitivní prostředí, tzn.řadu předpokladů otom, co je druhému zjevné, prostředí, které je neustále negociováno arenegociováno vproudu probíhající konverzace: „[s]dílená zjevnost nemá valný kognitivní význam, ale má zásadní význam společenský. Změna ve sdíleném kognitivním prostředí dvou lidí je změnou vmožnostech jejich interakce (azvláště pak vmožnostech další komunikace)“ (Sperber— Wilson, 1986/1995, s.61n.). Kontext je proto vnímán jako kognitivní fenomén arelevantní kontext sestává zpředpokladů vpozadí, které se uplatňují při interpretaci promluvy. Teorie relevance vymezuje množinu interpretačních rovin promluv. Každá promluva kóduje logickou formu, která je výsledkem dekódování jejího jazykového vkladu akterá obsahuje pojmové reprezentace, jež mohou být docela dobře fragmentární nebo neúplné. Logická forma představuje vklad pro proces porozumění, ale „čím dál více se nyní uznává, že iexplicitní obsah promluvy může daleko přesahovat to, co je jazykově zakódováno“ (Wilson— Sperber, 2006, s.615). Vytěžení explicitního stejně jako implicitního obsahu promluvy si tak vyžaduje inferenční procesy. Je např.potřeba přiřadit zájmena či anaforu, disambigvovat dvojznačné lexikální jednotky, vyřešit situační elipsu apod. Jde oinferenční, lexikálně-pragmatické procesy podílející se na konstrukci explicitního obsahu (explikatura), včetně propozice vyjádřené promluvou ajejích explikatur na vyšší rovině, které „vznikají zapuštěním propozice vyjádřené vrámci patřičného popisu na základě mluvních aktů apropozičního postoje“ (Wilson— Sperber, 1993, s.14), např.mluvčí má za to, že P.Práce Robyn Carstonové (Carston, 1996, 2002, 2006) bohatě zdokumentovala potřebu konstrukce ad hoc pojmů prostřednictím zužování nebo rozšiřování (rozvolňování) zakódovaných významů. Jako názorný příklad může posloužit gradientní neurčitost, která vangličtině odlišuje doslovný pojem straight [rovný, přímý] od straight* užívaného volně ve spojení walk straight [jít rovně] aod straight** užívaného metaforicky např.ve spojení straight talk [upřímná řeč, na rovinu] (Andersen, 2012). Rozlišení této pojmové neurčitosti je záležitostí pragmatické inference aje zásadní pro porozumění, jelikož toto pragmatické obohacení je potřebné ktomu, abychom se dopracovali kpropozici, kterou promluva vyjadřuje. Tato volná užití pojmů jsou dále jednou zcest, kterou se relevanční teorie nejzřetelnějším způsobem odpoutává od griceovské pragmatiky, aje pravda, že uznání jejich významu přispělo kodmítnutí maximy kvality (pravdivosti) (např.Wilson— Sperber, 1981; Wilson, 1995; Wilson— Sperber, 2002). Striktně OPEN ACCESS GISLE ANDERSEN 171 vzato volná užití jasně vymezených pojmů, jako je anglické straight ve větě He was able to walk straight, jsou nepravdivá, atak porušují maximu pravdivosti. Ale tento typ nepravdivosti nebere Grice ve svém popisu zjevných porušení maxim vytvářejících konverzační implikatury vpotaz— na rozdíl od klasických případů ironie, metafory, meiózy (litotes) nebo hyperboly— protože tyto nepravdivosti nejsou obecně vůbec vnímány jako odchylky od pravdivosti, ale spíše „projdou bez povšimnutí vnormálním proudu řeči“ (Wilson— Sperber, 2006, s.619). Posluchači ovšem musí také vytvářet hypotézy oimplicitním významu obsaženém vpromluvě. Zhlediska relevanční teorie je na volná užití ametafory nahlíženo jako na nositele celé řady slabých implikatur: na příklad walk straight volně vyjadřuje ne nezbytně to, že osoba jde po přímce (aniž by zatáčela), ale schopnost osoby pohybovat se záměrně po určitě dráze, přestože je opilá. Vjiných kontextech se implikatury mohou vyskytovat méně často abýt signalizovány explicitněji, např.vtechnických dokumentech, instrukcích, vojenských příkazech apod. Implicitní význam promluv zahrnuje kontextové předpoklady (implikované premisy) akontextové implikace (implikované závěry). Práce Diany Blakemoreové (Blakemore, 1987, 1992, 1996, 2000, 2006) přispěla kodhalení role, jakou hrají funkce diskurzních částic při signalizování toho, jak mají být promluvy interpretovány zhlediska implikovaných premis azávěrů a– na obecnější rovině— jak mohou částice navést posluchače kzamýšlené interpretaci. Ústředním bodem tohoto přístupu je distinkce mezi dvěma základními typy informací: na jedné straně pojmy apojmovými reprezentacemi ana straně druhé postupy, procedurami, pomocí nichž lze tyto reprezentace směrovat amanipulovat (Wilson— Sperber, 1993). Koncept procedurálního kódování byl zkoumán ve vztahu kjevům, jako jsou reference, čas, modalita, intonace azvláště pak diskurzní částice (Escandell- -Vidal et al., 2011). Pojmové reprezentace působí jako konstituenty inferenčních procesů, zatímco procedurální výrazy působí na tyto procesy jako usměrňující faktory. Na rozdíl od pojmů nelze postupy převést do vědomí, neboť „nemáme přímý přístup ani ke gramatickým komputacím, ani kinferenčním komputacím, které se používají při porozumění“ (Wilson— Sperber, 1993, s.16). To vysvětluje, proč je tak těžké stanovit významy na příklad diskurzních částic jo avel vnorštině aproč představují problém pro nerodilé mluvčí (Fretheim, 1981). Při interpretaci promluvy závisí výsledný kognitivní efekt nejen na pojmovém obsahu, ale také na kontextových předpokladech (na pozadí), které se uplatňují při zpracování pojmového obsahu, ana typu prováděné inferenční komputace. Relevačně teoretický výklad konverzačních implikatur může být ilustrován pomocí následujícího příkladu: (1) (a) Václav odešel. (b) Jana dnes večer dělá vepřo knedlo zelo. Vprincipu může promluva (a) poskytnout posluchači přístup kširoké škále kontextových předpokladů anemusí být jasné, ukterých ztěchto kontextových předpokladů se očekává, že je posluchař použije jako relevantní kontext pro interpretaci segmentu (b). Vychází-li zpracování zpředpokladu vpozadí, že Václav nemá rád vepřo knedlo zelo, potom (a) může být důsledkem segmentu (b). Vychází-li zpracování zpředpokladu, že Václav odchází zdomu vdobě večeře pouze ve dnech, kdy se podává vepřo OPEN ACCESS 172 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 knedlo zelo, potom (b) může sloužit jako premisa abýt relevantní jakožto důkaz pro tvrzení v(a). Vychází-li zpředpokladu, že vepřo knedlo zelo je Václavovým oblíbeným jídlem, potom (b) může být relevantní jako kontradikce očekávání atd. Určité jazykové výrazy mohou mít schopnost kódovat procedurální omezení inferenčních procesů, jako jsou tyto. Apřesně to je úkolem některých diskurzních částic: navádět mluvčího kzamýšlenému kontextovému pozadí, které mluvčí chce, aby posluchač aktivoval. Proto jsou různé diskurzní konektory vhodné vrůzných kontextech, např.: (1) (c) Václav odešel. Jana proto dnes večer dělá vepřo knedlo zelo. (důsledek) (d) Václav odešel. Koneckonců Jana dnes večer dělá vepřo knedlo zelo. (premisa) (e) Václav odešel. Jana přesto dnes večer dělá vepřo knedlo zelo. (kontradikce) Nejde oto, že by posluchači nutně potřebovali tato vodítka, aby dospěli kzamýšlené interpretaci, ale užití těchto výrazů je motivováno snahou mluvčího dosáhnout optimální relevance, protože tyto procedurální položky evidentně snižují dekódovací úsilí atím celkově přispívají ke zvýšení relevance (Blakemore, 1992). Teoretici relevance mají tendenci nepřipisovat funkci diskurzních částic velký význam při vytváření konektivity vpromluvě, na rozdíl od badatelů jako Halliday aHasanová (1976), Schourup (1985) aSchiffrinová (1987), kteří to považují za primární funkci diskurzních částic. Dochází ktomu proto, že „diskurzní koherence je derivovaný pojem definovaný vrámci hledání optimální relevance“ (Blakemore, 2006, s.232). Blakemoreová má skutečně pravdu, když tvrdí, že „představa, že diskurzní částice jsou markery diskurzní koherence, by nebyla sto vysvětlit fakt, že některé diskurzní částice mohou být užity na začátku diskurzu“ (Blakemore, 2006, s.239). Kohezní prostředky jsou povrchové symptomy hlubší vazby mezi jednotkami promluvy apodle teorie relevance diskurzní částice kódují omezení, kterým relevance promluv podléhá, anikoli primárně vazby mezi segmenty diskurzu. Třída výrazů, které jsou známy jako diskurzní částice— bez ohledu na to, jak je heterogenní— ilustruje různé interpretační roviny, které se podílejí na porozumění promluvě. Blakemoreová analyzuje ainterpretuje inferenční konektory so, after all anevertheless (proto, koneckonců apřesto) tak, že působí jako procedurální restrikce při vytváření implikatur vpromluvě, ato způsobem naznačeným vsouvislosti s(1) výše. Kontrastuje to spostojovými příslovci jako frankly aunfortunately, které kódují pojmovou informaci aomezují explikatury promluv na vyšší rovině. Některé diskurzní částice mají ilokuční funkce označovat provádění určitého mluvního aktu nebo ilokuční síly sním spojené. Příkladem je japonská částice yo, která stojí na konci věty aslouží ke zmírnění imperativu nebo indikuje naléhavou ilokuční sílu voznamovacích větách (Matsui, 2000), nebo anglické částice eh? ainnit?, které se připojují koznamovací větě ajejichž funkcí je tvořit otázku (Andersen 2001). Lze je považovat za procedurální markery, které usměrňují explikatury promluvy na vyšší rovině, obzvláště její ilokuční sílu. Dále jsou tu částice jako Ithink aImean, které neusměrňují, nýbrž jsou de facto součástmi explikatury promluvy na vyšší rovině, zatímco diskurzní částice like představuje procedurální signál neidentické podobnosti promluvy amyšlenky, kterou reprezentuje, amůže tak ovlivnit vyjadřovanou propozici (Andersen, 2001). Konečně atenuační výrazy (hedges) jako sort of mohou vlastně přiOPEN ACCESS GISLE ANDERSEN 173 spět kpropozici vyjádřené promluvou vtom smyslu, že jejich přítomnost může mít prokazatelný vliv na pravdivostní obsah promluvy (Andersen, 2001). 2.1 TEORIE RELEVANCE AEMPIRICKÁ LINGVISTIKA Relevančněteoretické výklady diskurzních částic obvykle neberou vúvahu diachronní aspekty, nýbrž mají tendenci považovat diskurzní částice za statickou třídu výrazů, které kódují určitý typ významu. Proti tomuto názoru se vymezuji voddílu 3 níže. Předchozí diachronní studie diskurzních částic ukázaly, že jejich pragmatické funkce často přetrvávají po dlouhou dobu, nicméně mohou také podléhat změnám (např.Brinton, 1996; Lutzky, 2012). Person (2009) například ukazuje, že Shakespearova díla obsahují všechna různá užití výrazu oh, která byla pozorována vkonverzačně analytických studiích současné angličtiny— jak bylo zjištěno např.Heritagem (1984, 2002), kdežto Jucker (2002) dospívá kzávěru, že “oh mělo vrané moderní angličtině ve vyšší míře zvolací funkci a… vsoučasné angličtině ve větší míře textově strukturační funkci vrámci informačního managementu. Ztoho hlediska je oh vrané moderní angličtině spíše citoslovcem než diskurzní částicí, zatímco oh vsoučasné angličtině je plnohodnotnou diskurzní částicí“ (Jucker, 2002, s.219). Nové diskurzní částice se krom toho během doby vyvíjejí, přičemž jejich základem jsou lexikální jednotky, které přebírají pragmatické funkce vprocesu gramatikalizace (Traugott, 1982, 1995; Schwenter— Traugott, 2000; Andersen, 2001). Vtéto souvislosti je potřeba zmínit, že nic vprincipu nevylučuje relevančněteoretický přístup, který zahrnuje diachronní aspekty agramatikalizaci, jak ukazuje Nicolle (1998). Domnívám se, že následující citát, převzatý ze závěru kapitoly odiskurzních částicích vpříručce Blakemoreové (2006), spojuje dvě tradice výzkumu diskurzních částic, ato diachronní výklad Traugottové spojetím Blakemoreové ajejích kolegů vrámci relevanční teorie: … jak ukazuje práce Traugottové, otázky ohledně evoluce diskurzních částic nelze zodpovědět, aniž bychom učinili teoretická rozhodnutí týkající se domény pragmatiky, vztahu mezi jazykovou formou apragmatickou interpretací apovahy principů řídících interpretaci promluv vdiskurzu. Zároveň musí být samotná tato teoretická rozhodnutí založena na tom typu detailního synchronního adiachronního výzkumu jednotlivých výrazů, který jsem nebyla vtéto kapitola schopna podat. (Blakemore, 2006, s.239) Teorie relevance je chápána jako „experimentálně testovatelná kognitivní teorie“, která je „otevřena potvrzení, vyvrácení adolaďování ve světle experimentálních důkazů“ (Wilson— Sperber, 2006, s.625). Askutečně se objevuje čím dál více literatury, která testuje některé zpredikcí teorie zhlediska kognitivních zdrojů vyhrazených zpracování podnětů promluv vexperimentálních situacích (např.Sperber et al., 1995; Van Der Henst, et al., 2002). Nicméně, jak poznamenává Watts, „[j]edním ze zásadních problémů teorie relevance je to, že se jen zřídka, pokud vůbec, zabývá úseky přirozené verbální komunikace“ (Watts, 2003, s.212). Přesto si troufám tvrdit, že vposledním desetiletí jsme byli voblasti relevanční teorie svědky posunu květšímu počtu neexperimentálních OPEN ACCESS 174 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 empirických studií. Dobrým příkladem je popis polopřímé řeči (free indirect speech), který podává Blakemoreová (2010) avněmž ukazuje, jak se ve fiktivních reprezentacích volného nepřímého myšlení používají diskurzní částice ainterjekce, aby zaváděly interpretační restrikce, které povzbuzují čtenáře, aby při vytváření různých metareprezentací myšlenek aemocí čerpal zvlastní představivosti. Také se rozrůstá počet výzkumných studií, které se opírají odostupné korpusy aanalyzují data zhlediska relevanční teorie atím „dokreslují výhody používání korpusu, jsme-li vyzbrojeni predikcemi, které vycházejí zteoretické analýzy“ (Jary, 2008, s.17). Jary (2008) používá psanou část Britského národního korpusu (BNC) při studiu vět sdoplňkem předmětu (zapuštěnou klauzí) se slovesem believe typu Ibelieve this to be true vs. Ibelieve that this is true. Jeho studie ukazuje, že alternativní volba doplňku sto nebo that je citlivá na to, zda pisatel chce, aby se čtenář zaměřil na implikace propozice, kterou obsahuje zapuštěná klauze (that-komplementace) nebo na implikace vpropozici věty jako celku (to-komplementace). Korpusy obsahují hmatatelné důkazy otom, jak mluvčí ve specifických komunikačních situacích volí explicitní podněty. Několik badatelů používá relevančněteoretický přístup ke studiu zdvořilosti (Christie, 2007; Jary, 1998; Watts, 1989, 2003). Nicméně většina těchto studií není empiricky založená ateprve časem se ukáže, do jaké míry může teorie relevance přinést validní rozbory projevů zdvořilosti založené na přirozeně se vyskytujícím diskurzu (Culpeper, 2011, s.416). Vtéto souvislosti vyslovuje Jary (1998) důležité upozornění, totiž že „relevance zdvořilého chování kpozorovatelům by neměla být brána tak, že implikuje relevanci kúčastníkům“ (Jary, 1998, s.13; moje kurzíva). Další oblastí, ve které se vempirických studiích uplatňuje relevančněteoretická perspektiva, je studium diskurzních částic. Ranými příspěvky jsou Wattsovy popisy částice well (Watts, 1986) ačástic actually, really abasically (Watts, 1988), vnichž předkládá argumenty, že tyto částice nabízejí „explicitní vodítka ktomu, jak by [posluchač] měl interpretovat jazykový input, aby si vytvořil kognitivní reprezentace“. Tato tvrzení jsou empiricky podpořena extrakty znahraných konverzací při rodinných setkáních. Dále Andersen (2001) využívá BNC aBergen Corpus of London Teenage Language (COLT) vobsáhlé relevančněteoretické studii diskurzních částic like ainnit. Několik empiricky založených studií zpozic relevanční teorie obsahuje Andersen— Fretheim (2000), např.Andersen (2000) píše olike, Nicolle (2000) očásticích sinterpretativním užitím vamharštině asvahilštině, Smith— Jucker (2000) oactually ačásticích propozičních postojů aSuzuki (2000) očástici da vjaponštině. Rozsah jednoho článku nedovoluje podat přehled otomto typu výzkumu diskurzních částic, ale jako názorný příklad bych chtěl vyzdvihnout průkopnickou studii, která ilustruje užití relevančněteoretické analýzy empirických dat, konkrétně Juckerovu (1993) studii částice well. Jucker považuje well za diskurzní částici, která signalizuje, že „nejbližší dostupný kontext není pro interpretaci nadcházející promluvy tím nejrelevantnějším“ (Jucker, 1993, s.435), aukazuje, jak se tato částice používá jako ukazatel pro renegociace souboru předpokladů, na jejichž pozadí je třeba promluvu dekódovat. Mohou existovat různá vysvětlení pro posun relevantního kontextu, např.protože mluvčí chce načít nové téma, kvůli změně pespektivy, která charakterizuje uvozenou přímou řeč, kvůli potřebě zmírnit ohrožení tváře nebo protože participant užívá kontext, který obsahuje některé kontradiktorní či chybějící předOPEN ACCESS GISLE ANDERSEN 175 poklady vpozadí. Juckerova studie je dobrou ilustrací toho, jak kognitivně založená teorie relevance nabízí jednotné vysvětlení napříč škálou různých typů užití této částice. Jeho studie je významná vkontextu korpusové pragmatiky vtom, že je schopen opřít svá tvrzení ohledně funkcí well otranskribovaná sociolingvsitická data, vnichž tazatel elicituje neplánovaný přirozený projev, jinými slovy za použití „reálných dat, která nejsou zredukována pouze na příklady, které zapadají do teorie“ (Jucker 1993: 448). Juckerova empirická analýza slouží jako model pro mnoho následujících studií diskurzních částic založených na teorii relevance. 3. NOVĚ VZNIKAJÍCÍ DISKURZNÍ ČÁSTICE AJEJICH VÝZNAM Diskurzní částice nejsou statickou kategorií: nové výrazy sdiskurzními funkcemi— které můžeme označit za „pragmatické neologismy“— snadno vznikají akonvencionalizují se prostřednictvím užívání jazyka. Můžeme tento fenomén zkoumat empiricky pomocí pozorování vreálném čase vtoku reálného diskurzu. Například když byly moje děti mladší, zhruba ve věku 4 až 6 let, užívaly norské sloveso se „viď, tak vidíš“ (někdy se då, doslova „tak vidíš“) na začátku promluvy/diskurzu způsobem, který se zřetelně odlišuje od běžné normy aod dialektu, kterým jsme mluvili my rodiče nebo jiní dospělí, jejichž jazyku byly děti vystaveny. Toto sloveso se užívá zvláště na začátku vyprávění nebo vjiných deskriptivních výrocích svýznamem, který zřetelně přesahuje jeho původní referenci kvidění či jakékoli jeho standardní metaforické derivaci. Zdá se, že funkcí této částice je upoutat pozornost apodtrhnout důležitost nadcházejícího diskurzu. Je součástí jazykového systému dětí, který mohou klidně sdílet svrstevníky ve své kohortě. Je otázka, zda to naznačuje jazykovou změnu nebo jev věkového stupně, protože, pokud vím, vědecké popisy tohoto jevu neexistují. Mimochodem tato částice odpovídá tomu, jak je jako diskurzní částice užíváno sloveso look vangličtině. Zároveň jsou tu výrazné rozdíly vtom, že anglická částice má zřejmě mnohem silnější argumentativní implikace (srov.,Look, why don’t you go visit your mother or cousin or someone‘ [Hele, proč nenavštívíš matku nebo sestřenici nebo někoho] COCA 2010 FIC). Nicméně můj příklad ukazuje, že diskurzní částice vznikají také vdětském jazyce, stejně jako vznikají vjiných subvarietách jazyka, ana obecnější rovině tento příklad odhaluje proměnlivou povahu diskurzních částic ito, že podobné procesy ztráty pojmového významu kombinované spragmatickým obohacením mohou spontánně vznikat vjakékoli jazykové varietě, subvarietě nebo uživatelské skupině. Připomeňme si, co bylo řečeno odiskurzních částicích voddílu 2 výše, totiž že usměrňují proces interpretace tím, že signalizují, jak podnět interaguje sprůvodním kontextovým pozadím. Existuje totiž celá řada pragmatických výrazů, které mohou být užity, aby explicitně vyjádřily, jak předchozí promluva odporuje existujícím předpokladům nebo že existující předpoklady podporuje. Příkladem první skupiny výrazů jsou Are you kidding? aNo shit! apříkladem druhé skupiny jsou Absolutely!, Hell yeah! aYou betcha! (Norrick, 2011). Většinu těchto výrazů bude ještě třeba prozkoumat zhlediska relevanční či jakékoli jiné teorie. Podobně jako literatura odiskurzních částicích obecně, také teorie relevance se dosud téměř výhradně zaměřoOPEN ACCESS 182 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 103, 2021, Č.2 Handbook of Pragmatics Online. Amsterdam/ New York: John Benjamins. Van Der Henst, J.-B.— Sperber, D.— Politzer, G. (2002): When is aconclusion worth deriving? Arelevance-based analysis of indeterminate relational problems. Thinking and reasoning, 8, 1, s.1–20. Watts, R.J. (1986): Relevance in conversational moves: Areappraisal of well. Studia Anglica Posnanensia, 19, s.37–59. Watts, R.J. (1988): Arelevance-theoretic approach to commentary pragmatic markers: the case of actually, really and basically. Acta Linguistica Hungarica, 38, 1–4, s.235–60. Watts, R.J. (1989): Relevance and relational work: linguistic politeness as politic behavior. Multilingua, 8, 2/3, s.131–66. Watts, R.J. (2003): Politeness. Cambridge: Cambridge University Press. Wilson, D. (1995): Is there amaxim of truthfulness? UCL Working Papers in Linguistics, 7, s.197–212. Wilson, D.— Sperber, D. (1981): On Grice’s theory of conversation. In: P.Werth (ed.), Conversation and discourse: Structure and interpretation. London: Croom Helm, s.155–78. Wilson, D.— Sperber, D. (1993): Linguistic form and relevance. Lingua, 90, s.1–25. Wilson, D.— Sperber, D. (2002): Truthfulness and relevance. Mind, 111, s.583–632. Wilson, D.— Sperber, D. (2006): Relevance theory. In: L.R.Horn— G.Ward (eds.), The Handbook of Pragmatics, Oxford: Blackwell, s.607–632. Gisle Andersen | Department of Professional and Intercultural Communication, NHH Norwegian School of Economics | Helleveien 30, NO-5045 Bergen, Norsko ORCID ID: 0000-0002-9585-9779 [email protected] OPEN ACCESS