Úloha vedlejších zemí v chápání české státnosti v pozdním středověku

Úloha vedlejších zemí vchápání české státnosti vpozdním středověku* Matouš vanča THE ROLE OF THE SECONDARY LANDS OF THE CROWN OF THE KINGDOM OF BOHEMIA IN THE UNDERSTANDING OF CZECH STATEHOOD IN LATE MIDDLE AGES The article focuses on the question as to the role played by the secondary lands of the Bohemian Crown in the territorial understanding of the Czech state in the late Middle Ages, from the perspective of Bohemia as the centre of the state. The author identifies tendencies indicating whether the Bohemian political representatives or the authors of the sources understood the secondary lands as ‘our’ or foreign’, making use of categories of internal and external subjectivity, which are part of abroader concept of terminological description of the phenomenon of medieval statehood. The whole question is set in the context of the current intense debates about the medieval form of the political power system, and seeking parallels between it and the reality of the postmodern world, and especially the theory of the state and the theory of international relations, which are covered by the term neo-medievalism. KEYWORDS: medieval state; statehood; neo-medievalism; Lands of the Bohemian Crown Zamýšlíme-li se nad tím, jakou úlohu hrály vedlejší země Koruny české vteritoriálním chápání českého státu zpohledu jeho politického centra (tedy Českého království samého1), je třeba nejprve vyjasnit, jakým způsobem je při tom možno postupovat aco vpramenech hledat, ato vširším kontextu výzkumu pozdně středověké státnosti. Právě vedlejší země lze totiž chápat jako případ umožňující důkladně zkoumat pluralismus ado určité míry „tekutý charakter“ středověkých politických identit— tento typ výzkumu je ostatně vsoučasné době velmi intenzivní, ato nejen mezi historiky. Úkolem této krátké rozpravy je tedy nastínit teoretické zaměření takového výzkumu astručně ukázat možnosti jeho aplikace. * Tato studie vznikla vrámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2017— 260419 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy aza podpory projektu Univerzity Karlovy Progres č.3 (Q07), Centrum pro studium středověku. Zároveň autor děkuje prof. Lence Bobkové, bez níž by studie nevznikla. 1 Lenka Bobková nazývá Čechy výstižně „svorníkem lucemburského státu“ atohoto pojmu se lze přidržet ivobdobí po Lucemburcích. Postavení Čech jakožto svorníku soustátí bylo ostatně vyjádřeno vpojmu Koruny české. Viz Lenka BOBKOVÁ, Poměr korunních zemí kčeskému království ve světle ustanovení Karla IV., Právněhistorické studie 34, 1997, s.17–36 (citát na s.17). OPEN ACCESS MaTOuš vanča 51 OD NEOMEDIEVALISMU ZPĚT KMEDIEVISTICE Středověké státoprávní vztahy amocenské systémy se vsoučasné době těší nemalé pozornosti badatelů ve zcela jiných oborech, než je medievistika. Svou pozornost tímto směrem totiž napnuly obory veskrze současné— teorie mezinárodních vztahů ateoretická státověda. Oxfordský profesor mezinárodních vztahů Hedley Bull vydal roku 1977 svou průlomovou práci Anarchická společnost, vníž napsal: „Lze si představit, že suverénní státy by mohly zmizet amohla by je nahradit nikoli světová vláda, ale moderní asekulární obdoba toho druhu univerzální politické organizace, která existovala vzápadním křesťanstvu ve středověku. Vtakovém systému nebyl žádný vládce ani žádný stát suverénním ve smyslu nejvyšší moci na daném teritoriu anad danou částí křesťanské populace; každý musel sdílet svou autoritu směrem dolů se svými vazaly aspapežem a(vNěmecku avItálii) scísařem Svaté říše římské směrem nahoru. Univerzální politický řád západního křesťanstva reprezentuje alternativu ksystému států, avšak nereprezentuje univerzální vládu.“2 Bull tak započal hledání paralel mezi středověkým apostmoderním systémem států, tedy proud, pro nějž se záhy prosadil termín „neomedievalismus“ či „nový medievalismus“. Tento směr velmi brzy pronikl ido samotné teorie státu aje vní živý dodnes. „Návrat“ středověku je spatřován voslabování státu coby hegemona politické moci, opouštění teritoriality práva zpět kpersonalitě (např.ve vztahu kmultikulturalismu), překrývání jurisdikcí adalších faktorech.3 Používání dichotomie papežství/císařství, případně obrazu Svaté říše římské,4 se ve vztahu ksoudobému prolínání evropské a„národní“ suverenity stalo vcelku běžným příměrem. Stejně tak však platí, že teze, jež „neomedievisté“ ve svých pracích používají, jsou zpohledu medievisty poněkud zjednodušující apostrádají potřebný vhled do výsledků bádání ostředověkých dějinách. Výše popsané má však na skutečnou medievistiku samozřejmě také své dopady. Především lze říci, že ani vsoučasném světě, kjehož popisu jsou středověké paralely 2 Hedley BULL, The Anarchical Society: AStudy of Order in World Politics, Basington 20023, s.245–246. (Český překlad viz Petr KRATOCHVÍL, Teorie evropské integrace, Praha 2008, s.154.) Bull je stěžejním představitelem tzv.anglické školy mezinárodních vztahů, která sice mezinárodní systém považuje za anarchický, nicméně založený na vědomé spolupráci aktérů, kteří usilují oustanovení všeobecných principů mezinárodních vztahů; hovoří tedy o„společnosti států“. 3 Jan KYSELA, Stát rozpínající se, drolící, in: Petr Agha (ed.), Budoucnost státu?, Praha 2017, s.38–50 (viz s.41— zde také odkazy na soudobou státovědnou literaturu ktématu). Kysela užívá pojmu „nová středověkost“. 4 Popisování Říše či císařství jako „nadnárodní“ instituce není ani vmedievistice ničím novým (viz Jürgen MIETHKE, Politische Denken und monarchische Theorie. Das Kaisertum als supranationale Institution im späteren Mittelalter, in: Joachim Ehlers (ed.), Nationes VIII. Ansätze und Diskontinuität deutscher Nationsbildung im Mittelalter, Sigmaringen 1989, s.121–144). Není tedy ani divu, že se toho pak mohou chopit autoři zjiných oborů, kteří se nadnárodními institucemi zabývají vsoučasnosti. OPEN ACCESS 52 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 používány, se státy neztratily arozhodně nemůžeme mluvit ojejich zániku. Pokud tedy obrátíme proud neomedievalismu nazpátek apoužijeme paralelu vopačném gardu, znamená to, že státy mohly směle existovat ive středověku, jen se (stejně jako dnes) vyskytovaly vpodstatně mnohovrstevnatějším předivu vztahů, než byl pozdější „vestfálský systém“. Právě teoretici mezinárodních vztahů— anejen oni— totiž považovali za počátek státu vpravém slova smyslu až raný novověk apro starší období se zjejich pohledu ostátu nedalo hovořit.5 Ve státovědě byla zase nesmírně vlivná teze Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho otom, že stát vzniká až sprocesem sekularizace.6 Podobných tezí, jež vpodstatě upírají medievistovi právo na používání pojmu stát ve svých studiích, by zde bylo možno zrůzných oborů navršit celou řadu. „Středověký stát“ je zpohledu mnoha autorů vpodstatě oxymóron7— naopak „moderní stát“ je pleonasmus.8 Připočtěme ktomu konstatování, že obě běžně užívané „slovníkové“ definice státu— Weberova9 imezinárodně právní10— lze na středověké poměry aplikovat jen stěží; to pak znásobme nezpochybnitelným faktem, že samotné slovo „stát“ ve středověku jednoduše neexistuje, resp.pomalu se rodí na jeho samotném sklonku.11 Není 5 Koncept „státu vestfálského typu“ akcentuje stát jako entitu mezinárodního práva ajeho zrod vidí vuzavření vestfálského míru, které je ovšem vtomto kontextu chápáno jako všeobecné rozšíření principů míru augšpurského (konstitutivní úlohu hraje totiž zásada cuius regio, eius religio, tj.doktrína nezasahování do vnitřních věcí konkrétního státu, která implicitně obsahuje respektování jeho právní subjektivity). Tomuto výkladu odpovídá např.Petr DRULÁK, Teorie mezinárodních vztahů, Praha 2003, s.19–29— vpasáži předcházející, která se zabývá středověkem, se slovo stát vhistorickém přehledu vůbec nevyskytuje. 6 Ernst-Wolfgang BÖCKENFÖRDE, Vznik státu jako proces sekularizace, Brno 2006. 7 Böckenförde vprvních větách svého textu přímo říká, že o„helénském“ či „středověkém“ státu nelze hovořit. 8 Michal ŠEJVL, Technický stát? aneb Necessitas legem non habet, in: P. Agha (ed.), Budoucnost státu?, s.19–35 (citace na s.21). 9 „Stát je ta lidská pospolitost, která si na určitém území (súspěchem) nárokuje monopol legitimní fyzické moci.“ Max WEBER, Politika jako povolání, in: Miloš Havelka (ed.), Metodologie, sociologie apolitika, Praha 2009, s.243–293 (citovaný výrok na s.244). 10 Konvence oprávech apovinnostech států zMontevidea (1933) vymezila stát těmito kritérii: 1) stálé obyvatelstvo, 2) ohraničené území, 3) fungující vládní aparát a4) schopnost navazovat vztahy sjinými státy. Viz Konvence oprávech apovinnostech států zMontevidea, 26.12.1933, čl. 1 [přístupné z: https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/LON/ Volume%20165/v165.pdf, náhled 1.5.2018]; příslušný článek na str.25 dokumentu. 11 Quentin SKINNER, AGenealogy of the Modern State, Proceedings of the British Academy 162, 2009, s.325–370. Existence pojmu „stát“ sice není totožná sexistencí takového jevu, přesto je zrod pojmu (ajeho rychlé prosazení) důležitý. Nelze tak pustit ze zřetele ito, sjakými pojmy doboví mluvčí pracovali, pokud chtěli myšlenku státu vyjádřit (politia, res publica, civitas, communitas). Sluší se uvést, že Skinnerův text je hojně citován vpodstatě ve všech vědních oborech, onichž je zde řeč. Zároveň je však vhodné upozornit na sémantickou analýzu Josefa Macka, která ukázala, že ve spisech Petra Chelčického už je opakovaně používán právě vobecném smyslu státu pojem „moc“. Josef MACEK, Sémantická analýza slova „moc“ ve slovníku P.Chelčického, Listy filologické 115, 1992, Suppl. 2, s.96–119. OPEN ACCESS MaTOuš vanča 53 tedy divu, že medievisté jsou někdy přiužívání tohoto pojmu velmi opatrní či jej pro jistotu nepoužívají vůbec.12 Současné diskuse vteorii mezinárodních vztahů ateorii státu však dávají medievistům do rukou významný argument, aby ostátu směle hovořili apsali. Stát je (nejen pod vlivem neomedievalismu) vnímán jako podstatně komplexnější améně jednoznačný fenomén, než jak ho vnímalo tradiční úzkoprsé podání.13 Je zřetelné, že tím klíčovým prvkem, který způsobuje zájem ostředověk, tedy tím, včem je sledována paralela mezi středověkým apostmoderním světem, je pluralismus vširokém smyslu slova— překrývají se právní statusy jednotlivce, jurisdikce, vlády avládnutí, identity; neexistují jasně vymezené hranice (nejen vteritoriálním smyslu). Zatímco vmoderním státě (alespoň vjeho teoretické „čisté podobě“) je určující příslušnost jednotlivce ke státu avše ostatní je jí podřízeno, jednotlivec středověký může být zurčitého úhlu pohledu příslušný krůzným komunitám či hierarchickým vztahům.14 Lze konstatovat, že právě celek zemí Koruny české představuje do určité míry jasně vymezený, přesto nesmírně komplikovaný systém, propojený předivem mocenských astátoprávních vztahů (nemluvě ovztazích sociálních akulturních), který nadto patří do ještě komplikovanějšího celku Svaté říše římské. Lze tedy říci, že výzkum těchto vztahů vkontextu současných trendů může přinášet výsledky nejen pro medievistiku, ale ipro další obory. STÁTNOST VE STŘEDOVĚKU Kvýše uvedenému je ovšem nezbytné přidat další prvek— vývoj včase. Zdrojem legitimity politického uspořádání ve středověku bylo především intenzivní vědomí, že bylo zděděno po předcích aprověřeno časem.15 To je jeden ze zásadních rozdílů mezi 12 Nad tímto vztahem historiků starších dějin ke státu se zamýšlel Dušan TŘEŠTÍK. Viz Mysliti dějiny, Praha— Litomyšl 1999, s.92–93; TÝŽ. Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím apohanstvím, in: Martin Wihoda (ed.), Stát, státnost arituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky, Brno 2006, s.25–44. Cf. Otto BRUNNER, Moderne Verfassungsbegriff und mittelalterliche Verfassungsgeschichte, in: Hellmut Kämpf (ed.), Wege der ForschungII. Herrschaft und Staat im Mittelalter, Darmstadt 1956, s.1–19. 13 Georg SØRENSEN, States are Not „Like Units“: Types of States and Forms of Anarchy in the Present International System, The Journal of Political Philosophy 6, 1998, s.79–98. Vedle státu „vestfálského“ staví Sørensen vdnešním světě ještě státy „postmoderní“ a„postkoloniální“, přičemž variabilita typů státnosti je aplikovatelná samozřejmě ido minulosti. 14 Pokus aplikovat do medievistického výzkumu moderní teorie politických systémů apředevším teorii vládnutí (governance theory), jež se dnes intenzivně zabývá pluralitním víceúrovňovým vládnutím, představuje publikace Stefan ESDERS— Gunnar Folke SCHUPPERT, Mittelalterliches Regieren in der Moderne oder Modernes Regieren im Mittelalter? Baden-Baden 2015. 15 Podle slavného antropologa Bronislawa Malinowského má mýtus opůvodu pro společenství konstituční funkci, jde tedy ojakousi „ústavu kmene“. Malinowski svůj stěžejní výzkum prováděl na Trobriandových ostrovech poblíž Nové Guineje, oaplikaci jeho teze do OPEN ACCESS 54 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 středověkem asoučasností, který brání příliš nadšenému hledání paralel. Přesto lze říci, že právě mnohovrstevnatost pluralistického uspořádání pro svou složitost poskytovala pole pro dílčí posuny, jež lze vdiachronní perspektivě pozorovat (zatímco jednoduchý auniverzálně platný moderní stát sněkolika základními hierarchickými vztahy dává pro takový pohyb zřetelně méně prostoru než středověké pluriversum). Tyto posuny ve sledovaných vztazích se sice odehrávaly, přesto je dominantní prvek kontinuity, jenž je vtělen do základů státu. To platí beze změny dodnes. Vždyť idnes všeobecně uznávaná právní definice moderního státu počítá stím, že jednotlivé definiční znaky musí být stálé.16 Stát tedy není jevem, který je možno popsat pouze vpřítomném čase— už ze své podstaty stát musí mít historii. (Ati, kdo by chtěli státu upřít existenci ve středověku, by mu vlastně upřeli právo na její podstatnou, často základní, část.) Toto vědomí kontinuity je pak základním kamenem státu— oněj se opírá představa legitimity, na níž stojí politické uspořádání. Pokud je tato představa konkretizovaná, tedy legitimizuje konkrétního nositele moci, lze hovořit oideji státu— tedy ostátnosti. Stát je pak více či méně úspěšnou realizací této představy, která je ovšem jeho prvotní podmínkou. Zatímco politické myšlení je zpodstaty abstraktní avšeobecné, státnost je již představou konkrétního politického útvaru, je si vědoma jeho zvláštní podstaty, trvalé aodlišné od momentálního vládce (proto lze hovořit ostátu jako oosobě), ovšem zachovává si ičástečně spekulativní charakter, neboť dovoluje iúvahy otom, jak by stát mohl za určitých okolností vypadat. Státnost lze tudíž definovat jako vědomí ostátu jako konkrétní osobě včetně představ, jaký by tento stát měl být.17 Ostátu (ve středověku stejně jako kdykoli jindy) proto můžeme hovořit tehdy, vysledujeme-li vpramenech doklady ovědomí státnosti (existující ideji státu) avíme-li zároveň, že toto vědomí přetrvalo po dostatečně dlouhou dobu, během které došlo ike změně vládnoucí vrstvy (minimálně osoby vladaře či dokonce celé vládnoucí dynastie). Tato rozprava vychází zpřesvědčení, že je třeba zaměřit se krom popisu vnějších znaků státu především na zkoumání státnosti jako takové. Aby bylo možno ve středověkých pramenech nalézat výpovědi ostátnosti, je nutné formulovat několik momentů, vnichž se představa ostátě mohla projevit. Protože stát se vrealitě projevuje jakožto instituce, ato instituce vprostoru (do kteréžto sféry patří jeho základní projevy) avčase (neboť stát má vždy historický rozměr, ojehož významu bylo již pojednáno výše), lze takové konstatování využít jako základ kformulaci tří rovin: institucionální, prostorové ačasové. Vkaždé rovině pak je možno najít dvojici kategorií, odpovídajících tomuto rozdělení, které lze pak podmínek středověké střední Evropy se pokoušel D.Třeštík. Viz D.TŘEŠTÍK, Mysliti dějiny, s.110. 16 Konvence zMontevidea, viz pozn.10.Kontinuita představuje vlastně jakési páté kritérium státu, ovšem na metaúrovni, neboť je implicitně obsaženo ve všech čtyřech dílčích kritériích. 17 Cf. definici „vědomí oexistujícím státu, jeho povaze afunkcích, včetně představ ostátu, jaký by měl být“. Karel SCHELLE (ed.), Velké dějiny zemí Koruny české. Stát, Praha— Litomyšl 2015, s.32. OPEN ACCESS MaTOuš vanča 55 vpramenech hledat. Každá ztěchto kategorií pak tvoří díl celkové ideje, oníž můžeme hovořit jako ovědomí státnosti. Je-li nejviditelnějším projevem státu institucionální dimenze (stát jako instituce), tedy institucionalizovaná politická moc, pak tato moc musí mít smysl— první kategorií této roviny je tedy smysl státu (spravedlnost). Smysluprázdná moc popírá sebe sama, neboť nespatřoval-li by nikdo vmoci žádný smysl, nepodrobil by se jí. Může jít samozřejmě pouze osmysl primitivní, tedy bezprostřední hrozbu násilím (neuposlechnu-li silnějšího, budu zbit či zabit), nicméně teprve uvyšších forem se otevírá prostor pro aplikaci teoretické legitimity atedy istátnosti. Úvahami osmyslu státu, za nějž lze vnejobecnější rovině považovat především zajištění spravedlivého řádu, se zabývá politické aprávní myšlení— pro poznání této kategorie se tedy lze obránit přímo na autory, kteří se mu věnovali. Vrámci institucionální roviny je také podstatné, jakým způsobem má být stát viditelně uspořádán; tedy otázka zřízení státu (hierarchie), která je druhou kategorií. Hierarchie sama osobě má posvátný charakter (očemž svědčí ietymologie slova) atato otázka, zdánlivě ryze praktická, tak spadá do sféry politické teologie. Uspořádání by mělo být dokonalé— nebo by dokonalé uspořádání (nebeské) mělo být napodobováno. Zároveň si ovšem lidé palčivě uvědomovali, že „dokonalost nepochází ztoho světa“18 aže je tudíž do tohoto světa nepřenositelná— svět pozemský je tedy nedokonalý astátní zřízení tomu odpovídá. Je logické, že otázka hierarchie přichází na přetřes především tehdy, kdy je dosavadní uspořádání vystaveno tlaku na změnu. Konfliktní situace logicky představuje kolbiště, na němž se konkurenční představy ohierarchii mohou utkat; aprávě včeském prostředí pozdního středověku nebyla opodobné střety nouze. Časová dimenze (stát včase) je reprezentována jinými dvěma kategoriemi, jimiž jsou tradice akontinuita. Tradice (nebo historická paměť) byla připomínána vmnoha podobách, především co se týče líčení vlastní starobylosti adějin. Kategorie kontinuity je vyhraněnější— zatímco oprezentaci tradice můžeme hovořit vběžném chodu dějin, vědomí kontinuity se dostává ke slovu vkritických situacích, kdy je kontinuita ohrožena. Jde tedy především orůzné politické, dynastické nebo válečné krize, kdy opět vpramenech mohou vystoupit značné obavy oosud státu— což dává možnost zjistit, jak aktéři tehdejších událostí stát chápali aco pro ně znamenal. Prostorová dimenze (stát vprostoru) pak obsahuje dvě komplementárně propojené kategorie vnitřní avnější subjektivity. Protože vedlejší země Koruny české lze chápat především jako teritoriální subjekty, budou právě tyto kategorie pro zbytek této rozpravy určující. VEDLEJŠÍ ZEMĚ VPROSTORU: VNITŘNÍ AVNĚJŠÍ SUBJEKTIVITA Kategorie vnější subjektivity neznamená pouze subjektivitu právní, ale obecně chápání státu jako samostatného subjektu vzhledem kdalším subjektům vnějším. Je zároveň třeba si uvědomit, že takové uvažování se vůbec nemusí odehrávat na binární 18 Mircea ELIADE, Pojednání odějinách náboženství, Praha 2004, s.34. OPEN ACCESS 56 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 úrovni (stát vs. jiný stát jako jediné možné referenční subjekty), ale na několika úrovních nad sebou. Vnitřní subjektivita pak znamená představy ovnitřním prostorovém členění státu— nakolik byl chápán jako jednotný celek anakolik hrál roli teritoriální partikularismus vjeho jednotlivých částech. Jinak řečeno, vnitřní subjektivitu lze definovat jako „územní chápání státu ve vztahu kjeho vnitřnímu členění“ (tedy co všechno jsme „my“ ajaké všechny skupiny pod toto „my“ spadají), vnější subjektivitu pak jako „územní chápání státu ve vztahu kvnějšku“ (tedy co už nejsme „my“, co jsou „oni“). Vtomto ohledu má stěžejní význam výzkum liminality, tj.fenomén hranice, která obé odděluje atudíž má vztah koběma subjektivitám. Obdobně dvojaký charakter mají ovšem včeských podmínkách ivedlejší země, které lze chápat— zpohledu Čech— jako něco, co je „naše“, ale zároveň jako něco, co nejsme tak úplně „my“, něco „cizího“; nemluvě ofaktu, že každá taková země má vlastní perspektivu subjektivity svlastní dichotomií vnitřní vs. vnější. Bude-li pak znovu připomenuta potřeba vnímat subjektivitu (jakož ivšechny jiné kategorie státnosti) vdiachronní perspektivě, tedy jako podléhající změnám, vyplývá ztoho, že ani jakž takž určitelný právní status nějakého regionu nemusí říci mnoho. Vrůzných regionech lze totiž sledovat odlišné tendence, ať už konvergentní, nebo divergentní. Pokud tedy státnost definujeme výše uvedeným způsobem asoustředíme se na teritoriální dimenzi, znamená to pátrat po tom, jaké teritorium bylo vpramenech spojováno svlastní státností mluvčího, respektive spředstavou státnosti, jakou sdílela tehdejší intelektuální apolitická elita. Existuje již vícero studií (třeba zpředchozích ročníků konference cyklu Korunní země vdějinách českého státu), které se snažily opostižení takovéhoto vědomí státnosti ve vedlejších zemích (včetně teritoriálního rozměru19); tato rozprava se oproti tomu zaměří na otázku, jakou úlohu mají vedlejší země vteritoriálním chápání státu vČechách, vsamém centru „konglomerátního státu“ (použijeme-li termín Haralda Gustafssona20). Je nutno mít na paměti, že územní vidění vlastního státu se ivČechách průběžně vyvíjelo, ato nikoli vprudkých zlomech; nelze tedy rozhodně říci, že by od toho roku byl chápán stát vČechách tak aod toho roku zase onak. Nicméně zejména vbouřlivých událostech 15.století lze postihnout určité tendence daného vývoje, jimž se bude vhodné vtomto stručném příspěvku dále věnovat. 19 Např.Marie BLÁHOVÁ, Mezi Čechami aPolskem. Poznámky kotázce historického vědomí slezských intelektuálů vpozdním středověku, in: Lenka Bobková— Jana Konvičná (edd.), Společné arozdílné. Česká koruna vživotě avědomí jejích obyvatel ve 14.–16.století (Korunní země vdějinách českého státu II), Praha 2005, s.319–331. Stejně tak vícero studií in: Lenka BOBKOVÁ— Jana FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ (edd.), Terra— Ducatus— Marchionatus— Regio. Die Bildung und Entwicklung der Regione im Rahmen der Krone des Königreichs Böhmen (Kronländer in der Geschichte des böhmischen Staates II), Prag 2013. 20 Harald GUSTAFSSON, The Conglomerate State. APerspective of State Formation in Early Modern Europe, Scandinavian Journal of History 23, 1998, s.189–213. OPEN ACCESS MaTOuš vanča 57 VEDLEJŠÍ ZEMĚ ASTÁTNÍ SUBJEKTIVITA VOBDOBÍ HUSITSKÉM APOLIPANSKÉM Dějově nabité 15.století samozřejmě voblasti vnímání státnosti, zvláště pak tom teritoriálním, nemohlo nečerpat zdědictví státoprávní aúzemní politiky KarlaIV., jenž položil základ politického uspořádání avzájemných vztahů zemí pod přímou či nepřímou vládou českého krále sČechami jako svorníkem uprostřed. Vazby, jím potvrzené nebo spíše založené, byly ostatně chápány jako nezrušitelné.21 Roli Čech zvýrazňuje isamotný pojem Koruna česká, jejž sice Karel první nepoužil, ale naplnil jej obsahem, jaký se zachoval po staletí. Bez ohledu na inspirační zdroje se zdá ostatně zřejmé, že Karel uvedl tento obrat vživot cíleně. Je přitom pochopitelné, že docházelo kjistým významovým posunům— vKarlových časech corona vycházela přímo zosoby panovníka jakožto integrujícího činitele, označujíc přitom sféru jeho moci apanování apřeneseně iúzemí jím ovládaného teritoria.22 Nelze si nepovšimnout, že sám pojem „koruna“ je vtomto ohledu zcela klíčový pro vnímání kontinuity, která, jak bylo dovozeno výše, je jedním znejpodstatnějších prvků vchápání státnosti vůbec— prosazení slovního spojení Koruna česká do užívání umožnilo svědomím kontinuity lépe pojmově pracovat. Dalším pro téma rozpravy důležitým prvkem je fakt, že zatímco ve svém životopise nebo ve Zlaté bule pro Říši Karel s„korunou“ pracuje, vMaiestas Carolina chybí— začíná se ale objevovat vpřekladech tohoto dokumentu do češtiny na sklonku 14.století, kdy byla královská moc již znatelně oslabena. To velmi dobře ukazuje, že „Korunu českou“ vzali za svou čeští stavové acelé slovní spojení se tak odpoutalo od osoby panovníka avýrazně přiblížilo abstraktnějšímu pojetí státu včetně jeho teritoriálního rozměru.23 Vúzemním chápání státnosti již roli svorníku nemusela nutně představovat osoba krále, ale prostě země česká osobě. Že právě stakovou ideovou výbavou vstupují země Koruny české do husitského období, kdy (alespoň pro část Čechů) krále vůbec nebylo, mělo nepochybně význam ipro kvas politických představ této neklidné epochy, územní chápání vlastního státu nevyjímaje. Jistě nepřekvapí, že vdobě husitských válek se vědomí ovzájemné vazbě Čech avedlejších zemí oslabuje. Čechy zůstávají ve válečném dění více méně osamoceny atudíž momentální politické problémy jsou vpřevážné míře problémy Čech— je tedy logické, že vědomí vlastního politického společenství se vteritoriálním rozměru omezovalo stále více jen na Čechy. Pojem „Koruna česká“ není rozhodně opuštěn, ale jak ukazuje třeba Porok Koruny české ku pánóm českým, jedna ze skladeb Budyšínského rukopisu, ion může být ve svém významu omezen pouze na Čechy.24 21 L.BOBKOVÁ, Poměr korunních zemí, s.18. 22 Lenka BOBKOVÁ, 7.4.1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV., Praha, 2006, s.84–88. 23 L.BOBKOVÁ, Poměr korunních zemí, s.22. 24 Vtextech budyšínského rukopisu si lze povšimnout, že zatímco veršovaná skladba Porok Koruny české ku pánóm českým okorunování krále uherského opakovaně hovoří výslovně očeské zemi, prozaický Porok české koruny králi uherskému, že neřádně korunu přijal avkráOPEN ACCESS 58 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 Pro zkoumání kolektivní politické identity vhusitských Čechách je samozřejmě stěžejní dílo Františka Šmahela. Podle něho byly společným základem, na kterém se jednotlivé husitské strany shodovaly akterý tedy především formoval kolektivní politickou identitu, čtyři pražské artikuly aodmítání Zikmundovy vlády vČechách.25 Zfaktu, že nemalá část obyvatel Čech tyto postoje nesdílela, vyplývá, že hlavním konstitutivním prvkem této identity byla husitská konfese aaž poté jiné prvky jako „jazyk“, „stát“ či „národ“ ve svých tehdejších významech apodobách— ale tím spíše už do takto pojaté identity nepatřily vedlejší země. Bylo-li vědomí politického celku vyjadřováno jazykem— ostatně právě slovo „jazyk“ je tehdy užíváno ve významu blížícím se slovu „národ“— tak se často objevují obraty „Češi aMoravané“ nebo „Čechy aMorava“, které ukazovaly, jaké dvě země jsou obývány příslušníky českého „jazyka“. Souvztažnost Čech aMoravy je manifestována třeba vzápise svatohavelského sněmu roku 1423, kde společně jednaly strany pod jednou ipod obojí, aproto můžeme formulace zápisu vnímat jako něco, co odpovídá chápání státnosti tehdejší politické elity.26 Teritoriálním rámcem české státní subjektivity jsou tedy Čechy, nebo Čechy aMorava. Vědomí příslušnosti dalších zemí kčeskému státu není vtéto době téměř vyjadřováno, jakkoli vzhledem krozdělení tehdejší společnosti aobecně středověkému pluralismu dále přežívalo. To ostatně podporují další tři faktory— jako první znich lze uvést chiliastické představy. Teze ovyvolenosti apředurčení ke spáse podporuje výlučnost Čechů aČech vůči všemu ostatnímu, vedlejší země logicky nevyjímaje. Přitom druhý faktor je vzásadě protikladný— jde ohusitský revoluční universalismus. Považují-li se husité za předchůdce obrody celého křesťanstva— ajak už bylo řečeno, otázka víry je pro vnímání vlastní identity na prvním místě—, rozdíly mezi státy anárody se tím zase stírají. Tím se snižuje ipotřeba vyjadřovat příslušnost vedlejších zemí kčeskému státu, což vdůsledku vede koslabení vědomí oní. Třetí faktor lze pak spatřovat vPraze— Praha vurčité době jako vpodstatě jediná zhusitských stran pracuje stradičními politickými pojmy aprezentuje se jako „hlava království“; je ovšem třeba zdůraznit, že tato její ambice je omezena opět pouze na Čechy.27 Akoneckonců lze dodat, že iZikmund Korybutovič se prezentuje pouze jako správce Čech.28 lovstvie české sě násilím tiskne výslovně připomíná, že řádná korunovace vyžaduje „měst, pánóv aobcí zemských jednostajné ařádné svolenie“, takže na vedlejší země nezapomíná. (Jiří DAŇHELKA (ed.), Husitské skladby budyšínského rukopisu, Praha 1952, s.39.) Jde otypický příklad zmiňovaného středověkého pluralismu. 25 František ŠMAHEL, Idea národa vhusitských Čechách, Praha 2000, s.147 a149. 26 František PALACKÝ (ed.), Archiv český III (dále jen AČ), Praha 1844, s.240–245. Vtextu je užito iobratu „znašich zemí české amoravské“. 27 F.ŠMAHEL, Idea národa, s.151–156. 28 Viz např.AČ III, s.239. Zikmund Korybutovič je zde titulován jako „Sigmund boží milosti kníže litevské, od nejosvícenějšího knížete apána, p. Alexandra jinak Vitolda boží milosti kněze velikého litevského, krále českého požádaného, ku obraně avysvobození zákona božího aupokojení azřízení země české vydaný, pány zemskými, pány Pražany, rytíři, panošemi, městy ivšemi obcemi kzákonu božímu příchylnými úplně abez zmatku issvorností přijatý…“ OPEN ACCESS MaTOuš vanča 65 RÉSUMÉ: The paper focuses on the role played by the secondary lands of the Bohemian Crown in the territorial understanding of Czech statehood in Bohemia in the 14th–16th century. At the same time, it reacts to the current trend for ‘neo-medievalism’, that is the use of medieval constitutional relations as an interpretation paradigm for the present in the disciplines of governmental studies, political science and international relations. In the introductory part it is inferred that although ‘neo-medievalism’ works with asimplified representation of the medieval state and statehood, it enriches medieval studies, providing them with atheoretical basis for clarifying whether it can operate at all with the notion of the state. If the current statehood is described in medieval terms and its pluralistic character is emphasised, then it is by the same token possible to apply to the Middle Ages the modern terms ‘state’ and ‘statehood’. The Lands of the Bohemian Crown in their multi-layered hierarchical and territorial structure can then serve as an example with an interdisciplinary dimension, worthy of the attention of not only medieval scholars but also of the foregoing disciplines. Having defined statehood as ‘consciousness of the state as aconcrete person, including ideas of what the state should be like’, the author discusses amethod that could capture this consciousness in the sources and describe it. To this end, he proposes astructure with three dimensions, each with two categories: institutional (purpose of state + state constitution), temporal (tradition + continuity), and spatial (inner subjectivity + outer subjectivity). It is the category of internal and external subjectivity (territorial understanding of the state in relation to its internal segmentation or, in its relation to the outside), that is crucial for the secondary lands as it can be used to describe the role of the ulterior lands in the understanding of statehood in the reference period. The final part of the paper is therefore devoted to acondensed chronological description of the development of this phenomenon— after an obvious tendency to limit Czech statehood only to Bohemia (possibly and Moravia) during the Hussite Wars (understanding of the ulterior lands as something ‘external’), agradual restoration of the pre-war conception is described. At the time of the repeated political separation of Bohemia from the secondary lands during the Bohemian-Hungarian wars, aseemingly surprising phenomenon emerges— from the perspective of the Estates of Bohemia, this time no weakening of the position of the secondary lands in the territorial conception of the Czech state occurs. On the contrary, their unity is repeatedly declared. The cause of this phenomenon is that, compared with the previous conflict, when the Estates endorsed areligious programme, they now undertake aconstitutional programme instead of aseverely weakened monarch. With this they pass into the early Modern Age. Anyway, it should be remembered that plurality is very characteristic of the Middle Ages, and in one period completely different ideas could co-exist about the territorial (and other) dimension of Czech statehood. Mgr. Matouš Vanča absolvoval studium historie areligionistiky (FF UK) apolitologie amezinárodních vztahů (FSV UK). Vsoučasnosti působí vPoslanecké sněmovně PČR jako tajemník poslaneckého klubu ([email protected]). OPEN ACCESS