Úloha vedlejších zemí v chápání české státnosti v pozdním středověku
Abstract
50
Full text
Úloha vedlejších zemí vchápání české státnosti vpozdním středověku* Matouš vanča THE ROLE OF THE SECONDARY LANDS OF THE CROWN OF THE KINGDOM OF BOHEMIA IN THE UNDERSTANDING OF CZECH STATEHOOD IN LATE MIDDLE AGES The article focuses on the question as to the role played by the secondary lands of the Bohemian Crown in the territorial understanding of the Czech state in the late Middle Ages, from the perspective of Bohemia as the centre of the state. The author identifies tendencies indicating whether the Bohemian political representatives or the authors of the sources understood the secondary lands as ‘our’ or foreign’, making use of categories of internal and external subjectivity, which are part of abroader concept of terminological description of the phenomenon of medieval statehood. The whole question is set in the context of the current intense debates about the medieval form of the political power system, and seeking parallels between it and the reality of the postmodern world, and especially the theory of the state and the theory of international relations, which are covered by the term neo-medievalism. KEYWORDS: medieval state; statehood; neo-medievalism; Lands of the Bohemian Crown Zamýšlíme-li se nad tím, jakou úlohu hrály vedlejší země Koruny české vteritoriálním chápání českého státu zpohledu jeho politického centra (tedy Českého království samého1), je třeba nejprve vyjasnit, jakým způsobem je při tom možno postupovat aco vpramenech hledat, ato vširším kontextu výzkumu pozdně středověké státnosti. Právě vedlejší země lze totiž chápat jako případ umožňující důkladně zkoumat pluralismus ado určité míry „tekutý charakter“ středověkých politických identit— tento typ výzkumu je ostatně vsoučasné době velmi intenzivní, ato nejen mezi historiky. Úkolem této krátké rozpravy je tedy nastínit teoretické zaměření takového výzkumu astručně ukázat možnosti jeho aplikace. * Tato studie vznikla vrámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2017— 260419 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy aza podpory projektu Univerzity Karlovy Progres č.3 (Q07), Centrum pro studium středověku. Zároveň autor děkuje prof. Lence Bobkové, bez níž by studie nevznikla. 1 Lenka Bobková nazývá Čechy výstižně „svorníkem lucemburského státu“ atohoto pojmu se lze přidržet ivobdobí po Lucemburcích. Postavení Čech jakožto svorníku soustátí bylo ostatně vyjádřeno vpojmu Koruny české. Viz Lenka BOBKOVÁ, Poměr korunních zemí kčeskému království ve světle ustanovení Karla IV., Právněhistorické studie 34, 1997, s.17–36 (citát na s.17). OPEN ACCESS
MaTOuš vanča 51 OD NEOMEDIEVALISMU ZPĚT KMEDIEVISTICE Středověké státoprávní vztahy amocenské systémy se vsoučasné době těší nemalé pozornosti badatelů ve zcela jiných oborech, než je medievistika. Svou pozornost tímto směrem totiž napnuly obory veskrze současné— teorie mezinárodních vztahů ateoretická státověda. Oxfordský profesor mezinárodních vztahů Hedley Bull vydal roku 1977 svou průlomovou práci Anarchická společnost, vníž napsal: „Lze si představit, že suverénní státy by mohly zmizet amohla by je nahradit nikoli světová vláda, ale moderní asekulární obdoba toho druhu univerzální politické organizace, která existovala vzápadním křesťanstvu ve středověku. Vtakovém systému nebyl žádný vládce ani žádný stát suverénním ve smyslu nejvyšší moci na daném teritoriu anad danou částí křesťanské populace; každý musel sdílet svou autoritu směrem dolů se svými vazaly aspapežem a(vNěmecku avItálii) scísařem Svaté říše římské směrem nahoru. Univerzální politický řád západního křesťanstva reprezentuje alternativu ksystému států, avšak nereprezentuje univerzální vládu.“2 Bull tak započal hledání paralel mezi středověkým apostmoderním systémem států, tedy proud, pro nějž se záhy prosadil termín „neomedievalismus“ či „nový medievalismus“. Tento směr velmi brzy pronikl ido samotné teorie státu aje vní živý dodnes. „Návrat“ středověku je spatřován voslabování státu coby hegemona politické moci, opouštění teritoriality práva zpět kpersonalitě (např.ve vztahu kmultikulturalismu), překrývání jurisdikcí adalších faktorech.3 Používání dichotomie papežství/císařství, případně obrazu Svaté říše římské,4 se ve vztahu ksoudobému prolínání evropské a„národní“ suverenity stalo vcelku běžným příměrem. Stejně tak však platí, že teze, jež „neomedievisté“ ve svých pracích používají, jsou zpohledu medievisty poněkud zjednodušující apostrádají potřebný vhled do výsledků bádání ostředověkých dějinách. Výše popsané má však na skutečnou medievistiku samozřejmě také své dopady. Především lze říci, že ani vsoučasném světě, kjehož popisu jsou středověké paralely 2 Hedley BULL, The Anarchical Society: AStudy of Order in World Politics, Basington 20023, s.245–246. (Český překlad viz Petr KRATOCHVÍL, Teorie evropské integrace, Praha 2008, s.154.) Bull je stěžejním představitelem tzv.anglické školy mezinárodních vztahů, která sice mezinárodní systém považuje za anarchický, nicméně založený na vědomé spolupráci aktérů, kteří usilují oustanovení všeobecných principů mezinárodních vztahů; hovoří tedy o„společnosti států“. 3 Jan KYSELA, Stát rozpínající se, drolící, in: Petr Agha (ed.), Budoucnost státu?, Praha 2017, s.38–50 (viz s.41— zde také odkazy na soudobou státovědnou literaturu ktématu). Kysela užívá pojmu „nová středověkost“. 4 Popisování Říše či císařství jako „nadnárodní“ instituce není ani vmedievistice ničím novým (viz Jürgen MIETHKE, Politische Denken und monarchische Theorie. Das Kaisertum als supranationale Institution im späteren Mittelalter, in: Joachim Ehlers (ed.), Nationes VIII. Ansätze und Diskontinuität deutscher Nationsbildung im Mittelalter, Sigmaringen 1989, s.121–144). Není tedy ani divu, že se toho pak mohou chopit autoři zjiných oborů, kteří se nadnárodními institucemi zabývají vsoučasnosti. OPEN ACCESS
52 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 používány, se státy neztratily arozhodně nemůžeme mluvit ojejich zániku. Pokud tedy obrátíme proud neomedievalismu nazpátek apoužijeme paralelu vopačném gardu, znamená to, že státy mohly směle existovat ive středověku, jen se (stejně jako dnes) vyskytovaly vpodstatně mnohovrstevnatějším předivu vztahů, než byl pozdější „vestfálský systém“. Právě teoretici mezinárodních vztahů— anejen oni— totiž považovali za počátek státu vpravém slova smyslu až raný novověk apro starší období se zjejich pohledu ostátu nedalo hovořit.5 Ve státovědě byla zase nesmírně vlivná teze Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho otom, že stát vzniká až sprocesem sekularizace.6 Podobných tezí, jež vpodstatě upírají medievistovi právo na používání pojmu stát ve svých studiích, by zde bylo možno zrůzných oborů navršit celou řadu. „Středověký stát“ je zpohledu mnoha autorů vpodstatě oxymóron7— naopak „moderní stát“ je pleonasmus.8 Připočtěme ktomu konstatování, že obě běžně užívané „slovníkové“ definice státu— Weberova9 imezinárodně právní10— lze na středověké poměry aplikovat jen stěží; to pak znásobme nezpochybnitelným faktem, že samotné slovo „stát“ ve středověku jednoduše neexistuje, resp.pomalu se rodí na jeho samotném sklonku.11 Není 5 Koncept „státu vestfálského typu“ akcentuje stát jako entitu mezinárodního práva ajeho zrod vidí vuzavření vestfálského míru, které je ovšem vtomto kontextu chápáno jako všeobecné rozšíření principů míru augšpurského (konstitutivní úlohu hraje totiž zásada cuius regio, eius religio, tj.doktrína nezasahování do vnitřních věcí konkrétního státu, která implicitně obsahuje respektování jeho právní subjektivity). Tomuto výkladu odpovídá např.Petr DRULÁK, Teorie mezinárodních vztahů, Praha 2003, s.19–29— vpasáži předcházející, která se zabývá středověkem, se slovo stát vhistorickém přehledu vůbec nevyskytuje. 6 Ernst-Wolfgang BÖCKENFÖRDE, Vznik státu jako proces sekularizace, Brno 2006. 7 Böckenförde vprvních větách svého textu přímo říká, že o„helénském“ či „středověkém“ státu nelze hovořit. 8 Michal ŠEJVL, Technický stát? aneb Necessitas legem non habet, in: P. Agha (ed.), Budoucnost státu?, s.19–35 (citace na s.21). 9 „Stát je ta lidská pospolitost, která si na určitém území (súspěchem) nárokuje monopol legitimní fyzické moci.“ Max WEBER, Politika jako povolání, in: Miloš Havelka (ed.), Metodologie, sociologie apolitika, Praha 2009, s.243–293 (citovaný výrok na s.244). 10 Konvence oprávech apovinnostech států zMontevidea (1933) vymezila stát těmito kritérii: 1) stálé obyvatelstvo, 2) ohraničené území, 3) fungující vládní aparát a4) schopnost navazovat vztahy sjinými státy. Viz Konvence oprávech apovinnostech států zMontevidea, 26.12.1933, čl. 1 [přístupné z: https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/LON/ Volume%20165/v165.pdf, náhled 1.5.2018]; příslušný článek na str.25 dokumentu. 11 Quentin SKINNER, AGenealogy of the Modern State, Proceedings of the British Academy 162, 2009, s.325–370. Existence pojmu „stát“ sice není totožná sexistencí takového jevu, přesto je zrod pojmu (ajeho rychlé prosazení) důležitý. Nelze tak pustit ze zřetele ito, sjakými pojmy doboví mluvčí pracovali, pokud chtěli myšlenku státu vyjádřit (politia, res publica, civitas, communitas). Sluší se uvést, že Skinnerův text je hojně citován vpodstatě ve všech vědních oborech, onichž je zde řeč. Zároveň je však vhodné upozornit na sémantickou analýzu Josefa Macka, která ukázala, že ve spisech Petra Chelčického už je opakovaně používán právě vobecném smyslu státu pojem „moc“. Josef MACEK, Sémantická analýza slova „moc“ ve slovníku P.Chelčického, Listy filologické 115, 1992, Suppl. 2, s.96–119. OPEN ACCESS
MaTOuš vanča 53 tedy divu, že medievisté jsou někdy přiužívání tohoto pojmu velmi opatrní či jej pro jistotu nepoužívají vůbec.12 Současné diskuse vteorii mezinárodních vztahů ateorii státu však dávají medievistům do rukou významný argument, aby ostátu směle hovořili apsali. Stát je (nejen pod vlivem neomedievalismu) vnímán jako podstatně komplexnější améně jednoznačný fenomén, než jak ho vnímalo tradiční úzkoprsé podání.13 Je zřetelné, že tím klíčovým prvkem, který způsobuje zájem ostředověk, tedy tím, včem je sledována paralela mezi středověkým apostmoderním světem, je pluralismus vširokém smyslu slova— překrývají se právní statusy jednotlivce, jurisdikce, vlády avládnutí, identity; neexistují jasně vymezené hranice (nejen vteritoriálním smyslu). Zatímco vmoderním státě (alespoň vjeho teoretické „čisté podobě“) je určující příslušnost jednotlivce ke státu avše ostatní je jí podřízeno, jednotlivec středověký může být zurčitého úhlu pohledu příslušný krůzným komunitám či hierarchickým vztahům.14 Lze konstatovat, že právě celek zemí Koruny české představuje do určité míry jasně vymezený, přesto nesmírně komplikovaný systém, propojený předivem mocenských astátoprávních vztahů (nemluvě ovztazích sociálních akulturních), který nadto patří do ještě komplikovanějšího celku Svaté říše římské. Lze tedy říci, že výzkum těchto vztahů vkontextu současných trendů může přinášet výsledky nejen pro medievistiku, ale ipro další obory. STÁTNOST VE STŘEDOVĚKU Kvýše uvedenému je ovšem nezbytné přidat další prvek— vývoj včase. Zdrojem legitimity politického uspořádání ve středověku bylo především intenzivní vědomí, že bylo zděděno po předcích aprověřeno časem.15 To je jeden ze zásadních rozdílů mezi 12 Nad tímto vztahem historiků starších dějin ke státu se zamýšlel Dušan TŘEŠTÍK. Viz Mysliti dějiny, Praha— Litomyšl 1999, s.92–93; TÝŽ. Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím apohanstvím, in: Martin Wihoda (ed.), Stát, státnost arituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky, Brno 2006, s.25–44. Cf. Otto BRUNNER, Moderne Verfassungsbegriff und mittelalterliche Verfassungsgeschichte, in: Hellmut Kämpf (ed.), Wege der ForschungII. Herrschaft und Staat im Mittelalter, Darmstadt 1956, s.1–19. 13 Georg SØRENSEN, States are Not „Like Units“: Types of States and Forms of Anarchy in the Present International System, The Journal of Political Philosophy 6, 1998, s.79–98. Vedle státu „vestfálského“ staví Sørensen vdnešním světě ještě státy „postmoderní“ a„postkoloniální“, přičemž variabilita typů státnosti je aplikovatelná samozřejmě ido minulosti. 14 Pokus aplikovat do medievistického výzkumu moderní teorie politických systémů apředevším teorii vládnutí (governance theory), jež se dnes intenzivně zabývá pluralitním víceúrovňovým vládnutím, představuje publikace Stefan ESDERS— Gunnar Folke SCHUPPERT, Mittelalterliches Regieren in der Moderne oder Modernes Regieren im Mittelalter? Baden-Baden 2015. 15 Podle slavného antropologa Bronislawa Malinowského má mýtus opůvodu pro společenství konstituční funkci, jde tedy ojakousi „ústavu kmene“. Malinowski svůj stěžejní výzkum prováděl na Trobriandových ostrovech poblíž Nové Guineje, oaplikaci jeho teze do OPEN ACCESS
54 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 středověkem asoučasností, který brání příliš nadšenému hledání paralel. Přesto lze říci, že právě mnohovrstevnatost pluralistického uspořádání pro svou složitost poskytovala pole pro dílčí posuny, jež lze vdiachronní perspektivě pozorovat (zatímco jednoduchý auniverzálně platný moderní stát sněkolika základními hierarchickými vztahy dává pro takový pohyb zřetelně méně prostoru než středověké pluriversum). Tyto posuny ve sledovaných vztazích se sice odehrávaly, přesto je dominantní prvek kontinuity, jenž je vtělen do základů státu. To platí beze změny dodnes. Vždyť idnes všeobecně uznávaná právní definice moderního státu počítá stím, že jednotlivé definiční znaky musí být stálé.16 Stát tedy není jevem, který je možno popsat pouze vpřítomném čase— už ze své podstaty stát musí mít historii. (Ati, kdo by chtěli státu upřít existenci ve středověku, by mu vlastně upřeli právo na její podstatnou, často základní, část.) Toto vědomí kontinuity je pak základním kamenem státu— oněj se opírá představa legitimity, na níž stojí politické uspořádání. Pokud je tato představa konkretizovaná, tedy legitimizuje konkrétního nositele moci, lze hovořit oideji státu— tedy ostátnosti. Stát je pak více či méně úspěšnou realizací této představy, která je ovšem jeho prvotní podmínkou. Zatímco politické myšlení je zpodstaty abstraktní avšeobecné, státnost je již představou konkrétního politického útvaru, je si vědoma jeho zvláštní podstaty, trvalé aodlišné od momentálního vládce (proto lze hovořit ostátu jako oosobě), ovšem zachovává si ičástečně spekulativní charakter, neboť dovoluje iúvahy otom, jak by stát mohl za určitých okolností vypadat. Státnost lze tudíž definovat jako vědomí ostátu jako konkrétní osobě včetně představ, jaký by tento stát měl být.17 Ostátu (ve středověku stejně jako kdykoli jindy) proto můžeme hovořit tehdy, vysledujeme-li vpramenech doklady ovědomí státnosti (existující ideji státu) avíme-li zároveň, že toto vědomí přetrvalo po dostatečně dlouhou dobu, během které došlo ike změně vládnoucí vrstvy (minimálně osoby vladaře či dokonce celé vládnoucí dynastie). Tato rozprava vychází zpřesvědčení, že je třeba zaměřit se krom popisu vnějších znaků státu především na zkoumání státnosti jako takové. Aby bylo možno ve středověkých pramenech nalézat výpovědi ostátnosti, je nutné formulovat několik momentů, vnichž se představa ostátě mohla projevit. Protože stát se vrealitě projevuje jakožto instituce, ato instituce vprostoru (do kteréžto sféry patří jeho základní projevy) avčase (neboť stát má vždy historický rozměr, ojehož významu bylo již pojednáno výše), lze takové konstatování využít jako základ kformulaci tří rovin: institucionální, prostorové ačasové. Vkaždé rovině pak je možno najít dvojici kategorií, odpovídajících tomuto rozdělení, které lze pak podmínek středověké střední Evropy se pokoušel D.Třeštík. Viz D.TŘEŠTÍK, Mysliti dějiny, s.110. 16 Konvence zMontevidea, viz pozn.10.Kontinuita představuje vlastně jakési páté kritérium státu, ovšem na metaúrovni, neboť je implicitně obsaženo ve všech čtyřech dílčích kritériích. 17 Cf. definici „vědomí oexistujícím státu, jeho povaze afunkcích, včetně představ ostátu, jaký by měl být“. Karel SCHELLE (ed.), Velké dějiny zemí Koruny české. Stát, Praha— Litomyšl 2015, s.32. OPEN ACCESS
MaTOuš vanča 55 vpramenech hledat. Každá ztěchto kategorií pak tvoří díl celkové ideje, oníž můžeme hovořit jako ovědomí státnosti. Je-li nejviditelnějším projevem státu institucionální dimenze (stát jako instituce), tedy institucionalizovaná politická moc, pak tato moc musí mít smysl— první kategorií této roviny je tedy smysl státu (spravedlnost). Smysluprázdná moc popírá sebe sama, neboť nespatřoval-li by nikdo vmoci žádný smysl, nepodrobil by se jí. Může jít samozřejmě pouze osmysl primitivní, tedy bezprostřední hrozbu násilím (neuposlechnu-li silnějšího, budu zbit či zabit), nicméně teprve uvyšších forem se otevírá prostor pro aplikaci teoretické legitimity atedy istátnosti. Úvahami osmyslu státu, za nějž lze vnejobecnější rovině považovat především zajištění spravedlivého řádu, se zabývá politické aprávní myšlení— pro poznání této kategorie se tedy lze obránit přímo na autory, kteří se mu věnovali. Vrámci institucionální roviny je také podstatné, jakým způsobem má být stát viditelně uspořádán; tedy otázka zřízení státu (hierarchie), která je druhou kategorií. Hierarchie sama osobě má posvátný charakter (očemž svědčí ietymologie slova) atato otázka, zdánlivě ryze praktická, tak spadá do sféry politické teologie. Uspořádání by mělo být dokonalé— nebo by dokonalé uspořádání (nebeské) mělo být napodobováno. Zároveň si ovšem lidé palčivě uvědomovali, že „dokonalost nepochází ztoho světa“18 aže je tudíž do tohoto světa nepřenositelná— svět pozemský je tedy nedokonalý astátní zřízení tomu odpovídá. Je logické, že otázka hierarchie přichází na přetřes především tehdy, kdy je dosavadní uspořádání vystaveno tlaku na změnu. Konfliktní situace logicky představuje kolbiště, na němž se konkurenční představy ohierarchii mohou utkat; aprávě včeském prostředí pozdního středověku nebyla opodobné střety nouze. Časová dimenze (stát včase) je reprezentována jinými dvěma kategoriemi, jimiž jsou tradice akontinuita. Tradice (nebo historická paměť) byla připomínána vmnoha podobách, především co se týče líčení vlastní starobylosti adějin. Kategorie kontinuity je vyhraněnější— zatímco oprezentaci tradice můžeme hovořit vběžném chodu dějin, vědomí kontinuity se dostává ke slovu vkritických situacích, kdy je kontinuita ohrožena. Jde tedy především orůzné politické, dynastické nebo válečné krize, kdy opět vpramenech mohou vystoupit značné obavy oosud státu— což dává možnost zjistit, jak aktéři tehdejších událostí stát chápali aco pro ně znamenal. Prostorová dimenze (stát vprostoru) pak obsahuje dvě komplementárně propojené kategorie vnitřní avnější subjektivity. Protože vedlejší země Koruny české lze chápat především jako teritoriální subjekty, budou právě tyto kategorie pro zbytek této rozpravy určující. VEDLEJŠÍ ZEMĚ VPROSTORU: VNITŘNÍ AVNĚJŠÍ SUBJEKTIVITA Kategorie vnější subjektivity neznamená pouze subjektivitu právní, ale obecně chápání státu jako samostatného subjektu vzhledem kdalším subjektům vnějším. Je zároveň třeba si uvědomit, že takové uvažování se vůbec nemusí odehrávat na binární 18 Mircea ELIADE, Pojednání odějinách náboženství, Praha 2004, s.34. OPEN ACCESS
56 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 úrovni (stát vs. jiný stát jako jediné možné referenční subjekty), ale na několika úrovních nad sebou. Vnitřní subjektivita pak znamená představy ovnitřním prostorovém členění státu— nakolik byl chápán jako jednotný celek anakolik hrál roli teritoriální partikularismus vjeho jednotlivých částech. Jinak řečeno, vnitřní subjektivitu lze definovat jako „územní chápání státu ve vztahu kjeho vnitřnímu členění“ (tedy co všechno jsme „my“ ajaké všechny skupiny pod toto „my“ spadají), vnější subjektivitu pak jako „územní chápání státu ve vztahu kvnějšku“ (tedy co už nejsme „my“, co jsou „oni“). Vtomto ohledu má stěžejní význam výzkum liminality, tj.fenomén hranice, která obé odděluje atudíž má vztah koběma subjektivitám. Obdobně dvojaký charakter mají ovšem včeských podmínkách ivedlejší země, které lze chápat— zpohledu Čech— jako něco, co je „naše“, ale zároveň jako něco, co nejsme tak úplně „my“, něco „cizího“; nemluvě ofaktu, že každá taková země má vlastní perspektivu subjektivity svlastní dichotomií vnitřní vs. vnější. Bude-li pak znovu připomenuta potřeba vnímat subjektivitu (jakož ivšechny jiné kategorie státnosti) vdiachronní perspektivě, tedy jako podléhající změnám, vyplývá ztoho, že ani jakž takž určitelný právní status nějakého regionu nemusí říci mnoho. Vrůzných regionech lze totiž sledovat odlišné tendence, ať už konvergentní, nebo divergentní. Pokud tedy státnost definujeme výše uvedeným způsobem asoustředíme se na teritoriální dimenzi, znamená to pátrat po tom, jaké teritorium bylo vpramenech spojováno svlastní státností mluvčího, respektive spředstavou státnosti, jakou sdílela tehdejší intelektuální apolitická elita. Existuje již vícero studií (třeba zpředchozích ročníků konference cyklu Korunní země vdějinách českého státu), které se snažily opostižení takovéhoto vědomí státnosti ve vedlejších zemích (včetně teritoriálního rozměru19); tato rozprava se oproti tomu zaměří na otázku, jakou úlohu mají vedlejší země vteritoriálním chápání státu vČechách, vsamém centru „konglomerátního státu“ (použijeme-li termín Haralda Gustafssona20). Je nutno mít na paměti, že územní vidění vlastního státu se ivČechách průběžně vyvíjelo, ato nikoli vprudkých zlomech; nelze tedy rozhodně říci, že by od toho roku byl chápán stát vČechách tak aod toho roku zase onak. Nicméně zejména vbouřlivých událostech 15.století lze postihnout určité tendence daného vývoje, jimž se bude vhodné vtomto stručném příspěvku dále věnovat. 19 Např.Marie BLÁHOVÁ, Mezi Čechami aPolskem. Poznámky kotázce historického vědomí slezských intelektuálů vpozdním středověku, in: Lenka Bobková— Jana Konvičná (edd.), Společné arozdílné. Česká koruna vživotě avědomí jejích obyvatel ve 14.–16.století (Korunní země vdějinách českého státu II), Praha 2005, s.319–331. Stejně tak vícero studií in: Lenka BOBKOVÁ— Jana FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ (edd.), Terra— Ducatus— Marchionatus— Regio. Die Bildung und Entwicklung der Regione im Rahmen der Krone des Königreichs Böhmen (Kronländer in der Geschichte des böhmischen Staates II), Prag 2013. 20 Harald GUSTAFSSON, The Conglomerate State. APerspective of State Formation in Early Modern Europe, Scandinavian Journal of History 23, 1998, s.189–213. OPEN ACCESS
MaTOuš vanča 57 VEDLEJŠÍ ZEMĚ ASTÁTNÍ SUBJEKTIVITA VOBDOBÍ HUSITSKÉM APOLIPANSKÉM Dějově nabité 15.století samozřejmě voblasti vnímání státnosti, zvláště pak tom teritoriálním, nemohlo nečerpat zdědictví státoprávní aúzemní politiky KarlaIV., jenž položil základ politického uspořádání avzájemných vztahů zemí pod přímou či nepřímou vládou českého krále sČechami jako svorníkem uprostřed. Vazby, jím potvrzené nebo spíše založené, byly ostatně chápány jako nezrušitelné.21 Roli Čech zvýrazňuje isamotný pojem Koruna česká, jejž sice Karel první nepoužil, ale naplnil jej obsahem, jaký se zachoval po staletí. Bez ohledu na inspirační zdroje se zdá ostatně zřejmé, že Karel uvedl tento obrat vživot cíleně. Je přitom pochopitelné, že docházelo kjistým významovým posunům— vKarlových časech corona vycházela přímo zosoby panovníka jakožto integrujícího činitele, označujíc přitom sféru jeho moci apanování apřeneseně iúzemí jím ovládaného teritoria.22 Nelze si nepovšimnout, že sám pojem „koruna“ je vtomto ohledu zcela klíčový pro vnímání kontinuity, která, jak bylo dovozeno výše, je jedním znejpodstatnějších prvků vchápání státnosti vůbec— prosazení slovního spojení Koruna česká do užívání umožnilo svědomím kontinuity lépe pojmově pracovat. Dalším pro téma rozpravy důležitým prvkem je fakt, že zatímco ve svém životopise nebo ve Zlaté bule pro Říši Karel s„korunou“ pracuje, vMaiestas Carolina chybí— začíná se ale objevovat vpřekladech tohoto dokumentu do češtiny na sklonku 14.století, kdy byla královská moc již znatelně oslabena. To velmi dobře ukazuje, že „Korunu českou“ vzali za svou čeští stavové acelé slovní spojení se tak odpoutalo od osoby panovníka avýrazně přiblížilo abstraktnějšímu pojetí státu včetně jeho teritoriálního rozměru.23 Vúzemním chápání státnosti již roli svorníku nemusela nutně představovat osoba krále, ale prostě země česká osobě. Že právě stakovou ideovou výbavou vstupují země Koruny české do husitského období, kdy (alespoň pro část Čechů) krále vůbec nebylo, mělo nepochybně význam ipro kvas politických představ této neklidné epochy, územní chápání vlastního státu nevyjímaje. Jistě nepřekvapí, že vdobě husitských válek se vědomí ovzájemné vazbě Čech avedlejších zemí oslabuje. Čechy zůstávají ve válečném dění více méně osamoceny atudíž momentální politické problémy jsou vpřevážné míře problémy Čech— je tedy logické, že vědomí vlastního politického společenství se vteritoriálním rozměru omezovalo stále více jen na Čechy. Pojem „Koruna česká“ není rozhodně opuštěn, ale jak ukazuje třeba Porok Koruny české ku pánóm českým, jedna ze skladeb Budyšínského rukopisu, ion může být ve svém významu omezen pouze na Čechy.24 21 L.BOBKOVÁ, Poměr korunních zemí, s.18. 22 Lenka BOBKOVÁ, 7.4.1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV., Praha, 2006, s.84–88. 23 L.BOBKOVÁ, Poměr korunních zemí, s.22. 24 Vtextech budyšínského rukopisu si lze povšimnout, že zatímco veršovaná skladba Porok Koruny české ku pánóm českým okorunování krále uherského opakovaně hovoří výslovně očeské zemi, prozaický Porok české koruny králi uherskému, že neřádně korunu přijal avkráOPEN ACCESS
58 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2019 Pro zkoumání kolektivní politické identity vhusitských Čechách je samozřejmě stěžejní dílo Františka Šmahela. Podle něho byly společným základem, na kterém se jednotlivé husitské strany shodovaly akterý tedy především formoval kolektivní politickou identitu, čtyři pražské artikuly aodmítání Zikmundovy vlády vČechách.25 Zfaktu, že nemalá část obyvatel Čech tyto postoje nesdílela, vyplývá, že hlavním konstitutivním prvkem této identity byla husitská konfese aaž poté jiné prvky jako „jazyk“, „stát“ či „národ“ ve svých tehdejších významech apodobách— ale tím spíše už do takto pojaté identity nepatřily vedlejší země. Bylo-li vědomí politického celku vyjadřováno jazykem— ostatně právě slovo „jazyk“ je tehdy užíváno ve významu blížícím se slovu „národ“— tak se často objevují obraty „Češi aMoravané“ nebo „Čechy aMorava“, které ukazovaly, jaké dvě země jsou obývány příslušníky českého „jazyka“. Souvztažnost Čech aMoravy je manifestována třeba vzápise svatohavelského sněmu roku 1423, kde společně jednaly strany pod jednou ipod obojí, aproto můžeme formulace zápisu vnímat jako něco, co odpovídá chápání státnosti tehdejší politické elity.26 Teritoriálním rámcem české státní subjektivity jsou tedy Čechy, nebo Čechy aMorava. Vědomí příslušnosti dalších zemí kčeskému státu není vtéto době téměř vyjadřováno, jakkoli vzhledem krozdělení tehdejší společnosti aobecně středověkému pluralismu dále přežívalo. To ostatně podporují další tři faktory— jako první znich lze uvést chiliastické představy. Teze ovyvolenosti apředurčení ke spáse podporuje výlučnost Čechů aČech vůči všemu ostatnímu, vedlejší země logicky nevyjímaje. Přitom druhý faktor je vzásadě protikladný— jde ohusitský revoluční universalismus. Považují-li se husité za předchůdce obrody celého křesťanstva— ajak už bylo řečeno, otázka víry je pro vnímání vlastní identity na prvním místě—, rozdíly mezi státy anárody se tím zase stírají. Tím se snižuje ipotřeba vyjadřovat příslušnost vedlejších zemí kčeskému státu, což vdůsledku vede koslabení vědomí oní. Třetí faktor lze pak spatřovat vPraze— Praha vurčité době jako vpodstatě jediná zhusitských stran pracuje stradičními politickými pojmy aprezentuje se jako „hlava království“; je ovšem třeba zdůraznit, že tato její ambice je omezena opět pouze na Čechy.27 Akoneckonců lze dodat, že iZikmund Korybutovič se prezentuje pouze jako správce Čech.28 lovstvie české sě násilím tiskne výslovně připomíná, že řádná korunovace vyžaduje „měst, pánóv aobcí zemských jednostajné ařádné svolenie“, takže na vedlejší země nezapomíná. (Jiří DAŇHELKA (ed.), Husitské skladby budyšínského rukopisu, Praha 1952, s.39.) Jde otypický příklad zmiňovaného středověkého pluralismu. 25 František ŠMAHEL, Idea národa vhusitských Čechách, Praha 2000, s.147 a149. 26 František PALACKÝ (ed.), Archiv český III (dále jen AČ), Praha 1844, s.240–245. Vtextu je užito iobratu „znašich zemí české amoravské“. 27 F.ŠMAHEL, Idea národa, s.151–156. 28 Viz např.AČ III, s.239. Zikmund Korybutovič je zde titulován jako „Sigmund boží milosti kníže litevské, od nejosvícenějšího knížete apána, p. Alexandra jinak Vitolda boží milosti kněze velikého litevského, krále českého požádaného, ku obraně avysvobození zákona božího aupokojení azřízení země české vydaný, pány zemskými, pány Pražany, rytíři, panošemi, městy ivšemi obcemi kzákonu božímu příchylnými úplně abez zmatku issvorností přijatý…“ OPEN ACCESS
MaTOuš vanča 65 RÉSUMÉ: The paper focuses on the role played by the secondary lands of the Bohemian Crown in the territorial understanding of Czech statehood in Bohemia in the 14th–16th century. At the same time, it reacts to the current trend for ‘neo-medievalism’, that is the use of medieval constitutional relations as an interpretation paradigm for the present in the disciplines of governmental studies, political science and international relations. In the introductory part it is inferred that although ‘neo-medievalism’ works with asimplified representation of the medieval state and statehood, it enriches medieval studies, providing them with atheoretical basis for clarifying whether it can operate at all with the notion of the state. If the current statehood is described in medieval terms and its pluralistic character is emphasised, then it is by the same token possible to apply to the Middle Ages the modern terms ‘state’ and ‘statehood’. The Lands of the Bohemian Crown in their multi-layered hierarchical and territorial structure can then serve as an example with an interdisciplinary dimension, worthy of the attention of not only medieval scholars but also of the foregoing disciplines. Having defined statehood as ‘consciousness of the state as aconcrete person, including ideas of what the state should be like’, the author discusses amethod that could capture this consciousness in the sources and describe it. To this end, he proposes astructure with three dimensions, each with two categories: institutional (purpose of state + state constitution), temporal (tradition + continuity), and spatial (inner subjectivity + outer subjectivity). It is the category of internal and external subjectivity (territorial understanding of the state in relation to its internal segmentation or, in its relation to the outside), that is crucial for the secondary lands as it can be used to describe the role of the ulterior lands in the understanding of statehood in the reference period. The final part of the paper is therefore devoted to acondensed chronological description of the development of this phenomenon— after an obvious tendency to limit Czech statehood only to Bohemia (possibly and Moravia) during the Hussite Wars (understanding of the ulterior lands as something ‘external’), agradual restoration of the pre-war conception is described. At the time of the repeated political separation of Bohemia from the secondary lands during the Bohemian-Hungarian wars, aseemingly surprising phenomenon emerges— from the perspective of the Estates of Bohemia, this time no weakening of the position of the secondary lands in the territorial conception of the Czech state occurs. On the contrary, their unity is repeatedly declared. The cause of this phenomenon is that, compared with the previous conflict, when the Estates endorsed areligious programme, they now undertake aconstitutional programme instead of aseverely weakened monarch. With this they pass into the early Modern Age. Anyway, it should be remembered that plurality is very characteristic of the Middle Ages, and in one period completely different ideas could co-exist about the territorial (and other) dimension of Czech statehood. Mgr. Matouš Vanča absolvoval studium historie areligionistiky (FF UK) apolitologie amezinárodních vztahů (FSV UK). Vsoučasnosti působí vPoslanecké sněmovně PČR jako tajemník poslaneckého klubu ([email protected]). OPEN ACCESS