Od fenomenologů dále, k řeči blíže Nad novou knihou Tomáše Koblížka
Abstract
119
Full text
Od fenomenologů dále, křeči blíže Nad novou knihou Tomáše Koblížka Eva Krásová Univerzita Karlova eva.kraso[email protected] FURTHER FROM PHENOMENOLOGISTS, CLOSER TO SPEECH: ON THE NEW BOOK BY TOMÁŠ KOBLÍŽEK The text is areview study of Tomáš Koblížek’s book. After an introductory summary of the book, we discuss three main issues: 1) the simplistic conception of Edmund Husserl’s “phenomenology of speech”, 2) the insufficient analysis of basic concepts, especially language as “expression”, 3) the adoption and emphasis of the disjunctive conception of two ways of seeing speech— original and scientific— in the wake of H.Pos. We argue that it is the third issue in particular that undermines the final section of the book, which introduces the conceptual dimension of speech. In Koblížek’s conception, the theorization of ethics becomes possible only by returning to an “originary” consciousness of language and is incompatible with ascientific stance. We suggest that, in our view, the contradiction is not so strong and amerger of the two is— even in the spirit of the “Saussurean postulates”— possible. KLÍČOVÁ SLOVA: Vědomí jazyka— fenomenologie řeči— Henrik Pos— Edmund Husserl— Ferdinand de Saussure Consciousness of language— phenomenology of speech— Henrik Pos— Edmund Husserl— Ferdinand de Saussure DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2022.1.8 Vnakladatelství Lambert-Lucas vyšla nedávno kniha Tomáše Koblížka La conscience interne de la langue spodtitulem Essai phenoménologique. Taková událost je hodna pozornosti nejen proto, že jde ozahraniční publikaci mladého českého vědce, ale především proto, že se nejedná okomentář či historické pojednání, ale osamodržný teoretický výkon usilující zodpovědět některé základní otázky opodstatě řeči. Koblížkův „fenomenologický esej“ si klade za úkol upozornit na existenci „vnitřního vědomí jazyka“ apravděpodobně ipromyslet jeho vlastnosti. Tohoto úkolu se zhošťuje, jak sám říká, „ve třech krocích“. Vprvním se zabývá „klasickou fenomenologií řeči“ Edmunda Husserla aMaurice Merleau-Pontyho idvěma jejími „kritikami“ (Jacquesa Derridy aTerryho Eagletona). Výsledkem první kapitoly je popis „dispozitivu“ fenomenologie řeči vpodobě dvou „tezí“— „teze koincidence“, totiž tvrzení, že „zkušenost vyplňuje výraz“ (teze Husserlova), a„teze transformace“, podle níž je OPEN ACCESS
120 SVĚT LITERATURY 65 „výraz přeměňován zkušeností“ (teze Merleau-Pontyho)1— anásledné rozhodnutí tento dispozitiv převrátit (renverser) a„nedívat se na řeč jako na výraz zkušenosti, nýbrž jako na něco, co je samo zakoušeno [experimenté]“.2 Koblížkovým cílem je, zdá se, rozvinout teorii řeči ne pozorované, nýbrž žité, zakoušené, uchopované vkontextu celé situace mluvčího. Vnávaznosti na podmínky úspěšnosti J.L.Austina rozlišuje tři „principy pertinence“ řeči, jimiž jsou „autorita“, „smysl“ a„jazyk“, arozvíjí teorii subjektivity vřeči, vníž se klade důraz na pól prožívání vopozici k„expresivnímu“ pojetí ufenomenologů (na příkladu „současného fenomenologa“ Jeana-Clauda Coqueta Koblížek demonstruje své přesvědčení, že inyní je subjektivita vřeči pojímána jako něco „kvyjádření“, tedy obsah mysli, jenž má být zakódován do instrumentu řeči aodeslán kpříjemci).3 Vdruhé části podniká Koblížek zdánlivě odtažité zkoumání, jehož hlavními náměty jsou jednak myšlení nizozemského fenomenologa aspolupracovníka Pražského lingvistického kroužku Hendrika Pose, jednak několik sousedících vědeckých přístupů. Smyslem této odbočky je představit Posovo rozlišení mezi dvěma druhy vědomí řeči: „vědeckým“, které přistupuje kjazyku jako kpředmětu pozorování, a„fenomenologickým“, jež je „přímým vědomím jazyka jako něčeho, co je bezprostředně prožíváno“.4 Podle Koblížkova výkladu Posova myšlení je „vědecké“ vědomí objektivující adistancující přístup, jehož hlavní nevýhodou je atomizace zkoumaného objektu, atedy neschopnost syntézy, již Pos ilustruje na fonetice abehaviorismu. Za pozornost stojí zejména (Koblížkem využité) Posovo pojetí fonetiky jako příkladu atomizující vědy: jejím nedostatkem je nominalismus, odhlížení od perspektivy mluvčích avdůsledku toho neschopnost podchytit smysl zkoumaného.5 Naproti tomu „originární“ vědomí jazyka, zachycované fenomenologickým přístupem, je podle Pose schopno nevýhody vědeckého přístupu překonat: originární vědomí jazyka jej neoddaluje jakožto objekt, neodděluje mluvící subjekt od jeho řeči, nýbrž naopak si je subjektu ajeho komunikačního záměru vědomo. Právě originární vědomí jazyka tak podle Pose vKoblížkově interpretaci nechává prostor pro teleologičnost řeči, čímž zachovává ohled na perspektivu mluvčího, apředevším— ato Koblížek ve svém referátu zdůrazňuje— je to „pravdivé“ askutečně původní, plnohodnotné vědomí jazyka.6 Tak je pojmenován způsob, jakým člověk zakouší řeč ipřed její vědeckou reflexí. Pos pro tento postoj křeči rezervuje termín o„lingvistické apriori“ aKoblížek jej vcelém rozsahu přejímá. Toto apriori má několik důležitých rozměrů: spojení výrazu avýznamu slova je ve skutečnosti nutné, nikoliv arbitrární; jazyk je primárně zakoušen jako použitelný, nikoliv jako překážka; aprotože není nijak oddělen od subjektu svého mluvčího, má jazyk jednotu danou záměrem tohoto mluvčího.7 Můžeme 1 Koblížek 2021, s.46. 2 Tamtéž, s.52. 3 Tamtéž, s.65. 4 Tamtéž, s.73. 5 Tamtéž, s.76–77. 6 Tamtéž, s.81. 7 Tamtéž, s.85–88. OPEN ACCESS
EVA KRáSOVá 121 dodat, že tato témata, prezentovaná Koblížkem jako vnitřní témata Posova myšlení, jsou zároveň tématy debat vPražském lingvistickém kroužku ina jeho mezinárodních prezentacích.8 Následuje průlet několika teoriemi, které by mohly představovat alternativní uchopení původního vědomí jazyka (folklingvistika, epilingvistika Antoina Culioliho apsycholingvistická zkoumání pocitu známosti jazyka). Koblížek je všechny vyřazuje vpodstatě proto, že jazyk pro účely zkoumání objektivizují aneumožňují podržet vazbu jazyka na předmět, jež je pro mluvčího vkomunikaci nezbytná.9 Vzávěru celé druhé části Koblížek zdůrazňuje tři nejdůležitější body své dosavadní úvahy: zaprvé důraz na původnost fenomenologického vědomí jazyka, zadruhé konstatování neslučitelnosti obou popsaných přístupů („jazyk žitý ajazyk pozorovaný jsou jeden od druhého odlišné“10) azatřetí nezájem o„empirická“ fakta jazyka.11 Posova teorie slouží Koblížkovi jako myšlenkový základ následujícího postupu. Ve třetí části Tomáš Koblížek formuluje vlastní teorii etického aspektu jazyka. Rétoricky ji vyvozuje zrekapitulace debaty mezi Berysem Gautem aMarthou Nussbaumovou zpřelomu osmdesátých adevadesátých let. Gaut podle Koblížka ve svém článku „The Ethical Criticims of Art“ zroku 1998 zdůrazňuje důležitost morálního aspektu uměleckého díla ajeho faktickou nezbytnost pro celkové estetické hodnocení: texty jako Julietta Donatiena de Sade nejsou krásné, ato proto, že obsahují silný rozpor s(platnými) etickými normami. Naproti tomu „etická kritika“ Marthy Nussbaumové je založena na docenění jedinečnosti každého aktu jednání, itoho řečového. Morální situace mohou být „komplexní“ aje třeba je jako takové posuzovat: „Nussbaumová nás vyzývá, abychom určité lidské jednání neposuzovali podle nějakého imperativu nebo pravidla […], ale spíš zda daná osoba […] je vnímavá kjedinečnosti situace, anebo zda je její jednání morálně nechápavé [obtuse].“12 Kombinací svlastním konceptem pertinence, vyloženým vprvní kapitole, se Koblížek propracovává krozlišení mezi řečí „citlivou“ (sensible) a„nechápavou“ či „neomalenou“ (obtuse). První si je vědoma všech možných dimenzí dané promluvy anechává je zaznít, či spíše je si jich vědoma anerezignuje na ně. Druhý typ řeči možnosti promluvy redukuje pouze na jednu, je ke „kontextu“ vširokém slova smyslu lhostejný, aproto je řečí „nechápavou“. Je nasnadě, že proces, jímž se řeč stane citlivou či nechápavou, se podle Koblížka odehrává právě na rovině „vnitřního vědomí řeči“, tedy na úrovni čistého prožívání možností jazyka jako jejich pertinence, anikoliv na rovině tematické observace. Etický aspekt řeči je tedy přímo svázán sjeho „originárním“ způsobem prožívání, které je ve všech smyslech slova předchůdné „vědeckému“ uchopování jazyka jako systému apodmiňuje ho. Knize Tomáše Koblížka je třeba přiznat několik velkých kladů. Francouzština je, pokud můžeme soudit, bezchybná aleckdy působí, jako by byla skutečným médiem autorova myšlení. Jedná se oknihu koherentní, srozumitelnou apřehlednou, 8 Benveniste 2020; Ege 1949. 9 Koblížek 2021, s.98. 10 Tamtéž, s.102 11 Tamtéž, s.100–103. 12 Tamtéž, s.113. OPEN ACCESS
122 SVĚT LITERATURY 65 představující velkou tezi avelice zajímavý myšlenkový oblouk. Otázka po praktickém (či etickém, chceme-li) rozměru jazyka je bezpochyby aktuální aKoblížkův text má nedocenitelnou schopnost ji prezentovat jako výsledek určitého sporu stran, vněmž jeho teze vyhrává, protože má proč. Ve třech jasně formulovaných oddílech sledujeme drama tázání po povaze řeči, jsou nám představovány možné odpovědi inámitky, vede se snimi polemika aponechávají se otevřené otázky. Hlavní myšlenka je jasná, idíky řadě rekapitulujících pasáží snadno sledovatelná apatřičně konfliktní. Bibliografie je sympaticky střídmá, přesněji řečeno, je zřejmé, že autor se namísto mnohoznalectví rozhodl jít cestou odkazování kvelkým titulům, což ostatně odpovídá uvedenému žánru filozofického eseje. Samotná argumentace nicméně obsahuje aspekty, unichž považujeme za nutné se zastavit. Vnaší kritice si povšimneme tří momentů: prvním je tvrzení oexpresi jako základu fenomenologie řeči, druhým otázka zajištěnosti některých základních pojmů atřetím anejdůležitějším tvrzení ovzájemné neslučitelnosti observačního aoriginárního vědomí jazyka. ŘEČ AJEJÍ FENOMENOLOGOVÉ Vprvním ohnisku kritiky se zaměříme na úvodní řádky celého eseje ajeho premisu. Tomáš Koblížek klade základ představované úvahy13 do citátu zMerleau-Pontyho Prózy světa, tematizující „přednost“ (vertu) řeči stát se transparentní, zmizet ve prospěch svého smyslu: Pokud se někomu— autorovi či příteli— podařilo se vyjádřit, znaky jsou okamžitě zapomenuty, zůstává pouze smysl, dokonalost řeči spočívá vtom, zůstat nepovšimnuta. Právě to je její přednost: řeč nás vrhá ktomu, co znamená; samotným svým výkonem se skrývá před naším zrakem; její triumf spočívá vtom, že vymaže sebe sama aposkytne nám přístup za slova, ksamotné myšlence autora, abychom poté [après coup] věřili, že jsme sním mluvili beze slov, duch sduchem [d’esprit àesprit].14 Ikdyby nebylo problematické Koblížkovo rozhodnutí zvolit si pro ilustraci toho, čemu bude nadále říkat „klasická fenomenologie řeči“, citát zposthumně vydaného rukopisu, citát Koblížkovi slouží jako podklad krazantnímu tvrzení: vzákladu veškeré fenomenologie řeči je nevyslovený předpoklad řeči jako exprese: Připusťme, že definice jazyka jako exprese je podmínka sine qua non veškeré fenomenologie řeči, její skutečná podmínka: fenomenologicky řečeno jazyk vyjadřuje myšlenku nebo zkušenost toho, kdo mluví, onen „předjazykový smysl“, 13 Rekapitulace pozice autora je kromě knihy samé založena také na jeho vystoupení „Vnímat vlastní řeč: Prezentace knihy La conscience interne de la langue“, konaném dne 27.10.2021 vrámci přednáškového cyklu Komparatistické středy, anásledné diskusi. 14 Merleu-Ponty 1969, s.16–17; Tomáš Koblížek pro účely recenze laskavě poskytl vlastní překlad použitého citátu. OPEN ACCESS
EVA KRáSOVá 123 adovoluje tak setkání ducha sduchem spisovatele či mluvčího atoho, kdo čte nebo poslouchá.15 Koblížek prezentuje Husserlovu fenomenologii řeči jako koncepci, vníž se (kromě jiných témat, například funkce vyjadřování prožitků, již ale Koblížek ze svého zkoumání vylučuje) rozlišuje mezi významem (signification) areferencí (référence). Pro ilustraci tohoto rozdílu je podle Koblížka užito příkladu se jménem, které buď míní to, co označuje (= význam), nebo je doplněno názorem označované věci, která je přítomna (= reference). Až souběh těchto dvou aktů podle Koblížka ratifikuje jazykový výraz jako skutečný výraz, ato proto, že je možno hovořit ojeho pravdivosti.16 Vpopisu čtvercového „dispozitivu fenomenologie řeči“ Koblížek umisťuje Husserla jako emblém „teze koincidence“, tedy teorie, která rozlišuje mezi zkušeností avýrazem azrození smyslu posuzuje jako dimenzi jejich koincidence.17 Nezdá se nám, že by Husserlovo rozlišení vcitovaných paragrafech 5–918 bylo nutně takto reduktivní. Husserl rozlišuje mezi aktem, vněmž se konstituuje fyzický fenomén slovního znaku, aktem propůjčujícím význam19 aaktem vyplňujícím výraz, který dodává výše jmenovanou referenci neboli názor označovaného objektu. Pouze významová intence dělá zvýrazu výraz: […] musíme rozlišovat dvě řady aktů. Na jedné straně jsou to akty, které jsou pro výraz podstatné, má-li být ještě vůbec výrazem, tj.zněním slova oživeným prostřednictvím smyslu. Tyto akty označujeme jako význam-propůjčující akty či také jako významové intence.20 Druhý typ aktů, totiž akty, které vyplňují významovou intenci, je pro Husserla podstatný zhlediska logicky-fundamentálního jakožto poukaz na možnost poznání, nikoliv pro jejich „sémiotickou“ podstatu: Na druhé straně jsou to akty, které jsou sice pro výraz jako takový mimo-podstatné, zato však vůči němu stojí vtakovém logicky-fundamentálním vztahu, že světší či menší přiměřeností vyplňují (potvrzují, posilují, ilustrují) jeho významovou intenci, aspolu stím právě aktualizují jeho předmětný vztah.21 Zuvedené pasáže iztoho, co následuje (rozlišení mezi významem avýrazem aobecnou předmětností v§§ 11, 12 a13, zkoumání povahy souběhu významové intence avyplňujícího smyslu v§ 14, zkoumání možnosti symbolického myšlení vdruhé kapitole, problematika předmětných idealit vkapitole 3 a4), vyplývá, že významové vyplnění 15 Koblížek 2021, s.31. 16 Tamtéž, s.42–43. 17 Tamtéž, s.45, 46. 18 Husserl 2012, s.47–53. 19 Husserl 2010, s.53, „významová intence“, již Koblížek jmenuje pod titulem „signification“, respektive „mínění“ (visé). 20 Husserl 2010, s.53. 21 Tamtéž, s.53. OPEN ACCESS
124 SVĚT LITERATURY 65 jakožto základ možnosti poznání je samozřejmě pro fungování výrazu nezbytné, ale netvoří samotnou podstatu fungování výrazu. Vzhledem kpovaze řešené problematiky, jíž je nazírání obecnin zejména matematického typu (poznatky typu „výšky trojúhelníku se protínají vjednom bodě“), je nepravděpodobné, že by význam vyplňující výraz byl prostě názorem označované věci (ta je totiž většině případů nenahlédnutelná vevidenci), ani že by myšlení podle Husserla nebylo schopno fungovat bez názoru věci, dá se dokonce říci, že se jedná ohlavní téma Logických zkoumání.22 Odlišení aktu kladoucího předmět aaktu mínícího smysl slova je ostatně vzákladu samotného fenomenologického zkoumání avneposlední řadě je tím místem, kde se Husserlova analýza stýká sFregovým rozlišením mezi Sinn aBedeutung.23 Koblížek zaměňuje problém smyslu (význam slova) sotázkou jeho pravdivosti— to, že je výraz vyplněn názorem, což zakládá jeho pravdivost, není totéž, jako že slovo má význam/smysl ve významu fregovského Sinn. Pravdivost se určuje právě jako vztah mezi těmito dvěma— diferencovanými— jednotkami. Domníváme se, že příklad se „jménem, které za všech okolností označuje svůj objekt“24 je třeba chápat jako poukaz na fungování vlastního jména. Otom totiž, na rozdíl od jména ve smyslu slovnědruhovém, lze jednoduše říci, že za všech okolností označuje svůj objekt, ataké pro něj platí, že až ve chvíli vyplnění názorem se uněj realizuje významová intence. Proto také Husserl odstavec explicitně uvádí výrazem „například“. Koblížek představuje silně schematizující shrnutí Husserlova myšlení, odvolává se celkem na tři místa zprvního Logického zkoumání avíce pozornosti věnuje Derridově kritice vtextu „Hlas afenomén“, jíž se zdá být původní referát silně podbarven. Pokud bychom chtěli porovnávat, krátká rešerše odhalí text Jana Puce, mající za téma „dva různé fenomenologické přístupy křeči: Husserlův rozbor poznávající funkce řeči zLogických zkoumání aMerleau-Pontyho pojetí tvůrčí promluvy zFenomenologie vnímání,“25 vněmž se představuje tatáž problematika zhruba na stejné ploše aprezentuje se zhruba stejný závěr, ovšem svědomím jeho omezenosti na problematiku poznání. Puc část oHusserlovi uzavírá slovy: Život poznání spočívá podle Husserla ve vyplňování významových intencí názorem apřevádění či ukládání názorů do slov, resp.jejich významových intencí. Viděli jsme, že slova odkazují díky významovým intencím. Nyní lze doplnit, že slova odkazují, protože se tyto intence mohou zaplnit názorem aprotože znázoru vznikly.26 Puc svou formulací udržuje rozdíl mezi podstatou znaku ajeho funkcí vpoznání: vyplnění názorem stojí vjejich základu, ale sama slova odkazují díky významovým intencím, nikoliv díky vyplnění. Zůstává tématem pro debatu, zda podmíněnost zhlediska poznání nemá vliv na povahu výrazu jakožto znaku, azda tedy není vposlední instanci skutečně názoru předmětu podřízen iznak jako takový. 22 Mohanty 1976, s.37. 23 Röd— Holzhey 2006, s.195–196, srov.též Tengelyi 2000. 24 Husserl 2010, s.42. 25 Puc 2017. 26 Tamtéž. OPEN ACCESS
EVA KRáSOVá 125 ABSENCE DEFINIC Koblížkův úvodní postřeh, že koncept exprese je implicitní podmínkou Husserlových úvah opodstatě jazykového výrazu, hraje neopominutelnou roli vpostupu úvahy celé knihy abyl by fascinujícím námětem zkoumání. Oto překvapivější, že Koblížek se ani nepokusil předložit například analýzu pojmu exprese jako takového. Puc ve výše zmiňovaném článku, byť na ploše čtyř řádků, takovou úvahu provedl, aúspěšně oddělil expresi jako „projev vnitřku“, například „výraz emocí“, pod nějž by asi spadal Koblížkův koncept expression de l’expérience vécue, ana druhé straně vyjadřování jakožto odkazování ke světu či významu, jež je tématem analýzy uHusserla aMerleau-Pontyho. Domníváme se, že itaková analýza je nedostatečná, protože netematizuje dostatečně dynamiku označujícího aoznačovaného aneptá se po samotné povaze vztahu vyjadřování ajeho předpokladech. Má-li mít vyjádření povahu přivádění kviditelnosti nebo vyvádění zevnitř ven, pak to vyjádřené neboli obsah musí být něco skrytého, tedy něco původně viditelného, připraveného osvou viditelnost auvedeného do stavu deficience. Je namístě se ptát, zda problém nekoření vinkriminovaném citátu zMerleau-Pontyho. Citované pasáži lze porozumět ne jako formulaci opodstatě jazyka, nýbrž jako kondicionálnímu postřehu, který popisuje funkčnost jazyka za nějakých podmínek: pokud je jazyk vsituaci vyjadřování, stává se transparentním. To ale nijak nezaručuje, že vjiné situaci— jako model si můžeme vzít třeba Mukařovského situaci básnické řeči, kdy se autor nesnaží vyjádřit, ale pouze mobilizuje aparát znakového systému, aby jej tematizoval— jazyk transparentní být nemusí. Zploštění prvního Logického zkoumání není bez dopadu, protože Koblížek postřeh ofenomenologii řeči jako expresi následně používá pro velký metodologický obrat svého eseje: namísto chápání subjektivity jako toho, co je vyjadřováno vjazyce, navrhuje Koblížek pojímat subjekt jako to, co samo sebe zakouší (s’expérimente) jakožto někoho, kdo vyjadřuje (exprime).27 Kdyby ponechal „fenomenologům“ právo být ze všeho nejdříve fenomenology, ukázalo by se, že jejich vlastním projektem je uchopit subjekt jako to, co se vyjadřuje vjazyce, apřitom nebýt psychologií. Absence úvahy opodstatě exprese je symptomem přístupu, který argumentaci nesvědčí na více místech. Nejpalčivěji se projevuje uotázky vědomí. Koblížek pojednává o„vnitřním vědomí jazyka“, ale chybí přípravná úvaha otom, co je to vědomí, nebo pokus oalespoň pracovní definici. Jedná se onějaký typ tematického vztahování kvěcem? Je třeba vněm rozlišit strukturu subjektu aobjektu, nebo se obejdeme bez nich? Apokud ne, jakého typu mohou být předměty onoho „vědomí“? ZKoblížkovy knihy se dozvídáme, že vědomí může být původní avědecké, ale jelikož nemáme kdispozici žádné návrhy vnitřní diferenciace či stratifikace vědomí, je těžko přijít na to, jakým vývojem, procesem či změnou se vědomí ze svého originárního stadia transformovalo do vědomí vědeckého. 27 Koblížek 2021, s.63. OPEN ACCESS
126 SVĚT LITERATURY 65 NESLUČITELNOST PŘÍSTUPŮ Tím se dostáváme khlavnímu předmětu našeho zájmu, totiž kotázce neslučitelnosti dvou vztahů kjazyku. Jak jsme řekli, Koblížek věnuje nemálo prostoru (15 stran) výkladu myšlení Hendrika Pose ajeho rozlišení mezi vědomím jazyka založeným na pozorování apůvodním vědomím jazyka. První přístup je podle Pose iKoblížka synonymní spřístupem vědy, druhý spřístupem fenomenologickým. Vědecký observační přístup je podle obou teoretiků charakteristický odstupem pozorovatele, atudíž nemožností účastnit se situace, která je nezbytnou součástí jazyka vpřístupu fenomenologickém.28 To je pochopitelné, protože vědecký přístup je postojem abstrakce (tedy odhlížení od situace mluvčího), zatímco původní přístup jazyk prožívá. Protože modelem vědeckých analýz jsou atomizační anominalizační přístupy, jakými je podle Pose fonetika abehaviorismus, je třeba tuto abstrakci chápat jako velmi rudimentární aomezující se na sběr empirických dat. Způsob zjednodušení „pozitivistických“ disciplín není nepodobný způsobu, jakým popisují pozitivismus ruští formalisté. Koblížek spolu sPosem považuje za dané, že se tyto dva přístupy navzájem vylučují: „subjekt buď jazyk užívá, aniž by ho znal, anebo si vůči němu zachovává určitý odstup adosahuje poznání [connaissance], přičemž hranice mezi oběma je zcela nepřekročitelná.“29 Taková úvaha se zdá být na první pohled nasnadě: Udržujeme-li od něčeho odstup, nemůžeme vtom být zároveň ponořeni, stejně jako nemůžeme něco konzumovat, apřitom zachovat. Předmětem poznání však není objekt běžného typu, nýbrž jazyk, ajazyk jako předmět poznání se chová poněkud specificky. Předně, jedná se ověc, která se předmětem stává jen stěží apo řadě slavných metodologickýchredukcí, jež zní také vyřazují momenty, které by Koblížek chtěl zkoumat.30 Tato redukce, ojejíž oprávněnosti lze samozřejmě vést debatu, byla motivována pocitem, že ojazyce nelze mít jakékoli obecné poznání, pokud nebude redukován právě na to, co je vněm obecného. Zhlediska otázky řeči jako předmětu zkoumání tedy není věcí diskuse, jestli existují dva přístupy křeči, ale zda ten původní vůbec umožňuje ořeči něco říci. Zadruhé, řeč jakožto předmět lingvistiky je specifická tím, že je zároveň předmětem zkoumání ijeho metodou. Hovoříme-li ořeči, činíme tak vřeči ato je postřeh surčitými implikacemi. Tou první je, že řeč nelze— jak už jsme viděli— nikdy čistě izolovat jako předmět. Tou druhou, zajímavější je, že originární znalost jazyka ařeči může být vnějaké míře nezbytná pro jejich vědecké zkoumání. Navzdory řadě pokusů komputačních ajiných lingvistik je role znalého mluvčího nezbytným základem lingvistické práce. Ten, kdo jazyk objektivuje za účelem zkoumání, mu musí do nějaké míry už předem rozumět.31 Otázka vztahu rozumění slovu ajím označované reality je koneckonců hlavním obsahem studie Émila Benvenista „Povaha jazykového 28 Tamtéž, s.74, též 75 a77. 29 Tamtéž, s.75. 30 Máme zde na mysli rozdělení fenoménu řeči na jazyk amluvu ametodologické omezení lingvistiky na jazyk vSaussurově Kursu obecné lingvistiky (2007, s.46 [25]). 31 Pro reflexe tohoto problému např.Médina 1979. OPEN ACCESS
EVA KRáSOVá 127 znaku“, kterou Tomáš Koblížek přeložil,32 ikdyž je pravda, že se ve větší míře objevovala až vdebatě, již Benveniste svým textem vyvolal.33 Koblížkovo využití Posovy distinkce problém polarizuje do dvou neslučitelných možností: buď zavrhneme vědecké zkoumání jazyka, anebo rezignujeme na vnitřní, původní vědomí jazyka jako žití situace. Ve skutečnosti to ale není potřeba, naopak: originární vědomí je stále přítomno ive vědecké reflexi jazyka apráce sobecnými pojmy jazykových jednotek tematizuje něco, co je základem řeči vjejí každodenní podobě. Koblížek se ve třetí části snaží obrátit pozornost čtenáře kdimenzi situace, vníž se promluva vyskytuje, ajeho rozlišení mezi řečí, která tuto situaci vnímá, atou, která ji nechává stranou, je mimořádně inspirativní. Bohužel předchozí argumentační postup si vynucuje vidět tento závěr jako výsledek nutnosti odvrhnout jakousi předchozí tradici. Nejprve jsme vyzýváni, abychom převrátili mylný „fenomenologický“ dojem, že je řeč vyjádřením, adívali se na ni jako na cosi žitého. Proč ne, ale nemohl by koncept vyjádření zůstat? Není řeč, ikdyž je žita, přesto jaksi pociťována jako to, co je nejen napojeno na svět kolem nás, ale také určeno kvyjádření? Anení úkolem skutečné fenomenologie řeči popsat řeč tak, aby popis zahrnoval obě tyto alternativy? Adále, je skutečně „vědecký pohled“— pokud vypadá tak, jak to popsal Pos— něco, co vědce definitivně odděluje od jeho podstaty mluvčího? Co když ne? Rétorika dvou přístupů byla celkem běžná ve třicátých letech abyla oblíbená učlenů Pražského lingvistického kroužku, snimiž byl Pos vkontaktu— za všechny lze uvést Mukařovského popis naivního apoučeného čtenáře. Protipozitivistická rétorika je známou praxí zvláště Jakobsonových textů abyla komentována.34 Zdá se, že Koblížek pod tlakem Posova myšlení převzal určitý myšlenkový binarismus aučinil ho principem svého přístupu, což sice ve velké míře napomohlo sledovatelnosti výkladu, ale— jak jsme se pokusili ukázat— ponechalo ve vzduchoprázdnu důležitou azajímavou úvahu oetickém či mezilidském fungování řeči. Tento článek vznikl vrámci programu Cooperatio, vědní oblasti Literatura. LITERATURA: 32 Benveniste 2020, s.31–37. 33 Přehledné shrnutí viz Ege 1949. 34 Sériot 2002, s.117–119. Benveniste, Émile. „Povaha jazykového znaku“. Přel. Tomáš Koblížek. In: týž: Studie zobecné lingvistiky. Podlesí: Dauphin, 2020, s.31–38. Ege, Nils. „Le signe linguistique est arbitraire“. Travaux du Cercle linguistique de Copenhagen, 1949, č.5, s.11–29. Koblížek, Tomáš. La conscience interne de la langue: Essai phénoménolgique. Limoges: Lambert-Lucas, 2021. Husserl, Edmund. Logická zkoumání II/1: Zkoumání kfenomenologii ateorii poznání. Přel. Petr Urban, Karel Novotný aHynek Janoušek. Praha: OIKOYMENH, 2010. Médina, José. „Les difficultés théoriques de la constitution d’une linguistique générale comme science autonome“, Langages, 12, 1978, č.49, s.5–23. OPEN ACCESS