„Nebyl nikterak citlivůstkářem ani básníkem, jehož svět uzavírá se v komnatě…“ Počátky českého poznávání osobnosti a díla Petka Račova Slavejkova

„Nebyl nikterak citlivůstkářem ani básníkem, jehož svět uzavírá se v komnatě…“ Počátky českého poznávání osobnosti a díla Petka Račova Slavejkova1 marcel černý “He was in no way a high-strung person, neither a poet, his world was limited to a chamber…” Beginnings of the Czech knowledge of Petko Rachov Slaveykov’s personality and work This study is dedicated to the initial reception of the work of the Bulgarian revivalist poet, journalist and folklorist Petko Rachov Slaveykov (1827–1895) in the Czech environment. Ignác Jan Hanuš used his paremiologic collection as early as in the beginning of the fifties of the 19th century, which was published anonimously though, in the following years Vasil D. Stoyanov, Konstantin Jireček, Andrey V. Zekhirov (Panov), Jan Neruda, Josef Jakub Toužimský, Koicho Bozhkov, Emanuel Fait etc. informed the public about him. The artistic side of Slaveykov was revealed to the Czech readers relatively later — in 1887 a translation of his story with the Albanian topic of Blood Revenge (Krvopomsta) (translated by Karel Červenka) and in 1901 and 1904 his seve ral poems were published (translated by Vladislav Šak and anonimous). Mainly Czech journa lists wrote about Slaveykov, to them he was a patriotic teacher in particular, a national tribune and a fighter for the Bulgarian church, who after 1878 advocated for providing democratic processes of the country. Slaveykov’s most important poems have not been translated into Czech up to this day. Keywords Literary reception — Artistic translation — Czech-Bulgarian cultural relations — Folklore studies — Paremiology — Albanians — Bulgarian national revival — Bulgarian literature — Bulgarian poetry Srovnáme-li recepci obou Slavejkovů v oblasti českého básnického překladu, zjistíme zajímavý paradox: nejen že jejich první poetické texty byly do češtiny přebásněny prakticky současně, nýbrž dokonce dříve (roku 1897) se k českému čtenáři na konci 19. století dostaly verše vůdčího představitele bulharské moderny Penča Petkova Slavejkova (1866–1912) a teprve poté, na samém počátku století následujícího, došlo konečně i na poezii otce prvně jmenovaného, Petka Račova Slavejkova (1827–1895), zakladatelské osobnosti bulharského obrozenského básnictví a žurnalistiky a rovněž agilního sběratele folkloru a bojovníka za samostatnost bulharské církve (o těchto překladech viz níže). Jak ovšem bylo již počátkem osmdesátých let minulého století konstatováno (srov.Urban 1981: 11; Urban 1982: 234–236), z folklorních sběrů Petka Slavejkova (o je1 Příspěvek vznikl v rámci prioritního tématu spolupráce mezi Akademií věd České republiky a Bulharskou akademií věd na období 2014–2016 Česká slavistika o Bulharech od počátku 19. století do roku 1918 — II. část (reg. č. 41). OPEN ACCESS 58 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 hož autorství se však nevědělo) čerpal už v padesátých letech 19. století Ignác Jan Hanuš (1812–1869), jeden z badatelsky zaměřených českých obrozenců (ve slavistice spíše pozapomenutých, avšak v etnologii a folkloristice oceňovaných a připomínaných), který kromě jiného vynikal též jako srovnávací paremiolog: roku 1853 vyšla jeho pilná monografie Literatura příslovnictví slovanského a německého či předchůdcové Fr. Lad. Čelakovského v „Mudrosloví národu slovanského v příslovích“ (Hanuš 1853) a v roce 1857 publikoval na stránkách brněnské Koledy, kalendáře na rok obyčejný 1858 stručný výběr ze slovanských přísloví a pořekadel tří opomíjených slovanských národů — Bělorusů (Hanuš 1857a: 86–88), Bulharů (Hanuš 1857b: 88–90) a Lužických Srbů (Hanuš 1857c: 90–91). Slavejkovova praverze pozdější publikace Български притчи или пословици и характерни думи (2 sv., 1889, 1897; souborně Славейков 1954) vyšla roku 1852 ([Славейков] 1852: 129–144) pod názvem Български пословици v 1. svazku čtyřdílného sborníku Памятники и образцы народнаго языка и словесности [v souborném vydání s dovětkem русских и западных славян], který tvořil zvláštní přílohu časopisu akademie věd v Petrohradě (Прибавления к Известиям II-го отделения Императорской Академии Наук), redigovanou renomovaným slavistou a znalcem Bulharska Izmailem Ivanovičem Sreznevským (1812–1880); existuje i jako separát. Slavejkov zde podal celkem 602 bulharských přísloví a pořekadel v abecedním (resp. azbučném) pořádku, avšak soubor se ke Sreznevskému dostal skrze gabrovského učitele Cvjatka Nedeva a v Petrohradě pobývajícího, avšak coby souchotináře předčasně zemřelého Bulhara Dimitra Stefanova Muteva (1818–1864) bez uvedení sběratele, proto vyšel bez Slavejkovova jména. Ve své monografii o příslovích hovoří Hanuš v kapitole f. Sbírky bulharských přísloví (Hanuš 1853: 80–81) o dvou bulharských paremiologických sbírkách: jednak o Bogorovově („Bogojevově“) knížce Български народни песни и пословици (1842), z níž čerpal F. L. Čelakovský (bulharistický kontext obrozencova díla podrobně zpracoval Urban 1988: 165–184), jednak o již zmiňované (Slavejkovově) edici časopisecké, o které praví: „U druhé není sběratel jmenován, jestiť to však Dor. D. M.“ (Hanuš 1853: 81) Tajemná zkratka zaujala i Zdeňka Urbana, avšak nedovedl ji rozečíst: „[P]ráce je publikována anonymně, v souhrnném obsahu edice za léta 1852–1856 však je název upřesněn slovy ‚Sbornik g[ospodina] Mutijeva‘. Nevěděl-li o Slavejkovově autorství Sreznevskij, stěží se jistě divit, že o něm neměl tušení ani Hanuš. Pozoruhodné spíše je, že se Hanuš o sběrateli přece jenom zmiňuje a označuje jej — byť nejasnou — zkratkou ‚Dor. D. M.‘. (…) Rozluštit tuto zkratku, na podkladě dosud známých dobových pramenů nevysvětlitelnou, se mi bohužel nepodařilo (…).“ (Urban 1982: 236) Domnívám se, že rozluštění zkratky je jednoduché a de facto pouze potvrzuje zprostředkovatelskou úlohu Mutevovu, neboť ji lze číst „Доработка Димитра Мутева“, tedy „dokončení D. Muteva“ (dnes bychom řekli „k tisku připravil…“ nebo „rukopis do finální podoby upravil…“). O Sreznevského stycích s Mutevem se v Čechách vědělo, s oběma si např. dopisoval Václav Hanka, takže někdo mohl Hanuše upozornit na tuto okolnost, kterou pak zapojil do svého výkladu o bulharských příslovích. První ukázky ze Slavejkovovy sbírky přinesl Hanuš už v Literatuře příslovnictví (Hanuš 1853: 81), a to celkem 18 ukázek pouze v originále transliterovaném do latinky. V pozdější kalendářové edici podal již 75 přísloví, avšak s ohledem na „široké čtenářské vrstvy“ připojil k transliterovanému originálu „zevrubný jazykový a věcný OPEN ACCESS mARCEL čERNý 59 výklad“, který byl až na malé a nepodstatné výjimky poměrně přesný, proto nelze vyloučit, že měl Hanuš k ruce rodilého Bulhara jako konzultanta, zřejmě v Praze žijícího Ivana Vasileva Šopova (1826–1853) (Urban 1982: 235). Pro ilustraci uveďme několik typických ukázek (jsou ponechány v autentickém pravopise), a to pouze z přísloví, která Hanuš reprodukoval v obou svých pracích2 (bulharský originál citován podle [Славейков] 1852: 129–144; první verze Hanuš 1853: 81 [v závorce Hanuš odkazuje k pořadí v Slavejkovově prvoedici]; druhá verze Hanuš 1857: 88–90 [všechna zdůraznění jsou má; M. Č.]): „Ако смы черни, не смы Цигане.“ — „Ako smy černi, ne smy cigane (6).“ — „‚Ako (ač) smy černi, ne smy Cigane,‘ ačkoli ze vně se podobáme sobě, předce vnitřek náš je jiný.“ „Волъ ся връзва за рога-та, а челякъ за язык-атъ (или за уста-та).“ — „Vol sja vr’zva za roga-ta a čeljak za jazyk-ot (45).“ — „‚Volŭ sja vrŭzva (tahá) za roga-ta a čeljak (člověk) za jazyk-at,‘ vola donutíš jen mocí, člověka ale rozumnou řečí.“ [dovětek v obou případech vynechán] „Длъгокоса — краткоума.“ — „Dl’gokosa, kratkouma (110).“ — „‚Dlŭgokosa — kratkouma (žena),‘ hanlivé to pořekadlo i staří Čechové znali, jak Kosmas a Dalemil [sic!] dosvědčují.“ „Защо ти ѥ брада-та, кога го нѣмашь въ главѫ-тѫ.“ — „Za što ti je brada-ta, koga go němaš v glavę-tę (172).“ — „‚Za ščo ti je brada-ta, koga go nemaš v glavu-tu,‘ nač nosíš vousy jako starý rozumný, když nemáš ničehož v hlavě.“ „Лозе не ще молитвѫ, а мотыкѫ.“ — „Loze ne šte molitvę, a motykę (284).“ — „‚Loze (vinohrad) ne šče molitvą, a motyką,‘ modli se, ale pracuj též.“ „На ѥдно слънце си сушили дрехы-тѣ.“ — „Na jedno sl’nce si sušili drechy- -tě (314).“ — „‚Na jedno slŭnce si sušili drechy-tě,‘ na jednom slunci sušili si šaty (hadry) své, (říká se o příliš vzdálených příbuzných. Češi říkají též s úsměchem: naše kráva napila se z vaší louže — a — naše bába s vaší bábou mluvívala přes plot).“ „Чисто сребро раждѫ не хваща.“ — „Čisto srebro raždę ne chvašta (579).“ — „‚Čisto srebro razdą (rez) ne chvašča,‘ (chvatá,3 nechytá), jadrně dobrý člověk nepokazí se i v společnosti zlých.“ „Юнакъ и да може, а Богъ кога не поможе, нищо не може.“ — „Jonak i da može, a bog koga nepomože, ništo ne može (602).“ — „‚Jonak i da može, a bog koga ne pomože, niščo ne može,‘ mladý i když může, bůh ale když nepomůže, nic (mladý) nemůže, tj. i silnější sám pro sebe bez vnější pomoci ničehož podstatného neprovede.“ Na první pohled jsou zřejmé rozdíly v záznamu bulharštiny latinkou — Hanuš dokonce kalendářové edici předeslal stručné Poznamenání, jež vypovídá o jeho názorech na bulharštinu (vzhledem k tomu, že se tématem česká bulharistika doposud nezabývala, dovolím si ocitovat celý text): „Bulharští Slované překrásnou svou druhdy řeč 2 Příklady z Hanušovy kalendářové edice komplexně a detailně zanalyzoval a na přednosti i nedostatky jeho překladu upozornil český bulharista v citované studii, k níž zájemce o tuto problematiku odkazuji (Urban 1982: 234–237). 3 Zřejmě omylem místo „nechvatá“; M. Č. OPEN ACCESS 60 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 tak juž zohavili, že málo kterou formu mluvnickou rýze si zachovali; vyjímkou [sic!] jsou téměř jen jména ženského pohlaví, a ženské pohlaví statnější tedy u nich mužského; ostatní Slované až po dnes v mluvě ‚pohlavního jména‘ (Geschlechtswort, Artikel) nepotřebují, Bulhaři ale kladou je za statné jméno k. př. den-atŭ, der Tag — byvolica-ta, die Kuh — pivo-to, das Bier. Píšeme zde ъ = ŭ, ь = ĭ.“ (Hanuš 1857: 88) Kromě terminologické zvláštnosti, že bulharský určitý člen je u Hanuše nazýván „pohlavním jménem“, stojí za zmínku jeho snaha transliterovat jery etymologicky (týmž způsobem se vznik jerů také vysvětluje — tvrdý jer z krátkého indoevropského u a jeř z krátkého indoevropského i), avšak na druhou stranu je zčásti nedůsledný (píše např. čeljak místo čeljakŭ, němaš místo němašĭ), zčásti zachází do extrémů, když bulharské щ přepisuje podle ruštiny jako šč (ani v bulharských dialektech taková výslovnost neexistuje, navíc v tomto směru mohla Hanušovi napomoci i jeho znalost staroslověnštiny a řada průpravných studií Šafaříkových), a rovněž neadekvátně transliteruje ю jako jo (Jonak).4 Ostatní zásahy se týkají např. psaní velkých písmen (Цигане — cigane — Cigane [nakonec opraveno podle bulharského originálu], avšak u Богъ ponecháno v obou případech bog), unifikace určitého členu u maskulin (jazyk-ot — jazyk- -at [podle bulharského originálu язык-атъ]), potlačení jotace negované formy slovesa имам (němaš — nemaš [patrně z přehlédnutí, anebo analogií podle částice не]) či přizpůsobení kořene češtině (raždę — razdą5). Celkově vzato je tedy způsob záznamu bulharštiny jednodušší (neoznačování němých jerů, v jiných pozicích oba jery nahrazuje apostrof), a přitom autentičtější, a proto správnější (střídnice št) u publikace vědecké (Hanuš 1853: 81), zatímco u lidového kalendáře (Hanuš 1857: 88–90) použil Hanuš zbytečně složitého transliteračního systému, navíc ani důsledně nedodržovaného, ačkoliv z hlediska autenticity bulharštiny měl tento přístup závažné nedostatky a úskalí, na něž bylo upozorněno výše. O hloubce a šířce Hanušových reálných znalostí bulharštiny se i přes zřejmou spolupráci se Šopovem lze jen domýšlet. Slavejkovovo jméno do českého periodického tisku uvedl počátkem šedesátých let 19. století v Praze studující bulharský obrozenec Vasil Dimitrov Stojanov (1839–1910). Poprvé se tak stalo ve stručném článku Literatura bulharská, který vyšel v listopadu 1863 v Kritické příloze k Národním listům.6 Stojanov zde nadšeně přivítal nový satirický časopis Гайда, nemající v bulharské literatuře předchůdců, a přidal krátkou charak4 Dále je např. nesystematický přepis nosovky ѫ (popř. ѭ), která ve starším pravopise byla jednak grafémem označujícím vedlejší pád feminin (etymologicky akuzativ substantiv a zájmen), jednak různé tvary slovesné (видѣхѫ, искѫтъ); kromě toho se psala i v kořeni některých slov a později byla podle své výslovnosti nahrazena grafémem ъ. Tak např.въ главѫ-тѫ přepsal ve své monografii nesmyslně v glavę-tę (tj. jako by transliteroval nosovku ѧ), v kalendářové edici rovněž neadekvátně v glavu-tu (snad jako přizpůsobení ruskému, popř. českému pádovému systému), ovšem na jiném místě nalezneme мотыкѫ přepsané jako motykę (monografie) — motyką (kalendář), čili prvek převzatý z polského pravopisu. 5 Tato „oprava“ však byla neopodstatněná, v bulharštině má „rez“ podobu „ръжда“ (v dialektech též „ражда“), zdá se tedy, že Hanuš měl o foneticko-fonologickém systému bulharštiny jen přibližnou představu, když se nesnažil unifikovat alespoň nejtypičtější bulharské střídnice z praslovanštiny — št a žd. 6 1863–1864. Kritická příloha k Národním listům 1 (1 — listopad 1863): 28–29. OPEN ACCESS mARCEL čERNý 61 teristiku jeho duchovního otce: „Redaktor je duchaplný a nadaný spisovatel Slavejkov, který též co první národní pěvec bulharský proslulý jest. Jeho básně jsou tak v duchu národním, že je často ani rozeznati nelze od písní národních. Taktéž jest próza jeho snad nejlepší všech spisovatelů novobulharských. Proto přece nechceme tvrditi, že by ve vzdělanosti p. Slavejkovově nebyly značné mezery, on jest dílem samouk, jako i jiní starší i mladší Bulhaři, jimžto k důkladnému vzdělání se nedostávalo dobrých škol a vůbec vzdělávacích prostředků.“ (cit. podle Stojanovových spisů, Стоянов 2001: 7) V závěru svého hodnocení si neodpustil poznámku, že Slavejkov si dovolil reformovat bulharský pravopis — nepíše koncové (němé) jery, což se prý naprosto příčí praxi všech ostatních bulharských literátů. Na obranu Slavejkova nutno podotknout, že byl v tomto směru velice prozíravý, protože toto ortografické pravidlo bylo od počátku 20. století prosazováno některými lingvisty a nakonec (po roce 1944) i všeobecně přijato. Čistě literární Slavejkovův portrét podal Stojanov v prvním z trojice navazujících článků Slovo I. O literárních pracích oněch spisovatelů bulharských zvlášť, kteří přispěli a přispívají k zvelebení a ušlechtění naší národní řeči bulharské z roku 1866.7 V českém tisku šlo o průkopný nástin (byť spíše než kritičností vyniká bio-bibliografickou faktografičností) dějin mladičké novobulharské literatury umělecké a Slavejkovovo jméno se zde skví („Neznám jiného Bulhara, který tak dobře znal srdce a duši národa bulharského jako Slavejkov.“ Стоянов 2001: 25) vedle bratří Miladinovových, Ljubena Karavelova, Rajka Žinzifova, Bogdana Ikonomova aj. Příznačným gestem uznání, odpovídajícím zakladatelskému významu Slavejkovovy osobnosti, lze nazvat fakt, že výklad o spisovatelích začíná právě Slavejkovem: je zmíněna jeho sbírka Българска песнопойка (1852), petrohradský sborníček bulharského folkloru Болгарские песни (1855), lidový zábavník Нова мода календар за 1857 а spolupráce s časopisem Български книжици (1858–1861). V části pojednávající o Žinzifovovi jeví se Stojanov přece jen jako bystrý znalec soudobého literárního života své země i jako přísný posuzovatel předností i nedostatků dvou odlišných básnických individualit: „Pokud vím, Žinzifov zdá se mi, že jest dnes jedinkým a nejpřednějším básníkem bulharským všech jiných mladých, náležitě vzdělaných Bulharů na básnické půdě vystupujících. Ovšem Slavejkov[ov]i básněním nemůže se srovnati ani Žinzifov, ani nikdo jiný z našich zpěvcův nynějších; ale Slavejkov, jak jsem již pravil, dovede sice nejkrásněji v jazyku a v duchu čistě národním básně skládati, v nichžto hlavně ostrý vtip, mocný humor, zvláště satira ocelová vystupuje, přece však nemají zvláštní — abych tak řekl — opravdu básnické ceny. Kdežto básně Žinzifov[ov]y se stanoviska estetického a v ohledu myšlenkovém skutečně vynikají, líbí se vzdor tomu básně Slavejkov[ov]y lidu mnohem víc než básně Žinzifov[ov]y. Žinzifov je ještě velmi mladý, i lze se nadíti, že svým časem stane se proslulým básníkem bulharským, a sice básníkem lyrickým, jestli jej Amor a bulharské víly neopustí. Škoda, přeškoda, že náš Slavejkov nemohl nabyti vyššího vzdělání; neboť troufám si směle říci, že by se pak byl mohl časem svým počítati k nejprvnějším básníkům slovanským vůbec.“ (Стоянов 2001: 29 [zdůr. V. D. S.]) Chce se dodat: Škoda, přeškoda, že se Stojanov nepokusil o počeštění alespoň několika Slavejkovových veršů, jak to zhusta činil s ukázkami ústní lidové slovesnosti, které do češtiny překládal. 7 1866. Časopis Musea Království českého 40 (3): 272–283. OPEN ACCESS 62 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 Speciální kapitolu XXXIV. Literatura novobulharská zařadil do svého spisu Dějiny národa bulharského8 tehdy čerstvý doktor pražské univerzity (titul získal právě na základě této fundamentální bulharistické monografie), historik Konstantin Jireček (1854–1918). Čestné místo v ní vyčlenil i Slavejkovovi, pokládaje ho za „nejvtipnějšího a nejnárodnějšího“ bulharského literáta. Jeho básně jsou složeny v lidovém tónu, a proto velice oblíbené zejména u mládeže, ale i u měšťanů a selského stavu, zvláště tam, kde je hlavním živlem humor a protifanariotská satira. Celkově Jireček přirovnává Slavejkovův přínos bulharskému písemnictví k iniciativě Vuka Stefanoviće Karadžiće (1787–1864) pro novodobou literaturu srbskou: „Ale Slavejkov i vážnějšími věcmi se zabýval; jsouť od něho sbírky národních písní, přísloví, popisy obyčejův, pojednání filologická, historická a zeměpisná atd. I pro školu a mládež spisoval a romány z polštiny a frančtiny překládal. Básně jeho vynikají plynností, blahozvučností a duchem vskutku národním; někdy jsou líbezně milostné, jindy s hlubokou rezignací elegické, jindy až rozpustile veselé. I próza jeho je znamenitá. Slavejkov mohl se státi bulharským Vukem, ale cokoli psal, vše je rozptýleno, žádný celek a žádná důslednost. V posledních letech pracuje na rozsáhlém zeměpisu krajin bulharských, jež málokdo tak zná jako on.“ (Jireček 1876: 514) K samému konci své knihy autor Slavejkova ještě jmenuje (v rámci přehledu bulharské žurnalistiky) jako jednoho z hlavních bojovníků proti řeckému kléru, kteří pracují a žijí přímo v hlavním městě osmanské říše — v Cařihradě, Jirečkovy sympatie však patří také radikálnějším bukurešťským emigrantům, z nichž „hlavně Rakovský a Karavelov ve svých listech boj vedli nejen proti fanariotům, ale i proti Turkům“ (Jireček 1876: 519). 8 Slavejovovy práce znal Jireček jistě i předtím a s oblibou se jich dovolával, jako např. ve dříve publikované stati Starobulharské nosovky, kde ve snaze podpořit Grigorovičovo svědectví o někdejší existenci nosovek ve staré bulharštině argumentuje tímto Slavejkovovým filologickým postřehem: „Zprávu Grigorovičovu dotvrzuje P. R. Slavejkov, spisovatel u Bulharův na slovo vzatý, znamenitý znatel své vlasti, bývalý redaktor ‚Makedonie‘. V cařihradském časopise ‚Čitalište‘ píše v ročníku 1873 str. 1028, že v Kostursku a Debrsku někdy ѫ vyslovují co ъn, on, kupř. mondro, ronka, mъndro, rъnka. I on netvrdí, že by v těch končinách úplný rhinesmus [= nosovost hlásek, nazalita; M. Č.] byl zachován, nýbrž že jen v některých slovech se naskytá.“ (Jireček 1875: 328) — Některé aspekty vzájemného poměru Slavejkov — Jireček zkoumal Kamen Michajlov, v jehož stručném článku se mj. praví: „От всички възможни връзки и контакти ще се спра на един — този между Петко Славейков и К. Иречек (…). Показателен е преходът от отрицателния към положителния полюс, който търпи чешкият учен-славист. Отначало неговото отношение е хладно, с подчертано недоверие и съмнение във възможностите на ‚домораслия‘ народен водач. Но то бързо рухва пред богатсвото от човешки, административни, писателски и научни качества, проявявани от Петко Славейков. (…) Веднага трябва да изтъкнем, че този интерес и уважение е двустранен и дълбоко хронологично и научно обусловен процес. От запазено писмо до председателя на Българското книжовно дружество в Браила Васил Д. Стоянов се вижда, че Петко Славейков и Георги Бенев, и двамата учители в Старозагорската гимназия, предлагат да преведат Иречковата ‚История на българите‘. (…) Така или иначе, става дума за свидетелство, което удостоверява научния интерес от страна на Петко Славейков към делото на Иречек.“ (Михайлов 1990: 166–167) OPEN ACCESS mARCEL čERNý 63 Když Jireček několik let nato pobýval v Bulharském knížectví pracovně ve státních službách (1879–1884), seznámil se se Slavejkovem osobně, jak svědčí jednak jeho bulharský deník (ten však ponechme stranou9), jednak jeden z nejlepších českých cestopisů vůbec — Jirečkovy Cesty po Bulharsku, v nichž se o bulharském spisovateli píše na mnoha místech: „Pan P. R. Slavejkov, dobrý znatel bulharských tradicí, mi pravil, že Koprivštené byli, jako Vakarelci a Vasilčené, za staré správy turecké harbalii, strážci hor a prosmykův proti loupežníkům.“ (Jireček 1888: 257 [zdůr. K. J.]) Na jiném místě, když se věnuje návštěvě Kaloferu, zaznamenává český historik a balkanista svědectví o všeobecné Slavejkovově autoritě i o jeho úloze inspirátora v kruzích tamějších amatérských archeologů: „Ve tmě teplého večera ozývaly se tisíceré hlasy cikád. Z tureckých vozův na silnici znělo nám vstříc časté pozdravení ‚chair olsun‘ (buď šťasten). Dle řeky Akderé cválali jsme kolem zřícené tvrzky turecké, obecně Stráža zvané, překročili nízké rozvodí mezi Strjamou a Tundžou (608 m) a spatřili odtud blízko před sebou dlouhou řadu světel kaloferských. Dobrý han [zájezdní hostinec; M. Č.] a dobrá společnost v něm učinily hned zprvu nejpřívětivější dojem. Nalezl jsem tu nejen zástup bulharských studujících, ale i lokálního archeologa samouka, jací se v Bulharsku nezřídka vyskytují; čtou pilně knihy bulharské, vědí všecky topografické názvy, znají polohu hradisk, sbírají starožitnosti a s vřelým srdcem pátrají po minulosti své krajiny. Nejvíce jich nabylo vnímavosti pro tyto věci od starce P.R.Slavejkova za dob, když v Cařihradě býval novinářem.“ (Jireček 1888: 269 [zdůr. K. J.]) Slavejkovova skeptického úsudku se pak Jireček dovolává ve spojitosti s údajným bulharským kmenem thráckých Dragovičů v Rodopách: „Před několika lety bulharský spisovatel P. R. Slavejkov vyslovil pochybnosti o domnělé Dragovitii v Plovdivsku. Poptávání v krajině samé a prohlédnutí historicko-geografického materiálu přivedlo i mne ku přesvědčení, že věc nespočívá na pevném základě.“ (Jireček 1888: 287) Slavejkovovy názory a články ostatně autor cituje i na mnoha jiných místech svého vědeckého cestopisu. Dovolím si ještě jednu Jirečkovu vzpomínku na hovory se Slavejkovem. Objevuje se v rozsáhlé poznámce pod čarou u výkladu o známé mystifikaci Stefana Verkoviće (1821–1893) Веда Словена. Български народни песни от предисторично ипредхристиянско доба (I. díl, 1874), k jejímuž odhalení výrazně přispěla i česká postobrozenská folkloristika, pozvolna se emancipující jako samostatný vědecký obor, kromě jiných též Jirečkův otec Josef Jireček (1825–1888): „O ‚předhistorických a předkřesťanských písních‘, které Bosňák Verković, obchodník s antikami v Sěru, vydal pod zvučným titulem ‚Veda Slovanův‘, prostí Rhodopci ničeho nevědí. (…) Měl jsem mnoho osobních stykův s Pomáky dospadskými, čepinskými i nevrokopskými, měl jsem po léta sluhy, křesťanské Bulhary, z Razlogu a z Melnicka, hovoříval jsem s křesťany z celé Rhodopy, ale písně o přistěhování do země, o vynalezení obilí, vína, písma, o bozích s indickými jmény, o Orfeovi atd. nikomu z nich nebyly známy. Jen Mustafa z Dospadu mi jednou řekl, že sice doma o tom nic neslyšel, ale že takových písní celá kniha — se prodává v Plovdivě v kněhkupectví! Dobří znatelé Bulharska mezi 9 V nejnovější edici bulharské části Jirečkova deníku (2 sv., Иречек 1995a, b) podle rejstříku (Иречек 1995b: 584) zjistíme, že zmínka o Slavejkovovi je na více než 150 stranách! Takto rozsáhlý materiál by si vyžadoval samostatné studie; vzhledem k tomu, že deníky vyšly až ve třicátých letech 20. století, nepokládám je pro záměr své stati za relevantní. OPEN ACCESS 64 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 Bulhary samými ode dávna mi ty domnělé nálezy vyhlašovali za humbug, pročež jsem se již v Dějinách bulh.10 str. 516 prohlásil pro jejich nepravost. Ctihodný stařec p. P. R. Slavejkov, nejlepší znatel národního života bulharského, dobře známý s Rupčosem a jinými krajinami rhodopskými, nejednou mi určitě tvrdil, že ty Vedy jsou falzifikát celé jakési kompanie učitelův v Sěrsku a v Melnicku; jednou (bylo to v Sofii 5./17. ledna 1882) mně vypravoval, jak se učitel Charizanov z Melnicka, který v knížectví slouží snad podnes co soudce, jemu přiznal, že i on byl ‚ortak‘ (společník) při dělání Verkovićových písní. Slavejkov se ho ptal, proč to vůbec dělali, a dostal za odpověď, že prý myslili, že to přispěje k národní slávě; Verković totiž doufal těmi písněmi dokázati prabydlitelství Bulharův a vynalezení civilizace od Slovanův. Básně ty spisovány ovšem nejvíce předěláváním a nadíváním skutečných národních písní, v domnění, že ‚ohromná‘ délka písní je příznak hlubokého stáří.“ (Jireček 1888: 344–345) Na základě těchto několika Jirečkových formulací je možno hodnotit jeho poměr k bulharskému obrozenci jako přátelský, plný úcty a respektu. Již od sedmdesátých let 19. století objevovaly se o Petku Slavejkovovi nejrůznější zprávy v denním tisku. Vypočítávat je všechny by nemělo smysl, ale upozorněme alespoň na několik z nich. Posel z Prahy 24. srpna 1872 informoval o Slavejkovově střetu s tureckými úřady a následném uvěznění; tón zprávy je velmi pesimistický a nepodepsaný autor dost nedvojsmyslně postup proti bulharskému spisovateli a redaktorovi zobecňuje jako typický rys osmanské krutosti a nenávistnosti, vedoucí k ostrakizaci až genocidě bulharských intelektuálních kruhů: „Bulharský redaktor Slavejkov, jenž vydává v Cařihradě první bulharský list ‚Makedonia‘, byl náhle zatčen a uvězněn. Úřední zpráva o zatčení redaktora bulharského časopisu ‚Makedonia‘ oznamuje, že zatčení nestalo se pro tiskový zločin politický, nýbrž proto, že jest v podezření, že je ve spojení s revolučním výborem bukurešťským, a mimo to že ještě jiné těžké podezření na něm lpí. Věc ovšem jest velmi prostá. Nový velký vezír Midhad-paša zahajuje tímto činem proti všemu očekávání pronásledování Bulharů, kteréž předešlý velký vezír působením Ruska podporoval. Slavejkov jest jedním z nejnadanějších Bulharů a jeho list byl již dvakráte vládou zastaven. Pro podezření zůstane ve vazbě, až buďto zhyne, nebo ochuraví, neb bude-li vláda chtít, pošle jej do vyhnanství na nějaké nezdravé místo v Asii, kde také zahyne. Jest to obyčejná praktika turecké vlády. Nezdaří- -li se mu uprchnouti, setká se sotva se svými krajany, ač jestliže vyslanec některé vlády v to se nevloží.“ (Posel z Prahy 1872: 2) V osudovém roce 1878, kdy bylo Bulharsko osvobozeno, přinesl Světozor souborný přehled o bulharském literárním dění. Český čtenář se tak mohl také dozvědět o Slavejkovových shořelých rukopisech, prý na základě „přátelského dopisu“, zaslaného autorovi článku, v té době v Praze působícímu šumenskému studentu Andreji Vasilevu Zechirovovi (Panovovi; 1853–1894):11 „Velice jest nám želeti ztráty ohromné sbírky (…) básnických skládání jednoho z nadaných básníků prostonárodních — známého Petra [sic!] R. Slavejkova, jenž v přátelském dopisu takto sobě naříká: ‚V poslední době prožil jsem as 17 měsíců v Staré Zagoře, kdež jsem prodlením toho času napsal okolo 10 Tj. Dějiny národa bulharského (Jireček 1876); M. Č. 11 O něm a jeho vazbách na Prahu a českou kulturu blíže v knize Чешки страници за Шумен през Възраждането (Урбан — Вачкова 1995: 48–68). OPEN ACCESS mARCEL čERNý 65 150 básní různého obsahu; většinu jich jsem již měl opsánu na čisto a k tisku přichystánu; avšak zlý osud, nenadále postihnuvší město Starou Zagoru, vyžádal sobě za obět veškeré moje duševní plody, výsledek to 30leté práce; byloť vše zuřivým ohněm zničeno. Z celé sbírky jsem si mohl připamatovati pouze 8 básniček, kteréž, ač ne s prvotní věrností a úplností, chystám k tisku…‘“ (Zechirov 1878: 442 [zdůr. A. V. Z.]) Větší počet textů věnovaných Slavejkovovi vyšel v českém tisku v roce 1884 v souvislosti se slavnostním večerem Bulharské sedjanky, založené roku 1880 z podnětu malíře Josefa Václava Mrkvičky (1856–1938) jako vzájemnostní česko-bulharský spolek (podrobněji Urban 1957: 51–55). Akci, plánovanou na 15. února v pražském Konviktu, a její program ohlásily např. Národní listy 31. ledna 1884: „Proslov od El.Krásnohorské, deklamuje p. Jak. Seifert. a) Bulharské národní písně, složil M. Anger. b) České národní písně, zpívá slč. Irma Reichova. Životopis P. R. Slavejkova, přednáší pan redaktor J. Toužimský. Árie z opery ‚Kdybych byl králem‘ od Adama, zpívá slč.Irma Reichova. ‚Tuga‘ od P. R. Slavejkova, deklamuje p. Th. Georgiev. a) ‚Legendy‘ od Dvořáka, b) ‚Tarantella‘ od Moszkowského, předn. Pp. Rossi a Polner. Po vyčerpání programu taneční zábava. Spoluúčinkovati laskavě přislíbili: sl. Irma Reichova, p.Jakub Seifert a pp. Hugo Rossi a Polner. Začátek v 7 hod. večer.“ (Národní listy 1884: 2) Hned druhého dne po slavnosti přinesly Humoristické listy na první straně velký Slavejkovův portrét (Humoristické listy 1884: 49) a na následující straně nepodepsanou črtu (z pera Jana Nerudy) věnovanou témuž výtečníkovi.12 Neruda ve Slavejkovovi spatřuje především „bojovníka za národnost a práva národní, buditele a učitele národa bulharského“ (cit. dle Neruda 1952: 236 [zdůr. J. N.]). Slavejkovův večer 15. února 1884 následoval jako v pořadí čtvrtá pocta nějakému významnému Bulharovi, literátu a bojovníkovi za svobodu, neboť spolek předtím obdobně připomněl osobnost Ljubena Karavelova (29. března 1881), Georgiho S. Rakovského (4. března 1882) a Christa Boteva (7. března 1883). Hlavní projev o Slavejkovovi přednesl významný novinář a znalec Balkánu Josef Jakub Toužimský (1848–1903) a díky tomu, že byl (zřejmě ve zkrácené formě) tři týdny po večeru publikován v Národních listech pod názvem Učitel národa bulharského. Obrázek z doby národního probuzení v Bulharsku, lze si udělat názornou představu, kterou složku Slavejkovovy činnosti autor vyzdvihl (o Nerudově možné spolupráci s Toužimským viz poznámku výše): „V dějinách bez příkladu jest zápas za školy a vzdělanost v národě bulharském v prvních dobách jeho probuzení. Škola měla význam daleko větší než jako u nás, kde též vedeme tuhý zápas za školu v ohrožených krajinách, škola nebyla jen baštou národnosti, ale i zjevem dokazujícím, že národ počíná žíti. (…) Bulharský zápas za školy má i své mučeníky [sic!] a hrdiny. Jedním z nich bez upření jest zasloužilý vlastenec bulharský, jehož činnost bulharské studentstvo v Praze minulé dni okázale oslavilo — jest to Petko Rajčev Slavejkov. Více než kohokoliv jiného jest život jeho obrazem zajímavého tohoto zápasu.“ (tento i další citáty Toužimský 1884: 1) Toužimský nastiňuje Slavejkovův životopis (na základě jeho autobiografie) již od dětství: když byl desetiletým kučeravým hošíkem, zprotivilo se mu modlit se v bulharském chrámu svého rodiště 12 Jak dokázal Josef Páta, autorem črty byl Jan Neruda (Páta 1934: 9) a tato hypotéza byla následně všeobecně přijata, takže se článek stal i součástí Nerudových spisů, třebaže je možné, že materiál k článku mu zřejmě zprostředkoval J. J. Toužimský (viz dále). OPEN ACCESS 72 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 běhu plyne: „Plujeme-li podle břehu Adriatického moře od Svatého Štěpána do tvrze Lastna, běží loďka lehce a tiše kol mohutného příkrého úskalí od obyvatelů tamějších ‚Skočie dievoika‘ nazývaného. Při pohledu na děsnou skálu obnaží kaž dý plavec albanský hlavu, a křížem se zbožně znamenav, odříkává tiše modlitbu svou. Vznášíme-li se za krásného slunného počasí letního v lodici po tmavomodré třpytné mořské hladině, pozorujeme ono pověstné skalnaté pobřeží s rostoucím stále obdivem, jako dávného svědka četných romantických pověstí, neb zůstáváme klidně lhostejnými (…). Ale když sirocco začne váti a mocný dech jeho moře až do nejtajnějších hlubin rozbouří, když děsné čeřící vlny, mohutné hrady tvoříce, divě k pobřeží se valí, a tu o šedé úskalí hromovým duněním, až vysoko k zatemnělé obloze bílý stříká šum, se odráž[ej]í — pak teprve stává se tisíceroletým bojem vodním raněný velikán ‚Skočie dievoika‘ předmětem hrůzně krásného pozorování, a žádný plavec, i z dosti velké vzdálenosti, neodváží se kol něho veslovati, an každý smělec, chtě překonati živlu moc, na úskalí vmeten byv, kořistí stal se pohlcujícího víru. Jméno dotčené skály strmé má původ svůj od dávné tragické události, jež až po dnes udržela se v mysli albanského národa ve svěží paměti. Matky, chtí-li mladým nezkušeným dívkám vzor čisté nevinnosti, jemné tiché mysle, srdce dobroty i zbožnosti, ukázati, aneb nezdárným jinochům příklad dáti výstražný, jaká mohou z nevázané zpustlé mysle děsné povstati následky, vypravují dojemný příběh o krásné Marině, věrném milovníku jejím Ivu a o jeho zlých bratřích.“ (Slavejkov 1887b: 27 [zdůr. M. Č.]) Rámcující předmluva ústí v etnopsychologickou charakteristiku Albánců, v níž se odráží vypravěčovo povýšenecké, až odsudečné a pohrdlivé stanovisko cizince k zaostalejšímu národu (jistě by bylo zajímavé prozkoumat, zda je tento postoj vůči Albáncům typický pro Bulhary obecně, anebo zda se tu projevují stereotypy pramenící ze vzájemného soužití černohorsko-albánského, jež svou podstatou nemůže být zcela neutrální a idylické) a k jeho krutým zvyklostem a mravům, zejména pak k praxi krevní msty: „I cizinec, navštíviv dotyčné truchlivé pobřeží, poslouchá ne bez tajeného záchvěvu příběh týž, poznav nízký stupeň morální osvěty národa albanského, jemuž stálé kruté boje s Turky a nesmiřitelné záští i půtky s křesťanskými sousedy Černohorci zbraňovaly, aby se vzdělání i ušlechtilé mravy mohly mezi lidem šířiti. A proto nejen neohroženost, odvaha, zchytralost i lstivost, ale i krvežíznivost, urputnost a vražda druží se k povahám Albančanův. Náruživosti jest Albančan — jako všichni synové jihu — žhoucí, obzvláště v lásce bývá nanejvýš ohnivým i žárlivým a nezapomíná nikdy na učiněnou jemu urážku. Velkou i děsnou úlohu v žití albanského národa hrávala od pradávna ‚krvina‘ (pomsta krve), teď již zřídka vyskytující se barbarský obyčej, jímž údové rodiny, byl-li z téže někdo zavražděn či zneuctěn, povinni byli buď pachatele, neb v případě téhož útěku či úmrtí některého člena jeho rodinného: otce, matku, bratra, sestru i dítě, zavražditi, aby tím se právu odvetnému učinilo zadost. A děsnými takovými výkony bývalo, an vražda vraždou splácela se — často celé pokolení vyhubeno.“ (Slavejkov 1887b: 27 [zdůr. M. Č.]) Děj romanticky laděné povídky je zhruba tento: Tichý a ušlechtilý Ivo a místní krasavice Mara se upřímně milují, avšak Ivovi bratři Stanko a Nikalo mají zločineckou povahu, jsou vyhlášenými rváči a násilníky, a navíc se Stankovi zachce Mařiny OPEN ACCESS mARCEL čERNý 73 ruky. Když byl odmítnut a dozvěděl se, že kvůli Ivovi, rozhodne se bratrovi pomstít. S Nikalovou pomocí zosnuje plán: „na cestující vypadnou, Jefrema zabijí, dívku chopí a na mezka, jehož k témuž účelu s sebou vedli, posadí a odvezou do Muhadiny (…), kdež se jim musí dívka poddati.“ (Slavejkov 1887b: 28) Pak vyčkává, dokud se jednoho dne Mara s bratrem Jefremem nevydá na návštěvu. Jenže se podařilo unést jen Maru, Jefrem stihl po lupičích vypálit, Nikala zastřelil, sestru zachránil a vrátil se s ní domů. Mezitím Stanko ukryl bratrovu mrtvolu ve skalní průrvě a po návratu otci řekl, že Nikala doprovodil na hranici Černé Hory a rozloučili se. Posléze se Stanko došel naoko usmířit s Jefremem i Marou a přívětivě se choval i k Ivovi, ačkoliv to byla jen dobře vymyšlená přetvářka: Slíbil mu, že jim s Marou vystrojí hostinu a odejde na delší dobu do Skadaru. Ivo jel tedy pozvat Maru a její rodinu k Vidovićovým. Když všichni dorazili ke Genčevovým a usedli ke stolu, objevil se také Stanko (který mezitím v úkrytu uřízl Nikalově mrtvole hlavu a donesl si ji s sebou) a hosty přivítal (touto krajně naturalistickou scénou vrcholí děj ústředního vyprávění, vzhledem k nedostupnosti pramene dovolím si rozsáhlejší citaci): „‚Doufám, že pohostinstvím, jež jsem připravil pro vás, s důstatek spokojeni budete (…) přinesu vám libou na stůl pochoutku, jež vám bude neobyčejně chutnati. Jen malé strpení!‘ Nato Stanko odběhl a v několika okamžicích vrátil se s velkou, víkem dřevěným pokrytou mísou, již před Jefrema na stůl postavil. Poté ho vyzval, aby pokrývku sejmul. Jefrem ochotně víko nadzvedl — avšak hned jej spustiv a hrůzně vykřiknuv nazpět klesl. ‚Nebažíš po jídle již, ty vrahu bratra mého Nikala?‘ zaječel vztekle Stanko a převrhnul mísu, z níž se děsná hlava po stole kutálela. Starý Lazo Genčev zoufale vzkřiknuv, upadl z lavice. ‚Krev za krev!‘ řval zuřivý Stanko, a vytrhnuv z pásu pistoli, na zbledlého zaměřil Jefrema. Zahřměl výstřel — světnice naplnila se kouřem — Jefrem klesl ani nehlesnuv k zemi… Rozražený mozek jeho postříkal zeď. (…) V sochy kamenné proměnili se Ivo, Mara i její otec. Ale vztek zuřivého vraha nebyl ještě ukojen (…), chopil krvavou Nikalovu hlavu, a drže ji dívce před očima, zasípal: ‚Nu, usměj se přec, roztomilá nevěsto! Nepřipravil ti zavržený Stanko rozkošné námluvy?‘ ‚O, ty pekla vyvrheli!‘ vzkřiknul Ivo, prudce vyskočiv a popadnuv zlosyna za krk, začal ním [!] lomcovati. ‚O, svatá Boží rodičko, chraň mne před duchem temnosti!‘ zaúpěla Mara. ‚Pryč, pryč z této peleše vražedlnické!‘ — A bleskurychle z jizby prchala jako šílená do hor. ‚Smrt za smrt! Já platím stejným penízem!‘ zaburácel náhle Luka Vidović — jehož byla ukrutná smrt jediného syna jeho několik okamžiků smyslů zbavila — a chopiv na stole ležící dlouhý nůž, vrazil jej až po rukovět [!] vzteklému Stanku do zád. Stanko hrozně zařval a potáceje se, klesl k zemi.“ (Slavejkov 1887b: 30) OPEN ACCESS 74 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 Po této události otec Ivovi vyčítal, proč nechal Luku Vidoviće prchnout a neztrestal ho smrtí za bratra, a vzhledem k tomu, že Ivo mstu z principu odmítá, vydal se starý Genčev vykonat krvavou splátku sám. Krvavé žně tak pokračují dále (český recipient si musel maně vybavit historky z knížek lidového čtení, v nichž se to rovněž hemží vraždícími padouchy, morbidními detaily i larmoyantním lkaním bezbranných dívek): Lazo Genčev zastřelí Luku Vidoviće, zdrcená Mara se vrhá z mohutného skaliska do moře, a když ji Ivo spatří topící se ve vlnách, končí svůj život i on skokem do zuřícího vlnobití. Na živu zůstane pouze starý Genčev, navždy opuštěný, osamocený a zatracený. Pověst končí ve folkloru hojně frekventovaným epilogem o posmrtném spočinutí milenců, jimž nebylo dáno prožít svou lásku na zemi: „Když bouře utichla a vlny v lesklou ustálily se zrcadlinu, nalezli plavci na úpatí skal v písčině mrtvoly obou milenců a pochovali nešťastníky na nábřeží podle mohutné skály strmé, jež od té doby ‚Skočie dievoika‘ se nazývá.“ (Slavejkov 1887b: 31) Inspirace folklorem — v tomto konkrétním případě místní (etymologickou) lidovou pověstí –, rámcování hlavního příběhu, tragické vyústění milostného motivu, naturalističnost v líčení, schematičnost postav, množství dějových zvratů ve fabuli — to vše jsou rysy typické pro bulharskou obrozenskou beletristiku,27 jejíž další vývoj po osvobození Bulharska sice postoupil dále (zejména došlo k žánrovému obohacení a kvantitativnímu i kvalitativnímu nárůstu), avšak v době otištění českého překladu povídky, tj. v roce 1887, trpěla bulharská umělecká próza — v porovnání s poezií — ještě pořád řadou „dětských nemocí“. Kromě toho k českému čtenáři k tomuto datu proniklo jen několik bulharských próz, napsaných vesměs před osvobozením (tedy do roku 1878): Karavelovovy povídky Hořký osud (česky 1873), Vojvoda (česky 1877 a 1882), Dědeček Liben (česky 1882) či Stana (1882), ukázky z pamětí vojvody Panajota Chitova (1876) a jediný knižní překlad — Drumevova Nešťastná rodina. Bulharská národní povídka (1883), to je vše; např. Vazovovy u nás velice úspěšné povídky a romány se začínají překládat až od devadesátých let 19. století. Připustíme-li předpoklad, že Slavejkovova Krvopomsta. Obraz z Albanska by se do kontextu českých představ o bulharské literatuře byla vpojovala ještě stále jako poměrně exotická rarita i tehdy, pokud by bývala čerpala námět z bulharské skutečnosti, oč exotičtěji musela působit při zvážení faktu, že bulharské prostředí je zde nahrazeno povýtce tajemnějším a pro českého recipienta vzdálenějším světem černohorských Albánců… Jak již bylo výše naznačeno v úvodních pasážích této stati, a jednoznačně to vyplývá i z dalších až doposud uvedených skutečností, česká veřejnost Slavejkova jako básníka (vždyť poezie byla jeho uměleckou doménou!) z prvních přeložených textů poznala oproti recepci srovnatelných osobností, jakými jsou Ljuben Karavelov, Christo Botev nebo Ivan Vazov, se značným opožděním, a to až po spisovatelově smrti, ba dokonce dříve než verše Petka R. Slavejkova byla počeštěna báseň jeho syna Penča. Poezii obou bulharských mistrů slova do českého prostředí uvedl „matematik s básnivou duší“ Vladislav Šak (1860–1941), jeden z mnoha Čechů, kteří se po osvobození Bulharska dali plně do služeb nového státu a působili tam jako středoškolští 27 Její základní charakteristiku viz v kapitole III.4.6. Bulharská obrozenská beletrie (Vasil Popovič, Vasil Drumev, Ilija R. Blăskov), jež je součástí rozsáhlejšího nástinu věnovaného literárnímu obrození Bulharů (Černý 2015a: 164–171). OPEN ACCESS mARCEL čERNý 75 a vysokoškolští pedagogové (konkrétně Šak vyučoval ve Slivenu a v Sofii matematiku a deskriptivní geometrii, v letech 1907–1908 jako profesor sofijské univerzity). Šak nejprve přeložil méně známý sonet Penča Slavejkova Сепване (česky Výstraha) a vydal jej v literární příloze týdeníku Čas (Slavejkov 1897: 153). Své další překlady pak uveřejňoval na stránkách slavistické kulturně-politické revue Slovanský přehled, založené v Praze na sklonku roku 1898 činorodým propagátorem slovanské vzájemnosti v intencích Masarykova realismu, význačným překladatelem, sorabistou a básníkem Adolfem Černým (1864–1952).28 Šak se hlavnímu redaktorovi sám ohlásil 2. ledna 1900 dopisem, v němž Černému nabídl svou spolupráci: „Zdá se mi, že by neškodilo, kdybyste uveřejnili některý překlad i ze starších bulh[arských] básníků. Zajímalo by snad slovanský svět porovnání, jak básnil Botev, starý Slavejkov [Petko], L. Karavelov a jak dnes básní Vazov, Veličkov, Cyril Christov a mladý Slavejkov [Penčo]. Hodí-li se Vám, poslal bych Vám malou ukázku.“29 Během krátké doby pak Šak skutečně zaslal do Prahy mj. také několik českých ukázek z obou Slavejkovů a Černému se tyto překlady nepochybně líbily — vyšly totiž hned ve 3. ročníku Slovanského přehledu na jaře 1901: z tvorby Penča Slavejkova Šak přebásnil čtyři lyrické miniatury z budoucí sbírky Сън за щастие (1907) (Slavejkov 1901b: 302–303) a z díla Petka R. Slavejkova (Slavejkov 1901a: 300–302) si překladatel prozíravě vybral dva zásadní texty, klíčové pro celou básníkovu poetiku: Не пей ми се (česky Mně není do zpěvu; originál 1870) а Жестокостта ми се сломи (česky Má krutost zhasla; originál 1873), a doplnil je již poosvobozeneckou, velice populární (znárodnělou) písní Сбогом, прощавай, невесто мила (česky S bohem buď, s bohem, ženo má milá), psanou roku 1881 jako básnické rozloučení s manželkou před autorovým nuceným odchodem z knížectví do Východní Rumelie. Kompletní trojice překladů veršů Petka R. Slavejkova přešla s ojedinělými úpravami do čítankové části první české antologie z bulharské poezie (zamýšlené jako minimálně dvousvazkové, avšak vyšel pouze úvodní díl), kterou pod názvem Z bulharského Parnasu vydal Alfréd Rudolf (srov. Rudolf 1909: 13–16). Podívejme se na tuto trojici překladů v chronologickém sledu podle data vzniku originálu (záhlaví při výkladu už uvádím pouze česky, texty básně pak cituji v obou verzích vedle sebe, český překlad podle pozdější, antologické verze z roku 1909, všechna zdůraznění jsou má). Roku 1870 nezadržitelně vytrysklo Slavejkovovo zoufalství nad lhostejností současníků v elegii Mně není do zpěvu. Lyrický subjekt v této rezignaci nad posláním soudobého bulharského básníka manifestoval svůj odchod z básnického Parnasu, protože nenašel nikoho, kdo by ho pochopil. A poněvadž podle jeho mínění národ, jsoucí hluchý k písním, nemůže se vyrovnat svým mnohem slavnějším a chrabřejším předkům, opouštěl svou básnickou harfu až do příchodu nové doby, která bude hodna básníkových veršů: 28 Časopis Slovanský přehled měl zásadní vliv na rozvoj české bulharistiky a od svého založení — ve zvláštní míře pak zejména v první fázi existence, tedy do roku 1914 — byl nejvýznamnějším periodikem, na jehož stránkách byly soustavně publikovány české překlady z bulharské poezie (podrobněji viz Černý 2015b: 627–655). 29 Šakův dopis A. Černému ze 2. 1. 1900, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Archiv AV ČR v Praze, fond Adolf Černý, sign. II. b) 1., složka V. Šak. OPEN ACCESS 76 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 Не пей ми се Mně není do zpěvu Не пей ми се. И защо ли да пея Mně není do zpěvu! V čem podnět k písni в тез години, аз в каквито живея! bych hledal v dobách, kdy je život tísní? Как сe пеят славни песни за стари O předcích slavné písně zpívat lze-li, тамо, дето днешните са заспали? když v tuhém spánku spí dnes národ celý? Как се слави древна мудрост, юнашство, Jak zpěvem slavit byvší reky země, тамо дето днес от тях е сирашство? když potomkem jich ubožáků plémě? — Пеял бил съм и стихове нареждал, Dřív zpíval jsem, verše k verši skládal — коя полза и каква ли надежда, kde notu vzít dnes, k níž bych slova já dal, като няма кой да слуша, разбира když není posluchačů dobré víry, туй, що пея, туй, що дрънкам на лира? již chápali by chvění strun mé lyry?… — Като няма в труд поету награда, Kde poeta je nedoceněn v práci, чезне песен, фантазия отпада. tam píseň svou i fantazii ztrácí! Ах, напразно стар се спомен тъй сили Mne stará upomínka marně sílí, да направи песните ми премили! a marně chci, by zpěv můj všem byl milý, Веч за песни миналото не пита, vždyť minulost již po písních se neptá сегашното — люби лира разбита… a dnešek lyru rozbitou v prach deptá! Славни песни днес нито са възможни; Dnes nemožny jsou velké písně slávy; веч за слава достойните измрели, důstojní slávy složili v hrob hlavy а живите, кат че не са живели – a žijící jak nebyli by živí, нечувствени, равнодушни, нищожни… malátní duchem jsou a klidu chtiví. — Народ, който глух на песни остава, A národ k zpěvu hluchým-li se staví, глуха вечно за него е и слава. je věčně hluchým k velikosti slávy! Кой да слуша като не сe намира, Nikoho není-li, kdo zpěv můj slyší, ще окача нямата си аз лира svou lyru zavěsím v skal pustých říši, там в безводни и ронливи долини, v korytě dolin, v kterých vyschly vody, на безродни и бодливи глогини… na větvích hlohu, jenž nerodí plody, Нека там ѝ ветрец струни подрънва, a tam nechť vítr struny rozezvučí, нека глухо с звук на жалби покънва, a v němých skalách lyry zpěv nechť hučí. дор настане друг род, с чувство по-знойно, Nechť zvučí tam, než nový rod se zplodí, ново време, пò за песни достойно…30 než písně důstojnější čas se zrodí!31 Nutno zdůraznit, že v oblasti českého uměleckého překladu z bulharštiny byl Šak skutečným průkopníkem, neboť jeho předchůdci se vesměs věnovali folklorním tex30 Při citování bulharských originálů Slavejkovových básní by bylo na místě vycházet z reprezentativních sebraných spisů básníka, avšak v současné době je velká část bulharistické literatury — ať už z fondů Klementina, anebo Slovanské knihovny — nedostupná kvůli dlouhodobé rekonstrukci skladových prostor, proto jsem nucen využívat i antologických vydání a souborů volně dostupných na internetu; báseň Не пей ми се je citována podle: Топалов 2012: 450. 31 Šakův překlad básně Mně není do zpěvu je citován podle: Rudolf 1909: 14–15. OPEN ACCESS mARCEL čERNý 77 tům.32 Co se tohoto překladu (a i ostatních dvou) P. R. Slavejkova týče, lze rámcově souhlasit s hodnocením literární historičky Danuše Hronková, že Šakova přebásnění z díla klasiků 19. století (výslovně hovoří o překladech z Vazova) můžeme i přes jistou strojenost pokládat za lepší část Šakova překladového odkazu, ač nejsou sémanticky příliš přesná a jsou ovlivněna ve své době již nevýbojnou a tradicionalistickou „básnickou technikou školy lumírovců“, avšak celkově vyznívají poetičtěji než starší práce Voráčkovy. Pro Šakovo umělecké cítění je příznačné i jeho selektivní hledisko — z Vazovovy tvorby si vybíral básně buď z oblasti společensky angažované tvorby, anebo přírodní lyriku, nabízeje českému čtenáři bulharský pendant k vlasteneckým reflexím poezie S. Čecha nebo J. V. Sládka, čímž upevnil českou představu o Vazovovi jakožto o básníkovi „vlasteneckém i sociálním především“ (Hronková 1975: 155–156). Obdobným způsobem překladatel postupoval i u Slavejkova — verše Mně není do zpěvu musely Šaka lákat právě jako odraz soudobých neutěšených poměrů panujících v kruzích bulharské intelektuální elity a vzhledem k peripetiím básníkovy poosvobozenecké existence je mohl chápat jako verše nadčasové, reflektující obecně těžké postavení básníka ve společnosti. Několik zvýrazněných příkladů ilustruje, že z hlediska lexikální přesnosti nejsou Šakovy překlady vždy filologicky věrné — původní obraz je často v procesu tlumočení dotvořen, zkonkrétněn: u verše „в тез години, аз в каквито живея!“ Šak doslovuje naznačenou potencialitu textu: „v dobách, kdy je život tísní“ (místo „v letech, ve kterých žiji“); podobně „днешните са заспали“ — „v tuhém spánku spí dnes“ (přidáno je adjektivum „tuhý“), „сирашство“ — „ubožáků plémě“ či „ще окача нямата си аз лира“ (doslova „zavěsím svou němou lyru“) — „svou lyru zavěsím v skal pustých říši“. Jiným typem posunu je verbální popis obrazu: např. „коя полза и каква ли надежда“ (tj. „jaký užitek a jaká naděje“) je velice volně převyprávěno jako „kde notu vzít dnes, k níž bych slova já dal“ nebo „сегашното — люби лира разбита“ (tj. „současnost má ráda rozbitou lyru“) — „a dnešek lyru rozbitou v prach deptá“. Někdy pak překladatel archaizuje — český ekvivalent je knižnější, poetičtější či „starodávnější“ než předloha: „древна мудрост, юнашство“ je převedeno jako „byvší reky země“ nebo „дор настане друг род“ — „než nový rod se zplodí“. Ale nesmíme opominout ani pozitivní stránky, jako je tvůrčí tlumočení zvukových kvalit, např. v následujícím dvojverší, kdy bulharskému originálu s onomatopoickým střídáním hlásek s-l-z-m v češtině odpovídá působivá, mírně obměněná kombinace s-l-h: „Славни песни днес нито са възможни; / веч за слава достойните измрели“ — „Dnes nemožny jsou velké písně slávy; / důstojní slávy složili v hrob hlavy“. Formálně i významově vzorně je pak např. přeloženo dvojverší „Като няма в труд поету награда, / чезне песен, фантазия отпада.“ — „Kde poeta je nedoceněn v práci, / tam píseň svou i fantazii ztrácí!“ Slavejkovova málo vybíravá, ba krutá slova na adresu současníků v Mně není do zpěvu vyvolala řadu kritických reakcí, a tak i básníkův lyrický mluvčí otupil břitkost výrazu a dospěl ke smíření v přelomovém textu Má krutost zhasla… (1873), v němž je sice tematizována myšlenka o zaslouženém jařmu lhostejného lidu, ale nakonec Slavejkovovo 32 Pomineme-li překladatele ústní lidové slovesnosti (V. D. Stojanov, J. Gebauer, J. Holeček aj.), je asi jediným Šakovým předchůdcem Josef Antonín Voráček (1857–1900). OPEN ACCESS 78 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 alterego spojilo vlastní utrpení s mukami svého národa, jež v hloubi své bytosti pocítilo skrze smrt matky a skrze utrpení vlastní manželky a dětí. Ve finále se lyrický subjekt vyznal, že spoluprožívání bolesti a pokorný soucit s nevinně trpícími zlomily vzdor jeho srdce a přivedly ho opět do jedné řady s lidmi, jimž dříve spílal a k nimž byl tak tvrdý: Жестокостта ми се сломи Má krutost zhasla… (…) (…) И в твойта смърт, и нейното страданье Svých dětí bídou, smrtí matky zkrušen, познах теглото аз на тоз народ – já chápal muky národa a bědy, развредиха се мойте вехти рани až jizev starých krutostí dřív dušen, за неговът и наш злочест живот! bol vzbudil se, mých hněvů strhav ledy. Жестокостта ми се сломи, аз клюмнах, A krutost moje zhasla! V zarmoucení заплаках пак и зинах, та проклех – já zaplakal, své klnuv ukrutnosti, проклех аз тази в мене страст безумна: i sobě klnul jsem, své vášnivosti, да бъда горд и жесток, както бех. jež k tvrdosti mne svedla, k zlořečení. Проклех и вси достойни за проклетства, A proklínal jsem chátru hrozných vrahů, и срам, и свяст притъпкали във прах, jež národ mučila a dosud mučí, виновници за всички тези бедства – jež do zraků mu vhání slzí vláhu а заедно и себе си със тях… a zoufalství ho žene do náručí. И вслушах се… И близо, и далеко A naslouchal jsem… Nic… Dál kvílím v touze: все пак тоз глас: „Ах, помощ иде ли?“ „Ach, pomoc jde-li? — Komu je nás líto?…“ Въздъхнах аз и толкоз само рекох: A vzdychnul jsem a v stesku děl jsem pouze: „О, спи ли бог? О, бог не види ли?“33 „Zda spí bůh na nebi? — Což nevidí to?“34 Překlad této básně je sémanticky ještě rozvolněnější, než tomu bylo v prvním případě. Pro formulace „bol vzbudil se, mých hněvů strhav ledy“, „chátru hrozných vrahů“, „zoufalství ho žene do náručí“ nebo „kvílím v touze“ nenalezneme v předloze lexikální oporu, jsou to jen variace a opisy původních obrazů. Vysoká je i frekvence stylistických a gramatických archaismů („kvílím v touze“, „klnul jsem“, minulé přechodníky „klnuv“, „strhav“), slovosledných inverzí a míst s komplikovanou syntaxí („jizev starých krutostí dřív dušen / bol vzbudil se, mých hněvů strhav ledy“, „do zraků mu vhání slzí vláhu“, „já zaplakal, své klnuv ukrutnosti“). Pozorovat lze též tendenci k nahrazování jednoho slovního druhu jiným, a tím i k prodloužení verše (např. adjektiv „горд и жесток“ substantivy „k tvrdosti mne svedla, k zlořečení“) a k zpravidelňování rýmů, jež se tak namnoze stávají málo invenčními („клюмнах / безумна / та проклех / както бех“ — „V zarmoucení / k zlořečení / ukrutnosti / vášnivosti“). Do třetice, i svého času velice populární píseň S bohem buď, s bohem, ženo má milá vykazuje některé typické rysy Šakovy překladové techniky: 33 Báseň Жестокостта ми се сломи je citována podle: Топалов 2012: 451–452. 34 Šakův překlad básně Má krutost zhasla… je citován podle: Rudolf 1909: 15–16. OPEN ACCESS mARCEL čERNý 79 Сбогом, прощавай, невесто мила S bohem buď, s bohem, ženo má milá Сбогом, прощавай, невесто мила, S bohem buď, s bohem, ženo má milá, отивам ази в незнаен път. neznámé cesty čeká mne cíl, Съдбата ми се вече решила, osudu zloba losem mým byla, Мен ме осъжда пристрастен съд. stranickým soudcem souzen jsem byl. На заточенье в страни далечни, Odcházím, vyhnán, v dalekou zemi, в земя незнайна, неволен роб, neznámých krajů nevolný rob; там да се скапя в окови вечни, v okovech skonat údělem je mi — без да узнаеш ти моя гроб. neuzříš nikdy smutný můj hrob. Няма да идваш сутрина рано, Nebudeš nad ním rozžíhat svíce, тамян да пушиш, да палиш свещ, tamian pálit v úsvitě dní; ни да нареждаш жално, пространно nebudeš v chatě pořádat více, как сме живели ний изнапреж. někdejší štěstí nebude v ní. От мен ти нищо недей чака, Pomoc mých rukou! Nečekej na ni, живей, минувай веч, както знайш, života bědám sama jdi vstříc. но недей тъжи, недей ти плака Neplač, má ženo, nezoufej v lkání, и пред душмани дръж кураж. ukazuj vrahům lhostejnou líc. Люби, прегръщай мъжко си чедо, Syny mé malé ošetřuj láskou, сама надежда, син пеленак, nemluvně naše pýchou tvou buď, теши се с него, горди се с него, nadějí tvojí, k životu páskou — че той ще бъде добър юнак. junáctví vštěpuj v siroty hruď. Къпи, кърми го, над люлка пей му! Koupej a krm je, uspávej zpěvem… „Расти, мил сине, ти порасни!“ Vyroste syn můj! Vidím ho již, чувство за мщенье вдъхни ти нему, mužné své srdce jak zpíjí hněvem, той зарад нази да отмъсти.35 pomstou jak splácí našich muk tíž!36 Překladatel k veršům připojil poznámku „Psáno 1854“, avšak všeobecně se přijímá, že text vznikl až roku 1881, v době Slavejkovova ostrého konfliktu s Alexandrem Battembergem, kdy byl spisovatel nucen opustit Bulharské knížectví a uchýlil se do Východní Rumelie; odtud elegická nálada básně a forma evokující loučení manželů před mužovým odchodem do vyhnanství (signifikantní je sloveso ve 2. osobě, avšak v poslední strofě Šak nahradil imperativ vyslovený v přímé řeči „‚Расти, мил сине, ти порасни!‘“ osobou třetí a přímým vstupem básnického subjektu „Vyroste syn můj! Vidím ho již“). Ovšem ve srovnání s originálem patetický účinek českého překladu zesiluje zejména archaické či stylisticky nadsazené lexikum, působící strojeným, afektovaným 35 Báseň Сбогом, прощавай, невесто мила je citována podle: Славейков [1881 — 2016]. 36 Šakův překlad básně S bohem buď, s bohem, ženo má milá! je citován podle: Rudolf 1909: 13–14. OPEN ACCESS 80 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2016 dojmem („rob“ [místo otrok, popř. rab], „v chatě pořádat“, „nezoufej v lkání“, „ukazuj vrahům“ [ve smyslu nepřátelům], „ošetřuj láskou“, „vštěpuj v siroty hruď“, „našich muk tíž“); vyčpělá a od dob Máchových nadužívaná je i rýmová dvojice „láska — páska“, která v žádném případě nepostihuje básnickou obraznost předlohy; ne právě šťastné je ponechání bulharského „тамян“ i v českém textu, adekvátní protějšek by byl „kadidlo“. Na druhou stranu je třeba přiznat, že se Šakovi povedlo adekvátně transponovat jemnou zvukovou instrumentaci některých míst, jako např. střídání m a sykavek v dvojverši „Съдбата ми се вече решила, / Мен ме осъжда пристрастен съд“ — „osudu zloba losem mým byla, / stranickým soudcem souzen jsem byl“. Na základě provedené analýzy můžeme charakteristiku D. Hronkové týkající se Šakovy překladatelské techniky doplnit v tom smyslu, že je založená na volnějším rozvíjení poetického materiálu a transponování básnické tropiky a v podstatě směřuje od věcné (filologické) věrnosti k poetické parafrázi a variaci — v některých aspektech s výsledkem uspokojivým až dobrým (např. při přenosu zvukové instrumentace), jindy spíše s efektem oslabujícím výrazovou bohatost a pestrost směrem k stylistické nivelizaci (zhusta archaizaci) i celkový umělecký účinek. Ostatně vzrůstající tendenci k parafrázi pozorujeme jak u souboru Šakových překladů pro Slovanský přehled a Rudolfovu antologii, tak zejména u Šakových dvou posledních rozsáhlejších přeložených básnických sbírek — Té věčné a té svaté (1931) Elisavety Bagrjany a Symphonie Prahy Kirila Christova (1932).37 Na závěr jsem si ponechal ještě jeden, poněkud kuriózní překlad. Vyšel ve 2. svazku Společenského zpěvníku sokolského s nápěvy, nazvaném Z luhů slovanských a cizích, v roce 1904 a o jeho překladateli nic nevíme, neboť písňový text byl vydán anonymně; známo je pouze jméno editora celé publikace, jež patří hudebnímu pedagogovi a propagátoru společenského zpěvu Ferdinandu Polenskému (1862–1938). Báseň vznikla v roce 1864 a představuje svého tvůrce jako výsostného lyrika, znamenajíc v dějinách bulharského básnictví jeden z prvních uměleckých pokusů o syntézu milostného vyznání dívce s motivem nespoutaného mořského živlu a jeho rozbouřených vln, jež jsou metaforou vášnivého citového vzplanutí: По море се скитам ази Po moři já bloudím stále… По море се скитам ази, Po moři já bloudím stále, от пристанище далеко, od přístavu vzdálen již, между бурните талази vlny bouřné bijí dále да ме влачат в тъмнина. a mne vlekou v temnou říš. Ах, морето яровито, Moře vlnami rozryto, а небето е покрито v nebi černé chmury zřít, с черни облаци и мрачни celé stále mraky kryto, и звездица ни една. ni jediné hvězdy třpyt. 37 O analytickou sondu zaměřenou na Šakovu překladatelskou činnost (ovšem bez zevrubnějšího komentáře k překladům z díla P. R. Slavejkova) jsem se pokusil na jiném místě (srov. Černý 2008: 243–249). OPEN ACCESS mARCEL čERNý 81 Сал една звездица беше Měl jsem sice hvězdu jasnou, мой водител и предстател, byla vůdcem, strážcem mým, тя всред бурите лъщеше byla v bouři metou spásnou и надежда тя ми бе. a mým cílem jediným. Но тъма, тъма ужасна [tato strofa je vynechána] дойде, та покри и нея, та загина и угасна тя, звездица на небе. Таз единствена надежда, A ta naděje má byla, туй прекрасното светило, a ten zářný obraz můj, беше ти, девойче мило, dívčino ty moje milá, твоят поглед жалостив. milostivý pohled tvůj. Кат изгубих аз и тебе, Leč když ztratil jsem já tebe, теб, що беше зарад мене jež jsi byla pro mne div, най-надежно утешение, jež jsi byla moje nebe, как да бъда вече жив! jak já budu déle živ. Да въздишам и да плача, Vzdychám jenom, pláču stále, самненичък да се влача sám teď vleču žití tíž, по земи, земи далеки, ať putuji dál a dále, нека бъде туй до днес! kéž tomu dnes konec již. Буйни ви талази морски, Vlny moře bouřlivého потопете в гроб незнаен v neznámý svůj skryjte hrob като мен челяк отчаян, člověka vy nešťastného, сам останал и злочест.38 jenž opuštěn jako rob.39 O překladatelské dílně neznámého básníka je možno konstatovat, že ji vedl zručný praktik se smyslem pro rytmus, jemuž byla blízká lumírovecká metoda ctící zásadu zachovávat týž metrický spád a týž rozměr verše, jež jsou charakteristické pro cizojazyčný originál. Snad nebude příliš troufalé vyjádřit hypotézu, že vzhledem k tendenci ke zpravidelnění rýmu (původní vzorec abac, popř. aabc je bezvýhradně nahrazen pravidelným střídavým rýmem abab) i ke konkrétní podobě rýmových dvojic (např. „již — říš“, „tíž — již“ nebo „hrob — rob“) a užitého „lumíroveckého“ lexika vůbec („vlekou“, „chmury“, „metou spásnou“, „žití tíž“, složitá inverze „v neznámý svůj skryjte hrob / člověka vy nešťastného“), nápadně upomínajících na výše citovaný materiál, nelze vyloučit možnost, že tlumočníkem i tohoto písňového textu byl Vladislav Šak. * 38 Báseň По море се скитам ази je citována podle: Славейков [1863 — 2016]. 39 Anonymní překlad básně Po moři já bloudím stále… je citován podle: Slavejkov 1904: 264. OPEN ACCESS