Lietuvos Respublikos standartas „Terminologijos principai ir metodai“

Norma Litevské republiky „Principy a metody terminologie“ Od 1. ledna 1990 vstoupila v platnost norma Litevské republiky (litevská RST) 1115–90 „Principy a metody terminologie“ (náklad 250 výtisků), vypracovaná podle mezinárodní normy ISO 704–87. Tuto normu připravili pracovníci Vilniuské univerzity a Institutu litevského jazyka; datum jejího vstupu v platnost schválilo a stanovilo Oddělení standardizace a kvality. Uvedená norma se skládá z pěti kapitol a čtyř příloh. V první kapitole je uveden účel této normy a oblast jejího použití. Ve druhé kapitole jsou uvedeny mezinárodní dokumenty, které mohou být potřebné při tvorbě a správě terminologie. Ve třetí kapitole „Pojmy“ se vysvětluje, co je pojem, obsah a rozsah pojmu a soustava pojmů. Probírají se vztahy mezi pojmy. V praktické terminologické práci se rozlišují dva druhy vztahů mezi pojmy: hierarchické a nehierarchické. Hierarchické vztahy se dělí na vztahy rodově-druhové a vztahy celek–část. Nehierarchické vztahy jsou časové a prostorové souvislosti nebo vztahy příčiny a následku. Soubor pojmů z určité oblasti tvoří systém, v němž každý pojem zaujímá určité místo. Je uveden význam soustavy pojmů při správě termínů. Jsou uvedeny dva příklady grafického znázornění soustav pojmů. Pojmy se klasifikují podle znaků, které pomáhají odlišit jeden pojem z určité oblasti od jiného. Znaky mohou být vnitřní a vnější, podstatné a nepodstatné. Ve čtvrté kapitole „Definice“ je představena obecná koncepce definice. Jsou vyjmenovány cíle definice. Definice je základem pro výběr a analýzu termínů. V terminologické práci se nejčastěji používají dva druhy definic: intensionální a extensionální. Definice všech pojmů tvořících systém musí být vzájemně sladěny. Jsou probrány požadavky, které je třeba při tvorbě definice dodržovat. Jsou to: 1. Definice musí vyjadřovat podstatné znaky pojmu. 2. Adekvátnost definic. 3. Systematičnost definic. 4. Stručnost definic. 99 Definice lze doplnit ilustracemi (fotografiemi, kresbami, nákresy atd.). V páté kapitole „Termíny“ se pojednává o těchto tématech: 1. Obecné chápání termínu. 2. Struktura termínů a tvoření termínů. 3. Terminologické systémy. 4. Vztah mezi termínem a pojmem. 5. Požadavky na výběr a tvorbu termínů. 6. Zkratky a zkrácené výrazy. 7. Transliterace a latinizace termínů. 8. Úprava litevských termínů. Termín je slovo nebo slovní spojení používané k pojmenování pojmu. Termín se tedy, stejně jako každé slovo, skládá z těchto prvků: kořene, afixů (předpony, přípony) a koncovky. Uvádějí se hlavní způsoby tvorby termínů: 1. Změna významu. 2. Syntaktický způsob. 3. Změna syntaktické kategorie. 4. Morfologický způsob — spojování kořenů a afixů. 5. Tvorba zkratek. 6. Přejímání termínů. Byl pojednán vztah mezi termínem a pojmem. Na každý termín jsou kladeny tyto požadavky: 1. Jazyková správnost. 2. Přesnost. 3. Stručnost. 4. Snadná odvoditelnost. 5. Jednoznačná shoda termínu a pojmu. V kapitolách „Pojmy“, „Definice“ a „Termíny“ jsou vysvětlované záležitosti ilustrovány příklady. Jak již bylo uvedeno, tato norma obsahuje čtyři přílohy. V první příloze jsou uvedeny definice základních pojmů používaných v normě, ve druhé pak grafická zkrácení termínů. Ve třetí příloze je uveden příklad terminologické karty doporučené při zpracovávání litevských termínů. Požadavky na vyplnění této karty jsou vysvětleny ve čtvrté příloze. Adelė NOREIKAITĖ 100