Kalbotyros terminai poezijoje

ROZMANITOST Skirmantas VALENTAS LINGVISTICKÉ TERMÍNY V POEZII Fonética deště na tvých rtech (BE 227) A. Nyka-Niliūnas Lingvistické termíny (přísudek, předmět, podstatné jméno, pád, písmeno aj.), jsou-li probírány v poezii, vzbuzují u čtenářů údiv. Abychom takové užití vysvětlili, básně, v nichž se tyto termíny vyskytují, bývají někdy označovány jako l i n g v i s t i c k á p o e z i e. „Snahy o tvorbu takzvané lingvistické poezie dokládají (V. Rubavičia – S. V.) básně obsahující lingvistické termíny, uměle přilepené k jiným slovům: už bodá skrze písmeno; skrze pěnivé věty zrození...1. Lingvistickou poezii bychom však neměli spojovat s přilepováním různých termínů (barba non facit philosophum!) přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé bychom podle takové logiky museli verše obsahující matematické či chemické termíny (příklady bychom našli – byť ne v litevské poezii) nazývat „matematickou poezií“ nebo „chemickou poezií“. To už je absurdní. Zadruhé je lingvistická poezie jevem s poměrně pevnou strukturou. Patří k ní jak jasná etymologická vysvětlení (viz výklady původu slov Jotvingové, Prusové, Dubysa aj. v „Náhrdelnících ze zeleného jantaru“ S. Gedase), tak opakování podobných tvarů v témže či sousedních verších (srov. A. Žukauskase: Kolik kamínků, kamínků, kamínků, kamenů). To se podobá pokusům vytvořit svébytnou, byť naivní g r a m a t i k u v p o e z i i. Velmi úzké sepětí poezie a gramatiky navíc vidíme i tehdy, když text neobsahuje žádné termíny a skrývá v sobě analýzu jazyka – aliterace, anagramy, maskovanou etymologii. Tyto jevy lze nazvat l i n g v i s t i c k o s t í p o e z i e; lingvistické termíny by do ní spadaly pouze tehdy, pokud by se podařilo najít logiku jejich užití. Před třiceti lety začal R. Jakobson svůj slavný článek, v němž podrobně pojednal o vztazích mezi poezií a lingvistikou, verši O. Mandelštama: И глагольных окончаний колокол / Мне в дали указывает 1 Kniūkšta P. Rasytojas ir žodis. V., 1981. P. 35. 78 cesta „A zvon koncovek sloves / Mi v dálce ukazuje cestu“. Podobné verše nacházíme jak v poezii téhož O. Mandelštama (zmiňují se řecký slovesný aorist, augment a tak dále), tak i ve verších litevských básníků (S. Gedos, Just. Marcinkevičiuse, V. Rubavičiuse aj.). V tvorbě některých básníků jsou lingvistické termíny vzácné, téměř náhodné, u jiných časté a tvoří jádro myšlenky. Proč se v poezii nejčastěji objevují lingvistické termíny, a ne třeba termíny přírodních věd? Snad proto, že jazyk člověku vždy připadal zároveň docela blízký i tajemný. Mluví se o tom už v Homérových dílech, kde se zmiňují slova jazyka bohů a jazyka lidí (Ilias XX 72–74, Odysseia X 305–306). V mnoha případech lze užívání lingvistických termínů vysvětlit snadno pochopitelným izomorfismem jazyka a světa, tj. jejich strukturální totožností. Jazyk je struktura, kterou člověk vytvořil v procesu evoluce. Zároveň člověk vytvořil i jiné útvary, například sídla. Existují také struktury, které člověk vytvořil pouze zčásti, například krajina. Je zřejmé, že sídlo ani krajinu nelze přímo spojovat s jazykem. Lze pouze srovnávat jejich struktury. Není to žádná fantazie: metoda vytvořená v kodaňské lingvistické škole (glossematika) je určena ke zkoumání jazyka, hodí se však i k odhalování struktury jiných druhů objektů – měst apod. Takovou univerzálnost lze snadno vysvětlit: proč by měl člověk pro každý útvar vynalézat odlišné struktury? Proto lze hovořit o gramatice města či krajiny: naše město si vysnila neosobní gramatika podzimu ulice potetované reklamami a ženskými úsměvy a v našem srdci miláčku je čas jen doplněk a tvé nesprávně přízvukované slzy (EI 29) Beru gramatiku borových lesů, řek, jezer (BM 182) Zdá se, že užívání lingvistických termínů v poezii netvoří hmatatelný systém, a proto je třeba zabývat se tvorbou každého autora zvlášť. Snad nejranější příklady najdeme v básni J. Žlabise-Žengėho „Jarní gramatika“, napsané roku 1927: Sklonila se, sklonila se z hlavy podstatná jména. 79 Dost! Jaro skloňuje květy: – Květu, květy, květům, /.../ Jí, když se rozcuchala podstatná jména žlutých vlasů... /.../ Sklonilo se veliké O, veliké podstatné jméno, objímající polovinu západní oblohy. /.../ Vzpomínáš ještě, že kdysi byly v podstatném jméně hvězdy? (PG 89--91) Poezii tohoto básníka nepochybně ovlivnil postoj bouřliváků „Čtyř větrů“, že poezie a lingvistika jsou neoddělitelné (toto tvrzení se neustále opakuje ve všech číslech zmíněného časopisu). Jako by tento postoj potvrzovaly verše A. Nykos-Niliūnase napsané o několik desetiletí později, které vykreslují zjevnou paralelu mezi gramatikou a světem: Mocná Gramatiko, slovníková Říše, kde vládne Vznešené Sloveso, vypasené Přídavné jméno a nahé Podstatné jméno, kde se vejde všechen náš Žal <...> <...> fonetika dubnového Deště na tvých rtech, Syntax větru a abeceda sněhu, – jediná existence tváří v tvář Přívalu času <...> (BE 227) 80 Tyto vztahy mezi světem a gramatikou, jak je popsal A. Nyka-Niliūnas, bývají často tak těsné, že se v básni začínají slova poeticky dělit na slovní druhy. Jako zvláštní případ lze uvést báseň Just. Marcinkevičiuse „Dům jazyka“. Vyčleňme pouze tyto verše: Střecha podstatných jmen, dveře sloves, okna přídavných jmen. (BP 43) Jsou to jen metafory? A pokud jsou to metafory (vždyť metafora je částicí poznávacího procesu), skrývá se za nimi nějaká skutečnost? Z rovnosti podstatné jméno = střecha, sloveso = dveře, přídavné jméno = okno lze sestavit korelaci podstatné jméno: střecha = sloveso: dveře = přídavné jméno: okno. Při bližším pohledu vidíme, že tyto rovnosti mají své opodstatnění: střecha (podstatné jméno) – to, co je pevné a nehýbe se, dveře (sloveso) – to, co je neustále v pohybu (protože se otevírají a zavírají), okno ukazuje, jaký je svět, a proto je přídavným jménem. S takovým výkladem by patrně snadno souhlasili literární badatelé, kteří se domnívají, že „vyjadřovaný model světa je závislý na jazyce“ (V. Daujotytė). Tento přístup je všeobecně známý jako Sapir-Whorfova hypotéza, ačkoli podobné myšlenky zastával už v 17. století B. Spinoza, jenž v gramatice spatřoval odraz zvláštního světa. Proto ani myšlenku, že pojem „dveře“ by měl být vyjadřován slovesem, nelze považovat pouze za poetický výmysl. Před několika desítkami let položil B. Lee Whorf odvážnou otázku týkající se nedokonalé klasifikace slovních druhů v evropských jazycích: proč je slovo blesk podstatným jménem, když označuje proces, a nikoli věc? Klasifikaci Just. Marcinkevičiuse podporuje také psycholingvistický experiment, který provedl autor tohoto článku. Sto studentům (pouze těm, kteří tuto báseň nikdy nečetli ani neslyšeli) bylo zadáno, aby určili, ke kterému slovnímu druhu (podstatnému jménu, přídavnému jménu, slovesu) patří tato slova: stogas, durys, langas. Účastníkům experimentu byly stanoveny dvě podmínky: při třídění slov je třeba věnovat pozornost pouze významu věcí (nikoli gramatickým ukazatelům nebo syntaktickým pozicím), přičemž ke každému slovnímu druhu může patřit pouze jedno slovo. Po shrnutí výsledků se ukázalo, že více než 2/3 účastníků experimentu se domnívají, že stogas je podstatné jméno, langas přídavné jméno a durys sloveso. Účastníci experimentu tedy vytvořili stejný text, jaký nacházíme v uvedené básni. V tomto případě se poetická představivost shoduje se sémantickou analýzou. 6—880 81 Podobné spojení světa a gramatiky nacházíme v humoristické poezii J. Erlicka: A měsíc — půl příčestí — stoupá, A body hvězd spolu rozmlouvají, Že okolnosti dobré povahy Mne navždy opustily. /…/ Jen ta pošetilá částečka Na hostině příčestí zpívá... (R 152) Množství lingvistických termínů v poezii V. Rubavičiuse po jistou dobu přitahovalo pozornost nejen čtenářů, ale i literárních kritiků a lingvistů. P. Žemgulytė charakterizuje tento rys básníkovy tvorby takto: „V poezii V. Rubavičiuse mají písmena, věta, gramatika, metafora a další pojmy v našem vědomí velmi jasné hranice. Básník se je snaží rozšířit tím, že užívá slovo v nové podobě nebo v neobvyklém spojení („svýma bezpísmennýma očima“ apod.).“2 Kritička klade zajímavou otázku a pokouší se na ni odpovědět: „Proč se V. Rubavičius tak upíná k jazykovým záležitostem? Snad proto, že není filolog, že se teprve nyní setkává s tím, čemu jsme se učili na vysoké škole?“3 Chtělo by se namítnout: v tvorbě V. Rubavičiuse nenacházíme takové lingvistické termíny, které by nebyly známé z učiva střední školy, a tudíž srozumitelné všem. Takové užívání termínů tedy nejspíš vychází z básníkova záměru zobrazovat svět jazyka, nikoli ze snahy „zvědečtit“ poezii. Jaká je logika užívání těchto termínů? Pokusme se na tuto otázku odpovědět na základě sbírek „Napětí času“ (1981) a „Obyčejný příběh“ (1985). Nejčastější a nejúspěšnější pokusy se objevují tehdy, když se gramatika jazyka propojuje se strukturou viditelného světa, tedy když se naznačuje, že existuje také gramatika světa: Tato hodina — vlaštovka věčnosti město tiše žvýká uspávací měsíční tabletku a neusíná — houfy jeho ulic, zbavené pout, porušujíce gramatické normy, se derou do milujících mozků jako opožděné obrazy (LĮ 61) 2 Žemgulytė P. Ant sėkmės — nesėkmės svarstyklių // Literatūra ir menas. 1986 spalio 11. P. 6—7. 3 Ten pat. 82 Ze všech gramatických jednotek připadá ve V. Rubavičiusově poezii největší zátěž p á d u: přišla Ona, až do samé prázdnoty skloňujíc tvůj osud (LĮ 20) bolestný tvůj život můj uvězněný sen buď pevný proklej mistrovství vět a rytmus všedních dnů kde se skloňuje utrpení jako číše vína (LĮ 46) den až do krve řád bojových pravidel nás svět poučuje řeší a skloňuje (EI 28) Termín pád je zde zřejmě chápán jako „všechny možné formy nějakého objektu“. Zajímavé je, že v antické tradici byl tento termín (řec. ptōsis = lat. casus „pád“) chápán velmi široce, např. všechna minulá časová období byla označována jako p á d y. V. Rubavičius věnuje velkou pozornost grafickému (viditelnému) aspektu jazyka: odlišují nás tečky a čárky ptáků vzdáleného namodralého racka vykřičník se zabodne do tvých pootevřených rtů (EI 32) ostré vykřičníky ulic nechávají naše těla na pokoji (LĮ 90) jarním deštěm opařené kopce — ironicky bolestná interpunkční chyba (LĮ 52) V těch příkladech, v nichž se hovoří o grafickém aspektu jazyka, nejvíce bije do očí termín písmeno: vítr kolem dokola písmenoval přísně a nečitelně (EI 49) jejich smrt je potřebná pro písmeno (LĮ 70) 83 jako pavouci, kteří mezi nebem a hudbou tkají pavučinu – do ní padá prázdnota – zrodí se samohlásky a souhlásky (LĮ 69) Užívání termínu písmeno je velmi široké. Pohybuje se od jasné metafory několik ptačích písmen ve sněhu (LĮ 107) rozsekáme se, až na nás zapomenou, jakmile na nás zapomenou, rozplyneme se po písmenech (LĮ 78) až k naprostému absurdnu pes brzy a tiše proběhne, posedlý písmeny (LĮ 75) Termín písmeno (resp. po písmenech, samohláska, souhláska) se ukázal jako nejtrvalejší. Postupem času básníkův zájem o lingvistiku pozvolna vyprchával. V knize „Nebe a jiné přírodní síly“ nacházíme pouze: a stopu písmeno navrátivší se, aby bylo pro paměť snazší a bezpečnější (D 14) doušek bezpísmenného úsměvu (D 41) plechovka se odkutálela po písmenech (D 48) nečekaně vytrhne z hrdla i s kořenem první samohlásku (D 58) Lze vyvodit závěr, že básník zřejmě ukončil experiment s lingvistickými termíny, které čtenáře šokovaly. Pokus byl zajímavý, 84 neúspěšný. Příčina neúspěchu je prostá: termíny náležejí k vědeckému stylu (funkce metajazyka), zatímco báseň se opírá o funkci poetickou. Funkce metajazyka a poetická funkce jsou protikladné póly: proto se alespoň v naší době nepíší gramatiky ve verších a v básních se s vědeckými termíny setkáváme jen zřídka. Na závěr bychom se rádi zastavili u dvou básní S. Gedase. V tvorbě tohoto básníka bývá lingvistická myšlenka často vyjádřena velmi zřetelně a jazyková analýza, byť opředená poetickou nápaditostí a fantazií, je zajímavá a snadno „přístupná“ strukturálnímu zobecnění. Takové jsou básně „Simonas Daukantas, píšící „Způsob života starých Litevců a Žemaitů“: nejvíc se Daukantas trápil tím, že podle jeho vědomostí Žemaité, když spatřili Baltské moře, vždy užasli a začali kamenět jediným východiskem před tváří emanace pro ně bylo ztuhnout, zpodstatnět; přídavné jméno nic neříká, zmítá se kdesi mezi „jít“ a „půjde“ (ŽGV 42) a „Poznámka 1985“: Vytautas Bložė zapomněl: ve starověkém jotvinském státě Skomanta nebylo ani jedno podstatné jméno, pouze slovesa (ŽGV 43) Srovnáme-li obě básně, vidíme jasně vyslovený protiklad: podstatnějící Žemaité a Jotvingové, kteří nemají 85 podstatných jmen. Takový protiklad bude ještě lépe pochopitelný, připomeneme-li si, že Žemaité jsou východní Baltové, zatímco Jatvingové jsou západní Baltové. Stejně jako v „Domě jazyka“ Just. Marcinkevičiuse tedy máme poetickou klasifikaci. V posledním případě ji však již nelze opřít o žádný jazykový materiál — jde pouze o půvabný poetický výmysl. Těchto několik poznámek umožňuje dospět k závěru, že lingvistické termíny v básních, ačkoli samy o sobě nevytvářejí lingvistickou poezii, často umožňují zamýšlet se nad jazykovým prostorem, který člověka obklopuje. Z k r a t k y BE — Nyka-Niliūnas A. Būties erozija. V., 1989. BM — Žukauskas A. Benamė meilė. V., 1983. BP — Marcinkevičius Just. Būk ir palaimink. V., 1980. D — Rubavičius V. Dangus ir kitos gamtos jėgos. V., 1988. EI — Rubavičius V. Eilinė istorija. V., 1985. LĮ — Rubavičius V. Laiko įtampa. V., 1981. PG — Žlabys-Žengė J. Pavasarių gramatikos. V., 1992. R — Erlickas J. Raštai ir kt. V., 1987. ŽGV — S. Geda. Žalio gintaro vėriniai. V., 1988. Čísla za zkratkou označují stránku, z níž je citát převzat. 86