Kaip nereikia rengti žodynų

spoluprací, longitudinální výzkum – kontinuálním či pokračujícím výzkumem, sukcesivita (protiklad současnosti) – následností či posloupností, validita (kritérium kvality experimentů a prostředků psychologického měření – jejich vhodnost, adekvátnost) – vhodností. Kromě těchto poznámek lze zmínit také určitou nekonzistentnost. Aniž bychom se pouštěli do problémů systematičnosti termínů či důslednosti jejich užívání, stačí říci, že sestavovatelé slovníku se nedokážou rozhodnout, zda psychologové SSSR ještě existují, či nikoli. Tentýž A. Lurija je na jednom místě označován za psychologa SSSR, jinde (v jednom případě dokonce na téže stránce) za ruského psychologa. Takovéto nejednotnosti se však dají velmi snadno napravit. Je třeba předpokládat, že sestavovatelé slovníku při přípravě jeho nových vydání mnohé opraví, včetně zmíněných nedostatků. Snad se vážněji zamyslí i nad tvorbou litevské terminologie. Tím spíše, že jak ukazují uvedené příklady, litevské termíny bývají často jasnější i kratší. Psychologové přece nepochybně chtějí, aby jim rozumělo a jejich práci četlo co nejvíce lidí. Birutė LENKTYTĖ JAK SE NEMAJÍ SESTAVOVAT SLOVNÍKY V současnosti vychází značné množství různých slovníků, zejména slovníčků. Když se podíváme na čísla, mohli bychom obdivně zvolat jak nad rozsahem práce, tak nad tak početným zástupem lexikografů, sestavovatelů slovníků a vydavatelů. Odedávna je přece známo, že ze všech jazykovědných činností je nejtěžší psát slovníky. A tolik lidí na tom pracuje! Jaké lingvistické vzlety, přímo lety! Skutečný zlatý věk lexikografie. Bohužel, bohužel... Při listování nejedním novým plodem našeho slovníkářského úsilí člověk záhy ztrácí iluze – mnozí sestavovatelé a vydavatelé příliš snadno doufají, že obohatí litevskou lexikografii. Je tu spousta uspěchané práce, neobyčejně nekvalitní přípravy a zpracování, přímo brak. Ukazuje se, že nejednomu sestavovateli či vydavateli chybí i sebemenší představa o tom, jak se mají slovníky psát a vydávat. Jedna z nejdůležitějších, nejplodnějších a nejuznávanějších oblastí litevské jazykovědné práce se mění v lexikografický byznys, v jakési jazykovědné Gariūny. Vždyť na první místo 106 se dostalo nikoli obohacování litevské lexikografie ani kvalita práce, nýbrž hmotné obohacování samotných sestavovatelů a vydavatelů. Kolik brakových knih si lidé nakoupí a kolik nepravd se naučí, pokud se z těch slovníků vůbec něco učí! Je pravda, že tímto „byznysem“ se zabývá především nejeden sestavovatel či překladatel všeobecných překladových slovníků, konverzačních příruček a také slovníků či slovníčků z oblasti ekonomie, podnikání apod. Z bohatství slovníků z jiných oborů nezbohatneš. Ani se do jejich přípravy a vydávání nepouštějí tak horlivě. S úpadkem státního nakladatelství a současným rozšiřováním drahé soukromé knižní produkce, která usiluje o rychlý a zřejmě vysoký zisk, zanedlouho nastanou časy, kdy vědeckou knihu či nějaký odborný slovník bude moci vydat snad jen sám autor ze svého mizivého platu. Místo aby za plody své práce něco dostal, bude muset sám umožnit výdělek vydavatelům, tiskařům a prodejcům, tak jako se to před válkou stalo prof. L. Vailionisovi, vedoucímu sestavovatelů „Litevského botanického slovníku“. A stará lidová moudrost se zcela potvrdí – z vědy nezbohatneš, jen se nahrbíš. Když jsem se tedy seznámil se „Slovníčkem termínů anatomie a morfologie rostlin“ od Stasė Janonienė, který vydal Vilniuský státní pedagogický institut (nyní Vilniuská pedagogická univerzita)1, nevznikla touha o něm psát vůbec proto, že by zde autorka chtěla vydělat (tento slovníček nebyl napsán ani vydán za tímto účelem), nýbrž proto, že měla velkou snahu pomoci studujícím budoucím učitelům biologie lépe porozumět odborným termínům svého oboru. Jak sama píše v předmluvě ke slovníčku, chtěla „pomoci osvojit si termíny, systematizovat a objasnit pojmy anatomie a morfologie rostlin, připravit studenty k práci s odbornou literaturou aj.“ (s. 1–2). To jsou velmi závažné a chvályhodné cíle. Vysoká pedagogická škola, škola učitelů, jistě nemá a nemůže mít vyšší cíle než připravovat dobré, ba velmi dobré učitele. Dobrý učitel musí být především dobrým, přímo vynikajícím znalcem vyučovaných předmětů. Nedostatečně osvojené učivo nelze v žádném případě napravit ani vzornou znalostí toho, j a k v y u č o v a t. Úkolem slovníčku je pomoci student- 1 J a n o n i e n ė S. Augalų anatomijos ir morfologijos terminų žodynėlis. Vilnius, 1990. 40 p. 107 je lepší se naučit, co učit. Nakolik je slovníček vhodný k výuce samotné botaniky, nedokáže nebotanik posoudit, ale při výuce a kultivaci botanického jazyka bohužel příliš nepomůže. Čtenáři slovníčku především vůbec není jasné, proč je alespoň polovina předmluvy (více než jedna stránka) věnována tomu, jak se píše, „podat základní informace o pravopisu, výslovnosti a přízvuku latinských slov“ (s. 2). Vždyť do tohoto slovníčku byla zařazena nikoli latinská, nýbrž slova přejatá z jiných jazyků a zdomácnělá. Pravda, jsou zde uvedena také vysvětlení původu slov složených z počeštěných základů (například dorsalis – lat. dorsum – záda, s. 12; a i zde v nejednom případě chybí přesnost, například právě zde – proč nebylo uvedeno latinské adjektivum dorsalis), avšak původním zdrojem velké části těchto slov či jejich morfémů je řečtina (vysvětlení původu jsou uvedena zjednodušeně latinkou). Při četbě velmi stručného výkladu latinského přízvuku (několik pravidel, s. 3) vyšlo najevo, že autorka slovníčku považuje tato slova přejatá do našeho jazyka za latinská a klade v nich přízvuk podle pravidel latiny – píše: „1. Ve víceslabičných slovech se přízvuk klade na: 1.1. Předposlední slabiku, je-li dlouhá (aleurónas). 1.2. Třetí slabiku od konce slova, je-li krátká (aktinomórfinis)“ atd. Právě proto tento slovníček nejprve překvapil neobvyklostmi v přízvuku – používá se zde výhradně znak pravého přízvuku, a značná řada slov je z hlediska pravidel spisovného jazyka přízvukována žargonově. Ukázalo se, že autorka nevěděla, že zdomácnělá přejatá slova se přízvukují podle pravidel litevštiny! Anebo jde o nový termín akcentologie? Přesto se jazykovědci samozřejmě zatím nebudou řídit „Slovníčkem termínů anatomie a morfologie rostlin“ a budou označovat přízvukové typy přízvučných slabik (tj. nebudou používat pouze znaménko přízvuku směřující doprava), avšak když uslyší nebo někde najdou přízvukové označení, nebudou učit přízvukovat aerenchima 4, atmosfera 7, biosfera 8, chaláza 9, chlorenchima 9, chondriosoma 10, chromatómera 10, chromonéma 10, chromosóma 10, citoplázma 11, diafrágma 11, diástra 11, diktiśóma 12, egzína 13, epibléma 15, epitéma 15, floéma 17, flóra 17, gaméta 18, grána 19 atd. – celkem více než padesát takto nesprávně přízvukovaných podstatných jmen druhé deklinace patřících k druhému přízvukovému typu. Všechna mají v jednotném čísle v nominativu a instrumentálu přízvuk na koncovce— 108 — a mají se tedy přízvukovat na koncovce, tj. arenchimà, atmosferą, biosferą, chalazą, chlorenchimą, diafragmą, diastrą... hialoplazmą, intiną, kaliptrą, karioplazmą, kolenchimą, koleorizą, komisūrą, ksilemą, leptonemą, lizosomą, membraną, meristemą atd. až po poslední termín tohoto typu zoosporą. Bohužel je v tomto slovníčku pouze jeden termín (ekosistemą) přízvukován na koncovce, a navíc nesprávným přízvukovým znaménkem (má být obrácené). A zde je několik dalších typů přízvukových chyb ve slovníčku: fitohormonai 17 (=fitohormonai), fotosintezė 17 (=fotosintezė), periferija 31 (=periferija), politomija 32 (=politomija), protoginija 33 (=protoginija), tetraedras 37 (=tetraedras), zoofilija 39 (=zoofilija) atd. Kromě toho je u složených termínů z nějakého důvodu přízvukově označena pouze první složka, např.: achromatinė verpstė 4 (=achromatinė verpstė), amfitbloeminė sifonostelė 5 (=amfitbloeminė sifonostelė) až po vegetatyvinio dauginimosi 38 (=vegetatyvinis dauginimasis). Je tedy jasné, že recenzovaný slovníček se k učení přízvukování vůbec nehodí. Budoucí učitelé se zde učí nesprávnému přízvukování, což je závažným porušením obecných požadavků na jazykové vzdělávání jak na vysokých, tak na středních školách. Uživatelé slovníků jsou samozřejmě zvyklí se domnívat, že celý text současných slovníků je napsán podle platného pravopisu – jak uváděné termíny (mnohé z nich se do obecných jazykových slovníků nedostanou, takže terminologické a jiné speciální slovníky jsou jedinými zdroji, v nichž je uveden jejich normativní pravopis), tak výklady a konečně i ekvivalenty v jiných jazycích odpovídají pravopisným pravidlům těchto jazyků. Tak by to mělo být. V alespoň trochu lépe připravených a pečlivě vydaných slovnících tomu tak skutečně je. Bohužel se ve „Slovníčku termínů anatomie a morfologie rostlin“ vyskytují různé pravopisné chyby (nejen tiskové!) – některá heslová slova jsou napsána chybně, např.: androcėjus 5 (=androcėjus), endemai 14 (=endemai), empyrinis 14 (=empirinis), generatyvinis 18 (=generatyvinis), genecėjus 18 (=ginecėjus), partenogenezė 31 (=partenogenezė), plasmolizė 32 (=plazmolizė), trachėjos 38 (=trachėjos); pravopisné chyby se objevují i ve výkladech, např.: abecėle (=abėcėlė; heslo stigma 35), išsiskyrimas (=išsiskyrimas; heslo gutacija 19), išskirimas (=išskyrimas; heslo ekskrecija 13), kurinys (=kūrinys; heslo rep-raduktyvinis 34), molekulė (=molekulė; heslo chromomera 10), netoks 109 (=ne tak; str. hemiceliulóza 19), oranžová (=oranžová; str. karoten 23), otáčení (=otáčení; str. anizotropie 6), bičíky (=bičíky; str. zoospora 39) atd. Mnoho pravopisných a přepisových chyb se vyskytuje v latinských a řeckých slovníčcích citovaných ve výkladech původu termínů. Ani z hlediska pravopisu tedy nelze uvedenému slovníčku bezvýhradně důvěřovat; na mnoha místech v něm prosvítá nenormativní výslovnost slov. Ve slovníčku se vyskytují nedostatečně nebo ne zcela počeštěné termíny, např.: dichasis (lat. dichasium 11; =dichazis =dvistypý květenství BŽ 455), funikulus (lat. funiculus 18; =funikulas =poutko⟧ BŽ 374), perpendikuliaris (lat. perpendicularis 31; =perpendikuliaras =stav), sinezezis (řec. sinezezis 36, syniezis BŽ 379; =sinizezė), sora (řec. sóros 36; =soras BŽ 391, TŽŽ 458) atd. Ve slovníčku se především vysvětlují termíny cizího původu. Protože nejsou všude uvedeny existující české ekvivalenty těchto výpůjček a ani ty uvedené nejsou zvýrazněny či odlišeny od ostatního textu, uživatel slovníčku se učí pouze rozumět přejatým termínům, ale, dá se říci, neučí se stávající české termíny. Např.: andafazė 5 (BŽ 24 a nesplývavá fáze), androcejus 5 (BŽ 219 však k tomuto účelu uvádí pouze tyčinkoví), asimiliacija 7 (BŽ 40 a asimilace), bazalinis 8 (bazální), bivalentas 9 (BŽ 87 bivalenty viz dvojice, geminy), dermatogenas 11 (hlavní termín v BŽ 300 – dermatogen), hipoderma 21 (BŽ 179 a podkoží), meristema 26 (BŽ 275 a dělivé pletivo) atd. Je pravda, že botanické názvosloví je dosud příliš málo počeštěné; v tomto ohledu přinesl příliš málo i „Slovník botanických termínů“ vydaný v roce 1965. Přinejmenším běžné české termíny je tedy třeba velmi chránit, pokud se nepokoušíme o výraznější počešťování. Proto je těžké pochopit, proč se do recenzovaného slovníčku dostalo slovo „cielė“ („buňka“) 9 (před sedmi desetiletími se o tom vedla polemika a ustálilo se slovo „ląstelė“), proč do něj bylo zařazeno „štatyvas“ 37, které nenabízejí normalizační příručky (=stovas, pastovas), proč je ve výkladu termínu epikotilis 15 uvedeno slovo antskiltė, když BŽ 31 považuje za hlavní termín variantu tohoto slova antskiltis (tuto variantu uvádí i TŽŽ 141). Mimochodem, ve zmíněném slovníčku je i více dalších neobvyklých variant termínů, např.: alkoloidas 5 (srov. alkaloidai BŽ 20, TŽŽ 23), libriformos 26 (srov. dřevní vlákna, libriform BŽ 328, 262, TŽŽ 288), nitrofilai 28 (srov. nitrofyty, dusíkomilné rostliny BŽ 298, nitrofilní au- 110 galai, nitrofitai LTE VIII 208, nitrofilai viz nitrofitai TŽŽ 341), perispermis 31 (srov. perispermas BŽ 320, LTE VIII 560, TŽŽ 376) atd. K neobvyklostem ve slovníčku je třeba zařadit také termín kiaušaląstė, užívaný pouze ve výkladech, 6, 7, 31, 35 (= kiaušialąstė BŽ 203, DŽ 337 atd.). Nezdařil se termín velamenas 39, zařazený do slovníčku (mimochodem, BŽ 431 pro tento účel uvádí termín šaknų apvalktis, lat. velamen) při výkladu jiného termínu, anebo se jen nezvrhne v velenu (viz korpusas 24). Ve studijním slovníčku je vhodné vysvětlovat různé termíny a jejich varianty vyskytující se v literatuře, uživateli takové publikace však zároveň musí být jasně řečeno, co se doporučuje užívat. A samozřejmě sám sestavovatel slovníčku musí studentům ukazovat příklad správného užívání termínů. Významy termínů ve slovníčku jsou vysvětleny. Je možné, že se při jejich vysvětlování vycházelo z údajů v seznamu lexikografických pramenů (celkem 9 publikací) zařazeném na konci knížky. Je však podivné, že se do tohoto seznamu nedostal „Botanikos terminų žodynas“ (V., 1965) ani litevské encyklopedie. Možná právě proto, možná z jiného důvodu, je řada výkladů nepřesných a některé jsou přímo nesprávné. Napsat přesný, jasný a stručný výklad významu slova či termínu je náročná práce vyžadující velké znalosti a dovednosti. Vyžaduje výbornou znalost nejen oboru, ale také základů lexikografie. Stejně jako k tomu, abychom mohli léčit lidi, nestačí přečíst si učebnici interního lékařství, nestačí ani prolistovat, nebo dokonce přečíst slovník, abychom se sami mohli pustit do psaní slovníků. Bohužel, právě toto autoři či sestavovatelé slovníků a slovníčků často neumějí, a dokonce to ani neoceňují. Nestačí umět vysvětlovat pouze významy. Jako každá práce má i lexikografie mnohá tajemství, svou teorii a praxi. Chce-li se člověk stát lexikografem, musí tomu věnovat přinejmenším stejně tolik času jako studiu botaniky. Autorka „Augalų anatomijos ir morfologijos terminų žodynėlis“ si bohužel tuto „maličkost“ zjevně neuvědomila. Nyní k samotným výkladům termínů ve slovníčku. Za prvé, zcela nesprávně je vysvětlena značná část mnoha přídavných jmen uvedených ve slovníčku. Většinou jsou zde vykládána jako podstatná jména, nezřídka dokonce jako podstatná jména s konkrétním významem, tj. jako skutečné názvy věcí (přídavná jména označují vlastnosti, podstatná jména od nich utvořená jsou názvy těchto vlastností), např.: achlamidinis „květ bez okvětí“ 4, aciklinis 111 “spirálovitý kruh, jeho části jsou připojeny spirálovitě” 4 (tyto dva termíny jsou vysvětleny jako druhy kruhu, nikoli jako určité vlastnosti kruhu), akropetální „vrcholový růst rostliny. Větvení vrcholu” 4 (vysvětleno jako označení děje či stavu), autochtonní „škrob místního původu, vzniklý na daném místě” 7 (znamená to tedy, že tímto slovem se podle autorky slovníčku označuje druh škrobu!), cyklický „kruhovitý kruh, jeho části jsou rozmístěny (=rozmístěny) do kruhů” 10 (zde se vysvětluje nikoli vlastnost, nýbrž pojem „cyklický kruh”), edafický „půdní faktory ovlivňující rostliny” 12, mytologický „příběh o bozích” 26, optický „přístroj, který je založen (=založen) na zákonech šíření světla” 29 atd. donekonečna. Je pravda, že touto nemocí trpí i některá vysvětlení v „Botanickém terminologickém slovníku“, tam však lze najít i vhodná vysvětlení, srov.: aceiklinis – 1) rec. slov. s. 4: „spirálovitý květ, jeho části jsou připojeny spirálovitě“; 2) BŽ 12: „netvořící kruh, spirálovitý“; 3) TŽŽ 10: „mající otevřený (nepřerušený nebo rozvětvený) řetězec atomů uhlíku“. apokarpinis – 1) rec. slov. s. 6: „gyneceum květu tvořené nesrostlými plodolisty“; 2) BŽ 35: „tvořený nesrostlými plodolisty“. Za druhé, některé výklady jsou nejasné, např.: parakarpis „jednopouzdrý semeník a parietální placentace (viz) gyneceum“ 30, staminodis „květní tyčinka sterilní – nevytvářející pyl“ 36, zigota „po splynutí gamet vzniká buňka, která dává vzniknout novému organismu“ 39 atd. Nejasnost zde vyplývá z toho, že jsou formulovány popisné věty. Co je ten staminodis – stav, vlastnost? Co je ta zigota – proces, při němž po splynutí gamet vzniká buňka dávající vzniknout novému organismu? BŽ týmiž slovy tvrdí něco jiného: staminodis „vystouplá sterilní tyčinka bez pylu“ 404 (tedy druh tyčinky), zatímco zigota „buňka vzniklá splynutím gamet, která zpravidla dává vzniknout novému organismu“ 485 (tedy ona sama buňka). Při nepřesném vyjadřování myšlenek lze napsat i velké podivnosti, např.: evoliucija „vývoj změn světa a společnosti“ 15 (evoluce je sama změna, neboli vývoj, nikoli „vývoj změn“), funikulus „semeno- 112 Počáteční stopka se nazývá semenný provazec 18 (zde je přece třeba vysvětlit, co je semenný provazec! Je pravda, že po otevření BŽ 374 se ve slovníčku používá výraz semeno pro tento drobný útvar, lat. funiculus arba funiculus umbilicalis, rus. семяножка, фуникулюс, který se tedy litevsky také nazývá sėklaitis. Tento funikulus byl tedy převzat z latiny, nebo snad i z ruštiny), v hesle geneze „souhrn korunních lístků květu se nazývá korunním lístkem“ 18 (stejná poznámka? BŽ takový termín vůbec neobsahuje, je v něm pouze vaislapynas – lat. gynaeceum, gynoecium, gynoeceum, rus. гинецей), takže zde je už rusismus uveden jako heslové slovo a místo vysvětlení je vložena definice plodolisty) atd. Studentovi nebude jasné, zda má věřit vyučující, nebo BŽ, když se vysvětlení termínů liší; srov. akrogamija „pylová láčka proniká dovnitř vajíčka mikropylem (viz)“ 4 a „pronikání pylové láčky do vajíčka jeho vrcholem, při němž se narušuje pletivo, když je mikropyle uzavřená v důsledku úplného srůstu integumentu“ BŽ 16–17; akrotonija „vrcholové větve výhonu, které jsou blíže vrcholovému – mateřskému výhonu“ 4 a „takové uspořádání pupenů a postranních výhonů na hlavní ose, při němž se pupeny a výhony směrem k vrcholu postupně zvětšují, takže největší pupeny nebo nejsilnější z nich vyvinuté výhony se nacházejí ve vrcholové části hlavní osy. <...>” BŽ 17; anemofilija „vítr je prostředníkem opylování rostlin“ 6 a „opylování květů pomocí větru“ BŽ 26 atd. Bylo by možné uvést mnoho příkladů, které zjevně dokazují, že autorka slovníčku St. Janonienė neumí termíny vysvětlovat. Bylo to patrné již z uvedených příkladů a potvrdila by to i řada dalších, např.: kommensalizmas „rostliny si při růstu navzájem škodí“ 24 (srov. „jedna z forem mezidruhového soužití organismů: jedinci jednoho druhu (kommensálové) trvale nebo dočasně žijí na úkor jedinců jiného druhu, aniž jim škodí“ TŽŽ 254); maceracija „po rozpuštění mezibuněčných lamel se v pletivu uvolňují buňky“ 26 (srov. „uvolňování jednotlivých buněk v pletivu po rozpuštění mezibuněčných lamel. <...>“ BŽ 267); poliploidija „během dělení jádra (=dělení) se zvýší počet chromozomů“ 92 (srov. „zvýšení počtu chromozomů v jádrech rostlinných buněk na více než dvojnásobek ve srovnání s haploidním počtem chromozomů typickým pro daný druh“ BŽ 334); zoochorija „živočichové šíří plody“ 39 (srov. „šíření semen pomocí ptáků nebo hospodářských zvířat“ BŽ 485) atd. 113 a další. Vyskytují se případy, kdy jsou obecné biologické termíny ve slovníčku vysvětlovány pouze jako botanické termíny, např.: biocenozė „rostlinné společenstvo“ 8 (srov. „společenstvo organismů zahrnující souhrn rostlinstva a živočišstva na určitém stanovišti“ BŽ 86). Ve výukových publikacích, a nejen v nich, je přesto třeba uvádět celý rozsah významu termínu. Je lepší a pohodlnější seznámit uživatele termínů se skutečným významem hned, a ne postupně. A nyní k jazykovým otázkám. Autorka slovníčku věnovala jazyku zjevně příliš málo pozornosti. Kromě již zmíněných zvláštností přízvuku a pravopisu je zde mnoho nesouladů, jako by termín pocházel odjinud než jeho vysvětlení, např.: astrosklerėidė „kamenné buňky (=kamenná buňka) s paprskovitými výběžky“ 7, ekstrafloralinė nektarinė „nektária (viz), která se nacházejí nikoli v květu, ale např. na řapících (=nektárium, které se nachází nikoli v květu, ale například na řapíku)“, geofitas „suchozemské rostliny (=rostlina), jejichž (=jejichž) obnovovací pupeny jsou skryté (=jsou skryté) v zemi“ 18, velamenas „obal vzdušných kořenů, tvořený (=tvořený) odumřelými buňkami. <...>“ 39 atd. Ve vysvětleních se užívají i nesprávná slova, např.: bestruktūrinis (= bestruktūris) ve vysvětlení termínu kuticula 25, beazotinis (= beazotis) ve vysvětlení termínu tinidai 37; jsou zde i nesprávná vyjádření, např.: fiksavimas „ošetření buněk, pletiv nebo orgánů různými látkami, které je po určitou dobu zachovávají nezměněné (=nezměněné)“ 16, a také chyby v interpunkci. Dodáme-li, že slovníček má i různé další nedostatky lexikografického zpracování – termíny zařazené mimo abecední pořadí, např.: bazipetalis 8, heterogeninis 20, oksifolitai 29 atd., nevysvětlené termíny, např.: dominavimas 12, heterotipinis 20, koguliuoti 24, objektas 29 atd.; chybí celá řada termínů zařazených do vysvětlení s odkazem viz, např.: branduolys (srov. homogeninis 21), geografinis (srov. endemai 14), mikrobas (srov. fitoncidai 17), nektarinė (srov. ekstrafloralinė nektarinė 13), polisacharidas (srov. hemiceliuliozė 19), protoplastas (srov. ergastinis 15), vegetacija (srov. efemeras 12) atd.; lze nepochybovat o tom, že recenzovaný slovníček bude uživatelům jen málo užitečný, zatímco škod může způsobit mnoho. Nebude plnit úlohu „pomocného učebního prostředku pro studenty biologických oborů“ (s. 1). 114 Je škoda, že autorce slovníčku nepomohl ani recenzent prof. A. Janonis, který má stejné příjmení. „Slovníček termínů anatomie a morfologie rostlin“ je dalším z mnoha příkladů současné lexikografie, který ukazuje, že do práce na slovnících se často pouštějí lidé, kteří nemají ponětí, jak se to dělá (o alespoň nějaké přípravě ani nemluvě!). Zkratky BŽ – Botanikos terminų žodynas// Vyr. red. J. Dagys. V.: Mintis, 1965. DŽ1 – Slovník současné litevštiny// Odp. red. J. Kruopas/ 1. vydání. V.: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1954. LTE VIII – Lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V.: Mokslas, 1981. T. 8. TŽŽ – Tarptautinių žodžių žodynas// Ats. red. V. Kvietkauskas. V.: VER, 1985. Poznámka: číslice uvedené vedle zkratky označují stránku daného slovníku, na níž je uveden zmíněný termín. St. KEINYS 115