Terminology and language policy (towards establishing rudiments of linguopolitology)

Terminologie a jazyková politika (k ustavení základů lingvopolitologie) SERGIUSZ GRINIEWICZ University of Białystok Moscow Humanities Pedagogical Institute Jedním z nejzajímavějších a nejaktuálnějších směrů moderního lingvistického výzkumu jsou problémy jazykové politiky a jazykového plánování, které společně tvoří základ vznikající nové vědy. Na toto téma již existuje poměrně značné množství publikací, avšak jen málokterá se zabývá terminologickými aspekty jazykové politiky, kromě konstatování, že v oblasti příslušné terminologie panuje mnoho nejednoznačností, které komplikuje skutečnost, že toto pole má do jisté míry v různých jazycích odlišnou terminologickou strukturu (Cillia and Busch 2005). V tomto článku se zaměříme na následující úkoly: 1) stanovit základní pojmovou soustavu a schéma této oblasti poznání a navrhnout příslušnou terminologickou soustavu; 2) stručně představit a probrat její prvky; a 3) zvážit terminologické aspekty jazykové politiky. Zamýšlíme se poukázat alespoň na několik terminologických aspektů nezbytných pro úplné porozumění při přijímání politických rozhodnutí týkajících se jazyka a ukázat, že ačkoli je cílevědomá systémová terminologická činnost zásadní pro úspěšnou podporu jazykového rozvoje, v současnosti neexistují důkazy o systémovém přístupu k jazykovému plánování. Zkoumání politických aspektů jazyka a jazykové politiky má poměrně dlouhou historii. Jak uvádějí de Cillia a Busch (Cillia and Busch 2005), počátky vědeckého uvažování o jazykových politikách a politice (LPP) jako o samostatné oblasti spadají zejména do 60. let 20. století (Ricento 2000: 10, Labrie 1996: 828), a to v publikacích, jako jsou Haugen (1966), Kloss (1966) či Fishman (1968), v nichž se pozornost zpočátku soustředila na aspekt jazykového plánování. Ricento (2000) rozlišuje celkem tři etapy vývoje jazykové politiky a plánování jako oblasti výzkumu: pro rané práce je charakteristický zájem 6 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... o dekolonizaci a utváření státu, převaha strukturalismu v sociálních vědách a pragmatismu jako strategické orientace. Druhá fáze se pod vlivem kritické sociolingvistiky zaměřila na sociální, ekonomické a politické důsledky jazykového kontaktu. V 90. letech 20. století se strategickým cílem stala jazyková lidská práva; postmoderní a kritické teorie kladou do popředí jazykové ideologie. O současné situaci poznamenává: „zda se paradigma ekologie jazyků prosadí jako nejdůležitější koncepční rámec pro výzkum LPP, teprve ukáže čas“ (Ricento 2000: 22). Ve východní Evropě, zejména v bývalém SSSR, však již od 20. let 20. století vznikla v souvislosti s rozsáhlým rozpracováváním národních jazyků řada publikací o jazykové politice. Aktivity v oblasti jazykového plánování vycházely z přesvědčení, že v plánované ekonomice lze jazyk socialistické společnosti úspěšně řídit. Později se tyto teoretické studie staly součástí sociolingvistiky, ačkoli dnes tento obor překročil její rámec. Je třeba zmínit, že v současnosti neexistuje shoda ani na názvu nové vědy. Podle Spolského a Lamberta, podobně jako u mnoha nových oborů, se i zde nadále vedou spory o název; používají se označení jazyková politika (Nesiah 1954; Sibayan 1974), jazykové zacházení (Neustupný 1970), pěstování jazyka (Prague School 1973), jazykové inženýrství (Sibayan 1974), jazykové plánování (Haugen 1959) a jazykový management (Jernudd 2001, Spolsky and Lambert 2005). Z hlediska terminologické vědy jde o běžnou situaci – v počáteční fázi se pro novou vědu obvykle používají různé názvy, které odrážejí odlišné přístupy a možné aspekty, jež je třeba vzít v úvahu. Přesto již lze na základě navržených definic a zkoumaného materiálu stanovit obecnou strukturu nové vědy, její hlavní části a směr výzkumu. Pro označení teoretických základů jazykové politiky bychom navrhli termín lingvopolitologie, a to s ohledem na existenci politologie jako ustavené vědy a analogicky k již existující vědě lingvokulturologie. V přístupech k chápání jazykové politiky na Západě a ve východní Evropě je mnoho společného. Ať už je jazyková politika definována jako obecně dohodnutý soubor voleb jazykových prvků či jazykových variet a přesvědčení nebo ideologií spojených s těmito volbami Terminologija | 2010 | 17 7 ve společenství mluvčích (nedefinovaný termín, jehož rozsah sahá od rodiny přes národní stát až po mnohonárodní uskupení), uskutečňované v jazykových praktikách nebo ve formálních politických rozhodnutích, jako jsou zákony, ústavy či předpisy (Spolsky and Lambert 2005), nebo jako koncepce a plánování politické činnosti ve vztahu k jazyku (Cillia and Busch 2005), případně jako souhrn ideologických principů a praktických činností při řešení jazykových problémů ve společenství či státě jako součást národní politiky (Дешериев 1990), považujeme za její hlavní složky jazykovou ideologii a jazykovou politiku. Jazyková politika může být vnější, pokud se týká jazykových vztahů mimo danou zemi, nebo vnitřní, pokud se zabývá jazykovými vztahy uvnitř země. Jazyková ideologie se podle tvrzení ustavila jako samostatný obor lingvisticko-antropologického studia v posledních desetiletích 20th. století, když spojila jazykovou etnografii s poznatky ze sociálněvědního studia ideologie (Blommaert 2006). Ačkoli je tento obor podle Woolardové stále ve značné míře ve výstavbě, jeho vliv na lingvistickou antropologii, lingvistiku, analýzu diskurzu a sociolingvistiku je značný (Woolard, 1998). Podle našeho názoru, když hovoříme o jazykové ideologii, obvykle máme na mysli jazykovou strategii založenou na existující jazykové situaci a na hodnocení stavu příslušného jazyka či jazyků – jazykovém hodnocení. V jazykové situaci lze rozlišit následující aspekty: – počet existujících idiomů (idiomem se rozumí řeč vlastní určitému národu či místu nebo pro něj typická; dialekt či místní jazyk – The Oxford companion to the English language 1992); – povaha složek jazykové situace (jazyky, dialekty či subdialekty); – genetické vztahy mezi idiomy (příbuzné, nepříbuzné); – funkce jednotlivých idiomů; – povaha dominantního idiomu – domácího či importovaného (srov. Виноградов 1990). Existují různé typy jazykové situace. Může být jednojazyčná, dvojjazyčná či vícejazyčná; exoglosní, tedy tvořená souhrnem různých jazyků, nebo endoglosní – tvořená souhrnem teritoriálních a sociálních dialektů téhož jazyka; vyvážená, pokud jsou její složky (jazyky, dialekty) funkčně rovnocenné, nebo nevyvážená, když její složky jsou 8 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... rozšířených v různých oblastech komunikace a mezi sociálními skupinami (Швейцер 1990). Při hodnocení jazyka (dialektu, subjazyka) (posuzování jazyka, jazykové analýze) se berou v úvahu následující kvantitativní charakteristiky: demografická síla jazykového útvaru (počet rodilých mluvčích v poměru k celkovému počtu obyvatel daného území); komunikační možnosti jazykového útvaru (počet funkcí, které plní jednotlivé jazykové útvary, ve vztahu k celkovému počtu těchto funkcí); politický status jazykového útvaru; prestiž jazykového útvaru; úroveň rozvoje jazykového útvaru; míra změn (vývoje) jazykového útvaru; lingual tendencies (cf. Виноградов 1990). Výše uvedené faktory je třeba zohlednit v jazykové strategii – vědomých či implicitních záměrech týkajících se jazyka (nebo jazyků), které se utvářejí v příslušných přístupech a uskutečňují se v politice. Taková strategie může být retrospektivní – zaměřená na zachování stávajícího stavu jazyka (udržování jazykové kultury, omezování nadměrného přejímání výpůjček apod.), nebo perspektivní – zaměřená na rozvoj jazyka; může také nabývat podoby jazykového nacionalismu, kdy jsou menšinové jazyky ohrožovány a marginalizovány dominancí zavedených národních jazyků, nebo jazykového pluralismu (jazyková situace ve Švýcarsku nebo Belgii, kde mají národní jazyky stejná práva). Jazykovou politiku (LPt) lze definovat jako skutečnou politickou činnost ve vztahu k jazyku; lze ji odlišit od jazykové politiky (LPc), tj. pojetí a plánování takové činnosti (Ammon 2006), nebo ji chápat jako praktické činnosti související s jazykem ve společenství či státě, jež jsou součástí národní politiky (Дешериев 1990). Cíle LPt se mohou značně lišit v závislosti na zájmech a motivech – například „očišťování“ vlastního národního jazyka od cizích výpůjček, aby se stal výstižnějším symbolem národní identity, nebo šíření jazyka v rámci státu či za jeho hranice s cílem účinněji uplatňovat moc. LPt musí brát v úvahu stávající jazyková práva a může vést ke vzniku nových jazykových práv (Paulston 1997). Podle Ammona vnitřní LPt upravuje jazyk v rámci politického společenství, zatímco vnější LPt směřuje za jeho hranice. Pro stát je první z nich součástí Terminologija | 2010 | 17 9 vnitřní politiky, druhé vnější politiky. Vnitřní jazyková politika může být zaměřena na jazykovou strukturu (jazyková korpusová politika, LCPt) nebo na status a funkci jazyka (jazyková statusová politika, LSPt). Typickými cíli LCPt jsou grafizace (zavedení nebo regulace písma a pravopisu); standardizace včetně kodifikace (výběr a kodifikace norem pravopisu, výslovnosti, slovní zásoby, gramatiky a stylu či textů); „očišťování“ (odstraňování cizích výpůjček) a modernizace (rozvíjení moderní terminologie). Typickými cíli LSPt jsou šíření normy standardní variety a v případě vícejazyčných společenství přidělování jazyků určitým regionům (McRae 1975) nebo oblastem a funkcím – například úředním (Laitin 1992), vzdělávacím (jazyk výuky nebo vyučovací předmět na různých stupních vzdělávání; Lo Bianco 1987), náboženským (Landau and Kellner-Heinkele 2001), médiím nebo armádě (Ager 1996, Schiffman 1996). Politika podpory, udržování nebo oživování jazyka může zahrnovat LCPt, například vytváření či obnovu slovní zásoby, i LSPt, například podporu používání jazyka v rodině nebo jeho institucionalizaci ve škole (Ó Riagáin 1997). Soudě podle množství názvů, které se pro tento pojem za posledních 40 let nahromadily – například jazykové zacházení (Neustupny 1970), pěstování jazyka (Prague School 1973), jazykové inženýrství (Sibayan 1974), jazykové plánování (Haugen 1959) a jazykový management (Jernudd 2001) – jde o velmi důležitý pojem označující široké spektrum činností. Stejně jako v mnoha podobných případech lze tato synonyma spíše užívat v jejich obvyklém významu jako názvy jednotlivých aspektů jazykové politiky. Podle našeho názoru je třeba nejprve rozlišit dva obecné aspekty jazykové politiky – jazykové zacházení (nebo jazykový přístup) a jazykový management. Existují dva typy jazykových přístupů – buď pěstování jazyka, nebo bránění jeho rozvoji. V případě pěstování jazyka (pěstování – zlepšování či rozvoj prostřednictvím pečlivé péče, výcviku nebo studia – Longman dictionary of English language and culture) může vytváření příznivých podmínek pro rozvoj jazyka nabývat různých podob – od prosté podpory jazyka zlepšováním jeho stavu či zvyšováním jeho prestiže (v terminologii M. Inoueové valorizace určitého jazyka – Inoue 2006) přes rozšiřování slovní zásoby a zjednodušování pravopisu a gramatiky až po zavádění výhod spojených s jeho užíváním (přednostní využívání v komunikaci, dostupnost literatury, rozšíření oblastí jeho užívání apod.). 10 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... zahajování propagačních kampaní a státní opatření, například standardizace zvoleného jazykového útvaru. Jazyková standardizace přiznává určité jazykové varietě výsady, autoritu a legitimitu, a vytváří tak hierarchii, v níž jsou „nestandardní“ variety – ať už označované jako akcenty, dialekty, nebo jiné jazyky – marginalizovány. Taková jazyková hierarchie má často hegemonický charakter v tom smyslu, že ji mluvčí jednoduše považují za samozřejmou. I ve společnosti, kde se oficiálně oslavuje a prosazuje multikulturní, multietnický a vícejazyčný ideál, se standardnost jazyka mlčky předpokládá a naturalizuje takovým způsobem, že je spojována s morální nadřazeností, sociální mobilitou a „kulturou“ (Inoue 2006). V některých případech může mít pěstování jazyka podobu jeho oživování (revitalizace, znovuzískávání). Může také nabývat hrubé podoby vnucování jazyka, které je v rozporu s všeobecně přijímaným pojetím jazykových práv, přesto se však v některých evropských zemích stále praktikuje. Bránění jazyku (omezování, maření, vytlačování, vyhánění, donucování k ústupu, utlačování) může mít různé podoby: od zpomalení jazykového rozvoje oficiálními i neoficiálními prostředky přes přímé blokování jazyka (bránění jeho rozvoji, jazykový nihilismus) až po likvidaci jazyka (vytlačování, odstraňování, zavrhování, nahrazování, jazyková genocida). V případě jazykového managementu (management – umění či praxe řízení záležitostí – Longman dictionary of English language and culture) lze za něj považovat kroky, které přijímají formální autority, například vlády či jiné instituce, anebo osoby, jež se domnívají, že k tomu mají pravomoc, například rodiče, učitelé či akademie, s cílem změnit jazykové volby těch, o nichž tvrdí, že je mají pod kontrolou (Spolsky 2004). Jazykový management má tři složky: vypracovávání explicitních jazykových plánů a politik, které navrhujeme nazývat vlastním jazykovým plánováním (plánování – vytváření plánů, jimiž se něco navrhuje; (pečlivé) předběžné uspořádání – Longman dictionary of English language and culture), jejich realizaci (prostřednictvím pravidel či zákonů nebo přidělováním zdrojů), kterou navrhujeme nazývat jazykovou regulací, a hodnocení výsledků a účinků (srov. Rubin and Jernudd 1979: 2–3). Když hovoříme o různých činnostech tvořících jazykový management, měli bychom nejprve z několika důvodů zvážit terminologické aktivity. Zaprvé, rozvoj jazyka spočívá především v růstu slovní zásoby, neboť lexikální rovina jazykového systému je náchylnější ke změnám než jeho ostatní roviny. Jak jsme již upozornili v řadě Terminologija | 2010 | 17 11 publications (Griniewicz 2006, Гринев–Гриневич 2008), the growth of scientific and technical vocabularies is much faster than that of the everyday speech vocabulary, so at present the number of terms in some sciences (for example chemistry or biology) exceeds the number of common words. Latest information compels us to update some of our earlier data presented in (Griniewicz 2006) – according to Wikipedia modern biological terminology may now reach even up to 100 million names for varieties of living beings, and probably nowadays special lexical units comprise not 90%, but rather more than 99% of new words in modern languages. This tendency would remain, because special vocabulary not only already comprises the major part of any advanced national language but also is the most dynamic strata of language. Za druhé, v poslední době se objevily konkrétní politické důvody věnovat větší pozornost regulaci odborné slovní zásoby. Terminologická věda se v současnosti zabývá globalizací průmyslu, ekonomiky, kultury, a dokonce i každodenního života, která vede ke vzniku nových podmínek existence a interakce národních jazyků. Jedním z důsledků je zmenšování počtu aktivně užívaných jazyků. Podle výpočtů OSN během tohoto století přibližně 2 500 ze současných 3 000 fungujících jazyků zmizí z aktivního užívání. Ředitel výzkumu v institutu Living Tongues Institute for Endangered Languages při Swarthmore College (Pennsylvania), Dr. K. David Harrison, předpovídá, že do roku 2050 zanikne 90% světových jazyků. Jiné výpočty uvádějí 6 800 jazyků nebo 6 000 až 7 000 jazyků, z nichž má 90% zaniknout; výsledek je zhruba stejný (Grenoble 2006, Gorter 2006). Tato tvrzení znějí tragicky, jejich zdrojem však může být spíše terminologická neznalost či nedbalost, když jsou do seznamů jazyků nesprávně zahrnována nejen nářečí, ale někdy i podnářečí (nářečí jedné vesnice, говоры – nejmenší územní variety jazyka, prostředky každodenní komunikace obyvatel jedné, zřídka několika vesnic – Касаткин 1990, Пшеничнова 1997). (Všechny zdroje uvádějí, že je obtížné přesně určit počet jazyků na světě, protože hranice mezi jazykem a nářečím není vždy jasná.) Například v Dagestánu některými jazyky, jako jsou chamalinskij, bagvalinskij, botlihskij, godoberihskij, bezhtinskij, hvarshinskij, gunzibskij, ginuhskij, archinskij, buduhskij, hinalugskij, mluví méně než 12 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... 5 tisíc lidí a nemají písemnou podobu. Hrozí jim ztráta statusu samostatných jazyků. Neznamená to, že by zanikly – spíše by byly správně chápány jako nářečí nejbližších více rozšířených jazyků. Podle nejnovějších publikací jsou některé z nich již považovány za nářečí. Ve skutečnosti tedy musíme spíše napravit chybu, kdy jsou jazyky nesprávně označovány za to, co jsou ve skutečnosti nářečí. V současných podmínkách globalizace světového prostoru a vzniku nových států v některých oblastech Asie a Afriky můžeme pozorovat odstředivé tendence charakteristické pro období vzniku nových států v Evropě v novověku, kdy místní nářečí ustupují a centrální nářečí se stává základem národního státního jazyka. Zásada „jeden jazyk – jeden národ“ již neplatí, když mnoho národů sdílí tentýž jazyk. Zánik menšinových jazyků může mít různé příčiny – nejpřirozenější je přesnější vymezení statusu některých menších jazyků, které jsou ve skutečnosti nářečími; mohou však existovat i politické důvody, například prohlášení moldavštiny za nářečí rumunštiny. Z toho vyplývá, že jazyky, které přežijí, rozšíří svou funkční oblast a územní dosah i za hranice zemí svého původu (jako zajímavost lze uvést, že v současnosti tvoří jak Britové, tak Rusové národnostní menšiny mezi rodilými mluvčími příslušných jazyků). S mezinárodním používáním některých existujících jazyků se setkáváme s problémem jejich účinného užívání. A zde vyvstává otázka národní jazykové politiky. Při tvorbě doporučení pro takovou politiku je třeba nejprve provést analýzu současné jazykové situace. V současnosti vidíme, že některá politická rozhodnutí týkající se jazyka mají pouze krátkodobé politické důvody a zcela ignorují přirozené tendence jazykového vývoje. Proto je nezbytné vypracovat věcná, nestranná doporučení založená na analýze přirozených procesů vývoje a zejména mezinárodní interakce jazyků. Taková doporučení by se měla z několika důvodů týkat především terminologie. Za prvé, na rozdíl od běžné každodenní slovní zásoby, která je poměrně stabilní a nepodléhá změnám, lze odbornou slovní zásobu regulovat. Terminologie je vždy výsledkem dohody o užívání Terminologija | 2010 | 17 13 jistých názvů pojmů odborníka v příslušném oboru poznání. Proto je odborná slovní zásoba pravděpodobně jedinou částí jazyka, kterou lze vědomě ovlivňovat a kontrolovat. V mnoha jazycích je možné vypracovat soubory pravidel pro tvorbu nových odborných lexikálních jednotek a regulaci těch stávajících. Existují důvody domnívat se, že nejpočetnější vrstvu odborné slovní zásoby tvořenou takzvanými nomeny lze úspěšně regulovat a rozvíjet podle předem stanovených souborů pravidel. Za druhé je třeba zmínit, že některé lingvistické problémy, zejména sémantické povahy, lze mnohem jasněji nahlížet v oblasti terminologie, která souvisí s přesnou povahou termínů. Za třetí může kontrola odborné slovní zásoby výrazně podpořit rozvoj vědy a techniky. Úspěch současného výzkumu zákonitostí myšlení (zejména tvůrčího) a simulace myšlenkových procesů, zkoumání vývoje lidské civilizace a podněcování vědeckého a technologického pokroku do značné míry závisí na řešení řady terminologických problémů. A konečně nejnovější antropolingvistické údaje opravňují k domněnce, že může existovat určitá souvislost mezi rozsahem národní slovní zásoby a úrovní národní mentality. Proto je třeba terminologické aspekty nezbytně zohledňovat (ne-li jim přisuzovat rozhodující význam) při rozhodování o jazykové strategii. Vědomá jazyková politika a především jazykové plánování by se měly zaměřovat zejména na rozvoj odborné slovní zásoby. Jazykové plánování, zejména dlouhodobé, by mělo vycházet ze systematické celkové analýzy stávajícího stavu terminologie a důkladného zkoumání současných trendů a tendencí (příklad odhalování tendencí ve vývoji terminologií je uveden v Grinev 1993), prognózování vývoje jazyka a stanovování směrů a způsobů regulace odborné slovní zásoby. Praktická terminologická práce jako zásadní součást jazykové politiky by měla předpokládat systematický přístup založený na důkladné znalosti hlavních charakteristik terminologií. Zkušenosti s terminologickou prací v bývalém SSSR ukázaly, že jde o poměrně obtížný cíl. Jak bylo zmíněno v (Grinev 1994), zvláštní charakter sovětské terminologické činnosti a příslušné teorie byl silně ovlivněn původním přesvědčením, že obecný vývoj jazyka lze náležitě usměrňovat a 14 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... plánovat. Toto romantické porevoluční přesvědčení, že vývoj jazyka lze řídit a podřídit lidské kontrole, podporovala Marxova víra, že jazyk bude jednou z věcí, které časem dostane pod kontrolu vítězný proletariát. Později (až do současnosti) byla představa lidské kontroly nahrazena představou státní kontroly, což se projevilo závaznou povahou terminologické standardizace v SSSR. Proto je v sovětských normách obtížné najít povolená synonyma či vícevýznamové termíny, kterých můžeme nalézt hojně v britských, indických, australských či novozélandských terminologických normách; právě proto také diskuse o terminologických normách v Rusku někdy nabývají velmi vyhroceného charakteru. První pokusy uvést jazyk do náležitě uspořádaného stavu a nahradit používané termíny ideálními byly neúspěšné. Podle svědectví zakladatele ruské terminologické školy D. S. Lotteho bylo příčinou tohoto neúspěchu naprostá neznalost povahy uspořádávaného objektu a absence zásad uspořádávání terminologie. Terminologická věda se proto ukázala jako prostředek teoretického zdůvodnění praktické práce – což mnozí současní badatelé terminologie zcela přehlížejí. Bohužel i dnes jsme svědky nedostatku vědomé a systematické terminologické práce založené na základních principech plánování a znalosti jazykových tendencí. Obrovské množství terminologických norem připravených v 60. a 70. letech bylo zpracováno nesystematicky, bez důkladných zásad a v nízké kvalitě. Terminologické normy zemí RVHP byly kvalitnější, avšak nevycházely z celkového systémového přístupu, nýbrž spíše z výběru jednotlivých oborů. K optimálním podmínkám se mnohem více přiblížilo úsilí celé Unie z konce 70. let o vypracování lingvistických prostředků pro oborové informačně-vyhledávací systémy, které měly být sjednoceny do celkového systému, avšak tato práce nebyla řádně dokončena. Dnes, kdy jsou terminologické snahy určovány finančními prostředky a nejsou podporovány státem, je situace mnohem horší. Můžeme se utěšovat pouze vědomím, že situace v mezinárodní terminologické činnosti není lepší, protože v podmínkách volného trhu je role plánování zanedbatelná. Je třeba zmínit, že v současnosti neexistují žádné důkazy o pokusech organizovat plánovanou rozsáhlou regulaci odborné lexiky, ačkoli Terminologija | 2010 | 17 15 V severských zemích existují určité zkušenosti v tomto směru. Jedním z důvodů, proč vlády nevěnují pozornost možnostem rozvoje národních speciálních jazyků, je skutečnost, že bezprostřední ztráty způsobené neúspěšnými obchodními názvy ani brzdění vědeckého pokroku nejsou považovány za významné a nelze je přesně měřit. Rozvoj speciální slovní zásoby, který vytváří podmínky pro vědecký, průmyslový a kulturní rozvoj a měl by patřit mezi priority při plánování a financování, je proto žalostně zanedbáván a uskutečňuje se pouze úsilím malého počtu nadšenců. Některé terminologické činnosti nutně provázejí vědecký výzkum, avšak při absenci zvláštního vzdělání a koordinace jsou vykonávány nesystematicky, pouze na základě zdravého rozumu, což je charakteristické pro primitivní kultury a stavy poznání. Na základě praktických zkušeností a teoretické analýzy byly zároveň vypracovány některé zásady a úspěšné pokusy o navrhování optimálních podob termínů a nomenů (projekty terminologického navrhování, které uskutečnili П. В. Веселов, Н. И. Кулиш, Э. А. Сорокина – Веселов 1971; Кулиш 1984, 1985; Сорокина 2007). Některé zásady konvergentní politiky příbuzných jazyků v oblasti přejímání jsme již zmínili (Griniewicz 2006: 14–15); podobný přístup lze uplatnit při koordinaci rozvíjení prostředků odvozování. Již v 80. letech se zjistilo, že lze snadno utvářet obrovské množství nomenů podle optimálních podob, a byly vypracovány některé zásady jejich navrhování (Гринев 1986, 1987). Byla formulována i další doporučení týkající se výběru terminologických podob a organizace terminologické práce. Terminologie, která řádně postupuje jako součást národní politiky, by měla zahrnovat řadu směrů a etap. Jedním z nejdůležitějších tradičních směrů je uspořádávání speciální slovní zásoby, které zahrnuje inventarizaci speciální slovní zásoby, její systematizaci a sjednocování a její optimalizaci. Dalším, méně známým, ale velmi důležitým směrem je tvorba slovní zásoby, která předpokládá vypracování souborů morfémů určených k použití jako stavebního materiálu a návrh a tvorbu systémů termínů a nomenů. Rozvoj terminologické vědy vytvořil možnosti racionální regulace a rozvoje slovní zásoby národních jazyků. Současná politická situace v mnoha nově vzniklých státech však spíše dává důvod k pesimistickým prognózám ohledně úspěšného využití těchto možností. 16 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... Z Á V Ě R Y V současnosti jsme svědky vzniku nové, velmi široce zaměřené a významné vědy, která se zabývá zásadními rozhodnutími týkajícími se jazyků a kterou navrhujeme nazývat lingvopolitologie. V současnosti není důvod považovat mnohá politická rozhodnutí týkající se jazyků za plánovanou činnost. Pokrok v řadě souvisejících vědních oborů, jako jsou sociolingvistika, etnolingvistika, antropolingvistika a terminologická věda, však vytváří možnosti pro vypracování racionálních systémových základů jazykové politiky, především v oblasti jazykového plánování a řízení. Zůstává otázkou, zda se tyto možnosti uskuteční; existují důvody domnívat se, že spíše nikoli. Vznik nové lingvistické disciplíny s velmi zajímavými teoretickými i důležitými praktickými aspekty by přesto měl být považován za významný krok v kulturním pokroku. DODATEK: Obecně navrhovaná struktura lingvopolitologie Jazyková politika Jazyková ideologie Jazyková situace Hodnocení jazyka, Jazyková strategie Jazykové přístupy Pěstování jazyka (podpora, rozvíjení a posilování jazyka) Omezování jazyka (bránění, ztěžování, vytlačování, vyhánění, nucené vytlačování, útlak) Jazykové řízení (jazyková politika) Jazykové plánování Dlouhodobé plánování jazyka Analýza jazykových tendencí Prognózování vývoje jazyka Odborná příprava v jazykové politice Krátkodobé plánování jazyka Jazyková regulace, inženýrství a kontrola Jazyková normalizace Rozvoj terminologie Uspořádání odborné slovní zásoby Inventář odborné slovní zásoby Systematizace odborné slovní zásoby Unifikace odborné slovní zásoby Optimalizace odborné slovní zásoby Tvorba slovní zásoby Zpracování souborů morfémů Návrh a vytváření systémů nomenů Terminologija | 2010 | 17 17 REFERENCES Ager D. E. 1996: Language policy in Britain and France, London and New York: Cassell. Ammon U. 2005: Language Politics. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Baines S. 2006: Minority languages: oppression. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Blommaert J. 2006: Language ideology. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Bowerman S. 2006: Language loyalty. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Brenzinger M. 2006: Language maintenance and shift. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Brumfit C. J. 1992: Language planning. – The Oxford companion to the English language, Oxford-New York: Oxford University Press. de Cillia R., Busch B. 2006: Language Policies: Policies on Language in Europe. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Eisenlohr P. 2006: Linguistic Ethnonationalism. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Extra G., Yagmur K. 2006: Migration and Language planning. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Fishman J. A. 1968: Sociolinguistics and the language problems of the developing countries. – Language problems of developing nations; Fishman J. A., Ferguson C. A. & das Gupta J. (eds.), New York: John Wiley & Sons, 3–16. Gorter D. 2006: Minorities and Language. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Grenoble L. 2006: Endangered Languages. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Grinev S. V. 1993: The Perspectives of Terminology Theory: the Quest For Regularities. – Selected Readings in Russian Terminology Research, Wien, 13–27. Grinev S. V. 1994: Theoretical Foundations of Russian Terminology Work: Peculiarities and Perspectives. – Applications and Implications.Current LSP Research. Vol. 1, Bergen, 49–56. Griniewicz S. 2006: Terminology in the era of globalisation. – Terminologija 13, 10–16. Harrison K. D. 2007: When Languages Die. Oxford University Press. Haugen E. 1959: Planning for a standard language in Norway. – Anthropological Linguistics 1(3), 8–21. Haugen E. 1966: Language conflict and language planning: the case of modern Norwegian, Cambridge: Harvard University Press. Hutton C. M. 2006: Nationalism and linguistics. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Inoue M. 2006: Standardization. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Jernudd B. (ed.) 2001: Language management and language problems: special issue of Journal of Asian Pacific Communications 11:1 (Vol. 2), Amsterdam: John Benjamins. Kloss H. 1966: Types of multilingual communities: A discussion of ten variables. – Sociological Inquiry 36, p. 7–17. Labrie N. 1996: Politique linguistique. – Kontaktlinguistik. Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, 1. Halbband; Goebl H., Nelde P., Stary Z. and Wölk W. (eds.), Berlin: de Gruyter, 826–833. Laitin D. D. 1992: Language repertoires and state construction in Africa, Cambridge: University Press. Landau J., Kellner-Heinеле B. 2001: Politics of language in the ex-Soviet Muslim states, London: Hurst. Lo Bianco J. 1987: National policy on languages, Canberra: Australian Government Publishing Service. Longman dictionary of English language and culture. Longman, 1999. McArthur T. 1992: Idiom. – The Oxford companion to the English language, Oxford-New York: Oxford University Press. McRae K. D. 1975: The principle of territoriality and the principle of personality in multilingual states. – International Journal of the Sociology of Language 4, 33–54. Nesiah K. 1954: The mother tongue education and a language policy for Ceylon, Colombo: Ola Book. Neustupný J. V. 1970: Basic types of treatment of language problems. – Linguistic Communications 1, 77–98. Ó Riagáin 1997: Language policy and social reproduction: Ireland, 1893–1993, Oxford: Clarendon. Ozolins U. 1996: Language policy and political reality. – International Journal of the Sociology of Language 18, 181–200. 18 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing... Paulston C. B. 1997: Language policies and language rights. – Annual Review of Anthropology 26, 73–85. Prague School 1973: General principles for the cultivation of good language. – Language planning: current issues and research; Rubin J. & Shuy R. (eds.), Washington, D. C.: Georgetown University Press, 102–111. Ricento T. 2000: Historical and theoretical perspectives in language policy and planning. – Ideology, politics and language policies. Focus on English; Ricento T. (ed.), Amsterdam: John Benjamins, 9–24. Rubin J., Jernudd B. 1979: References for students of language planning, Honolulu: East-West Center. Schiffman H. E. 1996: Linguistic culture and language policy, London and New York: Routledge. Sibayan B. 1974: Language policy, language engineering and literacy in the Philippines. – Advances in language planning; Fishman J. A. (ed.), The Hague: Mouton, 221–254. Spolsky B. 2004: Language policy, Cambridge: University Press. Spolsky B., Lambert R. D. 2006: Language Planning and Policy: Models. – Encyclopedia of Language and Linguistics, 2nd Ed., Elsevier. Woolard K. 1998: Introduction: language ideology as a field of inquiry. – Language ideologies: practice and theory; Schieffelin B., Woolard K., Kroskrity P. (eds.), New York: Oxford University Press, 3–47. Веселов П. В. 1971: Структура терминов дефинитивного типа (На материале терминологии пластических масс и мягких искусственных кож). Дис.... канд. филол. наук, Москва. Виноградов В. А. 1990: Языковая ситуация. – Энциклопедический словарь «Языкознание», Москва: Советская Энциклопедия. Гринев С. В. 1986: Перспективы и предпосылки упорядочения номенклатурных единиц. – Научно-техническая терминология, Вып. 10, 1–5. Гринев С. В. 1987: Принципы упорядочения технических номенклатурных единиц. – Научно-техническая терминология, Вып. 1, 6–10. Гринев-Гриневич. С. В. 2008: Терминоведение: учеб. пособие для студ. высш. учеб. заведений, Москва: Издательский центр «Академия». Дешериев Ю. Д. 1990: Языковая политика. – Энциклопедический словарь «Языкознание», Москва: Советская Энциклопедия. Исаев М. И. 2008: Этно-культурологические аспекты языкового планирования. – Лингводидактика. Социолингвистика. Языки мира. К 90-летию со дня рождения академика И.Ф. Протченко, Москва. Касаткин Д. Л. 1990: Говор. Диалект. – Энциклопедический словарь «Языкознание», Москва: Советская Энциклопедия. Кузнецов С. Н. 1998: Модели языковой политики в русскоязычном сообществе. – Русская социолингвистика, Москва: МГУ. Кулиш Н. И. 1984: Методика создания интернациональной номенклатуры хирургических операций. – Научно-техническая терминология, Вып. 6. Кулиш Н. И. 1985: Методика упорядочения терминологии в клинической лимфологии. – Клиническая лимфология, Москва–Подольск. Пищальникова В. А., Сонин А. Г. 2009: Государственное регулирование языковой ситуации. – Общее языкознание: учебник для студ. высш. учеб. заведений, Москва: Издательский центр «Академия». Пшеничнова Н. Н. 1997: Говор. Диалект. Наречие. – Энциклопедия «Русский язык», Москва. Сорокина Э. А. 2007: Когнитивные аспекты лексического проектирования (к основам когнитивного терминоведения), Москва: Издательство МГОУ. Хауген Э. 1975: Лингвистика и языковое планирование. – Новое в лингвистике. Выпуск VII: Социолингвистика, Москва: Прогресс. Швейцер А. Д. 1997: Социолингвистика. – Энциклопедия «Русский язык», Москва. TERMINOLOGIJA IR KALBOS POLITIKA Straipsnyje nagrinėjami besiformuojančios plačios mokslo srities, kurią siūloma vadinti lingvopolitologija, terminologiniai aspektai. Bandoma atskleisti ir trumpai panagrinėti naujojo mokslo sandarą ir pagrindinių jos sričių turinį. Pažymima, kad šiuo metu nėra pagrindo kalbėti apie įsisąmonintą ir planingą požiūrį į kalbų plėtros klausimus, nors būtinybė atsižvelgti į terminologinius kalbos politikos aspektus yra akivaizdi. Pasitaiko atvejų, kai nacionalinė kalbos politika būna nepakankamai apgalvota. Terminologija | 2010 | 17 19 Vis dėlto sukaupta terminologinių tyrimų ir praktinio terminologijos darbo patirtis leidžia formuluoti tam tikrus principus ir konkrečius būdus, kuriais būtų galima skatinti kalbos plėtrą ir kuriuos būtų galima įgyvendinti tvarkant ir plėtojant specialiąją kalbos leksiką. ТЕРМИНОЛОГИЯ И ЯЗЫКОВАЯ ПОЛИТИКА Рассматриваются терминологические аспекты формирующейся обширной области знания, которую предлагается назвать лингвополитологией. Делается попытка представления и краткого рассмотрения структуры новой науки и содержания ее основных разделов. Отмечается, что, несмотря на очевидную необходимость учета терминологических аспектов языковой политики, в настоящее время нет оснований говорить о сознательном разумном плановом подходе к вопросам развития языков. В ряде случаев национальная языковая политика носит непродуманный характер. Однако накопленный опыт в первую очередь терминологических исследований и практики дал возможность сформулировать некоторые принципы и конкретные способы содействия развитию языка, которые могут быть реализованы в упорядочении и расширении специального лексического состава языка. Gauta 2010–11–16 Sergiusz Griniewicz University of Białystok Waska 4, m.20, Białystok, 15–481, Poland E-mail [email protected] 20 S. Griniewicz | Terminology and language policy (towards establishing...