The science of terminology: history and evolution

Věda o terminologii: historie a vývoj HERIBERT PICHT KLÍČOVÁ SLOVA: historické aspekty terminologie, vývoj teorie terminologie, prvky teorie terminologie, terminologické plánování ÚVOD Jako východisko svého článku bych rád nastínil několik známých skutečností, na nichž se široce shoduje většina odborné terminologické komunity. 1. Terminologie není izolovaný jev, který lze zkoumat a rozvíjet bez úzkého kontaktu s jinými oblastmi poznání. Terminologie je transdisciplinární a interdisciplinární oblast poznání. 2. Terminologie je součástí „kulturního diskurzu“, pojmu, který byl definován jako „velmi obecný sémiotický pojem odpovídající ‚jazykovému diskurzu‘ Wittgensteina. Tento diskurz zahrnuje verbální i neverbální formy reprezentace v různých kvantitativních konstelacích. Formy reprezentace mají často komplementární funkci a mohou být zaměnitelné.“ (Laurén, Picht 2000: 216) 3. Základním cílem terminologie je přenos znalostí na různých úrovních odbornosti a v odpovídajících registrech. 4. Terminologie se – stejně jako mnoho jiných oblastí poznání – skládá z teoretické a aplikované části. V následujícím textu se budu zabývat vývojem, k němuž došlo v posledních několika desetiletích, a zároveň poukážu na některé dosud nevyřešené výzkumné otázky a problémy. NĚKTERÉ HISTORICKÉ ÚVAHY O TERMINOLOGII, KTERÉ JSOU STÁLE AKTUÁLNÍ The German philosopher Oehler (2007: 83), states that Plato in an epistemological paragraph of his 7th letter points out that the cognition of an object requires several cognitive media: the name, the definition, a 6 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution jasné znázornění ilustrací a samotným objektem. Jako terminologové můžeme bezpochyby rozpoznat tuto myšlenkovou linii. Obecně lze říci, že potřeba terminologie existuje tak dlouho, jak dlouho máme doklady o odborné komunikaci. Otázka terminologie se stala a stále stává zásadní, jakmile odborná komunikace selhává nebo je narušena nedostatečnou terminologií. O tom, že terminologie je nejdůležitější součástí každého předávání znalostí, se dnes téměř nepochybuje. Při pohledu na historické doklady můžeme konstatovat některé zásadní terminologické nedostatky: 1. Chybějící nebo nesprávné uspořádání pojmů. Linné (1707–1778) svými pracemi v oblasti taxonomie vytvořil systém pojmů. Hlavním cílem všech pozdějších klasifikací bylo uspořádání znalostí vyjádřených termíny. 2. Zmatek způsobený nadměrným množstvím synonym. Beckmann (1739–1811), profesor filozofie a ekonomie, kritizoval množství zbytečných a matoucích synonym. 3. Chybějící termíny pro daný pojem v určitém jazyce. Již ve středověku se překladatelé toledské školy museli potýkat s tímto problémem. 4. Nejasné a nedefinované pojmy. Clausewitz, německý vojenský teoretik, napsal: Teprve když dojde k vyjasnění názvů a pojmů, lze doufat, že se bude možné snadno a jasně zabývat danou problematikou. 5. Nedostatky v jazykovém plánování. Dürer se pokusil zavést německou terminologii pro matematické pojmy – avšak neúspěšně. Berthollet, de Morveau, Fourcroy a Lavoisier byli v 18th. století úspěšní při vytváření chemické terminologie. Československo po roce 1919, pobaltské státy po letech 1919 a 1990, Katalánci, Baskové a mnozí další museli řešit problém jazykového plánování – problém, který je v mnoha jazykových komunitách stále naléhavější. Z těchto několika historických dokladů můžeme vyvodit, že potřebu zlepšit odbornou komunikaci řešením základních terminologických problémů pociťovali především odborníci a zprostředkovatelé jazyků pro specifické účely (LSP), tedy překladatelé. Lingvistika se odbornou komunikací zabývá pouze okrajově nebo se na ní jen okrajově podílí. Jako výjimku lze zmínit bratry Grimmovy. Terminologija | 2011 | 18 7 Dalším charakteristickým rysem prvních historických pokusů o zlepšení terminologií byl jejich empirický a nepříliš vědecký přístup. Praktická řešení byla tehdy a na daném místě potřebná a navrhovala se nebo realizovala bez důkladného teoretického rámce a základu. To však neznamená, že by si raní „terminologové“ nebyli vědomi teoretických problémů a nezabývali se teoretickými otázkami, jak to například činili Platón nebo Clausewitz. Současný teoretický výzkum historického vývoje terminologie je stále poměrně slabý. Existují však akademické i lexikografické příspěvky, například články, diplomové práce a jedno- či vícejazyčné seznamy slov, které se tohoto tématu týkají. Zřetelně akademický přístup s odpovídajícím teoretickým základem zahájil Grinev v roce 2004. Novou vědeckou disciplínu nazval „antropolingvistika“. Jejím cílem je zkoumat vývoj a proměny lidského jazyka, poznávání, tvorby a předávání znalostí, především z diachronního hlediska, a zahrnuje LSP i terminologii. Interdisciplinární a transdisciplinární povaha tohoto přístupu je zřejmá ze spojení poznatků a výzkumu následujících disciplín (podle Grinev-Griniewicz et al., forthcoming): gnoseologie, epistemologie, logika, sémiotika, antropologie, dějiny vědy a techniky, umělá inteligence, heuristika, vývojová psychologie, pedagogická psychologie, kognitivní psychologie, národní psychologie, etnolingvistika, kognitivní lingvistika a kulturní studia. ÚSVIT MODERNÍ TERMINOLOGIE Zintenzivnění industrializace a nárůst mezinárodního obchodu na počátku minulého století daly vzniknout nejméně dvěma mimořádně významným jevům: standardizaci, hnutí Wirtschaftslinguistik. V následujících desetiletích hrála standardizace a stále hraje důležitou roli ve vývoji a uplatňování terminologie. Hnutí Wirtschaftslinguistik vzniklo v Rakousku, Německu, Nizozemsku a některých severských zemích, kde se projevovala potřeba a tlak na to, aby bylo možné komunikovat o odborných záležitostech s jinými jazykovými komunitami. Bylo třeba zavést jazyková studia zaměřená na LSP, ale kdo byli vyškolení učitelé a kde je hledat? Zpočátku klasická filo- 8 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution Jazykovědci museli uznat existenci jazyků pro specifické účely (LSP) – termín „Fachsprache“ zavedl Blum v roce 1916 – a museli zjistit, jak LSP vyučovat. Nejvýraznějším prvkem byla terminologie, a proto se jako dobří filologové pokusili přistupovat k problému z diachronního hlediska – takzvané „historische Wirtschaftslinguistik“. Snad nejdůležitější získanou zkušeností bylo poznání, že žádný LSP nelze vyučovat ani se jej naučit bez odborných znalostí – znalostí pojmů a termínů. V tomto okamžiku se poprvé setkáváme s propojením lingvistiky a odborných znalostí. Wirtschaftslinguistik se rozštěpila do několika odvětví (Picht 1998), z nichž nejvýznamnější byla funkční Wirtschaftslinguistik, rozvíjená v intelektuálním prostředí Pražské školy, zejména ve 30. letech 20. století. Po druhé světové válce pokračoval v této výzkumné linii a dále ji rozvíjel Drozd a zejména Hoffmann, který ji v 70. a 80. letech 20. století spojil s pragmatickým přístupem k lingvistice. Dalším průkopníkem terminologie byl inženýr a ekonom Alfred Schlomann. V roce 1906 zahájil sestavování a vydávání celkem 21 vícejazyčných technických slovníků, v nichž uskutečnil jeden z klasických požadavků terminologie: systematické uspořádání znalostí (Schlomann-Lowe, Wright 2006: 153ff). ZAKLADATELÉ – WÜSTER, DREZEN, LOTTE Rakušan Eugen Wüster, Lotyš Ernst Drezen a Rus Dmitrij Lotte jsou považováni za duchovní otce moderní terminologie. Všichni tři byli inženýři, kteří rozpoznali nedostatky odborné komunikace. V roce 1931 byla vydána Wüsterova doktorská práce „Internationale Sprachnormung in der Technik. Besonders in der Elektrotechnik“ a téhož roku Lotte napsal svůj zásadní článek „Pressing Problems in the Field of Scientific and Technical Terminology“. Jejich společné přírodovědné zázemí do jisté míry určovalo jejich synchronní přístup k naléhavým terminologickým problémům. Zdá se zcela přirozené, že se všichni tři zvláště zajímali o standardizaci jako prostředek k minimalizaci terminologických nedostatků v odborné komunikaci mezi specialisty – omezení, které bylo za tehdejších předpokladů zcela pochopitelné, neboť lingvistika se LSP zabývala jen okrajově. Zřejmě mezi Wüsterem a Lottem neexistoval přímý kontakt. Wüster a Drezen se však znali; oba byli esperantisty. Ačkoli se jejich původní očekávání ohledně komunikačních možností Terminologija | 2011 | 18 9 esperanta v LSP nenaplnila, hlavní myšlenka mezinárodní komunikace se v terminologii zachovala a lze ji v jejich dílech sledovat jako jakousi červenou nit. Mimochodem, Drezen prosazoval překlad Wüsterovy práce do ruštiny a její vydání. Tři zakladatelé sdíleli základní přístupy k terminologii, například pojem jako jednotku znalostí, uspořádávání znalostí, tvorbu termínů regulovanou pokyny, dynamickou standardizaci pojmů a termínů. ROZVOJ TEORETICKÝCH ZÁKLADŮ TERMINOLOGICKÉ VĚDY Zpočátku nebyl vývoj příliš soudržný ani koordinovaný. Lze pozorovat dva hlavní směry vývoje. V Sovětském svazu začal rozvoj teorie terminologie poměrně brzy a bez větších přerušení pokračuje až do současnosti (Moschitz-Hagspiel 1994; Shelov, Leitchik 2004; Laurén, Picht 2006). Vztah mezi terminologií a lingvistikou se v Sovětském svazu a západních zemích značně lišil. V Sovětském svazu se na rozvoji teoretických základů terminologie a jazyků pro specifické účely (LSP) velmi záhy podíleli významní lingvisté, například Reformatskij, Vinogradov, Vinokur a mnozí další (Moschitz-Hagspiel 1994). Alexeeva quoting Leitchik (2004: 65) distinguishes three periods of development in Russia: 1. 30.–60. léta: období shromažďování poznatků o termínu. Termín byl definován jako zvláštní slovo nebo slovní spojení, které je třeba zkoumat metodami lingvistiky a logiky (ústřední osobnosti: výše zmínění zakladatelé). 2. 60.–70. léta: období pochopení poznatků o termínu. Terminologie byla považována za samostatný vědní obor. 3. Od 80. let do současnosti: výzkum překračuje hranice lingvistiky a terminologie začíná být považována za součást dynamického modelu vědy. V západních zemích je z různých důvodů zřetelné rozdělení teoretického vývoje do jednotlivých období méně patrné. Ve 30. letech se zdálo naléhavější řešit problémy aplikované terminologie na empirickém základě. V severských zemích, Norsku a Švédsku, uznali nutnost praktické terminologické práce a cen- 10 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution Organizace jako RTT a TNC začaly pracovat na terminologických slovnících, a to na konci 30. let, respektive na začátku 40. let. Dalším dokladem tohoto vývoje bylo vydání vícejazyčného a systematicky uspořádaného slovníku IEC International Electrotechnical Vocabulary v roce 1938. Druhá světová válka přerušila téměř veškerý teoretický výzkum a první skutečně teoreticky zaměřené práce v západních zemích nacházíme až na konci 50. let, například Wüsterův článek „Das Worten der Welt“ (Wüster 1959/60/2000). V 50. a 60. letech se lingvistika obecně o odborný jazyk a terminologii příliš nezajímala. Odborný jazyk a terminologie byly považovány za totéž a chápány jako lexikologický problém, který bylo možné řešit pomocí tradičních sémantických teorií – podle názoru převážně čistě lingvisticky orientovaných odborníků. Standardizaci příliš nerozuměli a odmítali ji heslem „jazyk nelze standardizovat“. Přesto jednak tradice hnutí Wirtschaftslinguistik nebyla zapomenuta a jednak měli lingvisté, jako byl Leo Weisgerber, k Wüsterovým myšlenkám mnohem blíže než tehdejší hlavní proud lingvistiky. V 60. a 70. letech navíc stále zřetelněji vyvstávala potřeba odborných překladatelů odborného jazyka a dalších jazykových zprostředkovatelů, což vedlo ke vzniku studia odborného jazyka například na Kodaňské obchodní škole a dalších akademických institucích v západoevropských zemích. V takovém prostředí byla potřeba terminologií a jejich význam pro překlady odborného jazyka zřejmé. Stejně zřejmé bylo, že adekvátní používání terminologií je neoddělitelně spojeno s odbornými znalostmi. Vývoj odrážejí práce Jumpelta (1961). Zásadní změna nastala – podle mého názoru – tehdy, když Lothar Hoffmann ve své knize Kommunikation Fachsprache spojil textovou lingvistiku a pragmatiku s následujícími sedmi přístupy k odbornému jazyku a terminologii: • lexikologicko-terminologický přístup, • funkční lingvistika, • Wirtschaftslinguistik, • funkční stylistika, • přírodovědný a filozofický přístup, • přístup zaměřený na překlad, • teorie subjazyků (Hoffmann 1976). Hahn (1983: 75) converted Hoffmann's description in the following model. Terminologija | 2011 | 18 11 Obrázek 1: Hoffmannův model vertikální struktury jazyků pro speciální účely (LSP) Úrovně jazyka pro speciální účely (LSP) (L. Hoffmann) Krok směrem k odborné komunikaci zahrnující textovou lingvistiku a pragmatiku je zcela zřejmý; ačkoli je prvek terminologie zdánlivě méně viditelný, lze jej snadno vyvodit. Later Kalverkämper (1992: 61ff) incorporated Hoffmann’s model into a more complex LSP model including • jazykový systém, • variety jako sociologická kategorie, • stratifikace (Hoffmannův model), • médium (písemné a ústní), • mezijazykovost, • čas jako chronologická kategorie. T E R M I N O L O G I E – S A M O S T A T N Á D I S C I P L Í N A? Kromě toho, že byl Wüster inženýrem, měl velmi dobrý přehled o lingvistice své doby, což se odráží v několika jeho dílech. Na druhé straně si velmi dobře uvědomoval, že terminologie není pouhou lingvistickou disciplínou; přinejmenším ne tak, jak byly lingvistické disciplíny vymezeny v 60. a 70. letech. To je zcela zřejmé z jeho rozsáhlého článku „Die allge- 1 2 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution moje terminologická nauka – hraniční oblast mezi jazykovědou, logikou, ontologií, informatikou a vědami o jednotlivých oborech“ (1974/2000). V následujících přibližně 25 letech se vyhranily dva postoje. Na jedné straně byli ti, kdo prosazovali terminologii jako zcela samostatnou disciplínu, a na druhé straně ti, kdo ji chápali jako lingvistickou disciplínu náležející k aplikované lingvistice. Protože lingvistika v posledních třech desetiletích rozšířila svůj záběr a dnes do jejího spektra patří řada dalších disciplín, například sociolingvistika, etnolingvistika, antropologická lingvistika a mnohé další, Laurén et al. (1998) tvrdili, že terminologie dnes zahrnuje stejnou rozmanitost nelingvistických prvků jako jiné disciplíny sousedící s lingvistikou. Podle tohoto stanoviska lze terminologii považovat za lingvistickou disciplínu, ovšem v rámci rozšířeného a pružného pojetí disciplíny „lingvistika“. To znamená, že terminologie je autonomní, avšak nikoli zcela nezávislou disciplínou moderní lingvistiky. Dnes se otázka autonomie, která vyvolala četné diskuse, zdá být méně aktuální. Myšlenka považovat terminologii za metadisciplínu nezbytnou a vhodnou pro všechny oblasti poznání mi připadá velmi přitažlivá, protože přístup k moderní terminologii nutně zahrnuje prvky z mnoha různých disciplín, aby bylo možné řešit problémy specifické pro danou oblast (viz také Budin 2001: 20). TERMINOLOGICKÉ ŠKOLY? Pojem terminologických škol byl v 70. letech převzat ze Sovětského svazu. Felber ve svých pracích pojmenoval Pražskou školu, Vídeňskou školu a Ruskou školu. V této souvislosti je třeba zmínit také severský a kanadský přístup. Problém zavedení pojmu školy však spočívá v odlišnosti ruského a západního pojetí školy. Západní pojetí „školy“ předpokládá společný teoretický přístup, klasifikaci předmětu výzkumu a v zásadě společné výzkumné strategie. Výsledkem zavedení cizího pojmu se stejným označením – falešného přítele – byl dojem, že existují zásadně odlišné přístupy k terminologické teorii. V roce 1993 vyšla sbírka terminologických článků z východních a západních zemí. Na základě parametrů ústředních otázek terminologické teorie bylo provedeno důkladné srovnání a rozbor údajných „škol“ a „přístupů“. Údajné rozdí- Terminologija | 2011 | 18 13 Neexistovaly rozdíly, které by mohly odůvodnit ustavení samostatných škol. Rozdíly samozřejmě existovaly, byly však charakterizovány jako individuální ohniska určená určitými cíli a záměry. Všechny náležely k terminologické teorii a bylo možné je chápat jako komplementární (Laurén, Picht 1993: 535f). Dnes diskuse o terminologických školách utichla; existují různé názory a myšlenky, jak je ve vědeckých oborech obvyklé. Výsledkem kolokvia IITF Přístupy k terminologickým teoriím. Srovnávací studie současného stavu, které se konalo v roce 2005 v Bergamu, bylo aktuální srovnání, jež grosso modo a mutatis mutandis potvrdilo předchozí analýzu (Laurén, Picht 2006: 163f). OBORY POZNÁNÍ, KTERÉ PŘISPÍVAJÍ K TERMINOLOGICKÉ TEORII Aniž bych zacházel do podrobností argumentace pro a proti, vyslovím jako jakousi hypotézu, že na utváření ústředních jednotek teorie terminologie se podílejí následující obory poznání: • všechny oborové oblasti jako zdroje objektů a pojmů – můžeme to nazvat sémantikou terminologie; • sémiotika, včetně lingvistiky, sociolingvistiky, kognitivní lingvistiky, antropolingvistiky atd., které poskytují reprezentativní formy a jejich uplatnění za různých pragmatických podmínek a v různých fázích vývoje; • informatika a zpracování dat; • znalostní inženýrství; • jazykové plánování a standardizace; • informace a dokumentace, včetně klasifikace, tezaurů a dalších systémů uspořádávání znalostí; • filozofie vědy. PRVKY TERMINOLOGICKÉ TEORIE A JEJICH VÝVOJ Ústřední prvky terminologické teorie jsou: • objekt a pojem, • reprezentační formy objektů a pojmů, • uspořádávání znalostí, • terminologie. 14 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution Objekt a pojem Teoretické zpracování obou jednotek vychází především z filozofických a kognitivních úvah. Symbiotický vztah mezi oběma jednotkami je zřejmý – lze říci, že objekty jsou surovinou pro utváření jakýchkoli pojmů. V rané terminologické literatuře nehrál objekt žádnou ústřední roli; objekty byly zřejmě považovány za existující jednotky, které nevyžadovaly důkladnější vysvětlení ani výzkum. Tento pohled se však pod vlivem prací filozofa Oesera značně změnil. Budin již v roce 1994 poukazoval na potřebu teorie objektu. Ve svých pozdějších pracích (2003: 154f) jsem navrhl systém pojmů pro různé typy objektů, který by opět usnadnil vysvětlení vzniku různých typů pojmů. Dále jsem navrhl považovat objekt za jednotku znalosti (op.cit.). Pojem byl vždy považován za ústřední prvek terminologické teorie. Zakladatelé terminologické vědy pracovali s pojmy, tento způsob uvažování však následovali také další vědci, například Islanďan Finnbogason (Jónsson 2007). Wüster založil svou myšlenku na Aristotelovi, použil přístup založený na abstrakci a definoval pojem jako jednotku myšlení (Denkelement). Jiní, například Dahlberg (1976), tento pohled kritizovali a argumentovali ve prospěch chápání pojmu jako jednotky znalosti, a to s využitím přístupu založeného na predikátové logice. Výzkum povahy pojmu se od konce 80. let 20. století zintenzivnil. Zvláštní zmínku si zaslouží práce Oesera (1988), Ozekiho (1987), Weissenhofera (1995), Ahmada (1996), Pilkeho (2000), Pichta (2004) a dalších. Ústředními otázkami byly životní cyklus pojmů, klasifikace typů pojmů, různé způsoby utváření pojmů, typy pojmů ve vztahu k různým oborům atd. Poslední dvě položky jsou obzvláště zajímavé. Pojmy vznikají nejen abstrakcí, ale také konstrukcí, která se obvykle opírá o myšlenkové objekty a probíhá prostřednictvím diskuse a konsenzu, což se od abstrakce značně liší. Mnoho takto konstruovaných pojmů se vyskytuje v oborech, jako jsou právo, ekonomie, společenské vědy a teologie (Picht 1998: 118f; 2010: 21). V ruské literatuře je obvyklý odlišný pohled na pojem. Rozlišuje se mezi konceptem a představou: koncept je vyjádřen termínem a náleží do oblasti vědy a techniky, zatímco představy Terminologija | 2011 | 18 15 are denoted in words and belong to everyday language (Grinev 2004b: 55). However, in practice this distinction may be difficult since concepts and notions are dynamic units and depend on cognitive processes. Reprezentační formy objektů a pojmů Až přibližně do 90. let se obecně, například v normách ISO a dalších standardech, uznávalo, že objekty a pojmy jsou vyjadřovány názvy nebo termíny. Není překvapivé, že lingvistické znaky jako reprezentační forma dominovaly výzkumným aktivitám v této podoblasti terminologické teorie. Při srovnání vývoje ve východních a západních zemích lze však zaznamenat rozdíly. Například při prohlížení ruské literatury je pozoruhodné, že se pojem „termín“ velmi záhy stal ústředním výzkumným tématem, a to díky tomu, že se do výzkumu odborných jazyků a terminologie brzy zapojili významní lingvisté. Komplexní a kritický přehled jednotlivých fází vývoje, dřívějších i současných přístupů a modelů podává Alexeeva (2004: 62–78). Ruští badatelé při odkazování na lingvistický znak označující pojem rozlišují několik typů termínů podle jejich statusu; například Grinev (2004b: 56) rozlišuje nomens, prototerms, terminoids, pre-terms, quasi-terms a terms. Toto rozlišení odráží diachronní a sociolingvistické přístupy a přispívá k podrobnějšímu zkoumání „termínovosti“, tedy statusu lingvistického znaku jako reprezentace objektu a pojmu v odborné komunikaci. Toto rozlišení se v západních teoretických pracích téměř neřeší, neboť termín označuje pojem bez dalších rozdílů. Otázka „termínovosti“ se samozřejmě probírá, nelze však pozorovat jasnou klasifikaci termínů podle jejich statusu. Mezi běžná témata výzkumu patří například • termín jako objekt poznávání, • transparentnost termínu, • motivace termínu, • tvoření termínů, • požadavky na termíny, • autonomie termínu. V 90. letech byl čistě lingvistický přístup k reprezentačním formám pojmů a objektů zpochybněn a shledán příliš úzkým, protože 16 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution V odborných textech se vyskytuje několik dalších, nikoli nutně jazykových reprezentací (Galinski, Picht 1997). Sémiotický přístup byl dále rozvinut a lze jej shrnout do následujícího modelu (Laurén et al. 2008: 106). Také základní terminologické normy tento rozšířený přístup přijaly zavedením pojmu „označení“, definovaného jako „reprezentace pojmu znakem, který jej označuje“ (ISO 1087-1:2000). Obrázek 2: Formy reprezentace objektu a pojmu Uspořádání znalostí Myšlenku uspořádání pojmů do systémů uplatňoval již Schlomann, jak bylo zmíněno výše, a velmi záhy se stala klíčovým prvkem terminologické teorie. Výzkum v této oblasti se dlouhou dobu držel klasických podob pojmových systémů, které se řídí logickými a ontologickými vztahy. Nutnost uspořádání znalostí v pojmových systémech ani základní vztahy nebyly nikdy zpochybňovány. Bylo však zapotřebí intenzivnějšího výzkumu různých typů, zejména ontologických vztahů. Významný příspěvek k výzkumu typů vztahů a pojmových systémů přinesla Nuopponen (1994). Její stanovisko Terminologija | 2011 | 18 17 Obrázek 3: Wrightové model zdrojů reprezentace znalostí Sue Ellen Wright (2009: 12) 18 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution vycházelo z Wüsterovy práce, zejména z její nepublikované části. Představila podrobné rozlišení logických a ontologických vztahů a pružnější podobu pojmových systémů, takzvaný „satelitní systém“. Wrightová v roce 2007 představila značné rozšíření tématu (2007: 157ff; 2009: 10ff). Její přístup lze charakterizovat klíčovými slovy: zdroje reprezentace znalostí, systémy organizace znalostí, pojmové systémy, ontologie, klasifikace a tezaury a sémantický web. Představu o složitosti nabízí její následující model (viz obr. 3). Není pochyb o tom, že myšlenka uspořádání znalostí, kterou představili již zakladatelé terminologie, se vyvinula z relativně jednoduchých pojmových systémů do vysoce komplexních modelů, v nichž jsou integrovány ústřední prvky jiných disciplín. Terminografie Historické kořeny terminografie – poměrně nového pojmu – sahají k lexikografii. Podoba a šíření terminologií ve formě tradičních slovníků však již změnily některé základní lexikografické přístupy, například zavedením systematických reprezentací pojmů a definic. Zde je třeba znovu zmínit práci Schlomanna, ale také slovník IEC (1938) a Wüsterovu knihu Machine Tools (1968). Dnes je terminografie definována jako „část terminologické práce zabývající se zaznamenáváním a prezentací terminologických údajů“ (ISO 1087-1:2000). Předchozí verze této normy zahrnovala pojem „zpracování“, který je dnes součástí terminologické práce s pojmy. To znamená, že shromažďování terminologických údajů a terminologická analýza jakožto čistě intelektuální činnosti jsou odděleny od vlastní terminografie. Nástup elektronického zpracování dat a jeho potenciál podstatně změnily přístup k reprezentaci, šíření a využití terminologických údajů. Podle mého názoru lze překonat tři překážky vlastní tradiční terminografii: • omezený prostor dostupný pro reprezentaci znalostí, • okamžitá aktualizace a výměna terminologických údajů, • využití terminologických údajů v různých znalostních systémech. Terminologija | 2011 | 18 19 Bylo třeba vynaložit značné výzkumné úsilí, aby bylo možné vymezit terminologické datové prvky a jejich kategorie, jejich význam pro různé aplikace a jejich realizaci v nástrojích a systémech terminologického managementu. Jako typickou oblast kontinuálního výzkumu a praktické práce v rámci aplikované terminologie je třeba zmínit lokalizaci (Reineke, Schmitz 2005). Pokrok v teoretické terminologii bylo a je navíc třeba průběžně začleňovat, aby se předešlo nesouladu mezi teoretickou a aplikovanou terminologií. VÝUKA A VZDĚLÁVÁNÍ V TERMINOLOGII Každá akademická disciplína má v zásadě povinnost věnovat se výzkumu a výuce a koordinovat obě tyto činnosti. Protože se vývoj teoretických základů terminologie v Rusku odlišoval od vývoje v západních zemích, ubíral se také rozvoj výuky terminologie – přinejmenším během prvních čtyřiceti let – odlišnými cestami. V Rusku se první výukové materiály a příručky začaly připravovat od 50. let 20. století (Terpigorev 1952, Lotte 1961, Grinev 1993) a odpovídající výukové aktivity probíhaly na různých univerzitách bývalého Sovětského svazu. V západních zemích nabídl první výuku teoretických základů terminologie Wüster v roce 1972 ve Vídni. Jeho přednášky, které představují fragment mnohem rozsáhlejšího plánovaného, avšak nedokončeného díla, byly vydány v roce 1979, dva roky po jeho smrti v roce 1977, pod názvem Einführung in die Allgemeine Terminologielehre und Terminologische Lexikographie. Zavádění studia jazyků pro specifické účely (LSP) v 60. a 70. letech a zjevné terminologické složky těchto studií ukázaly potřebu vytvářet výukové materiály k terminologii a ucelené terminologické příručky. První příručky založené na výzkumu byly vydány až v 80. letech, například Arntz/Picht 1983, Felber 1984 a Felber/Budin 1989. Tento poměrně pozdní začátek lze vysvětlit tím, že výzkumná komunita v oblasti terminologie byla tehdy – až na několik zkušených badatelů – stále poměrně malá a mladá. Ačkoli v 60. a 70. letech vzniklo několik terminologických služeb (Bundessprachenamt, Siemens) a národní i mezinárodní normalizační organizace vydaly první normy týkající se terminologických principů, nelze pominout skutečnost, že 20 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution mnozí terminologové byli autodidakty, kteří měli teoreticky blízko k tradiční lexikografii a znali jen málo teoretických základů dostupných na konci 70. let. Tento stav se zcela změnil. Dnes se terminologie vyučuje na různých úrovních a v různých prostředích. Byly vytvořeny vhodné výukové materiály a příručky zaměřené na konkrétní účel. Didaktické formy sahají od úvodních a specializovaných kurzů pro různé skupiny uživatelů až po rozsáhlé, několik semestrů trvající části studia, většinou začleněné do akademických programů, jako je překladatelství a komunikace v oblasti jazyků pro specifické účely (LSP). Příkladem mohou být Letní škola terminologie pořádaná organizací TermNet ve spolupráci s univerzitami, studijní programy na Fachhochschule Köln a Vídeňské univerzitě a severské magisterské studium terminologie. Stručně řečeno, lze konstatovat, že se terminologie rozvinula v plnohodnotnou akademickou disciplínu. STANDARDIZACE A PLÁNOVÁNÍ JAZYKŮ PRO SPECIFICKÉ ÚČELY Úzké spojení mezi standardizací a terminologií má dlouhou tradici. Sahá až do doby před zakladateli terminologie. Ti však velmi záhy rozpoznali potřebu řízeně zasahovat do správy terminologií a jejich rozvoje. Drezen zdůrazňoval dynamickou povahu standardizace a Wüster ve 30. letech 20. století přišel s myšlenkou vypracovávat pokyny pro praktickou terminologickou práci. Založení ISO/TC 37 je důkazem této skutečnosti. Ačkoli druhá světová válka tento vývoj přerušila, základní myšlenka přetrvala a po válce ISO/TC 37 pokračovala ve své původní činnosti. Aniž bychom v tomto kontextu mohli podrobně rozebírat další vývoj, lze konstatovat, že pracovní záběr TC 37 se značně rozšířil. Jednoduché srovnání počtu a témat prvních doporučení a norem platných v roce 1972 s dnešní tematickou škálou norem a návrhů v různých fázích rozpracovanosti ukazuje zájem o standardizaci metodologických aspektů terminologie a její potřebnost na jedné straně a na straně druhé uplatňování těchto norem v praxi. Jinými slovy, standardizace se rozvinula v prostředek plánování jazyků pro specifické účely v oblastech poznání vhodných ke standardizaci a zahrnuje nejen korpus, ale také status – řečeno terminologií Einara Haugena. Terminologija | 2011 | 18 21 Každé jazykové plánování, a zejména plánování jazyků pro specifické účely, se vždy vyznačovalo preskriptivismem, který je tradičně považován za opak deskriptivismu. Tato dichotomie je však, stejně jako mnohé jiné dichotomie, zjednodušením; v každém případě neznázorňuje skutečnost v plánování jazyků pro specifické účely. Abychom se přiblížili skutečnému stavu jazyků pro specifické účely a terminologického plánování, může následující model ilustrovat jednak navrženou škálu stupňů mezi krajními póly dichotomie a jednak důležité faktory, které ovlivňují jakýkoli zásah do jazyka. Obrázek 4: Stupně mezi deskripcí a preskripcí (Picht 2004: 197) Dvě svislé čáry znázorňují vztah synchronie a diachronie, což ukazuje, že následné synchronní popisy na časové ose vytvářejí diachronii. Levá čára představuje plynulý vývoj, zatímco pravou je třeba chápat jako intervaly, protože předepsaná terminologie je stanovena na určitou dobu a její vývoj se projevuje v malých krocích, což odpovídá Drezenovu pojetí dynamické standardizace. 2 2 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution Vodorovná čára znázorňuje přechod od svobodného jazykového vývoje k vývoji jazyka a terminologie, který je zcela řízený. Uvedených sedm stupňů je pouze příkladem; mezi krajními póly mohou existovat i jiné stupně preskripce, jejichž míra závisí na účelu daného preskriptivního zásahu. Do středu modelu jsem umístil tři sociolingvistické faktory a znázornil jejich plynulý vliv na různé stupně preskripce. Jazykové plánování je obecně poměrně starým oborem, přinejmenším v severských zemích a několika dalších západních zemích, kde se používají méně rozšířené jazyky nebo žijí jazykové menšiny, například v Norsku a mezi Katalánci. Mnohé teorie jazykového plánování byly poměrně vágní nebo ideologicky ovlivněné. Během posledních deseti let však lze pozorovat rostoucí zájem a aktivitu zaměřenou na zachování a rozvoj národního jazyka, respektive mateřského jazyka, zejména jako obranu před rostoucím vlivem angličtiny, patrným v jazycích pro specifické účely v mnoha oborech a zdůvodňovaným internacionalizací a globalizací. V zájmu upevnění oboru jazykového plánování – včetně jazyků pro specifické účely – vychází stále více teoretických prací (např. Laurén et al. 2008: 139–195). ZÁVĚRY S ohledem na relativně krátké a často pouze fragmentární informace a poznámky o historickém vývoji terminologické vědy, které jsem mohl představit za méně než jednu hodinu – důkladný popis by vyžadoval přinejmenším knihu –, jsem přesvědčen, že dnes lze konstatovat, že: Vznik terminologické vědy je logickým důsledkem rozpoznání závažných nedostatků v odborné komunikaci. Terminologická věda se vyvinula z praktických problémů, jako jsou pokyny a doporučení k nápravě nedostatků v komunikaci, přes fáze intenzivnější teoretizace a ověřování až v úplnou vědu. Terminologická věda dnes splňuje všechny požadavky kladené na vědu, pokud jde o její teoretické základy, rozmanité oblasti použití, aktivní výzkumnou komunitu, dobře rozvinuté vzdělávací a školicí aktivity na akademické i praktické úrovni a rozsáhlou publikační činnost. Terminologija | 2011 | 18 2 3 Terminologická věda má mezi všemi ostatními vědami metapostavení, neboť terminologie je předpokladem veškeré tvorby znalostí a jejich komunikace, uspořádávání znalostí, výměny znalostí i jejich šíření. Terminologická věda se neomezuje na jednu konkrétní vědu ani skupinu věd, nýbrž slouží všem vědám, ačkoli některé teoretické přístupy je třeba přizpůsobit povaze jednotlivých věd. Možná si myslíte, že toto hodnocení je příliš pozitivní a že je stále co dělat. To je naprostá pravda; stále je co dělat, ale to platí pro všechny vědy, protože teorie, přístupy a aplikace mají svůj životní cyklus, dokud je nové poznatky nezmění nebo nenahradí. V případě terminologické vědy tomu není jinak; existuje základní teoretický základ, který nevylučuje varianty a jiné názory, tyto varianty a jiné názory však nevyvracejí uznání terminologie jako samostatné vědy – naopak. REFERENCES Ahmad, Khurshid 1996: A Terminology Dynamic and the Growth of Knowledge: A Case Study in Nuclear Physics and in the Philosophy of Science. In: TKE’96 Terminology and Knowledge Engineering, C. Galinski, K.-D. Schmitz (eds.), Frankfurt a. M., 1–11. Alexeeva, Larissa 2004: What is a Term? In: Russian Terminology Science (1992–2002), S. D. Shelov, V. M. Leichik (eds.), Wien: TermNet Publisher, 62–78. Antia, Bassey Edem (ed.) 2007: Indeterminacy in Terminology and LSP; Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. Arntz, Reiner; Picht, Heribert 1982: Einführung in die übersetzungsbezogene Terminologiearbeit; Hildesheim, Zürich, New York: Georg Olms Verlag. Budin, Gerhard 1994: Do we need an Object Theory? In: International Conference on Terminology Science and Terminology Planning. Riga, 17–19 August 1992. International IITF-Workshop Theoretical Issues of Terminology Science. Riga, 19–21 August 1992. IITF-Series 4; Wien, 203–208. Budin, Gerhard 2001: A critical evaluation of the state-of-the-art of terminology theory. In: Terminology Science & Research, vol.12 (2001), no. 1–2; 7–23. Dahlberg, Ingetraut 1976: Über Gegenstände, Begriffe, Definitionen und Benennungen: Zur möglichen Neufassung von DIN 2330. In: Muttersprache 2/1976. Felber, Helmut 1984: Terminology manual, Paris: General Information Programme and UNISIST. Felber, Helmut; Budin, Gerhard 1989: Terminologie in Theorie und Praxis. Forum für Fachsprachenforschung, Tübingen: Gunter Narr Verlag. Galinski, Christian; Picht, Heribert 1997: Graphic and Other Semiotic Forms of Knowledge Representation in Terminology Management. In: Handbook of Terminology Management, vol. 1; Sue Ellen Wright, Gerhard Budin (eds.), Amsterdam/Philadelphia, 42–61. Grinev, Sergej 1993: An Introduction to Terminology Science (title translated from Russian), Moscow. Grinev, Sergej 2004a: Evolution of Terminology and Culture: Establishing Foundations for Anthropological Linguistics. In: Siergiej Grinev-Griniewicz; Slawomir M. Raube; Patricia Thomas (eds.) Language and Culture: Establishing Foundations for Anthropological Linguistics, Bialystok: Wyzsza Szkola Finansow i Zarzadzania w Bialymstoku, 27–42. 24 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution Grinev, Sergej 2004b: Terminology in the era of globalisation. In: Russian Terminology Science (1992–2002), S. D. Shelov, V. M. Leichik (eds), Wien: TermNet Publisher, 49–61. Grinev-Griniewicz, S.; Skopjuk, T.; Sorokina, E.; Thomas, P. (forthcoming) Foundations of Anthropolinguistics. Hahn, Walther von 1983: Fachkommunikation. Entwicklung. Linguistische Konzepte. Betriebliche Beispiele; Berlin, New York: Walter de Gruyter. Hoffmann, Lothar 1976/1984: Kommunikationsmittel Fachsprache. Eine Einführung, Berlin: Akademie-Verlag. (1984: 2. überarbeitete Auflage). ISO 1087-1:2000 Terminology work – Vocabulary. Part 1: Theory and application. Jónsson, Sigurdur 2007: Det vilda tänkandet och det kultiverade. Isländsk fackspråklig språkvård med tyngdpunkt på första hälften av 1900-talet, Vasa: Vasa University. Jumpelt, R.W. 1961: Übersetzung naturwissenschaftlicher und technischer Literatur. Sprachliche Maßstäbe und Methoden zur Bestimmung ihrer Wesenszüge und Probleme, Berlin: Langenscheidt. Kalverkämper, Hartwig 1992: Hierarchisches Vergleichen als Methode in der Fachsprachenforschung. In: Kontrastive Fachsprachenforschung. Baumann, K.-D.; Kalverkämper, H. (eds.). Forum für Fachsprachenforschung Band 20, Tübingen: Gunter Narr Verlag, 61–77. Laurén, Christer; Picht, Heribert (Hg.) 1993: Ausgewählte Texte zur Terminologie, Wien: TermNet. Laurén, Christer; Myking, Johan; Picht, Heribert 1998: Terminologie unter der Lupe. Vom Grenzgebiet zum Wissenschaftszweig, Wien: TermNet. Laurén, Christer; Picht, Heribert 2000: Att överföra budskap från en tid till en annan. En semiotisk studie. In: Fackspråk och Översättningsteori. VAKKI-symposium XX. Vasa 11–13.2.2000, Vasa: Vasa universitet, 215–223. Laurén, Christer; Picht, Heribert 2006: Approaches to Terminological Theories. A Comparative Study of the State-of-the-Art. In: Picht, Heribert (ed.): Modern Approaches to Terminological Theories and Applications, Bern: Peter Lang, 163–184. Laurén, Christer; Myking, Johan; Picht, Heribert; Jónsson, Sigurdur 2008: Insikter om insikt. Nordiska teser om fackkommunikation, Novus Forlag: Oslo. Moschitz-Hagspiel, Birgit 1994: Die Sowjetische Schule der Terminologie (1931–1991), Wien: TermNet, IITF-Series 5. Nu opponent Shelov, Serguey D.; Leichik, Vladimir, M. (eds.) 2004: Russian Terminology Science (1992–2002), Wien: TermNet Publisher. Weissenhofer, Peter 1995: Conceptology in Terminology Theory, Semantics and Word-formation. IITF-Series 6, Wien: TermNet. Wright, Sue Ellen 2009: Jenseits der Fachkommunikation – ein Blick in die Zukunft der Terminologie. In: eDITION, Terminologiemagazin, 2/2009; 10–14. Wright, Sue Ellen 2007: Coping with indeterminacy. Terminology and knowledge representation resources in digital environments. In: Indeterminacy in Terminology and LSP. Bassey Edem Antia (ed.), Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 157–179. Wüster, Eugen 1931/1970: Internationale Sprachnormung in der Technik. Besonders in der Elektrotechnik. 3. abermals ergänzte Auflage, Bonn: H. Bouvier u. Co. Verlag. Wüster, Eugen 1959/60 (2000): Das Wörten der Welt schaubildlich und terminologisch dargestellt. In: Terminologie und Wissensordnung; H. Picht, K.-D. Schmitz (Hrsg.); Wien: TermNet Publisher. Wüster, Eugen 1968: The Machine Tool, London: Technical Press. Wüster, Eugen 1974 (2000): Die allgemeine Terminologielehre – Ein Grenzgebiet zwischen Sprachwissenschaft, Logik, Ontologie, Informatik und den Sachwissenschaften. In: Terminologie und Wissensordnung; H. Picht, K.-D. Schmitz (Hrsg.); Wien: TermNet Publisher. Wüster, Eugen 1979: Einführung in die Allgemeine Terminologielehre und Terminologische Lexikographie; Wien, New York: Springer Verlag. TERMINOLOGIJOS MOKSLAS: ISTORIJA IR RAIDA Straipsnis pradedamas istorinių terminologijos mokslo formavimosi aplinkybių apžvalga, kurioje aptariami Wirtschaftslinguistik judėjimas ir terminologijos pradininkų – E. Wüsterio, E. Drezeno ir D. Lotte’s – darbai. Išskiriama keletas teorinių terminologijos mokslo pagrindų raidos etapų, kuriuos parodo L. Hoffmanno ir H. Kalyverkämerio modeliai. Keliami klausimai, ar terminologija yra atskira disciplina ir ar galima kalbėti apie terminologijos mokyklas. Apžvelgiamos žinių sritys, turėjusios įtakos terminologijos teorijos raidai, t.y. objektas ir sąvoka, objektų ir sąvokų vaizdavimo formos, žinių tvarkyba ir terminografija. Kalbama apie terminologijos mokymą, terminijos standartizavimą, specialiosios kalbos ir terminologijos planavimą, aptariamas deskriptyvinis ir preskriptyvinis požiūris į terminologiją ir jos planavimą. Kaip išvados formuluojami penki teiginiai apie terminologijos teorijos bei jos taikymo raidą ir dabartinę padėtį. Gauta 2011-11-14 Heribert Picht E-mail [email protected] 26 H. Picht | The Science of Terminology: History and Evolution