Dėl mokslo terminų vienareikšmiškumo supratimo

K porozumění jednoznačnosti vědeckých termínů STASYS KEINYS KLÍČOVÁ SLOVA: termín, vědecký termín, terminologie, jednoznačnost Když jsem se pustil do psaní tohoto článku, vybavila se mi z jakéhosi zákoutí paměti slova spisovatele, profesora literatury a nositele Nobelovy ceny za literaturu Czesława Miłosze ze Šeteniai (u Kalnaberžė): „<...> pojmenovat a uzavřít ptáka do písmen – to je skoro totéž, jako ho mít navždy“ (Milošas 1991: 124). Potěšilo mě, že by se tato myšlenka mohla hodit k širší úvaze o termínech. Za pět desetiletí, během nichž jsem byl přímo spjat také s termíny a terminologií, jsem totiž nejednou slýchal a četl, že termín musí být jeden a tentýž nejen pro všechny uživatele, ale téměř navždy. Tentýž jak z hlediska formy, tak významu, tedy jako název onoho ptáka, s jednou formou a jedním významem. Zde je pár z mnoha možných dokladů. První. Právě před sto lety na valném shromáždění Litevské vědecké společnosti (tehdejší naší Akademie věd) lékař lidí, řečeno lidově – doktor Kazys Grinius, když vysvětloval „Co lze požadovat od vědecké terminologie?“, zmínil nejprve: „Aby pro každý pojem existoval jeden název, jedno slovo, protože vědecký termín je pravé nomen proprium a musí být pouze jeden1 (Grinius 1914: 432–433). Druhý doklad zní takto: „Termín je vskutku drobná citace. Podle pravidel citování si termín musí zachovat jeden a tentýž význam ve všech vědeckých dílech z určitého oboru poznání,“ takto před třiceti lety učil studenty profesor filologie Jurij Rožděstvenskij z Moskevské Lomonosovovy univerzity v úvodu do Obecné filologie (Рождественский 1979: 141). Lze říci, že se o zde zmíněnou jednoznačnost termínů usiluje již dlouho, a když se začalo standardizovat nejen zboží, ale i jeho vlastní 1 Jazyk citátů nebyl v článku upravován, jen tu a tam byl vyznačen přízvuk. Terminologija | 2013 | 20 47 a jejich částí, se toto úsilí stalo jedním z nejdůležitějších požadavků terminologie. Nepřekvapuje, že to ve svých terminologických pracích zvláště zdůrazňovali inženýři, kteří od čtyřicátých let minulého století aktivně působili v oblasti standardizace: Rus Dmitrij Lotė (1898–1950), Rakušan Eugen as Viusteris (1898–1977) a Lotyš Ernestas Drezenas (1892–1937), který v téže době pracoval na standardizaci v Rusku. Logikou podložená teorie termínu prvních dvou žije dodnes, ačkoli po druhé světové válce začali jazykovědci, alespoň někteří z nich, zkoumat odborný jazyk a terminologii zevnitř a kategorickou povahu těchto požadavků značně zmírnili. Jazyk má totiž společný systém významů a způsobů jejich vyjadřování, který se utvářel po stovky, a spolu s prajazyky i po tisíce let, pronikl do vědomí svých uživatelů a slouží běžnému i odbornému jazyku; násilně do něj zasahovat a měnit jej požadavky vnucovanými zvenčí není pro společnost, uživatele daného jazyka, užitečná práce. To si velmi dobře uvědomoval a téměř ve stejné době, dokonce o něco dříve, vyjádřil i současník zmíněných inženýrů, náš filozof a terminolog, profesor Stasys Šalkauskis (1886–1941). Ve své studii teorie terminologie, tehdy uveřejněné v předválečném Logos časopise a nyní přetištěné v Raštuose, napsal: „<...> a když se dostanou do vědecké terminologie, slova z hlediska sémantiky neustrnou, nýbrž podléhají dalšímu vývoji, který nikdy nekončí, dokud je jazyk živ v duchu národa“ (Šalkauskis 1991: 43). Při rozebírání jednoznačnosti slova i termínu bychom neměli ztrácet ze zřetele, že samotná slova vienareikšmis, vienareikšmiškas ir vienareikšmiškumas nejsou jednoznačná. V Dabartinės lietuvių kalbos žodyne se od druhého vydání rozlišují dva významy těchto slov podle toho, zda má daná věc zaprvé pouze jeden význam, a zadruhé – tentýž význam (DŽ 1972: 934). Zdá se, že oba tyto významy máme na mysli, když mluvíme nebo píšeme také o sémantice termínů. Ačkoli se při výčtu vlastností termínů obvykle, či alespoň nejčastěji, uvádí pouze to, že mají jeden význam, v citátu z knihy J. Rožděstvenského, který jsme uvedli výše, je zdůrazněno právě zachování téhož významu (pro přesnost se zde citát opakuje v původním jazyce): «Термин является как бы минимальной цитатой. По правилам цитирования термин должен сохраняться в одном и том же значении во всех научных сочинениях, принадлежащих к определенной области знания.» Popravdě řečeno, tuto autorovu kategoričnost není snadné pochopit, neboť nepíše o izolovaném termínu jako takovém, o jednotce či členu určitého systému, ani o navrhování či kodifikaci termínu, nýbrž o jeho užívání. 48 Stasys Keinys | Dėl mokslo terminų vienareikšmiškumo supratimo Tyto dva případy existence termínů (kodifikaci a navrhování na jedné straně a užívání na straně druhé) stojí za to mít při terminologické práci a vědeckém výzkumu stále na paměti. Při navrhování a kodifikaci, tedy ve slovnících termínů, encyklopediích, normách apod., se termín jakoby zmrazí, ustálí a podá se podstata jeho významu. Zde je snadné představit jej tak, jak si přejeme – jako jednoznačný, bez synonym atd. Život však termínu vdechuje jeho uživatel a ten, především autor odborného textu (a nesmíme zapomínat ani na příjemce – posluchače či čtenáře), rozhoduje o tom, zda se termín užívá (a chápe) přesně tak, jak jej stanovili jeho navrhovatelé, nebo zda se jeho význam v určitém ohledu zužuje, rozšiřuje, přenáší či upřesňuje. Koneckonců si přece nemyslíme, že odborníci na terminologii jsou na rozdíl od ostatních lidí neomylní vševědové, kteří lépe než všichni ostatní dokážou chápat a pojmenovávat věci označované termíny. Zmíněného jevu si všiml St. Šalkauskis a výstižně jej vyjádřil takto: „Sémantický vývoj terminologie má svůj základ ve skutečnosti, že každé slovo získává svébytné zabarvení z kontextu, v němž se užívá“ (Šalkauskis 1991: 43). O něco dále pokračoval: „Je třeba si také jasně uvědomit, že sama povaha jazyka vůbec nevyžaduje tak přísné stanovení smyslu a významu slov, aby nezbývala žádná svoboda užívat tato slova svébytným způsobem podle toho, jak to mohou vyžadovat zvláštnosti nových kontextů. Zmrazení smyslu a významu slov v železných mezích slovníku, stanovených jednou provždy, by natolik omezilo svobodný průběh lidského myšlení, že by tím velmi utrpěla jeho intelektuální iniciativa“ (Šalkauskis 1991: 44). Bylo by možné se domnívat, že to ukazuje na rozpor mezi přístupem a chápáním zmíněných inženýrů a obecně badatelů takzvaných exaktních věd na jedné straně a filozofa a obecně badatelů humanitních věd na straně druhé, který pramení z odlišného předmětu, povahy a potřeb těchto věd. Filozofie je však nejen samostatnou vědou, ale také obecnou metodologií vědy; vývoj je navíc vlastní všem vědním oborům stejně jako veškerému bytí. Výjimkou není ani jazyk a jeho terminologie. Mimochodem, v našich slovnících termínů se termíny zpravidla uvádějí bez příkladů užití a autoři odborných prací často nechávají bez vysvětlení i odchylky či varianty jejich významu, které sami při užívání uplatňují. Čtenáři či posluchači se proto musí sami domýšlet, co mělo být daným termínem sděleno. Je třeba říci, že obecné tvrzení, podle něhož mají být termíny jednoznačné a jejich nejednoznačnost je vadou terminologie, mnozí odborníci z různých oborů chápou doslovně, jako dogma, a začínají je Terminologija | 2013 | 20 49 uplatňovat na veškerou jazykovou terminologii. S úsilím o takovou úplnou, absolutní jednoznačnost však nelze souhlasit, protože její zavádění by znamenalo provést v terminologii obrovský převrat a, jak již bylo uvedeno, rozbít pojmenovací systém, který se ustaloval po příliš dlouhou dobu a vrostl do vědomí uživatelů jazyka. Opravdu by si někdo přál, aby se termín šaknis užíval pouze v botanice a případně v rostlinné výrobě, a vytýkal by jazykovědcům, anatomům a odborníkům z dalších oblastí, že tento termín z nauky o rostlinách přenesli významově do svých oborů? Bylo by snad snazší rozumět jeden druhému, kdyby slovo taškas mělo pouze běžný význam „kulatá značka, skvrnka“ (LKŽ XV 982) a pro jazykovědu, matematiku, fyziku, techniku, sport a další oblasti bychom vymýšleli či přejímali všemožná jiná pojmenování? Je pravda, že jazyk má k dispozici způsoby a prostředky, jak takový slovníkový převrat uskutečnit, ale i přenos a přizpůsobení významu slov či termínů patří k nejcharakterističtějším způsobům, jak uspokojovat potřeby pojmenování. Tento způsob navíc pomáhá chránit jazyk před záplavou neologismů a/nebo výpůjček z jiných jazyků, a je proto pro jazyk hospodárný a pro uživatele velmi pohodlný: užívat známé slovo či termín, byť s pozměněným významem přizpůsobeným jinému oboru, je mnohem snazší než pochopit a zapamatovat si nové, zcela neznámé, v jazyce nemotivované přejaté slovo, nebo – jak se často stává – neobvykle utvořený neologismus. Požadavek, aby byl termín jednoznačný v oblasti či systému, jehož terminologie je součástí, se jeví bližší skutečnosti, anebo, podle mého názoru, je přesnější říci, že jde o přání. Obvykle se zmiňují i úzce související oblasti, avšak případy, kdy by termíny užívané v různých oborech měly naprosto stejný význam, jsou zřejmě vzácné, či dokonce velmi vzácné. V nouzi by se sem daly zařadit například názvy mluvidel převzaté z anatomické nomenklatury, případně přímo z živého běžného jazyka do jazykovědy (především fonetiky, tedy nauky o hláskách) (asi by nikdo nechválil jazykovědce, který by za tímto účelem začal tvořit nová slova nebo užívat výpůjčky z jiného jazyka). Jenže hned nato, jako by zapomněl na vlastní názvy mluvidel, používá leckterý fonetik pro názvy hlásek tvořených těmito mluvidly počeštěná přejatá adjektiva dentalinis „zubní“, labialinis „retový“, nazalinis „nosový“, uvuliarinis „čípkový“ atd. a přejaté názvy příslušných jevů labializacija, nazalizacija atd. Je pravda, že jde o jinou věc – o jednoznačnost termínů, a tedy nikoli o téma tohoto článku –, nicméně zcela neoddělitelnou: výraz a význam jsou totiž jednotou dvou složek, dvěma nezbytnými stránkami téhož znaku, bez nichž by nemohl existovat. 50 Stasys Keinys | Dėl mokslo terminų vienareikšmiškumo supratimo Převzetí termínu do jiné oblasti obvykle souvisí s přizpůsobením, upřesněním či změnou jeho významu. A nejspíš nejednou může vyvstat přání sjednotit takové dílčí (oborové) termíny do jakéhosi nadřazeného termínu s jediným nejobecnějším významem. Vždyť se zdá zřejmé, že složka termínů morfologija, která se z biologie dostala do lingvistiky a některých dalších věd, se stala takovým nadřazeným termínem ve významu „nauka o formách“, zatímco v těchto oborech a jejich odvětvích se užívají termíny s významem zúženým podle zkoumaného objektu, například morfologie rostlin, morfologie živočichů, morfologie jazyka (slov), morfologie krve, jednoslovné termíny citomorfologija „morfologie buňky“, geomorfologija „morfologie země“ atd. Ostatně přinejmenším v našich výkladových slovnících, stejně jako v encyklopediích, je zvykem uvádět pouze jednotlivé významy rozčleněné podle vědních oborů. Možná to souvisí s tím, že, jak se zdá, dosud neexistuje věda o obecné morfologii. To by však nemělo bránit rozlišování významů slov. Při snaze pochopit uvedené otázky se dostáváme do oblasti vztahů mezi významy obecných vědeckých a jiných širších oborových termínů (takové obecné termíny s nejširším významem bychom mohli nazývat existujícími, skutečnými, nadřazenými termíny), jakož i mezioborových termínů, a významy termínů jednotlivých vědních oborů a jejich odvětví; jinými slovy, do oblasti souvislostí mezi termíny širšího a užšího rozsahu, jejich jednoznačností a nejednoznačností. Například slovo forma je obecný vědecký, technický a umělecký termín, který se v nejširším významu užívá ve filozofii – „prvek skutečnosti a procesu poznání, který poznávaným objektům dodává odlišnost a identitu“ (VLE VI 187). V jednotlivých oblastech a odvětvích lidské činnosti se tento termín užívá samostatně nebo jako složka víceslovných termínů ve významu náležitě přizpůsobeném a vymezeném; například v lingvistice se forma nejčastěji užívá ve dvou významech – širším „vyjádření, výraz“ a užším, konkrétnějším „gramatický rod“ (srov. EWJP 1978: 89; DL 1980: 222–223; KTŽ 1990: 65, 75, 88, 166, 241; Булыгина, Крылов 1990: 557–558). Ať už se na sémantiku termínu jednotlivého oboru či odvětví díváme z širšího, nebo užšího hlediska, to, kolik významů a jak širokých se připisuje jednotlivému termínu či skupině termínů, závisí také na tom, jak je chápán a vymezován terminologický význam, jaký je jeho vztah k pojmenovávanému pojmu, jeho rozsahu a samotnému pojmenování a do jaké míry se při pojmenovávání přihlíží k systémovým tendencím slovní zásoby daného jazyka. Dejme tomu, že v současném spisovném jazyce je obvyklé, že slova a termíny odvozené od názvů osob podle povolání příponou -ystė označují teorii a praxi dané oblasti či odvětví (vědu a podnikání), např.: Terminologija | 2013 | 20 51 teorii a praxi (vědu a podnikání), např.: včelařství, zahradnictví, chovatelství, námořnictví, letectví, drůbežářství, zemědělství atd. V terminologii se však vyskytují výjimky – vedle lesnictví se snad kvůli příliš silně pociťované víceznačnosti termínu, snad kvůli důstojnosti vědců nebo obojímu zároveň, anebo ještě z nějakého jiného důvodu ustálil název vědy lesnictví a z něj i označení badatele lesnický badatel. Před časem se také navrhovalo odejmout vědecký význam knihovnictví a tuto vědu nazývat knihověda nebo dokonce bibliologie. Upřímně řečeno, je velmi pochybné, zda stojí za to takovými novotvary rozkolísávat ustálený pojmenovávací systém jazyka. Nesmíme ztrácet ze zřetele, že v pracích zaznamenávajících termíny nemusejí být uvedeny všechny významy zařazených termínů. Například když jsem asi před třemi desetiletími spolu s Kazimierasem Gaivenisem připravoval slovník lingvistických termínů, prošel jsem hromádku dostupných slovníků lingvistických termínů v několika jazycích a překvapilo mě, že pojmenování každého slovního druhu se v nich vysvětluje pouze jako gramatická třída slov, ale nezmiňuje se stejně starý, avšak v pracích z jazykovědy a jazykové praxe mnohem častější význam jednotlivého slova tohoto druhu. Dohodli jsme se, že termíny této skupiny ve slovníku uvedeme se dvěma významy (mimochodem, po vydání slovníku nás za to nejednou pochválili naši kolegové lingvisté). Jak terminologické slovníky, tak zejména užívání v odborném jazyce ukazují, že určitá část termínů má více než jeden význam. To je zvlášť typické pro obecné vědecké termíny a termíny jednotlivých vědních oborů. Z termínů užívaných v lingvistických pracích je velmi zjevným dokladem nejednoznačnosti základní termín kalba, jímž se v litevštině nejčastěji vyjadřuje nejen známá trojice Ferdinanda de Saussura langue, parole, langage, ale i řada dalších významů. Ruský filozof a filolog, profesor Alexej Losev, se mnohoznačností obecných termínů zabýval v článku „Mnohoznačnost termínů teorií znaku a symbolu“, který vyšel roku 1978 (a byl znovu vydán roku 1982). Napsal v něm: „Takové termíny jako znak, význam, struktura, model, symbol mají v užívání různých autorů desítky různých významů. Není třeba se domnívat, že v této oblasti musí být závazná nějaká jediná terminologie, která by vylučovala jiné terminologické principy. Jediné, co lze od autorů požadovat, je, aby při užívání té či oné terminologické soustavy důsledně dodržovali vlastní terminologii a neustále nepřeskakovali od své přijaté soustavy k některé jiné“ (Лосев 1982: 220). 52 Stasys Keinys | Dėl mokslo terminų vienareikšmiškumo supratimo Existují také nejen obecné, ale i dílčí významy užívané (ať už schválené terminologickými odborníky, či nikoli) v jednotlivých vědních a jiných oblastech, směrech, proudech, školách, ba i jednotlivými autory; konečně také významy, které se vyskytují pouze v určitých textech či jejich skupinách a které se zřejmě nejčastěji vůbec ani nedoporučují, ani nezakazují. Jednoduše řečeno, existují a užívají se poměrně často. O takových individuálních významech termínů, které sám užíval, hovořil profesor Algirdas Julius Greimas v roce 1971 na přednášce „Problémy obecné sémiotiky“ na Vilniuské univerzitě: „Rozlišuji-li nejprve systémy hodnot jako axiologie a organizace fungování hodnot, které nazývám ideologiemi, pak jde o mou osobní terminologii a prosím, nepovažujte ji za svaté slovo. Chci pouze říci, že je zde užitečné rozlišit jednu věc, totiž systém hodnot jako statický systém (nazývám jej axiologií) od systému hodnot předloženého lidem jako model činnosti, který nazývám ideologií. To nemusí odpovídat rozlišením prováděným v sociologii“ (Greimas 1991: 48). Tato terminologická poznámka nejvýznamnějšího a ve vědeckém světě nejznámějšího litevského vědce se výborně shoduje se záměrem tohoto článku i jeho hlavní myšlenkou: vědecké termíny není třeba vtěsnávat do úzkých, pro všechny závazných mezí všeobecné jednoznačnosti, protože terminologické zásady nejsou jako vojenské předpisy a vědci nejsou jejich slepými vykonavateli. Jinak by věda nebyla tvorbou a také spolutvůrcem jazyka. Jazyk vědy obsahuje mnoho jednoznačných termínů, ale také mnoho termínů chápaných a vykládaných různě. Příčiny jsou rozmanité a různé jsou i způsoby, jak se to projevuje. Neměl jsem v úmyslu ani jsem nedoufal, že v tomto článku obsáhnu problematiku jednoznačnosti a mnohoznačnosti termínů, která by snad vydala na nejednu knihu. Chtěl jsem pouze na příkladu jednoho oboru (vědy) pojednat o problematičnosti této otázky a připomenout uživatelům, tvůrcům i odborným správcům vědecké terminologie, že při teoretické i praktické terminologické práci není vždy vhodné používat slova s příkazovým významem požadavek, zákaz, povinné, nelze a že nejspíš ani sami ne vždy víme, zda je nějaký termín skutečně jednoznačný, a tím méně zda bude mít po nějaké době tentýž a pouze jediný význam. Vždyť jazyk vědy, a tedy i jeho termíny, se mění spolu s rozvojem vědy a mění se nyní stejně jako vždy, neboť jak napsal Romualdas Granauskas v eseji „Dvanáct krkavců poletujících kolem Daukantase“: „<...> věda je také svoboda, zatímco nevědomost jsou železné řetězy na krku a dubové klády na nohou“ (Granauskas 1995: 272). Terminologija | 2013 | 20 5 3 LITERATŪRA DL 1980: Dictionnaire de linguistique par J. Dubois, M. Giacomo, L. Guespin, Chr. Marcellesi, J.-B. Marcellesi, J.-P. Mével, Paris: Librairie Larousse. DŽ 1972: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. II papildytas leidimas. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis. EWJP 1978: Encyklopedia wiedzy o języku polskim. Pod redakcją St. Urbańczyka, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk: Zakład Narodowy im. Ossolińskich Wydawnictwo. Granauskas R. 1995: Vakaras, paskui rytas: Apsakymai ir apysakos, Vilnius: Leidybos centras. Greimas A. J. 1991: Iš arti ir iš toli: Literatūra, kultūra, grožis, Vilnius: Vaga. Grinius K. 1914: Apie botanikos organografijos lietuviškąją terminologiją. – Lietuvių tauta. Kn. 2, d. 3 (1912–1913). Yra ir atskiras K. Griniaus darbo atspaudas. KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys St. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa. LKŽ XV – Lietuvių kalbos žodynas 15. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mokslas, 1991. Milošas Č. 1991: Isos slėnis. Vertė A. Kalėda, Vilnius: Vaga. Šalkauskis St. 1991: Terminologijos teorija ir bendroji filosofijos terminija. – Raštai 2. Filosofijos ir pedagogikos terminija, Vilnius: Mintis. VLE VI – Visuotinė lietuvių enciklopedija 6. Vyr. red. A. Račis, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2004. Булыгина Т. В., Крылов С. А. 1990: Форма в языкознании. – Лингвистический энциклопедический словарь. Гл. ред. В. Н. Ярцева, Москва: Советская энциклопедия. Лосев А. Ф. 1982: Знак. Символ. Миф: Труды по языкознанию, Москва: Издательство Московского университета. Рождественский Ю. В. 1979: Введение в общую филологию, Москва: Высшая школа. ABOUT UNDERSTANDING THE UNAMBIGUITY OF THE TERMS OF SCIENCE Unambiguity is usually treated as one of the important features of a term and quite often it is viewed as one of the main requirements of terms. Therefore polysemy of a term is treated as a fault. However, polysemous terms are quite frequent in term recording works (special dictionaries, encyclopaedias, etc.) as well as in scientific texts of various domains. This article deals with the problem of unambiguity of terms of science in respect of science development and naming system of the language. First of all it is noted that the words and terms vienareikšmis (unambiguous) and vienareikšmiškumas (unambiguity) are not unambiguous themselves, because on the one hand they mean ‘having only one meaning’ and on the other hand – ‘having the same meaning’. When speaking about the unambiguity of terms often both these meanings are kept in mind, but more frequently the oneness of term meaning is emphasized. The Lithuanian philosopher Stasys Šalkauskis (1886–1941) who published his works on terminology theory and practice from 1927 onwards gave a reasoned argument against strict restraint of the meaning of terms. In his work Terminologijos teorija (Terminology Theory) Šalkauskis wrote: “<...> ir patekę į mokslinę terminiją, žodžiai nesustingsta semantiniu atžvilgiu, o yra palenkti tolimesnei evoliucijai, kuri niekados nesibaigia, kol kalba yra gyva tautos dvasioje” (translation: “<...> and when words make their way into scientific terminology they do not freeze in semantic respect, but are inclined towards further evolution which never stops while the language is alive in the spirit of a nation”). These words are very important for the cognition of the essence of science and its language creation. The article rejects an absolutization of unambiguity of scientific terms and argues that the main manifestation of the existence of terms is not their fixation in 54 Stasys Keinys | Dėl mokslo terminų vienareikšmiškumo supratimo dictionaries or encyclopaedias, but scientific texts where terms are used not only in general, but also in partial meanings specific to particular domains and scientific schools as well as in some individual meanings characteristic to particular scientists or to some of their works. This is viewed as a natural thing for the language and terminology of science, because only terminology theory and practice which do not restrict the freedom of scientific creative work can facilitate the development of scientific cognition and ensure the progress of science. К ВОПРОСУ О ПОНИМАНИИ ОДНОЗНАЧНОСТИ ТЕРМИНОВ НАУКИ Однозначность обычно считается важной чертой терминов, нередко даже одним из основных к ним предъявляемых требований, а многозначность – недостатком терминологии. Но как в работах по фиксации научных терминов (в специальных словарях, энциклопедиях и т.п.), так и особенно в научных текстах неоднозначные термины не являются редким исключением. В настоящей статье обсуждается проблема однозначности научных терминов в контексте развития науки и номинативной системы языка. С начала обращается внимание на факт неоднозначности самих слов и терминов vienareikšmis «однозначный» и vienareikšmiškumas «однозначность» – 1) имеющий только одно значение, 2) имеющий тождественное (неизменённое) значение. К терминологии относят оба этих значения, но чаще подчёркивается единственность значения термина. В литовском терминоведении против строгого ограничения значения терминов аргументированно выступил философ и терминолог профессор Стасис Шалкаускіѕ (Stasys Šalkauskis, 1886–1941), с 1927 года включившийся в разработку теории терминологии и создавший словарь философских терминов. В труде по теории терминологии он писал, что после попадания в терминологию науки слова не прекращают семантического развития, которое никогда не оканчивается пока язык остаётся живым в духе народа. Далее в статье показана несостоятельность абсолютизации однозначности научной терминологии, доказывается, что основной сферой существования терминов является не фиксация в словарях или энциклопедиях, а тексты науки, в которых термины используются не только в общих, но и в частных, в том числе свойственных для отдельных научных направлений, школ, значениях. Кроме того, термины употребляются и с индивидуальными значениями, характерными как для отдельных учёных, так и отдельным их трудам. Это считается естественным, так как только ненарушающая свободы научного творчества терминология способствует успешному развитию научного познания и самой науки. Gauta 2013-11-12 Stasys Keinys Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas [email protected] Terminologija | 2013 | 20 55