Term Formation – Is There a State of the Art?

doi.org/10.35321/term27-01 Tvoření termínů – existuje současný stav poznání? JOHAN MYKING University of Bergen A B S T R A K T Článek pojednává o teoretických problémech tvoření termínů s ohledem na tradici i na nejnovější vývoj teorie terminologie. Teorie terminologie byla v průběhu posledních tří desetiletí zpochybňována, diskutována a revidována. Klade se otázka, zda podobným teoretickým výzvám jako jiné podoblasti terminologie čelila také podoblast tvoření termínů a zda lze určit jasný současný stav poznání v oblasti tvoření termínů. Jsou rozebrány stávající modely tvoření termínů a nastíněny a diskutovány hlavní postoje některých moderních přístupů s ohledem na důsledky, které by tyto přístupy mohly mít pro teoretickou i praktickou terminologickou práci. Článek tvrdí, že každý pokus o vytvoření teorie tvoření termínů musí zohledňovat jak primární, tak sekundární tvoření termínů. Funkční aspekty termínů jsou zajímavé pro odborníky z praxe, a jsou proto relevantní i pro teorii. Článek souhlasí s tím, že otázka existence specifické teorie tvoření termínů možná zůstává otevřená, zároveň však navrhuje podporovat skromnější přístup k „teoretizování“ tvoření termínů ve všech jeho aspektech. KLÍČOVÁ SLOVA: tvoření termínů, neologie, teorie terminologie, jazykové plánování, motivace termínů A N O T A C E V článku jsou rozebírány teoretické problémy tvoření termínů s ohledem na tradici i nejnovější vývoj teorie terminologie. Během posledních tří desetiletí byla teorie terminologie opakovaně zpochybňována, diskutována a revidována. Článek se ptá, zda se oblast tvoření termínů stala předmětem stejných teoretických diskusí jako ostatní oblasti terminologické vědy a zda lze v oblasti tvoření termínů určit jasný pokrok. Jsou rozebírány stávající modely tvoření termínů a představeny a diskutovány hlavní principy současných teoretických přístupů s ohledem na důsledky, které tyto přístupy mohou mít pro teoretickou a praktickou terminologickou práci. 6 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? Článek tvrdí, že jakýkoli pokus o vytvoření teorie tvoření termínů musí zohledňovat primární i sekundární tvoření termínů. Funkční aspekty termínů zajímají odborníky z praxe, a jsou tedy důležité i pro teorii. Článek souhlasí s názorem, že otázka specifické teorie tvoření termínů je možná stále otevřená, a navrhuje podporovat skromnější přístup k „teoretizování“ tvoření termínů ve všech jeho aspektech. KLÍČOVÁ SLOVA: tvoření termínů, neologie, teorie terminologie, jazykové plánování, motivace termínů 1. ÚVOD Terminologie je jádrem rozvoje každého jazyka. Otázkou jejích teoretických základů se zabývalo jak jazykové plánování, tak terminologie. Pojem „termín“ je zpracován v každé významnější učebnici a příručce terminologie. Heribert Picht a Jennifer Draskau ve své známé učebnici (Picht, Draskau 1985: 35) poukázali na problematiku tvoření termínů jako na jednu z důležitých podoblastí terminologie, kterou bylo stále třeba zkoumat. Zdá se však, že statusu tvoření termínů se v posledních desetiletích nedostávalo ze strany terminologů zaměřených na teorii stejné pozornosti jako teorii pojmů a dalším hlavním podoblastem terminologie. Když moderní terminologie začala v 70. a 80. letech 20. století vzkvétat, souběžně se uplatnila řada vědeckých inspirací, teorií a metodologií, z nichž vznikl nový multidisciplinární obor výzkumu, jehož hlavním cílem bylo usnadnit odbornou komunikaci napříč jazykovými bariérami. Není pochyb o tom, že teoretické principy formulované Eugenem Wüsterem byly všeobecně uznány za základní pilíře terminologie, zahrnující teorii pojmů, definice a tvoření termínů, a zároveň vymezily jasnou hranici mezi terminologií a lexikografií. Tento multidisciplinární obor se často označuje jako „Obecná teorie terminologie“ neboli GTT. Christer Laurén a H. Picht ve svém známém článku z roku 1993 (Laurén, Picht 1993) poukázali na souběžnou existenci různých „škol“ v rámci terminologie. V důležitém kanadském (quebeckém) přístupu zavedl Guy Rondeau pojem terminologické neologie („néonymie“, srov. Rondeau 1984). Analýza Ch. Lauréna a H. Pichta (Laurén, Picht 1993: 527) dospěla k závěru, že ačkoli byly principy GTT přijaty, terminologie v Québecu kladla větší důraz na lingvistiku. Terminologija | 2020 | 27 7 Tuto tendenci lze zobecnit: podle Johna Humbleyho existovaly dva hlavní přístupy k rozvoji terminologie a jejímu studiu: Teoretické přístupy lze rozdělit do dvou hlavních směrů: první zasazuje terminologickou reflexi do interdisciplinarity, druhý požaduje výhradní ukotvení v lingvistice [One can group the theoretical approaches in two broad tendencies: one that situates the terminological reflexion in interdisciplinarity, and a second demanding an exclusive anchoring in linguistics] (Humbley 2018a: 46f.) Od 90. let 20. století byly Wüsterovy principy zpochybňovány, upravovány, nebo dokonce nahrazovány řadou alternativních přístupů. Strukturalistickou teorii pojmů nahradily kognitivní přístupy a Wüsterovo rozlišení mezi „termínem“ a „pojmem“ bylo zpochybněno. Hlavním tématem diskuse byl vztah terminologie k lingvistice – je terminologie lingvistickou disciplínou, či nikoli? – a také „preskriptivismus“: tvrdilo se, že hlavním účelem terminologie má být empirický, nikoli normativní přístup a že je třeba překonat preskriptivní „zaujatost“. Oba výše uvedené hlavní přístupy se shodují, že termíny jsou hlavním typem reprezentace pojmů. Termíny jsou jazykové jednotky, a proto se každý přístup k podoblasti tvoření termínů musí nějakým způsobem zabývat lingvistickými aspekty. Terminologie má tedy lingvistickou povahu bez ohledu na to, jakou má hlavní inspiraci. To dále vede k otázce, zda podoblast tvoření termínů prošla stejným druhem teoretického zpochybňování a zda lze po posledních dvou desetiletích teoretických diskusí určit jasný aktuální stav poznání v oblasti tvoření termínů. To je východisko tohoto článku. 2. PROBLÉM STAVU OBORU Otázkou stavu oboru se naposledy zabýval John Humbley v rozsáhlé monografii a kratším článku (Humbley 2018a, Humbley 2018b). Po přezkoumání široké škály studií i modelů tvoření termínů se ptá: <...> počet každoročně vytvořených termínů exponenciálně roste, což způsobuje praktický problém se zařazováním těchto nových forem do terminologických repertoárů, zejména do termínových bank. Problém lze vnímat také na teoretické úrovni: jak lze všechny tyto nové termíny vysvětlit? (Humbley 2018b: 437f., emph. JM) 8 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? A pokračuje: Existuje <...> řada velmi základních otázek týkajících se specializované neologie <...>, které jsou vlastní každé úvaze o povaze terminologie: vznikají nové termíny vědomě, či nikoli, nebo spíše které kategorie termínů vznikají vědomě a které nikoli; lze metody tvoření termínů přenášet z jednoho oboru do druhého nebo z jednoho jazyka do druhého; tvoří se termíny nějak odlišně od běžných lexikálních jednotek, tj. je zapotřebí specifická teorie tvorby termínů s vlastními zvláštními kritérii, a nikoli pouze teorie tvoření slov? (Humbley 2018b: 437f., emph. JM) Možná jde o banální a nezpochybňovanou skutečnost, že se tvoření termínů liší v různých oborech, jazycích a tradicích a že termíny vznikají jak vědomě, tak spontánně. Přesné popisy vzorců a rozdílů mezi obory je třeba popsat a vysvětlit jazykovými i kontextovými faktory. Dále se můžeme ptát, nakolik jsou teoretická objasnění otázky tvoření termínů skutečně nezbytnou podmínkou kvalitního výkonu terminologické práce. Většina propracovaných jazyků má podrobně popsánu morfologii a lexikální inventář a také víceméně oficiální pokyny, co lze považovat za „dobrá“ či „správně utvořená“ nová slova. Nějaká podoba aplikované praxe je vždy možná i bez přílišného teoretizování, a právě to je jedno z vysvětlení, které J. Humbley uvádí pro nedostatek teoretické práce o tvoření termínů (Humbley 2018b: 437). Lze namítnout, že každá oblast aplikované praxe vyžaduje principiální diskusi o svých zásadách a metodách, a měla by proto podléhat teoretickému rozboru. The above cited statements from J. Humbley’s smaller article (Humbley 2018b) must be completed by also referring to his major survey of terminological neology (Humbley 2018a) which provides a vast empirical evidence from French as well as other languages and evaluating the achievements of a variety of theoretical approaches within terminology. The present article is largely indebted to this work. 3. VYMEZENÍ POJMU „TVORBA TERMÍNŮ“ Pojem „tvorba termínů“ si zaslouží několik poznámek, neboť má poněkud odlišné významy: – TF1: Tvorbu termínů lze definovat jako proces vytváření nových lexémů odborného jazyka (LSP) (nebo spíše označení) lexikologickými mecha- Terminologija | 2020 | 27 9 ismy; tato definice odpovídá pojmu „neologie“, jak se běžně chápe; – TF2: Tvorbu termínů lze chápat také jako podobor terminologie, který se zabývá jak tvůrčím aspektem (tvorbou termínů v užším smyslu), tak normativními a funkčními aspekty zajišťujícími efektivitu odborné komunikace (srov. Laurén, Myking, Picht 1998: 212). Je zřejmé, že „lingvistické“ přístupy nastíněné výše úzce souvisejí s TF1, zatímco TF2 zjevně předpokládá multidisciplinární přístup. Připuštěním dvou různých definic ztěžujeme hledání koherentních analytických kritérií. Pojem „tvorba termínů“ ve smyslu TF2 již není totožný s „neologií“, zatímco TF1 je právě definicí neologie jako lexikálního růstu ve specializovaných oblastech. Výhoda práce se dvěma definicemi však spočívá v možnosti vést komplexní a smysluplnou diskusi o tvorbě termínů v celé její šíři, zahrnující popisné i normativní aspekty, primární i sekundární tvorbu termínů, záměrnou tvorbu termínů atd. 4. JEDNOTKA TERMÍNU V TERMINOLOGII A LEXIKOGRAFII Jedním konkrétním problémem, který vyplývá z výše uvedené definice TF1, je status binárního pojetí jazykového znaku, jaké nacházíme ve spisech Ferdinanda de Saussura i ve wüsterovském přístupu. S pojmem „termín“ se v lexikografii / lexikologii a ve wüsterovském přístupu k terminologii zachází poněkud odlišně: v lexikografii se vztah mezi výrazem a obsahem pokládá za arbitrární, avšak neoddělitelný, a lexikografie se proto zabývá lexémy. Zjednodušeně řečeno, lexikografie je sémaziologická, zatímco terminologie je onomaziologická. Cílem lexikografie je popis jazyka, a proto každá analýza vychází z roviny výrazu, tedy ze „slov“ v podobě, v jaké se objevují v mluveném či psaném jazyce. Terminologie se naproti tomu zabývá vztahem mezi třemi hlavními prvky objekt, pojem a reprezentace, jak jej vyjadřuje norma ISO 704: Tato mezinárodní norma <...> popisuje vazby mezi objekty, pojmy, a jejich terminologickými reprezentacemi. (ISO 704 2002: vi emph. JM) 10 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? Objekty se třídí do tříd odpovídajících jednotkám poznání zvaným pojmy, jimž se přiřazují jazykové reprezentace. Typický wüsterovský přístup k Saussurově arbitrárnosti jazykového znaku je radikálnější než v lexikografii, neboť se předpokládá, že termíny a pojmy existují do určité míry nezávisle na sobě, srov. např.: Vídeňská škola prosazuje jasné oddělení pojmu a pojmenování; hovoří o „říši pojmů“ a „říši pojmenování“. [Vídeňská škola prosazuje jasné oddělení pojmu a termínu; hovoří o „říši pojmů“ a „říši termínů“.] (Laurén, Picht 1993: 530). Tato pozice byla v terminologických kruzích hojně diskutována; není bez nuancí a nedávné kognitivistické a sociolingvistické přístupy ji důrazně odmítly (srov. oddíl 6 níže). Pro účely této diskuse byla definice TF1 formulována dostatečně „lexikograficky“, aby zahrnovala jak lexikografii, tak různé přístupy k terminologii. Prvek „termín“ lze chápat jako prostý štítek v rámci binárního znaku nebo jako lexém převedený z obecného jazyka, aby sloužil jako označení vědeckého pojmu. V obou případech jsou reprezentace pojmů jazykovými prvky utvářenými souborem mechanismů, které poskytuje přirozený jazyk. Proto hovoříme o tvorbě termínů bez ohledu na to, zda jsou výsledkem lexémy, nebo pouhé jazykové štítky. V terminologii se navíc termíny (označení) chápou jako slovní reprezentace vědeckých pojmů, na rozdíl od jiných typů označení, například vlastních jmen či symbolů; skládají se ze slov a tvorbu termínů lze rozdělit do dvou kategorií podle počtu lexikálních kořenů: termín je označení sestávající z jednoho nebo více slov, která reprezentují obecný pojem ve specializovaném jazyce konkrétního oboru. Jednoduchý termín obsahuje pouze jeden kořen, zatímco termín obsahující dva nebo více kořenů se nazývá složený termín (ISO 704 2002: 34) Pojem složitosti přináší také několik problémů: • Metafory s jediným kořenem: jsou skutečně „jednoduché“? Vztah mezi doslovným a přeneseným významem lze analyzovat jako určitý druh složitosti; • Složené termíny, zejména složeniny oproti souslovím: jsou tyto rozdíly arbitrární, nebo závislé na typologii? Kde vymezit hranici mezi slovy a frazeologií? Terminologija | 2020 | 27 11 Takovými problémy se zabývá nejen korpusově založená terminologie, ale také ucelená teorie tvoření termínů. Vzhledem ke své jazykové povaze přitahují termíny pozornost vedle terminologie také lexikografie, lexikologie a teorie slovotvorby. V terminologii i lexikografii se předpokládá, že zkoumané jednotky náležejí do zvláštního oboru (domény), a obě disciplíny se zajímají o postupy, jimiž se jednotky / reprezentace tvoří. Bez ohledu na hlavní přístup představuje studium termínů společnou oblast zájmu terminologie a lexikologie. Shrneme-li tuto diskusi, lze poukázat na to, že korpusově založená terminologie již dlouho chápe vztah mezi termíny a slovy jako otázku stupňovitosti, vyjadřovanou kategoriemi, jako jsou „termínovost“ či „míra terminologičnosti“, tuto diskusi zde však musíme ponechat stranou. 5. PŘÍSTUPY K TVOŘENÍ TERMÍNŮ Počet rozsáhlých prací o tvoření termínů v hlavních evropských jazycích je značný. Popis inventáře a zásad tvoření termínů byl důležitý v hlavních dílech E. Wüstera (Wüster 1966, 1985). Drozd & Seibicke (1973) popsali zásady tvoření termínů se zaměřením na němčinu. Jejich práce zahrnovala teorii i normativní aspekty, přičemž zdůrazňovala také aspekty teoretické. Tvoření anglických termínů popsali Sager & al. (1980) a později Sager (1990). První teoretický model terminologické neologie představil G. Rondeau (Rondeau 1984) a později významně přispěl Rostislav Kocourek svým popisem francouzského odborného jazyka (Kocourek 1991). Pokud jde o teoretická východiska, Drozd & Seibicke i R. Kocourek se v širokém smyslu pohybovali v rámci pražského strukturalistického přístupu a zabývali se zásadními teoretickými tématy, jako je motivace. V Sagerových dílech se uplatňuje pragmatická inspirace a také se zavádějí důležité teoretické dichotomie, například primární a sekundární tvoření termínů. Nejnovější z rozsáhlých prací o tvoření termínů je práce J. Humbleyho o francouzské terminologické neologii (Humbley 2018a). Tato práce je pozoruhodná analytickým přehledem výsledků i teoretických diskusí v terminologii za poslední desetiletí. Tím, že zohledňuje nové obory terminologie i poznatky z mimoevropských jazyků, je třeba tuto knihu považovat za nejaktuálnější práci o tvoření termínů; stala se také východiskem pro značnou část následující diskuse. 12 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? Na základě uvedených prací bylo v široké oblasti odborných jazyků (LSP), jak ji lze vymezit do přelomu tisíciletí, navrženo několik modelů tvoření termínů a jejich typů, vycházejících z různých lingvistických tradic. Obecně lze vymezit následující typologii modelů tvoření termínů: a) Models of neology: primary vs secondary term formation (Rondeau 1984, Sager 1990); b) Inkrementální modely: termíny se tvoří lexikálními (strukturálními) postupy aplikovanými na zvláštní účely (klasické práce, například Drozd & Seibicke 1973, Sager 1990, Kocourek 1991; Kageura 2002, srov. Humbley 2018a, Humbley 2018b); c) Integrativní modely založené na motivaci (Kocourek 1991; inkrementální tvoření + přejímání + sémantika + nemotivovanost); d) Funkcionalistické modely (založené na diskurzu): termíny vznikají v diskurzu prostřednictvím gramatické metafory (systémová funkční lingvistika Hallidaye, srov. Humbley 2018a, Humbley 2018b); e) Kognitivní modely, tj. metafora: tvoření termínů není pouhým pojmenováváním, nýbrž aktem porozumění (Temmerman 2000). Podle dvou hlavních přístupů k terminologii jsou skupiny a–c dobře známé v rámci multidisciplinárního přístupu (GTT, Wüster), zatímco d a e jsou jasně spojeny s moderními lingvistickými teoriemi – systémová funkční tradice, tedy tradice Hallidayova, byla do terminologie zavedena teprve nedávno v citovaných pracích J. Humbleyho (Humbley 2018a, Humbley 2018b). Zařazení K. Kageury (Kageura 2002) mezi „klasické“ práce vyžaduje široké pojetí kategorie „inkrementální“, jak bude vysvětleno níže. Pět kategorií představuje obecné tendence, ačkoli jejich hranice nejsou vždy jednoznačné. Zdá se, že inspirace G. Rondeaua v podobě zahrnutí přejímání a sémantického přenosu byla všeobecně přijata, nejčastěji však bývá vyjádřena dichotomií J. C. Sagera (v angličtině) „primární“ a „sekundární“ tvoření termínů. K sekundárnímu tvoření dochází, když je termín pro daný pojem nahrazen buď revizí v témže jazyce, nebo přenesením do jiného jazyka; k primárnímu tvoření termínů dochází, když je daný pojem pojmenován poprvé (původně Sager 1990; citováno u Humbleyho, např. 2018 a: 91f., Humbley 2018b: 442f.). Inkrementální aspekty jsou součástí každé analýzy tvoření termínů, a to i v případě sémantických postupů a přenosu prostřednictvím přejímání. Analýza Terminologija | 2020 | 27 13 Morfosémantická struktura termínů je zásadní pro zkoumání potenciálu daného jazyka tvořit termíny. Popis tak pomáhá odpovědět na otázku „jak“ tvorba termínů probíhá, k zodpovězení opomíjené otázky „proč“ se však volí určité formy místo jiných je třeba více. Na otázku „jak“ je odpověď, nikoli však na otázku „proč“ (Humbley 2018b: 442). Inkrementální vlastnosti však ne vždy představují hlavní raison d’être daného termínu. Chceme-li odpovědět na otázku, „proč“ byl použit určitý postup, je užitečné zvážit různé motivace, které jsou základem termínu: která motivace je prvořadá, která je podřízená atd. Metafora i přejatý termín mohou mít morfologickou strukturu, ta však nemusí být jejich nejvýraznějším rysem. Tyto poznatky jsou nedílnou součástí klasických studií o tvorbě termínů (Drozd & Seibicke, Kocourek), je však třeba na ně pamatovat zejména při normativních činnostech sekundární tvorby termínů i při práci v rámci nových přístupů. Jak již bylo uvedeno, rozlišení primární a sekundární tvorby termínů zřejmě získalo všeobecné přijetí jako relevantní model pro popis vzniku nových termínů (srov. také ISO 704 2002: „neotermíny“) na nejvyšší úrovni zobecnění; v terminologii však nepanuje shoda v tom, co má být zdůrazněno jako základ pro budování teorie – primární tvorba termínů, sekundární tvorba termínů, nebo obojí. O prioritě částečně rozhoduje vlastní teoretické stanovisko výzkumníka. Další důležitou otázkou je, do jaké míry a v jakém ohledu závisí rozlišení primární a sekundární tvorby termínů na dichotomii deskriptivního a preskriptivního přístupu a do jaké míry se s ní překrývá. Je známou skutečností, že sekundární tvorba termínů probíhá ve standardizačních komisích (v rámci jednoho jazyka i napříč jazyky) a při činnostech terminologického jazykového plánování; dochází se proto k závěru, že sekundární tvorba termínů je do značné míry záměrná a vědomá a souvisí s preskriptivními činnostmi. Otázka vědomého tvoření termínů v rámci primární tvorby termínů je o něco složitější a nebude zde podrobně rozebírána (k diskusi viz Humbley 2018a: 96n.). Pro záměrné tvoření termínů v rámci jazykového plánování, standardizace a terminologie (především, nikoli však výhradně, v oblasti sekundární tvorby) existuje mnoho souborů preskriptivních a často si odporujících zásad. Podrobnou diskusi těchto souborů zde musíme ponechat stranou. Základní otázky, na které je při tvorbě termínů třeba odpovědět, lze ve skutečnosti zredukovat na tři: 14 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? Jak využíváme jazykové prostředky k vytváření termínů? Jak vytváříme významové termíny? Jak zajistíme, aby se s nimi dalo snadno pracovat? První otázka se zjevně týká tvorby termínů v užším smyslu (TF1), ale také TF2. Následující dvě otázky jsou pro TF2 zásadní, mohou však být důležité i pro TF1: zatímco první otázka se týká popisu, druhé dvě se dotýkají vysvětlení – „termíny X a Y byly vytvořeny, protože jsou významové a snadno použitelné“. Druhá otázka souvisí s otázkou motivace při tvorbě termínů. Třetí se týká problematických důsledků motivace a toho, jak omezit množství jazykového materiálu na funkční rovnováhu. To brzy vede k otázce, jak do teorie tvorby termínů začlenit pragmatické a kontextové aspekty. Praktickými hledisky vyplývajícími z těchto tří zásad se zabývá dlouhá tradice normativních pokynů (např. ISO 704 2002). Pojem motivace je pro otázku tvorby termínů ústřední hned v několika ohledech (srov. diskusi v Myking 2009), zejména: 1) Motivace v protikladu k arbitrárnosti – klíčový sémiotický parametr odlišující tradiční terminologii od sociokognitivní terminologie (Temmermann, viz níže). Metafory jsou motivované struktury, zatímco tradiční terminologie považuje pojem a termín za arbitrárně propojené entity; 2) Motivace jako nejsilnější a nejčastější základ tvorby termínů, přímo podřízená konvenci; viz R. Kocourek níže; 3) Motivace ve smyslu „průhlednosti“, tedy schopnosti termínu zprostředkovávat význam; klasické pojetí. Motivace ve smyslu 3 úzce souvisí se sekundární tvorbou termínů, nikoli však výhradně. Motivace ve smyslu 1 nesouvisí výhradně s primární tvorbou termínů, ačkoli je jistě důležitou hybnou silou. Motivace ve smyslech 1 a 2 je slučitelná se Saussurovým pojmem „relativní motivace“ a může jako taková zahrnovat i pojetí tvorby termínů K. Kageury, jak sám výslovně uvádí (viz níže). Motivace ve smyslu 3 je navíc stupňovitým jevem, jehož přínosy lze plně posoudit pouze tehdy, přijmeme-li konceptuální pojetí terminologie – jinými slovy, průhlednost daného termínu lze analyzovat pouze ve vztahu k pojmu, který zastupuje. Relevance arbitrárnosti se naopak ukazuje v tom, že daný termín lze vždy nahradit jedním či několika jinými způsoby reprezentace, jako je tomu při sekundární tvorbě termínů. Terminologija | 2020 | 27 15 Pojem „motivace“ v současné kognitivní teorii je považován za základní princip primární tvorby termínů. V „klasické“ terminologii se naopak „arbitrárnost“ v sémiotickém smyslu chápe jako základní princip umožňující nezávislou a oddělenou analýzu pojmu a termínu. V dobře známém modelu tvorby termínů R. Kocourka založeném na motivaci jsou motivace i arbitrárnost přímo podřízeny konvenci, která vyjadřuje formální vlastnosti termínů (nebo jejich absenci): Obr. 1. Tvorba termínů podle R. Kocourka (srov. Kocourek 1991: 175) „Motivované termíny“ mají tedy v tomto modelu stále arbitrární vztah k pojmům, které označují, v souladu s F. de Saussurem. Užívání těchto metadichotomií jistě často působilo určitou míru zmatku. Žádný model nedokáže podat celou pravdu. Přesto se domnívám, že klasický model R. Kocourka (Kocourek 1991: 175) zůstává jedním z modelů, které nejlépe dokážou postihnout mnohostrannou realitu tím, že propojují sémiotickou a taxonomickou dimenzi v modelu založeném na motivaci, jejž lze použít jak pro primární, tak pro sekundární tvorbu termínů. Jednou z významných předností modelu R. Kocourka je, že nabízí odpověď na otázku „proč“: motivace je podřízena principu 16 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? konvence, avšak odtud je motivace hlavní hybnou silou, která dává termínům význam. To lze dále ilustrovat doplněním kritéria „sémiotické validity“ (srov. Myking 2008: 344) a rozdělením primárních typů motivace: Obr. 2. Typy primární motivace (Myking 2008: 344) – Pojmová motivace: zahrnuje morfologické a sémantické typy pod klasickou „průhlednost“ (uvnitř znaků); – Motivace „znakem k znaku“ neboli mez jazyková motivace: výpůjčky různých typů (napříč jazyky); – Formální motivace: vzájemné působení jazykových prvků jako takových (mezi výrazy). Jediný známý příklad záměrného tvoření termínů ilustruje interakci těchto motivací: norské kvark a litevské kvarkas jsou mez jazykově motivovány zdrojovým termínem quark, který lze následně analyzovat jako primární útvar vzniklý buď arbitrárně / ex nihilo, nebo na základě nepřímé / sémantické, oproti přímé / zvukové motivaci, podle toho, zda „quark“ považujeme za literární výpůjčku, nebo dokonce – případně, podle interpretace – za zvuk vydávaný zvířetem: Terminologija | 2020 | 27 17 Kvark, kterýkoli člen skupiny elementárních subatomárních částic, jež na sebe působí prostřednictvím silné interakce a jsou považovány za základní složky hmoty. <https://www.britannica.com/science/quark> (norsky: kvark, litevsky: kvarkas) Takové analýzy snadno podléhají riziku, že se zredukují na terminologickou lidovou lingvistiku, ilustrují však psychologický rozměr motivace. „Balení“ motivací a absence morfosemantické struktury, avšak přítomnost struktury sémantické, jistě sehrály svou roli při zajištění úspěchu termínu. Motivační model, jak jej rozpracoval R. Kocourek, je integrativní, neboť uznává, že cíle významovosti lze dosáhnout i jinými mechanismy než pouze strukturálními či inkrementálními. Ikonicita modelu naznačuje statistickou převahu motivace nad arbitrárností; model tím vytváří vazbu na další teoretické proudy (viz níže). Umožňuje také srovnání primární a sekundární tvorby termínů, například metafor nebo výpůjček v první z nich nahrazovaných složeninami v druhé. 6. TVORBA TERMÍNŮ V RÁMCI REVIZE A NOVÝCH PŘÍSTUPŮ Jak upozornila řada badatelů, období mezi lety 1990 a 2010 se vyznačovalo živým zájmem o revizi terminologické teorie. Klasické wüsterovské zásady byly zpochybňovány a kritizovány a byly představeny nové teoretické přístupy. Tyto nové přístupy byly do značné míry inspirovány vývojem obecné lingvistiky – zejména nahrazením strukturalismu kognitivismem, zatímco terminologie se stávala sémaziologičtější (viz hodnocení v Cabré 2003). Za zmínku stojí zejména následující přístupy: – F. Gaudin 1993: socioterminologie; empirické studium termínů v jejich sociálních kontextech; – R. Temmerman 2000: sociokognitivní přístup; metafora je aktem porozumění; terminologie vychází z termínů, nikoli z pojmů; – K. Kageura 2002: dynamika tvorby termínů: termíny jsou empirické objekty a funkční varianty slov; existují na rovině parole; – M. T. Cabré 2003: model dveří, různé přístupy podle výzkumných záměrů a analytických potřeb. 18 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? Aniž bychom přidávali příliš mnoho nuancí, mezi společné rysy těchto nových přístupů patří: Proti onomaziologii: – Zpochybňování přednosti pojmů před termíny; – Výchozím bodem terminologické analýzy jsou termíny, nikoli pojmy; – Tvorba termínů by měla vycházet z korpusu. Proti libovůli: – Termíny jsou motivované struktury (metafora, morfologie); – Termíny a pojmy neexistují nezávisle na sobě. Proti principu monosemie: – Variabilitu, polysémii, diachronní změnu a synonymii je třeba uznat jako jazykové skutečnosti hodné zkoumání. Proti preskriptivismu: – Terminologii je třeba považovat za součást lingvistiky, a proto, – cíle a rozsah terminologie by měly být empirické a deskriptivní. Of these approaches R. Temmerman (Temmerman 2000) and K. Kageura (Kageura 2002) have the largest implications for the topic we are discussing. The “anti-standardisation” attitude is first and foremost expressed by R. Temmerman: – Výsledkem [motivování terminologie jazykovým plánováním, JM] je, že vědecké studium terminologie se směšuje s pragmatickou činností standardizace. (Temmerman 2000: 19) Po R. Temmermanovi následuje K. Kageura, který zřejmě vytyčuje ostrou hranici mezi „teorií termínů“ a širším oborem terminologie – který může zase zahrnovat i určitý druh teorie: – Standardizace má pro teoretické studium terminologie jen malý význam. Standardizace termínů je ze své podstaty preskriptivní, a nemůže proto být součástí toho, čemu v současnosti rozumíme pod pojmem „teorie“. Proces standardizace termínů lze teoreticky zkoumat jako (vnější) faktor terminologických jevů, pravděpodobně jako určitý druh terminologické sociální politiky, avšak v žádné teorii termínů není místo pro začlenění tohoto druhu výzkumu. (Kageura 2002: 19, emphasis JM) Terminologija | 2020 | 27 19 R. Temmerman a K. Kageura představují dva zcela odlišné a nepřekrývající se přístupy k tvorbě termínů. Některé zásadní body a rozdíly, které podporují mou argumentaci, lze shrnout takto: TEMMERMAN 2000 KAGEURA 2002 Tvorba termínů je kognitivní proces Termíny jsou funkční varianty slov Primární tvorba termínů byla opomíjena Termíny vznikají z předchozích termínů kombinováním prvků; většina termínů je složená Metaforu je třeba zdůrazňovat na základě primární tvorby termínů Tvorbu termínů je třeba zkoumat na základě úplné domény V praktické práci existuje řada dokladů o korpusových přístupech, které slouží účelům jazykového plánování (např. Kristiansen, Gjesdal 2018). Zdá se však, že zásadní problém způsobený novými přístupy spočívá právě v tom, že předpisovost v podobě jazykového plánování či standardizace nemá v teorii termínů své místo. Tento postoj je hluboce znepokojivý, neboť značná část „raison d’être“ terminologie souvisí právě s těmito činnostmi. Funkční aspekty tvorby termínů by zejména měly být nedílnou součástí úplné a všezahrnující teorie tvorby termínů; o funkčních aspektech je obtížné hovořit, aniž bychom se dotkli aspektů preskriptivních. Od funkčních aspektů termínů vede jen krátká cesta k výzkumu implementace a socioterminologii. Je důležité mít na paměti, že tyto nové přístupy k teorii terminologie se nezabývají výhradně tvorbou termínů, nýbrž mají sloužit jako „pracovní programy“ a přinášet nové koncepce teorie terminologie a terminologického výzkumu v širším smyslu. Status termínů je však pro tyto nové přístupy zásadní. Je proto nutné zohlednit jejich důsledky pro výzkum tvorby termínů – tedy které jevy jsou považovány za hodné pozornosti a které nikoli. Práce R. Temmerman a K. Kageury zdůrazňují, že termíny jsou motivované struktury, avšak R. Temmerman klade důraz na metaforu, zatímco K. Kageura popisuje termíny jako produkty morfosemantické motivace, tj. především kompozice. Sémiotický status motivace byl v terminologii zdrojem nejasností, neboť jej lze vykládat (nejméně) dvěma způsoby: jako vztah mezi znakem a pojmem v rámci binárních modelů znaku F. de Saussura i E. Wüstera, nebo 20 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? jako prostředek k vyjadřování pojmového obsahu prostřednictvím manipulace s výrazovými prvky. Tyto dvě dimenze se nevylučují (srov. Laurén, Myking, Picht, Sigurður 2008: 186f.). Zdůrazňováním motivace se do značné míry navazuje na předchozí práci, srov. např. výše uvedenou typologii motivací R. Kocoureka. Stručně řečeno: Nezdá se být přínosné vylučovat otázky preskripce a standardizace z teoretického studia tvorby termínů, pokud je cílem tohoto studia odpovědět na otázku „proč“ (Humbley 2018b, výše). Podoby termínů si nevybírají samy a volba termínů je do značné míry spjata s uživateli (tvůrci a příjemci termínů), kteří působí v preskriptivním prostředí. Totéž platí pro motivaci, která není pouze vlastností uvnitř termínu (uvnitř znaku): podoby motivace je třeba posuzovat také s ohledem na uživatele a jejich potřeby. 7. PŘÍSTUP „BEZ PEVNÝCH HRANIC“ Výše probírané teoretické otázky vzbudily v letech po roce 2000 určitý zájem, mimo jiné na kolokviu IITF v roce 2001, na akci „Terminology at the crossroads“ (TSR 2002) a v knize, kterou napsali Ch. Laurén, H. Picht, Johan Myking a Jónsson (Laurén, Myking, Picht, Jónsson 2008) a v níž představili přístup „Bez pevných hranic“. Dvě teze z této poslední publikace znějí takto (Laurén, Myking, Picht, Jónsson 2008: 45ff., 68ff.): – Mezi odbornou komunikací a jinými formami komunikace neexistují pevné hranice. – V důsledku toho neexistují pevné hranice mezi termíny a slovní zásobou a frazeologií obecně. A dále, v návaznosti na tvrzení, že jazykové plánování je legitimní činností: – Jazykové užívání i jazykový systém podléhají řízení (tamtéž, 140ff.). K těmto tezím bychom mohli přidat čtvrtou: – Mezi deskriptivními a preskriptivními důsledky jednoho a téhož principu neexistují pevné hranice. Preskriptivní opatření do jisté míry odrážejí empirická fakta, a naopak. Princip motivace je jedním výrazným příkladem: používá-li se jako základní princip tvorby termínů, srov. R. Kocourek 1991 (výše), má fungovat jako deskriptivní a vysvětlující princip. Nezachycuje však Terminologija | 2020 | 27 21 preskriptivní zásady motivovanosti ve smyslu „transparentnosti“, německy „Durchsichtigkeit“. Pravděpodobně je správné, že morfosemantická motivovanost je nejčastějším a nejvýraznějším způsobem tvorby transparentních termínů, avšak důležitost v rámci terminologie si zaslouží i termíny motivované jinak; srov. výše uvedený příklad quark. Pozoruhodným příkladem tohoto „zrcadlení“ je „princip analogie“ při sekundární tvorbě termínů, jak jej formulovali K. Valeontis a E. Mantzari: Podle pravidla analogie „by při tvorbě termínu v cílovém jazyce pro pojmenování nového pojmu, který byl primárně pojmenován ve zdrojovém jazyce, měla být první volbou pojmenovatele aplikace mechanismu tvorby termínů analogického mechanismu použitému pro termín ve zdrojovém jazyce“. (Valeontis, Mantzari 2006) Zajímavé je, že norma ISO 704 uvádí také zásadu „proti-analogie“: Ačkoli je přejímání z jiných jazyků uznávaným způsobem tvorby termínů, přednost by měly dostat výrazy v domácím jazyce před přímými výpůjčkami. (ISO 704 2002: 41) Rozporné preskriptivní cíle nejsou v jazykovém plánování ničím novým. Důležitější je však skutečnost, že princip analogie má deskriptivní protějšek ve spontánním vzniku kalků nebo jiných typů analogicky motivovaných termínů. Vznik, dominance či neúspěch termínů lze pravděpodobně do značné míry vysvětlit kognitivními mechanismy, a to i v případech, kdy nepřevládne ani metafora, ani víceslovný termín. Zohledňovat tyto mechanismy je jistě legitimním úkolem tvorby termínů v pojetí TF2. Tento bod může ilustrovat jeden konkrétní případ sekundární tvorby termínů. Existuje mnoho dokladů z učebnic i anekdotických svědectví, že sekundární tvorba termínů v jazycích, jako je němčina, skandinávské jazyky či islandština, vede k morfologicky transparentním, a tudíž „normalizovaným“ a neanalogickým cílovým termínům. V norském případě terminologie ropného průmyslu byly tyto zásady rozpracovány. Velká část diskuse o kvalitě jazyka a „dobré“ tvorbě termínů se soustředila na několik málo dvojic a trojic slov (Andersen, Myking 2018: 542): kelly drivrør „pohon + trubka“ kelly rathole drivrørshylse „pohon + trubka + pouzdro“ rottehull mousehole rørkoplingshylse „trubka + spojka + pouzdro“ musehull 22 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? Pravý sloupec znázorňuje minimální norskou adaptaci, formální nebo sémantickou (smíšené motivace), tj. podtypy mezijazykové motivace, zatímco prostřední sloupec obsahuje „oficiální“ termíny, tedy termíny, které odpovídají kvalitativním kritériím založeným na morfologické průhlednosti ve formě složenin. Další doklady lze nalézt i v jiných jazycích, například v islandských ekvivalentech dánského výrazu biograf „kino“: biograf kvikmyndahús („rychlý + obraz + dům“) bió Na základě těchto příkladů lze formulovat následující pravděpodobné výsledky sekundární tvorby termínů, které byly do jisté míry ověřeny také analýzou rozsáhlejších korpusů (srov. Myking 2008: 13 a násl.): – Normalizace: termíny se přizpůsobují častým a neoznačeným obecným vzorcům cílového jazyka; – Demetaforizace (jako důsledek normalizace): přinejmenším tehdy, když je angličtina zdrojovým jazykem a jazykem primární tvorby termínů, zatímco cílovým jazykem a jazykem sekundární tvorby termínů je určitý syntetický jazyk. Cílové termíny se pak seskupují do dvou shluků, jejichž rysy jsou: Shluk 1: metaforické, analogické, popisné (kelly, musehull, rottehull; bió) Shluk 2: morfologické, domácí, preskriptivní (drivrør, -shylse, rørkoplingshylse; kvikmyndahús) Jestliže se cílová terminologie skutečně vyznačuje vyšším stupněm morfologické motivovanosti a následně nadměrnou délkou – což je rozšířená, avšak dosud plně nepotvrzená hypotéza –, mohlo by to být vysvětleno kognitivní nerovnováhou způsobenou asymetrickou komunikační situací. Pak bychom mohli stanovit Symetrická komunikace (odesílatel–příjemce) > princip analogie > krátké/neprůhledné termíny Asymetrická komunikace (odesílatel–příjemce) > domácí princip > spíše dlouhé/průhledné termíny Tímto způsobem dospíváme k vysvětlení funkčních vlastností termínů pragmatickými faktory. Tento typ poznatků se objevuje již v díle Valtera Tauliho (Tauli 1968). Z principů V. Tauliho jsou zvláště relevantní následující dva: E2 Výraz musí být co nejkratší; E3 Čím častější je výraz, tím kratší musí být. Terminologija | 2020 | 27 2 3 Stejný typ poznatku vyjadřoval již Zipfův zákon z roku 1935 a dnes je dobře začleněn do pragmatické teorie (Griceův „princip kooperace“ (Grice 1991)) i do lingvistiky založené na užívání jazyka (srov. Tomasello 2003, další rozpracování viz Myking 2008: 248). Ačkoli se na teoretický přístup V. Tauliho k jazykovému plánování brzy zapomnělo, přináší poznatky podložené moderními teoriemi, které by neměly být opomíjeny. Přestože výsledek jazykového managementu nelze nikdy zaručit, jazykový management je stále legitimní činností (Laurén, Myking, Picht, Jónsson 2008: 139ff., 197). Applied on a ‘complete domain’ (cf. Kageura 2002), we could hope to demonstrate patterns of secondary term formation explained by pragmatics, i.e. the assumptions or background knowledge of the user group(s). It must be said, however, that when applied on the ‘complete domain’ of oil terminology, K. Kageura’s criticism towards anecdotal textbook examples seems reasonable. The tendencies outlined above have been substantiated to some extent (cf. Myking 2008), although more research is needed. Je pravda, že všechny tyto zásady, včetně normy ISO 704, lze samozřejmě odmítnout jako pouhý zdravý rozum nebo jako reinterpretace jazykového purismu. Terminologie jakožto lingvisticky založená disciplína se musí zabývat také prvky „lidové lingvistiky“, snad zejména při (záměrné) sekundární tvorbě termínů, která se zabývá „dobrými“ a „špatnými“ vlastnostmi termínů. Takové údajné vlastnosti termínů se často vysvětlují čistě idiosynkratickými postoji. Přestože by však neměly být chápány jako vyčerpávající seznam, výše uvedené teoretické prvky představují poznatky o terminologickém růstu; představují tedy teorii tvorby termínů, která je relevantní pro standardizaci a opatření jazykového plánování, není s nimi však totožná. Tyto typy prvků si zaslouží místo ve vědecké diskusi o tvorbě termínů právě proto, že jsou důležité jak pro teoretiky, tak pro odborníky z praxe. 8. TERMINOLOGIE: „LINGVISTIKA“, NEBO „AKTIVISMUS“? Při teoretickém zkoumání terminologie je důležité zohlednit její mnohostrannou povahu. Jeden typ teorie, hypotézy či výzkumné otázky nemusí nutně odporovat jiným typům. Podle přístupu „Bez pevných hranic“ je třeba terminologii chápat jako lingvistiku, ačkoli 24 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? byť v „liberálním“ smyslu; terminologie je vědecká činnost zabývající se jazykem (Laurén, Myking, Picht 1998: 353). Má-li J. Humbley (Humbley 2018b: 437) pravdu, když tvrdí, že tvorba termínů byla odsunuta na okraj teoretické diskuse kvůli nedostatku praktické využitelnosti, pak vyvstává otázka, jak ji znovu začlenit do teoretického vývoje terminologie. Primární versus sekundární tvorba termínů protíná rozlišení mezi spontánní a záměrnou tvorbou termínů. Zatímco některé nové přístupy trvají na tom, že primární tvorbě termínů je třeba dát přednost a zkoumat ji na základě deskriptivní lingvistiky, stanovisko zastávané v tomto článku je stále takové, že „záměrná“ sekundární tvorba termínů je nedílnou součástí jakéhokoli terminologického vývoje v dané společnosti, a proto ji nelze z teorie tvorby termínů vyloučit, navzdory obtížím spojeným s vytvořením konzistentní teorie. Budování teorie a formulování hypotéz typu nastíněného v oddílu 7 mají přímý význam pro terminologickou praxi, protože mimo jiné umožňují posoudit její praktické výsledky a mohou zabránit chybným závěrům o individuálních nedostatcích. Lze znovu připomenout V. Tauliho, jehož zásady představují užitečný, teoreticky podložený rámec pro jazykové plánování, přestože neumožňují přesné předpovědi. To znamená zasazovat se o zahrnutí preskriptivních i deskriptivních přístupů do oblasti terminologie. Teoretická diskuse o tvorbě termínů bude muset splňovat širokou škálu předpokladů: – Uznat, že teoretické zkoumání tvorby termínů musí zahrnovat primární i sekundární tvorbu termínů, jak již bylo uvedeno; žádná z nich není méně důležitá; – Být schopna zohlednit mezilingvistické vzorce, rozdíly a podobnosti; – Zohlednit problémy variace a diachronie; – Uznat, že kognitivní analýzy (např. analýza metaforických vzorců, srov. Temmerman 2000) jsou proveditelné a vztahují se také na sekundární tvorbu termínů; a naopak, – Dynamika termínů založená na morfologické složitosti se ukázala jako proveditelná u sekundární tvorby termínů (srov. Kageura 2002), lze ji však rozšířit i na primární tvorbu; Terminologija | 2020 | 27 25 – Uznat, že mezi kognitivními a pragmatickými vysvětleními vzorců tvorby termínů neexistují pevné hranice, a tudíž že pragmatika je pro teorii terminologie relevantní; – A tudíž uznat, že neexistují pevné hranice mezi teoretizováním o termínech jako takových a teoretizováním o termínech v rámci určitého normativního prostředí. V reakci na otázku J. Humbleyho citovanou v úvodu této studie: „Je zapotřebí specifická teorie term tvorby s vlastními zvláštními kritérii, nikoli pouze teorie tvoření slov?“ existuje několik kladných odpovědí. V reakci na TF1 bude teorie tvorby termínů muset zohlednit teoretické otázky, které teorie „tvoření slov“ v úzkém smyslu ne vždy zohledňují, například víceslovné termíny na rozdíl od složenin. Dále jde o otázku definice a vymezení, zda zahrnout přejímky a metaforu, či nikoli. Všechny tyto jevy lze snadno vysvětlit lingvistickou teorií, takže z tohoto hlediska je otázka triviální. Je-li „tvoření slov“ definováno jako „tvorba označení“, stávají se relevantními všechny takové jevy, jak naznačuje posun terminologie od „slova“ k „označení“. Tvorbu termínů nelze omezit na inkrementální a diskurzivní postupy. Z perspektivy T2 je odpověď rovněž kladná, ačkoli není zřejmé, zda výsledkem bude koherentní teorie. V tomto článku bylo argumentováno, že otázka funkčních vlastností termínů není triviální a je důležitá, zejména v rámci sekundární tvorby termínů, která je zase jádrem všech druhů normativních terminologických činností. 9. Z Á V Ě R Y Tento článek má dva inspirační zdroje: dlouhodobý zájem o problémy tvorby termínů v kontextu jazykového plánování a teorie terminologie a konkrétní podnět k četbě nedávných prací J. Humbleyho (Humbley 2018a, Humbley 2018b), jak bylo uvedeno výše v úvodu, v oddílu 1. Hlavní argumenty vycházejí ze souboru pevných přesvědčení: 1) Většina terminologů s lingvistickým vzděláním oceňuje teoretické úsilí a upřednostňuje pevné teoretické základy 26 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? jejich výkonu v co největší možné míře. Hodnocení praktické práce prostřednictvím vzorců, hypotéz či teorií o tom, jak věci vznikají, je užitečné a nezbytné. 2) Žádná terminologická činnost se nemůže vyhnout důrazu na sekundární tvorbu termínů, přinejmenším ne mimo anglicky mluvící komunity. Právě to je totiž samotnou raison-d’être současné práce. Teoretizování o sekundární tvorbě termínů proto musí být považováno za legitimní úkol na stejné úrovni jako teoretizování o primární tvorbě termínů. 3) Na obecné úrovni je třeba mít na paměti, že určitý společný referenční rámec je skutečně podmínkou upevnění terminologické „diskurzní komunity“ napříč jazykovými, kulturními, organizačními a vědeckými hranicemi. Je-li terminologie mezinárodní disciplínou, je pro zajištění její soudržnosti nezbytný společný diskurz. Namísto vymezování hranice mezi aplikační a vědeckou terminologií bychom se měli ptát, jak rozvíjet teorii, která může být užitečná pro aplikaci a zároveň přinášet nové poznatky vědě. Takové integrační snahy jsou již po desetiletí charakteristickým rysem terminologie a měly by být zohledněny také v podoblasti tvorby termínů. V oddílu 6 bylo argumentováno, že nové přístupy k terminologii představují „výzkumné programy“, které se týkají všech aspektů terminologie, včetně tvorby termínů. Zdá se oprávněné dojít k závěru, že tato diskuse má jen velmi malý praktický význam a nevzbuzuje velký zájem. Samotná debata nezanechala hluboké stopy, terminologie se však zřejmě posunula k určité „normální vědě“ v Kuhnově smyslu, jak dokládá nedávná publikace: Zatímco wüsterovská tradice byla přísně onomaziologická, alternativní přístup byl sémaziologický, a v tomto ohledu se tedy více podobal tradiční lexikografii. Jak dokládají sborníky z většiny konferencí LSP po přelomu tisíciletí, sémaziologická terminologie se stále více opírá o elektronické korpusy a využívá statistiku a četnost výskytu tokenů. (Simonnæs, Andersen, Schubert 2019: 10) Pokud je pravda, že tento normální stav zahrnuje empirické studie založené na korpusech a zesílený sémaziologický důraz, pak také Terminologija | 2020 | 27 27 se zdá oprávněné dojít k závěru, že vznik alternativních přístupů, o nichž se pojednává v oddílu 6, patřil k hybným silám této změny. V budoucích přehledech by tato „změna“ mohla být chápána jako rozšíření záběru terminologie, nikoli jako nahrazení jednoho přístupu jiným. Používání korpusů nečiní (preskriptivní) rozvoj terminologie nadbytečným, pouze rozšiřuje její soubor nástrojů. Terminologie provozovaná jako empirický lingvistický výzkum přispívá ke zvyšování povědomí o terminologii, sama o sobě však nečiní onomaziologická opatření nadbytečnými. Je stále příliš brzy na to, abychom mohli posoudit, zda terminologie směřuje ke stavu, v němž vedle sebe existují různé přístupy a metody, namísto jednoho dominantního paradigmatu. Jaký je tedy stav bádání v otázce tvorby termínů – existuje, či nikoli? Odpověď J. Humbleyho na jeho vlastní otázku, citovaná v oddílu 1, zní: „otázka specifické teorie tvorby termínů, na rozdíl od tvorby slov, zůstává otevřená“ (Humbley 2018b: 448). J. Humbley sám místo předložení údajně nového přístupu k tvorbě termínů významně přispěl tím, že na základě empirického výzkumu francouzské terminologické neologie zhodnotil všechny existující metodologie a modely. V tomto ohledu tedy jeho dvě práce z roku 2018, a a b, skutečně představují současný stav bádání. Jeho závěr, že otázka zůstává otevřená, je ještě zřejmější, chápeme-li „tvorbu termínů“ jako podoblast TF2 a neomezujeme-li ji na neologii ve smyslu TF1. Tento článek k řešení tohoto problému nepřispívá a závěry se mohou jevit jako neuspokojivé. Téma je příliš rozsáhlé na to, aby je bylo možné zpracovat v jediném článku. Přesto je třeba trvat na tom, že rozvoj teorie napomáhá vytváření společné diskurzní komunity, že teorie je užitečná pro odborníky v praxi, a že každá odpověď proto musí zohledňovat dvě hlavní stránky terminologie: je oborem výzkumu, ale zároveň se nikdy neodtrhne od praktické funkce. Příspěvky z různých hledisek a přístupů tvoří užitečnou směs; žádná jednotlivá teorie neposkytuje všechny odpovědi a ne všechny přístupy jsou neslučitelné. Možná by skromná ambice „teoretizovat“ namísto „budovat teorii“ mohla nabídnout smysluplný společný základ všem, kdo se zajímají o tvorbu termínů. 28 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art? REFERENCES Andersen Øivin, Myking Johan 2018: Terminology work for specific problem areas and issues: the case of oil terminology, In Humbley John et al., 535–547. Cabré Maria Teresa 2003: Theories of terminology: Their description, prescription and explanation. – Terminology 9:2, Amsterdam: Benjamins, 163–199. Drozd L[ubomir], Seibicke W[ilfried] 1973: Deutsche Fach- und Wissenschaftssprache, Wiesbaden: Brandstetter. Gaudin François 1993: Pour une socioterminologie. Des problèmes sémantiques aux pratiques institutionnelles, Rouen: Université de Rouen. Grice H[enry] P[aul] 1991 [= 1974]: Logic and Conversation. – Pragmatics. A Reader, ed. S. Davis, Oxford University Press, 305–315. Humbley John 2018a: La néologie terminologique, Limoges: Lambert-Lucas. Humbley John 2018b: Term formation and neology, In Humbley John et al., 437–452. Humbley John, Gerhard Budin, Laurén Christer 2018: Languages for Special Purposes. An International Handbook, Berlin, Boston: de Gruyter Mouton. ISO 704 2002: Principles and methods of terminology, 3rd edition, Switzerland: ISO. Kageura Kyo 2002: The Dynamics of Terminology. A descriptive theory of term formation and terminological growth, Amsterdam, Philadelphia: Benjamins. Kocourek Rostislav 1991: La langue française de la science et de la technique, 2. éd., Wiesbaden: Brandstetter. Kristiansen Marita, Gjesdal Anje Müller 2018: Lexical Dynamism and Language Planning. The Case of the Climate Change Subject Field in Norwegian. – TOTh 2017 – Terminology & Ontology: Theories and applications, Éditions de l’Université Savoie Mont Blanc, 235–246. Laurén Christer, Picht Heribert 1993: Vergleich der terminologischen Schulen. – Laurén Christer, Picht Heribert (Hg). Ausgewählte Texte zur Terminologie, Wien: TermNet, 493–539. Laurén Christer, Myking Johan, Picht Heribert 1998: Terminologie unter der Lupe, Wien: TermNet. Laurén Christer, Myking Johan, Picht Heribert with Sigurður Jónsson 2008: Insikter om insikt. Nordiska teser om terminologi och fackkommunikation, Insights about insight. Nordic Theses about Terminology and Special Communication, Oslo: Novus. Myking Johan 2008: Motivasjon som termdanningsprinsipp. Ein teoretisk diskusjon basert på norsk oljeterminologi. – Motivation as a principle of term-formation. A theoretical discussion based on Norwegian oil terminology: ph.d. diss., Vaasa: University of Vaasa. (= Acta Wasaensia 191). Myking Johan 2009: Yet another taxonomy of motivations. – Terminology Science and Research. Journal of the IITF 20, 39–53. Available at: http://www.iitf.fi/cms/component/remository/?Itemid=108. Accessed July 2017, inaccessible June 2019. Cf. Andersen & Myking 2018: 547. Picht Heribert, Draskau Jennifer 1985: Terminology. An introduction, Guildford: University of Surrey. Rondeau Guy 1984: Introduction à la terminologie, Québec. Sager Juan C., Dungworth David, McDonald Peter F. 1980: English Special Languages: Principles and Practice in Science and Technology, Amsterdam, Philadelphia: Benjamins. Sager Juan C. 1990: A Practical Course in Terminology Processing, Amsterdam, Philadelphia: Benjamins. Simonnæs Ingrid, Andersen Øivin, Schubert Klaus (eds.) 2019: New Challenges for Research on Language for Special Purposes. Selected proceedings from the 21st LSP-Conference, 28–30 June, Bergen, Norway, Berlin: Frank & Timme. (= FFF series 154). Tauli Valter 1968: Introduction to a theory of language planning, Uppsala: Almquist & Wicksells. Temmerman Ruth 2000: Towards New Ways of Terminology Description. The sociocognitive approach, Amsterdam: Benjamins. Tomasello Michael 2003: Constructing a Language. A Usage-Based Theory of Language Acquisition, Cambridge, Mass: Harvard University Press. TSR 2002: Terminology Science and Research. Journal of the IITF 12:1–2, Wien: TermNet. Valeontis Kostas, Mantzari Elena 2006: The linguistic dimension of terminology: principles and methods of term formation: 1st Athens International Conference on Translation and Interpretation Translation: Between Art and Social Science, 13–14 October 2006. Available at: http://www.eleto.gr/download/BooksAnd-Articles/HAU-Conference2006-ValeontisMantzariEN.pdf [accessed 2019-07-29]. Wüster Eugen 1966: Internationale Sprachnormung in der Technik, besonders in der Elektrotechnik. Zweite ergänzte Auflage, Bonn: Bouvier u. Co. Verlag. Wüster Eugen 1985: Einführung in die Allgemeine Terminologielehre und Terminologische Lexikographie 2, Copenhagen: Copenhagen School of Economics. Terminologija | 2020 | 27 29 TERMINŲ DARYBA: AR ŠIOJE SRITYJE JAU PASIEKTA PAŽANGA? Santrauka Straipsnyje klausiama, ar per pastaruosius metus terminų darybos srityje įvyko tokie patys teoriniai pokyčiai, kaip ir kitose terminologijos mokslo srityse, ir ar galima nustatyti aiškią pažangą terminų daryboje. Straipsnio išeities taškas yra du svarbūs klausimai, kuriuos uždavė John Humbley (Humbley 2018a, b): „Problemą galima iškelti ir teoriniame lygmenyje: kaip būtų galima paaiškinti visus šiuos naujus terminus?“ Jis toliau klausia: „Ar reikia konkrečios terminų darybos teorijos su konkrečiais kriterijais ar užtektų ir vienos, kuri būtų tiesiog žodžių darybos teorija?“ Straipsnyje apibrėžiamos dvi „terminų darybos“ koncepcijos: pirma, naujų pavadinimų (angl. designations) kūrimo procesas naudojant leksikologinius mechanizmus (TF1); antra, terminologijos mokslo sritis, dėmesį kreipianti į kūrybinį aspektą ir į norminius ir funkcinius terminų aspektus (TF2). Aptariami esami terminų darybos modeliai (TF1), ypatingą dėmesį kreipiant į R. Kocourek’o (1991) motyvacinę tipologiją ir skirtingas motyvacijos sąvokos implikacijas. Apibrėžiamos ir aptariamos kai kurios pastarojo meto teorinės prieigos, susijusios su terminų daryba. K. Kageura (2002) ir R. Temmerman (2000) nusipelno ypatingo dėmesio ir yra laikomi svarbiomis „tyrimo programomis“, pabrėžiančiomis pirminės terminų darybos tyrimų svarbą ir pasisakančiomis už terminologiją kaip deskriptyvinę, empirinę ir lingvistinę discipliną. Straipsnyje paneigiamas šiuose darbuose išreikštas požiūris, kad preskriptyvinių aspektų teoriniuose svarstymuose apie terminologiją neturėtų likti. Požiūris „Jokių griežtų ribų“ (Laurén et al. 2008) pabrėžia, kad tarp terminų ir bendrinių žodžių nėra jokių aiškių ribų, taigi nėra ir griežtų ribų tarp deskriptyvinių ir preskriptyvinių teorinių principų aspektų. Antrinės terminų darybos tyrimas kaip svarbi terminologijos dalis turi būti tęsiamas. Funkciniai terminų aspektai (TF2) yra įdomūs praktikams ir todėl yra svarbūs teorijai. Gauta 2020-06-25 Johan Myking University of Bergen University of Bergen, P.O. Box 7805, 5020 Bergen, Norway [email protected] 30 Johan Myking | Term Formation – Is There a State of the Art?