Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida

ANTANAS BALAŠAITIS VÝVOJ NORMOVÁNÍ LEXIKA LITEVŠTINY 1. ÚVODNÍ POZNÁMKY Informace uváděné v praktických slovnících ovlivňují jazykové užívání, neboť jsou sestavovány s cílem normovat lexikum (Naktinienė 2000: 12). Před více než půlstoletím vydaný Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (dále jen DŽ) je považován za zásadní dílo litevského jazyka (Keinys 1991a: 96). Kromě toho je tento slovník „jednoduchým, dostupným a účinným prostředkem ke zvyšování kultury jak mluveného, tak psaného jazyka“ (Ulvy das 1977: 13). DŽ je tedy významným dílem pro vývoj spisovné litevštiny, a tím i celé litevské kultury. Proto je vhodné hodnotit jej z různých hledisek, tím spíše při přípravě slovníku spisovného jazyka. Článek představuje několik rysů z historie přípravy DŽ ze sociologického hlediska a připomíná věci, které si dnešní mladá generace filologů jen stěží dokáže představit – jak politická moc dané doby a její změny ovlivňovaly lingvisty, povahu jejich připravovaného díla a jím předkládané normy. Při zkoumání podmínek přípravy DŽ by se nemělo zapomínat ani na širší hodnocení daného období. Oficiální moc brzdila pokusy organizovaně pečovat o zachování litevštiny v podmínkách sílící dvojjazyčnosti (obnovit Společnost litevského jazyka), zatímco prosazovala internacionalismus a ruštinu jako jazyk nezbytný pro přátelství národů a zdůrazňovala pouze její pozitivní vliv na litevštinu. „Litevština tak v zemi ztratila svou suverenitu – základní podmínku, která jí umožňovala růst a sílit“ (Piročkinas 1994: 5). Autor tohoto článku1 spojuje stav jazyka a jeho normování se životem společnosti, stejně jako profesor Zigmas Zinkevičius ve svých dílech o dějinách jazyka. 1 Článek je podstatně rozšířenou verzí příspěvku předneseného 23. června 2008 na jubilejní mezinárodní vědecké konferenci (viz „Proměny normování litevského lexika v prvních vydáních Dabartinės lietuvių kalbos žodyno“. – Leksikologija ir terminologija: teorija, praktika, istorija. Teze příspěvků, 2008). Článek je věnován památce odpovědného redaktora prvních dvou vydání DŽ Jonase Kruopase (1908–1975) u příležitosti 100. výročí jeho narození. 112 KALBOS KULTŪRA | 81 2. PRVNÍ POKUSY O PRAKTICKÝ SLOVNÍK Praktinį norminį žodyną greta didžiojo jau ketino parengti Kazimieras Būga (1879–1924). Kaip nurodoma Antano Salio (1902–1972) straipsnyje Lietuvių enciklopedijoje (LE XXXV 1966: 408), „A. Vireliūnas ir A. Varnas buvo jau pradėję atrinkinėti medžiagą iš didžiojo žodyno kartotekos“. Bet po Būgos mirties šis užmojis buvo pamirštas. „Medžiagos atrinkimas buvo iš naujo pradėtas Juozo Balčikonio vadovaujamo didžiojo žodyno redakcijoje“ (ten pat). Praktické jazykové dílo bylo připraveno krátce po skončení druhé světové války. Lingvista a pedagog Alfonsas Kalnius (1907–1981) spolu s geografem Stanislovasem Tarvy dasem (1903–1975) sestavili jazykovou příručku s využitím onomastických sbírek Matase Jurkynase (1909–1944). Redigovali ji Kazimieras Gasparavičius (1908–1983), Napalys Grigas (1896–1972), Kazys Ulvydas (1910–1996) a Aleksandras Žirgulys (1909–1986); odpovědným redaktorem byl Juozas Lazauskas (1892–1970). Byla nazvána Lietuvių kalbos rašybos žodynu a vydána v roce 1948. Název je zjevně příliš úzký: dílo obsahuje základy pravopisu, interpunkce, přízvuku a užívání pádů, nástin dialektů, několik set místních jmen a přízvukový slovník přibližně pěti tisíc slov (bez výkladů). Po určitou dobu sloužilo studentům jako příruční kniha a jako nástroj normování spisovného jazyka. Litevští lingvisté, kteří jako váleční uprchlíci žili v Německu, se také starali o přípravu publikací věnovaných mateřskému jazyku. V roce 1950 vyšel v Bielefeldu Lietuvių kalbos vadovas, který připravili Pranas Skardžius (1899–1975), Stasys Barzdukas (1906–1981) a Jonas Martynas Laurinaitis (1894–1966). V „Redakčním úvodu“ P. Skardžius vysvětlil historii přípravy publikace. Učitel litevského gymnázia v Tübingenu S. Barzdukas mu navrhl, že by bylo třeba připravit pravopisnou učebnici určenou školám. Profesor tuto iniciativu podpořil. V březnu 1948 přípravu učebnice schválilo zasedání Společenství litevských uprchlíků. Brzy se však ukázalo, že je třeba širší publikace: „v současné době je účelné vydat nejen pravopisnou učebnici, nýbrž pokud možno co nejúplnější dílo, které by vedle pravopisu, byť stručně, pojednalo také o důležitějších otázkách výslovnosti spisovného jazyka, tvoření slov, tvarosloví, zčásti syntaxe a slovní zásoby“. To vše je zapotřebí, „abychom všichni měli k dispozici vážnější jazykovou pomůcku, která by nám pomohla déle uchovat kulturní úroveň mateřského jazyka i jeho svébytnost, usnadňovala naše vzájemné dorozumívání, a tím déle udržovala náš národní i komunitní pocit“. A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 113 S cílem dosáhnout takového výsledku se rukopis rozrostl v poměrně obsáhlou knihu. Příručce litevského jazyka P. Skardžius pojednal o užívání spisovného jazyka, výslovnosti, tvoření hlásek, přízvuku a intonaci, přízvukování jednotlivých slovních druhů, pravopisu (včetně kolísajících jevů), psaní cizích slov, tvoření slov, neologismech, mezinárodních slovech, užívání pádů a interpunkci. Připojen byl také poměrně rozsáhlý slovník. Zvláštní univerzální slovník, který tvořil tři čtvrtiny knihy (444 stran), byl určen emigrantům a zohledňoval potřeby krajanů v zemích, kde žili. Kromě litevských osobních jmen a místních názvů v něm byly uvedeny také místní názvy a příjmení významných osobností z Německa, USA, Kanady a Austrálie. Ve slovníku najdeme také biblická jména, pseudonymy spisovatelů, příjmení vědců, názvy svatyní, různé zkratky, známá latinská pojmenování a rčení. Samostatně, jako hesla, jsou uváděny a vysvětlovány častější předpony. Některá známá slova se nevysvětlují (uvádí se pouze slovní druh a přízvukový typ), jiná se vysvětlují synonymy. U některých slov je uveden původ nebo anglický, francouzský či německý ekvivalent. Nejčastěji se uvádějí stručná vysvětlení s krátkými příklady užití. Slovesa s předponami jsou uváděna buď v rámci hesla základního slova, nebo jako samostatná hesla; někdy jsou také vysvětlena. Slovník měl také normovat lexikum: slova nevhodná pro spisovný jazyk se píší v hranatých závorkách s údajem o původu: [apàrt (prc., sl.), místo toho např.: be pinigų, Onutė dar gavo ir dovanų], [gùzikas (g., l.), sagà], [leikà (g.), laistykle, piltùvas], [mierà (g., r.), mátas, saikas], [šni̇celis (vok.), pjausnÿs], [špòsas (vok., l.), pó́kštas, išdáiga], [trùšikai (r.), glaudinės, kelñaitės], [Vìlija (g., l.) Neris], [viršgam̃tinis (kalk), antgam̃tinis], [želė (prc., r.), drebučiai]. Celkově se dbalo na to, aby byly ilustrovány jevy probírané v úvodu slovníku, ukázáno užívání jazyka, rozvíjena jeho kultura a aby se čtenáři učili správnému přízvukování a pravopisu. Příručka se dokončovala v době, kdy začala emigrace z Německa. Redaktor P. Skardžius dočetl korekturu až po příjezdu do Clevelandu (USA) a „Slovo redakce“ podepsal 15. prosince 1949. V závěrečném slově „Dokončujeme práci“, podepsaném litevskou komunitou v Německu v Mnichově dne 29. června 1950, jsou uvedeni spolupracovníci při přípravě a tisku i podporovatelé. Vydání měla na starosti nakladatelská společnost „Venta“. V nákladu 5000 výtisků vydaná Příručka litevského jazyka (604 s.) byla dlouhou dobu příručkou po ruce pro naše válečné uprchlíky. Připravovalo se opravené a doplněné vydání této knihy, ale nevyšlo (Skardžius 1999: 793–794, 928). 114 KALBOS KULTŪRA | 81 3. SLOVNÍKU SOUČASNÉ LITEVSKÉ ŘEČI PRVNÍ VYDÁNÍ Rukopis praktického slovníku připravili teprve po druhé světové válce lexikografové Ústavu litevského jazyka Napalys Grigas a Antanas Lyberis (1909–1996). Slova vybírala z kartotéky velkého slovníku také Antanė Kučinskaitė (1915–2006), která začala v Ústavu pracovat teprve nedávno, protože do kartotéky malého slovníku byla opsána jen slova přibližně z poloviny abecedy (Kučinskaitė 1981: 26–27). Jak tato autorka napsala, již koncem roku 1948 byl sepsán poměrně rozsáhlý rukopis slovníku (tamtéž). Po seznámení s rukopisem vedení Akademie věd uvedlo, že v něm chybějí slova ze sovětského života a odborné termíny. Po kritice druhého dílu velkého Slovníku litevského jazyka (1947) byl na rozšířeném zasedání odboru společenských věd Akademie věd 12. listopadu 1948 posouzen také rukopis připravovaného slovníku spisovného jazyka. Ředitel Ústavu litevského jazyka Juozas Balčikonis (1885–1969) ve své zprávě uvedl, jaký slovník má vzniknout. Plánovalo se v něm uvést všechna užívaná litevská slova a častější slova mezinárodní, stejně jako místní názvy a světová zeměpisná jména. Část slovníku již byla redakčně zpracována (písmena A–O, R, Š a U). „Při redakční práci na slovníku vznikají obtíže s normováním, přízvukováním, příponami atd. Slabou stránkou slovníku je příliš malé množství shromážděné odborné terminologie a také slov vzniklých v sovětském životě“ (viz Věstník Akademie věd Litevské SSR, 1949: 301). Rukopis slovníku se dočkal tvrdé kritiky. Viceprezident J. Žiugžda vytýkal, že „Slovník zcela nekriticky využívá zastaralý materiál, shromážděný již dříve. [...] Jak výběrem slov, tak svou frazeologií (tj. příklady užití) se Slovník odtrhl od skutečnosti sovětského života“ (tamtéž, 302). S tímto kritickým hodnocením souhlasili redaktor deníku Tiesa H. Zimanas a prezident Akademie věd J. Matulis. Ředitel Ústavu litevské literatury K. Korsakas zdůraznil, že „slovník spisovného jazyka by měl sloužit praktickým potřebám. [...] Ve skutečnosti je nyní redigovaný Slovník spisovného jazyka zkráceným souhrnem Velkého slovníku“ (tamtéž, 304). Rukopis slovníku proto bylo třeba zkrátit a zároveň doplnit. Jeho tvůrci se snažili nejen odstranit „ideové chyby“, ale zabývali se také otázkami jeho struktury. Bylo upuštěno od vlastních jmen a hledaly se způsoby, jak lépe uvádět slovesa s předponami. Akademik Boris Larin (1893–1964), který v letech 1952–1953 působil jako zástupce ředitele Ústavu litevského jazyka a literatury, navrhoval uvádět slovesa s předponami jako samostatná hesla. S tímto návrhem nebylo možné souhlasit, protože kartotéka velkého slovníku byla uspořádána jinak. Proto později… A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 115 …podle možností A. Lyberis vyčlenil jako samostatná hesla pouze slovesa s předponami, která měla specifické významy; ostatní zůstala v příkladech užití. V úvodu DŽ1 se uvádí, že „by ve skutečnosti bylo účelné uvést všechna slovesa s předponami, i ta, která nemají zvláštní význam, samostatně v abecedním pořadí“ (s. XI). To se uskutečnilo ve vydání DŽ2. Na celosvazové konferenci lexikografů, kterou v dubnu 1952 uspořádal Ústav litevského jazyka, podle zprávy v Literatuře a umění (11. 5. 1952) „pracovníci Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR přednesli na konferenci řadu hodnotných referátů a poskytli závažné pokyny k otázkám litevské lexikologie a lexikografie“. J. Balčikonis nesouhlasil s prosazovanými změnami v redakční práci na LKŽ, a proto odstoupil z funkce redaktora a ředitele Ústavu. Ústav litevského jazyka byl v roce 1952 sloučen s Ústavem litevské literatury. Vedením sloučeného ústavu byl pověřen literát, akademik Kostas Korsakas (1909–1986). Podle doporučení konference byla na základě pokynů redakční komise Slovníku současného litevského jazyka, zřízené prezidiem Akademie věd Litevské SSR, připravena příslušná redakční instrukce (jejími autory byli J. Kruopas, A. Kučinskaitė a B. Larin). Do redakční komise byli jmenováni K. Korsakas, B. Larin, J. Kabelka, J. Kruopas (odpovědný redaktor), A. Lyberis a K. Ulvydas. Na titulní stránce je také jméno J. Balčikonise, ačkoli v dopise z 3. prosince 1953 odmítl být mezi redaktory slovníku uveden: „Protože již nejsem přímým pracovníkem Ústavu litevského jazyka a literatury a protože se ne vždy shoduji s názory ostatních redaktorů slovníku na správnost jazyka, prosil bych, abyste mě mezi redaktory tohoto slovníku neuváděli“ (viz Vzpomínky na jazykovědce Juozase Balčikonise, 2006: 296). Slovník současného litevského jazyka vyšel v roce 1954. V poměrně rozsáhlém úvodu byla vysvětlena struktura slovníku, výklad významů slov a přízvukování. Ve slovníku bylo označeno přízvukem a vysvětleno přibližně 45 tisíc slov. Předmluva popisuje účel DŽ takto: „Sovětští jazykovědci dostali naléhavý úkol – připravit rozsáhlý výkladový slovník současného litevského jazyka, který by výrazně odrážel socialistickou ideologii a sovětský život, účinně přispíval ke kultivaci jazyka a k zavádění norem spisovného jazyka v sovětské společnosti.“ Redaktory slovníku tedy měla především zajímat ideologie vnucovaná komunistickou stranou. V souladu s postojem komunistické strany uvedeným v předmluvě obsahoval DŽ takové a podobné ideologické výklady slov z oblasti společenského života a ilustrační věty, nejčastěji převzaté z ruských sovětských slovníků: 116 KALBOS KULTŪRA | 81 agent 3. špion, diverzant imperialistické vlády. agresor dobyvatel, podněcovatel imperialistické války, útočící země: Imperialistické ~y. armáda 5. hovor. skupina, množství: V čele obrovských mocných armád stoupenců míru kráčí naše velká vlast – Sovětský svaz. kostel (1) 1. budova, do níž se chodí modlit lidé lpící na náboženských pověrách. Srov. cerkve pravoslavný svatostánek. kulak (1) 5. představitel venkovské buržoazie – bohatý rolník: U nás byla třída ~ů zlikvidována. náboženství (1) jedna z forem společenského vědomí, názory založené na mystice a víře v zázračné síly a imaginární bytosti; víra: „Náboženství je opium lidu“ (Marx). „Náboženství je jednou z forem duchovního útlaku“ (Lenin). V třídní společnosti je n. nástrojem útlaku pracujících a nadvlády vykořisťovatelských tříd. N. je protikladem vědy a brání poznávání zákonů vývoje přírody a společnosti. víra (1) víra v údajnou existenci boha; pseudověda náboženství. Ještě několik vět převzatých do slovníku z tehdejšího tisku: Naše velká sovětská vlast je baštou míru na celém světě pevnost a praporečníkem. V říjnové demonstraci kráčí, naplněn radostí a štěstím, v jednotné rodině sovětských národů litevský národ. Nezvratná víra ve vítězství komunismu. Všechny cesty vedou ke komunismu. Sovětská moc vytvořila nebývalé možnosti pro rozvoj kultury. Zkušenost ze života té doby dovoluje domnívat se, že takový politický odstín slovníku vyvolala všeobecná diktatura a propaganda. Její vykonavatelé nabádali redakci DŽ, aby slovník „zdokonalovala“ z přesvědčení o lesku komunistické ideologie a sovětského života, redaktoři to však činili ze strachu, aby se nejevili jako neposlušní a odmítající přebírat vnucovanou ideologii. Bylo již dostatečně zakuseno, že neposlušnost provázely represe. Při vzpomínce na první vydání DŽ redaktor třetího vydání Stasys Keinys přiznal, že „to byla těžká a složitá doba. Každý ideologický nesouhlas s mocí tehdy mohl skončit dlouholetým rozjímáním nad vlastními ‚chybami‘ a procvičováním svalů na souostroví Gulag široké ‚vlasti‘“ (Gimtoji kalba 8, 1991: 22). Politizaci DŽ vytýkali litevští lingvisté, kteří se ocitli v USA. P. Skardžius napsal, že „všechno, co na Západě tvoří základ kultury a civilizace, je zde násilně vtěsnáno do jednoho mechanického kopyta: [...] všechno je podřízeno slepému mechanismu, společenskému ekonomickému faktoru [...]“. Značná část slovníku „je prosáklá komunistickou ideologií“ (Skardžius 1999: 918); „...tento slovník není vědecky objektivní, nýbrž A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 117 ideologicky selektivní: záměrně v něm byla vynechána řada slov často užívaných v běžném životě, např. adventas, anatema, atvelykis, babtistas, čekistas, dekalogas, enkavedistas, evangelija, evangelistas, komunija, ostija, trejybė a další.“ (Skardžius 1997: 411). Soudě podle ilustrací slov uvedených v DŽ, A. Salys v článku „Slovníky“ ve 35. svazku Lietuvių enciklopedijos napsal, že „takovou propagandistickou extázi lze vysvětlit snad jedině bezbřehým politickým terorem oněch let“ (Salys 1985: 236). O vydaném slovníku informoval v Tiesoje (1954 10 05) ředitel Institutu K. Korsakas. Brzy poté slovník představil také odpovědný redaktor J. Kruopas (Tarybinis mokytojas, 1954 11 11) a uvedl některé stanovené normy: abažūras, veliūras, fakyras, turnyras. Zároveň zdůraznil, že „stanovení některých normativních podob vyvolalo v redakci slovníku velké spory“ (Kruopas 1998: 422–425). Samozřejmě nebylo snadné stanovit nejpřijatelnější normy v prvním normativním slovníku. Proto už v první recenzi vyslovil Vytautas Būda (Literatūra ir menas, 1954 10 30) pochybnost o návrhu „tvořit obyvatelská jména z místních názvů pouze pomocí přípony –ietis [...]. Sestavovatelé slovníku by byli lépe udělali, kdyby s ohledem na spisovnou litevskou lidovou mluvu ponechali všechny tři přípony (–ietis, –iškis, –ėnas) jako souběžné.“ O půl roku později přednesli v další recenzi Vincentas Drotvinas, Adelė Laigonaitė a Jonas Paulauskas (Literatūra ir menas, 1955 04 02) připomínky k výběru slov (nenašli abiturientas, buldozeris) a navrhovali věnovat větší pozornost slovům s rozšířenými předponami prie-, su-, už-. Vladas Grinaveckis, Jonas Palionis a Vincas Urbutis publikovali v Tiesoje (1955 03 05) připomínky k výběru slov: „Vysvětlující slovník by měl dát místo i méně častým dialektismům, pokud se vyskytují v dílech klasiků litevské krásné literatury: např. luinas, pylė, repukas (Donelaitise), snopis (Žemaitė), atvalka, kraiguoti, nupiepti (P. Cvirky), panuovalis (Vienuolise), priebėga (I. Simonaitytė). Z mezinárodních slov by bylo třeba zařadit aviamodelizmas, buldozeris, frezuoti, leiboristas, skreperis, streptomicinas. Jejich největší výtka se týkala způsobu zpracování přejatých slov: „Přejatá slova nejsou ve slovníku z lexikografického hlediska náležitě zpracována, nejsou omezena a nejsou uvedeny hranice jejich užívání. Zavedená zkratka neteikt. (= nedoporučené slovo) se u přejatých slov skutečně nevhodných pro užívání v litevštině téměř nikde neuvádí..., chybí u slov ainis, išdirbinys, laisvanoris, skaitlingas, vaizdinys i u slov balkis, glita, šniūras, špricas, trusikai. 118 KALBOS KULTŪRA | 81 4. VYDÁNÍ DŽ V CHICAGU (1962) V přehledu vydání DŽ je třeba připomenout také vydání prvního DŽ v Chicagu. Praktický slovník litevského jazyka potřebovala po válce početnější litevská komunita v USA, k níž se přidali váleční uprchlíci, kteří sem přijeli z Německa. Nebyl však nikdo, kdo by takový slovník připravil: jazykovědci i pedagogové se nejprve museli postarat o své usazení a pracovali přitom v nejrůznějších manuálních zaměstnáních. Bylo rozhodnuto znovu vydat Dabartinės lietuvių kalbos žodyną, vydaný roku 1954 ve Vilniusu; bylo však třeba odstranit komunistickou propagandu, jejich slovy „odbolševizovat“ jej. Oblíbené litevské nakladatelství „Terra“ v Chicagu začalo pracovat na novém vydání slovníku v roce 1955. V tisku (Drauge, Naujienose, Vienybėje) se rozproudila diskuse o tom, jak by se měl upravit. Mnoho připomínek předložili P. Skardžius (1999: 917–924) a Benediktas Babrauskas. „Odbolševizovat“ DŽ se odhodlal spisovatel B. Babrauskas (1910–1968), který v Litvě psal o otázkách jazykové kultury a vydal brožuru „Pravidla přízvuku“ (1939). Změnil politizované výklady významů slov a ilustrační věty, několik sovětských termínů zcela vypustil a nahradil je ilustračním textem neutrálního charakteru o přibližně stejném rozsahu, složeným z okolních slov. Vložky do slovníku vysázené velmi podobným písmem byly nalepeny na původní stránky, a tak bylo v Chicagu vytištěno faksimilové vydání. Ve slovníku byla zařazena vlastní předmluva „Poznámky k druhému vydání“, v níž byly vysvětleny důvody úprav: slovník se začali upravovat kvůli „nepřijatelnosti prvního vydání, zejména kvůli jeho přesycení materiálem bolševické propagandy, který nemá nic společného ani s účelem slovníku, ani s jazykovými požadavky na slovník, ani konečně s vážností a objektivitou vědeckého díla“. Protože opravce kvůli někdejší železné oponě nemohl komunikovat se sestavovateli a požádat je o svolení k opětovnému vydání, omlouvá se. Na titulním listě už nebylo jméno člena redakční rady B. Larina, protože tam byl považován za politického vůdce litevských jazykovědců, rusky řečeno „politruka“. O tom, kdo slovník přepracoval, se nikde nic neuvádí; ani v recenzi pravděpodobně napsané L. D. (nejspíše Leonardem Dambriūnasem (1906–1976)) v časopise Gimtojoje kalboje (1963, č. 1) nejsou zmíněni ani vydavatelé. Je to pochopitelné, protože slovník byl znovu vydán bez svolení jeho sestavovatelů. Autor recenze samozřejmě znal opravce slovníku i nakladatelství, ale psát o nelegálně provedené práci nebylo obezřetné. V litevském tisku v USA byl připravovaný slovník inzerován (v zveřejněném předplatném) jako slovník prof. J. Balčikonise, možná proto, že jeho jméno bylo v redakční radě uvedeno jako první, ačkoli jako odpovědný redaktor byl označen J. Kruopas. J. Balčikonis se proto musel dokonce v tisku vysvětlovat: „vydávat v Ameri A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 119 ... takový slovník po mně nikdo nechtěl a já jsem nedal souhlas s použitím svého jména k tomuto účelu“ (Tiesa, 1961 03 04). V Litvě se o tomto vydání tehdy nikde nehovořilo, ani v jazykovědném tisku, jako by vůbec neexistovalo. Teprve v letech národního obrození se několik jeho exemplářů objevilo ve velkých litevských knihovnách. O historii tohoto vydání jsem poprvé psal v roce 1999 v Gimtojoje kalboje (č. 5, 6) – „Čikažské vydání Slovníku současné litevštiny“ (1962)“2. 5. DRUHÉ VYDÁNÍ DŽ Po několika desítkách let dozrál čas připravit nové vydání DŽ. Existovaly záměry připravit nové vydání výrazně lepší – nikoli již slovník současného, nýbrž spisovného jazyka, tehdy nazývaného literární (podle výrazu užívaného v ruské jazykovědě literaturnyj jazyk). Za tímto účelem byla 23. října 1968 svolána konference k projednání připravovaného slovníku. Odpovědný redaktor J. Kruopas uveřejnil článek „Jaký by měl být slovník literárního jazyka“ (Literatūra ir menas, 1968 10 19; viz Kruopas 1998: 455–460). Po nějaké době se však ukázalo, že všestranně vzorný slovník spisovného jazyka zatím nelze připravit, a slovníku vydanému o čtyři roky později (1972) byl ponechán starý název. Druhé vydání bylo podstatně dokonalejší a rozsáhlejší. Především je třeba poznamenat, že bylo, jak bylo slíbeno v úvodu DŽ1, lexikograficky přepracováno: slovesa s předponami byla uvedena v samostatných heslech. V prvním vydání byla slovesa s předponami uvedena pouze v ilustrativních větách. Bylo také doplněno o neologismy. V předmluvě se uvádějí: būtininkas, draugovininkas, dūjininkas, dailėtyra, dirvótyra, kosmonautas, savitarna, dále také láiptinė, motorolėris, nailònas, porolònas, taisyklà, teikinỹs (vedle dříve uvedeného teikmuõ) aj. Byla vypuštěna slova vzácná a pro spisovný jazyk málo potřebná: kasis, mainybos, miešinys, nuošalystė, nuožanga, pasaginė aj. S ohledem na kolísání přízvuku byly uvedeny nové přízvukové varianty: aistrà (4, 2), áiškus, -i (3, 1), ašaróti, ãšaroti; bérti, bérti; deguõnis (2), deguonis (3b); pakálnė (2), pakálnė (1); paslėgti, paslėgti; próga (1), progà (4); raudónas (1, 3), raudonúoti, raũdonuoti; rū́šis (1), rùšis (4); vẽlkė (2), velkė (4); vérgas (3), ver̃gas (4) aj. „Bylo to učiněno s tím záměrem, aby se přízvukové varianty existující v jazyce nepovažovaly za chyby.“ 2 Příležitost prozkoumat okolnosti tohoto vydání jsem si nenechal ujít v létě 1994, kdy mě nakladatelství Vědy a encyklopedií vyslalo do Chicaga sbírat podklady pro příručku JAV lietuviai (1998, 2002). 120 KALBOS KULTŪRA | 81 Za účelem lexikálního normování bylo zavedeno přísnější označení ntk. (=nepřípustné). Vedle dřívějšího žr. (=viz), které odkazuje od slova nepovažovaného za chybu k častějšímu, běžnějšímu výrazu, se zkratka ntk. uvádí u slov nepřípustných, nenormativních a považovaných za jazykové chyby. Vedle nich jsou za rovnítkem uvedeny jejich normativní ekvivalenty. Slovník s přepracovanou strukturou se značně rozrostl – až na 60 tisíc slov. Dalším zlepšením slovníku byly vhodnější, neutrální definice slov a širší dokladový materiál, očištěný od primitivních vět novinové propagandy. V předmluvě se uvádí, že slovník „opravovali, přepracovávali, doplňovali novými slovy a dokladovými příklady a redigovali spolupracovníci Ústavu litevského jazyka a literatury J. Kruopas, A. Lyberis, D. Lukšys, J. Paulauskas, J. Senkus, K. Ulvydas; na přípravě nového textu se podílela K. Vosylyte, termíny upřesňoval a doplňoval a celý text četl K. Gaivenis; text jednotlivých písmen četli a cenné připomínky předložili A. Balašaitis, A. Kučinskaitė aj.“ Odpovědným redaktorem zůstal J. Kruopas. V novém vydání slovníku byla věnována větší pozornost lexikálnímu normování a výklady významů slov se staly objektivnějšími. Bohužel v dokladových větách zůstala primitivní propaganda. Slovník byl hodnocen také v tisku. Recenze zdůrazňovaly jeho doplnění a zdokonalení i přesnější výklad významů. Byly poukázány také další věci, které bylo třeba opravit. Elena Grinaveckienė (Literatūra ir menas, 1973 02 10) pochybovala, zda bylo třeba do slovníku zařazovat odvozeniny s nářečními příponami, většinou s pejorativním významem (valkatūžas, vampazyti, mangūryti, arklėkas, paršėkas, vyriščias), neobvyklé neologismy s příponami -ėlis, -uolis (pasenėlis, pasiaubėlis). Zbytečné jsou podle ní i příliš vzácné dialektismy, nejspíše zlitevštělé výpůjčky skobas „kyselý“, žaglys „zloděj“, ž arynas „houština“. Pozornost si zaslouží poznámka: „Není správné, že slovník ospravedlňuje spojení tamprūs ryšiai, které jazykovědci jednotně opravují. To umožňuje skepticky a bezdůvodně nahlížet na jejich vědecké závěry.“ Redaktoři DŽ₃ tuto připomínku zohlednili, některé jiné vzácné výrazy však nekriticky převzali do nového vydání. S názorem na slova ve druhém vydání DŽ, která bylo třeba opravit, souhlasil také Vytautas Būda v článku „Dlouho očekávané vydání slovníku“ (Pergalė, 1973, č. 8): „Poněkud horší je, že takový slovník, který má normovat náš jazyk, se na nejednom místě rozchází s obecným normativním směrem a odporuje dokonce i doporučením, jež poskytoval nejen Jonas Jablonskis či Juozas Balčikonis, ale poskytují je i nadále další publikace téhož ústavu, především ‚Kalbos kultūra‘ (s. 162). Mezi taková nepřípustná slova autor řadí žingeidus, suokalbis, išsireiškimas, A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 121 pasėka, pouze však odkazová poznámka odkazuje na smalsus, sąmokslas, pasekmė. Dodává také, že ve slovníku DŽ2 jsou jak pasėka, tak pasekmė i išdava sloučeny do dvou významů: „výsledek“ a „následek“. V. Būda se podivoval: „Není nijak možné pochopit, proč se odmítá jeden význam podstatného jména gerbūvis (blahobyt), zatímco jiný se uznává (dobrá, moderní komunální úprava). Vždyť Jablonskis ji káral a ostatní lingvisté (srov. „Kalbos kultūra“, 18, s. 7) ji stále kárají v jazyce především kvůli špatnému tvoření; v obou významech jde o nepovedený překladový kalk“ (s. 163). Autor článku se domníval, že „ničím nelze ospravedlnit ani užívání příčestí sekantis místo zájmena kitas“. Ve slovníku DŽ3 bylo sekantis označeno za nevhodné; přijaty byly také připomínky týkající se výrazů atžymos, tamprus (5 významů), priešpastatyti, apjungti, nuriebalinti. K dalšímu zlepšování slovníku DŽ vyzýval také Gražvydas Kirvaitis. V článku „Dar gerinkime „Dabartinės lietuvių kalbos žodyną“ (Kultūros barai, 1974, č. 1) litoval nedostatečného doplnění odbornými termíny a uvedl termíny, které ve slovníku chyběly: alternatyva, esė, fantastika, izotopas, kaubojus, munduras, rotaprintas a další. Jistě je třeba souhlasit s jeho názorem, že „s rozvojem kulturních a vědeckých vztahů přibývá mezinárodních slov i v současné litevštině. Tento proces, charakteristický pro všechny jazyky, by měl slovník DŽ zachycovat v širší míře.“ Na pochybnosti ohledně vazeb slov kabutės, laipsnis, lygiagretus, išvados, padariniai, viltis, temperatūra odpověděly příklady uvedené ve slovníku DŽ3: Priejo teisingą išvadą, prie teisingos išvados. Turiu viltį pasveikti. Vienodos priežastys sukelia vienodus padarinius. Linija lygiagreti su trikampio pagrindu. 20 laipsnių temperatūroje. Sutartiniai pavadinimai rašomi kabutėse. Skirti ~ėmis. Imti į ~es. Rašyti, dėti ~es. Na výzvu ke zlepšení slovníku tedy bylo ve třetím vydání reagováno. Slovníku DŽ2 se snad nejšířeji a nejpodrobněji věnoval lexikograf J. Paulauskas v článku „Aktualios leksikos norminimo problemos ir žodynas“ (Kalbos kultūra 27, 1974). Uznal, že „normování lexika spisovného jazyka, byť intenzivní, probíhá pomaleji, než bychom si přáli. [...] řada otázek lexikálního normování dosud není vyřešena“ (s. 40), a nejprve zmínil aktuální normování variant, které ve slovníku DŽ bylo teprve zahájeno. O slovech či významech, jež slovník DŽ2 odmítl jako nevhodné, poznamenal, že v něm kvůli jejich častému výskytu v tisku zůstaly i některé pochybné výrazy. Některé jsou označeny zkratkami spec. ir knyg., „které znamenají, že slovo sice není utvořeno vhodným způsobem (nebo mu byl přisouzen neobvyklý význam), užívá se však v určitých oborech, protože neexistují správněji utvořené ekvivalenty, nebo jsou méně rozšířené“ (s. 42). Tvrdil— 122 KALBOS KULTŪRA | 81 Za důležité ve slovníku DŽ2 považoval autor také lepší, přesnější a plynulejší výklad slov a jejich významů. Uvedl lepší příklady užití a tvrdil, že „dobře zvolené doklady ilustrující významy slova, oblast jeho užívání, jeho okolí a syntaktické vztahy k ostatním slovům ve větě jsou jednou z hlavních hodnot slovníku“ (s. 48). Článek končí jakýmsi pokynem pro redaktory budoucích vydání slovníku DŽ: „Ilustrování užívání slov a jejich významů je oblastí lexikografické práce, v níž bude možné slovník ještě dlouho (po prozkoumání a vyřešení všech ostatních otázek) rozšiřovat, zpřesňovat a zdokonalovat“ (tamtéž). 6. TŘETÍ VYDÁNÍ SLOVNÍKU DŽ O dalších 18 let později bylo připraveno třetí vydání slovníku DŽ. Z dřívějších sestavovatelů slovníku zůstali J. Paulauskas a K. Ulvydas. Hlavním redaktorem byl jmenován terminolog Stasys Keinys. Kromě těchto lingvistů byli do redakční rady zařazeni také Vytautas Vitkauskas, Jonas Klimavičius, Nijolė Slėžienė a Juozas Pikčilingis (zemřel roku 1991, nedožil se vydání slovníku DŽ3). Jak se uvádí v předmluvě, členové redakční rady nesli „hlavní břemeno práce na uspořádání slovníku, jeho doplňování, úpravách, zpřesňování a opravách“. Jejich podíl byl nejspíš nestejný. Celý text souvisle přečetl V. Vitkauskas a předložil připomínky. Jak uvedl J. Klimavičius, při čtení se soustředil především na doplňování termínů, zejména z přírodních věd (v tomto vydání je jich podstatně více). N. Slėžienė, která zkoumá slovesnou valenci, doplnila text ilustračními větami s vazbami sloves; lituje, že kvůli zkrácení slovníku zůstala zachována jen část z nich. Slovník DŽ3 byl dokončen v takzvaných letech přestavby, přesněji v letech národního osvobozování. Předmluvu podepsal hlavní redaktor 30. ledna 1990. Vzhledem ke změněným poměrům se v ní jasně distancuje od ideologie vnucované lingvistům v předchozích vydáních a uvádí se, že „normativní filologický všeobecný slovník jazyka není učebnicí politiky ani žádného jiného oboru“. V něm je třeba hledat „jazykové informace o uváděných slovech“. Když S. Keinys informoval veřejnost o připraveném slovníku, zopakoval tento přístup také v časopise Gimtojoje kalboje (1991, č. 8, s. 23). Později, když už byla připravena maketa slovníku, zdůraznil v článku „Žodynas visiems“ v časopise Mokykla (1993, č. 10, s. 32) také to, že po zahájení „příprav k tisku III. vydání bylo rozhodnuto co nejvíce očistit slovník DŽ od aktuálních politických témat. [...] po obnovení nezávislo— A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 123 ... litevský stát, text DŽ byl ještě jednou zrevidován a roku 1991 předán nakladatelství „Mokslas“. V předmluvě se uvádí, že pravopis DŽ3 byl změněn podle usnesení Komise pro litevský jazyk při Litevské MA (17. 6. 1977), čímž bylo legalizováno psaní podle výslovnosti: pjauti, rugpjūtis, bjaurūs, spjauti aj. Se souhlasem Jazykové komise byly provedeny drobné změny také při tisku slovníku. Bylo povoleno paralelní psaní kontūzyti, kontūžyti a tramplínas, tramplýnas (v DŽ2 bylo kontūzyti, ale tramplýnas). Nemělo se při téže příležitosti legalizovat také karnýzo, srov. kefýras, šarnýras. Karnýzas je v LKŽ (z F. Kuršaitisových a M. Nydermanových slovníků). Pravopis fjòrdo a pasjánso zůstal nezměněn (ponechány byly dřívější podoby v DŽ2 fiòrdas, pasiánsas). Zřejmě bude třeba čekat na schválení podobně jako u bjaurus, pjauti, protože ve všech výslovnostních slovnících se zde uvádí vyslovované j, zatímco ve slovnících cizích slov (např. V. Vaitkevičiūtė 2007) se vedle fjòrdo uvádí také fjòrdas. Je škoda, že nebyly zařazeny kariljònas a šinjònas. Bezpochyby pro ně bude třeba najít místo v příštím vydání DŽ. Z variant doktorãtas, doktorantūrã a daktarãtas, daktar­antūrã komise doporučila první. Kolísavá přízvuková podoba se mění a normuje prostřednictvím variant: v DŽ2 bylo audrà (4) a áudra (1), nyní je tomu naopak. I v tomto vydání jsou uvedeny přípustné přízvukové varianty: glaistýtuv as (1), glaistytùvas (2); kiáurymė (1), kiaurýmė (2); mìltingas (1), mìltingas (1); pagálbinis (1), pagalbinis (2); pasáulinis (1), pasaulìnis (2); plūdė (2), plūdė (4); rūgštýne (2), rūgštynė (1); sklandýt uvas (1), sklandytùvas (2); santuokìnis (2), sántuokinis (1); veikùs (3), v ei­kus (1); žvýnas (3) a (1) atd. V tomto vydání je náležitá pozornost věnována výběru a normování lexika – vychází se z Kalbos praktikos patarimais (1976, 1985). V předmluvě se uvádí, že „zkratky žr. (=žiūrėk) a ntk. (=neteiktinas) mají normativní funkci – první odkazuje slovo nebo slovní variantu, která se nepovažuje za jazykovou chybu, k běžnějšímu a častějšímu slovu, zatímco druhá označuje, že dané slovo (nebo význam) není normativní, považuje se za jazykovou chybu a místo něj je vhodné užít slovo či slova uvedená za znaménkem rovnosti“. Označení ntk. se v tomto vydání vyskytuje mnohem častěji než v DŽ2. Vedle informačních článků o novém vydání slovníku3 je zde třeba připomenout také článek autora tohoto textu, který v nakladatelství Mokslo ir enciklopedijų leidykla redigoval DŽ3, „Normy slovníku a doporučení“ (Gimtasis žodis, 1995, č. 6). Z 3 Třetí vydání DŽ bylo poměrně obšírně pojednáno také na vědecké konferenci „Problémy lexikografie: sémantika, etymologie, prezentace nářečních faktů, principy sestavování slovníků“, kterou uspořádal Institut litevského jazyka (16.–17. 3. 1995). Bylo mu věnováno 6 referátů. 124 KALBOS KULTŪRA | 81 Pro budoucí vydání jsou kromě vznesených připomínek stále aktuální tyto věci: zařadit termíny nuotekos, rankinė, z variantních podob navrhnout doporučené označení karaimské modlitebny – kinesė ar kenesa, pro přírodovědce důležitý termín – radavietė ar radimvietė, doplnit značku ntk. u slova pakalikas. Šéfredaktorovi se to však zřejmě jevilo jako bezvýznamné drobnosti (nebylo to zohledněno ani v elektronické verzi DŽ₅). Normativních ustanovení DŽ₃ se dodrželo také ve čtvrtém vydání z roku 2000 – bylo „vytištěno ze sazby třetího vydání uchované v tiskárně“. Šéfredaktor S. Keinys se postaral pouze o několik drobných oprav tiskových a jiných chyb a upřesnění přízvuku. Za zmínku stojí: stylistická značka istor. byla doplněna u slov milicija, tarybinis ir tarybiškas, zatímco u slova kolchozas byla zrušena značka šnek. To tím spíše mělo být provedeno u slova stribas, protože ve slovníku nemá uvedený žádný jiný ekvivalent. V elektronické podobě vyšel DŽ v letech 2002 a 2003. Byl značně doplněn – přibylo asi sto padesát nových heslových hnízd a přibližně 3000 nejvýznamnějších místních jmen z Litvy i ze světa. S. Keinys to přiblížil v časopise Kalbos kultūroje (Keinys 2004: 76–83). Šesté vydání DŽ (třetí elektronické) vyšlo v roce 2006. 7. JAK SE SLOVNÍK ZLEPŠOVAL O zlepšování slovníku se pečovalo různými způsoby – redaktoři třetího vydání odstraňovali relikty sovětského života a myšlení: upustili od některých slov nebo jejich propagandistických ilustrací. V DŽ₃ nezůstala tato hesla: bolševikinti, buožija, buožinis, buožiškas, kompartija, komjaunuoliškas, lenininis, leniniškas, partkomas, partòrgas, politkalinys, polituadòbas, partkabinètas, revkòmas, spaliukas, baltagvardietis, raudongvardietis. Z ilustrací byly vyškrtnuty slovní spojení a výroky raudonieji partizanai, raudonieji kampeliai, proletariato pergalė prieš buržuaziją, perauklėti inteligentiją, tarybinė spauda, tarybiškai člověk sovětského smýšlení, komunistinis komunistická výchova, marxismus-leninismus, revolučního proletariátu ideologija, nenugalimoji Sovětská armáda atd. Dlouhé propagandistické věty u slov komunistas ir komunizmas zmizely. Ke slovům draugovė, draugovininkas, išbuožinti, komjaunimas, komjaunuolis, pionierius byly připojeny poznámky, že jde o historismy. Nepovšimlo se, že sem patří také agitpūnketas. Již z přehledu DŽ₁ jsme viděli, jak v něm byl uskutečněn úkol zdůrazněný v předmluvě: ukázat společenský a politický život Litvy. Pře- A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 125 hlédněme také pozdější změny a jejich odrazy v dalších vydáních. Za tím účelem porovnejme heslová hnízda několika slov: draugystė, laisvė, nepriklausomybė, tautininkas, tėvynė, valstybė, vėliava, vienybė. Přátelství – po neutrální definici v DŽ1: Leninsko-stalinské přátelství národů. Oba jsme žili ~je; v DŽ2,3 zůstalo jen Oba budeme žít ~ě, navíc bylo doplněno Družstevní přátelství Svoboda – v DŽ1 je po filozofických definicích uvedeno nejdelší heslo s příklady, v pozdějších vydáních krátké neutrální definice a věty: Boj lidu za ~ost bylo v DŽ2 změněno na Boj národa za ~ost, Svoboda tvorby. Politická svoboda.; zopakováno také v DŽ3. Nezávislost – nezávislost na čemkoli; svoboda v DŽ1,2: Sovětská armáda nám znovu vybojovala svobodu a ~ost; v DŽ3 Nezávislost státu. Usilovat o ~ost. Bránit svou ~ost. Nacionalista – v DŽ1 nacionalista, šovinista, v DŽ2 pouze nacionalista, v DŽ3 člen strany nebo svazu zdůrazňujícího národní cítění: Svaz litevských nacionalistů. Nacionalista – v DŽ1 stoupenec nacionalismu, reakcionář: Buržoazní nacionalisté jsou největšími nepřáteli litevského národa; v DŽ2 pouze stoupenec nacionalismu: Buržoazní nacionalisté, zatímco DŽ3 jen převzalo definici z DŽ2. Vlast – 1. rodný kraj. V DŽ1 několik propagandistických tezí: Komunistická strana moudře vede naši vlast po cestě dalších vítězství ke komunismu. Sovětské národy svou vlasteneckou prací posilují svou vlast. Obrana socialistické vlasti. Zemřít za ~last. Velká vlastenecká válka; v DŽ2,3 neutrální krátké věty: V. naše Litva. Bránit, milovat ~last. 2. místo vzniku něčeho významného: Sovětský svaz – vlast socialismu. V DŽ3 změněno na Anglie – vlast fotbalu. Stát – v DŽ1 nejdelší marxistická definice, táž Stalinova citace a ještě SSSR je socialistický stát dělníků a rolníků.; v DŽ2 organizované politické společenství s vlastní nejvyšší mocí: Staré litevské státní hranice; v DŽ3 bylo navíc doplněno Státní vlajka. Definice je stejně neutrální. Vlajka – v DŽ1 Vlajka Sovětského svazu. Státní, národní vlajka. Plukovní prapor.; v DŽ2 kromě těchto ještě Rudá vlajka; v DŽ3 Státní vlajka. Národní, trikolóra. Plukovní prapor. Přenesená užití ve větách: v DŽ1 Vlajka komunismu. Vlajka míru. Nyní stovky milionů lidí bojují pod velkou vlajkou marxismu-leninismu.; v DŽ2 Vlajka komunismu. Vlajka míru.; v DŽ3 zůstalo jen Vlajka míru. Jednota – 1. společnost, naprostá shoda: v DŽ1 V sovětské společnosti panuje morálně-politická jednota všech tříd. Jednota názorů. 3. shoda, solidarita: Morálně-politická jednota sovětských národů; v DŽ2 1. Jednota názorů. 3. Síla v jednotě; v DŽ3 zůstalo jen 1. Jednota názorů. 3. J – síla. 8. Proměny lexikální normativizace Proměny společenského života se odrazily také v normativním přístupu redaktorů DŽ. V době okupace byl jiný než po obnovení nezávislosti. Ačkoli se v předmluvě DŽ1 psalo o normativizaci lexika a zvyšování jazykové kultury, této normativizace v něm bylo jen málo. V tomto přehle- 126 KALBOS KULTŪRA | 81 du se navrhuje nahlížet na normativizaci lexika z hlediska čistoty jazyka a jeho svébytnosti. Pro potřeby normativizace se v DŽ₁ používala jen jedna značka viz, která odkazovala na doporučovanější varianty a navrhovala nahrazovat jen některé cizí výrazy: ankstýbas viz ankstyvas, dyglus viz dygus, kiniečiai viz kinai, skaitlingas viz gausus, tarnystė viz tarnyba, užvaizdas viz prievaiždas, verptuvė viz verpykla, vėtrungė viz vėjaro­dis; bakūžė viz lūšna, bonka viz butelis, grabas viz karstas, kaštuoti viz kainuoti, kulšis viz šlaunis, špižius viz ketus, špokas viz varnėnas, špricas viz švirkštas, trusikai viz glaudės, vienok viz tačiau. Přísná značka neužív. byla připojena jen k několika slovům: apiprekinti 2. odb. neužív. vyměňovat zemědělské produkty za zboží: A. kolchozní produkce; gerbūvis neužív. viz gerovė; kabliataškis neužív. středník; ripka neužív. ritinis. Tehdy se tedy jasnější stanovisko k cizím výrazům, takzvaným barbarismům, neodvažovali vyslovit. Jazykové nečistoty nebyly náležitě zhodnoceny. Upozorňovaly na to i recenze. Proč DŽ₁ zaujal takový postoj? Zřejmě proto, že se prosazoval oficiální názor, podle něhož měla ruština na litevštinu pouze pozitivní vliv a obohacovala ji. Tehdejší oficiální autorita, akademik J. Žiugžda, na konferenci pobaltských a moskevských lingvistů v Rize roku 1952 „zdůraznil nezbytnost rozšiřovat litevskou terminologii podle slovotvorné praxe a principů ruštiny“ (Literatūra ir menas, 9. 3. 1952). Na záměr připravit sborník praktických a slovníkových jazykových oprav, podobný „Kalbos patarėjas“, který sestavil L. Dambrūnas a který vyšel roku 1939, odpověděli vedoucí sovětských nakladatelství záporně. Důvodem údajně bylo, že většina cizích výrazů určených k opravě pochází ze slovanských jazyků (nejčastěji z ruštiny). Mírné normativní stanovisko DŽ₁ se pokoušejí vysvětlovat i jinak. Prý byl takový liberální přístup k normám vlastní také předválečným lingvistům (Keinys 1991a: 83). O tom však dává důvod pochybovat článek R. Miliūnaitė o hodnocení jazykových jevů (Miliūnaitė 2000: 27). Autorka zkoumala doporučení uvedená v „Kalbos patarėjas“ (1939) a uvádí, že z více než patnácti set jazykových jevů (převážně slov), které tato příručka probírala, byla většina (81%) považována za jazykové chyby. Sestavovatel „Kalbos patarėjas“ L. Dambrūnas i jeho redaktoři P. Skardžius a A. Salys tedy náležitě hodnotili nedoporučované jazykové jevy. S tímto přístupem předválečných lingvistů částečně souhlasili i autoři již zmíněných recenzí DŽ₁ v novinách Tiesa, kteří vytýkali, že přejímky nebyly lexikograficky zpracovány. Domněle liberálnímu postoji redaktorů DŽ₁,₂ odporuje jiné tehdy vyslovené přiznání šéfredaktora DŽ₃ S. Keina, že šlo o „těžkou a složitou dobu“, kdy za ideologické chyby hrozily represe (srov. s. 117). Takový postoj k cizím výrazům, a dokonce i k jazykové čistotě A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 127 dlouho brzdil jejich opravu v časopisech Kalbos kultūra, Mūsų kalba a také vydávání Kalbos praktikos patarimai; ovlivňoval jejich doporučení – pouze s odkazem „lépe“ byly označeny kalky atlieti, bendrasąjunginis, betarpiškas, gilus (vděčnost, dojem), gili (soucit), palaipsniui, pilnutinai, tamprūs (vztahy) aj. Šířil se názor, že zpochybňovat doporučení nejvyšší autority – DŽ – se nesluší. Co DŽ nepovažuje za nedoporučované, to není třeba opravovat. Ačkoli se jednotliví redaktoři cizím výrazům vyhýbali, šířily se tiskem a jako by se stávaly přijatelnými. Jazykový cit postupně oslabovalo upevňující se dvojjazyčí; ve správě, výrobě a nakonec i v každodenním životě se stále více užívalo ruštiny. Nebyl „liberální“ přístup redaktorů DŽ₁ k jazykovým normám vynuceným drobným ústupkem cizím vlivům?4 Náležitá pozornost byla lexikální normativizaci věnována teprve v DŽ₂, kdy už bylo méně třeba obávat se kritiky cizích výrazů. Vedle značky viz, která odkazovala na doporučované tvarové varianty, se mnohem častěji používala značka nedop., tj. nedoporučované slovo, a méně často stylistické značky kniž. a odborn. Mezi nedoporučovaná slova zařadil DŽ₂ bakužė = lūšna, boti = dbát, brylius = klobouk, kaladė = špalek, kalnierius = límec, prūdas = rybník, savistovus = samostatný, smala = smola, sosiska = párek, špizius = litina, špricas = injekční stříkačka, užganėdinti = uspokojit, užmetinėti, išmetinėti = vyčítat, velyti = dovolit, přát aj.; pouze s odkazem viz zůstala hesla laisvanoris, laisvanoriškas, lygsvara, ruimas (v DŽ₃ jsou považována za nedoporučovaná). Jako nedoporučované byly vynechány i některé kalkované významy slov: význam 5 slova pilnas v DŽ₁, „nejvyšší, úplný“, a význam 10 slova sekti, „jít, následovat bezprostředně po něčem“. Ještě přísněji je ponechávání cizí lexiky hodnoceno v DŽ₃. Ve druhém vydání jsou jako nepřípustné označeny pouze výrazy s odkazem „viz“: knotas – knot, štepselis – zástrčka jsou v DŽ₃ považovány za nepřípustné. Výrazy atlieti, papkė „kartonová složka na ukládání písemností“, uvedené v DŽ₂ bez jakéhokoli označení, jsou v DŽ₃ nepřípustné. Tamprus 3. přen. „blízký, těsný“ v DŽ₁,₂, avšak v DŽ₃ je již tento význam nepřípustný. Neraminti, dříve bez označení, je v DŽ₃ nepřípustné. Užsirekomenduoti, v DŽ₂ dříve bez označení, má v DŽ₃ označení knyg. Žymus 3. „velký, významný“; žymiai „mnoho, velmi“ bylo v DŽ₂ bez označení, v DŽ₃ má označení knyg. Neišpasakytas; v DŽ₂ odkazuje na neapsakomas, zatímco v DŽ₃ zcela chybí. Ve třetím vydání se upustilo od překladových přenesených významů: plokščias „mělký, povrchní“; p. galvojimas nebylo do DŽ₃ převzato. Priešakinis 3. „přední, pokrokový, va- 4 Srov. myšlenku Z. Zinkevičiuse v „Závěrečné poznámce“ k VI. svazku Lietuvių kalbos istorija, napsané 16. února 1993: „I malé ústupky cizím vlivům mají vždy bolestné důsledky, ať už se ospravedlňují jakoukoli záminkou („pružností“, „pochopením reality“ apod.).“ 128 KALBOS KULTŪRA | 81 „vedoucí“: ~iai dělníci (nejuvědomělejší, nejpokrokovější). P. věda. ~á technika. P. role dělníků – přenesený význam byl pouze v DŽ₁. Hluboký 3. přen. „velký, významný, zásadní“: H. věda. ~á moudrost, tajemství. H. revoluční přestavba – DŽ₁. Později byl význam poněkud pozměněn: DŽ₂ „velký, silný“: H. cit, dojem. ~á moudrost. H. spánek. V DŽ₃ má tento význam příznak kniž. H. cit, dojem. Zřejmě se přihlíželo k doporučením Rady pro jazykovou praxi. Možná ovlivnila i to, že výraz plnohodnotný byl v DŽ₃ opatřen příznakem kniž. Otázkou však je, zda bylo nutné do DŽ₃ převzít také paantrinti? Běžná slova pakartoti a pritarti by neměl vytlačit kalk (srov. rus. povtoriti). Méně častými normativními příznaky kniž. a odb. byla v DŽ₂ označena slova s nepravidelným tvořením (nejčastěji vzniklá pod vlivem ruštiny) apspręsti „podmiňovat“, lemti „determinovat“ (v DŽ₃ už není), priešpastatyti kniž. (srov. rus. protivopostaviti) – v DŽ₃ s příznakem nevhod., nuriebalinti odb. „odstranit tuk“ (v DŽ₃ už není). V té době se v hovorové řeči výrobních pracovníků užívalo i více kalků tohoto typu: nudūjinti, nudrūškinti, nukeñksminti, numėšinti, nuplaukinti, nušārmininti, nuvandėninti, nužiēvinti. Byly opravovány v Rádě pro jazykovou praxi (1976) a nedostaly se ani do DŽ₂, ani do DŽ₃. To by mělo znamenat, že jejich užívání bylo včas zastaveno. Ačkoli byla přejímka máikė rozšířená, protože se nenašla vhodná a plynule znějící náhrada, dlouho se ji nikdo neodvážil opravovat. Teprve ve druhém vydání KPP (1985) bylo navrženo několik náhrad: márškė, marškūčiai, sportinūkė, marškinėliai. Tato přejímka není v žádném vydání DŽ. Teprve ve druhém vydání KPP se opravovalo tãšė a byla navržena i dobrá náhrada – rañkinė. Škoda, že tento neologismus v DŽ₃ nenajdeme; vedle rankinūko by se velmi dobře hodil (není ani v internetové verzi DŽ). Diskutabilní je také druhý význam slovesa vystyti, označený v DŽ₃ příznakem kniž.; jeho zvratná forma byla v DŽ₁ bez jakéhokoli příznaku uvedena jako ekvivalent slov „růst, sílit, dozrávat“. V DŽ₂ mu byl s příznakem odb. přisouzen význam „činit dokonalejším, složitějším, rozvíjet, rozpracovávat“. Toto sloveso vzbuzovalo u mnoha jazykovědců po celou dobu pochybnosti; jeho zvratný význam se rozšířil jako ekvivalent ruského razvivatsja. Vadil jeho protiklad k prvnímu doslovnému významu „zavinovat, balit do plenek“. Dnes se místo vystymosi (společnosti, vědomí, demokracie, gamala) častěji užívá vývoj, rozvoj, rozmach, šíření. Vystyti má druhý význam uveden i v DŽ₄. Proto se ho v písemných projevech lidé nebojí a soudí se, že uvedené ekvivalenty nemohou všude nahradit slovo vystymasis (Klimavičius 2002: 106). Otázkou však je, zda dlouhé a časté užívání výrazů vystyti, vystymasis nepřevzalo obsah těchto pojmů a neučinilo slova, která je označují, zdánlivě nenahraditelnými. A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 129 ZÁVĚRY Záměr, který vyslovil již K. Būga – vedle velkého historického slovníku litevského jazyka připravit praktický slovník –, se podařilo uskutečnit až po druhé světové válce v Institutu litevského jazyka vedeném J. Balčikonisem. Po diskusích, kritice a opravách vyšel v roce 1954 Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Normování lexika záviselo na společenských podmínkách. Pro redaktory DŽ1 byly nepříznivé. Tehdejší vedení Litevské akademie věd plnilo úkol komunistické strany a požadovalo, aby jazykovědná díla sloužila propagandě; přímé poslání slovníku se tak dostalo na druhé místo. Litevští emigranti v Chicagu (USA) proto v roce 1962 toto vydání přetiskli a odstranili z něj komunistickou propagandu, která byla pro jazykovědné dílo nepřijatelná. Větší pozornost jazykové kultuře bylo možné věnovat až v DŽ2, kdy se ideologizace jazykovědy zmírnila a lidé se méně obávali kritizovat ruské jazykové přejímky. Definice společenských termínů i ilustrační věty se staly objektivnějšími. Objektivní normativní slovník byl připraven teprve po obnovení nezávislé Litvy a zbavení se vnucené ideologie, stejně jako poté, co jazykovědci přestali uznávat pouze kladný vliv ruštiny. Takové bylo třetí vydání DŽ, které vyšlo v roce 1993. Ve srovnání s předchozími vydáními v něm bylo dosaženo většího pokroku v normování jazyka a v rozvoji jeho kultury. LITERATŪRA Balašaitis A. 1995: Žodyno normos ir patarimai. – Gimtasis žodis 6, 1–3. Balašaitis A. 1999: „Dabartinės lietuvių kalbos žodyno“ Čikagos leidimas (1962). – Gimtoji kalba 5, 28–31; 6, 28–32. Balčikonis J. 1961: Laiškas redakcijai. – Tiesa, kovo 4. Būda V. 1954: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. – Literatūra ir menas, spalio 30. Būda V. 1973: Ilgai lauktas žodyno leidimas. – Pergalė 8, 161–166. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas: I leid., 1954; II leid., 1972; III leid., 1993. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Čikaga (JAV), 1962. Dėk žodį prie žodžio – turėsi žodyną. Atsiminimai apie kalbininką Juozą Balčikonį. Sud. B. Goberienė ir A. Pupkis. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2006. Drotvinas V., Laigonaitė A., Paulauskas J. 1955: Pastabos apie „Dabartinės lietuvių kalbos žodyną“. – Literatūra ir menas, balandžio 2. Grinaveckienė E. 1973: Literatūrinės kalbos aruodas. – Literatūra ir menas, vasario 10. 130 KALBOS KULTŪRA | 81 Grinaveckis V., Palionis J., Urbutis V. 1955: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. – Tiesa, kovo 5. Kalbos praktikos patarimai. Sud. A. Pupkis. I leid., 1976; II leid., 1985, Vilnius. Keinys S. 1991a: „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ ir kalbos normalizacija. – Lietuvių kalbotyros klausimai 29, 92–98. Keinys S. 1991b: Šis tas apie „Dabartinės lietuvių kalbos žodyno“ trečiąjį leidimą. – Gimtoji kalba 8, 22–24. Keinys S. 1993: Žodynas visiems. – Mokykla 10, 31–32. Keinys S. 2004: „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ per penkiasdešimt metų. – Kalbos kultūra 77, 76–83. Kirvaitis G. 1974: Dar gerinkime „Dabartinės lietuvių kalbos žodyną“. – Kultūros barai 1, 63–64. Klimavičius J. 2002: Katekizmo kalba – kalbos katekizmas. – Kalbos kultūra 75, 105–120. Kruopas J. 1998: Rinktiniai raštai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Kučinskaitė A. 1981: Kaip buvo rengiamas „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“. – Mūsų kalba 1, 25–28. Lietuvių kalbos vadovas. Sud. P. Skardžius, S. Barzdukas, J. M. Laurinaitis. Bielefeld, 1950. Lietuvos TSR Mokslų akademijos žinynas. T. 4–5. Vilnius, 1949. Miliūnaitė R. 2000: Kalbos reiškinių vertinimo laipsniai „Kalbos patarėjuje“. – Kalbos kultūra 73, 24–35. Naktinienė G. 2000: Bendrinės kalbos žodynas ir leksikos norminimo problemos. – Kalbos kultūra 73, 12–24. Paulauskas J. 1952a: Maskvos ir Pabaltijo kalbininkų mokslinė konferencija. – Literatūra ir menas, kovo 9. Paulauskas J. 1952b: Konferencija kalbos mokslo klausimais. – Literatūra ir menas, gegužės 11. Paulauskas J. 1974: Aktualios leksikos norminimo problemos ir žodynas. – Kalbos kultūra 27, 40–49. Piročkinas A. 1994: Lietuvių kalba okupacijų gniaužtuose (1940–1991 m.) – Gimtasis žodis 7–8, 1–7. Salys A. 1985: Raštai, t. 3, 213–244, Roma. Skardžius P. Rinktiniai raštai: t. 2, 1997, 406–420; t. 4, 1998, 649–660; t. 5, 1999, 793–794, 917–924, 928, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Ul vydas K. 1977: Kas kelia kalbos kultūrą. – Kalbos kultūra 32, 3–21. Vaitkevičiūtė V. 2007: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Žodynas. Gauta 2008 10 06 A. BALAŠAITIS. Lietuvių kalbos leksikos norminimo raida 131 ON THE DEVELOPMENT OF STANDARDISATION OF LITHUANIAN LEXIS Summary The paper gives an overview of circumstances of compiling the Dictionary of Contemporary Lithuanian (DCL; Dabartinės lietuvių kalbos žodynas) and the standardisation of lexis in its different editions. The idea of compiling a dictionary for practical purposes belongs to Kazimieras Būga (1879–1924). However, due to his early death the compilation of the dictionary was suspended and only resumed by Juozas Balčikonis (1885–1969) who headed the editorial board of the Dictionary of Lithuanian. Its manuscript was finalised after WW2 at the Institute of the Lithuanian Language. The manuscript was discussed at the Department of Social Sciences of the then Lithuanian Academy of Sciences in 1948. The Department advised to amend the Dictionary by adding the materials from Soviet newspapers and literature and by explicating the terms in the way they were explicated in dictionaries of the Russian Language. There was an editorial board set up for editing the Dictionary. J. Kruopas (1908–1975) was appointed as its editor-in-chief. The Dictionary of Contemporary Lithuanian was published in 1954. To refer to the normative derivative variants of the lexis, synonyms and equivalents replacing loanwords the authors used the abbreviation žr. More attention to language standardisation was devoted in the second edition of the DCL (1972), which was published when the political censorship was not so heavy. The edition amply uses the abbreviation ntk. for unacceptable loanwords. Moreover, the dictionary was revised by lexicographers; as a result, prefixed verbs were given in separate entries. In the third edition of the DCL which was published after the restoration of Lithuania’s independence (1993) the evaluation of loanwords was even stricter. 132 KALBOS KULTŪRA | 81