Viešoji nuomonė ir kalbų politika

D I S K U S E LAIMA KALĖDIENĖ Institut litevského jazyka VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ A JAZYKOVÁ POLITIKA POTŘEBUJE LITVA JAZYKOVOU POLITIKU? Výsledky reprezentativního sociolingvistického průzkumu veřejnosti (o nichž bude řeč dále) přiměly znovu promyslet jazykovou politiku Litvy, ačkoli na webových stránkách Státní komise pro litevský jazyk jsou uvedeny pouze zásady jazykové politiky pro litevštinu (tam označovanou jako státní jazyk): Zásady státní jazykové politiky na období 2009–20131. Používání ruštiny, polštiny a dalších jazyků upravuje zákon Litevské republiky o národnostních menšinách2, jehož 4. a 5. článek často vyvolávají nejasnosti. Šíření angličtiny ve veřejném prostoru kromě zákona Litevské republiky o státním jazyce3 do určité míry brzdí zákon Litevské republiky o ochraně práv spotřebitelů4 a nepřímo také zákon Litevské republiky o databázi termínů5. Používání jazyků a jejich výuku ve vzdělávací soustavě kromě příslušných zákonů v oblasti školství a vědy přímo upravují pokyny ministra školství a vědy, na vysokých školách pak příkazy rektora či děkana. Každý jazyk tedy má svůj úřad, své zákony a své zásady, zatímco člověk si často nevystačí jen s jedním jazykem. Má se takto skutečně utvářet politika všech jazyků používaných v Litvě? 1 Viz http://www.vlkk.lt/lit/10110 (navštíveno 25. 10. 2009). 2 Valstybės žinios, 1989, Nr. 34–485. 3 Tamtéž, 1995, č. 15–344; 2002, č. 68–2760. 4 Ten pat, 2007, Nr. 12–488. 5 Ten pat, 2004, Nr. 7–129. L. KALĖDIENĖ. Viešoji nuomonė ir kalbų politika 287 Politiku světových jazyků se pokusil systematizovat a porovnat Jacques Leclerc z Lavalovy univerzity v Kanadě. V roce 1988 začal shromažďovat dokumenty upravující jazykovou politiku různých zemí, zajistil jejich překlad do francouzštiny, roztřídil je a v roce 1999 zveřejnil na internetu 470 dokumentů upravujících jazykovou politiku různých zemí a oblastí6. V roce 2008 byla provedena analýza jazykové politiky těchto zemí7. Naše jazyková politika je tam označována jako politika diferencovaného právního statusu: státní jazyk má více práv než ostatní, rovněž uznávané jazyky. Jsme také označováni za představitele politiky podpory úředního jazyka a jeho výlučnosti ve vztahu k jazykům národnostních menšin. Uvádí se, že pro Litevce je charakteristický obranný purismus, takzvaný jazykový protekcionismus. Jazyková politika Litvy se téměř neliší od jazykové politiky sousedů a osudových bratří – Lotyšů a Estonců (nejčastěji jsme řazeni do stejné skupiny a podobně charakterizováni). Bohužel ani po nahlédnutí do této pokladnice zkušeností s jazykovou politikou nebyla nalezena odpověď na otázku kvality jazykové politiky prováděné v Litvě – strakapoud je pestrý a svět ještě pestřejší. VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ O UŽÍVÁNÍ JAZYKŮ Aby se zjistilo, zda jazyková politika prováděná v Litvě odpovídá očekáváním uživatelů jazyka, byl jejich názor zjišťován v rámci sociolingvistického průzkumu8. Pomocí kvantitativní sociologické metody (vícestupňového pravděpodobnostního výběru) bylo dotázáno 1513 obyvatel dvou litevských měst – Vilniusu a Klaipėdy (později také Kaunasu) – ve věku 15–74 let9. Výběr byl sestaven tak, 6 Viz http://www.tlfq.ulaval.ca/axl/index.html (navštíveno 30. 10. 2009). 7 Adresa v Litvě: http://www.tlfq.ulaval.ca/axl/europe/lituanie.htm (navštíveno 30. 10. 2009). 8 V letech 2007–2009 probíhal projekt podporovaný Litevským státním fondem pro vědu a studium Užívání jazyků a národní identita v litevských městech (Města a jazyky) (http://projektai.vu.lt/miestaiirkalbos/, navštíveno 8. 10. 2009). Vedoucí projektu Meilutė Ramonienė; kromě vědců z Vilniuské univerzity se na něm podíleli také vědci z Vytautas Magnusovy univerzity, Klaipėdské univerzity a Institutu litevského jazyka. 9 Řada uznávaných sociologů kriticky hodnotí akademický význam průzkumů veřejného mínění a dokonce mají sklon zpochybňovat samotnou existenci veřejného mínění (Blumer 1969: 197–199). Jejich hlavním argumentem je, že sociální poznání je údajně složitým jevem, závislým na postavení jednotlivce a jeho společenských vztazích, a proto je nelze mechanicky spočítat. Velmi často respondent vzhledem ke svému společenskému postavení nemusí mít vlastní názor nebo si jej může „vypůjčit“ od přátel, sousedů či z médií. Průzkumy proto spíše odrážejí emocionální a stereotypní reakci lidí než dobře 288 KALBOS KULTŪRA | 82 aby měl každý obyvatel Vilniusu a Klaipėdy stejnou pravděpodobnost, že bude dotázán. Při rozhovorech, které probíhaly v domácnostech respondentů, bylo položeno 64 otázek: zjišťovalo se národnostní složení rodičů respondentů, jich samotných a jejich rodin, národní a lokální identita, mateřský a nemateřský jazyk, jejich užívání a úroveň znalosti, zvláštnosti užívání jazyků ve veřejné a soukromé sféře, vyučovací a preferované jazyky respondentů a jejich dětí ve školách, užívání a hodnocení nářečí a další otázky. Jedním z nečekaných výsledků bylo, že 8% respondentů uvedlo, že mají nikoli jeden, jak je obvyklé, nýbrž dokonce dva mateřské jazyky; u poloviny z nich to byla litevština a ruština. Všichni tito respondenti pocházeli ze smíšených rodin10. Na otázku, jak dobře ovládají své mateřské jazyky, většina dotázaných uvedla, že je ovládá dobře, zejména Litevci a Rusové (jen 5% Litevců a 4% Rusů se domnívá, že jim psaní v mateřském jazyce jde průměrně). 7% Poláků tvrdí, že jim také psaní jde průměrně, a stejný podíl uvádí, že píší polsky velmi špatně. Přibližně 10% Poláků se domnívá, že jim jde špatně nejen čtení, ale i mluvení. Naproti tomu dokonce třetina příslušníků jiných národností uvedla, že ve svém mateřském jazyce špatně píše, čtvrtina že v něm špatně čte, a 12% respondentů prý má potíže dokonce i s mluvením ve svém mateřském jazyce. Ačkoli se očekávalo, že všichni obyvatelé Litvy ovládají litevštinu a ruštinu poměrně dobře, nikoho ani nenapadlo, že zcela neovládání litevštiny uvede jen 1% účastníků průzkumu. Očekávalo se, že více než 3% uvedou, že neumějí rusky. Anglicky však vůbec neumí 42% respondentů, francouzsky umí jen velmi málo lidí a německy by se vůbec nedomluvily dokonce tři čtvrtiny dotázaných. Mimochodem, úplná neochota učit se jazyky překvapila mnohem více: pouze každý pátý obyvatel Vilniusu či Klaipėdy projevil zájem učit se různé jazyky. Tato pětina dotázaných11 se již učí nebo se hodlá učit anglicky. Nelitevci uvedli, že litevštinu se většinou učí sami – čtením, procházením internetu či sledováním televize se jí tak či onak učí 27% dotázaných. Většina si stěžovala, že je pro ně obtížné učit se litevsky. Jako nejdůležitější motivaci k učení uváděli přání domluvit se s uvážený názor. Roger Hood také upozorňuje, že údajně je důležité odlišovat veřejný souhlas od názoru dobře informovaných osob: průzkumy veřejného mínění mohou být mylné (1989: 150–158). 10 O pojetí mateřského jazyka viz Ala Lichačiova. Pojetí mateřského jazyka u litevských Rusů a ruskojazyčných obyvatel. – KK 82, 2009, 253–258. 11 Protože nejmladším respondentům bylo patnáct let, onou „pětinou“ byli nepochybně žáci středních škol, zatímco ostatní byli vysokoškolští studenti. L. KALĖDIENĖ. Viešoji nuomonė ir kalbų politika 289 litevsky[?] Analýza současného stavu středního vzdělávání v rámci vzdělávacího systému ukázala, že ačkoli se společenská potřeba výuky angličtiny projevila již dříve (ve školním roce 2006–2007 se 86% žáků škol všeobecného vzdělávání učilo anglicky, 47% rusky, 18% německy a 3% francouzsky; jeden žák programu středního vzdělávání se tedy ve školním roce 2006–2007 učil 1,6 cizího jazyka13), vzdělávací politika Litvy nebyla včas nasměrována tak, aby potřeby občanů uspokojovala. Zavedení rané výuky angličtiny na základních školách od druhé třídy v roce 2009 bude sotva úspěšné, protože chybějí učitelé angličtiny: dobří odborníci kvůli poměrně nízkému platu do škol nenastupují. Angličtina má všestranný vliv na samotnou litevštinu: čím méně se anglicky umí, tím méně předvídatelný je vliv tohoto jazyka a jeho interference. Oficiální jazyková politika v Litvě zaujala obranné pozice a není připravena litevštinu v nových podmínkách pěstovat a rozvíjet: v jiných zemích se již zavádí, a proto do Litvy brzy dorazí také, náhradní integrovaná výuka ve dvou nebo dokonce několika jazycích během téže vyučovací hodiny. To, že status jazyka má význam pro jeho další osud, dokládá i skutečnost, že litevštinu jako nemateřský jazyk ovládá naprostá většina občanů nelitevské národnosti. Mimořádně pozitivní postoj k nezbytnosti ovládat státní litevštinu lze vysvětlit stejně jako postoj k ovládání angličtiny. Souhrnně lze říci, že litevská společnost se nijak neliší od společností ostatních evropských zemí, neboť si uvědomuje význam angličtiny, hlavního komunikačního jazyka současné Evropy a zčásti i světa, pro život svůj i svých dětí. Mnozí z respondentů, kteří si přejí dvojjazyčné školy, učinili toto rozhodnutí intuitivně, aniž slyšeli o nejnovějších tendencích a módních trendech ve výuce jazyků (srov. Ferguson 2006). ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Pro jazyky užívané v Litvě se vytvářejí samostatné jazykové politiky: o politiku litevského jazyka pečuje Státní komise pro litevský jazyk, o ruský a polský, jiné měřítko: souběžně se zkoumá fungování jazyků i samotné společnosti. Za průkopníka výzkumu ekologického kontextu jazyků je považován Michael Halliday, který v roce 1990 publikoval článek New Ways of Meaning: the Challenge to Applied Linguistics. 13 Viz http://www.smm.lt/svietimo_bukle/docs/apzvalgos/Svietimas_regionuose_2007.pdf (navštíveno 21. 9. 2009). L. KALĖDIENĖ. Viešoji nuomonė ir kalbų politika 291 Za běloruštinu a další národnostní menšiny odpovídá Odbor pro národnostní menšiny a krajany při vládě Litevské republiky, dohled nad angličtinou připadá ministerstvu školství a vědy. Je zapotřebí společný integrovaný program, který by stanovil perspektivy všech jazyků aktivně používaných v Litvě a vytvořil ucelenou vizi jazykové politiky. Sociolingvistický průzkum obyvatel města pomohl zjistit veřejné mínění o některých citlivých otázkách jazykové politiky. Jednou z vážnějších potřeb je skutečnost, že polovina dotázaných vyjádřila přání posílat své děti do dvojjazyčných litevsko-anglických škol. Je třeba upozornit, že téměř polovina respondentů anglicky vůbec neumí, přestože ji považují za nejprestižnější. Navíc se mnozí z nich, zejména starší lidé, angličtinu vůbec nehodlají učit. Dalším zřetelným a znepokojivým trendem jsou posuny v rozhodování o národní identitě: šestina dotázaných mladých lidí se rozhodla být nikoli Litevci, ale Evropany nebo občany světa. Jedním z nejpotěšitelnějších výsledků průzkumu však je, že téměř všichni obyvatelé velkých litevských měst umějí litevsky, ačkoli před několika desetiletími by se o takových výsledcích ani nesnilo. LITERATŪRA Blumer H. 1969: Public Opinion and Public Opinion Polling. – H. Blumer. Symbolic Interactionism: Perspective and Method, Berkley: University of California Press, 195–208. Ferguson G. 2006: Language Planning and Education, Edinburgh University Press. Halliday M. 1990: New Ways of Meaning: the Challenge to Applied Linguistics. – A. Fill, P. Mühlhäusler (eds.), 2001: The Ecolinguistics Reader, London: Continuum, 175–202. Hood R. 1989: The Death Penalty: a World – wide Perspective, Oxford: Clarendon Press, 150–158. Leclerc J. 2007: L'aménagement linguistique dans le monde, Québec, TLFQ, Université Laval. – Prieiga per internetą: http://www.tlfq.ulaval.ca/axl/index.html (žiūrėta 2009 10 30). Liddicoat A., Baldauf R. B. 2008: Language Planning in Local Contexts: Agents, Contexts and Interactions. – A. Liddicoat, R. B. Baldauf (eds.), Language Planning in Local Contexts, Clevedon: Multilingual Matters Ltd. Gauta 2009 11 10 292 KALBOS KULTŪRA | 82 PUBLIC OPINION AND LANGUAGE POLICY Summary The paper sets out to examine if the present language policy responds to the society’s needs. A conclusion is made that presently Lithuania has no general policy of all languages used in the country; it only has a certain attitude formed towards the state Lithuanian language and legal basis established for the state Lithuanian language. Any other language can adopt some parts of the laws or decrees of the Government. As shown by the results of a representative sociolinguistic research Language Usage and National Identity in the Cities and Towns of Lithuania (Cities and Languages), the situation does not respond to the needs of the society and the changing life. Presently, issues of using and teaching English are of special importance. A search for a better job determines that the society manifests an increased need to learn English; however, there is neither adequate plan of measures to be implemented nor resources; there are no qualified specialists either. The society’s request that bilingual learning/teaching should be started at secondary schools has been rather unexpected. LAIMA KALĖDIENĖ Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] L. KALĖDIENĖ. Viešoji nuomonė ir kalbų politika 293