Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris

LAIMA NEVINSKAITĖ Litevský jazykový institut OHROŽENÍ JAZYKA A PÉČE O JAZYK: POHLED NOVINÁŘŮ Tento článek analyzuje postoj jedné skupiny uživatelů jazyka – novinářů – k ohrožení jazyka a potřebě o něj pečovat. Tento objekt zkoumání postojů uživatelů jazyka byl zvolen proto, že ohrožení jazyka bývá často uváděno jako důvod, který ospravedlňuje potřebu péče o jazyk. Cílem této studie je zjistit, zda se uživatelé jazyka domnívají, že je péče o jazyk potřebná, protože vnímají, že je jazyk ohrožen. Stanoveného cíle se dosahuje analýzou motivů jazykové politiky a rozborem jazykové politiky Litvy z tohoto hlediska. Novináři představují pro výzkum cennou skupinu uživatelů jazyka, protože jazyk je pro ně nejen prostředkem každodenní komunikace, ale také pracovním nástrojem. Jsou také důležitou cílovou skupinou jazykové politiky, neboť jejich zkušenosti jim umožňují uvažovat o potřebě jazykové politiky a způsobech jejího provádění. Článek zkoumá údaje z kvalitativních rozhovorů shromážděné v rámci projektu „Baltská sociolingvistika (BalSoc): jazykové sebeuvědomění společnosti v Litvě a Lotyšsku“1. V průběhu výzkumu byli dotazováni moderátoři rozhlasových a televizních pořadů a novináři, muži ve věku 32–42 let – celkem bylo dotázáno 24 respondentů. Ačkoli takový výběr omezuje možnost zobecnit výsledky na všechny pracovníky médií, a tím spíše na celou společnost, homogenní vzorek umožňuje odhalit co nejširší rozmanitost názorů v jedné skupině bez ohledu na věk a pohlaví účastníků. Většina pracovníků rozhlasu a televize zařazených do vzorku má zkušenosti s nepřipraveným mluveným projevem v rozhlasovém či televizním vysílání. Výzkumný vzorek byl sestaven podle dvou kritérií. Prvním z nich bylo jazykové vzdělání respondenta. Na jeho základě byli vyčleněni „profesionálové“ – respondenti, kteří byli během studia školeni v jazyce a mluveném projevu, a „neprofesionálové“ – 1 Projekt v roce 2009 realizoval Litevský jazykový institut. Průzkum proběhl v červenci až září. Projekt podpořila Státní nadace pro vědu a studium. L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 173 takové vzdělání během studia nezískali. Do profesionální skupiny byli zařazeni novináři a moderátoři pořadů se vzděláním v žurnalistice či herectví. Druhým kritériem bylo publikum, pro které byl určen pořad (či pořady), v němž respondent pracuje. Podle toho byli vyčleněni moderátoři populárních pořadů a pořadů pro mladé a moderátoři publicistických pořadů a pořadů pro starší lidi. Na základě těchto dvou kritérií byl sestaven vzorek čtyř skupin, z každé skupiny bylo vybráno šest respondentů. V tomto článku nebude při citování respondentů uváděn typ jejich pořadu ani vzdělání, protože analýza podle těchto kategorií neprokázala žádné podstatné rozdíly v postojích. OHROŽENÍ JAZYKA JAKO MOTIV JAZYKOVÉ POLITIKY Jazykovou politiku lze nejjednodušeji definovat jako snahu někoho z nějakých důvodů změnit jazykové chování nějaké komunity. Tyto důvody mohou být různé – od banálního poznání, že se někomu nelíbí, jak mluví určitá skupina, až po složitou myšlenku, že si komunita může uchovat svou kulturu zachováním jazyka (Kaplan, Baldauf 1997: 3–4). Žinome ir dažnai cituojame R. Cooperio (1989) kalbos politikos modelyje priežastys galėtų būti nurodomos kaip tikslai: „Kokie veikėjai siekia paveikti kokią elgseną, kokių žmonių, kokiais tikslais, kokiomis sąlygomis, kokiomis priemonėmis, kaip priimdami sprendimus ir kokių pasiekdami rezultatų?“ Tikslai apibūdina, kokio kalbinio elgesio pokyčio siekiama, tačiau nepaaiškina pasirinkimo priežasčių. Pavyzdžiui, įvairių autorių minimi kalbos politikos tikslai yra kalbos norminimas, rašybos standartizavimas, modernizavimas, kalbos gryninimas, atgaivinimas, kalbos išlaikymas ir kt. (Kaplan, Baldauf 1997; Hornberger 2006). Ir šie, ir kitų autorių įvardijami tikslai nurodo siekiamą kalbos politikos rezultatą, tačiau nepaaiškina, dėl kokių priežasčių apskritai imamasi kalbos politikos, kodėl iškeliami vienokie ar kitokie tikslai. Būtent tai atskleidžia kalbos politikos motyvai: kodėl ir dėl ko siekiama tų pokyčių. Motivům jazykové politiky byla v teoretické literatuře o jazykovém plánování věnována podstatně menší pozornost než jejím cílům. Ve výše zmíněném modelu R. Coopera se uvádí, že cíle mohou být zjevné (kdy se usiluje o změny chování souvisejícího s jazykem) a skryté (kdy se usiluje o změny s jazykem nesouvisející, tj. o uspokojení určitých zájmů, například o zachování privilegií a moci), nejsou však podrobněji rozebírány (Cooper 1989). 174 KALBOS KULTŪRA | 82 Vieną išsamiausių kalbos politikos motyvų analizų yra pateikęs D. Ageris (2001). Autoriaus teigimu, kalbos politikos motyvaciją (stimulą) sudaro trys elementai: motyvai, susiję su konkrečiu planu ar politika apskritai; politikos veikėjų nuostatos dėl tam tikros kalbos ar jos variantų; konkretesni tikslai, kurių jie nori pasiekti. Taigi D. Ageris atskiria kalbos politikos tikslus ir motyvus: motyvai paaiškina, kokios priežastys lemia kalbos politikos pastangas, tikslai – kokių konkrečių rezultatų siekiama. Pats autorius pateikia tokius apibendrintus galimus kalbos politikos motyvus (Ager 2001): 1. Identita. Jazyk je tradičně jedním z nejdůležitějších znaků vymezujících národní a etnickou identitu a jako motiv jazykové politiky se často uvádí vytváření, posilování a zachování národní identity a hrdost na vlastní jazyk. Tento motiv je například velmi důležitý pro jazykovou politiku ve Francii. 2. Ideologie. V tomto případě je jazyková politika určována ideologií spisovného jazyka a jeho vztahu k jiným jazykovým varietám, která v zemi převládá. Tento motiv byl například uplatňován ve Velké Británii při posilování výuky spisovného jazyka ve školách (na úkor dialektů). 3. Image. Tento motiv je důležitý pro opatření jazykové politiky zaměřená na propagaci jazyka vlastní země ve světě, například pro činnost poboček Britské rady, francouzských kulturních center a kulturních center jiných zemí v různých částech světa. 4. Nejistota. Jde o situaci, kdy se prostřednictvím opatření jazykové politiky usiluje o zachování jazyka národa nebo etnické skupiny, protože vliv jiných jazyků je spojován s ohrožením vytvořené identity nebo kultury jako takové. O tento motiv se opírá celý diskurz lingvistické globalizace (viz Phillipson, Skutnabb-Kangas 1996). Příkladem jazykové politiky, v níž je tento motiv výrazný, je Francie: panují obavy, že nové termíny přejímané z angličtiny mohou zničit „francouzskou kulturu, francouzský způsob života, francouzskou vědu, nebo dokonce samotnou Francii“ (Ager 2001: 77). Motiv nejistoty se projevuje také v požadavku, aby francouzština (slovy tehdejšího francouzského ministra kultury) nebyla „používána k druhořadým účelům“ – ve srovnání s angličtinou (Ager 1999: 8). Tento motiv jazykové politiky úzce souvisí s prvním – vytvářením a zachováním národní či etnické identity, mezi oběma motivy jsou však rozdíly. Z vysvětlení a příkladů, které uvádí D. Ager, lze pochopit, že identita L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 175 Motiv nemusí vždy souviset s vnějšími hrozbami pro jazyk, ačkoli budování identity zahrnuje i snahu odlišit se od jiných skupin. Motiv nejistoty vysvětluje situace, kdy jsou vnější hrozby pro jazyk často nové nebo sílí. 5. Nerovnost. Jde o situace, kdy se prostřednictvím jazykověpolitických opatření usiluje o snížení sociálního vyloučení a nerovnosti založených na různých příčinách: etnicitě, pohlaví či nedostatku formální moci. V různých zemích se uplatňuje jazyková politika, jejímž cílem je zakotvit status jazyků národnostních menšin a etnických skupin (posílení statusu domorodých jazyků v Austrálii, politika EU vůči regionálním a menšinovým jazykům); v západních zemích se používají opatření na podporu genderově neutrálního jazyka. 6. Integrace a instrumentální funkce jazyka. Tento motiv se častěji projevuje v jednání menšinových, etnických a jazykových komunit než v politice uplatňované státem. Jde o situaci, kdy tyto komunity chtějí změnit jazykové chování nebo ovlivnit jazykovou politiku, aby dosáhly ekonomických či pragmatických cílů (například lepších pracovních příležitostí) nebo se začlenily do určitých skupin. Tyto motivy jsou dostatečně komplexní, aby je bylo možné uplatnit ve výzkumu. Na jejich základě lze analyzovat také jazykovou politiku Litvy a postoje jejích uživatelů k ní. Motivaci jazykové politiky Litvy lze zkoumat na základě Pokynů pro státní jazykovou politiku (platné pokyny se vztahovaly k období 2003–2008; návrh pokynů pro období 2009–2013 již byl vypracován, nebyl však dosud schválen Seimasem) a veřejných diskusí. Pokyny motivy jazykové politiky výslovně neuvádějí, lze je však odvodit z jiných ustanovení (VKPG 2003; VKPG 2008). Při srovnání obou dokumentů nebyly zjištěny zásadní rozdíly v motivech jazykové politiky, článek však podrobněji analyzuje dokument schválený v roce 2003. Z analýzy pokynů vyplývá, že jazyková politika je spojována především s národní identitou, neboť první věta pokynů poukazuje na vztah mezi jazykem a identitou: „Litevský jazyk je základem národní a kulturní svébytnosti Litvy“. Ve formulaci hlavního cíle jazykové politiky („zachovat jazykové dědictví a podporovat jeho rozvoj, aby byla zajištěna funkčnost litevského jazyka ve všech oblastech veřejného života“) lze částečně rozpoznat instrumentální motiv – jazyková politika usiluje o to, aby jazyk mohl plnit své funkce, a částečně také motiv bezpečnosti – aby litevský jazyk fungoval jako hlavní jazyk 176 KALBOS KULTŪRA | 82 ve veřejném životě a aby jej nevytlačily jiné jazyky. Formulaci nejdůležitějšího úkolu jazykové politiky („aby si společnost uvědomovala hodnotu svého jazyka a nezklamala se jeho možnými…“) je rovněž obtížné jednoznačně vysvětlit: lze v ní rozpoznat motiv národní identity a ideologický motiv (hodnota jazyka) i motiv instrumentální (funkčnost jazyka). V přehledu současné situace uvedeném v pokynech však velmi zřetelně vystupuje motiv nejistoty, který pojmenoval D. Ager, neboť je zde věnováno mnoho prostoru popisu hrozeb pro jazyk. Globalizaci a anglickému jazyku jsou věnovány dokonce tři odstavce a motiv ochrany litevského jazyka před globalizací je opět spojen s motivem národní identity: „Státní jazyková politika musí vytvořit protiváhu novým hodnotovým orientacím podmíněným globalizací, jinak může budoucí znalostní společnost přijít o svůj jazyk, a vůbec o národní identitu.“ Mimochodem, při úvahách o globalizaci je kritérium funkčnosti uvedené v cílech hodnoceno negativně, protože jazyk tím „odděluje od kultury a od lidí, kteří jej užívají a utvářejí“. Dále se znovu projevuje motiv nejistoty, tedy motiv spojený s hrozbou anglického jazyka: uvádí se, že „není zaručeno právo občanů Litvy udržovat pracovní vztahy a zvyšovat kvalifikaci ve státním jazyce“; zdůvodňuje se to tím, že není povinné překládat normativní a technickou dokumentaci do státního jazyka a že na vysokých školách přibývá kurzů v angličtině. Přehled zmiňuje ještě jednu vnější hrozbu pro jazyk spojenou s motivem nejistoty – rozvoj informačních technologií, který „postupuje mnohem rychleji než práce na litevštině v elektronickém prostředí“. Shrneme-li to, v pokynech lze rozpoznat několik motivů jazykové politiky: souvislost jazyka s národní identitou, nejistotu a částečně také instrumentální motiv. S ohledem na způsob jejich představení je však větší důraz kladen na upevňování národní identity a ochranu jazyka. Diskurz o hrozbách pro jazyk a národní identitě je poměrně dobře patrný také ve veřejných diskusích, byť je zde hodnocen různě. Aniž bychom chtěli podrobně rozebrat všechny veřejné diskuse na toto téma, uvedeme jen několik typických názorů. O hrozbách pro jazyk lze například slyšet z úst člena Seimasu: „Je zřejmé, že litevskému jazyku hrozí nebezpečí. Starý krásný jazyk je na pokraji zániku.“ Hrozba je spojována především s anglickým jazykem a raná výuka cizích jazyků je hodnocena negativně (citována je poslankyně Dalia Teišerskytė; Kalbos išlikimas, 2008). V jiném článku je hrozba litevskému jazyku rovněž spojována s angličtinou a citovaná osoba používá ve svém projevu zjevné metafory obrany: „Seimas [...] prostřednictvím L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 177 po celá léta obnovené nezávislosti nedokázali přijmout přísný zákon, který by chránil litevštinu a byl spolehlivou zbraní pro strážce mateřského jazyka bojující s módními cizími slovy“ (Gliožerienė 2004). V podobných názorech se často objevuje také motiv jazyka jako zásadní složky národní identity: například podle dříve citované političky by politici měli litevštině věnovat více pozornosti, protože „bude-li pokřivená a churavá, taková bude i Litva, tím spíše, že litevština je velkým jazykem malé země“ (Kalbos išlikimas, 2008). Jiní s takovými názory nesouhlasí. Podle některých společenských či politických činitelů prvky jiných jazyků nepředstavují pro jazyk hrozbu a síla jazyka závisí na jeho schopnosti odrážet skutečnost: „Jsem přesvědčen, že ani požadavky, aby vědci publikovali články v angličtině, ani hloupé nápisy na Laisvės alėja nebo Gedimino prospekte nemají s budoucností našeho jazyka nic společného. [...] Myslím, že jazyk se neocitá v nebezpečí z tohoto důvodu... V nebezpečí se ocitá vždy, když se přestane spontánně rozvíjet, když přestane být nejlepším prostředkem k sebevyjádření [...]“ (Egidijus Aleksandravičius; Lietuvių kalba Lietuvoje, 2004). Hrozby nevidí ani náměstkyně ministra vědy a školství Nerija Putinaitė (Čyvas 2009). Snad nejradikálněji tento pohled vyjádřil emigrantský novinář a blogger Andrius Užkalnis: „hrozba pro litevštinu je výmyslem sobeckých fundamentalistů“ (Užkalnis 2008). Předsedkyně Komise pro litevský jazyk Irena Smetonienė v jednom z rozhovorů zastává umírněný postoj a tvrdí, že litevština čelí hrozbě ze strany angličtiny, nikoli však větší než jiné jazyky: „Dnes se náš jazyk, stejně jako všechny ostatní jazyky, potýká s takzvanou lingua franca – angličtinou a jejím vlivem. To však zažívají všechny jazyky“ (Žiugždienė 2008). NÁZORY NOVINÁŘŮ NA HROZBY PRO LITEVŠTINU Na hrozby pro litevštinu byli dotázáni novináři, s nimiž byly vedeny rozhovory v rámci zmíněného výzkumu. Tento článek vychází z materiálu rozhovorů s 23 (z 24 dotázaných) respondenty (v jednom rozhovoru nebylo o hrozbách ani o péči o jazyk nic řečeno). Znění odpovědí bylo upraveno jen minimálně. V rozhovorech dostali novináři vedle mnoha dalších otázek také otázku týkající se hrozeb pro litevštinu a její kvalitu: „Myslíte si, že v současnosti 178 KALBOS KULTŪRA | 82 hrozí litevštině, jejímu zachování a kvalitě nějaké nebezpečí? Pokud ano, jaké hrozby to jsou a odkud přicházejí?“ Shrneme-li odpovědi na otázku týkající se hrozeb pro jazyk, osm novinářů uvedlo jeden či druhý zdroj hrozby, zatímco ostatní (15) tvrdili, že pro litevštinu žádné hrozby nevidí. Je důležité poznamenat, že tato čísla zachycují spontánní odpovědi na danou otázku. Když byli respondenti dále dotazováni na možné konkrétní hrozby pro jazyk (globalizaci a angličtinu, informační technologie, vícejazyčnost), několik z těch, kteří je zpočátku neuvedli, souhlasilo, že zmíněné faktory mohou litevštinu do jisté míry ohrožovat. Za věrohodnější jsou však zde považovány spontánní odpovědi, které zazněly ještě předtím, než byly respondentům nabídnuty podněty k možným odpovědím. Novináři, kteří spontánně uvedli hrozby pro jazyk, je spojovali s různými zdroji. Nejvíce názorů se opírá o vliv angličtiny; hrozby jsou spojovány také s informačními technologiemi, emigrací, obecnými tendencemi ke společenským (kulturním) změnám a znehodnocováním jazyka. Nejvíce respondentů se tedy domnívalo, že litevštinu ohrožuje angličtina: To je asi jediná hrozba, kterou bych rozpoznal – možná by se náš jazyk mohl časem příliš nasytit nejrůznějšími anglickými termíny. Respondenti poznamenali, že angličtina působí nejen na litevštinu, ale i na další jazyky. Při úvahách o tom, jak se před touto hrozbou chránit, se jako výchozí bod bere jazyk starších dob: Angličtina sama o sobě představuje velmi velkou hrozbu. A nejen pro litevštinu, ale pro mnoho dalších jazyků. [...] Opravdu velké nebezpečí nastane, jestliže si například neuchováme identitu svého jazyka, tedy jak bychom měli mluvit a jak mluvili naši předkové, pak... Může se stát, že se náš jazyk bude časem stále více plnit nejrůznějšími mezinárodními slovy, až se nakonec promění v jakousi jazykovou směs, kterou už ani nebude možné nazývat litevštinou. Za zdroj hrozby, zejména pro psaný jazyk, jsou považovány informační technologie: Špatným příkladem je, že například sami komentátoři na internetu, kteří přispívají do veřejného prostoru, vůbec nepoužívají litevská písmena. Používají jen to, co je například na klávesnici, a tím to končí. Nesnaží se psát [správně]. To může časem představovat docela vážné nebezpečí pro náš psaný jazyk – pro způsob, jakým píšeme. L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 179 Někteří spojují hrozbu s obecnými kulturními změnami a upozorňují, že dnešní mladí lidé čtou mnohem méně knih, což ochuzuje jazyk: Internet, kde se také informace hltají – jsou krátké a přehledně uspořádané. [...] Mladí lidé čtou méně knih, takže jim možná ubývá slovní zásoba, není taková, vlastně ne že by ubývala, hlavně jestli [ji] ani neměli. Znalosti se nerozšiřují. Věk rychlých informací, kdy je dostaneš, zahodíš, dostaneš, zahodíš, a ty se nerozvíjíš. Hrozba je spojována také s emigrací, kdy Litevci, kteří odjeli, přestávají udržovat svůj jazyk: [Hrozba vychází] podle mě především z migrace. Protože jsem jen zřídka potkal lidi s takovými schopnostmi, aby zapomněli svůj normální litevský způsob mluvy. A na takové lidi se opravdu zlobím. Mám ještě nějaké zájmy v Londýně, takže tam čas od času musím zajet; potkáváš tam všechny ty Litevce, kteří odjeli. V Americe jsem jich viděl tolik, kteří odjeli studovat a po půlročním pobytu v jiné zemi už mluví litevsky s přízvukem. Zajímavá je poznámka jednoho novináře o tom, jak jazyk souvisí s identitou – nikoli jako důsledek zachování jazyka, nýbrž jako jeho příčina. Podle něj uzavřenost národa vede ke znehodnocování jazyka, což mu neprospívá, protože jeho udržování nemůže záviset pouze na úsilí jazykovědců: Největší hrozbou je, že litevský národ je uzavřený a homofobní. Litevštinu totiž začnou oceňovat právě tehdy, až si rozšíří obzory. [...] Lidé sami musí chtít mluvit čistou a správnou litevštinou, a ne aby nad nimi někdo stál s bičem a nutil je mluvit. Lidé mluvili, jak chtějí, a budou mluvit, jak chtějí. Nikdo je nemůže přinutit. Respondenti, kteří tvrdili, že nevidí pro litevštinu žádné hrozby, své názory vysvětlovali různě: mnozí považují proměny jazyka za jeho přirozený vývoj a odmítají vůbec mluvit o hrozbách; jiní spojují přežití jazyka s přežitím národa, a nevidí tedy hrozby pro samotný jazyk; jazykové nedostatky považují za pomíjivé či ojedinělé jevy, které jazyk zásadně neovlivňují, nebo spojují hrozby pouze s příliš přísnou jazykovou péčí. Za prvé lze shrnout jako argument to, že to, co se děje právě teď, je přirozená proměna jazyka, a proto není třeba mluvit o hrozbách: Tady to zřejmě opět závisí na tom, co budeme považovat za standardy, protože pokud jde o nějaký Jablonského jazyk, pak nejspíš hrozby existují, ale pokud je jazyk živý organismus, pak po 180 KALBOS KULTŪRA | 82 Za padesát let bude nejspíš každý mluvit nějak jinak — a je to hrozba zánikem, a pokud ano, čím zánikem… Řekněme, [hrozba se týká] také litevského národa. To znamená, že se stáváme součástí světa a… No dobře, můžeme mluvit o anglicismech a tak dále. A řekněme, komunikace celý proces ještě více urychluje. Ale nemyslím si, že by litevština měla žít v podobě, v jaké byla utvořena, řekněme, na konci 19. století, a že by se nemohla měnit […]. Několik dalších novinářů se domnívá, že přežití jazyka souvisí s přežitím národa a že samotnému jazyku žádné hrozby nehrozí. I zde se opírají o příklad emigrantů: Myslím si, že tyto hrozby od nás jako od Lit[vy] nelze oddělit od hrozeb obecně… Jestli existuje něco jako litevskost, je to totéž, souvisí to spolu, je to totéž. Dokud budou Litevci, bude i litevština. Dokud tu budou lidé, kteří se vnímají jako Litevci, bude tu litevština. Protože na festival písní přijíždějí Američané, už dlouho nemluví litevsky, ale přesto cítí jakousi potřebu. Jsem optimisticky [naladěn]… Jazykové nešvary jsou vnímány také jako přechodný jev, případně se tvrdí, že jednotlivá nedodržení jazykových norem jazyk v zásadě nepoškozují: Existují určité vlny: teď se rozšířil takový ten anglický způsob mluvy, ale… Člověk dosáhne určité životní fáze, kdy se prostě stydí mluvit jazykem plným všelijakých nesmyslů. Mladým to tedy připadá zábavné. Ano, za sovětských časů to byla ruština, která představovala velmi vážnou hrozbu, a tak dále. Teď – nic, teď jsme úplně svobodní. Litevštině nyní hrozí přesně totéž co francouzštině, němčině nebo třeba angličtině. Ale co [jí hrozí], to nevím, internet… Jenže ty obecné jevy [přicházející z angličtiny] nám, ať chceme, nebo ne, jazyk rozhodně nestráví ani nespolknou. Svět nesměřuje k tomu, aby získal jakýsi jeden společný jazyk, [angličtina] nespolkne národní jazyky všech národních celků. Konečně, podle několika respondentů ohrožuje jazyk nanejvýš příliš přísný jazykový dohled: Myslím si, že hrozbou je právě příliš přísný dohled, přísná kontrola toho jazyka. Někdy to lidi odradí; jak jsem zmínil, začnou se už trochu bát mluvit, stáhnou se do sebe, protože se cítí velmi slabí před velkým monstrem, jazykovou inspekcí […] L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 181 NÁZORY NOVINÁŘŮ NA POTŘEBU PÉČE O JAZYK Touto otázkou jsme chtěli zjistit, jaký mají novináři názor na potřebnost jazykové politiky. Ačkoli nelze ztotožňovat pojmy jazyková politika a péče o jazyk, v průzkumu byl použit užší, avšak pro respondenty patrně srozumitelnější pojem péče o jazyk. Někteří respondenti však hovořili o šířeji pojaté jazykové politice, která zahrnuje více než péče o jazyk. Otázka zněla: „Ve společnosti existují dva názory: že je třeba o jazyk pečovat, a že je třeba ponechat jeho vývoj samovolnému průběhu. Který názor byste zastával/a Vy?“ Odpovědi se rozdělily takto: že je třeba o jazyk pečovat, tvrdilo pět respondentů; že je lepší ponechat jej samovolnému vývoji, se domnívali čtyři respondenti; největší skupina (14 respondentů) zastávala názor, že o jazyk je třeba, nebo alespoň částečně třeba pečovat, ale mělo by se to dělat jinak než dosud. Podpora péče o jazyk vychází z vnímané hrozby pro jazyk (ti, kteří péči plně podporovali, také pojmenovali hrozby pro jazyk). Jeden respondent uvedl, že péče o jazyk dosud dokonce chyběla: Pečovat, regulovat – to je jednoznačné. [...] Jsem dost nepřátelsky naladěn, když už se překročí určitá hranice, když se už mluví skoro třemi nebo dokonce čtyřmi jazyky najednou a pak už nechápete, co to vlastně je. [...] A pak z toho vznikne jakýsi mišmaš. Já, ano, myslím si, že je třeba o jazyk pečovat. [...] Je třeba o něj pečovat proto, že podle mého názoru o něj dosud nebylo řádně pečováno. Ti, kteří s péčí o jazyk nesouhlasili, své názory vysvětlovali různě: buď zpochybňovali účinnost péče o jazyk a její ideologii, nebo tvrdili, že vývoj jazyka by měly regulovat jiné nástroje než péče o jazyk. Jak uvidíme později, mnoho respondentů se domnívalo, že současná jazyková politika se provádí nevhodně, přesto však souhlasili s tím, že je potřebná; několik novinářů obecně pochybovalo o smysluplnosti péče o jazyk. Jeden respondent se tedy domníval, že jazyk by měl být ponechán samovolnému vývoji, protože není jasné, zda je péče o něj účinná: Myslím si, že [vývoj jazyka] je třeba ponechat samovolnému průběhu, protože v zásadě veškeré úsilí... [...] Myslím, že úsilí jazykovědců, že v zásadě to vypadá, jako by už tady litevský jazyk zachránili... Položil bych velký otazník nad tím, zda se jim skutečně podařilo litevský jazyk zachránit. Moje otázka totiž zní: co by se stalo, kdyby úsilí jazykovědců nebylo? Možná by se nestalo nic hrozného. Nevím. 182 KALBOS KULTŪRA | 82 Jiný novinář (s filologickým vzděláním) svou názorovou pozici opírá o teoretické pojmy jazykové politiky a ukazuje svůj postoj k nim: [...] v jazykovědě to tak je: existuje preskriptivní gramatika a deskriptivní gramatika. Takových jazyků, jako je litevština, je na světě jen velmi málo. Jinak je všude ve světě deskriptivní gramatika. Já jsem pro deskriptivní, není třeba jazyk hlídat, pokud by to mělo být metodologicky [vysvětleno]. Podle jiných by správný vývoj jazyka měly určovat jiné příčiny než snahy o jeho podporu. Může jít o prestižní jazyk udržovaný v některých společenských vrstvách, který společnosti slouží za vzor, nebo o jakýsi „přirozený výběr“, při němž v jazyce samy od sebe zůstanou potřebné, nejlepší prvky: Představuji si, že společnost [...] prestižní normy nebo, řekněme, určité laťky a stupínky přirozeně uspořádávají určité věci. A je to stejné, jako když [...] má někdo možnost nosit kvalitnější oblečení – jazyk se tak přirozeně vytřídí, řekněme. A určitá společenská vrstva bude stále pěstovat ty hodnoty, které považuje za důležité. Takže si nemyslím, že bychom se měli nějakým umělým způsobem tak trochu brzdit. [Vývoj jazyka je třeba nechat] volně plynout, o tom není pochyb, protože přirozená zkouška je přece jen nejúčinnější. Mělo by odpadnout to, co je zbytečné nebo vnucené, anebo... A něco by se mělo nějak přirozeně ujmout. Nakonec největší část respondentů (15) zastávala názor, že péče o jazyk je potřebná, měla by však mít jinou podobu než dnes: buď je potřebná jen částečně a neměla by být tak přísná jako nyní, anebo by se měla uskutečňovat jinými prostředky, více zohledňovat úzus a být pružnější. Byli tedy i tací, kteří péči o jazyk podporovali jen částečně. Chtěli by vidět jakýsi „zlatý střed“ nebo „liberální diktátorství“. Podle jednoho respondenta je péče potřebná proto, aby ideální jazyk přetrval v určitých prostředích jako norma, s níž lze srovnávat: Myslím, že bychom ho měli nechat volně plynout a trochu na něj dohlížet [směje se]. Trochu. Aby existoval nějaký výchozí bod, řekněme, aby někde nevymizel, krásný jazyk a přízvuk, na který jsme už zvyklí. Aby člověk po zapnutí televize mohl v určitých pořadech, řekněme – ne v komediích ani v nějakých podobných pořadech, ale v určitých seriózních, běžných pořadech – slyšet, jak zní spisovná normativní litevština. L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 183 Novináři, kteří podporují péči o jazyk, ale zároveň ji kritizují, se nejčastěji negativně vyjadřovali o nástrojích jazykové politiky. Podle jejich názoru by se jazyková politika neměla omezovat na péči o jazyk, neměla by být kontrolní, nýbrž rozvíjející – bylo by třeba používat prostředky šíření, které jsou pro veřejnost atraktivní, a nevyvolávat reakci „odmítání“. Jako pozitivní příklad takových opatření se uvádí národní diktát: Je třeba ji [péči] vykonávat velmi, velmi promyšleně a mnohem, mnohem chytřeji, využívat všechny nejnovější technologie public relations a všechny reklamní nástroje, k nimž je možné se dostat. Ale myslím, že naše vláda, tedy, zvolila tu nejsnazší cestu – zřídila dozorový úřad, který rovnou uděluje pokuty. To je tedy sovětské, tupé myšlení, které nikam nevede. Myslím, že bychom měli připustit všechno. To je opět takový věčný příznak problému litevské mentality: myslíme si, že je třeba chránit, nedovolit, zakazovat, stavět hráze, místo abychom přemýšleli, jak zaujmout, nadchnout a inspirovat. To je podle mě cesta. [...] Řekl bych, že je třeba lidi přirozeně zaujmout. Třeba národní diktát je podle mě jedním z nejúžasnějších nápadů za posledních, kolik už těch desetiletí. [...] [Protože] co máme kromě basketbalu? Nic. Basketbal, sport, nám jsou ale velmi jasně srozumitelné. Tak jsme uspořádali závody, kdo je lepší. Diktát z litevštiny, kdo je lepší. A dobře, jestli národ chápe věci jen takovými způsoby, [...] tak ať. I to je cesta, ale je to už pozitivní, tvořivý přístup k věci – a podívejte, jak je to populární. Péče by neměla moralizovat, měla by mít spíše doporučující charakter: Řekněme, že jsem ochoten přijímat připomínky, pokud opravdu dělám něco strašně špatně. Jsem na to rozhodně připraven. Ale, řekněme, nemělo by to být pronášeno nějakým takovým poučujícím, učitelským tónem. V podstatě by to měla být prostě jen doporučení, bezpochyby. Z návrhů, jaká by péče měla být, také vyplývá, že by bylo třeba více dbát na úzus a pružnost jazyka: Byl bych zastáncem zlaté střední cesty mezi péčí o jazyk a ponecháním jazyka jeho vlastnímu vývoji, protože na jedné straně je jazyk živý organismus, který se musí vyvíjet tak, jak se vyvíjí, a na druhé straně samozřejmě musí existovat někdo, kdo tento proces trochu usměrňuje, ale... ale nepřetahuje pomyslnou pokrývku na svou stranu, tedy... Lingvista, nedej Bože, rozhodně nemá stanovovat ani vymýšlet pravidlo, které se neosvědčilo; protože, řekněme, když nikdo takto neklade přízvuk, proč by s tím měl začít? 184 KALBOS KULTŪRA | 82 Jiný respondent, který podporuje umírněnou péči o jazyk, uvádí ještě jeden důvod související s nejobecnějšími funkcemi jazyka – účinnost komunikace: Myslím, že... A může existovat nějaká střední varianta? Tak tedy, jsem pro střední cestu. Bezpochyby si myslím, že tento standard musí být, ať chceme, nebo ne, protože jak bychom spolu jinak mluvili? Když se dá mluvit všelijak, pak se také... no, prostě bychom si nerozuměli. Ale ten standard by se mohl měnit, nebo... Nějak bych si alespoň přál, aby byl přece jen otevřenější, protože jazyk je živý organismus [...]. ZÁVĚREČNÉ ZÁVĚRY Při analýze jazykové politiky se rozlišují její motivy (důvody, které podněcují k provádění jazykové politiky a určují její povahu) a cíle (zamýšlené výsledky). Nejpodrobnější model představený v odborné literatuře rozlišuje tyto motivy jazykové politiky: souvislost jazyka s národní (etnickou) identitou; jazykovou ideologii, která podporuje výuku určitých jazykových variet namísto jiných; zlepšování vnějšího obrazu země podporou rozšíření jejího jazyka a jeho výuky ve světě; pocit nejistoty, který podněcuje k ochraně jazyka před vnějšími hrozbami; snižování nerovnosti prostřednictvím změn statusu jazyka či jazyků; jazyk jako prostředek integrace do určitých společenství a dosahování ekonomických cílů. Analýza jednoho z hlavních dokumentů jazykové politiky Litvy – Pokynů pro státní jazykovou politiku – na základě této klasifikace motivů ukazuje, že nejsilnějšími motivy jazykové politiky jsou pocit nejistoty a souvislost jazyka s národní identitou. Tyto motivy se odrážejí i ve veřejně vyjadřovaných názorech na jazykovou politiku, ačkoli jsou zde hodnoceny různě. Při zkoumání údajů z výzkumu rozhlasových a televizních novinářů představeného v článku bylo cílem zjistit, zda novináři vnímají hrozby pro litevštinu a jak jejich názory na tyto hrozby souvisejí s podporou jazykové péče. Cílem bylo určit jejich postoj k jednomu z převládajících motivů jazykové politiky v Litvě. Rozhovory odhalily různé postoje k hrozbám pro jazyk a k jeho péči: větší část dotázaných novinářů hrozby pro jazyk neviděla, většina však jazykovou péči alespoň částečně podporovala. Analýza podle profilů novinářů (pro jaké publikum diváků či posluchačů pracují a jaké mají vzdělání) neodhalila zásadní rozdíly. L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 185 Shrneme-li postoje respondentů k probíraným otázkám, je patrná konzistentnost názorů: ti, kteří vnímají hrozby pro jazyk, alespoň částečně podporují i péči o něj (8 respondentů); ti, kteří péči o jazyk nepodporují, nevidí ani žádné hrozby (5 respondentů). Nejzajímavější je, že existovala skupina respondentů (10), kteří péči o jazyk alespoň částečně podporují, přestože neuvedli, že by vnímali hrozby pro jazyk. Vnímání hrozeb pro jazyk tedy působí jako motiv k péči o něj, podpora jazykové péče však není založena pouze na vnímaných hrozbách. Takové závěry jsou důležité pro úvahy o přijímání jazykové politiky jejími cílovými skupinami. Ukazují, že chceme-li uživatele jazyka motivovat k větší podpoře jazykové politiky, nestačí opírat se (pouze) o hrozby jako o motiv ochrany jazyka. Bohužel se tento výzkum podrobněji nezabýval tím, jaké jsou pro respondenty hlavní motivy zdůvodňující potřebu péče o jazyk. Z náznaků v odpovědích na zde položené i další otázky však lze usuzovat, že vhodnější by byly pozitivní motivy (péče zaměřená na něco, která něco přináší; komplexní jazyková politika, jež se neomezuje na péči o jazyk), na rozdíl od negativních motivů nejistoty (péče s cílem chránit před něčím). Podobně jsou hodnocena i opatření jazykové politiky: pozitivně jsou vnímána tvořivá, aktivitu podporující a vzdělávací opatření (například národní diktát), nikoli konzervativní, kontrolní a regulační opatření. Rozhovory na druhou stranu ukazují i další možnou alternativu. Pokud se tvůrcům jazykové politiky přesto zdá, že hrozby pro jazyk jsou velmi závažné a společnost si je dostatečně neuvědomuje, měla by diskuse o tomto tématu předložit podrobnější argumenty (například o škodlivém vlivu určitých jevů či jazykových mód na jazykový systém), místo aby je pokládala za samozřejmost. Důležité je, že výsledky výzkumu byly z hlediska jazykové politiky příznivé – jazyková politika se těší podpoře. Je však třeba vzít v úvahu, že kritika opatření jazykové politiky se objevuje již ve více než jednom výzkumu uživatelů jazyka (srov. Nevinskaitė 2008). Při hodnocení významu předložených údajů je třeba mít na paměti, že zde byl zkoumán pouze názor jedné skupiny uživatelů jazyka. Ve výzkumu lze pokračovat kladením podobných otázek v jiných vzorcích a také podrobnějším zkoumáním motivů, které vedou společnost k podpoře jazykové politiky. 186 KALBOS KULTŪRA | 82 ŠALTINIAI Čyvas T. Švietimo viceministrė: lietuvių kalbai grėsmės nėra. 2009 m. birželio 2 d. – Balsas.lt. Prieiga per internetą: http://www.balsas.lt/naujiena/294125/svietimo-viceministre-lietuviu-kalbai-gresmes-nera-video/rubrika:naujienos-lietuva-politika Gliožerienė A. Perspėja apie pavojų kalbai. 2004 m. balandžio 28 d. – Klaipėda.lt. Prieiga per internetą: http://klaipeda.diena.lt/dienrastis/lietuva/perspeja-apie-pavoju-kalbai-175467 Kalbos išlikimas – ne grėsmė, o realybė. 2008 m. rugsėjo 20 d. – Balsas.lt. Prieiga per internetą: http://www.balsas.lt/naujiena/214654/kalbos-islikimas-ne-gresme-o-realybe/rubrika:naujienos-kultura-literaturairmenas Lietuvių kalba Lietuvoje: dukra ar podukra [apie diskusiją VDU]. – Universitas Vytauti Magni, 2004, nr. 5. Prieiga per internetą: http://uvm.vdu.lt/Universitas%20Vytauti%20Magni/2004%20m.%20Nr.5/FOV4-0003DE24/ Užkalnis A. Gresme lietuvių kalbai – savanaudžių fundamentalistų prasimanymas. 2008 m. gegužės 17 d. – Lrytas.lt. Prieiga per internetą: http://www.lrytas.lt/-12109570541210756175-p1-Komentarai-Gr%C4%97sm%C4%97-lietuv%C5%B3-kalbai-savanaud%C5%BEi%C5%B3-fundamentalist%C5%B3-prasimanymas.htm Žiugždienė J. Irena Smetonienė. Jaunimas nori taisyklingos lietuvių kalbos. 2008 m. vasario 21 d. – Bernardinai.lt. Prieiga per internetą: http://www.bernardinai.lt/straipsnis/2008-02-21-irena-smetoniene-jaunimas-nori-taisyklingos-lietuviu-kalbos/29498 LITERATŪRA Ager D. E. 1999: Identity, insecurity and image: France and language, Clevedon, UK: Multilingual Matters Ltd. Ager D. E. 2001: Motivation in language planning and language policy, Tonawanda, NY: Multilingual Matters Ltd. Cooper R. L. 1989: Language planning and social change, New York: Cambridge University Press. Hornberger N. 2006: Frameworks and models in language policy and planning. – T. Ricento (ed.). An introduction to language policy: Theory and method, Malden, USA: Blackwell Publishing, 24–41. Kaplan R. B., Baldauf R. B. Jr. 1997: Language planning: from practice to theory, Clevedon-Philadelphia et. al: Multilingual Matters Ltd. Nevinskaitė L. 2008: Kalbos politikos vertinimas interneto komentaruose. – Kalbos kultūra 81, 245–265. L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 187 Phillipson R., Skutnabb-Kangas T. 1996: English Only Worldwide or Language Ecology? – TESOL Quarterly 30, 429–452. Prieiga per internetą: https://www.twu.ca/Library/tqd_2008/VOL_30_3.PDF#page=36 VKPG 2003: Valstybinės kalbos politikos 2003–2008 m. gairės. – Valstybės žinios, 2003 06 13, 57–2537. VKPG 2008: Valstybinės kalbos politikos 2009–2013 m. gairės [projektas]. Paskelbta 2008 06 09. Prieiga per internetą: http://www.vlkk.lt/lit/10110 Gauta 2009 11 27 THREATS TO LANGUAGE AND LANGUAGE SUPERVISION: A JOURNALISTIC APPROACH Summary The paper analyses the attitude of journalists as a group of language users towards threats to language and a need to supervise it. The object of investigation has been chosen due to the fact that threats to language are often given as grounds for language policy. The analysis of the guidelines of the state language policy in Lithuania has shown that insecurity about the preservation of language and identity is given as an important aspect of the situation in language policy. Within the project Baltic Sociolinguistics (BalSoc): Linguistic Awareness and Orientation in Lithuania and Latvia (Institute of the Lithuanian Language, supported by the Lithuanian State Science and Studies Foundation) there were 23 interviews with journalists collected. Most journalists are of an opinion that language is not exposed to any threats since the present situation has resulted from the natural language development, any evils are a matter of fashion and tend to pass, the preservation of language is more related to the preservation of the nation rather than language change; some consider tough language regulation as a major threat. Some journalists tend to partially support language supervision; however, the majority of them are in favour of a different approach to it. Current language policy is mostly criticised for inappropriate measures: the respondents would prefer an educational approach, more attractive forms to the existing control. The language policy, according to them, should be more flexible and more usage-oriented. Summarising the approaches of the respondents to the above issues, there has been a remarkable consistency noticed: those who see threats to language also, at least partially, approve of its supervision; those who disprove of its supervision do not see any threats. A large group of the respondents in favour of the language supervision have pointed out that they do not see threats. Therefore, the awareness 188 KALBOS KULTŪRA | 82 of language threats works as a factor for language supervision; on the other hand, the approval of language supervision is not necessarily based solely on the threats. Such conclusions might be relevant for discussing language policy in target groups. The conclusions are indicative that to encourage language users to support the currently implemented language policy, the (sole) factor of threats and language security is insufficient. LAIMA NEVINSKAITĖ Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] L. NEVINSKAITĖ. Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris 189