Gyvenimas kaip krintanti rugpjūčio žvaigždė

O S O B N O S T I JUOZAS KARACIEJUS Institut litevského jazyka ŽIVOT JAKO SRPNOVÁ PADÁ STŘELA Na památku Saulise Ambrazase Je těžké, velmi těžké psát o spolupracovníkovi a kolegovi (dosud se mi stále nechce napsat „bývalém“), jehož život shořel spolu s hvězdami posledních srpnových nocí, které padaly a mizely v nicotě. Je to těžké i proto, že nám všem připadalo, že Saulius je na vrcholu sil nejen z hlediska vědecké a tvůrčí činnosti, ale i fyzicky – nikdy si nikomu nestěžoval na žádné potíže, nebýval nemocný. A hle... 30. srpna se v naší e-mailové schránce objevila pro všechny nečekaná zpráva, že kolega Saulius Ambrazas už není mezi námi, že hvězda jeho života, který se nedožil ani třiapadesátých narozenin, zhasla. Zpočátku jsme tomu nechtěli uvěřit, kdesi hluboko v srdci stále hlodala naděje, že jde možná o omyl, že se to tak J. KARACIEJUS. Gyvenimas kaip krintanti rugpjūčio žvaigždė 363 nemůže stát, vždyť právě toho dne měl kolega Saulius Ambrazas po obvyklé roční dovolené nastoupit do práce, jako obvykle usednout ke svému pracovního stolu zavalenému knihami a vyjmout ze zásuvky rukopis právě dokončované třetí monografie věnované vývoji tvoření litevských přídavných jmen; na čistém listu měl svým vzpřímeným písmem dál vysvětlovat budoucímu čtenáři historii dosud nerozluštěných záhad tvoření slov v této slovní třídě litevského jazyka. Bohužel... Dnes můžeme jen hádat, co už kolega Saulius nestihl sdělit ani nám, svým spolupracovníkům, ani všem budoucím čtenářům. Dobře si pamatuji 14. listopad 1984, kdy do oddělení dějin jazyka a dialektologie tehdejšího Ústavu litevského jazyka a literatury přišel mladý muž s elegantním plnovousem a po zdrženlivém pozdravu (možná trochu rozpačitém) budoucím kolegům si hned sedl k přidělenému psacímu stolu. Saulius Ambrazas ovšem nepřišel přímo z univerzitní posluchárny jako mnozí mladí lidé, kteří tehdy nastoupili do Ústavu, nýbrž už měl za sebou postgraduální studium na Vilniuské univerzitě a napsal i v témže roce 1984 obhájil doktorskou disertaci Veiksmažodžių abstraktai (nomina actionis) senojoje lietuvių kalboje. My, pracovníci oddělení dějin jazyka a dialektologie, jsme věděli, že Saulius Ambrazas je velmi dobře připravený pracovník, dokonale obeznámený jak se starší, tak i s nejnovější tehdejší lingvistickou literaturou, neboť vyrůstal a dospíval mezi knihami humanitního zaměření. Už od prvních dnů se mladší vědecký pracovník Saulius Ambrazas zapojil do přípravy třetího svazku tehdejšího hlavního kolektivního díla oddělení – Lietuvių kalbos dialektologijos atlaso. Pro tento svazek věnovaný morfologii litevských nářečí připravil 20 map a napsal k nim poměrně rozsáhlé komentáře. Ve volném čase, který mu zbýval po této práci vyžadující mnoho úsilí a pečlivosti, Saulius Ambrazas nejen psal vědecké články pro litevské i zahraniční lingvistické časopisy, ale také začal připravovat první část zásadního díla Daiktavardžių darybos raida Lietuvių kalbos veiksmažodiniai vediniai, která vyšla tiskem v roce 1993 v Litvě, jež již získala nezávislost. O dva roky později, v roce 1995, kolega Saulius úspěšně obhájil habilitační práci a pokračoval v intenzivním historickém výzkumu tvoření litevských podstatných jmen; jeho výsledky shrnul a zveřejnil v pokračování své první monografie Daiktavardžių darybos raida. II, které vyšlo o pět let později (2000). V této knize na základě rozsáhlého materiálu shromážděného z různých zdrojů popsal vývoj jmenných odvozenin v litevštině od nejstarších dob až po současnost. Spolu s těmito pracemi se měnilo i pracovní zařazení Saulise Ambrazase. Začal pracovat v Ústavu jako mladší vědecký pracovník, jak už bylo uvedeno, a v roce 1985 364 KALBOS KULTŪRA | 83 byl znovu jmenován vědeckým pracovníkem, v roce 1991 vyšším vědeckým pracovníkem a od roku 1995 hlavním vědeckým pracovníkem. Kolega Saulius však neměl ve zvyku mluvit ani o svých povinnostech, ani o vědeckých hodnostech. Mnohem raději hovořil o nejnovějších lingvistických knihách a otázkách, jimiž se zabývaly, a když se řeč nečekaně stočila k problémům vnitřního života naší země, vždy horlivě dokazoval, že není třeba reagovat na dosud přetrvávající těžkosti příliš pesimisticky, že všechny neduhy časem zmizí, jen je třeba mít trpělivost. Saulius Ambrazas věnoval mnoho pozornosti a času nejen svým vlastním vědeckým pracím, ale také všem pracím, na nichž se v oddělení pracovalo a o nichž se diskutovalo. Všechny posuzované práce si pozorně přečetl a své připomínky si nejen poznamenával na zvláštní list, aby je mohl při diskusi vyslovit, ale několikrát, někdy (zejména v disertacích) i několikrát desítkrát, je svým zvláštním tupou tužkou zapisoval na okraje čtené práce. Saulius Ambrazas totiž vždy od všech vyžadoval, aby tvrzení v posuzované práci byla jasná a podložená lingvistickými údaji, které nepřipouštějí pochybnosti. Takovýto postoj kolegy Saulia, který některé mladé badatele možná trochu děsil, se zdá být jeho vlastní tajnou metodickou pomůckou: autora každé posuzované práce důrazně podněcoval k důkladné přípravě, učil ho nebát se obhajovat svá tvrzení a zároveň osvojovat si základy seriózní vědecké diskuse. Pro mladého člověka, který se vydával na první kroky ve výzkumné práci, to byla bezpochyby velmi dobrá škola; korektně formulované připomínky (spolu s těmi, které byly na okrajích práce) byly také povzbuzením, aby se nebál a vždy věřil ve své síly. O kolegovi Sauliovi Ambrazovi, o vědci i člověku se všemi lidskými slabostmi, které jsou vlastní každému z nás, by se samozřejmě dalo psát a psát: vyjmenovat desítky jeho vědeckých článků, redigovaných prací i vědeckých časopisů v Litvě a zahraničí, v jejichž redakčních radách působil. Tato slova a výčty už ale nic nezmění a někdy jich snad ani není třeba, protože ne vždy je snadné vyjádřit oblíbenými litevskými slovy Saulia Ambraze ztrátu, která nás postihla. Zvlášť když přijdeš na pravidelnou schůzi oddělení a shromáždění kolegové s jejím začátkem otálejí, jako by ještě na někoho čekali, přistihneš se při myšlence, že se otevřou dveře a vstoupí jimi kolega Saulius... Schůze však začíná, iluze té chvíle se rozplynou a pak pochopíš, že už se to nikdy nestane. Jen není jasné, proč ti nemilosrdné sudičky osudu, Kolegyně, upřely delší nit života a proč ji přestřihly tak brzy... Ať je ti tedy lehká rodná litevská země... J. KARACIEJUS. Gyvenimas kaip krintanti rugpjūčio žvaigždė 365