Profesoriui Arnoldui Piročkinui – 80 metų

P E R S O N A L I J O S ALDONAS PUPKIS PROFESORU ARNOLDU PIROČKINOVI – 80 LET Známému filologovi, jazykovědci, historikovi a kulturnímu činiteli, profesorovi Arnoldu Piročkinovi, bylo 25. února 2011 osmdesát let. Ačkoli je v této době znevažování osobností neobvyklé psát příležitostné jubilejní články, práce, které Arnold Piročkin vykonal, si přesto zaslouží více pozornosti, než jaké se jim dostávalo v dosavadní literatuře o dějinách litevské jazykovědy. Proto je zde vhodné říci několik slov o těchto pracích na počest oslavence a váženým čtenářům Kalbos kultūros. A. PUPKIS. Profesoriui Arnoldui Piročkinui – 80 metų 285 Léta života a činnosti Arnolda Piročkina se, zdá se, ničím zvláštním neliší od let jeho jazykovědných vrstevníků: základní a středoškolské vzdělání i studium litevštiny na Vilniuské univerzitě, krátké působení ve školách, tehdejší aspirantura v témže Vilniusu, dlouholetá pedagogická práce na téže vysoké škole a po odchodu do důchodu stejné starosti o litevský jazyk a kulturu. Za ta léta – téměř za půl století – však vykonal opravdu mnoho: napsal a připravil téměř tři desítky knih, publikoval asi 500 odborných i popularizačních článků a recenzí a publicistických textů, vydal řadu překladů a redigovaných knih. A jejich seznam se stále prodlužuje: jako málokterý vědec v tomto věku je Arnold Piročkin plný sil a v tisku nadále zveřejňuje článek za článkem, z nichž by bylo možné sestavit nejednu studii či knihu. Širší veřejnosti je Arnold Piročkin znám především jako nejvýznamnější badatel odkazu Jona Jablonského. Za práce v této oblasti – knihy Prie bendrinės kalbos ištakų (1977) a J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas (1978) – mu byla v roce 1979 udělena Státní cena Litvy. Syntetizující práce Jono Jablonskio darbų reikšmė bendrinės kalbos raidai byla v roce 1978 obhájena jako doktorská disertace (dnes disertace habilitačního doktora). Kromě těchto stěžejních prací vydal vědec dvě knihy s odkazem Jona Jablonského: Jono Jablonskio laiškai (1985) a J. Jablonskis. Straipsniai ir laiškai (1991), jakož i několik učebních publikací (z nichž zvlášť důležité jsou Jono Jablonskio kalbos taisymai, 1986). A v jubilejním 150. roce od narození Jona Jablonského publikoval Arnold Piročkin řadu článků věnovaných tomuto významnému jazykovědci; nejde o opakování myšlenek minulosti, nýbrž o nové výzkumné práce přinášející mnoho nových postřehů, které posouvají studium Jablonského odkazu na kvalitativně novou úroveň. Arnold Piročkin začal zkoumat dílo Jona Jablonského již během studia na Vilniuské univerzitě. Tématem jeho diplomové práce byla 1922 m. J. Jablonskio lietuvių kalbos gramatika a jeho školitel, prof. Jonas Palionis, může být hrdý na to, že nadaného žáka přivedl k bádání o Jablonského odkazu. Ačkoli se mladý jazykovědec později zaměřil na syntax (v roce 1965 obhájil kandidátskou disertaci, dnes doktorskou, z oblasti syntaxe litevských souvětí), semínko zaseté školitelem mu nedovolilo na Jablonského zapomenout; bylo pečlivě opatrováno a po dvou desetiletích začalo přinášet neuvěřitelně bohatou úrodu. Souhrnně lze říci, že Arnold Piročkin nejen důkladně prozkoumal životopis, vědeckou činnost a dílo Jona Jablonského, ale také zjevně rozšířil obzory litevské jazykovědy a obohatil dějiny spisovného litevského jazy- 286 KALBOS KULTŪRA | 84 ka o významné objevy a někdy i nečekané, avšak dobře podložené postřehy. Lze říci, že Jonas Jablonskis byl v 70. letech 20. století poprvé náležitě oceněn jako jeden z nejvýznamnějších litevských jazykovědců od konce 19. století do prvních tří desetiletí 20. století, který svým dílem sehrál rozhodující úlohu v dějinách moderního spisovného jazyka. Ve svých studiích o Jonu Jablonském Arnold Piročkin zásadně odmítl romantický pohled na jazykovědcovo dílo, zavrhl dlouhá léta široce užívané označení Jablonského za otce litevského (spisovného či psaného) jazyka a přisoudil mu titul velkého litevského jazykovědce a praktika. Je třeba dodat, že tento názor, který snad poprvé jasněji formuloval učitel jubilanta Jonas Palionis ve svých pracích, Piročkin dále rozvinul a podložil četnými shromážděnými archivními fakty a promyšlenými interpretacemi těchto faktů i Jablonského díla. Aniž bychom se podrobněji zabývali výzkumy Jablonského, které Arnold Piročkin uskutečnil, měli bychom upozornit na několik jejich rysů, jež jsou často patrné téměř na první pohled. Především při studiu Jablonského odkazu upoutá množství shromážděných faktů. Zdá se, že badatelově pozornosti neunikl žádný detail Jablonského života či činnosti, ani ta nejmenší drobnost, která může mít význam pro charakteristiku činnosti či díla velkého jazykovědce. Na druhou stranu se neomezoval pouze na fakta ze života a díla, nýbrž se snažil vycházet také ze širokého politického, kulturního a jazykového kontextu té doby, který umožňuje popsat mnohé okolnosti daného období a posílit přesvědčivost interpretací. Vše bylo shromážděno ze všech archivů, starých tisků, vzpomínek a dalších pramenů, které měl autor k dispozici v Litvě i v zahraničí. Svědčí o tom také dva svazky Jablonského dopisů a prací, které Piročkin připravil; řadu věcí v nich objevil sám editor a jsou publikovány poprvé. Při pozornějším čtení autorových knih o Jablonském je zřejmá mimořádná úcta k autenticitě faktů a pramenů, korektnost citování a vůbec bezvadně předložený vědecký aparát. Bez nadsázky lze tvrdit, že citovaným pramenům Piročkina lze plně důvěřovat a v případě potřeby se o ně opírat, aniž bychom je museli ověřovat podle originálu. Za druhé, interpretace těchto četných faktů zpravidla nevyvolávají větší pochybnosti a obvykle se vykládá jen to, co lze pevně doložit údaji z pramenů. Tak jsou například bezchybně charakterizovány prameny Jablonského kodifikace jazyka i kritéria výběru a hodnocení norem, přičemž vše je nahlíženo historicky a jsou ukázány okolnosti změn názorů i historické souvislosti… A. PUPKIS. Profesoriui Arnoldui Piročkinui – 80 metų 287 … nebo potřeba přistupovat k určitým jazykovým jevům jinak. Nesmíme zapomínat, že Arnoldas Piročkinas je dítětem své doby, které se nemůže vymanit z lingvistických stanovisek své éry a řešení tehdy přijímaných. Říkám to s ohledem na skutečnost, že osobnost, jakou byl Jablonskis, přijímají lingvisté každé generace a badatelé dějin lingvistiky po svém a hodnotí ji podle nových podmínek a potřeb diktovaných daným obdobím. Možná například někdo nyní nebo někdy později bude jinak posuzovat Jablonskio princip systémovosti jazykových norem, který prosazoval (přesněji řečeno uplatňoval), kritérium rozšířenosti jazykových jevů či jiné otázky, protože nyní je jiná i spisovná jazyková norma a výzkumné potřeby jsou nové, podmíněné novými okolnostmi nebo změněnými lingvistickými názory. Přesto je třeba říci, že Piročkinův systémový přístup k Jablonskiovým dílům, důsledná analýza všech jeho prací a spolehlivost interpretací ponechávají mnohá tvrzení dějinám jako nezpochybnitelná fakta, která nemohou podléhat žádným historickým změnám. Umožňují nám – či přesněji nás nutí – dívat se na Jablonskise systémově a nikdy neztrácet historickou perspektivu při pohledu na všechna díla a tvrzení tohoto lingvisty. Za třetí. Arnoldas Piročkinas náležitě a zcela oprávněně určil Jablonskisovo místo v dějinách spisovného jazyka. Jablonskis před námi nyní vystupuje jako nejvýznamnější normotvůrce tehdejšího spisovného jazyka, který dokázal upevnit již existující systém spisovného jazyka fungující na základě západních litevských nářečí a stanovit směry a tendence jeho vývoje. Schválení tohoto systému spisovného jazyka na přelomu 19. a 20. století bylo patrně Jablonskisovou největší zásluhou v celých dějinách litevského spisovného jazyka. Samotnou ideu spisovného jazyka pozvedl na novou úroveň a ukázal její svébytnost, samostatný vývoj a schopnost růst a zdokonalovat se na vlastním základě. Za čtvrté. V pracích Arnolda Piročkinase bylo patrně definitivně prokázáno, že Jablonskis byl velkým vědcem, nikoli pouze praktickým jazykovědcem, jak se pokoušeli tvrdit někteří jeho odpůrci. Měl pevnou teorii spisovného jazyka vybudovanou na vědeckých základech, přestože ji nikde nepředložil v „čisté“ podobě. Díky Piročkinovu úsilí ji nyní dobře chápeme jako ucelený mechanismus vědecké práce, který nejlépe odpovídal potřebám tehdejšího kodifikování spisovného jazyka. K tomu je třeba dodat, že Arnoldas Piročkinas vášnivě polemizoval s Jablonskisovými odpůrci, kteří ho označovali pouze za praktického jazykovědce, nikoli za vědce zabývajícího se litevským jazykem. Vědecký status Jonase Jablonskise potvrzuje nejen systematický popis stavby litevského spisovného jazyka v gramatikách a syntaktických pracích, ale i další práce z oblasti litevské filologie. Mezi jeho zásluhy lze zařadit i práci v lexikografii 288 KALBOS KULTŪRA | 84 nebo dialektologii, kde Piročkinovým přičiněním vyšla najevo řada Jablonskisových objevů při výzkumu litevských nářečí, zvláště stavby severního žemaitského nářečí (viz studii publikovanou spolu s Aleksasem Girdenisem Kalbotyros ve sborníku vědeckých prací v roce 1977). V posledních letech Arnoldas Piročkinas poukázal na snahy významného tehdejšího lingvisty Pranase Skardžiuse popírat, že Jablonskis byl vědec, a oprávněně ukázal, že takové snahy byly marné. Piročkinas navíc zasadil Jablonskisovu vědeckou činnost do širokého kontextu tehdejší evropské lingvistiky a ukázal, že lingvista byl považován za velkého vědce nejen zde, doma, ale i daleko v zahraničí. Ve výzkumu díla a činnosti Jonase Jablonskise se Arnoldas Piročkinas projevil jako pečlivý historik jazyka, který svou práci vztahuje k současnosti, z níž je třeba čerpat moudrost a tradici minulosti. Toto spojení minulosti a současnosti, které si jubilant stanovil za svůj cíl, je patrné v mnoha jeho dílech, zejména v knihách věnovaných Jablonskisovým opravám. O těchto otázkách vědec obsáhle pojednal ve zmíněných monografiích věnovaných životu a činnosti Jonase Jablonskise; později, v letech 1970 a 1976, vyšly samostatné knihy o Jablonskisových lexikálních a morfologických opravách a v roce 1986 vyšlo spojené dílo Jono Jablonskio kalbos taisymai. Všechny tyto práce se navzájem neopakují, nýbrž jsou kvalitativně nové a doprovázejí je četné odborné komentáře. Jde o samostatné výzkumy jazykové kultury, které významně přispěly také k řešení otázek kodifikace současné litevštiny. Těmito i dalšími pracemi se Arnoldas Piročkinas projevil také jako osobitý pracovník v oblasti jazykové kultury, který občas velmi důrazně hájil a hodnotil některé otázky. Zde stojí za to připomenout jeho jasné stanovisko, že cizí vlastní jména se mají psát výhradně litevskými písmeny a podle litevské výslovnosti. V tomto ohledu patří k nejvýznamnějším teoretikům kodifikace v této oblasti. Ať už Arnoldas Piročkinas píše či mluví o otázkách jazykové praxe jakkoli, vždy je člověkem svého národa a státu, aktivním občanem. Jako vřelou vzpomínku si uchovávám dojmy z dnes již vzdáleného roku 1991, kdy nás Nejvyšší rada požádala, abychom zrevidovali jazyk připravované Ústavy Litevské republiky. Sestavili jsme malou komisi: Pranas Kniūkšta jako nejvýznamnější odborník na administrativní (kancelářský) jazyk, Arnoldas Piročkinas jako autor učebních prací Teisininkų kalbos kultūra (1980) a Administracinės kalbos kultūra (1990) a já. Text jsme nejprve každý opravovali samostatně, potom jsme se sešli, sladili své názory a přijali společná řešení. Pokud mi paměť slouží, nevzpomínám si, že bychom se v něčem zásadně rozcházeli nebo se ostře přeli, a společné stanovisko se snadno dostalo do našeho písemného vyjádření. A. PUPKIS. Profesoriui Arnoldui Piročkinui – 80 metų 289 Později bylo příjemné vidět, že v konečném znění Ústavy bylo využito téměř všech našich návrhů, ačkoli jsem slyšel, že k jazykové redakci přispěli i další lingvisté. Z těchto diskusí mi však nejvýrazněji utkvělo v paměti Arnoldoovo opakované přání, abychom k jazykovým připomínkám k některým článkům Ústavy připojili také svůj názor jako občané. Po vzájemné poradě jsme jej sepsali, samozřejmě odděleně od hlavního textu… Občanské smýšlení Arnolda Piročkinase se výrazně projevuje v mnoha jeho dílech; zde by stálo za to zvláště připomenout nedávno zveřejněný cyklus článků o stavu a dějinách školství ve Východním Prusku, o úloze evangelické církve v otázkách školství v Klaipėdském kraji a o snahách proněmecky orientovaných lidí převzít život v kraji do svých rukou. Z těchto článků by vznikla poměrně rozsáhlá studie o dějinách školství v Klaipėdském kraji. Arnoldas Piročkinas se jako občan a vlastenec svého kraje pustil i do dalšího náročného úkolu: sestavil a redigoval rozsáhlou knihu Jurbarkas. Istorijos puslapiai (1996). Kromě technicky zaměřené práce obsahuje kniha také několik článků samotného sestavovatele: o spisovateli Antanasi Giedraitisovi, dalších významných osobnostech tohoto kraje, evangelících luteránech, cestách knih v Malé Litvě aj. Za tuto práci, stejně jako za významný výzkum litevských studií, byl Arnoldu Piročkinasovi v létě 2011 udělen titul čestného občana Jurbarkasu. Ve všech svých četných textech se jubilant projevuje jako zkušený historik, který dobře zná předmět, o němž píše, historické okolnosti jeho existence i širší kulturní kontext. Tyto charakteristiky jeho psaní jsou zvlášť patrné také v Piročkinově knize Devyneri Adomo Mickevičiaus metai: biografinė apybraiža (1995; v roce 1998 vyšla v polštině), která se tehdy naší společnosti jevila jako poněkud nečekaná. Tato překvapivost však mizí, připomeneme-li si, že Piročkinas byl již v roce 1984 jedním z autorů knihy Mokslas senajame Vilniaus universitete vydané v edici Litevské vědecké památky. Při její přípravě nepochybně získal nejen podněty k tomu, aby se věnoval litevským létům Adomase Mickevičiuse, ale také shromáždil množství materiálu a faktů a zformuloval nové postřehy. Studium Adomase Mickevičiuse mohlo být podnětem i k přípravě rozsáhlého Lietuvių–lenkų ir lenkų–lietuvių kalbų žodyną (vydaného ve Varšavě v roce 2001). Panorama díla profesora Arnolda Piročkinase je tedy skutečně široká a působivá. Zde jsme ještě nepřihlédli k jeho četným učebním pracím o litevštině ani nepojednali o studiích bohemistiky. K těm posledním lze říci, že když vědec v akademickém roce 1971–1972 absolvoval stáž v tehdejším Československu 290 KALBOS KULTŪRA | 84 Vyhledával litevské prameny a dobře se seznámil s kulturním a jazykovým životem Čechů. Tak vznikly články o kontaktech vědců z této oblasti, učebnice češtiny (1974) a česko-litevský a litevsko-český slovník (2004) i řada překladů krásné literatury a děl dalších žánrů z češtiny (a několik také z jiných jazyků). Na závěr je třeba znovu zdůraznit šíři vědeckých a kulturních zájmů profesora Arnolda Piročkinase, jeho značnou vědeckou erudici a připomenout půlstoletí pečlivé a soustavné práce v oblasti jazykovědy a jazykové praxe. Bez jeho práce bychom byli v mnoha ohledech chudší, než jsme nyní. Je potěšitelné, že profesor i dnes úspěšně pokračuje v těchto nejrůznějších činnostech, a proto mu přejme pevné zdraví a nové objevy ku prospěchu celé naší kultury. Došlo 30. 11. 2011 A. PUPKIS. Profesoriui Arnoldui Piročkinui – 80 metų 291