Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai

KALBA IRENA SMETONIENĖ BRIGITA DAMBRAUSKAITĖ Vilniuská univerzita VE STOPÁCH JONA JABLONSKÉHO: CHYBY V PÁDECH A MOTIVY JEJICH OPRAV KLÍČOVÁ SLOVA: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál, kodifikace. ÚVODNÍ POZNÁMKY O užívání pádů, jejich významech a chybách bylo napsáno mnoho. Koncem 19. století začala intenzivní kodifikace spisovné litevštiny; pro její vývoj byly důležité jazykové články tištěné již v časopise Varpe. Nepochybně se od dob Jona Jablonského systematizace a upevňování norem spisovné litevštiny staly soustavnými. Na počátku 20. století měli na kodifikaci velký vliv lingvisté z časopisu Gimtosios kalbos Pranas Skardžius, Antanas Salys, Petras Jonikas, Jurgis Talmantas a později Juozas Balčikonis a Leonardas Dambriūnas (Dambrauskas). Od poloviny 20. století se kodifikační činnost stala kolektivnější a organizovanější. V různých novinách a časopisech se začaly pravidelně zveřejňovat články věnované praktickým jazykovým otázkám a rozproudily se polemiky. V těchto článcích se nejčastěji rozebíraly jednotlivé případy užití různých pádů a chyby související s tehdejším územ a aktuálními otázkami. Tento článek přináší přehled počátků oprav pádových chyb, snah meziválečných lingvistů o kodifikaci užívání pádů, motivací oprav J. Jablonského a lingvistů z časopisu Gimtosios kalbos a některých pozdějších ohlasů. Jako hlavní dílo bylo zvoleno dílo J. Jablonského Linksniai ir prielinksniai, vydávané- I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 25 to v roce 1928, neboť jsou v něm systematicky a soustavně popsány významy pádů, formulovány zásady jejich užívání, uvedeny příklady a označeny chybné případy. Prohlédnuty a do výzkumu zahrnuty byly také publikace, v nichž J. Jablonskis zveřejnil řadu článků o otázkách užívání jazyka (Varpas, Viltis, Švietimo darbas, Santara, Lietuva, Lietuvos, Kalba, příslušné jazykové rubriky v novinách Lietuvos žinių a Lietuvos aido), cenné články v dalších periodikách (za zmínku stojí Vairas, Rytas, Pradai ir žygiai, Aidas, Draugija, Panevėžio balsas a další). Data byla čerpána také z publikací zaměřených na jazykovou praxi. Především je třeba zmínit příručku Kalbos patarėjas, kterou připravili jazykovědci meziválečného časopisu Gimtoji kalba – P. Skardžius, A. Salys a L. Dambrauskas – a která vyšla v roce 1939. 1. PÁD Nejvíce chyb v 1. pádě bylo zaznamenáno při jeho užívání namísto genitivu části, při oslovování osob, jejich skupin, zvířat, věcí či jevů nominativem, v důsledku kolísání užívání nominativu a akuzativu, při vyjadřování stavu nominativem a při užívání jmenného nominativu a jmenného genitivu. Nominativ namísto genitivu části opravoval J. Jablonskis již ve větách: v městečku Varėna žijí kromě Židů také Litevci (=Litevci (Jablonskis 1911a: 1); ne jednomu se objevili nečekaní přátelé (=nečekaní přátelé)1 (Jablonskis 1912a: 1–2); navštěvovali instituce, v nichž byli nemocní Židé (=nemocných Židů (Jablonskis 1914: 4); na zemi se vyskytují slané prameny (=na zemi se vyskytují slané prameny (Jablonskis 1920: 26); už se vyskytují i lesy smrkové, cedrové a březové (=smrčin, cedřin a březin) (Jablonskis 1926a: 2); ani ve snu jsem si nemyslel, že takové věci (=takových věcí mohou existovat (Jablonskis 1926d: 159); jsou lidé (=lidí s menšími či většími chybami (Jablonskis 1926b: 50). Genitiv části J. Jablonskis doporučoval také tehdy, když nominativ vyjadřuje abstraktní pojmy či látku: nyní už je naděje (=naděje, že se nemocný uzdraví (Jablonskis 1911a: 1); znovu to dělej tak, aby ti z toho byl užitek (=užitku (Jablonskis 1925a: 1212); vodík je součástí různých těles (=vodíku je v různých tělesech, ve složení různých těles (Jablonskis 1920: 26); jíl bývá různých barev: bílé, žluté (=jílu je, bývá různý (Jablonskis 1920: 25). 1 Citované příklady jsou psány podle současných pravopisných pravidel; některé příklady autoři článku zkrátili. Poznámka redakce. 26 KALBOS KULTŪRA | 84 Straipsnių paskelbimo metai (1911, 1912, 1914, 1920, 1925, 1926) rodo J. Jablonskio taisymų nuoseklumą. Jis yra rašęs, kad kai kuriuos pasakymus būtų galima ir „viena kita žmonių kalbos tarme pateisinti“ (Jablonskis 1911: 2), tačiau siūlė tokių vardininkų vengti. Sakinių, kuriuose kalbininkas teikia ir vardininką, ir kilmininką, yra gerokai mažiau: auksas, sidabras ir dabar pasilaiko gryname pavidale (=aukso, sidabro ir dabar pasitaiko gryno pavidalo) (bet kalnų auksas, žemės auksas gali būti ir gryno pavidalo) (Jablonskis 1920: 26). Vieno straipsnio pabaigoje J. Jablonskis prisipažįsta, kad taisydamas beveik niekur nesiteisina, neaiškina klaidų taisymo („sunku buvo ir vietos rasti visokiems kalbos aiškinimams“) (Jablonskis 1925a: 1217). Vienas svarbiausių taisymo kriterijų – gyvoji žmonių kalba ir gramatikose užfiksuotos kalbos normos. Kalbininkas yra pabrėžęs, kad taisyklingai vartoti kalbą labiausiai padėtų pačių žmonių domėjimasis tarmėmis, tautosaka, reikėtų „naudoties vieno-kito kalbininko nurodymais ir bent vienu kalbos vadovėliu (kalbos sintakse)“ (Jablonskis 1911a: 3)2. Remdamasis dalies kilmininko taisykle vardininką taisė ir Pranas Meškauskas: pasklido apylinkėj gandai (=gandų) (Meškauskas 1931: 61); iš Amerikos atėjo žinios, kad bankrutavo dar 4 bankai (=žinių; pvz., pasklido kalbų) (Meškauskas 1932: 67). Hodně se diskutovalo také o nominativu při oslovení, zejména o užívání oslovení ponas (pán). P. Skardžius doporučoval nominativ v oslovení kvůli zavedenému úzu. Podle jeho názoru může vedle pone mokytojau (pane učiteli) být 2 Přísná odpověď na opravy J. Jablonského byla otištěna roku 1912 v Draugija. Adomas Jakštas (podepsaný jako Druskius) jazykovědce ostře kritizoval za množství zbytečných oprav, přílišnou sebedůvěru, neústupnost názorů a absolutní platnost jeho rozhodnutí („Rygiškių Jonas nepřipouští žádné pochybnosti, seká jako sekerou“) (Jakštas 1912: 285). Podle A. Jakštase J. Jablonskis tvrdí, že se má psát nyní je naděje, že se nemocný uzdraví; jez, když je chuť; byla příležitost si s ním promluvit; má snad rozum? a podobně, zatímco věty nyní je naděje; jez, když je chuť; byla příležitost si s ním promluvit; má snad rozum? a podobně jsou prý chybné. Podle A. Jakštase jsou obě varianty správné, liší se pouze významem, a J. Jablonskisovi doporučuje, aby se tak přísně neopíral o jazyk lidu. J. Jablonskis napsal roku 1912 v Viltis ironický článek, v němž se obrátil na A. Jakštase a pokusil se soustavně vyvrátit všechny jeho připomínky. Tvrdil, že A. Jakštas nevěnoval pozornost poznámkám, v nichž se uvádí, že on, J. Jablonskis, se ani nepokusil sepsat všechny opravy, protože k tomu je třeba znát všechny dialekty. J. Jablonskis se snaží hájit, argumentovaně odůvodnit i některé případy užívání pádů. Nesouhlasí s opravou vět nyní je naděje; budou i lidé. Zdůvodnění je jasné: podle něj je v těchto větách, v daném užití, nejvhodnější genitiv části, zároveň však zdůrazňuje, že nominativ je také možný, mluví-li se obecně o naději či o všech lidech (Jablonskis 1912d: 2). I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 27 lze říci také pane učiteli, ale lépe je říci Všemohoucí Bože, protože všemohoucí je především přídavné jméno (srov. dobrý otče) (Skardžius 1998: 514)3. J. Jablonskis nominativ předmětu doporučoval jako normativní. Při opravě věty měnil akuzativ na nominativ: opilého muže (=opilý muž) vidět je odporné (Jablonskis 1912b: 2)4; bonbony (=bonbony) se kupují tam, kde jsou hezčí 3 Později se o podobě oslovení vedlo mnoho diskusí; například Vytautas Ambrazas považuje za obvyklejší nominativ: při slovním oslovení pane je obvyklejší nominativ (pane řediteli), ačkoli se užívá i vokativ (pane řediteli). Podle lingvisty se zde nominativ zřejmě ustálil proto, že slovo plnící funkci zdvořilostního přívlastku zaujímá pozici typickou pro přídavné jméno (Ambrazas 1990: 11). Obě podoby jsou tedy v tomto případě správné. Jonas Šukys souhlasí s tím, že jsou možné obě podoby, avšak nominativu by se mělo vyvarovat (Šukys 1995: 13). V gramatice se uvádí, že oficiální zdvořilostní oslovení se občas v hovorovém jazyce vyjadřuje nominativem jednotného čísla podstatného jména pane; v ostatních případech je nominativ nepřípustný a považuje se za chybu. Antanas Rasimavičius se rovněž domnívá, že přívlastek předcházející oslovení se s ním zpravidla shoduje, avšak nominativ podstatného jména pane není chybou. V Jazykových praktických radách (1976) se nominativní a vokativní podoby podstatných jmen pane, příteli uvádějí jako rovnocenné, zatímco ve všech ostatních případech se nominativ k vyjádření oslovení nemá užívat. V Jazykových doporučeních (2009) se pane považuje za vedlejší variantu normy, vhodnější pro méně formální styly. 4 V roce 1912 Viltis vyšel ve třetím čísle polemický spor mezi Emšou (spisovatelem Marcelinasem Šikšnys) a J. Jablonským. Byl otištěn Emšův článek o opravách J. Jablonského a odpověď samotného J. Jablonského. Emša při kritice oprav lingvisty vycházel ze zavedených tradic. Místo akuzativu doporučeného J. Jablonským navrhuje nominativ: oni tělem už dospělí, už i rozumem dospívají (=jejich tělo už dospělo, už i rozum dospívá) (Jablonskis 1912c: 1). Emša uvádí obdobné příklady („vždyť se říká žito dozrálo, jařina dozrává, nikoli však jařinu, žito dozrává“) (Jablonskis, tamtéž) a říká, že J. Jablonskis takové vyjadřování doporučuje s odkazem na hovorový jazyk. Emša pochybuje, zda tak lidé skutečně mluví, a kritizuje lingvistu za to, že příliš důvěřuje řeči prostých lidí („zdá se mi, že lidé užívají mnoho tvarů nesprávně, ne podle požadavků gramatiky a logiky“) (Jablonskis 1912c: 1). J. Jablonskis souhlasí s tím, že v této větě lze užít nominativ, hájí však také svou opravenou větu a opírá se přitom o jiné jazykové příklady: mrznou mu nohy; nohy jsem si unavil; zlomil si šíji; ať si zlomíš hlavu; koťátko si zlomilo nožky; už sis zahřál ruce; odpočinul jsem si rukama i nohama (Jablonskis 1912c: 2). Tvrdí, že příklad navržený Emšou žito dozrává nic nedokazuje. Podle J. Jablonského zde máme akuzativ vyjádření, tedy predikativní složky. J. Jablonskis opravil i tuto větu: tělesně už dospěli, už i duševně dospívají, takže už v prvním článku nahradil tato příslovce akuzativem; v tomto případě tedy souhlasil s tím, že jsou správné obě varianty, ale zvolil tu, kterou sám upřednostňoval – akuzativ. Podobně J. Jablonskis měnil nominativ na akuzativ v roce 1926 v časopise Lietuvos, když opravoval Petrovu Kriaučiūnovu Monografii, kterou napsal Motiejus Gustaitis: v ní žák... cítil se znovuzrozen duchem předků (znovuzrozen duchem předků v akuzativu); a všichni se vracejí posíleni duchem národa (=posíleni duchem národa v akuzativu) (Jablonskis 1926c: 8). Důvody opravy nejsou uvedeny. Podle Jona Palionise J. Jablonskis obhajoval potřebnost akuzativu takovými lidovými rčeními s konkrétním, avšak vzdáleným významem, jako „omrzlé ruce, unavené nohy, hlavu unavenou, tvář rozzářenou“. 28 KALBOS KULTŪRA | 84 padaryta (Jablonskis 1914: 4); prisieis badą kęsti (=teks badą kęsti) (Jablonskis 1917: 2). Panašiai taisė Jonas Murka: jaunam mat berneliui reik protą (=protas) plėtot, kad vėliau išaugus naudingu pastot („suvestinis veiksnys šalia bendraties vardininko reikalingas“) (Murka 1917: 14–15). Gimtojoje kalboje teikiamos abi formos: reikia turėti tą veikalą, reikia turėti tas veikalas (Talmantas 1933: 40). Kalbos patarėjuje abu variantai (reikia darbas dirbti ir reikia darbą dirbti) teikiami kaip lygiaverčiai, nurodomas svarbus argumentas: galininkas plačiau vartojamas vakarų aukštaičių bei žemaičių tarmėse ir todėl teiktinesnis bendrinei kalbai (Kalbos patarėjas 1939: 105). P. Skardžius, nors ir rašė, kad sakiniai šulinys kasti nelengva ir šulinį kasti nelengva yra lygiaverčiai (Skardžius 1998: 177), dar kartą pabrėžė mintį, kad vardininkas plačiai vartojamas rytų tarmėse, tačiau žemaičiai vietoj vardininko sako galininką. Istorija ir dabartinė vartosena rodo, kad vardininkas nebėra gajus, todėl norminė forma galėtų būti galininkas (Skardžius 1998: 688). J. Jablonskis s odkazem na živý jazyk (bolí mě boky, píchá mě v rukou) opravoval v textech doložený nominativ u sloves bolet, bolet na akuzativ: bolely všechny svaly, všechny kosti (=svaly, kosti v akuzativu) (Jablonskis 1925b: 186); rozbolelo jelena srdce (=srdce v akuzativu) (Jablonskis 1926b: 50); u sloves unavit se, točit se však lingvista nominativ ponechává a mění celou konstrukci: unavil si hlavu (=unavila se mu hlava) (Jablonskis 1927: 2, 4). Užívání nominativu a instrumentálu vždy vyvolávalo mnoho otázek. J. Jablonskis ve svých článcích nejednou měnil nominativ jmenné části přísudku na instrumentál: kněz Justinas byl profesorem Kněžské akademie v Petrapili (=profesorem) a ekonomem (=ekonomem), a poté inspektorem Kněžského semináře v Žemaitiji (=inspektorem), nakonec jeho rektorem (=rektorem); rektorem semináře ve Varniai byl v té době Motiejus Valančius (=rektorem); a stal se ohniskem katolických rodin (=ohniskem) (Jablonskis 1926g: 404)5. Instrumentá- Emša kritizoval opravy J. Jablonského také kvůli změněnému významu věty. J. Jablonskis zde uvedl příklady z jiných jazyků (polštiny, francouzštiny, němčiny) a zdůraznil na jejich základě význam kontextu. Je zřejmé, že J. Jablonskis se pokoušel opravovat systematicky, snažil se prosadit systém a vytvořit obecná pravidla. 5 A. Jakštas ve článku otištěném v publikaci Draugija ostře kritizuje J. Jablonského za to, že u slovesa být všude nařizuje užívat nominativ a odmítá konstrukci s instrumentálem. Podle kritika „autor nejedná správně, když ponechává jen jednu konstrukci. Udivuje nás dokonce, že Rygiškių Jonas nedokáže rozlišit význam takových vět: on je král (opravdu) a on je králem (na jevišti)“ (Jakštas 1912: 287). J. Jablonskis s nepodloženou kritikou A. Jakštase nesouhlasí. Prý takto nepsal ani ve svých článcích. Lingvista říká, že uvedenou větu citoval ze slovníku Antanase Jušky, opřel se o ni a doporučil opravovat podobně i další věty. Rozdíl mezi nominativem a instrumentálem je vnímán, avšak J. Jablonskis konkrétněji, kromě uvedených I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 29 …ník, jak psal J. Jablonskis, se užívá k vyjádření přechodného stavu, proměny, stávání se. J. Jablonskis nepoužíval dnes běžný termín nominativ jména; v jeho pracích se uvádí neživotný nominativ podmětu, který se opravuje na genitiv: teče řeka Kražantė (=řeka Kražantės); už je vidět i vesnice Beduonai (=vesnice Beduonių). Podle analogie opravoval také slovosled: onen večer vykradli ve vesnici Serdokai (=ve vesnici Serdokai) stodolu jednoho hospodáře; nyní prý zřídí školu ve vesnici Bedruskiai (=ve vesnici Bedruskiai); pravděpodobně podle analogie se opravoval i lokál: mlýn ve městě Radviliškis (=ve městě Radviliškis) (Jablonskis 1911b: 2). Jurgis Talmantas v časopise Gimtoji kalba psal, že nominativ jména vytlačuje z užívání genitiv jména. Výrazy parník „Kęstutis“, gymnázium „Aušra“ jsou litevštině cizí. Mělo by se říkat odjíždí parník „Kęstučio“ (Talmantas 1934: 118). Juozas Balčikonis na základě živého jazyka hájil takové výrazy jako řeka Kražantė (Balčikonis 1978: 72). P. Skardžius napsal, že je v názvech lepší užívat takzvaný určovací genitiv: tiskárna Šviesa, Baltské moře, knihkupectví Švyturys, laboratoř „Regina“ (místo laboratoř vyrobená „Regina“), občerstvení Pienocentras (místo občerstvení Pienocentras), třebaže některé případy nominativu jména také nekritizoval (Skardžius 1998: 741). A. Salys v článku otištěném roku 1938 říká, že genitiv jména je stará … příklady zde nerozvádí: „rozdíl mezi těmito dvěma pády při jejich užití jako přísudku je velmi složitá záležitost“ (Jablonskis 1912d: 3). To, že kritika A. Jakštase nebyla oprávněná a že J. Jablonskis ve skutečnosti striktně nenařizoval psát nominativ, dokládají případy, kdy J. Jablonskis k opravovaným větám navrhuje nominativ i instrumentál: chtěli by vést lid instrumentálem= (chtěli by být vůdci lidu, vůdci, vést lidu⟧) (Jablonskis 1911b: 2). Pro J. Jablonskise byla systematičnost jazyka jedním z nejdůležitějších kritérií oprav. A. Jakštas, když tvrdí, že se J. Jablonskis vyhýbá instrumentálu, neříká, proč kritizuje tuto větu opravenou jazykovědcem: k expertům bylo pozváno a poté přivezeno pět lidí (=experti byli pozváni a poté přivezeni, pět lidí) (Jakštas 1912: 287). O instrumentálu a jeho vyhýbavém užívání J. Jablonskis napsal, že pro tutéž větu nabízel několik oprav, z nichž si bylo možné vybrat tu, která člověku vyhovovala a zároveň odpovídala smyslu. Podle Jablonskise A. Jakštas kritizoval bez zdůvodnění a bez uvedení jakýchkoli příkladů. V celém článku se J. Jablonskis hájí tím, že nikdy striktně nevyžaduje ani nenařizuje užívat jednu či druhou z jím navržených oprav. Naopak se snaží nabídnout několik variant. Když A. Jakštas opravy (ne nutně jen pádů) kritizuje a haní, obviňuje J. Jablonskise z toho, že neříká, proč je navrhovaná oprava lepší, že jazykovědec bezdůvodně vnucuje slova svého nářečí, jež nelze vysvětlit žádnou logikou, opravuje jen proto, že se mu slovo nebo konstrukce prostě nelíbily, snaží se zavést jedno slovo místo jiných používaných, vyžaduje, aby lidé užívali jím navrženou konstrukci, radí překládat slovanské věty a slova nahrazuje konstrukcemi, které nikdo nikdy neslyšel; argumenty jsou prý nevědecké. J. Jablonskis byl tedy obviňován z oprav bez zdůvodnění a argumentů, z přílišného spoléhání na intuici a jazykový cit. 30 KALBOS KULTŪRA | 84 … vlastnost litevštiny, například: město Telšiai, řeka Nemunas. Stále více se však prosazuje novinka – nominativ jména. Příklady, které uvádí J. Jablonskis, jako kavárna „Aldona“, jsou novotvary, ale nevyhnutelné. Ve složeném názvu je třeba skloňovat nejen přívlastková slova, ale také vlastní jméno: výrobky „Lana“ (=výrobky „Lanos“); z novin „Ūkininko patarėjas“ (=z novin „Ūkininko patarėjo“); pracuje ve společnosti „Ranga“ (=pracuje ve společnosti „Rangos“) (Salys 1938a: 4). Diskutovalo se o užívání nominativu a akuzativu ve pozdravných formulích. Nejvíce diskusí se vedlo o užívání pozdravů dobré ráno, dobrý den a podobně. A. Jakštas uvádí jako přijatelnější nominativ. Jeho hlavní důvod je, že akuzativ dobrý den, dobré ráno je germanismus, výraz nevhodný pro všechny situace, zatímco nominativ je vhodnější jak kvůli ustálené tradici, tak proto, že se hodí téměř pro všechny mluvní situace (Jakštas 1933: 2–3). A. Salys, stejně jako A. Jakštas, upřednostňuje tvar nominativu především kvůli tradici užívání, kterou potvrzují nářeční údaje a staré písemné prameny. Podle něj vznik akuzativu zapříčinil vliv němčiny (Salys 1937: 135; Salys 1938d: 3). V Kalbos patarėjas se doporučuje nominativ, protože je běžnější než akuzativ. Později se oba pády začaly nabízet jako rovnocenné varianty normy. GENITIV Nejčastěji se opravovaly genitivní případy, které vyvolávaly mnoho otázek a souvisely s pro litevštinu typickým vyjadřováním celého objektu a jeho části. Je patrné, že genitiv se opravoval na nominativ nebo akuzativ tehdy, když objekt vyjádřený tímto pádem neměl částečný význam. Nejméně pochybností vyvolávaly konkrétní podstatné názvy věcí či objektů; nejvíce se diskutovalo o genitivu abstraktních podstatných jmen v jednotném čísle. Zajímavé je, že genitiv se na akuzativ opravuje již koncem 19. století v Žemaičių ir Lietuvos apžvalga (1890: 13): odtud přijde solit živé i mrtvé, nikoli živých a mrtvých. Jako důvod opravy se uvádí slovesná vazba (sloveso „solit“ se pojí s akuzativem, nikoli s genitivem). J. Jablonskis opravoval genitiv nesprávně užitý se slovesy, která se pojí s akuzativem, např. dosáhnout: a cíle (=cíl) dosáhneme snáze (Jablonskis 1925a: 1212); tehdy náboženství dosáhne cíle (=cíl) (Jablonskis 1926g: 404); dojít: každý člověk dospěje k tomuto názoru (=ten názo- I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 31 monę) (Jablonskis 1925a: 1212); visuomenė turi teisės piktintis ir prieiti tos išvados (=išvadą) (Jablonskis 1926b: 50); Bedier priėjo išvados (=išvadą), kad autorius naudojosi kitų kūriniais (Jablonskis 1926f: 741, 746). Podle příkladů J. Jablonského opravoval podobné případy také P. Meškauskas: ze tří států dosáhla svého cíle pouze jedna, Litva (=cíle) (Meškauskas 1931: 236); dlouho kráčel temnými ulicemi předměstí a došel k malému dřevěnému domku (=malý dřevěný domek) (Meškauskas 1931: 393); řídíme-li se notářským systémem, můžeme dojít k závěru (=závěru) (Meškauskas 1932b: 354). S ohledem na analogické věty upřednostňoval akuzativ před genitivem také P. Skardžius (dojít k závěru, nikoli závěru) (Skardžius 1998: 710). V časopise Gimtoji kalba kritizoval zbytečné, nepotřebné opravy bez závažného důvodu a genitiv nahrazoval nominativem: stoupají bublinky (=stoupají bublinky). Opírá se o podobné příklady (jde pěna, stoupají mraky, nikoli jde pěny, stoupají mraků) (Skardžius 1936: 14). Příčinu užívání takových genitivů není snadné určit. Psalo se, že toto užívání mohlo vzniknout vlivem jiných jazyků či nářečí; vlivem ruštiny se genitiv začal užívat se slovesem pasiekti (dosáhnout), a některé takové genitivy mohou být také hyperkorektní. Genitiv se opravoval ve spojeních se slovesem padaryti (udělat, způsobit). Nesprávně užitý genitiv opravoval J. Balčikonis: na Liudase Vasariuse udělal nesmazatelný dojem (=nesmazatelný dojem) padarė (Balčikonis 1935: 45)6. Genitiv řízený slovesem může označovat neurčitý objekt nebo jeho část. V příručce Kalbos patarėjas je jako doporučené uvedeno toto znění: podej, půjč mi nůž (Kalbos patarėjas 1939: 31). Zdůvodnění – krátkodobá žádost. P. Meškauskas často nahrazoval nominativ a akuzativ partitivním genitivem (vyjadřování kolísá), uznával však, že v některých případech ani tento pád není vhodný: V Kaunasu se zakládá dosud nevídaný v Litvě spolek, který má za cíl pomáhat lidem (=jehož cílem je pomáhat lidem) (Meškauskas 1932: 66). 6 Článek, v němž J. Balčikonis uvedl připomínky k jazyku románu Vinco Mykolaitise-Putina Altorių šešėly, se setkal s ohlasem (Balčikonis 1935: 45–48; Skardžius 1935c: 124–126; Skardžius 1997: 192). V časopise Vairas vyšel článek Eduardase Viskanty, který se pokusil vyvrátit jazykové jevy, na něž upozornili J. Balčikonis a P. Skardžius (Viskanta 1935). Podle P. Skardžia E. Viskanta odvážně, a dokonce posměšně kritizuje opravovatele Putinova jazyka a sám se povrchně pouští do řešení jazykových otázek (Skardžius 1997: 192). J. Balčikonis ve větě přišel jsem se rozloučit s baronkou nahradil genitiv předložkovou konstrukcí. E. Viskanta pokládal takový genitiv s infinitivem vyjadřujícím účel za běžný v litevštině, např. matka přišla odvést dítě domů (Viskanta 1935: 369), vyšla jsem do hájku střílet holuby (Viskanta 1935: 700). Podle P. Skardžia E. Viskanta mnohé posuzoval bez dostatečného prozkoumání, povrchně. Zdůrazňuje se, že se tu směšuje několik věcí: žádný jazykovědec nenavrhuje slepě napodobovat lidovou řeč, ale užívání našeho jazyka se musí opírat o litevské jazykové sklony (Skardžius 1997: 193). 32 KALBOS KULTŪRA | 84 O užívání spojení s předmětným významem se singulárovými podstatnými jmény označujícími abstraktní pojmy (čest, soucit, vliv, význam, dojem apod.) se psalo, že v těchto případech je třeba, aby se druhý člověk neurazil či nedotkl, užít akuzativ, nikoli partitivní genitiv: mám tu čest (=čest) pozdravit; vyjadřujeme hluboký soucit (=soucit) (Kalbos kertelė 1933: 3). Tento komentář později získal podporu v časopise Gimtoji kalba: „místo mám tu čest, vyjadřuji soucitu je samozřejmě třeba říkat a psát mám tu čest, vyjadřuji soucit“ (Labokas 1933: 63). P. Skardžius napsal, že genitiv se má užívat jen tehdy, když se jasně vyjadřuje část: dej mi chleba, naber vody, ale upekl chléb, ztratil své peníze a tak dále. Lze vyjádřit soucitu (pokud vyjadřujeme málo, jen část; takové vyjádření soucitu je méně výrazné, slabší) i soucit (celý; toto vyjádření je silnější, významnější). Podobně lze říci vyvolat dojem i dojem, mít vliv i vliv. P. Skardžiovi připadalo obzvlášť zvláštní novinové vyjádření vyjadřuji příbuzným nejhlubšího soucitu („jaký může být nejhlubší soucit, když se vyjadřuje jen jeho část? Při vyjadřování hlubokého, a tím spíše nejhlubšího soucitu je třeba podle jazykových sklonů našeho jazyka vyjádřit soucit, nikoli soucitu. [...] Podobně [...] máme čest, nikoli máme čest žádat, vyjadřuji Vám úctu, nikoli úcty“). P. Skardžius (1936: 17) tedy s užíváním genitivu nesouhlasí a doporučuje akuzativ. Akuzativ namísto genitivu navrhuje také M. Jurkynas: po dotázání a nalezení (=po dotázání a nalezení) hledané osoby máme tu čest (=čest) oznámit; mám tu čest (=čest) požádat pana ředitele (=pana ředitele) (Jurkynas 1938: 21). V příručce Kalbos patarėjas jsou již povoleny obě varianty, ale volba genitivu či akuzativu závisí na kontextu. V některých případech se říká vyjadřuji soucit (celý) a vyjadřuji soucitu (část) (Kalbos patarėjas 1939: 31). Později v časopise Gimtoji kalba vyjádřil odlišný názor L. Dambriūnas (1962, 1964). V mnoha případech doporučoval genitiv. Ve spisovném jazyce se neužívá genitiv číslovek a podstatných jmen s významem množství – k vyjádření srovnávacího množství s příslovci vyššího stupně. Genitiv se důsledně nahrazoval srovnávací konstrukcí: loni zde zabili více než sto (=přes sto) lidí (Jablonskis 1911a: 1, 2); už to bude více než rok (=více než rok), co jsme ve sloupcích svého časopisu začali nabádat k boji proti tuberkulóze (Jablonskis 1911b: 2); zahynulo více než sto lidí (=více než sto) (Jablonskis 1914a: 2, 3); nejpozději příští podzim (=jako příští podzim) otevřou řemeslnou školu (Jablonskis 1914a: 2, 3); naše tělo se z více než tří čtvrtin skládá z vody (=více než tři čtvrtiny) (Jablonskis 1920: 26); už více než dva- I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 33 likos (=daugiau kaip dvylika) mėnesių praėjo (Jablonskis 1925d); šis „Fondas“ yra įsteigęs daugiau 900 (=daugiau kaip 900) knygynėlių (Jablonskis 1926b: 50). P. Skardžius rašė, kad slavų ir mūsų kalbos duomenys rodo, jog anksčiau toks posakis jis yra geresnis manęs galėjo būti vartojamas su vienu atskirties kilmininku, tačiau šiandien jis yra svetimas ir nebevartojamas (Skardžius 1998: 720). DATIV Především je třeba zmínit dativ, který byl chybně užíván jako pád předmětu. Mnozí jazykovědci vyjádřili svůj názor na užívání slovesa věřit. Zde se také pojednává o opravách dativu vyjadřujícího prostředek či druh a dativu účelovém s infinitivem. Dativ se často chybně užívá jako pád předmětu – uvádí se u sloves či přídavných jmen, která dativ neřídí. Především je třeba zmínit sloveso odpovídat: tvoje jednání odpovídá slovům (=odpovídá slova) (Jablonskis 1925a: 1212); slovo od slova odpovídá heslům (=hesla)7 (Jablonskis 1926b: 50); tyto jevy odpovídají i jiným jevům (nabízí se vysvětlení: sekera odpovídala násadě) (Jablonskis 1928: 61, 62); dané sliby odpovídaly smělým snům dělníků a rolníků (=sny) (Meškauskas 1931a: 394); je to nápoj odpovídající klimatickým podmínkám daného místa (=podmínky) (sekera odpovídala násadě) (Meškauskas 1932c: 70). Se slovesem soucítit: městská rada soucítila s tímto sjezdem (=tento sjezd) (opírá se o jiné příklady: hladový nechť soucítí s hladovým) (Jablonskis 1914a: 2, 3). Se slovesem následovat: řeč plyne rychle, myšlenka následuje myšlence (=myšlenka následuje myšlenku) (Jablonskis 1926b: 50); zbytečně následuje těmto jazykovým příkladům (=zbytečně následuje tyto jazykové příklady) (Jablonskis 1928: 62). P. Skardžius opravil chybně užitý dativ také u slovesa reagovat: reagovala na ta slova (=na ta slova (Skardžius 1998: 655). Dativ se opravuje také po přídavných jménech (předložkovou konstrukcí s akuzativem). Jedním z nejčastějších je podobný. Opravoval je J. Jablonskis: stát Oranžsko je podobný válečnému táboru (=válečnému táboru) (Jablonskis 1914: 4); z tohoto hlediska je podobný největším učitelům světa (=největším (největ- 7 V témže roce 1926 J. Jablonskis opravoval také kalk obalsis (Raštai, sv. 5, s. 7). Poznámka redakce. 34 KALBOS KULTŪRA | 84 džiausius) pasaulio mokytojus) (Jablonskis 1926c: 3); J. Balčikonis: žemė panaši plytai (=į plytą) (Balčikonis 1935a). Taisyta ir kitų kalbos normintojų: bulgarų būdas kiek panašus lietuviškam (=į lietuvišką) (Meškauskas 1932a: 505); „Eneida“ yra panaši „Iliadai“ (=panaši į „Iliadą“) (Barzdukas 1940: 24). P. Meškauskas nurodo motyvaciją – taisoma dėl vokiečių kalbos įtakos. P. Skardžius taip pat teigė, kad vartotinas ne naudininkas, o prielinksninė konstrukcija: visos priesagos panašios kitoms priesagoms (=į kitas priesagas) (Skardžius 1936a: 92); troškimas laimės ieškoti buvo panašus paukščių jausmui (=į paukščių jausmą) (Skardžius 1998: 639). Taisyta ir po daiktavardžio panašumas: lietuvių kalbos panašumas graikiškajai kalbai (=į graikiškąją kalbą) (Kalbos kertelė 1933b: 3). V užívání slovesa věřit ve spisovném jazyce nepanuje shoda. Uvádí se, že toto sloveso má kolísavou valenci a užívá se s dativem, instrumentálem, akuzativem nebo předložkovými konstrukcemi. Již od počátku 20. století vyjadřovali litevští jazykovědci nesouhlas s dativní formou a předložkovou konstrukcí, neboť je považovali za vliv jiných jazyků8. Kazimieras Būga na základě nářečních údajů napsal, že vazby věřit komu a věřit v koho byly převzaty ze slovanských jazyků, zatímco věřit čemu je nepochybně litevským rysem, zděděným z dávných dob. S instrumentálem (tak K. Būga nazýval nástrojový pád) se užívají také slovesa spoléhat se, pochybovat, starat se (Būga 1914: 18). O tento článek K. Būgy se opíral P. Skardžius, když tvrdil, že věřím v Boha je zjevně cizí výraz pro náš jazyk. Namísto předložkové konstrukce P. Skardžius na základě K. Būgy, J. Jablonského a starých písemných pramenů navrhoval užívat akuzativ nebo instrumentál (věřím Boha nebo věřím Bohem). Věřím Boha by znamenalo, že Bůh existuje, že se věří, že Bůh je. Věřím Bohem by znamenalo důvěřovat Bohu, že Bůh je základem víry. Takzvaný instrumentál základu, který se zde užívá, je v našem jazyce dobře známý (Skardžius 1998: 299). Dativ a předložková konstrukce, jak ukazuje jejich užívání, zejména ve starých památkách litevského jazyka, pravděpodobně vznikly v církevním jazyce podle odpovídajících slovanských vzorů a později mohly proniknout i do hovorového jazyka (Skardžius 1998: 407). Věřit se užívá s akuzativem, instrumentálem a zřídka s dativem (věř slovům daným nebem) (Skardžius 1998: 410). P. Skardžius ve svých pracích ukazuje, že sloveso věřit má v překladech různou rekci (Skar- 8Podrobněji viz „Vyznání víry: věřit Boha, nebo věřit v Boha“ (http://www.vlkk.lt/lit/naujienos/naujiena.1092.html). I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 35 džius 1998: 544). Naudininką taisė P. Meškauskas: sulig tais daviniais, kuriems (=kuriais) net sunku patikėti, indėnai yra turtingiausioji pasaulyje tauta (Meškauskas 1931c: 350). Tokios nuomonės, kad bendrinei vartosenai netinka naudininkas ir tikėti su prielinksniu, laikomasi ir Kalbos patarėjuje. Čia rašoma, kad prielinksninė konstrukcija yra verstinė, paimta iš bažnytinės kalbos, o naudininkas atsiradęs dėl kitų kalbų įtakos (Kalbos patarėjas 1939: 128). Dativ byl chybně užíván u sloves pohybu, která vyžadují vyjádření jasného cíle děje. V takových případech se má užívat genitiv účelový: vyslal zmocněnce k jednáním (=na jednání) (Jablonskis 1912a: 2); chalani se tu shromáždili k důležitým dělením (=důležitých dělení) (Skardžius 1998: 639); bratři se dohodli pozvat na sobotní večer (=na večer) (Skardžius 1998: 655, 656); nepozvete mě na tento valčík (=na tento valčík) (Skardžius 1998: 655); delegáti se setkali [...] aby definitivně dokončili jednání (=jednání); odjel jsem přenocovat (=na noc) do... (Juška 1938: 30); alespoň na večeři (=na večeři, povečeřet) ses vrátil (Balčikonis 1978: 289); dnes přijel do Dillí na oficiální návštěvu (=s oficiální návštěvou) (Balčikonis 1978: 309). J. Balčikonis na základě nářečí navrhoval nahradit genitiv předložkovou konstrukcí: sešli se na schůzi (=sešli se na schůzi), protože tento genitiv nevyjadřuje věc, o kterou se usiluje (jako například jede pro dříví, posílá pro droždí); na schůzi se jedná, rozhoduje a usiluje o něco jiného, než je sama schůze (Balčikonis 1938: 297). Užití dativu a akuzativu času vyvolávalo u jazykovědců také řadu otázek. J. Jablonskis ve svých článcích opravoval časová určení vyjádřená dativem: když se parník zastavil na delší dobu (=na delší dobu), Halley vystoupil na břeh (Jablonskis 1925c: 56); zdržel se na chvilku (=chvilku) (Jablonskis 1925a: 1212); křižník zůstává ještě několik dní (lépe několik dní); já na hodinku (lépe hodinku) odešla (Jablonskis 1925d: 4); rozhodl se tu zůstat přes noc (=v noci, přes noc) (Jablonskis 1926b: 50). Dativ později opravoval také v Pádech a předložkách: odjel na dovolenou jen na několik dní (=odjel na dovolenou jen na několik dní); písaře požádali, aby na chvilku zašel do kanceláře (=na chvilku); ze semináře ho propustili na jeden rok (=propustili ho na jeden rok) (Jablonskis 1928: 62). U samostatně vyčleněného významu dativu času však J. Jablonskis uvedl tyto příklady: bratr se naučil šetřit vše, co vydělal, i na hladový den; z těch peněz se živí farářova rodina, budou péct koláčky a jiné usuší na delší dobu a podobně. Takový dativ vyjadřuje nejen čas, ale také účel (Jablonskis 1928: 36 KALBOS KULTŪRA | 84 49). Příklady opravené jazykovědcem ukazují, že se rozlišují dva zákonitosti užívání: dativ času je vhodný, když je jasně pociťován účel, v ostatních případech se doporučuje akuzativ9. Podle příkladů J. Jablonského opravoval dativ času P. Meškauskas: předpokládá se, že moratorium na splácení dluhů bude prodlouženo na tři roky (=po dobu tří let) (Meškauskas 1932a: 508). Nesprávně užitý dativ často kritizoval a opravoval také J. Balčikonis. Psalo se, že dativ není vhodný v těchto případech: Na Vánoce pouštějí žáky na prázdniny na dva týdny; na Tři krále už žáci musí mít úkoly na ráno naučené; dobytek na noc nahánějí do chlévů a zamykají (Balčikonis 1978: 42). V časopise Gimtoji kalba se uvádí, že ve větách odjel na jeden den nebo jeden den jsou užívány jak dativ, tak akuzativ, pocházejí však z různých nářečí (Salys 1933: 13). Opravoval se dativ podstatných jmen s abstraktní příponou –imas (–ymas): manželka byla těhotná a už zapsaná k porodu (=rodit) (Meškauskas 1932b: 352); nedělal jsem to na prodej (=prodat) (Balčikonis 1978: 290); ani jeden z kombajnů se nedá použít k mlácení (=nelze použít k mlácení) (Balčikonis 1978: 309). Psalo se, že dativ pro vyjádření účelu a určení se neužívá. 9 V roce 1925 v Lietuvuje vyšel článek Antana Vireliūna o dativu vyjadřujícím časové určení. Pochybuje o pokusu J. Jablonského a P. Skardžiuse normovat jazyk a zavádět nová pravidla, pochybuje také o opravách (přesně neuvádí, odkud jsou věty převzaty) a kritizuje takové případy: odešel na pět hodin (=na pět hodin) a odjel na tři dny (=na tři dny). Tvrdí, že v práci jazykovědců chybí opodstatněnost a jasnost, že nejsou stanoveny normy užívání ani zdůvodnění oprav. A. Vireliūnas pochybuje o užívání akuzativu; píše, že dativ času by se do spisovného jazyka zcela hodil, protože jeho příklady se vyskytují v nářečích i folklorních textech (Vireliūnas 1925: 13). A. Salys hájil názor J. Jablonského. Kritizuje nevhodně zvolené příklady A. Vireliūna, nerozlišování dativu účelu a akuzativu času i opírání se pouze o jedno kupiškėnské nářečí. Uvádějí se tyto příklady užití akuzativu z mluveného jazyka: odtáhni se na několik dní a nebuď tu, četníci; odjel jsem na několik dní z domu a podívej – jaká nehoda se stala!; půjdu si alespoň na hodinu zdřímnout; prý půjde na několik dní k matce. Píše se, že akuzativ se nejčastěji pojí se slovesy pohybu (Salys 1925: 10). Nedlouho poté byla v novinách zveřejněna odpověď A. Vireliūna A. Saliovi. Tentokrát uvádí zdroj, o který se opíral při citování J. Jablonského: číslo časopisu Švietimo darbo (viz Jablonskis 1925c: 56). Článek obsahuje jediný případ, kdy J. Jablonskis nahrazuje dativ akuzativem. Z toho A. Vireliūnas usuzuje, že J. Jablonskis (spolu s P. Skardžiusem) usiluje o přetvoření jazyka, „zřejmě tak, že zcela zavrhneme dativ pro vyjadřování času“ (Vireliūnas 1925a, LI, 13). Tvrdí se, že A. Salys nepochopil podstatu jeho článku. A. Vireliūnas se ptal, zda lze větu s dativem užívat, nebo zda ji je třeba přísně odmítnout, protože J. Jablonskis takovou větu užívat nedovoloval. I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 37 Pro vyjádření vlastnosti a druhu věci navrhoval P. Skardžius v roce 1936 v časopise Gimtoji kalba užívat termín dům zadržených, nikoli dům pro zadržené. Jazykovědec vycházel z podobných příkladů: zařízení pro mladistvé delikventy, dům bláznů, sanatorium důstojníků, kněžský seminář, vepřín. P. Skardžius tvrdil, že genitiv vyjadřuje nejen příslušnost, ale také určení (Skardžius 1936: 16). Dativ opravoval na genitiv J. Balčikonis: prodával se krém na boty (=na boty v genitivu), prášek na zuby (=na zuby v genitivu) (Balčikonis 1978: 227). Je zřejmé, že genitiv byl doporučován jako lepší forma. Později se hodnocení samotného jevu poněkud změnilo: genitiv navrhovaný P. Skardžiusem a J. Balčikonisem byl později doporučován jako vhodnější pád pro vyjádření vlastnosti věci, avšak opravy nebyly důrazně vyžadovány. Zvažovalo se, zda lze dativ účelu s infinitivem užít ve větě, v níž není podstatné jméno označující prostředek k dosažení daného cíle. Zde je třeba především zmínit J. Balčikonise, který důsledně dokazoval, že dativ účelu s infinitivem není vhodný, pokud podstatné jméno neoznačuje prostředek, jímž se cíle dosahuje. Ve spojeních nůž na krájení chleba; vůz na odvoz sena; nemám zuby na louskání ořechů je dativ vhodný, neboť nůž, vůz a zuby jsou prostředkem, konkrétním nástrojem k dosažení cíle. Příkladů opravených J. Balčikonisem je velmi mnoho: předložili jsme vedení továrny požadavky na zlepšení postavení dělníků (=aby se postavení dělníků zlepšilo); nemám chuť na louskání ořechů (=ořechů v genitivu); zahájit boj za očištění církevní litevštiny (=s cílem očistit jazyk) od cizích prvků; kdo najde kritérium ke sjednocení těchto různorodostí (=kritérium sjednocení těchto různorodostí) (Balčikonis 1978: 330). Později se názoru J. Balčikonise oponovalo. Do diskuse se zapojil J. Palionis; J. Kruopas s tvrzením J. Balčikonise nesouhlasil a uvedl, že prostředkem mohou být i abstraktní pojmy: nemám, babičko, na věno co naložit („Nelze souhlasit s Balčikonisovým názorem na užívání dativu s infinitivem. Takové pojetí prostředku je úzké, subjektivní a nemá oporu v jazykové praxi. V litevštině se dativ účelu s infinitivem užívá nejen u slov označujících konkrétní nástroj, ale také u slov s abstraktním významem.“) (Kruopas 1998: 511). Na článek popisující nepodložené opravy J. Balčikonise odpověděl sám J. Balčikonis jiným článkem. V něm jsou patrné autorovy důvody oprav: zásady užívání dativu účelu s infinitivem byly formulovány na základě živého jazyka a jeho úzu; opravami se usiluje o čistotu a jednotnost jazyka (Balčikonis 1978: 310). 38 KALBOS KULTŪRA | 84 AKUZATIV Akuzativ má v litevštině vlivem jiných jazyků a z vnitřních důvodů sklon vytlačovat ostatní pády. Jednou z častějších chyb při užívání akuzativu předmětu je jeho nevhodné použití místo genitivu neurčitého množství. Patrně nejstarší oprava je doložena z roku 1890. Jazykový korektor píše: „V modlitbě Páně mezi slova ‚Chléb náš vezdejší dej nám i dnes‘ bezdůvodně vložili spojku ‚i‘. Ve všech slabikářích je to tak a všichni lidé říkají ‚chleba‘, nikoli ‚chléb‘“ (Žemaičių ir Lietuvos apžvalga 1890: 13). Motivací opravy bylo běžnější užívání a vliv tradice. J. Jablonskis důsledně opravoval akuzativ na partitivní genitiv: koupil všelijaké pohádky (=všelijakých pohádek) (Jablonskis 1911a: 1, 3); Italové utrpěli velké ztráty (=velkých ztrát) (Jablonskis 1912b: 2); poslal jsem lidi (=lidí), aby je našli (Jablonskis 1925a: 1213); v divadle jsem nacházel uklidnění a potěšení (=uklidnění a potěšení) (Jablonskis 1926b: 51); zda mnoho novousedlíků nedostalo doklady o vlastnictví (=dokladů o vlastnictví) (Jablonskis 1930: 31, 33). Od roku 1931 začaly v literárním, uměleckém a vědeckém časopise Vairas vycházet články P. Meškauskase, v nichž je analyzován jazyk novin. Nachází se v nich řada nesprávně užitých případů akuzativu místo partitivního genitivu, který je v litevštině jasně rozlišován: přejeme jubilantovi, aby ještě dlouhá léta poskytoval našim mladým vědomosti, které sám během dlouhého života hojně získal (=vědomostí, které sám) (Meškauskas 1931: 236); cizinci nás znají a zajímají se o nás jen proto, že vyvážíme dřevo, slaninu atd. (=dřeva, slaniny); nakladatelé knih zamýšleli během sezóny zřídit moderní knihkupectví (=moderních knihkupectví) (Meškauskas 1931: 232); v okolí jezera Titicaca byly nalezeny nejstarší pozůstatky světové civilizace (=pozůstatků) (Meškauskas 1932a: 509). Z článků otištěných v časopise Vaire je patrné, že zpočátku se motivace oprav neuváděla, později však přibývalo poznámek vysvětlujících, proč se opravuje: v 5. čísle z roku 1931 bylo jen několik málo vysvětlení oprav, zatímco v 11. čísle jich bylo podstatně více. Podrobně a důsledně se začaly vysvětlovat nejen pády a předložky, ale také lexikální chyby, a opravovala se přechodníková spojení. Vycházelo se z nářečí a folkloru a upozorňovalo se na práce K. Būgy, J. Jablonského a K. Jauniuse. Zdůrazňoval se zejména vliv jiných jazyků (polštiny, ruštiny a němčiny); uváděla se cizojazyčná spojení, odsuzoval se doslovný překlad a konstrukce neobvyklé pro litevštinu. Akuzativ se důsledně opravoval na partitivní genitiv také v článcích Gimtosios kalbos. I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 39 Akuzativ má sklon vytlačovat ostatní pády a často se volí u sloves, která jej neřídí. O slovese atstovauti se vedlo mnoho vášnivých diskusí. Akuzativ se s tímto slovesem chybně užívá velmi často a chybám ve spisovném jazyce se nedaří vyhnout ani dnes. J. Jablonskis opravoval akuzativ: zastupuji polského krále (=polskému králi) (Jablonskis 1925a: 1213); jeden představuje lásku (=lásce), druhý pomstu (=pomstě) (Jablonskis 1926b: 51); jejich syn představoval nejlepší vrstvu naší mládeže (=vrstvě) (Jablonskis 1926a: 2); zastupuje v parlamentu jednu část Paříže (=části) (Jablonskis 1930: 31, 33). J. Jablonskis jako motivaci oprav uváděl celý systém vazeb podobných sloves: je naším sluhou, zástupcem, slouží nám, zastupuje nás nebo nám velí (opravoval také nominativ: Mykolasovi příslušelo velet vrahům (=vrahům) (Jablonskis 1925d: 4)10. A. Salys napsal, že akuzativ se užívá podle vzorů cizích jazyků, zatímco při vyjádření účelu se slovesa vadovauti, viešpatauti, atstovauti pojí pouze s dativem: pět let zastupoval Litvu v Itálii (Salys 1938d: 4). Opravovali to i další lingvisté: budeš zastupovat Slunečnice (=Slunečnicím), a Niaura Přátele (=Přátelům) (Švietimo darbas 1920: 73). J. Kruopas při rozboru užívání slovesa atstovauti napsal, že se nejčastěji volí dativ, ale užívá se i akuzativ. Způsob užívání se ukazuje na vazbách jiných podobných slov: sloužit kraji, vládnout světu. V tomto případě je tedy namístě dativ, nikoli akuzativ (Kruopas 1951: 31). Odedávna se akuzativ předmětu opravoval na genitiv záporu. Antanas Baranauskas již doporučoval genitiv záporu jako náležitý: neumím práci, nechci sekat seno, nepotřebuji ani pluh, ani peníze (Baranauskas 1896: 68). J. Jablonskis také navrhoval opravit akuzativ na genitiv záporu: knihy si nech, knihy si nenechávej; opravoval se i nominativ: jim hlava (=hlavě- 10 V Lietuvos aide vyšly články kritizující práci J. Jablonského. V jednom z čísel z roku 1930 je rozebírán článek J. Jablonského (Jablonskis 1930: 31–36) a pojednává se v něm o užívání slovesa atstovauti s dativem. Píše se: „Význam zastupování je mnohem bližší významu nahrazování, zastupování někoho či něčeho. Vždyť zástupce zastupuje celek. Sloužení je pojem vyjadřující příjemce – slouží mně, ale když jde místo mě na schůzku, zastoupí mě tam. Jestliže tomuto významu říkáme zastupování, pak se zdá, že tato věc přesto nenabývá významu příjemce.“ (Lietuvos aidas 1930: 4). P. Skardžius tyto názory kritizuje. Na základě srovnání s jinými podobnými slovesy (sloužit, otročit, předsedat, velet) tvrdí, že sloveso atstovauti neřídí akuzativ, nýbrž dativ (Skardžius 1930: 84–93). 40 KALBOS KULTŪRA | 84 vos) neskauda (Jablonskis 1926b: 50); taisė ir kiti kalbos tyrėjai: ėmė melste melsti sūnų, kad nuo jos neslėptų savo ligos priežastį (=priežasties) (Vireliūnas 1923: 486; remiamasi kupiškėnų tarme); tačiau suprantama, kad joks liberalizmas, jokios laisvės negalėjo nuraminti besvajojančius lenkų bajorus (=besvajojančių lenkų bajorų) (Meškauskas 1931: 235); juk niekas jį neprašė pareikšti savo įsitikinimus (=niekas jo neprašė pareikšti savo įsitikinimų) (Jūška 1938: 30); neleido steigti „Šviesos“ draugiją (=draugijos); džiaukimės žiema, bet neužmirškime ir darbą (=darbo) (Stonys 1940: 59). Akuzativ se chybně užívá v konstrukcích cíle. Již ve Varpu J. Jablonskis psal, že cíl lze vyjádřit genitivem po tranzitivních slovesech: jdu pro vodu, poslal mě pro dopisy, člověk jede pro dříví (Jablonskis 1893: 150). Genitiv se užívá také po intranzitivních slovesech vyjadřujících trvalý stav: dívka pláče pro věneček, kůň řehtá pro oves, spí po obědě, zvoní na večeři (Jablonskis 1893: 151). Formuluje se pravidlo: genitiv je vhodný tehdy, když je vyjádřena jedna věc. Mluví-li se o konstrukci s infinitivem (nebo supinem), užívá se akuzativu: všichni se vrhli políbit dědečkovi ruce, Stankūnas odběhl uložit peníze advokátovi (Jablonskis 1893b: 151). Vysvětluje se, proč genitiv není vhodný: sloveso pulti genitiv nevyžaduje a ruce v první větě nejsou cílem. Ve druhé větě Stankūnas neběžel pro peníze, nýbrž je nesl odevzdat (Jablonskis 1893b: 151). Je pravda, že v roce 1901 jsou v Lietuviškos kalbos gramatikoje obě tyto věty uvedeny s genitivem: všichni se vrhli políbit dědečkovi rukou a Stankūnas odběhl uložit peněz advokátovi. Opírá se o stejné pravidlo pro genitiv po slovesech pohybu (Jablonskis 1901: 74). Podobné případy J. Jablonskis opravoval i později: prohlásil, že jel do Vilniusu navštívit bratra (=bratra-genitiv); odjel vyslýchat zloděje (=zloděje-genitiv) (Jablonskis 1911a: 1); Němci přijeli pozdravit knížete (=knížete-genitiv); přijel sem také zasít nesvár (=nesváru-genitiv) (Jablonskis 1925a: 1213). Opravovali je i další jazykovědci: apoštoly poslal učit všechny národy světa (=poslal učit všechny národy světa-genitiv) (Būtėnas 1929: 30). P. Skardžius v Gimtojoje kalboje napsal, že dějiny a užívání pádů ukazují, že pro litevštinu je příznačnější genitiv a že se v spisovném jazyce obvykle také užívá: je třeba jít pro hnůj k odvozu, ačkoli se v západní Litvě k vyjádření účelu často užívá i akuzativ: je třeba jít odvézt hnůj (Skardžius 1935a: 3, 7). P. Skardžius poznamenal, že po slovese kviesti se užívá účelového genitivu, nikoli akuzativu, srov.: hospodář pozval hosty I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 41 prohlédnout pole; mládenec pozval dívku tančit polonézu; tedy zve také na oslavu svých jmenin (Skardžius 1999: 738); Sargenis chtěl jet zpět do Kaunasu vyřídit některé záležitosti (=některých záležitostí); jde ven, aby si z hlavy vyhnal všechen ten zmatek (=všeho toho zmatku) (Skardžius 1998: 656). V roce 1923 se v Švietimo darbe uvádějí věty s genitivem: všemožně prosila syna; o totéž prosím i Vás; dávám čtvrt hodiny na prosbu k Bohu o odpuštění hříchů (Vireliūnas 1923: 487). Opírá se o kupiškénské nářečí a píše, že zde by se měl užít akuzativ. Odůvodnění opravy zní: s akuzativem je myšlenka jasnější a přesnější. Řekneme-li prosím Petra o nůž, není jasné, zda chceme nůž, který patří Petrovi, nebo se na něj obracíme s prosbou (Vireliūnas 1923: 487). J. Jablonskis zařadil tyto věty mezi účelové genitivy: nemocný si žádal (dovolával se) doktora, kněze (žádal, aby mu přivezli doktora, kněze) (Jablonskis 1928: 33); prosil jsem o koně, člověka (aby mi je dal); požádal jsi ho o koně? (Jablonskis 1928: 34). Se slovesem prašyti se užívá genitiv i akuzativ: naléhající otec požádal syna o boty (boty, holínky), syn mu je daroval (Jablonskis 1928: 45). Na konci kapitoly se píše, že genitiv i akuzativ se užívají z dobrého důvodu (podrobněji se to nevysvětluje, pravděpodobně však kvůli dvojznačnosti) (Jablonskis 1928: 46). P. Skardžius doporučoval akuzativ, protože pak lze snáze odlišit osobu, o niž se žádá, od žádané věci, a předejít tak dvojznačnosti (Skardžius 1998: 694, 750). V Aide se při pojednání o rekci pádů u slovesa prašyti (požádal jsem paní učitelku / požádal jsem paní učitelky) vychází z J. Jablonského a P. Skardžiuse: pro osobu, o niž se žádá, je lépe užívat akuzativ a pro žádanou věc genitiv. Tím se předejde dvojznačnosti. Měli bychom říkat požádal jsem paní učitelku o knihu, požádal jsem otce o hodinky (Horodničūtė 1938b: 3); je třeba rozlišovat výrazy ptát se koho a ptát se na koho/co. On se mě ptal na tebe (chtěl ode mě zjistit něco o tobě) a on se mě ptal (chtěl od tebe něco zjistit o mně) (Horodničūtė 1938a: 3). Otázkami užívání těchto sloves se zabývali A. Salys, P. Skardžius, L. Dambrauskas a M. Jurkynas také v Gimtojoje kalboje. Ve spisovném jazyce je lepší užívat akuzativ, protože tak lze snáze odlišit osobu, o niž se žádá, od žádané věci a vyhnout se dvojznačnosti (Skardžius 1935b: 173). Je třeba přísně rozlišovat nemocný žádá kněze (žádá ho, aby něco udělal) a nemocný žádá kněze-genitiv (aby ho přivezli). Stejně tak ptá se otce-akuzativ a ptá se otce-genitiv. Opírá se o nářečí a živé ústní užití (Salys 1937: 134). Podobně se píše i v Kalbos patarėjuje: lépe říci ptá se dítěte na modlitby než ptal se dítěte-genitiv na modlitby (1939: 64–65). 42 KALBOS KULTŪRA | 84 INSTRUMENTÁL Hlavní chyby v užívání instrumentálu: vyjádření objektu se slovesy označujícími naplnění, obsahu vlastnosti s přídavnými jmény označujícími hojnost a neměnného stavu pomocí tvarů slovesa būti. J. Jablonskis ve svých článcích opravoval instrumentál na genitiv: naplňuje sklenici vodou, rtutí, pískem (=naplňuje sklenici vody, rtuti, písku) (Jablonskis 1920: 26). Opravoval také instrumentál s přídavným jménem označujícím hojnost turtingas: cožpak nejsi náhodou bohatý na peníze (=cožpak nejsi náhodou majetný)?; náš kraj býval kdysi velmi bohatý lidovými písněmi (=býval velmi opěvován, hodně se zpívalo) (Jablonskis 1911b: 2); opravoval jej i P. Meškauskas: v pracovním plánu, bohatém na referáty (=bohatém na referátů), převažují informace (Meškauskas 1931a: 396); svaz se rozmnožuje členy (=členů) (Meškauskas 1931b: 61). P. Skardžius psal, že v litevštině se užívá genitivu úplnosti, nikoli instrumentálu: Pán vás naplnil láskou; nalil džbán mlékem (Skardžius 1998: 561). Chybně užité instrumentály opravoval také při recenzování literárních textů: naplňujíce život svým stařeckým sténáním (=svého stařeckého sténání); budova prosáklá krví (=krví-genitiv) (Skardžius 1937: 159). Tento pád byl opakovaně opravován také v Švietimo darbe i ve Vaire: mohli by s pochodněmi vstoupit do domu naplněného kouřem (=naplněného kouře) (Meškauskas 1931a: 395–396); velkoměsto se promění v jeden obrovský hromadný hrob, v trosky plné hor mrtvol (=plné hor mrtvol-genitiv) (Meškauskas 1931c: 347). Instrumentál chybně užitý se slovesy vyjadřujícími naplnění opravovali jazykovědci také v Gimtojoje kalboje: cožpak právě oni nenaplnili chrámy ukořistěnými poklady nepřátel (=ukořistěným nepřátelským pokladem) (Balčikonis 1935a); stadion se zaplní Litevci (=Litevci-genitiv) (Lengvinas 1938: 5). Instrumentál se často nesprávně užívá k vyjádření trvalého či neměnného stavu.V časopise Vairas jej opravoval P. Meškauskas: vodní elektrárna by byla zdrojem elektrické energie (=zdroj) pro celou Litvu (Meškauskas 1931a: 392); majitelem továrny je Vaitkus (=majitel) (Meškauskas 1931a: 395); příčinou toho (=příčina toho) je, že bouře vyvolaná krachem německých bank zdaleka ještě neutichla (Meškauskas 1932: 67); příčinou povstání (=příčina) bylo snížení platu vojákům (Meškauskas 1932a: 508). Zvlášť nevhodný mu připadal instrumentál příčinou; při opravách vždy uváděl stejné odůvodnění, že jde o cizí prvek převzatý z ruštiny. Takový instrumentál opravovali také v časopise Gimtoji kalba: konec roku 1936 byl nejtemnějším obdobím její historie (=byl nejtemnější období její historie) (Juška 1938: 30). I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 43 Pozornost byla věnována agresivnímu užívání instrumentálu v dvojčlenných větných konstrukcích, kdy se k vyjádření jmenné části přísudku užívá instrumentál adjektiv nebo adjektivních slov. Chybně užívaný instrumentál nahrazovali nominativem téměř všichni jazykovědci: kněz je nabádá, aby byli střízlivými a počestnými (=aby byli střízliví a počestní) (Jablonskis 1911b: 2); všichni se cítili šťastnými (=cítili se šťastní) (Jablonskis 1925c: 54, 57); musel se neštěstím narodit hrbatým (=hrbatý) (Jablonskis 1926b: 51); nezbohatneme z toho, co vyděláme, nýbrž z toho, co ušetříme (=zůstaneme bohatí; srov. zůstaňte zdrávi) (Jablonskis 1926e: 12, 13). P. Meškauskas provedl řadu oprav: schválně jsem předstíral, že jsem opilým (=opilý), protože jsem vás chtěl chytit (Meškauskas 1932: 67); nebylo možné říci, že hlas majitelky zimního kabátu vypadal vítězoslavným (=vítězoslavný) (Meškauskas 1932b: 351). Nezbytnost nominativu P. Meškauskas dokazoval srovnáváním litevských konstrukcí s německými a ruskými. Instrumentál byl opravován v časopise Gimtoji kalba: naše svatyně nás učí, jacími (=jací) máme být; jsi něčím větším (=někdo větší) (Balčikonis 1935a); hrdinové „Aeneidy“ umějí být milosrdnými (=milosrdní) (Barzdukas 1940: 24); cítí se strašně nešťastným (=nešťastný); vypadal směšným (=směšný) (Salys 1937: 135); přiznávám se vinným (=vinen) (Dambrauskas 1937: 68–69); cítí se šťastným (=šťastný); dělá se dobrým (=dobrý) (Kalbos patarėjas 1939: 126); Tarutis se schválně chtěl jevit malým a černým (=malý a černý) (Skardžius 1998: 639). Kvůli vzniklému záporu se instrumentál opravuje na genitiv: slova nečiní člověka svatým a spravedlivým (=svatého a spravedlivého), nýbrž počestné chování činí člověka milým Bohu (=milého) (Jablonskis 1926g: 404); já nejsem svatý a nechci tě činit svatým (=tebe svatého) (Jablonskis 1925a: 1213); jiného (=jiného) Burzdulise vesničané neviděli (Švietimo darbas 1920: 73). Někdy instrumentál vytlačuje dativ: bude pro knížete hodnotné být mi vděčným (=vděčným); vojákovi nepřísluší být krutým (=krutým) (Jablonskis 1925a: 1213). J. Jablonskis nahrazoval instrumentál akuzativem u tranzitivního slovesa (pa)daryti: těch několik let jim činí život lehkým a příjemným (=lehký a příjemný) (Jablonskis 1912b: 2); částice zeminy činí vodu zakalenou (=zakalenou); příměsi ji činí nebezpečnou (=nebezpečnou) pro zdraví; činí sekeru tvrdší (=tvrdší) (Jablonskis 1920: 26); vlastnosti děl činily tato díla přísně odlišnými (=odlišná) (Jablonskis 1926b: 51); šetrnost činí člověka bohatým (=bohatého); latinské citáty z kánonů činily jeho řeč nudnou (=nudnou) (Jablonskis 1926e: 12–13). P. Meškauskas při opravování 44 KALBOS KULTŪRA | 84 důsledně vycházel z pravidla, že v litevštině se adjektivní přívlastek shoduje v rodě, čísle a pádě a pouze ve velmi ojedinělých případech se neshoduje. Podle jeho názoru by se instrumentál převzatý z ruštiny neměl užívat: žena se nyní ve skutečnosti jen ještě více odhalila a moralisté si při vzpomínce na dobu krátkých šatů budou muset brzy přiznat, že je nosili nejpočestnějšími (=že ženský oděv byl nejpočestnější) (Meškauskas 1931c: 348); svou čilostí dokonce zkrášlují jaro a činí je teplejším (=teplejší) (Meškauskas 1932b: 351). Instrumentál vedle tranzitivního slovesa (pa)daryti opravoval P. Skardžius: zkrácení učinilo řeč plynulejší (=plynulejší) (Skardžius 1998: 722); opravoval se i v časopise Gimtoji kalba: ztratí rovnováhu, která jej dnes ještě činí mocným (=mocného) (Balčikonis 1935a); tato míra činí téměř nemožným (=tuto míru... nemožnou) (Barzdukas 1938: 61). Důsledně se opravovalo v časopise Švietimo darbas: Niaura nepovažoval (=nepokládal) za výnos, jenž by mohl zvýšit majetek a učinil jej ještě zámožnějším (=zámožného, bohatšího) (1920: 72); jen ty podpisy činily Niauru potřebným a dokonce nezbytným (=činily ho potřebným a dokonce nezbytným) v obci (1920: 72); zármutek činí člověka bezcitným (=bezcitného) (1920: 73). Ve spisovném jazyce byla již tehdy patrná konkurence instrumentálu prostředku a předložkových konstrukcí se stejným významem. J. Jablonskis opravoval instrumentál užitý bez předložky na předložkovou konstrukci: bude stát s rukou zbraní (=se zbraní); přijeli poslové s rukou vavřínovými větvičkami (=s vavřínovými větvičkami); zajatce obklíčili vojáci s rukou kopí (=s kopími) (Jablonskis 1921: 138); majitel dvou diplomů – gymnaziálního a akademického – se Kriaučiūnas odvážil s jejich pomocí získat vysokou kvalifikaci ve světové vědě, potřebnou pro gymnaziální katedru (=majitel osvědčení a diplomu se odvážil s jejich pomocí) (Jablonskis 1926c: 8)11. Jeden z badatelů díla J. Jablonskise, Arnoldas Piročkinas, později napsal, že J. Jablonskis opravoval instrumentál, protože se mu tento pád mohl jevit jako dialektismus (Piročkinas 1986: 197). Sám J. Jablons- 11 Abychom lépe pochopili a vysvětlili opravy J. Jablonskise, je vhodné uvést také několik vět, v nichž jazykovědec navrhoval změnit předložku. J. Jablonskis opravoval takto: B. telegraficky popřál králi šťastný nový rok (=nového roku) (Jablonskis 1914c: 4) (vedle je redakční poznámka: „snad v den nového roku. Možná by bylo lepší o novém roce, při jmeninách“). Později měl J. Jablonskis sklon opravovat výraz s velkou chutí, přičemž znovu zdůrazňoval důležitost kontextu opravy, vycházel ze svého nářečí a uváděl podobný příklad z polštiny, na podobu – ochotně, rád (Jablonskis 1928b: 3). V pádech a předložkách je uvedena stejná oprava: zda ho berou s chutí (=ochotně, rádi, s chutí) (Jablonskis 1928: 123). Z oprav lze vyčíst úvahy J. Jablonskise o rozdílu mezi instrumentálem a instrumentálem s předložkou při vyjadřování prostředku nebo příslovečného určení způsobu. I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 45 kis tyto opravy ve svém článku podrobněji nevysvětluje, pouze poznamenává, že je třeba dodržovat jednotná obecná pravidla (Jablonskis 1921: 140). P. Meškauskas, nejspíše vycházeje z prvních oprav J. Jablonskise, navrhuje užívat předložkovou konstrukci: Angličan koupil s velkou chutí (=s velkou chutí) tu preparovanou hlavu (srov.: přijal s velkou radostí, vyprovodil s krásnými slovy) (Meškauskas 1931c: 350); Semionas Jedreikinas poškrábal všechna skla s tou nejpřesnější bratrskou poctivostí (=s tou nejpřesnější bratrskou poctivostí); majitelé kaváren si rychle všimli, s jakou přízní (=s jakou přízní) muži tu novinku přijali (Meškauskas 1931c: 351). J. Balčikonis opravoval instrumentál rovněž: s velkou námahou (=s velkou námahou) nakonec vstoupil do jakéhosi úřadu (srov.: s velkou chutí, s pláčem prosil); milerád přijmu tuto laskavost (=s velkou chutí); představení se hrála s velkým úspěchem (=s velkým úspěchem) (Balčikonis 1978: 71); ochotně (=s chutí) pracujeme (Balčikonis 1978: 828). Z vysvětlení J. Balčikonise lze usuzovat, že vycházel z hovorového jazyka a z příkladů J. Jablonskise. P. Skardžius zastával stejný názor jako J. Balčikonis – instrumentál s předložkou navrhoval na základě podobných výrazů s velkou radostí, s velkým úspěchem, s otevřeným srdcem (Skardžius 1936b: 97). Instrumentál se opravoval i později v časopise Gimtoji kalba, například: účastníci vyslechli na poradách s velkou pozorností (=s velkou pozorností) (Kulbokas 1968: 19). MÍSTNÍK Chyby v užívání místníku patří k nejčastějším. Meziváleční jazykovědci tvrdili, že užívání místníku je ze všech pádů nejvíce ovlivněno cizími jazyky; příčinou mnoha chyb je směšování místníku v litevštině a ruštině a nové místníky, zejména abstraktní, vznikají také z potřeby intelektualizovat jazyk. Místník se nejčastěji chybně užívá k vyjádření nositele stavu, oblasti činnosti, existence, stavu či vlastnosti, příčiny nebo základu stavu, způsobu či času děje. Místníkem se nevyjadřuje subjekt ani objekt, proto se nemá užívat k vyjádření nositele stavu. J. Jablonskis zařadil mezi místníky vyjadřující místo i takovou větu: be to nėra karvėse pieno, vedle ní však uvádí i obvyklejší příklad – be to karvės be pieno (Jablonskis 1928: 97). J. Jablonskis tedy uvádí obě věty jako správné. 46 KALBOS KULTŪRA | 84 Mnoho oprav se týká nesprávného užívání místníku k vyjádření oblasti činnosti, stavu či vlastnosti (nikoli však místa). Takový místník opravoval J. Jablonskis: jie kaltinami šnipinėjime (=dėl šnipinėjimo) (Jablonskis 1911b: 2). P. Meškauskas při opravách nesprávně užívaných místníků k vyjádření oblasti činnosti uváděl také důvody oprav. Psal, že tyto místníky vznikly v litevštině pod vlivem ruštiny: įtartieji žudyme (=įtartieji žudymo dalyviai, įtartieji žudymu) pakviečiami į teismą, parodomi liudininkams, bet anie atsisako pripažinti matę juos šaunančius (Meškauskas 1931c: 350); čia užmezgamos pažintys, prisipažįstama meilėje (=pripažįsta savo meilę) (Meškauskas 1932b: 353). Věta per mokyklą mes pakilsime kultūroj (=pakils mūsų kultūra) se opravuje na základě podobných, pro litevštinu netypických příkladů: „vždyť se neříká pakilo sveikatoje, sustiprėjo sveikatoje“. Podle P. Meškauskase „se zde slovo chápe jako naše vlastní vlastnost, jako zdraví, moudrost, rozum. Zesílit, pozvednout se, vyrůst lze jen za okolností, které jsou mimo nás, např.: jis iškilo darbe, gyvenime“ (Meškauskas 1932a: 506). Podobně nesprávně užité místníky opravoval P. Skardžius: laikyti jį arešte (=areštuotą) (Skardžius 1998: 707); įtaria tėvo nužudyme (=tėvo nužudymu) (Skardžius 1998: 306); vokiečių teismas rado jį kaltu (=kaltą) neteisėtame visuomeniško turto naudojime, kyšių ėmime (=dėl neteisėto turto naudojimo, kyšių ėmimo) (Skardžius 1998: 306). J. Kruopas v Gimtojoje kalboje uvedl nejtypičtější chyby v užívání místníku. Patří k nim i oblast činnosti, která se často chybně vyjadřuje místníkem: tardyme pasivadino svetima pavarde (=per tardymą, tardomas); bėgime laimėjo rekordą (=laimėjo bėgimo rekordą); komedija to režisieriaus pastatyme (=pastatyta) turėjo pasisekimą; buvo įtartas padegime (=padegimu) (Kruopas 1939: 124). Místník se nemá užívat k vyjádření existence, stavu či vlastnosti věci. Takové případy ve svých článcích opravoval J. Jablonskis: kame (=kuo) jis kaltas? (Jablonskis 1911a: 1, 3); tame kaltas yra vanduo (=tuo) (Jablonskis 1914b: 2, 3); mus tame įtikina (=mus tuo įtikina) (Jablonskis 1920: 26); v Gimtojoje kalboje opravoval A. Salys: kame dalykas (=kas dalykas); ne tame reikalas (=ne tas reikalas) (Salys 1935: 8), a J. Kruopas: dalykas tame (=toks) (Kruopas 1939: 124); J. Balčikonis: autorius visame kame (=visur, visados) mėgsta tikslumą (Balčikonis 1978: 210). P. Skardžius při opravě věty nelaimė tame (=nelaimė, kad) daugelis emigrantų užmiršta gimtąją kalbą zdůraznil, že takový místník je v litevštině nepřípustným čistým rusismem (Skardžius 1936a: 92). I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 47 Jazykovědci často opravovali místníky drabužiuose, rūbuose, uniformoje apod., např.: greta sėdėjo moteris baltuose rūbuose (=baltais apdarais) (Jablonskis 1926b: 52); jis vaikščiojo kunigo drabužiuose (=kunigo drabužiais) (Jablonskis 1926c: 8); dabartinis dvaro savininkas Faria di Kastro lėnaus būdo senelis namin(i)o milo apdare (=rūbais) skundžiasi dėl sunkių sąlygų (Meškauskas 1931c: 351); tuojau atvažiuokite pas mane pilnoje uniformoje (=su visa uniforma; vietininkas atsirado dėl rusų kalbos įtakos) (Meškauskas 1932: 69); faraonas karo rūbuose (=su karo rūbais) (Balčikonis 1935a); vaikas šilkiniuose rūbuose (=šilkiniais rūbais) (Dambrauskas 1937: 68, 69); sutikau kariškio rūbuose (=drabužiais) (Juška 1938: 30); pasirodė pilnoje uniformoje (=pilna uniforma) (Kruopas 1939: 124); paleido vienuose baltiniuose (=vienais baltiniais) (Kruopas 1939: 124); Berlyno policmenai visados atrodo it naujuose rūbuose, baltose pirštinėse (=naujais rūbais, baltomis pirštinėmis) (Skardžius 1936: 15); daugumas samojedų vaikšto savo kailiniuose drabužiuose (=kailiniais drabužiais; su kailiniais drabužiais) (Skardžius 1998: 636). Při opravách takových místníků P. Skardžius nejednou uvedl i důvod opravy: místník obvykle vyjadřuje místo, kde se něco nachází nebo děje. Uvedenou větou se chce říci, že Samojedi nechodí v kožešinových oděvech, jako by byli na dvoře či na poli, nýbrž v kožešinových oděvech nebo s kožešinovými oděvy (Skardžius 1998: 636). Již v meziválečném období se opravovaly místníky, které se pod vlivem jiných jazyků vžily. Ve vzdálenosti: 25 mylių atstume nuo Viduržemio jūros (=už 25 mylių nuo Viduržemio jūros) (Balčikonis 1935). Atvejyje: teisinimasis [...] šiame atvejyje (=šiuo atveju) pakenktų (Juška 1938: 30); tame atvejyje (=tuo atveju) (Kruopas 1939: 124); visuose atvejuose (=visais atvejais) įrodomi paviršutiniai santykiai – vietininkas visuose atvejuose netinka kaip ir visuose atsitikimuose: čia mūsų kalbos palinkimais vartotinas tik įnagininkas (Skardžius 1936a: 93). V exempláři: tento místník opravili v Gimtojoje kalboje: raštas pateiktas dviejuose egzemplioriuose (=dviem egzemplioriais) (Jurkynas 1938: 19). V platnosti: všechny recepty, které brání ženě v tloustnutí, zůstávají v platnosti a ona se jimi stále musí řídit (=pasilieka tos pat vertės) (tento místník je cizí jazykový prvek převzatý z ruštiny) (Meškauskas 1931c: 348). Formoje: žaidikas yra geroje formoje (=geros formos) (Kruopas 1939: 124); plg.: jis geros galvos, stiprių plaučių). Nuotaikoje: jis buvo geroje nuotaikoje (=geros nuotaikos) (Skardžius 1998: 344); P. Meškauskas šį vietininką taiso todėl, kad jis lietuvių kalboje atsi- 48 KALBOS KULTŪRA | 84 vzniklo vlivem ruštiny a němčiny: kdyby ženy často bývaly v optimistické náladě, pak (=optimisticky naladěné) (Meškauskas 1932: 68). Ve tvaru: čistý vápenec se stejně jako jiné minerály někdy vyskytuje ve tvaru krystalů (=ve formě krystalů) (Jablonskis 1920: 26); Němci prý hodlají přiřknout celé Litvu Polsku, jen ještě nevědí, jakou formou [...] nebo v podobě Lublinské unie (=jakou formou [...] nebo v podobě Lublinské unie) (Juška 1938: 30); objevil se v podobě hada (=v podobě) (Kruopas 1939: 124). V záležitosti: jejich srdce jsou citlivá v otázkách národa (=jejich srdce jsou citlivá vůči zájmům národa) (Barzdukas 1940: 24); v té záležitosti (=v této věci) se na něj obrať (Kruopas 1939: 125). Ve složení: vodík je ve složení různých látek (=vodík se nachází v různých látkách, ve složení různých látek) (Jablonskis 1920: 26); vyšel v trvalém složení (=trvalým složením) (Kruopas 1939: 124). Skaičiuje: išspausdino dideliame skaičiuje (=dideli skaičių) (Kruopas 1939: 125). V částce: směnka na částku 300 litasů (=na částku) (Kruopas 1939: 124); napsal účet na částku 100 litasů (=na částku) (Skardžius 1998: 344). Stiliuje: rūmai statyti švedų stiliuje (=švedų stiliaus) (Meškauskas 1932c: 70); namas pastatytas tautiškame stiliuje (=stiliumi) (Kruopas 1939: 124). Stovyje: ar jums ne gėda tokiame stovyje (=tokiems) rodytis žmonėms (Meškauskas 1931c: 350); prašoma pranešti, kokiame stovyje skolos išieškojimas (=kiek yra skolos išieškota) (Skardžius 1998: 720); gėda tokiame stovyje (=tokiam) rodytis (Kruopas 1939: 124); jį rado girtame stovyje (=girtą) (Skardžius 1998: 344). Temoje: rašėme rašinį temoje (=tema) „Maironio lyrika“ (Skardžius 1939a: 9). J. Jablonskis opravoval i jiné lokály, např.: jeho noviny se prý budou tisknout ve dvou jazycích (=dvěma jazyky); všechny noviny vycházejí v litevském jazyce (=litevsky); a Lotyši chtěli na shromáždění mluvit v rodném jazyce (=mluvit rodným jazykem) (Jablonskis 1911b: 2); ukazuje, že se výborně vyzná ve všech vlastnostech punčoch (=ve vlastnostech) (Jablonskis 1926f: 741, 746). P. Skardžius opravoval podobné případy také: Němci se v litevském jazyce vyznají jen velmi málo (=litevštině). Podle jeho názoru vyznat se v jazyce či v jiných záležitostech je ničím neospravedlnitelná kalková cizost (Skardžius 1936a: 92), výraz všechno je v pořádku je kalkovým rysem jazyka inteligence (z němčiny a ruštiny), a proto je litevštině cizí. P. Skardžius tento lokál přísně ne- I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 49 opravuje, ale poznamenává, že lze říci i jinak (všechno je dobré, všechno bylo, jak mělo být, všechno bylo zařízeno) (Skardžius 1998: 757). J. Balčikonis opravoval přísněji: tak ať se odstěhuje v pořádku (=dobře) (Balčikonis 1978: 228). V časopise Gimtoji kalba J. Kruopas napsal, že jazykové tendence litevštiny nemohou ospravedlnit lokály přejaté z jiných jazyků, jimiž se vyjadřuje krátké časové určení, přívlastek nebo místní či způsobové určení tam, kde jazykový cit velí užít jiné pády (Kruopas 1939: 123–124). Ve svém článku uvádí řadu lokálů, které je třeba opravit. Zmiňuje však také kalkované lokály, které opravovat není třeba: všechno je v pořádku; pochodoval v čele se svým velitelem (Kruopas 1939: 125). Neopravují se lokály, které lze doložit příklady z litevštiny: je ve funkci, ve službě, na dovolené; provedl reformy ve financích; vyzná se v litevštině; strana zvítězila ve volbách; zůstal ve smutném postavení; v průběhu dlouhých let; zákon zůstává v platnosti; tyto myšlenky vyjadřujeme v litevštině jinak (Kruopas 1939: 125). „Lze to říci i jinak, ale je důvod tvrdit, že uvedené lokály úzce zapadají mezi lokály, které nevyvolávají žádné pochybnosti: někdy jimi vyjadřujeme určitou oblast (provedl reformy ve financích; vyzná se v litevštině), jindy označujeme téměř konkrétní místo (je ve službě)“ (Kruopas 1939: 125). Je patrné, že J. Kruopas byl ochoten připustit některé lokály, které opravovali J. Jablonskis a P. Skardžius. Lokál se rovněž neužívá k vyjádření příčiny či základu stavu. Vlivem jiných jazyků vzniklo v litevštině mnoho nepřípustných lokálů příčiny: v důsledku, následkem, výsledkem aj. Takové lokály opravoval P. Meškauskas: v důsledku tohoto smutného pochodu (=výsledkem tohoto smutného pochodu) byli pohřbeni čtyři hasiči (Meškauskas 1931a: 395); J. Kruopas: v důsledku toho (=kvůli tomu, v souvislosti s tím) ceny vzrostly (Kruopas 1939: 124); P. Skardžius: v důsledku válek (=kvůli válkám) se vždy objevují uprchlíci; v souvislosti (=v souvislosti) se zhoršenou situací vzniklo mnoho nepokojů (Skardžius 1998: 334); L. Dambrauskas: v důsledku toho v různých zemích zazněla výzva k boji (=důsledkem toho) (tak je to jednodušší a litevštější) (Dambrauskas 1936: 111); J. Balčikonis: v důsledku toho (=kvůli tomu, z té příčiny) dochází k častým nehodám (Balčikonis 1978: 308); v důsledku toho (=z té příčiny) vypadají podoby jejich antických vlastních jmen velmi pestře (Balčikonis 1978: 329). Lokál se neužívá k vyjádření způsobu děje ani času. Takové případy opravoval J. Jablonskis: zatím jsme většinou (=většina) čistí (Jablons- 50 KALBOS KULTŪRA | 84 kis 1926e: 12, 13); P. Meškauskas: jeigu aš tikrumoj (=iš tikrųjų) tokia bjauri, tai kodėl tu nepersiskiri su manim (Meškauskas 1932: 68); protinis darbas jai turi sektis, ir tikrumoje (=iš tikrųjų) sekasi (Meškauskas 1932b: 352). Taisyta Gimtojoje kalboje: departamento principe (=iš principo) sutiko (Jurkynas 1938: 19); gyventojai daugumoje (=daugumas gyventojų) yra ūkininkai (Kruopas 1939: 124); negalima pilnumoje (=pilnai) naudotis (Kruopas 1939: 125). Taisė P. Skardžius: vietininkas principe prieveiksmiškai vartoti netinka (Skardžius 1998: 733); tikrumoje (=iš tikrųjų) jis labai turtingas (Skardžius 1998: 344); šios priesagos esmėje (=iš tikrųjų) yra skirtingos (Skardžius 1936a: 92); J. Balčikonis: dalis pavardžių tikrumoje (=iš tikro, tikrai sakant) galėjo atsirasti lietuvių kalboje žymiai anksčiau (Balčikonis 1978: 32); A. Salys: daugumoje (=daugumas) nebeįstengė prisitaikyti prie naujo gyvenimo; susirinkusieji daugumoje (=dauguma susirinkusiųjų) tam pritarė. Šis vietininkas, anot A. Salio, yra gryna rusybė (Salys 1938b: 4). V jazykové příručce se píše, že tikrenybėje, tikrumoje jsou kalky z ruštiny a nelze je užívat jako příslovce (1939: 129). P. Skardžius podobné lokativy rovněž kritizoval. Podle jeho názoru vzniklo mnoho takových lokativních tvarů vlivem jiných jazyků: tikrumoje (=iš tikro) byla ta tiskárna ve skutečnosti zlikvidována bezpečnostní policií. Tikrumoje je stejně cizí prvek jako esmėje: jis esmėje (= iš esmės) buvo geras (Skardžius 1998: 304). Lokativ nelze užívat jako předložku ani jako postpozici k vyjádření časového úseku. Posuzovalo se také užívání lokativu času a opravovaly se nesprávně užité případy: ji laike savo trumpo gyvenimo Vilniuje (=ji trumpai begyvendama Vilniuje) daug ką padarė (Jablonskis 1911b: 2); tai visa galima kelių valandų bėgyje (=per kelias valandas) pašalinti (Jablonskis 1926b); dviejų savaičių bėgyje (=per dvi savaites) (Jablonskis 1928a: 3); kabinetas bus sudarytas šios savaitės bėgyje (=šią savaitę, šioj savaitėj) (Jablonskis 1930: 31, 33); užrašai padaryti dešimties metų bėgyje (=per dešimtį metų) (vliv ruštiny) (Meškauskas 1931c: 351); prašo laike trijų dienų (=per tris dienas) viską sumokėti (Kalbos kertelė 1933a: 3); laike trijų savaičių, mėnesių (=per tris savaites, mėnesius) (Jurkynas 1938: 19); sveikinasi laike iškilmių (=per iškilmes, iškilmėse, iškilmių metu) (Kruopas 1939: 124); laike trijų savaičių (=per tris savaites) dar gali daug kas įvykti (Skardžius 1998: 344); laiko bėgy išmoko ir liaudis lietuviškos tarties (=su laiku) (naše řeč toto rčení neospravedlňuje, a proto se nemá užívat) (Skardžius 1935d: 173). V časopise Aidas se psalo, že časové určení se vyjadřuje nikoli lokativem, nýbrž instrumentálem. Na základě oprav J. Jablonského a P. Skardžia se věty tame laike jau I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 51 čia žmonės gyveno; karo laike neturėjome duonos opravují takto: tuo laiku (metu) jau čia žmonės gyveno; karo metu (laiku) neturėjome duonos; věty kabinetas bus sudarytas šios savaitės bėgyje; laike trijų savaičių se opravují na kabinetas bus sudarytas šią savaitę; šioj savaitėj; per tris savaites (Horodničūtė 1938c: 3). Laiko bėgyje, laikotarpyje jsou uváděny jako případy určené k opravě také v jazykové příručce. ZÁVĚRY 1. Z přehledu raných oprav pádů lze vyvodit, že zdůvodnění oprav velmi často chybělo; pokud bylo uvedeno, zpravidla se obecně poukazovalo na vliv ruštiny, polštiny či němčiny. Někteří autoři vysvětlují vlivem cizích jazyků téměř všechny opravy, aniž by věnovali pozornost vnitřním zákonitostem jazyka. Argumenty se vyjasňují až v diskusích. V průběhu diskusí se objevují jiné, zajímavější důvody oprav a aktivně se vyjadřují názory a postoje k jazykovým otázkám. 2. Opravy se často zdůvodňují citací věty jiného autora, která se bez výhrad předkládá jako příklad správného jazyka. Jinými slovy, důvodem opravy je sama věta doporučená jiným autorem. V těchto případech hraje velkou roli autorita autora, o něhož se opíráme. Tatáž tradice oprav často prochází díly či články několika autorů. 3. Jonas Jablonskis často nevysvětloval své opravy, protože se snažil uvést více příkladů a šetřil místem i časem. Lze tvrdit, že při opravování vycházel především z nářečních údajů, lidové slovesnosti, sbírek písní a gramatik. Všemi svými opravami, tvrzeními a argumenty usiloval J. Jablonskis o správnost, systémovost a důslednost jazyka. 4. Nahrazování nominativu genitivem části patří k nejdůslednějším opravám. Při opravách se nejčastěji vycházelo z nářečních údajů a norem stanovených gramatikami, přičemž se přihlíželo ke kontextu a úzu. Opravovaly se nelitevské formy, přejaté formy i formy cizí litevštině. 5. Nejčastěji se opravovaly a nejvíce otázek vyvolávaly případy genitivu související s pro litevštinu typickým vyjadřováním celku a části. Hlavními důvody oprav byly tradice oprav ustavená od dob J. Jablonského a vliv jiných jazyků; při opravách se přihlíželo k významu výpovědi. 6. O mnoha opravách dativu se dlouho diskutovalo a zazněla řada odlišných názorů. Nejdůsledněji se opravoval dativ, chybně užívaný- 52 KALBOS KULTŪRA | 84 je považován za pád předmětu. Hlavním důvodem této opravy je vliv jiných jazyků, ruštiny nebo němčiny, a nářeční údaje. Za nesprávné se kvůli vlivu jiných jazyků považuje užívání slovesa tikėti s dativem. 7. Po shrnutí všech oprav akuzativu, úvah a názorů různých autorů lze konstatovat, že užívání akuzativu kolísalo u sloves vyjadřujících oslovení. Nejčastějším důvodem oprav akuzativu je tradice užívání a oprav ustavená od dob J. Jablonského; velký vliv má rodné nářečí a živý jazyk. Mnohé opravy se odůvodňují vlivem cizích jazyků. 8. Nejčastějším důvodem oprav instrumentálu je vliv jiných jazyků (ruštiny, polštiny, němčiny). Některé opravy J. Jablonskis při polemice s jinými autory odůvodňoval nářečními údaji. Pozdější jazykovědci přihlíželi ke kontextu, méně často k vnitřním zákonitostem litevského jazyka. Ze shrnutých důvodů oprav lze usuzovat, že nejdůležitějším kritériem je jazyková čistota. 9. Hlavním důvodem oprav chyb lokálu je vliv jiných jazyků, nejčastěji ruštiny. V jednotlivých případech se vycházelo také z vnitřních zákonitostí jazyka. Při opravách chyb lokálu se ve srovnání s jinými pády nejméně vycházelo z jazykového citu a subjektivních argumentů. Ačkoli docházelo ke kolísání, opravy lokálu se téměř neměnily. LITERATURA A PRAMENY Ambrazas V. 1990: Kaip kreiptis? Kaip vadinti? – Gimtoji kalba, 4, p. 9–11. Balčikonis J. 1935: Recenzijos. – Gimtoji kalba, sąs. 3, p. 45–48. Balčikonis J. 1935a: Recenzija. – Gimtoji kalba, sąs. 11, p. 174 Balčikonis J. 1938: Kalbos reikalu. Susirinko posėdžio. – Naujoji romuva, Nr. 12, p. 297. Balčikonis J. 1978: Rinktiniai raštai, t. 1, Vilnius: Mokslas. Baranauskas J. 1896: Kalbomokslis lietuviškos kalbos (Mokslas lietuviškos kalbos). Barzdukas S. 1938: Recenzijos. – Gimtoji kalba, sąs. 4, p. 60–64. Barzdukas S. 1940: Vėl po vidurinę mokyklą pasidairius. – Gimtoji kalba, sąs. 2, p. 21–25. Būga K. 1914: Kalbos mažmožiai. – Vairas, Nr. 11, p. 18–19. Dambrauskas L. 1936: Taisymai. – Gimtoji kalba, sąs. 7, p. 111–112. Dambrauskas L. 1937: Recenzijos. – Gimtoji kalba, sąs. 4, p. 68–69. Horodničiūtė E. 1938a: Lietuvių kalbos skiltis. – Aidas (Vilnius), Nr. 5, gegužės 13, p. 3. I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 53 Horodničiūtė E. 1938c: Lietuvių kalbos skiltis. – Aidas (Vilnius), Nr. 9, gegužės 26, p. 3. Horodničiūtė E. 1938b: Lietuvių kalbos skiltis. – Aidas (Vilnius), Nr. 7, gegužės 20, p. 3. Jablonskis J. 1893: Medega sintaksjui. – Varpas, Nr. 10, p. 148–151. Jablonskis J. 1901: Lietuviškos kalbos gramatika, Tilžė. Jablonskis J. 1911a: Kalbos dalykai (Šių dienų rašomosios kalbos reikalams). – Viltis, Nr. 126, p. 1–3. Jablonskis J. 1911b: Kalbos dalykai (Šis tas iš linksnių ir prielinksnių mokslo). – Viltis, Nr. 147, p. 2–3. Jablonskis J. 1912a: Rašomosios kalbos dalykai. – Viltis, Nr. 55, p. 2–3. Jablonskis J. 1912b: Rašomosios kalbos dalykai. – Viltis, Nr. 108, p. 2. Jablonskis J. 1912c: Kalbos dalykai. – Viltis, Nr. 3, p. 1–3. Jablonskis J. 1912d: „Rašomosios kalbos dalykų“ kritikui. Laiškas p. Druskui. – Viltis, Nr. 132, p. 2–3. Jablonskis J. 1914: Kalbos dalykai. – Viltis, Nr. 7, p. 4. Jablonskis J. 1914a: Kalbos dalykai. – Lietuvos žinios, Nr. 12, sausio 16, p. 2–3. Jablonskis J. 1914b: Šių dienų rašomosios kalbos reikalai. – Viltis, Nr. 86, balandžio 23, p. 2–3. Jablonskis J. 1914c: Kalbos dalykai. – Viltis, Nr. 9, sausio 12, p. 4. Jablonskis J. 1917: Recenze. – Santara, č. 22, s. 2. Jablonskis J. 1919: Kritika ir bibliografija. – Švietimo darbas, Nr. 2–3, p. 7–8. Jablonskis J. 1920: Kalbos dalykai. – Švietimo darbas, Nr. 4, p. 21–27. Jablonskis J. 1921: Kritika ir bibliografija. – Švietimo darbas, Nr. 11–12, p. 121–150. Jablonskis J. 1925a: Kalba ir literatūra. – Švietimo darbas, Nr. 11, p. 1208–1217. Jablonskis J. 1925b: Keli kalbos dalykai. – Lietuvos žinios, Nr. 104, p. 186. Jablonskis J. 1925c: Dėdės Tomo trobelė. Karklio vertimo recenzija. – Švietimo darbas, Nr. 1, p. 54–57. Jablonskis J. 1925d: Keli kalbos dalykai. – Lietuvos žinios, Nr. 104, p. 4. Jablonskis J. 1926a: Literatūros dalyko kalba. – Lietuva, Nr. 45, p. 2–3. Jablonskis J. 1926b: Kalba ir literatūra. – Švietimo darbas, Nr. 1, p. 46–55. Jablonskis J. 1926c: Spaudiniai. – Lietuva, Nr. 113, p. 2–8. Jablonskis J. 1926d: Kritika ir bibliografija. – Švietimo darbas, Nr. 2, p. 158–159. Jablonskis J. 1926e: Laikraščio kalbos dalykai. – Lietuvis, Nr. 26, p. 12–13. 54 KALBOS KULTŪRA | 84 Jablonskis J. 1926f: Literatūros dalykų kalba. – Švietimo darbas, Nr. 6, p. 741–746. Jablonskis J. 1926g: Literatūros dalykų kalba. – Švietimo darbas, Nr. 4, p. 401–407. Jablonskis J. 1926h: Mūsų laikraščių kalbos dalykai. – Lietuva, Nr. 200. Jablonskis J. 1927: Ir vėl laikraštinės kalbos dalykai. – Lietuva, Nr. 246, p. 3–4. Jablonskis J. 1928: Linksniai ir prielinksniai: jų vartojimas mūsų kalboje, Kaunas: Sakalas. Jablonskis J. 1928a: Įvairūs mūsų žodynėlio dalykai. – Lietuvos aidas, Nr. 215, spalio 22, p. 2–3. Jablonskis J. 1928b: Įvairūs mūsų žodynėlio dalykai. – Lietuvos aidas, Nr. 221, spalio 29, p. 2–4. Jablonskis J. 1930: Laikraštinės kalbos dalykai. – Kalba, sąs. 1, p. 31–36. Jakštas A. (Druskius) 1912: Rašomosios kalbos dalykai. – Draugija, Nr. 68, p. 284–287. Jakštas A. 1933: Pasisveikinimai. – Gimtoji kalba, sąs. 1, p. 2–3. Jurkynas M. 1938: Dėl mūsų raštinės kalbos. – Gimtoji kalba, sąs. 1, p. 19–23. Juška A. 1938: Recenzijos. – Gimtoji kalba, sąs. 2, p. 29–31. Kalbininkų rungtynės, 1928: Lietuva, Nr. 23, sausio 28, p. 6. Kalbos kertelė, 1933: Kalbos kertelė. – Panevėžio balsas, Nr. 14, balandžio 2, p. 3. Kalbos kertelė, 1933a: Kalbos kertelė. – Panevėžio balsas, Nr. 23, birželio 4, p. 3. Kalbos kertelė, 1933b: Kalbos kertelė. – Panevėžio balsas, Nr. 24, birželio 11, p. 3. Kalbos patarėjas, 1939: Lietuvių kalbos draugija, Kaunas: Šviesa. Kruopas J. 1939: Vietininko vartojimas. – Gimtoji kalba, sąs. 8, p. 122–125. Kruopas J. 1951: Atstovauti kam ar ką? – Tarybinė mokykla, Nr. 11, p. 31. Kruopas J. 1998: Rinktiniai raštai. Sudarytojas Stasys Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Kulbokas V. 1968: Mūsų spaudos kalba. – Gimtoji kalba, Nr. 1–2, p. 19–21. Labokas J. 1933: Apžvalga. – Gimtoji kalba, sąs. 4, p. 63. Lengvinas A. 1938: Užsienio lietuvių spaudos kalba. – Gimtoji kalba, sąs. 1, p. 3–7. Meškauskas P. 1931: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 6, p. 231–237. I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 55 Meškauskas P. 1931a: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 7–8, p. 390–397. Meškauskas P. 1931b: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 9, p. 58–67. Meškauskas P. 1931c: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 11, p. 345–354. Meškauskas P. 1932: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 1, p. 66–69. Meškauskas P. 1932a: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 4, p. 505–510. Meškauskas P. 1932b: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 3, 350–358. Meškauskas P. 1932c: Laikraštinės kalbos trūkumai. – Vairas, Nr. 5, p. 70–74. Meškauskas P. 1932d: Laikraštinės kalbos trūkumai. Atsakymas E. Viskantai ir keli paaiškinimai. – Vairas, Nr. 7–8, p. 358–363. Mur ka J. 1917: Recenzijos. – Laisvoji Lietuvos mokykla (Petrapilis), Nr. 1, p. 14–15. Piročkinas A. 1986: Jono Jablonskio taisymai, Kaunas: Šviesa. Salys A. 1925: Dėl A. Vireliūno „Kalbos neaiškumų“. – Lietuvis, Nr. 10, kovo 6, p. 10–11. Salys A. 1935: Mokykla ir kalbos jausmas. – Gimtoji kalba, sąs. 1–2, p. 7–10. Salys A. 1937: Iš naujybinės kalbos praktikos. – Gimtoji kalba, sąs. 8, p. 134–137. Salys A. 1938a: Dėl vardo kilmininko ir vardininko. – Lietuvos aidas, Nr. 167, balandžio 13, p. 4. Salys A. 1938b: Ne daugumoje, bet daugumas pritarė. – Lietuvos aidas, Nr. 106, kovo 9, p. 4. Salys A. 1938c: Vadovauti, atstovauti kam, o ne ką. – Lietuvos aidas, Nr. 193, gegužės 2, p. 4. Salys A. 1938d: Laba diena, ne labą dieną. – Lietuvos aidas, Nr. 470, spalio 17, p. 3. Salys A. 1979: Raštai. T. 1. Bendrinė kalba, Roma. Skardžius P. 1999: Rinktiniai raštai. T. 5. Akcentologija, bendrinės kalbos kultūra, publicistika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Skardžius P. 1930: Dėl mūsų kritikų nuomonės apie kalbos dalykus. – Kalba, sąs. 2, p. 84–93. Skardžius P. 1935a: Bendrinė kalba ir jos rūšys. – Gimtoji kalba, sąs. 1–2, p. 3–7. 56 KALBOS KULTŪRA | 84 Skardžius P. 1935b: Klausimų kraitelė. – Gimtoji kalba, sąs. 10, p. 173. Skardžius P. 1935c: Apžvalga (dėl E. Viskantos „Putino kalbos kritikos šešėly“). – Gimtoji kalba, sąs. 8, p. 124–126. Skardžius P. 1935d: Taisymai. – Gimtoji kalba, sąs. 10, p. 171–173. Skardžius P. 1936: Klausimų kraitelė. – Gimtoji kalba, sąs. 1–2, p. 13–17. Skardžius P. 1936a: Taisymai. – Gimtoji kalba, sąs. 6, p. 92–93. Skardžius P. 1937: Recenzijos. Prošvaistė. – Gimtoji kalba, sąs. 9, p. 158–160. Skardžius P. 1939: Klausimų kraitelė. – Gimtoji kalba, sąs. 1, p. 9. Skardžius P. 1997: Rinktiniai raštai. T. 2. Bendrinės kalbos dalykai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Skardžius P. 1998: Rinktiniai raštai. T. 3. Bendrinės kalbos dalykai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Stonys M. 1940: Modernybės mūsų spaudos kalboje. – Gimtoji kalba, sąs. 4, p. 58–59. Šukys J. 1995: Kaip geriau: ponas direktoriau ar pone direktoriau? – Gimtoji kalba, Nr. 8–9, p. 13. Švietimo darbas, 1920: Kritika ir bibliografija, Nr. 8–9, p. 62–76. Talmantas J. 1933: Klausimų kraitelė. – Gimtoji kalba, sąs. 3, p. 39–43. Talmantas J. 1934: Klausimų kraitelė. – Gimtoji kalba, sąs. 7–10, p. 118–120. Vireliūnas A. 1923: Kritika ir bibliografija. – Švietimo darbas, Nr. 6–7, p. 486–488. Vireliūnas A. 1925: Kalbos neaiškumai. – Lietuvis, Nr. 7, vasario 13, p. 13. Vireliūnas A. 1925a: Kalbos neaiškumai. Atsakymas Saliui. – Lietuvis, Nr. 14, balandžio 3, p. 13. Viskanta E. 1935: Kalbos dalykai. Putino kalbos kritikos šešėly. – Vairas, Nr. 7–8, p. 366–371. Žemaičių ir Lietuvos apžvalga, 1890, Nr. 2. Přijato 30. 11. 2011 I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 57 VE STOPÁCH JONASE JABLONSKISE: PÁDOVÉ CHYBY A DŮVODY JEJICH OPRAV S h r n u t í Počínaje Jonasem Jablonskisem se systematičnost a snahy o posílení normy litevského jazyka staly důslednějšími. Na počátku 20th století normu významně ovlivnili jazykovědci působící v časopise Gimtoji kalba, například Skardžius, Salys, Jonikas, Talmantas a později Balčikonis a Dambrūnas (Dambrauskas). Od poloviny 20th století byly snahy o stanovení normy mnohem méně individualistické a organizovanější; přispěvatelé časopisu Gimtoji kalba se zapojovali do bouřlivých diskusí o řadě témat týkajících se teorie jazykové kultury i mnoha jejích praktických otázek, užívání jazyka a stanovování norem spisovného jazyka. Různé noviny a časopisy začaly otiskovat články věnované praktickým jazykovým otázkám, včetně sporných témat. Články se zaměřovaly na výzkum gramatických pádů a jejich užívání, včetně chyb zjištěných v tehdejším skutečném jazykovém úzu. Tato studie podává přehled prvních kroků k opravám užívání pádů, pokusů jazykovědců z meziválečného období o nápravu jejich užívání, důvodů těchto oprav uváděných J. Jablonskisem a jazykovědci časopisu Gimtoji kalba i některých pozdějších ohlasů. Přehled raných oprav užívání pádů lze shrnout konstatováním, že jejich důvody nebyly vždy dostatečně podrobné a dobře podložené; ve většině případů se poukazovalo na vliv ruštiny, polštiny a němčiny. Někteří autoři označovali vliv cizích jazyků za hlavní důvod všech oprav, aniž odkazovali na zákonitosti jazyka. Je patrný sklon přebírat důvody od jiných autorů. Argumentačně podložené důvody se objevují pouze v oddílech věnovaných diskusi. V průběhu diskusí vyvstávaly další, přesvědčivější důvody; aktivně se vyjadřovaly rozdílné názory a nové přístupy k jazyku. Jablonskis se zdržoval komentářů a snažil se uvádět více příkladů, šetřit místem i časem. Vysvětlení velmi často obsahovalo především větu citovanou od jiného autora a uváděnou jako příklad spisovného jazyka. Žádná diskuse o její správnosti se nenašla. Jinými slovy, důvodem k jejímu uvedení byla věta jiného autora. V mnoha případech se autoři opírali především o jméno autora. V dílech několika autorů lze často pozorovat stejnou tradici oprav. Jablonskis musel vycházet z údajů nářečí, folkloru, sbírek písní a mluvnic. Ve všech svých opravách usiloval o jazykovou správnost, systematičnost a důslednost. Jeho ná- 58 KALBOS KULTŪRA | 84 vrh nahradit nominativ partitivním genitivem (Genitivus partitivus) patřil k nejdůslednějším. Při opravách se většinou odkazovalo na údaje nářečí a jazykové normy stanovené mluvnicemi; důležité však byly také kontext a tradice užívání. Genitiv patřil k nejbouřlivěji diskutovaným a nejčastěji opravovaným pádům, což muselo souviset s tím, že vztah části a celku se v litevštině často vyjadřuje genitivem. Četné opravy dativu byly výsledkem dlouhodobých diskusí a řady rozdílných názorů. Chybné užívání dativu k označení předmětu bylo opravováno nejdůsledněji. Přehled všech oprav akuzativu, komentářů a názorů navržených různými autory vedl k závěru, že užívání genitivu se slovesy oslovení kolísalo. Údaje shromážděné od různých autorů vedly k závěru, že nejčastějším důvodem oprav instrumentálu je vliv jiných jazyků (ruštiny, polštiny a němčiny). Jablonskis ve svých diskusích s některými dalšími autory využíval údaje nářečí. Pozdější jazykovědci častěji odkazovali na kontext a jen velmi zřídka také na zákonitosti litevského jazyka. Při opravách lokálu se intuice jazykovědců jeví jako nejméně spolehlivá; uvádělo se více argumentů. Přestože jeho užívání značně kolísalo, opravy lokálu byly z velké části stabilní. KLÍČOVÁ SLOVA: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál, kodifikace. IRENA SMETONIENĖ BRIGITA DAMBRAUSKAITĖ Vilniuská univerzita Universiteto g. 3, LT-01513 Vilnius [email protected] brigit [email protected] I. SMETONIENĖ, B. DAMBRAUSKAITĖ. Jono Jablonskio pėdomis: linksnių klaidos ir taisymo motyvai 59