„Kalbos kultūros“ principai ir ideologija

PRANAS KNIŪKŠTA JAZYKOVÁ KULTURA PRINCIPY A IDEOLOGIE Dočkali jsme se krásného jubilea časopisu Kalbos kultūra; v roce 2011 uplynulo padesát let od vydání prvního čísla. Při takových příležitostech bývá zvykem ohlédnout se za uplynulým obdobím, zhodnotit vykonanou práci a zamyslet se nad jejím významem a smyslem. Zde se takový přehled podávat nebude; při připomínání menších výročí časopisu Kalbos kultūra jich už bylo napsáno dost. Připomeňme si alespoň stručně nejdůležitější myšlenky, které v nich zazněly. PŘEHLED PŘEHLEDŮ První desetiletí časopisu Kalbos kultūra bylo zhodnoceno v desátém sešitě vydaném roku 1966, v němž vyšel článek Kaz ia Ulvyda „Deset sešitů ‚Kalbos kultūros‘“ (KK 10, 3–8). Připomínají se okolnosti vzniku časopisu, jeho příčiny a cíl – zdokonalovat a obohacovat mateřský jazyk. Probírají se jazykové oblasti, jimiž se časopis Kalbos kultūra zabývá a má zabývat. Stručně řečeno, předkládá se přehled vykonané práce a program další činnosti. Jak byl tento program uskutečňován, ukazuje připomínka výročí časopisu Kalbos kultūra v roce 1986. Tehdy se ve skutečnosti slavila dvě výročí – uplynulo 25 let od vydání prvního čísla a vyšel jeho padesátý sešit. Této události bylo věnováno 51. číslo časopisu Kalbos kultūra. Podobně jako desátý sešit začíná článkem K. Ulvyda „Padesát sešitů ‚Kalbos kultūros‘“ (KK 51, 3–6), který připomíná první kroky časopisu Kalbos kultūra a uvádí jeho redaktory a nejaktivnější autory, avšak obsah vydaných sešitů nerozebírá. Hovoří se především o budoucnosti. Zdůrazňuje se, že časopis Kalbos kultūra má ukazovat „to, co je pro čtenáře nejaktuálnější, nejpotřebnější, nejzajímavější a zároveň nejdostupnější“ (s. 5). Další články tohoto sešitu přehledově mapují dosavadní cestu časopisu. O programu a jeho uskutečňování píše Vitas Labutis ve stati „Program časopisu ‚Kalbos kultūra‘ a oblasti jeho práce“ (KK 51, 7–11). Podobná je i publikace Pranase Kniūkšty- P. KNIŪKŠTA. Kalbos kultūros principai ir ideologija 17 ho „O principech, metodice a účinku návrhů časopisu ‚Kalbos kultūra‘“ (KK 51, 12–37). Vedle samotných oprav a návrhů se zde probírají také jejich ohlasy a výsledky. Samostatnou oblast shrnují Kazimieras Gaivenis („Otázky terminologického pořádku a normalizace v časopise ‚Kalbos kultūra‘“, KK 51, 38–43) a Vitalija Maciejauskienė („‚Kalbos kultūra‘ o našem vlastním jmenném fondu“, KK 51, 43–47). U příležitosti výročí se konala porada (15. května 1986); myšlenky, které na ní zazněly, byly shrnuty v 52. sešitě: hovoří se především o plánech a úkolech časopisu do budoucna a obecně o práci v oblasti jazykové kultury. Doporučuje se věnovat větší péči jazyku ve školách, rozvíjet jazyk úředních písemností a odborný jazyk; především se navrhuje rozšiřovat kontakty s veřejností a neztrácet ze zřetele její potřeby. V 75. sešitě časopisu vyšel přehled, který se zabývá 25 sešity (51–75) vydanými v letech 1986 až 2002. V tomto období Kalbos kultūra přišla o svého hlavního stratéga a odpovědného redaktora K. Ulvyda, došlo k řadě dalších změn v redakční radě, cíle a úkoly práce však zůstaly stejné. Poněkud se změnilo tematické zaměření a okruh probíraných otázek. Když se v roce 1994 od časopisu Kalbos kultūra oddělili terminologové, přestaly v něm vycházet články z této oblasti, objevila se však témata týkající se postavení státního jazyka a jeho uplatňování i činnosti Komise pro litevský jazyk. Přibylo článků o jazyce kancelářských písemností a státních dokumentů. Celá cesta Kultury jazyka od prvního do 80. sešitu je zhodnocena v 81. čísle v článku Rasuolė Vladarskienė „Tradice a novinky v ‚Kultuře jazyka‘“ (KK 81, 9–19). Přehled začíná obvyklými tématy – účelem a úkoly časopisu. Protože hlavním úkolem bylo poskytovat veřejnosti jazyková doporučení, v prvních desetiletích v časopise převažovaly krátké články s konkrétními návrhy. Časopis se však postupně ubíral směrem k teorii jazykové kultury, větší pozornost se věnovala obecným otázkám jazykového úzu a v posledních letech se vztahy mezi jazykem a společností stále častěji zkoumají sociolingvisticky. S proměnou charakteru časopisu se měnil i okruh adresátů, jimž je Kultura jazyka určena: zpočátku byla určena široké veřejnosti, nyní je Kultura jazyka určena především vědcům a vysokoškolským pedagogům, kteří svou činnost spojují s jazykovědou. K článkům jsou připojována anglická shrnutí a začaly vycházet články napsané v angličtině a ruštině. Od vydání 80. sešitu do padesátého výročí uplynuly tři roky a vyšly další tři sešity (81–83). Objevila se ještě ta či ona novinka, celkový obraz časopisu to však nemění. 18 KALBOS KULTŪRA | 84 Protože jsem po mnoho let Kalbos kultūrą sledoval zblízka a sám jsem se podílel na jejím vydávání, nabízím hrstku svých vzpomínek a úvah o ní. DĚJINY A IDEOLOGIE O vydávání publikace věnované jazykové kultuře se začalo uvažovat dlouho před rokem 1961 a nebyli to jen jazykovědci. Pravda, termín kalbos kultūros tehdy nebyl rozšířený, hovořilo se o jazykové publikaci určené veřejnosti. Myšlenku takové publikace prosazoval v roce 1958 vědecký tajemník Redakční a vydavatelské rady Akademie věd Valdas Petrauskas. Připravil a předložil prezidentovi Akademie věd Juozu Matuliovi písemný návrh nazvaný „Informace o vydávání bulletinu věnovaného jazykovým otázkám“ (KK 52, 5). Píše se v něm, že „vydávání periodické, nebo zpočátku i neperiodické publikace – poradce v otázkách současného spisovného litevského jazyka – je již zcela dozrálou (ba i více než dozrálou) záležitostí“. Vydávat ji mohla jazyková společnost, jenže taková společnost tehdy neexistovala, a tak „tento úkol nyní připadá Ústavu litevského jazyka a literatury“. Myšlenku samozřejmě muselo nejprve podpořit vedení Akademie věd; její uskutečnění bylo svěřeno Ústavu litevského jazyka a literatury, kde se takové práce neprováděly bez ředitele Kosta Korsakase. Než se začalo pracovat, bylo třeba rozhodnout o dvou věcech: navrhnout a schválit název publikace a jmenovat její přípravce a redaktora. Gimtoji kalba nepřicházela v úvahu, protože šlo o název z „buržoazního období“, tím spíše, že od roku 1958 byla taková publikace obnovena ve Spojených státech amerických. Byl zvolen název Kalbos kultūra. Přípravou publikace bylo pověřeno oddělení současného spisovného litevského jazyka (oddělení se nazývala sektory) a jeho vedoucím byl K. Ulvydas. Přípravu a redigování Kalbos kultūros tedy vzal do vlastních rukou K. Ulvydas. K. Korsakas se však od publikace neodvrátil: staral se o ni a požadoval, aby do ní psali články jazykovědci ze všech oddělení; do individuálních plánů pracovníků se dokonce zapisoval bod „Článek pro Kalbos kultūrai“. Zajímal se o texty předložené k otištění. Než byl sešit schválen ve vědecké radě Ústavu, bylo třeba předložit jej řediteli. Prohlížel nejaktuálnější články, sděloval své připomínky a některé věci požadoval opravit. Zvlášť dbal na to, aby se neobjevily ideové a politické chyby. P. KNIŪKŠTA. Kalbos kultūros principai ir ideologija 19 Kalbos kultūros redaktoři sami museli vědět, co lze a co nelze psát. Nebylo dovoleno psát Velikonoce a Vánoce s velkými písmeny. Nebylo možné říci, že nějaké jazykové chyby vznikly v důsledku negativního vlivu ruštiny; bylo třeba říkat – vlivem jiných jazyků. Čistě propagandistické články Kalbos kultūra netiskla, v publikacích věnovaných jazykovým otázkám se však objevovaly ideologické fráze tehdejší doby. Například publikaci představuje předmluva otištěná v prvním sešitě, která začíná: „Za podmínek sovětského zřízení věda, technika a kultura v naší zemi neobyčejně rychle postupují vpřed.“ (KK 1, 3). Tarybinė santvarka jsou zde jen kulisová slova, nic nevypovídají, pouze uměle připojují k běžným věcem nálepku „sovětský“ – věda, technika a kultura mohou postupovat vpřed i bez podmínek sovětského zřízení. Konjunkturální fráze se objevovaly v článcích K. Ulvyda. Podpíral a posiloval jimi své myšlenky na obranu a rozvoj jazyka, snažil se je prezentovat jako státní záležitost a učinit je účinnějšími. Na druhou stranu je lze chápat i jako jistou daň odváděnou konjunktuře nebo jako hromosvod proti možným úderům mocných. Jeden konjunkturální příklad K. Ulvyda uvedl Giedrius Tamaševičius ve svém článku o metaforách obrany jazyka*. Cituje se věta z článku Dėl kalbos kultūros sąvokos, otištěného v 9. sešitě Kalbos kultūros: „Bojujeme-li za vysokou jazykovou kulturu, bojujeme za mocný prostředek rozvoje kultury, za účinný nástroj budování komunismu a zároveň za samotnou národní kulturu, neboť jazyk je přece důležitou součástí národní kultury.“ (KK 9, 7–8). Je snadné pochopit, že výraz „za účinný nástroj budování komunismu“ je uměle připojenou částí věty, která je dokonce gramaticky spojena nikoli s celou větou, ale pouze s její druhou částí a funguje jako její doplněk. Jako umělou vsuvku můžeme ono „nástroj budování komunismu“ snadno vypustit, aniž se tím naruší tok myšlenek nebo syntax věty. Je třeba jej hodnotit jako konjunkturální přívěsek. G. Tamaševičius to „nechce pochopit“ a z jediné věty obsahující tento přívěsek vyvozuje údajně K. Ulvydem formulovanou „základní formuli tehdejší ideologie spisovné litevštiny“: boj za jazykovou kulturu = boj za nástroj budování komunismu = boj za národní kulturu. Zde je třeba upřesnit dvě věci. Za prvé, není správné psát, že tuto formuli „zformuloval“ K. Ulvydas. Tak, jak je uvedena, ji odvodil i zformuloval G. Tamaševičius. Za druhé, předložená formule není odvozena v podobě, jakou by měla podle věty – * Tamaševičius G. Metafory, jimiž žijeme. – Naujasis židinys-Aidai, 2011, 5, s. 309. 20 KALBOS KULTŪRA | 84 zmizela důležitá druhá část – boj za prostředek kultivace kultury. Autorovi formule se boj za komunismus zdál důležitější než prostředek kultivace kultury. Je zcela nekorektní, že se pokřivená formule odvozená z jediné věty vztahuje na celé jazykověvýchovné dílo K. Ulvyda v sovětském období, dokonce na ideologii spisovného jazyka celého sovětského období, a je tedy vnucována i Kalbos kultūrai. Skutečná ideologie a zásady Kalbos kultūros byly rozebrány v mnoha článcích, které v ní vyšly, ale postmodernistům vytvářejícím nové teorie je třeba je ještě jednou stručně připomenout. ZÁSADY A STANOVISKA K. Ulvydas začíná programový článek „Úkoly kultivace jazyka“, otištěný v prvním sešitě, tím, že „jazyk je nesmírným bohatstvím národa, které nám nashromáždily desítky předchozích generací. Je naší svatou povinností toto bohatství zachovat, rozmnožit a předat budoucím generacím“ (KK 1, 5). Prvním základním principem ideologie Kalbos kultūros je tedy to, že jazyk a národ jsou neoddělitelně spjaty. Jejich vzájemné vztahy závislosti jsou dvojí, oboustranné; jasněji a konkrétněji jsou popsány v dalším programovém článku K. Ulvyda „Společenská podstata jazyka“ (KK 27, 3–5). Jazyk je pro národ důležitý, protože „sdružuje a sjednocuje národ, který jej užívá“ a „upevňuje kulturní úspěchy národa“ (s. 5). Národ je zase odpovědný za jazyk; „jazyk jako výtvor kultury vyžaduje od každého uživatele zvláštní péči a zvláštní pozornost“ (s. 4). V článku „O pojmu kultivace jazyka“ (KK 9, 3–8), který zaujal G. Tamaševičiuse, se uvádějí dva stupně či etapy této pozornosti: první představuje vědomý, tvůrčí přístup k samotné podstatě jazyka a k procesům jeho vývoje, druhou aktivní zasahování do vývoje jazyka a snahu zdokonalovat a obohacovat prostředky jazykového vyjadřování. To je druhé základní stanovisko ideologie Kalbos kultūros a spisovného jazyka vůbec. Neméně důležité je, jak Kalbos kultūra tuto zásadu uskutečňovala. Od samého počátku bylo jedním z nejdůležitějších úkolů Kalbos kultūros poskytovat veřejnosti jazykové konzultace. V prvních sešitech převažovaly stručné rady, jak mluvit a psát, případně jak nemluvit a nepsat. Zároveň se autoři snažili rady stručně zdůvodnit, přesvědčit čtenáře a rozvíjet jejich uvědomělý přístup k jazyku. P. KNIŪKŠTA. Kalbos kultūros principai ir ideologija 21 A le Podobné texty najdeme v 79. sešitu: v jednom jsou abstraktně a bez souvislosti s jazykovým vzděláváním popisovány „vlastnosti dětské řeči“, v druhém jsou „z psycholingvistického hlediska“ zkoumány nikoli jazykové jevy, ale společenský fenomén mnohojazyčnosti – pojednává se o lidech, kteří používají litevštinu, ruštinu a polštinu. Sedm dalších článků, které následují, se zabývá výhradně problémy jiných než litevštiny, totiž lotyštiny, estonštiny, švédštiny, norštiny a italštiny; šest z nich je napsáno nelitevsky. K rozvoji litevského jazyka ničím nepřispívají. Naopak, když si někdo přečte, že se v Itálii o mateřský jazyk nepečuje, může dostat chuť chovat se stejně i v Litvě. Taková ideologie se už v Litvě začíná šířit a pokouší se pronikat i do jazykové kultury. Takové projevy vidíme v 82. sešitu jazykové kultury. Nejvýraznějším příkladem je, že pod zástěrkou postmodernismu v lingvistice a analogie s jinými jazyky se uznává právo „sklonit se před požadavky na oficiální čistý a správný jazyk a měnit pojetí jazyka přijatelného ve veřejném užívání“ (KK 82, 122). Takové nálady nepřímo šíří popisy sociolingvistických výzkumů, v nichž se nezkoumají jazykové jevy ani jazyk jednotlivých společenských vrstev, nýbrž subjektivní postoje a názor na spisovný jazyk, který není vždy příznivý. Od lingvistiky a zkoumání jazyka se přechází k sociologii jazyka. Nepopisuje se pouze postoj Litevců k jazyku ani pouze postoj k litevštině. Samostatný článek vysvětluje, jak mateřský jazyk chápou ruští obyvatelé Litvy a ruskojazyční lidé. Čím mohou takové výzkumy přispět k rozvoji našeho jazyka? A vůbec je těžké pochopit, k čemu čtenáři jazykové kultury potřebují informace o ruských nadávkách v učebnici lotyštiny. Ukončit jubilejní úvahy takto pochmurným tónem by bylo nevhodné i nespravedlivé. Většina publikací jazykové kultury je zajímavá, aktuální a smysluplná. Symbolické je, že číslo věnované jubilejnímu roku (83) je zasvěceno 150. výročí narození Jonase Jablonskise. Opakovaně se zmiňují jím vyhlášené zásady péče o jazyk, jimiž se snaží řídit i jazyková kultura. Citují se slova prezidenta Antanase Smetony, že J. Jablonskise „zajímalo všechno, co se dotýkalo osudu Litevců, a nejvíce ze všeho samozřejmě jejich jazyk a písemnictví“ (s. 19). Připomíná se, že tvrzení J. Jablonskise „vždy vycházejí z faktů“ (s. 54) a že jazykové normy předkládal „na základě živého jazyka lidí“ (s. 44). Připomínají se slova Juozase Balčikonise o další vlastnosti J. Jablonskise – o jeho přání, aby si „výsledky vědeckého bádání, k nimž dospěl, osvojila široká veřejnost“ (s. 19). P. KNIŪKŠTA. Kalbos kultūros principai ir ideologija 23 Tato poslední vlastnost je pro jazykovou kulturu obzvlášť důležitá, protože jí vždy záleželo a musí záležet na tom, aby její zveřejňovaná tvrzení a návrhy byly přijaty. Aby byly přijaty a „osvojeny“, musí být pro veřejnost potřebné a srozumitelné. K tomu nejsou zapotřebí žádné rozsáhlé sociologické studie ani toulky po jiných jazycích, ale je třeba více porozumění tomu, že mateřský jazyk je kulturní hodnotou národa. A více spolupracovníků, kteří tomuto porozumění sdílejí! Gauta 2011 11 29 24 KALBOS KULTŪRA | 84