Sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo ypatumai ir pažymimųjų sakinių vartosena

RASUOLĖ VLADARSKIENĖ Institut litevského jazyka ZVLÁŠTNOSTI KODIFIKACE SOUVĚTÍ PODŘADNÝCH A UŽÍVÁNÍ VZTAŽNÝCH VĚT KLÍČOVÁ SLOVA: syntax, souvětí podřadná, vztažné věty, kodifikace. Sintaksės reiškiniai kinta labai pamažu. Vytauto Ambrazo (1986: 66) nuomone, „[s]intaksinės sandaros pastovumas – būdinga ir labai svarbi kalbos ypatybė. Jeigu žodžių santykiai ir jų raiškos būdai kistų taip greitai, kaip patys žodžiai, kalbos savitumas per kelis šimtus metų išblanktų.“ Todėl suvokiant sintaksinės sistemos reikšmę kalbos pastovumui, nes „[s]intaksės normų irimas jau rodo pačios kalbos nykimą, galima sakyti, kalba baigia egzistuoti kartu su sintakse“ (Pupkis 2005: 297), sintaksės reiškinių tinkamumas lietuvių bendrinei kalbai yra nuolat svarstomas. Předmět syntaxe je velmi široký. Lingvisté zkoumají a hodnotí především zákonitosti vztahů mezi slovy, pozornost kodifikátorů přitahují zejména zvláštnosti užívání pádů a předložek, při kodifikaci působí největší potíže takzvaná mikrosyntax – určování syntaktického potenciálu slov (valence jejich spojitelnosti) (Labutis 1985: 10). Vztahy mezi většími syntaktickými jednotkami, například mezi větnými členy souvětí, jsou z hlediska kodifikace hodnoceny méně často. Zřetelně to dokládá i rozsah sešitů části Kalbos patarimų s názvem Sintaksė: první sešit je věnován užívání pádů, druhý užívání předložek a postpozic a třetí, mnohem tenčí než první dva, pojednává o všech ostatních variantních syntaktických jevech. Cílem článku* je po přehledu základů a kritérií kodifikace syntaxe a nejdůležitějších problémů kodifikace souvětí podřadných podrobněji prozkoumat jeden aktuální případ užívání vztačné věty. * Článek vznikl v rámci projektu „Výzkum jazyka dokumentů Evropské unie“, financovaného Státní komisí pro litevský jazyk v rámci programu „Výzkum fungování a proměn spisovného litevského jazyka, nářečí a dalších jazykových variet v letech 2011–2020“. R. VLADARSKIENĖ. Sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo ypatumai ir pažymimųjų sakinių vartosena 61 ZÁKLAD KODIFIKACE SYNTAXE Vytautas Būda (1987: 8) mano, kad „lietuvių kalbos sakinių mokslas yra kilęs XVII–XIX a. lotynų, vokiečių kalbų arba lotyniškai, vokiškai rašytų kitų kalbų gramatikų dirvoje jau vien dėl to, kad šiomis kalbomis buvo rašomos pirmosios lietuvių k. gramatikos“. Tačiau lietuvių kalbos sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo pradžia reikėtų laikyti Jono Jablonskio darbus, ypač jo Lietuvių kalbos sintaksę (1911). Joje kalbininkas pateikė pirmąjį sisteminį lietuvių kalbos sintaksės aprašą, remdamasis tarmių, tautosakos, šiek tiek senųjų raštų duomenimis ir grožinės literatūros kūriniais. Pripažino, kad rašomosios kalbos pavyzdžiais „sintaksės dėsniams kelti aikšten“ naudojosi atsargiai. Taip J. Jablonskis nubrėžė tolesnę sintaksės kodifikacijos kryptį, į pirmą vietą iškeldamas grynumo kriterijų, glaudžiai siejamą su sistemiškumu. Šią knygą galima laikyti pirmuoju lietuvių kalbos sintaksės kodifikacijos darbu. S upevňováním spisovného jazyka se mění také kritéria jeho kodifikace. Nové podmínky daly vzniknout kritériu účelnosti, avšak badatel historické syntaxe litevského jazyka Vytautas Ambrazas (1986: 69) nemá sklon přikládat mu přílišnou váhu. Tvrdí, že syntax tvoří jádro jazykového systému a její jevy by se měly hodnotit především podle toho, nakolik jsou s tímto systémem v souladu a neporušují jeho zákonitosti; za hlavní zásadu kodifikace syntaxe považuje systémovost a ostatní kritéria pokládá za pomocná. Souhlasí s tím i Aldonas Pupkis (2005: 304), který systémovost považuje za primární podmínku (tj. kodifikační zásadu) kodifikace pouze těch jevů, které jsou v souladu se zákonitostmi litevského jazyka (tj. s jeho systémem). Podle jeho názoru však nyní stále nabývá na významu distinktivnost, protože si to žádá funkční rozrůznění jazykových jevů. Při hodnocení normativnosti syntaktických jevů se tedy nejprve zjišťuje, zda je daný jev systémový, a poté se přihlíží i k dalším kritériím. Jak již bylo zmíněno, první souvětí popsal a rozdělil do druhů Jonas Jablonskis. Velmi podrobný popis souvětí je uveden ve třetím svazku Lietuvių kalbos gramatikos (1976); typické druhy souvětí podřadných a jejich významy jsou popsány také v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (2006). Syntaktické normy se stanovují na základě popisů syntaxe uvedených v těchto dílech. Ustálená struktura souvětí je poměrně stabilní a mění se velmi pomalu, proto větší problémy s kodifikací nevznikají. Novým pohledem na základy popisu souvětí podřadného se zabývali Axel Holvoet a Artūras Judžentis (2003: 99–172). Samotná větná struktura se mění velmi pomalu, a proto není mnoho doporučení týkajících se norem souvětí. Rita Miliūnaitė (2003: 192) uvádí, že při hodnocení 62 KALBOS KULTŪRA | 85 O normativnosti souvětí jsou převážně uvedena doporučení týkající se užívání vedlejších vět účelových, podmínkových, časových a přípustkových. Abychom zjistili, jaké problémy se vyskytují při normování souvětí s vedlejšími větami, prošli jsme brožuru Kalbos patarimų Sintaksė: įvairūs dalykai. Je v ní uvedeno jen něco přes 10 doporučení týkajících se užívání souvětí. Většina doporučení vychází z toho, že spojovací výrazy (spojky) užíváme ve významech, které pro ně nejsou charakteristické. Obvykle jde o kalkované jevy, např. kaip ne keista ve významu přípustky, o tai ve významu příčiny (reikia važiuoti, o tai (nes) jau vėlu) nebo užívání funkčního slova kuomet, kaip k připojování časových vedlejších vět. Kritizují se také nevhodně zvolené tvary slov (infinitiv, polovětný přechodník nebo záporný tvar slovesa) ve větách určité struktury a nesprávný slovosled ve větách přívlastkových, kdy se vedlejší věta přívlastková nepřipojuje k rozvíjenému slovu. Všechny tyto případy se považují za nenormativní proto, že neodpovídají systému litevského jazyka, tj. jejich nevhodnost pro spisovný jazyk se opírá o kritérium systémovosti. Dále prozkoumáme jeden případ z kritizovaného užívání vedlejších vět, a to nevhodně užívanou větu přívlastkovou. DOPORUČENÍ K UŽÍVÁNÍ VĚTY PŘÍVLASTKOVÉ Ve třetí části Kalbos patarimų, Sintaksės, nazvané Įvairūs dalykai, se doporučuje neužívat spojovací výraz kuris k vyjádření vlastnosti vyplývající z děje, který nastává později než hlavní děj (přísudkový), pokud se má vyjádřit nikoli vlastnost, ale původce nebo předmět děje: Vznikl nápad uspořádat celostátní charitativní akci, která (=a ona) začala na jaře. Automobil náhodou objevil houbař, který (=a) o tom informoval úředníky (KP S3 2003: 33–34). Výklady tohoto doporučení někdy vyvolávají značné diskuse, proto je vhodné prozkoumat je podrobněji. Takové doporučení se začalo uvádět v posledních desetiletích minulého století. Podle Aldonase Pupkise (1980: 163) není vhodné užívat takové přívlastkové věty, „v nichž vedlejší věta pouze označuje druhý děj věty, ale neplní vysvětlovací funkci“. Je pravda, že toto doporučení se do Kalbos praktikos patarimus (1985) nedostalo, v pozdějších zdrojích pojednávajících o správném užívání se však již uvádí. V kartotéce jazykových doporučení Ústavu litevského jazyka bylo nalezeno pouze 8 případů, v nichž se pojednává o konkrétních případech nesprávného užívání věty pří- R. VLADARSKIENĖ. Sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo ypatumai ir pažymimųjų sakinių vartosena 63 vlastkové – autory doporučení jsou Aldonas Pupkis, Jonas Šukys, Albinas Drukteinis, Rita Šepetytė, Ramunė Vaskelaitė a Loreta Laužikaitė. V Kalbos patarimų informaciniame biuletenyje je rovněž uvedeno jen málo případů nesprávného užívání, nikoli však proto, že by takové užívání bylo vzácné – právě naopak, je poměrně časté –, ale patrně také proto, že toto doporučení není příliš jasné. Nejčastěji se nevhodné věty přívlastkové kritizují v jazykových posudcích různých publikací; uvádí se v nich, že do jedné vedlejší věty se nespojují několikanásobné větné členy označující dva děje následující po sobě: Přečetl jsem povídky J. Biliūnase, které (=a ony...) se mi velmi líbily (Masaitienė 1999); zdůrazňuje se, že zájmeno kuris připojuje vedlejší větu k větě hlavní, nikoli věty se samostatným významem, které vyjadřují posloupnost dějů: Muž doběhl k pumpě a sundal rukojeť, kterou si odnesl domů (=odnesl si ji domů) (Vaskelaitė 2002); tvrdí se, že popis obsažený ve vedlejší větě nemůže být z logického hlediska (z hlediska průběhu děje) pozdější než děj věty hlavní. Další prostory připadly [...] odboru školství a vzdělávání mládeže, kuris (=a on) vyhlásí výběrové řízení (Drukteinis 1994). Z několika málo doporučení je třeba vyzdvihnout příspěvky Jonase Šukyse a KancKP. V nich se jako nejdůležitější kritérium, proč jsou takové věty nevhodné, zdůrazňuje význam vět přívlastkových, zatímco posloupnost dějů se uvádí pouze jako jeden z podpůrných znaků. Jonas Šukys (2003: 235) mėgina populiariai paaiškinti rekomendacijos esmę: „[k]ai nekyla klausimas koks, -ia, o tikslinga pabrėžti įvykių kaitą, jų priežastingumą ar ką kita, šalutiniai pažyminio sakiniai nevartotini“. Jis pateikia konkrečių netaisyklingų sakinių bei jų taisymo būdų: Per gatvę bėgo vaikas, kuris pakliuvo po automobiliu (=ir pakliuvo po automobiliu – čia ne vaiką reikia apibūdinti, o rodyti įvykių kaitą). Kilo keli maištai, kurie buvo greitai numalšinti (= bet jie buvo greitai numalšinti – čia akcentuojame įvykių priešingumą). Tai padrąsina mažuosius, kurie nustoja bijoti (=ir jie nustoja bijoti – pabrėžiame padarinį). Dar visas gyvenimas prieš akis, kurio tau turi užtekti (= ir jo tau turi užtekti – mintis plėtojama, paremiama). Žmonės atsisako šilumos, už kurią nepajėgia susimokėti (=nes už ją nepajėgia susimokėti – čia svarbiau nurodyti priežastį). Takových případů je zvláště mnoho v administrativním jazyce, kde je třeba upravovat určité postupy nebo popisovat již proběhlé události. Psalo se o tom také v KancKP, kde jsou uvedeny správné i nesprávné věty se zájmenem kuris a kde se hledá hranice mezi správným a chybným užíváním. Uvádí se, že kuris se užívá k připojování vedlejších vět k větám hlavním, pokud vedlejší věta upřesňuje slovo, s nímž se zájmeno shoduje- 64 KALBOS KULTŪRA | 85 dis: Na zasedání jsou zváni členové komise , kteří připravovali návrh usnesení. V doporučení KancKP o posloupnosti dějů, tedy o předcházejícím a následujícím čase, se již nehovoří. Jako nejdůležitější znak, podle něhož se posuzuje nevhodnost vztažné věty, se uvádí příznačný význam vedlejší větné části (vysvětlující) – vysvětlovat slovo v hlavní větě. Jako doplňkový znak se uvádí, že vedlejší větná část souvětí nevysvětluje hlavní větnou část, pouze sděluje jiný děj. Části tohoto významu se spojují souřadně a začínají zájmeny: Do této skupiny dokumentů se nezařazují žádosti týkající se personálních záležitostí, které (=ony) se musí evidovat samostatně, srov. Samostatně se evidují dokumenty, které se zařazují mezi žádosti týkající se personálních záležitostí. Sepíše se seznam adresátů, který (=a ten) se přiloží k vyhotovení, které zůstává v úřadě (nesepisuje se ten, který se přikládá, nýbrž se přikládá ten, který je sepsán). Z přehledu doporučení k nevhodnému užívání vztažných vět vyplývají dvě hlavní kritéria, podle nichž se při opravě těchto vět postupuje: 1) sémantické – chybí příznačný vztažný význam, 2) logické – pozdější děj nemůže charakterizovat děj předcházející. Logické kritérium je jasné, avšak významy přívlastkových vedlejších vět je třeba podrobněji prozkoumat. V gramatice současné litevštiny (2006: 675–676) jsou uvedeny tři významy vzájemných vztahů mezi členy přívlastkových vět: 1) vyčleňovací, kdy vedlejší věta charakterizuje věc nebo osobu označenou přívlastečným slovem a vyčleňuje ji z ostatních podobných věcí či osob; 2) kvalitativní, kdy vedlejší věta kvalitativně charakterizuje věc označenou přívlastečným slovem; 3) narativní – vedlejší věta sděluje novou informaci o věci označené přívlastečným slovem: Za dávných časů žil člověk, jemuž zemřela žena (Litevské lidové pověsti); Šel přímo k západu slunce, v jehož husté rudé záři se nořil sám i se stromy (Katiliškis); Z Pamūšisu přišla píseň, která se starci nyní zdála nová (Paukštelis). Tokios pačios reikšmės pateikiamos ir Lietuvių kalbos gramatikoje (1976: 827), tik čia kalbant apie pasakojamąją reikšmę dar patikslinama, kad šalutinis dėmuo pažymimojo žodžio sąvokos neišskiria ir kokybiškai neapibūdina, bet pasako su ja susijusį naują teigimą (naratyvinė, arba pasakojamoji, reikšmė): Apie vienuoliktą valandą atėjo gražus ponas, kuris sako: „Einam, merga, šokt“ (Lietuvių liaudies sakmės). Vztažné věty s narativním významem se velmi podobají probíranému případu, jehož užívání se nedoporučuje, protože vedlejší větná část sděluje nové tvrzení o věci označené vztažným slovem. Hranice mezi nor- R. VLADARSKIENĖ. Sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo ypatumai ir pažymimųjų sakinių vartosena 65 mou a nenormou se stává velmi nejasnou. Bylo by tedy obtížné považovat užití nedoporučované podřadně spojené vztažné věty za zcela neslučitelné se systémem vztažných vět v litevštině. Je samozřejmě třeba vzít v úvahu, že vztažné věty s narativním významem jsou typičtější pro specifický žánr – narativní folklor – a že v běžném užívání takové případy nejsou příliš obvyklé. Za šířením vztažných vět této struktury v současné spisovné litevštině zřejmě stojí také vliv jiných jazyků. Toho si všimla i Ramunė Vaskelaitė (2003), když recenzovala překlad z italštiny. Píše, že v italštině se zájmenem který obvykle spojují věty, jejichž sloveso označuje čas děje pozdější než čas děje vyjádřený slovesem hlavní věty; v litevštině v takových případech toto spojovací zájmeno není třeba: […] odtamtud vyskočilo čilé kuřátko, které (=ono) se půvabně uklonilo a promluvilo; držel tlustý bič spletený z hadů a liščích ohonů, kterým (=a jím) bez ustání práskal. Takový vliv jiných jazyků se projevuje také v administrativním jazyce při překladu dokumentů Evropské unie do litevštiny. ADMINISTRATIVNÍ JAZYK A VZTAŽNÉ VĚTY Také v administrativním jazyce by měly být zachovány nejtypičtější významy vedlejších vět. Vedlejší věty vztažné zde nejčastěji určují a charakterizují podstatná jména nebo jejich náhrady v hlavní větě. Uvádějí, čím se podstatné jméno v hlavní větě (nebo zájmeno, které je zastupuje) vyznačuje a jaká vlastnost je pro ně typická; například popisují obsah dokumentu: Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví celní kodex Unie; prováděcí nařízení Komise (EU) č. 858/2012 přijaté dne 2. září 2012, kterým se stanoví vývozní náhrady pro vejce; nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 223/2009 o evropské statistice. Vedlejší věta se však nehodí, když se dokument nepopisuje, ale uvádí se, jaké úkony se s ním provádějí: Oznamující strany zopakovaly svou žádost, která (=ale ta) byla nakonec zamítnuta (Závěrečná zpráva úředníka pro slyšení. Úřední věstník C 195, 2012 07 03); Na základě těchto konzultací připravila EU revidovaný návrh, který (=a ten; ten) byl představen na schůzce konané ve Vídni dne 5. června 2012 (=Na základě těchto konzultací připravila EU revidovaný návrh. Byl představen na schůzce konané ve Vídni dne 5. června 66 KALBOS KULTŪRA | 85 2012 ve Vídni) (Zpráva o pololetním pokroku. Úřední věstník C 237, 2012 08 07). Při hodnocení správnosti užití vztažných vět je třeba věnovat pozornost také tomu, že v administrativním jazyce mohou být popisovány zobecněné nebo konkrétní (uskutečněné či teprve nadcházející) děje. Poslední případy bývají jasnější, neboť zde lze snadněji určit posloupnost dějů, zvláště jsou-li uvedena konkrétní data: Dne 6. prosince 2001 se Řecká republika obrátila na smírčí orgán, který (=a ten; on) předložil své stanovisko dne 25. dubna 2002 (Rozsudek Tribunálu (osmého senátu) ze dne 5. července 2012. Věc T-86/08); Zbývající část roku byla věnována přípravám na přistoupení šestnáctého člena – Slovenska, které (=a to) oficiálně proběhlo dne 1. ledna 2009 (Sdělení Komise, 2009 02 23). Takové věty jsou nepochybně nesprávné. Posloupnost dějů může být skutečně dobrou oporou při určování správnosti vztažné věty; děje následující jeden po druhém je třeba spojovat souřadně: Byl jmenován první zmocněnec EU v této zemi, který (=a on) se na svém prvním jednání zaměřil na Somálsko a nekontrolované pirátství v regionu (Zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu COM/2012/0444); Žalobkyně především tvrdí, že pravomoc Komise uložit podniku pokutu [...] zanikla přijetím rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2006 (C (2006) 5700 final), které (=a to) Tribunál Evropské unie zrušil a nahradil rozsudkem ze dne 13. července 2011 ve věci T-59/07, který (=tento rozsudek) je v současné době napaden u Soudního dvora (Věc T-241/12. Úřední věstník C 227, 2012 07 28). Složitější časové vztahy mezi ději vznikají při popisu zobecněných dějů, kdy se stanovují určité postupy: Členský stát, který si přeje zavést opatření odchylná od ustanovení uvedené směrnice, musí získat povolení Rady, které (=a to; ono) se uděluje rozhodnutím Rady (Návrh Komise na rozhodnutí Rady, kterým se mění prováděcí rozhodnutí 2009/1008/ES 30/11, 2012 11 30). Jedním z častějších případů nesprávného užívání vztažných vět je popis povinností osob (úředníků) nebo funkcí institucí. Není-li třeba osobu charakterizovat a má-li být pouze uvedeno, jaký úkon má provést, je namístě souřadné, nikoli podřadné spojení: Rada vybírá odborníky ve veřejném výběrovém řízení v souladu se zásadou rozmanitého zastoupení v oblasti kultury a umění i z různých území, kteří (=a ti; oni) předkládají nezbytná stanoviska pro přijímání rozhodnutí Rady (Valstybės žinios, 2012 09 26, Nr. 111-5631); Předseda senátu o tom neprodleně informuje předsedu Soudního dvora, který (=a ten) jmenuje jiného soudce, aby byl senát kompletní R. VLADARSKIENĖ. Sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo ypatumai ir pažymimųjų sakinių vartosena 67 (=Předseda senátu o tom neprodleně informuje předsedu Soudního dvora. Ten jmenuje jiného soudce, aby byl senát kompletní (Jednací řád Soudního dvora. Úřední věstník L 265, 2012 09 29). Dalším případem, kdy jsou vztažné věty nevhodné, je situace, kdy je třeba uvést posloupnost úkonů tvořících určitý postup, nikoli charakterizovat instituce, které tyto úkony provádějí: Nesouhlasí-li účastník řízení o vyřizování stížností s rozhodnutím kvestorů, může požádat, aby byla věc postoupena předsednictvu, které (=a to) přijme konečné rozhodnutí (Rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu. Úřední věstník C 283, 2010 10 20); Informace se rovněž předává Výboru evropských regulačních orgánů pro trhy s cennými papíry, který (=a ten; on) předává tyto informace příslušným orgánům ostatních členských států (Směrnice, 2009 04 30). Složitější je hodnocení případů, kdy děje probíhají současně: Za skupinu EFD vystoupil E. E. S., který (=a; on) odůvodnil žádost; Vystoupil poslanec, který (=a; on) řekl, že …; Dále vystoupili poslanci, kteří (=vystoupivší poslanci) předložili návrh …; Vystoupil V. B., který (=ona) odpověděl na otázku A. L., položenou při zvednutí modré karty… Zde jde o výčet dějů, nikoli o charakterizaci vystupujících poslanců či o uvedení jejich typických vlastností a odlišností od ostatních poslanců – podstatný je výčet dějů, nikoli popis vlastnosti. Vztažné věty jsou proto významově nevhodné, přestože zde posloupnost dějů není zřejmá a děje probíhají současně; podmět hlavní i vedlejší věty je totožný, a proto lze použít několikanásobné přísudky nebo připojit větný člen bez spojky pomocí zastupujícího osobního zájmena. ZÁVĚRY Stabilní jazyková syntax vytváří podmínky pro zachování svébytnosti jazyka, proto jevy ohrožující syntaktický systém musí být pečlivě posuzovány. Za hlavní kritérium normování syntaktických jevů se považuje systémovost, ostatní kritéria jsou pomocná. Při posuzování normativnosti souvětí bylo předloženo nejvíce doporučení týkajících se užívání souvětí podřadných s vedlejšími větami účelovými, podmínkovými, časovými a přípustkovými. Přestože doporučení pro správné užívání souvětí podřadných není příliš mnoho, některé jejich formulace často vyvolávají diskuse a jsou různě interpretovány. Nejasné případy je třeba důkladněji zkoumat a komentovat, aby byly syntaktické normy jasné a nevyvolávaly u uživatelů jazyka pochybnosti. 68 KALBOS KULTŪRA | 85 Doporučení týkající se užívání vztažných vět nelze snadno vymezit, protože se opírají o významový vztah mezi hlavní a vedlejší větou, který lze interpretovat různě. Nejdůležitějším kritériem při posuzování normativnosti je charakterizační význam, kritérium posloupnosti dějů je pomocné, ačkoli oba tyto rysy jsou nejčastěji vlastní nesprávnému úzu. Doporučení týkající se takových vět by bylo jasnější, kdyby byly přesněji vymezeny případy nesprávného užívání (např. popis povinností a funkcí). LITERATŪRA Ambrazas V. 1986: Sintaksinės sandaros raida ir norminimas. – Kalbos kultūra 51, 66–77. Būda V. 1987: Lietuvių kalbos prijungiamieji sakiniai, Vilnius: Mokslas. DLKG 2006: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Drukteinis A. 1994: Ar taisyklinga Klaipėdos miesto laikraščių kalba? – Gimtoji kalba 4–5, 4–12. Holvoet A. 2003: Sintaksinių ryšių tyrimai. Red. Axel Holvoet, Artūras Judžentis. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2003. Jablonskis J. (Rygiškių Jonas) 1911: Lietuvių kalbos sintaksė. Seinai: Laukaičio, Dvaranausko, Narjausko ir b-vės sp. Prieiga per internetą: <http://www.epaveldas.lt/vbspi/biDetails.do?biRecordId=28082> (žiūrėta 2012 09 20). KancKP 2007: Kanceliarinės kalbos patarimai. Sud. Pranas Kniūkšta. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, internetinis leidimas. Prieiga per internetą: <http://lkz.mch.mii.lt/Kanceliarinis> (žiūrėta 2012 09 20). Kalbos praktikos patarimai. Sudarė Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslas, 1985. KP S1: Kalbos patarimai. Kn. 2. Sintaksė: 1. Linksnių vartojimas. Sud. Rita Miliūnaitė, teksto aut. Vitas Labutis, Aldonas Pupkis ir Jonas Šukys, vyr. red. Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003. KP S2: Kalbos patarimai. Kn. 2. Sintaksė: 2. Prielinksnių ir polinksnių vartojimas. Sud. Rita Miliūnaitė, teksto aut. Aldonas Pupkis ir Jonas Šukys, vyr. red. Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003. KP S3: Kalbos patarimai. Kn. 2. Sintaksė: 3. Įvairūs dalykai. Sud. Rita Miliūnaitė, teksto aut. Vitas Labutis ir Aldonas Pupkis, vyr. red. Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003. Labutis V. 1985: Sintaksės reiškiniai ir jų kodifikacijos specifika. – Mūsų kalba 3, 9–14. LKG 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė. Vyr. red. Kazys Ulvydas. Vilnius: Mokslas. Masaitienė J. 1999: Nauji išbandymai lietuvių kalbai. – Dialogas, spalio 29. R. VLADARSKIENĖ. Sudėtinių prijungiamųjų sakinių norminimo ypatumai ir pažymimųjų sakinių vartosena 69 Miliūnaitė R. 2003: Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius: Mokslas. Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtasis žodis. Šukys J. 2003: Kalbos kultūra visiems, Kaunas: Šviesa. Vaskelaitė R. 2002: L. Frank Baum. Amerikiečių pasakos. Recenzija. – Gimtoji kalba 7–8, 17–20. Vaskelaitė R. 2003: Recenzija. – Gimtoji kalba 6, 23. Gauta 2012 12 10 PECULIARITIES OF CODIFICATION OF SUBORDINATE CLAUSES AND THE USAGE OF ATTRIBUTIVE CLAUSES Summary The article provides an overview of the basis and the criteria of syntax codification as well as the main issues of codification of complex sentences and raises the problem of evaluation of some topical cases of attributive clause usage. In evaluating the conformity of complex sentences with the norm, recommendations about usage of the attributive clauses of purpose, condition, time and concession are given. There are not so many correct usage recommendations regarding subordinate clauses, but some formulations in these recommendations quite often cause discussion and are differently interpreted. Unsettled cases ought to be discussed more thoroughly and commented on so that the proposed norms of syntax would be clear and would not raise doubts for language users. Usage recommendations for attributive clauses are not so easy to define, because they are based on the relation of meaning of the main and the subordinate clauses and such relation can be interpreted differently. The definable meaning is the main criterion of evaluation of conformity with the norm, the criterion of the sequence of actions is subsidiary, though most often both of these features are common in incorrect usage. Recommendations about such sentences would be clearer if the cases of incorrect usage were more precisely defined (for instance description of duties or functions). KEYWORDS: syntax, subordinate clauses, attributive clauses, codification. RASUOLĖ VLADARSKIENĖ Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 70 KALBOS KULTŪRA | 85