Iš vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose istorijos

PRANAS KNIŪKŠTA Institut litevského jazyka Z HISTORIE ZÁPISU KŘESTNÍCH JMEN A PŘÍJMENÍ V DOKUMENTECH KLÍČOVÁ SLOVA: usnesení Nejvyšší rady, litevské znaky, návrh předpisů, zápis křestních jmen a příjmení. Zápis osobních jmen v dokumentech Litvy, která obnovila svou nezávislost, se začal upravovat při vydávání průkazů občanů Litevské republiky. Usnesením Prezidia Nejvyšší rady ze dne 9. května 1990 bylo stanoveno, že „do průkazu občana Litevské republiky se příjmení, křestní jména a jména otců (patronyma) zapisují litevskými znaky...“ Na žádost osob jiné než litevské národnosti je povoleno jejich osobní jména „po hlavním zápisu zapisovat také bez připojení litevských koncovek“. Uvedení litevských znaků bylo důležité, protože do té doby (v sovětské éře) se osobní jména a další údaje v dokumentech zapisovaly také v ruštině. Od tohoto dřívějšího systému bylo třeba se distancovat. Zůstal však dosud platný princip zapisovat nejprve příjmení a poté křestní jméno, k němuž se ještě připojovalo jméno otce. Zcela novým ustanovením bylo povolení zapisovat osobní jména osob jiné než litevské národnosti po hlavním zápisu bez koncovek. Zápis křestních jmen a příjmení v cestovním pasu občana Litevské republiky byl upraven jinak. Podle předpisů o cestovním pasu občana Litevské republiky, schválených 8. listopadu 1990, se údaje do pasu Litevské republiky zapisují v litevštině a mezi zapisovanými osobními údaji jsou uvedena křestní jména a příjmení. Z této formulace vidíme, že křestní jména se přesunula před příjmení a jméno otce zcela zmizelo. Samostatným usnesením bylo stanoveno, že konkrétní postup zápisu příjmení do cestovních pasů občanů Litevské republiky „stanoví Nejvyšší rada Litevské republiky na návrh Státní komise pro litevský jazyk“. Prvotní variantu návrhů jsme projednali v úzkém kruhu lingvistů z Institutu litevského jazyka, členů Jazykové komise. Poté jsme je projednávali s Odborem národností a zástupci národnostních menšin. Zvláště aktivně se tehdy projevoval Svaz litevských Poláků, který v té době působil v Litvě. 50 KALBOS KULTŪRA | 86 Návrhy pečlivě posuzovala Jazyková komise. Jejich první, hlavní bod byl formulován jednoduše a srozumitelně: „V pase občana Litevské republiky se jména a příjmení zapisují litevskými písmeny podle záznamů v pasech nebo jiných osobních dokladech, na jejichž základě byl pas vydán.“ Obtížnější bylo stanovit zásady zápisu jmen a příjmení osob jiné než litevské národnosti. Pro průkazy občanů platila úprava zápisu dvojích osobních jmen (za hlavním zápisem se uváděla osobní jména bez litevských koncovek), která se pro pasy nehodila. Bylo však třeba uznat a legalizovat podoby jmen a příjmení osob jiných národností bez koncovek. Zvolena byla zásada doplňkové možnosti. Nejprve byla stanovena obecná úprava, podle níž se jména a příjmení osob jiné než litevské národnosti zapisují podle výslovnosti a „gramaticky se přizpůsobují přidáním litevských koncovek“. Dále byla doplněna výjimka, že na žádost občana „lze jeho jméno a příjmení do pasu zapsat bez gramatického přizpůsobení (bez litevských koncovek)“: Jazyková komise předložila své návrhy Nejvyšší radě v prosinci 1990 (Kalbos kultūra 63: 13). Nejvyšší rada přijala usnesení „O zápisu jmen a příjmení v pase občana Litevské republiky“ dne 31. ledna 1991. První bod návrhů Komise, který stanovil obecnou zásadu zapisovat jména a příjmení v pase litevskými písmeny, byl schválen beze změn. Úprava zápisu jmen a příjmení osob jiné než litevské národnosti byla poněkud upřesněna: aby nevznikaly pochybnosti a nedorozumění, bylo dodatečně uvedeno, že i tato jména se zapisují litevskými písmeny. Byla však stanovena demokratičtější úprava gramatického přizpůsobení osobních jmen (přidávání koncovek) – přizpůsobené a nepřizpůsobené podoby jsou předloženy jako zcela rovnocenné varianty. Byl formulován tento konkrétní bod, který nepřipouští žádné nejasnosti: „2. Jména a příjmení osob jiné než litevské národnosti se v pase občana Litevské republiky, který se vydává, zapisují litevskými písmeny. Na písemné přání občana se jméno a příjmení zapisují v jedné z těchto podob: a) podle výslovnosti a bez gramatického přizpůsobení (bez litevských koncovek), nebo b) podle výslovnosti a s gramatickým přizpůsobením (přidáním litevských koncovek).“ Usnesení obsahuje ještě třetí bod, který se týká osob, jež měly občanství jiného státu; uvádí se v něm, že jejich jména a příjmení lze zapisovat podle dokladu tohoto státu, který mají. Tehdy tento bod nebyl aktuální, později se však ukázal jako potřebný. (O tom si povíme dále.) P. KNIŪKŠTA. Iš vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose istorijos 51 Usnesení Nejvyšší rady odpovědělo na nejdůležitější otázky týkající se zápisu jmen a příjmení, které tehdy vyvstaly, v praxi se však objevovaly různé nejasnosti. Usnesení například upravovalo zápis jmen a příjmení v pase občana Litevské republiky, ale o jejich zápisu v jiných dokladech nic neříkalo. Mnoho dílčích otázek vyvstávalo při zápisu nelitevských osobních jmen, když bylo třeba vydat pasy na základě dokladů, které neobsahovaly záznamy litevskými písmeny. Zápis ruských osobních jmen litevskými písmeny upravovala instrukce vydaná v roce 1990 Pavardžių, vardų ir vietovardžių transkripcijos iš rusų kalbos į lietuvių kalbą ir iš lietuvių kalbos į rusų kalbą instrukcija. Její pravidla se hodila i pro záznamy v nových pasech. Pravidla zápisu jmen a příjmení litevských Poláků, Bělorusů a Ukrajinců připravila a na podzim roku 1991 schválila Komise pro litevský jazyk. Byla předána pasovému oddělení Ministerstva vnitra a oddělení občanských matrik Ministerstva spravedlnosti a v roce 1993 vyšla v publikaci Lietuvos Respublikos pilietybės ir piliečio paso norminiai dokumentai. Předání pravidel oddělení občanských matrik nepřímo znamenalo, že se navrhuje jejich uplatnění také v matričních dokladech. K provádění usnesení Nejvyšší rady se vyjádřila také vláda. Jejím nařízením ze dne 12. května 1993 byla zřízena pracovní skupina „k projednání otázek zápisu jmen a příjmení v osobních dokladech“. Byli do ní zařazeni pracovníci ministerstev spravedlnosti a zahraničních věcí, jakož i odborů migrace a národností. Byl jsem jmenován vedoucím této skupiny, takže jsem musel její práci plánovat a organizovat. Pracovní skupina zahájila svou činnost připomenutím pravidel, podle nichž se do litevštiny přepisují jména a příjmení zapsaná v ruštině, polštině, běloruštině a ukrajinštině. Dále bylo doplněno, že osobní jména zapsaná písmeny jiných jazyků se do litevštiny přepisují podle pravidel uvedených v publikaci Nelietuviškų tikrinių vardų rašymas Lietuviškojoje tarybinėje enciklopedijoje. Pravidla tohoto zdroje se přednostně a bez výjimek uplatňují v dokladech občanů Litevské republiky. Není však zcela jasné, jak je uplatnit na osobní jména občanů jiných států. Podle usnesení Nejvyšší rady „lze jejich jména a příjmení zapisovat podle pasu občana daného státu nebo dokladu, který jej nahrazuje“. O písmenech se tam nic neříká, takže jsou možné dva způsoby výkladu. Osobní jména cizinců lze z jejich dokladů podle obecné zásady přepsat litevskými písmeny. Logičtější je však jiný závěr – protože pir- 52 KALBOS KULTŪRA | 86 První a druhý bod usnesení hovoří o litevských znacích, třetí je však nezmiňuje, a tento požadavek se na něj tedy nevztahuje. Pracovníci pověření vyřizováním dokumentů i veřejnost měli v souvislosti se zápisem a užíváním jmen a příjmení také řadu dalších jazykových a právních otázek. Například ne všem bylo jasné, jak se tvoří příjmení dětí a jak se zapisují do rodných listů, zejména když se příjmení dítěte volí podle rodného příjmení matky. Objevovaly se otázky týkající se změny jmen a příjmení či jejich podob, oprav chyb a dalších pravopisných záležitostí. Různé otázky a nejasnosti bylo třeba řešit se zaměstnanci úřadů a institucí, především oddělení pasů a matrik. Objevovaly se požadavky na zpracování širšího přehledu užívání jmen a příjmení a jeho předložení širší veřejnosti formou doporučení či pokynů. První verze takového přehledu byla připravena a projednána s členy pracovní skupiny koncem roku 1995. Odborníci jazykové komise ji na začátku roku 1996 několikrát posuzovali a doplňovali. Odborníci upravenou verzi schválili a její název byl potvrzen jako „Zásady zápisu jmen a příjmení v osobních dokladech“. Předložené zásady měly pět oddílů: 1. Obecné zásady užívání a zápisu osobních jmen; 2. Zápis jmen a příjmení v cestovním pase občana Litevské republiky; 3. Zápis jmen a příjmení v jiných dokumentech; 4. Zápis jmen a příjmení osob souvisejících se státním občanstvím jiných států; 5. Změny jmen a příjmení, opravy podob osobních jmen a chyb. Zásady vycházely z usnesení Nejvyšší rady z roku 1991 a držely se jeho požadavků, nesnažily se však jeho formulace doslovně opakovat ani se jimi neomezovaly. Za základními ustanoveními často následovaly další body či ustanovení, v nichž byla daná otázka pojednána šířeji a komplexněji. Tak byly například vymezeny otázky zápisu jmen a příjmení osob nelitevské národnosti. Za zásadními pokyny, že se „v pase zapisují litevskými znaky podle litevských zápisů v předložených osobních dokladech“ a že „mužská jména a příjmení mohou mít podle uvážení osoby gramaticky upravenou (s litevskou koncovkou), nebo neupravenou podobu (bez litevské koncovky)“, bylo doplněno: „Kořeny a přípony již užívaných jmen a příjmení se nepolitevšťují, např.: z Ryšard nebo Ryšardas se netvoří Ričiardas, z Vasilevskij nebo Vasilevskis se netvoří Vasiliauskas; k již užívaným příjmením dívek a žen se nepřidávají litevské přípony, např.:“ P. KNIŪKŠTA. Iš vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose istorijos 53 z Rimovič se netvoří Rimovičiūtė ani Rimovičienė, z Kuzmicka se netvoří Kuzmickaitė ani Kuzmickienė.“ Další vysvětlení způsobu zápisu těchto osobních jmen nacházíme v oddílu o jejich zápisu v jiných dokumentech. Po obecném pokynu, že „v dokumentech se užívají různé tvary osobních jmen potřebné podle textu“, je doplněno: „S koncovkou požadovaného pádu se píší také ta mužská osobní jména, jejichž oficiální (základní) podoba není gramaticky utvořena (je bez koncovky), např.: Potvrzení bylo vydáno Janui Kozlovskiui; Manželství bylo zaregistrováno s Janu Kozlovskiu (oficiální podoba bez litevských koncovek – Jan Kozlovski).“ V této souvislosti se pojednává také o jménech a příjmeních občanů jiných států psaných nelitevskými znaky; uvádí se, že se neskloňují (litevské koncovky se nepřidávají). „Při zápisu osobních jmen do takového místa v dokumentu, kde jsou zapotřebí určité pádové tvary, se však k mužským křestním jménům a příjmením přidávají koncovky za apostrofem, např.: Manželství bylo zaregistrováno s Fischer’iu.“ Oddíl věnovaný osobám spojeným s občanstvím jiných států je značně rozšířen a podrobněji rozpracován. Rozlišují se tři skupiny těchto osob: 1) občané jiných států, 2) osoby s dvojím (litevským a zahraničním) občanstvím a 3) občané Litevské republiky, kteří uzavřeli manželství s občanem jiného státu. Pojednává se o zápisu jejich jmen a příjmení litevskými znaky i latinkou jiných jazyků; doplňuje se, že ty druhé mohou být bez diakritických znamének. Značná část ustanovení přímo nesouvisí s usnesením Nejvyšší rady, ale nepřímo z něj vychází. Týká se to především oddílu o jiných dokumentech. V jednotlivých bodech se v něm pojednává o zápisu osobních jmen v různých dokumentech a dokládá se konkrétními příklady. První oddíl se od usnesení vzdaluje ještě více, souvisí však s ustanoveními jako celkem a je jakýmsi jejich úvodem, bez něhož by ustanovení byla odtržena od obecného užívání osobních jmen, jako by visela ve vzduchu. Ustanovení byla připravena jako pokyny pro praktické užívání jmen a příjmení a jako rady z této oblasti určené široké veřejnosti. Je škoda, že nebyla oficiálně schválena a nedostala se k veřejnosti. Jazyková komise ustanovení schválila, formálně je však nepotvrdila, protože se týkají nejen jazykových, ale i právních záležitostí. Byla nazvána návrhem ustanovení a pod tímto označením rozeslána ministerstvům a institucím, které se zabývají zápisem jmen a příjmení v dokumentech. Byly požádány, aby vyjádřily své stanovisko a předložily návrhy a připomínky. 54 KALBOS KULTŪRA | 86 Obdržené reakce a hodnocení byly příznivé, s projektem v zásadě všichni souhlasili, zazněly však různé připomínky doplňujícího a upřesňujícího charakteru. Projekt bez výhrad podpořilo Ministerstvo vnitra (jeho pracovníci se podíleli i na přípravě návrhu ustanovení). Nejvíce návrhů, jak se dalo očekávat, předložilo Ministerstvo spravedlnosti. Jelikož byl názor právníků obzvláště důležitý a odpovídal celkovému směru návrhů, jejich připomínky si probereme podrobněji. Ze sedmi připomínek se hned ve čtyřech navrhovalo upřesnit formulace textu: místo osmenų, susijusių su kitų valstybių pilietybe se navrhovalo psát osmenų, turinčių kitų valstybių pilietybę; Lietuvos Respublikos išduodamuose dokumentuose – doplnit na Lietuvos Respublikos įstaigų išduodamuose dokumentuose; lietuvių tautybės piliečių – doplnit na lietuvių tautybės Lietuvos Respublikos piliečių; paprastąja tvarka įgyjančių pilietybę – nahradit výrazem bendrąja tvarka įgyjančių pilietybę. Uvedené návrhy nemění podstatu tvrzení, tím méně přinášejí něco nového pro celý návrh ustanovení či z něj něco vypouštějí. Obsahu dokumentu se týkaly pouze dvě připomínky: na jednom místě se navrhovalo vypustit slova ir kitų valstybių gyventojus „jako nadbytečná“; na jiném místě – vypustit uvedený odstavec, protože „ustanovení v něm obsažené nespadá do předmětu úpravy tohoto dokumentu“. K těmto připomínkám lze připojit pochybnost, zda by se připravovaný dokument neměl nazývat pravidly: nikoli ustanoveními, nýbrž pravidly. Názory a připomínky k návrhu ustanovení ukázaly, že taková ustanovení jsou potřebná a předložený návrh je v zásadě náležitě připraven. Uvedené nedostatky a nepřesnosti bylo snadné opravit. Mnohem obtížnější bylo rozhodnout, co s celým návrhem dále dělat, kdo a jak by jej měl schválit. Mnohým se zdálo, že by to mohla učinit Jazyková komise. Tento názor vyvrátili právníci právního odboru Seimasu. Podle jejich vysvětlení by Komise překročila své pravomoci, kdyby byla ustanovení přijata usnesením Jazykové komise; kdyby byla přijata usnesením vlády, bylo by to v pořádku. Jazyková komise projednala projekt opravený podle obdržených připomínek dne 30. května 1996 (zápis č. 7). Bylo rozhodnuto: Schválit návrh ustanovení o psaní jmen a příjmení v osobních dokladech a předložit jej ke schválení vládě Litevské republiky. P. KNIŪKŠTA. Iš vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose istorijos 55 Vláda se této práce neujala, a tak připadla Seimas; jemu byla také předána verze návrhu upravená podle připomínek úřadů a ministerstev. Seimas už nemusel projednávat její obsah, nejdůležitější bylo uzákonit ji jako dokument. Bylo třeba určit status budoucího dokumentu a jeho vztah k ostatním dokumentům, především k usnesení Nejvyšší rady. Usnesení nemohl nahradit ani nemohl být zveřejněn jako jeho příloha. Svým obsahem byl doplněním usnesení, ale toto jejich spojení vzniklo až po dlouhé době. Navrhovalo se schválit návrh ustanovení samostatným zákonem. Nejlepší by však bylo změnit usnesení Nejvyšší rady na zákon a schvalovaná ustanovení vydat jako jeho přílohu. Existovaly i jiné způsoby, jak navrhovaný dokument schválit, takže bylo stále nepochopitelnější, proč Seimas otálí. Po nějaké době vyšlo najevo, že Polsko to nedovoluje. Požaduje, aby se příjmení polských občanů Litvy zapisovala polskými písmeny, a chce tento požadavek prosadit smlouvou. Smlouva o přátelských vztazích a dobrém sousedském spolupráci mezi Litvou a Polskem, uzavřená v roce 1994, písmena nezmiňuje; hovoří pouze o užívání jmen a příjmení „podle zvukové podoby v jazyce národnostní menšiny“. Podrobné normy pro zápis příjmení měly být stanoveny zvláštní smlouvou. Jednání o takové smlouvě začala v době, kdy se projednával osud ustanovení o zápisu jmen a příjmení v osobních dokladech (v květnu 1996). Litevská delegace se držela zásad usnesení Nejvyšší rady; nebylo třeba se navíc opírat o návrh ustanovení, protože nemohl přinést nic nového. Polsku připadalo, že ustanovení jsou hlavní překážkou bránící uzavření smlouvy odpovídající jeho přáním. Různými způsoby dávalo najevo svůj odpor k návrhu ustanovení, a dokonce kvůli nim zaslalo nótu. Pro Litvu neměla velký význam, a tak byla pro svatý klid odložena na polici. Polsku to však nic nepřineslo, plánovaná smlouva nebyla uzavřena. Několikrát se o ní ještě jednalo (v letech 2002 a 2004), ale smlouva opět uzavřena nebyla. Protože už nemohlo obviňovat ustanovení, začalo Polsko vytýkat usnesení Nejvyšší rady a téměř otevřeně požadovalo jeho zrušení. Vláda tlaku neodolala a dvakrát (v letech 2007 a 2010) se o to pokusila – protlačit protiústavní zákon, který by umožnil zapisovat příjmení občanů Litvy nelitevskými písmeny. Naštěstí to Seimas nedovolil. O tom jsem napsal několik článků, které vyšly v knize Mezi gramatikou a politikou, takže se těmito otázkami už nebudeme zabývat. 56 KALBOS KULTŪRA | 86 ZÁVĚRY 1. Základy zápisu jmen a příjmení v dokladech stanovilo usnesení Nejvyšší rady Litevské republiky ze dne 31. ledna 1991 „O zápisu jmen a příjmení v pase občana Litevské republiky“. Nejdůležitější zásadou, kterou stanovilo, je zapisovat příjmení občanů Litevské republiky litevskými písmeny. 2. Usnesení se nevztahovalo na jiné doklady ani na všechny možné případy zápisu jmen a příjmení. K tomu byla zapotřebí širší pravidla nebo jiný normativní dokument. Na konci roku 1995 byla připravena ustanovení o zápisu jmen a příjmení v osobních dokladech; Jazyková komise je předala Seimasu ke schválení. V Seimasu uvázla a nebyla schválena. 3. Zápis jmen a příjmení občanů Litevské republiky v dokladech nevyvolává větší nejasnosti ani nedorozumění. Rozruch se snaží vyvolávat pouze Poláci, nespokojení s tím, že jejich příjmení se v dokladech zapisují litevskými písmeny stejně jako příjmení ostatních občanů Litvy. Námitky vznáší i Polsko – chce svou preferovanou úpravu prosadit mezistátní smlouvou a téměř otevřeně požaduje zrušení usnesení Nejvyšší rady. 4. Vláda tlaku neodolala a dvakrát (v letech 2007 a 2010) připravila protiústavní návrhy zákona, které by umožnily zapisovat příjmení občanů Litevské republiky v dokladech také nelitevskými písmeny. Seimas tyto návrhy zamítl. Lze jen doufat, že podobné návrhy neprosadí ani v současném Seimasu. LITERATURA A PRAMENY Usnesení Nejvyšší rady Litevské republiky „O zápisu příjmení, jmen a jmen po otci (patronymik) v průkazu občana Litevské republiky“, 9. května 1990, č. 199. (Valstybės žinios, 1990, č. 15–414). Usnesení Nejvyšší rady Litevské republiky „O schválení ustanovení o pasu občana Litevské republiky“, 8. listopadu 1990, č. 1–776. (Valstybės žinios, 1990, č. 33–795). Usnesení Nejvyšší rady Litevské republiky „O zápisu jmen a příjmení v pasu občana Litevské republiky“, 31. ledna 1991, č. 1–1031. (Valstybės žinios, 1991, č. 5–132). Smlouva o přátelských vztazích a dobré sousedské spolupráci mezi Litevskou republikou a Polskou republikou, 21. dubna 1994. (Valstybės žinios, 1994, č. 97–1907). P. KNIŪKŠTA. Iš vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose istorijos 57 Normativní dokumenty o občanství Litevské republiky a pasu občana, Vilnius: Migrační odbor při Ministerstvu vnitra Litevské republiky, 1993. Dopis Ministerstva spravedlnosti Litevské republiky Státní komisi pro litevský jazyk při Seimasu Litevské republiky, 18. 3. 1996, č. 01–03–345/393. Zápis N litevských vlastních jmen v „Litevské sovětské encyklopedii“, Vilnius: Hlavní redakce encyklopedií, 1986. Pokyny k transkripci příjmení, jmen a místních názvů z ruštiny do litevštiny a z litevštiny do ruštiny, Vilnius: Mokslas, 1990. Návrhy „O zápisu jmen a příjmení v pasu občana Litevské republiky“. – Jazyková kultura 63, 1992, s. 13. Ustanovení o zápisu jmen a příjmení v osobních dokladech. Projednáno a schváleno Komisí pro litevský jazyk dne 30. května 1996, protokol č. 7. Obdrženo 4. 11. 2013 Přijato 20. 12. 2013 Z dějin pravopisu křestních jmen a příjmení v dokumentech Shrnutí Základní zásady pravopisu křestních jmen a příjmení v dokumentech byly stanoveny usnesením Nejvyšší rady Litevské republiky ze dne 31. ledna 1991 o pravopisu křestních jmen a příjmení v pasech občanů Litevské republiky. Klíčová zásada stanovená v usnesení uvádí, že křestní jména a příjmení občanů Litevské republiky musí být zapisována litevskými znaky. Tatáž zásada se vztahuje i na litevské občany nelitevského původu; ti si však mohou zvolit, zda budou svá křestní jména a příjmení zapisovat s litevskou koncovkou, nebo bez ní. Usnesení se přímo vztahovalo na pasy, nepokrývalo však i ostatní dokumenty ani všechny případy zápisu osobních jmen. Zaměstnanci institucí vydávajících dokumenty, především pasových oddělení a matričních úřadů, se proto setkávali s různými otázkami. Jejich požadavky na vypracování rozsáhlejších pokynů k pravopisu křestních jmen a příjmení nebo na popis tohoto druhu s jiným názvem stále sílily. Popis byl vypracován koncem roku 1995 pod názvem „Pravidla pravopisu křestních jmen a příjmení v osobních dokladech“. Odborníci Státní komise pro litevský jazyk jej několikrát projednali; poté byl rozeslán ministerstvům a institu- 58 KALBOS KULTŪRA | 86 cím k seznámení. Návrh pravidel upravený podle obdržených připomínek byl následně znovu projednán a schválen Státní komisí pro litevský jazyk. Protože se pravidla týkají nejen jazyka, ale i právních otázek, předala je Státní komise pro litevský jazyk Seimasu ke schválení; Seimas je však neschválil. Zápis křestních jmen a příjmení v dokumentech nevyvolává větší nejistotu ani nedorozumění. Zmatek působí pouze občané polského původu, kteří jsou nespokojeni s tím, že se jejich příjmení v dokumentech zapisují litevskými znaky stejně jako příjmení ostatních litevských občanů. Nároky vznáší také Polsko, které chce svůj požadavek prosadit mezistátní dohodou a téměř otevřeně požaduje zrušení usnesení Nejvyšší rady. Vláda tlaku neodolala a několikrát (v letech 2007 a 2010) předložila protiústavní návrhy zákonů, které umožňovaly zapisovat příjmení občanů Litevské republiky nelitevskými znaky. Seimas však tyto návrhy zákonů zamítl. KLÍČOVÁ SLOVA: usnesení Nejvyšší rady, pravopis jmen a příjmení, litevské znaky, návrh pravidel. PRANAS KNIŪKŠTA Institut litevského jazyka Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius P. KNIŪKŠTA. Iš vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose istorijos 59