Probleminiai tarties klausimai „Latvių kalbos gramatikoje“

DZINTRA ŠULCE Liepājská univerzita, Lotyšsko PROBLEMATICKÉ OTÁZKY VÝSLOVNOSTI V GRAMATICE LOTYŠTINY KLÍČOVÁ SLOVA: pojem a norma ortoepie, normování slovního přízvuku, normy výslovnosti samohlásek a souhlásek, problémy výslovnosti. Důležitou součástí každého jazyka je ortoepie, která zahrnuje všechny výslovnostní systémy. Ortoepie neboli správná výslovnost je „systém dohodnutých pravidel výslovnosti; praktické dodržování těchto pravidel“ (VPSV 2007: 284). Podobně je tento termín definován také v Gramatice lotyštiny (LVG 2013: 123). Sjednocování výslovnostních norem pomáhá mluvčímu a posluchači, aby si navzájem rozuměli – je to nejdůležitější podmínka komunikačního procesu. Nedodržování výslovnostních norem a nesprávná výslovnost slov nesprávně směrují pozornost posluchače, a proto je obtížnější porozumět obsahu promluvy. Cílem článku je pojednat o současných problémech výslovnosti v Gramatice lotyštiny vydané v roce 2013 (dále jen LVG) a v dalších nejnovějších lingvistických pracích. Autoři LVG opakovaně zdůrazňovali, že obsah nové gramatiky vychází především z faktů spisovného jazyka. Uvádí se, že při zvažování obsahu gramatiky by se autoři měli „dohodnout na modelu teoretického výkladu gramatiky, metodických a technických zásadách její přípravy, [...] a přitom neztratit osobitost rozdílných názorů, hledat kompromisy a dohody a stát se účastníky společné výzkumné práce – gramatiky lotyštiny“ (Koncepcija 2008: 10). Po prostudování gramatiky však lze konstatovat, že autoři nedokázali původní záměr plně uskutečnit, a proto v díle zůstaly nevyřešené otázky; nadále se tedy bude diskutovat o tom, co lze považovat za normu spisovného jazyka. Nová gramatika obsahuje rozmanitost různých lingvistických škol, přístupů a koncepcí a předkládá odlišné interpretace jazykových jevů. Stále se nenacházejí konkrétní odpovědi na mnoho zásadních otázek nejen ortoepie, ale i dalších lingvistických oborů (je těžké posoudit, zda je to výhoda, nebo nevýhoda). Mnoho problémů praktického užívání zůstává nadále nevyřešeno. V nové gramatice se otázky správné výslovnosti probírají v kapitole „Hlavní problémy správné výslovnosti lotyštiny neboli ortoepie“ (lot. „Galvenās latviešu valodas pareizrunas jeb ortoepijas problēmas“) (LVG 2013: 123–137). Článek se zabývá těmito otázkami souvisejícími s výslovností: 1) normování slovního přízvuku; 2) normy výslovnosti samohlásek; 3) normy výslovnosti souhlásek. Nejprve bychom chtěli přehledně představit problematické případy výslovnosti intonace slabiky (přízvuku). Tyto otázky se probírají v kapitole „Suprasegmentální, neboli prozodické, jednotky jazyka“ (lot. „Valodas suprasegmentālās jeb prosodiskās vienības“) (LVG 2013: 104–106), BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DZINTRA ŠULCĖ. Probleminiai tarties klausimai Latvių kalbos gramatikoje | 2 zde se však nepředkládá nic nového, co by souviselo s výslovností. Při pojednání o přízvuku slabiky (intonaci) se diskutuje o užívání tří (resp. průtažné, klesavé či lámané) a dvou (resp. průtažné a neprůtažné) systémů přízvuků v lotyštině. Je třeba přiznat, že autorům se bohužel nepodařilo shodnout na místě slovního přízvuku v gramatice a tatáž teorie i tytéž příklady se opakují v kapitolách „Slovní přízvuk“ (lotyš. „Vārda uzsvars“) (LVG 2013: 120–122) a „Normování slovního přízvuku“ („Vārda uzsvara normēšana“) (LVG 2013: 123–125): 1. O užívání dubletních variant, např.: vienmēr // vien’mēr1 „vždy“, varbūt // var būt „možná“, diemžēl // diemžēl „bohužel“, paš’ laik // pašlaik „v současnosti“, pal’ dies // paldies „děkuji“ (srov. LVG 2013: 120; 123). 2. O jiném významu slova, který je dán přízvukem, např.: nebūt (pomocné slovo) – ne’ būt (částice), patiesi „správně“ – pa’ tiesi „ve skutečnosti“, vienādi „stejně“ – vie nādi „vždy“ (srov. LVG 2013: 120; 123). 3. O změně přízvuku v emotivní řeči (srov. LVG 2013: 121; 124). LVG, stejně jako předchozí publikace o lotyšském jazyce, uvádí všechny výjimky a upozorňuje na výslovnost mezinárodních slov a přejatých vlastních jmen, postrádáme však novější přístup. Poměrně velká pozornost je věnována vedlejšímu přízvuku (LVG 2013: 121–122), ačkoli v každodenním užívání nemá zásadní význam. Tiriant balsių ir dvibalsių vartojimą (LVG 2013: 126–133), skiriami dviejų rūšių nukrypimai nuo bendrinės kalbos tarties normų: 1) kvantitativní (rozlišování krátkých a dlouhých samohlásek); 2) kvalitativní (zaměňování různých samohlásek a dvojhlásek). Kvalitativní odchylky od norem jsou patrné jak ve slovech lotyšského původu, tak v přejatých slovech. Normy adaptace, pravopisu a výslovnosti cizích slov ve spisovné lotyštině se opakovaně měnily, a proto vznikly kvantitativní nejednotnosti v užívání. Tyto výkyvy přetrvají i v budoucnu (LVG v tomto ohledu nenabízí nic zvláštního). Slovní varianty rozlišené různou kvalitou samohlásek se nejčastěji týkají užívání úzkého a širokého e a ē a zaměňování krátkého a dlouhého o s dvojhláskou [uo]. Někdy se ve snaze usnadnit výslovnost mění zvuková stavba slova: některá samohláska se vynechá, vloží nebo přesune, např.: komandants „komendant“ (namísto a se chybně vyslovuje samohláska e), frazeoloģija „frazeologie“ (namísto e se chybně vyslovuje samohláska i), alkohols „alkohol“ (namísto o se chybně vyslovuje samohláska a), trenažieris „trenažér“ (namísto a se chybně vyslovuje samohláska e), oriģināls „originál“ (chybně se vyslovuje orgināls). Výslovnost a pravopis těchto slov lze ověřit ve Lotyšském pravopisném a výslovnostním slovníku (lotyš. Latviešu valodas pareizrakstības un pareizrunas vārdnīca) (LVP PV 1995) a v nejnovějším slovníku cizích slov Svešvārdu vārdnīcā (2008). Možná bylo při přípravě LVG třeba důkladněji zvážit a doporučit dubletní výslovnostní varianty těchto slov jak s úzkým, tak se širokým e nebo ē, u nichž se stanovená norma již dávno nedodržuje, např.: Ventspils „Ventspilis“, Zemgale „Žiemgala“, bebrs „bobr“, medūza „medúza“, mopēds „moped“, a také u tvarů přítomného času sloves první konjugace a slovesných tvarů utvořených od přítomného kmene, jejichž infinitivní zakončení je –rt, např.: dzeru „piji“, beru „sypu“, tveru „chytám“, sveru „vážím“, jādzer „je třeba pít“, jāber „je třeba sypat“, jāsver „je třeba vážit“, dzerot „při pití“, sverot „při vážení“, berot „při sypání“ (srov. LVG 2013: 126–128). 1 Tečka před slabikou označuje, že je slabika přízvučná. BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DZINTRA ŠULCE. Probleminiai tarties klausimai Lietuvių kalbos gramatikoje | 3 Na základě dříve provedených výzkumů se také v LVG zdůrazňuje, že při užívání fonémů [o], [ō] a [uo] vznikají obtíže, protože uvedené samohlásky a dvojhláska se graficky zapisují stejně, např.: ola [uola] „vejce“; opera [ōpera] „opera“; optika [optika] „optika“; oktobris [oktōbris] „říjen“, kromě toho existuje tendence nahrazovat samohlásku [o], resp. [ō] nebaltského původu lotyšskou dvojhláskou [uo], např.: sporas [spōras] se nesprávně vyslovuje [spuoras] „spory“, poras [pōras] – [puoras] „póry“, novembris [novembris] – [nuovembris] „listopad“. Zvláštní pozornost je třeba věnovat výslovnosti osobních a místních jmen; v budoucnu by měla být dále zkoumána. Aptariant priebalsių tarties normas (LVG 2013: 133–135) daugiausia dėmesio skiriama pagrindiniam priebalsio tarties variantui, kurio esminiai garsiniai požymiai geriausiai atskleidžiami izoliuotoje pozicijoje. Be pagrindinio varianto priebalsiai gali turėti antrinius variantus, kurie atsiranda tam tikroje pozicijoje ir bendrinėje kalboje yra privalomi kaip ir šalutiniai tarties variantai. Daugiausia priebalsių ir jų variantų, kitokių nei bendrinėje kalboje, ištaria atskirų tarmių atstovai. Kartais kitaip ištariami ir vartojami priebalsiai aiškintini ir kitų kalbų įtaka (ypač pastaruoju metu). V důsledku pozičních změn souhlásek nevznikají zásadní problémy s výslovností, zatímco historické změny samohlásek často vedou k odchylkám od normy, například ve tvarech druhé osoby množného čísla rozkazovacího způsobu sloves: nākt „přijít“ – nāciet! (≠nākiet!) „přijďte“, iepīrkties „koupit si“ – iepērcieties! (≠iepērkieties!) „kupte si“, augt „růst“ – audziet! (≠augiet!) „rostěte“, ale sēdēt „sedět“ – sēdiet! (≠sēziet!) „seďte“, celt „zvedat“ – celiet! (≠ceļiet!) „zvedněte“, pacieties „vytrpět“ – pacietieties! (≠paciesieties!) „vytrpte“. Při přípravě LVG měla být větší pozornost věnována dvouslabičným mužským osobním jménům druhé deklinace, jejichž kmen končí na souhlásky –t- nebo –d-, např.: Uldis, Valdis, Rūdis, Gatis, Artis, Raitis. Na jedné straně autoři gramatiky připouštějí, že „v posledních letech přibylo užívaných [genitivních] tvarů Arša (Artis), Gāša (Gatis), Raiša (Raitis), Rūža (Rūdis), Ulža (Uldis), Valža (Valdis) [...] vedlejší tvary jsou přípustné“ (LVG 2013: 137), na druhé straně autorka kapitoly gramatiky při popisu podstatných jmen druhé deklinace vyjadřuje svůj nesouhlas se změnou souhlásek již v uvedených tvarech a zdůrazňuje, že „ke změně souhlásek nedochází u dvouslabičných osobních jmen, pokud před koncovkou -is stojí souhlásky t, d: Valdis – Valda, Rūdis – Rūda, Artis – Arta, Gatis – Gata“ (LVG 2013: 359). Takové nedůslednosti v rámci jediné gramatiky nepomáhají správně osvojit normy spisovného jazyka. Ani druhá nejnovější publikace v lotyštině nepřináší nic nového, co by se týkalo výslovnosti (LV 2013). Kapitola věnovaná ortoepii v ní vůbec není. Jednotlivé otázky výslovnosti jsou pouze zmíněny při rozboru fonetických jevů souvisejících s pozičními a historickými změnami samohlásek (LV 2013: 22–32). Při úvahách o tom, jak co nejúspěšněji osvojit normy výslovnosti, byl několikrát vysloven názor, že pravopisná pravidla by se měla čas od času přezkoumávat, aby se zjistilo, zda se pravopis nezačíná zásadně lišit od výslovnosti. K uskutečnění tohoto cíle je třeba pečlivě provedených výzkumů a průzkumů. To platí i pro problematické zapisování několika hlásek jediným písmenem (e, ē ir o). Dokud se ve společnosti stále diskutuje a odkládá se vyhlášení zásadní pravopisné reformy, bylo by možné o některých problematických případech výslovnosti jednat na zasedáních Komise odborníků pro lotyšský jazyk, například kodifikovat dubletní varianty, pokud již v reálném úzu existují. Dříve se takové otázky projednávaly v Pravopisné komisi a zveřejňovaly v číslech Otázky jazykové kultury (lot. Latviešu valodas kultūras jautājumi), např. „Závěry Pravopisné komise k výslovnosti písmene o“ (lot. „Pareizrakstības komisijas atzinumi par burta o lasījumu“) (1985: 116–120) nebo Závěry Pravopisné komise k výslovnosti (lot. Pareizrakstības komisijas atzinumi par pareizrunu) (1970: 169–174). BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DZINTRA ŠULCE. Probleminiai tarties klausimai Latvių kalbos gramatikoje | 4 Odpovědi na problematické otázky týkající se výslovnosti se hledají také v Agentuře pro lotyšský jazyk – shrnuté jsou uvedeny ve sborníku Jazyková praxe: pozorování a doporučení (lot. Valodas prakse: vērojumi un ieteikumi) v oddíle „Jazykové konzultace“ (lot. „Valodas konsultācijas“) (2009–2013). Užitečný by byl také co nejpodrobnější průzkum uživatelů jazyka zaměřený na problematické otázky výslovnosti a pravopisu, neboť naposledy se takový průzkum uskutečnil až v roce 1960 (Laua 1997: 127), a proto již objektivně neodráží současné užívání jazyka. Po analýze uvedených problematických otázek lze konstatovat, že pojednání o ortoepii v LVG se neliší od dřívějších výzkumů výslovnosti a stručně opakuje již známé informace (srov. Laua 1997; Strautiņa, Šulce 2004; Strautiņa, Šulce 2009; Šulce 2005; Guļevska, Miķelsone, Porīte 2002). Hlavním normativním zdrojem pro lotyšskou výslovnost zůstává Pravopisný a výslovnostní slovník lotyšského jazyka (LVPPV 1995). Historickým výzkumům je v LVG věnováno minimum prostoru; „jen v několika málo případech je synchronní přístup doplněn diachronními poznatky“ (LVG 2013: 19), přitom právě historické údaje by při zkoumání jednotlivých otázek pomohly lépe porozumět procesům v současné lotyštině. Do budoucna by bylo třeba zvážit, jak sladit otázky probírané v LVG s předměty zaměřenými na výuku výslovnosti, které jsou zařazeny do bakalářských studijních programů vysokých škol, aby nedocházelo k rozdílným interpretacím. Vydáním LVG se kodifikuje také současná lingvistická terminologie. Rozsáhlý výzkum je jakýmsi výchozím bodem, od něhož se odvíjejí úvahy o jazyce a další zkoumání systému lotyštiny. LITERATŪRA Guļevska D., Miķelsone A., Porīte T. 2002: Pareizrakstības un pareizrunas rokasgrāmata. Latviešu valoda, Rīga: Avots. Koncepcija 2008: Latviešu valodas gramatika: koncepcija, prospekts, atsevišķu nodaļu pirmvarianti, diskusijas materiāli, Rīga: LU Latviešu valodas institūts. LV 2013: Latviešu valoda, Andreja Veisberga redakcijā. Rīga: LU Akadēmiskais apgāds. LVG 2013: Latviešu valodas gramatika, Rīga: LU Latviešu valodas institūts. LVPPV 1995: Latviešu valodas pareizrakstības un pareizrunas vārdnīca, Rīga: Avots. Laua A. 1997: Latviešu literārās valodas fonētika, Rīga: Zvaigzne ABC. Pareizrakstības komisijas atzinumi par burta o lasījumu 1985: – Latviešu valodas kultūras jautājumi 21, 116–120. Pareizrakstības komisijas atzinumi par pareizrunu 1970: – Latviešu valodas kultūras jautājumi 6, 169–174. Strautiņa V., Šulce Dz. 2009: Latviešu valodas pareizruna un pareizrakstība. Rīga: RaKa. Strautiņa V., Šulce Dz. 2004: Latviešu literārās valodas fonētika, ortoepija un ortogrāfija, Liepāja: LiePA. Šulce Dz. 2005: Daži aktuāli pareizrunas jautājumi. – Valodas prakse: vērojumi un ieteikumi 1, 101–106. VPSV 2007: Valodniecības pamatterminu skaidrojošā vārdnīca, Rīga: Latviešu valodas institūts. Svešvārdu vārdnīca, 2008, Rīga: Avots. Valodas konsultācijas 2009–2013: – Valodas prakse: vērojumi un ieteikumi, Rīga: Latviešu valodas institūts. Gauta 2014.11.04 BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DZINTRA ŠULCE. Probleminiai tarties klausimai Latvių kalbos gramatikoje | 5 ORTHOEPY AND ITS PROBLEMATIC ISSUES IN THE LATVIAN GRAMMAR Summary A significant component of any language is orthoepy, which denotes a correct pronunciation system as a whole. It is a system of conventional pronunciation norms and compliance with them in practice. The explanation of this term within this meaning can be found in the Dictionary of Key Terms in Linguistics (2007) and in the recently published Latvian Grammar (2013). Uniformity of pronunciation norms promotes the speaker’s and the listener’s mutual understanding, which is a desirable condition in the communication process. The authors of the grammar book have repeatedly stressed that the new grammar content is mainly based on literary language facts; however, language is not entirely literal (and therefore normative). Thus, the problematic issues remain and discussions thereof are likely to continue. In the new grammar book, several schools of linguistics are introduced; thus, a diversity of views and concepts, different interpretations of language phenomena can be observed. However, there are still no definite answers to several essential language issues not only in orthoepy but also in other fields of linguistics. The problematic issues in practical language use largely remain unsolved. In the new grammar book, correct pronunciation issues are discussed in the chapter “Orthoepy: the Main Problems of Correct Pronunciation in the Latvian Language”; it includes the following topics on correct pronunciation: 1. Word accent standardisation. 2. Pronunciation norms in vocalisation (in vowel and diphthong use). 3. Pronunciation norms in consonantism (in consonant use). The content of the chapter on orthoepy in the Latvian Grammar does not differ from the previous studies on correct pronunciation, but it gives only a short summary of the already known information. Therefore, the problem persists when thinking about potential solutions for successful learning of correct pronunciation rules. It is possible to admit the view that correct pronunciation and the related rules should be reviewed from time to time to see whether any significant differences between spelling and pronunciation have appeared. This requires careful researches and surveys. While the society is still discussing and avoids making radical reforms in spelling, certain problematic pronunciation cases could be discussed at the meetings of the Latvian Language Expert Commission, for example, accepting parallel versions in case they already exist in the language practice. The creation of the Latvian grammar has considerably strengthened the terminology of modern linguistics as the starting point for thinking about the language and further exploration of the Latvian language system. KEYWORDS: the concept of orthoepy and norms thereof, word accent standardisation, pronunciation norms in vocalisation and consonantism, problematic issues in correct pronunciation. DZINTRA ŠULCE Liepājas Universitate Kūrmājas prospekts 13, LV-3401 Liepāja [email protected] BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204