„Bendrinės kalbos“ samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste

DAIVA VAIŠNIENĖ Litevská univerzita pedagogických věd POJETÍ SPISOVNÉHO JAZYKA V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH LITEVSKÉ REPUBLIKY A V KONTEXTU JAZYKOVÉ POLITIKY KLÍČOVÁ SLOVA: státní jazyk, jazyková politika, spisovný jazyk, standardní jazyk, jazyková správnost. Článek pojednává o termínech označujících status a funkce litevštiny, které se používají v právních předpisech Litevské republiky a v dokumentech jazykové politiky (v zásadách jazykové politiky, usneseních Státní komise pro litevský jazyk) (státní jazyk, spisovný jazyk, správný jazyk aj.), jejich definicím a zvláštnostem užívání. Největší pozornost je věnována pojetí, funkčnosti a kontextu užívání termínu spisovný jazyk. Jsou přehledově představeny definice tohoto termínu uváděné v různých zdrojích (terminologických slovnících, Terminologické databázi Litevské republiky aj.) a pojednáno o jeho vztazích k jiným pojmům označujícím jazykový status a funkce. ÚVOD Systematičnost a přesnost definic se řadí k nejdůležitějším logickým požadavkům na kvalitní termín. Při hodnocení těchto vlastností termínů se zohledňuje jejich jednoznačnost a sémantická určitost, vědecká opodstatněnost logických vztahů mezi termíny a jejich víceméně jednotné pojmenování (Gaivenis 2014: 211, viz také 236–237). Kazimieras Gaivenis však při popisu rysů kvalitního termínu upozorňuje, že v praktické práci na terminologické normě není snadné dosáhnout jednoznačnosti a vymezení významu a že odborníci v dané oblasti mohou i dlouhodobě zavedené termíny chápat a užívat rozdílně (Gaivenis 2014: 206–207). Těmto nedostatkům terminologie se nevyhýbá ani oblast jazykové politiky – diskuse o jazykové normě, jazyce veřejných nápisů nebo pravopisu cizích vlastních jmen někdy vznikají nejen kvůli hodnocení jazykového jevu, ale také kvůli rozdílnému chápání předmětu diskuse. Je třeba uznat, že na negativní jazykové stereotypy či předsudky zakořeněné ve společnosti má velký vliv také obsahové BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 2 nevymezenosti1 a nezodpovědného užívání termínů bez jasných definic2 (k rozdílnému výkladu několika termínů jazykové politiky srov. Valotka 2015). Prací analyzujících systém pojmů a terminologii v oblasti jazykové politiky, které by se zabývaly definicemi termínů, zvláštnostmi jejich šíření či hierarchickými vztahy, není mnoho (častěji se zvažuje výběr vhodnějších ekvivalentů termínů3). Přesné definice pojmů chybějí také při řešení složitějších otázek jazykového práva – Zákon o státním jazyce (dále jen ZSJ) byl přijat v roce 1995 a tehdy ještě nebylo obvyklé rozebírat pojmy samostatně přímo v zákoně. Termíny z oblasti jazykové politiky tedy dosud nejsou v žádném právním předpisu jasně a systematicky definovány. Pravda, termíny s definicemi jsou uvedeny v návrhu ústavního zákona o státním jazyce (dále jen ÚZSJ), který se projednává a aktualizuje již více než deset let, ale stále nebyl přijat. Důležité je také to, že ZSJ, přijatý před více než dvaceti lety, nepokrývá některé současné oblasti a funkce užívání litevštiny (například ty, které souvisejí s jejím statusem úředního jazyka Evropské unie či s digitálními technologiemi), a proto je ani neupravuje ani nepojmenovává jevy s těmito oblastmi související. ZSJ vůbec nezmiňuje ani termín spisovný jazyk, který označuje jazykovou varietu nejdůležitější pro veřejný život. Akademické i veřejné diskuse o funkcích různých jazykových variet a jejich vztahu ke správnosti, identitě či individuálnímu vyjadřování přinášejí ještě více zmatku a rozporů, pokud se nedosáhne shody ohledně definice pojmu spisovný jazyk a rozsahu jeho užívání. Podle Arnoldase Piročkinase „má mnoho lidí – nejen obyčejných lidí, ale i vystudovaných filologů – o spisovném jazyce poměrně nepřesnou představu“ (Piročkinas 2011). Tento postřeh potvrzují i novější výzkumy – skutečný obsah pojmu spisovný jazyk vnímají respondenti nejednoznačně (Aliūkaitė 2011: 216), nebo se spisovný jazyk stává 1 Například se diskutuje o tom, zda pojem státní jazyk zahrnuje také nářečí (srov. „státním jazykem je litevština chápaná jako spisovný jazyk. Patří k postavení litevštiny jako státního jazyka také nářečí? Obecně vzato – ano. Zvlášť – jako by ne“ (Daujotytė 2013). Tyto pochybnosti jsou nejspíš ovlivněny také veřejnými diskusemi, v nichž se předkládá deskriptivní interpretace účelu spisovného jazyka, cíle státní jazykové politiky jsou chápány povrchně a spisovný jazyk je stavěn proti nářečím či jiným jazykovým varietám (srov. Vaicekauskienė 2010: 166; Vaicekauskienė, Sausverde 2012). Tím se vytváří konfliktní diskurz, který vnucuje ztotožňování litevštiny pouze se spisovným jazykem a rozvíjí obraz agresivní nadvlády spisovného jazyka. 2 Nevymezenost pojmu „veřejné nápisy“ vedla k rozhodnutí v soudním sporu o veřejné nápisy v jiných jazycích. V případu N-62-2354-11 „O usnesení Vilniuského krajského správního soudu ze dne 25. října 2010 ve věci správního deliktu D. G.“ se konstatuje, že definice veřejných nápisů není uvedena ani v zákoně o státním jazyce, ani v prováděcích předpisech, a proto nelze jednoznačně tvrdit, že nápisy na autobusech s označením trasy a názvem autobusového parku v jiném než státním jazyce odpovídají veřejným nápisům uvedeným v čl. 17 odst. 1 zákona o státním jazyce. Státní komise pro litevský jazyk sice termín veřejné nápisy projednala a jeho definici zařadila do Terminologické databáze, avšak dokud nebude přijat ústavní zákon o státním jazyce, v němž bude tento termín uveden s definicí, nebude otázka jeho právního statusu zcela vyřešena. 3 Plg. Cidzikaitė 2002; Valotka 2015. BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 3 lokalizovaným kódem, aplikovaným v systému regionálních variant (Aliūkaitė, Merkytė-Švarcienė 2012: 172). V kalných vodách různých termínů označujících tutéž nebo velmi podobnou věc či nevymezených pojmů lze snadno utopit podstatné znaky jevu a vynést na povrch znaky vedlejší, zaujatě interpretovat obsah pojmů a přizpůsobit jej účelovým ideologiím4, v případě potřeby ztotožnit spisovný jazyk s normovaným jazykem, zatímco jindy užívat tentýž termín pouze pro označení univerzální jazykové variety, které všichni rozumějí a kterou všichni používají. Tento článek si klade otázku, zda jsou lingvistické termíny označující status jazyka a jeho základní charakteristiky užívání, pokud se dostanou do právních předpisů a dalších dokumentů jazykové politiky, jasné a jednoznačné a zda jim tvůrci právních předpisů a jazykoví odborníci rozumějí stejně. Cílem článku je pojednat o systému, šíření a zvláštnostech užívání termínů používaných v právních předpisech a dokumentech jazykové politiky, které se tvoří odvozením od základního slova jazyk. Větší pozornost se věnuje pojetí termínu spisovný jazyk, jeho funkčnosti a kontextu užívání. Jsou přehledově představeny definice tohoto termínu uváděné v různých zdrojích (terminologických slovnících, Terminologické databance Litevské republiky)5 a pojednáno o jeho vztazích k dalším pojmům označujícím status a funkce jazyka. ZNAKY A DEFINICE POJMU SPISOVNÝ JAZYK Na základě vysvětlení6, které podal Pranas Skardžius, jenž v roce 1927 začal užívat termín spisovný jazyk, lze vyčlenit dva základní znaky pojmu spisovný jazyk: 1. Komunikační neboli znak všeobecného užívání („je to společný komunikační prostředek vzájemného dorozumívání všech Litevců, užívaný ústně i písemně pro obecné kulturní 4 Možná by jasná a jednoznačná definice toho, co tvoří obsah pojmu spisovný jazyk a kdo by měl povinnost dodržovat jazykové normy, mohla vyřešit dokonce i neustále ideologicky rozdmýchávaný spor deskriptivistů a preskriptivistů o to, zda je „litevský spisovný mluvený a psaný jazyk ‚ideálním jazykem‘, o jehož dosažení by měli usilovat všichni Litevci“ (Vaicekauskienė 2010: 166), nebo zda je schopnost mluvit správně „specifickou lingvistickou kompetencí, specifickým lingvistickým kapitálem“, který „je stejně jako ostatní druhy kapitálu – finanční, kulturní, sociální – nerovnoměrně rozdělen mezi různé sociální skupiny“ (Baločkaitė 2014). 5 Tento článek vychází především z terminografických zdrojů a právních předpisů, jeho cílem tedy nebylo předložit a hodnotit veškerou rozmanitost definic spisovného jazyka uváděných v lingvistických pracích. 6 „Dnes je jazyk, který Litevci všeobecně užívají, jak ukazuje jeho struktura a vývoj, ve skutečnosti nejvhodnější nazývat spisovným neboli obecným jazykem. Je to společný komunikační prostředek vzájemného dorozumívání všech Litevců, jazyk užívaný ústně i písemně pro obecné kulturní a civilizační potřeby života, který se zcela neshoduje s žádným litevským nářečím <...>. Tento jazyk, který vznikl z lidové mluvy, je záměrně pěstován a kultivován, aby co nejlépe vyhovoval obecnému užívání; je to kulturní jazyk.“ (Skardžius 1997: 635). Tato citace pochází z publikace „Spisovný a literární jazyk“ z roku 1974, zveřejněné v časopise Aidai (č. 8, s. 345–350). BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 4 a jazyk užívaný pro civilizační potřeby života“7 vymezuje spisovný jazyk jako jazykovou varietu odlišnou od nářečí („zcela se neshoduje s žádným litevským nářečím“)8 i od všech ostatních jazykových variet. 2. Kodifikační neboli jazykově správnostní rys („jazyk vzniklý z lidové mluvy, který je vědomě pěstován a kultivován, aby co nejlépe vyhovoval spisovnému užívání; jde tedy o jazyk kulturní“) zdůrazňuje normativní povahu spisovného jazyka. Z definice, kterou uvádí P. Skardžius, by bylo obtížné určit, kterému z těchto rysů by byla dána přednost, kdyby bylo třeba zvolit nejdůležitější charakteristiku spisovného jazyka9. Na druhou stranu je nepravděpodobné, že by taková otázka mohla vyvstat v prvních desetiletích dvacátého století, kdy litevský spisovný jazyk teprve začínal existovat jako kodifikovaná struktura a současně se rozšiřoval, upravoval a zaváděl. Ačkoli byl zvolen základ západoaukštaitského (kaunaského) nářečí, při popisu spisovného jazyka v gramatikách a dalších normativních pracích bylo třeba znovu objevit a vymezit vnitřní souvislosti jazykových jevů a doplnit mezery v systému10. Bylo tedy třeba stanovit jasná pravidla a normy vymezující rozdíly mezi spisovným jazykem a ostatními jazykovými varietami a také zahájit všeobecné šíření normovaného jazyka, především zakotvením jeho užívání v právních předpisech upravujících vzdělávání11. Ačkoli de facto získal spisovný jazyk v meziválečném období svou kulturní podobu a vymezily se hlavní oblasti jeho užívání, samotný termín neměl právní oporu a v právních předpisech se neužíval. 7 Znak všeobecnosti zdůrazňuje také Petras Jonikas, když říká, že spisovný jazyk je „jazyk určený pro potřeby kulturního a civilizačního života celého národa“ (Jonikas 1972: 2). 8 Je třeba zdůraznit, že tento přístup spisovný jazyk nijak nestavěl proti nářečím. A. Salys se naopak pohoršoval nad oddělováním spisovného jazyka od živého jazyka lidu – nářečí mělo být oporou jazykového myšlení a mělo být propojeno s výukou spisovného jazyka, čímž by se oživila jazyková intuice vzdělanců a zlepšila znalost psaného jazyka (Salys 1979: 15–16). 9 Lze souhlasit s tím, že pro P. Skardžise bylo důležité zdůraznit jednotnost jazyka jako aspekt sjednocující stát (Smetonienė, Smetona, Valotka 2016: 6); zároveň se však zdůrazňuje, že komunikační účel jazyka je neoddělitelný od jeho kvality, která pomáhá pochopit, „jak a co je třeba psát nebo říkat, chceme-li, aby nám ostatní snadno rozuměli“ (Skardžius 1997: 52). Srov. Peter Auer charakterizuje standardní jazyk třemi vzájemně se doplňujícími rysy: a) užívají jej mluvčí více než jednoho jazykového regionu; b) je považován za prestižní jazykovou varietu (H-variety) a užívá se v písemnictví; c) je předmětem kodifikace a rozvoje (Auer 2005: 8). 10 Podle A. Salise „je úkolem tvorby spisovného jazyka nalézt či vytvořit rovnováhu: co chybí, doplnit, a co je zbytečné, odstranit“ (Salys 1979: 13). 11 Taip siekta parengti visuomenę bendrinės kalbos priėmimui (plg. Smetonienė 2014). Visuotinis lietuvių kalbos vartojimas reglamentuojamas 1922 m. priimtame Pradžios mokyklų įstatyme, o kodifikuotos, taisyklingos kalbos reikalavimai nustatomi teikiant nuorodas į norminamuosius leidinius, pavyzdžiui, Pradžios mokslo departamentas prašo pradžios mokyklose remtis Jono Jablonskio gramatika: „Departamentas yra patyręs, kad lietuvių pradedamosiose mokyklose vartojama nepakankamai vienoda rašyba, tūlose mokyklose ir nepakankamai taisyklinga kalba. Pašalinti šitoms mūsų švietimo [švietimo] ydoms Pradžios Mokslo Departamentas prašo visus pradedamųjų mokyklų mokytojus ir mokytojas kaip oficialiuose raštuose, taip mokymo reikalais tesekti tomis kalbos taisyklėmis ir rašyba, kurios yra išdėstytos P. Kriaušaičio ir Rygiškių Jono Lietuvos kalbos gramatikoje (Vilniuje, 1919 metai, Lietuvių Mokslo Daugijos [Draugijos] leidiny).“ (LVŽ 1919 8: 8). BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 5 V sovětském období se podle tradice ruské lingvistiky navrhoval a zaváděl také termín spisovný jazyk, v Litvě se však tento termín neujal12. Termín navržený Pranem Skardžiem, standardní jazyk, se začal do lingvistiky vracet od 60. let 20. století (Piročkinas 2011; Pupkis 2005: 43). Všeobecné užívání termínu se ustavovalo postupně: ve Slovníku lingvistických termínů vydaném roku 1990 Kalbotyros terminų žodyne (dále jen KTŽ) jsou oba termíny uváděny jako synonyma, stále je však patrný jejich hierarchický vztah, přičemž přednost se dává spisovnému jazyku – z hesla standardní jazyk, který je definován jako národní spisovný jazyk s psanou i mluvenou formou (KTŽ 1990: 37), se odkazuje na podstatně podrobnější popis pojmu v hesle spisovný jazyk. V něm se uvádí, že spisovný jazyk, který se stal národním a získal mluvenou formu, se často označuje termínem standardní jazyk, zatímco někteří lingvisté tento termín ve všech případech užívají místo termínu spisovný jazyk (KTŽ 1990: 119). Protože KTŽ byl poměrně dlouho jediným systematickým zdrojem lingvistické terminologie, nejspíše také ovlivnil vymezení a rozšíření pojmů užívaných pro potřeby vznikající jazykové politiky. Lze předpokládat, že autoři KTŽ při výběru formulace „národní jazyk“ z definic obou termínů, které P. Skardžius navrhl jako rysy spisovného jazykanárodní jazyk13, kladou větší důraz právě na všeobecné rozšíření jazyka. Normativní rys je výslovněji uveden až v podrobné definici literárního jazyka: „vzorový, normovaný, standardní jazyk národa či lidu“ (KTŽ 1990: 119). Je třeba upozornit, že v této definici se užívá také slovní spojení standardní jazyk. Ačkoli není uvedeno jako samostatný termín, přímo souvisí s anglickým ekvivalentem spisovného (i literárního) jazyka, který uvádí KTŽ: standard language. Další strukturální složkou pojmu spisovného jazyka by mohl být normovaný jazyk. Ve slovníku se toto slovní spojení užívá při definování normy (KTŽ 1990: 134)14. V Encyklopedii litevského jazyka vydané roku 1999 Lietuvių kalbos enciklopedijoje se již uvádí pouze termín standardního jazyka (spisovný jazyk je charakterizován jako náhrada z období sovětské okupace (LKE 1999: 386). Při definování pojmu („více či méně normovaný jazyk určený pro potřeby písemností celého národa, veřejného života lidí a kultury“ (LKE 1999: 87)) se vrací k P. 12 Termino kritiką žr. Pupkis 2005: 42–43. 13 KTŽ je definován jako „společný jazyk národa, jeden z rozlišovacích znaků tohoto národa“ (KTŽ 1991: 128). 14 „Normovaný jazyk (včetně literárního) často připouští určité varianty (synonyma) a ne vždy je přísný“ (KTŽ 1990: 134). Mimochodem, taková formulace by mohla znamenat i to, že pojmy normovaný jazyk a literární jazyk nejsou zcela totožné. BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 6 Funkční vymezení jazyka užívaného pro Skardžiaus „obecné kulturní a civilizační potřeby života“ je normativní složkou pojmu vyjádřeno poměrně vágně15. V Terminologické bance Litevské republiky lze nalézt dvě definice spisovného jazyka z pozdějšího období: 1) obecnější pojetí spisovného jazyka z oblasti školství a vědy uvádí, že jde o „všeobecně užívanou jazykovou varietu, víceméně normovanou, vyznačující se nejvyšší prestiží a nejvyšším společenským statusem v jazykovém společenství, užívanou jako jazyk písemností, veřejného života, školství, kultury, médií, literatury a vzdělaných společenských vrstev. <...> Spisovná jazyková varieta se vyučuje ve školách a jako cizí jazyk se vyučuje i pro mluvčí jiných jazyků“ (LTŽ 2012). Definice klade větší důraz na to, že se tato jazyková varieta užívá všeobecně, zatímco normativní složka pojmu zřejmě není absolutní a opakuje část definice uvedené v Encyklopedii litevského jazyka (tj. „víceméně normovaná“); 2) v oblasti jazykové politiky uvádí Terminologická banka definici spisovné litevštiny obsaženou v návrhu zákona o státním jazyce: „spisovná litevština založená na pravidlech litevské slovní zásoby, gramatiky, pravopisu a interpunkce, v písemné nebo ústní podobě, určená pro potřeby veřejného života“. Tato definice zdůrazňuje spíše správnost a normativnost, zatímco rozsah užití vyjadřuje abstraktněji formulovaný účel spisovného jazyka, totiž „pro potřeby veřejného života“16. Dvojčlennost definice spisovného jazyka navržené P. Skardžiusem se tedy zachovává i v pozdějších pramenech, byť s větším důrazem vždy na jeden z obou znaků. Patrně ve snaze vyhnout se dvojznačnosti se v zákoně o státním jazyce přijatém roku 1995 termín spisovný jazyk vůbec nepoužívá; v jiných právních předpisech se funkce všeobecně užívané a/nebo normované jazykové variety vyjadřují tak, že se ke spojení litevština a státní jazyk doplňují odkazy na správnost či normativnost, a těmto pojmům se tak přisuzují charakteristické rysy spisovného jazyka17. LITEVŠTINA A STÁTNÍ JAZYK Ustanovení Ústavy Litevské republiky „státním jazykem je litevština“ spojuje tyto dva pojmy vztahem totožnosti v případech, kdy se hovoří o užívání jazyka 15 Daugiau apie termino ir apibrėžties raidą žr. Smetonienė, Smetona, Valotka 2016: 7–8. 16 Podstatu spisovného jazyka podobně vymezil Aleksas Girdenis: „Spisovný (literární) jazyk je jazykem veřejného života národa (písemnictví, školy, literatury a masových komunikačních prostředků)“ (Girdenis 2000: 316). Aldonas Pupkis klade větší důraz na funkční oblasti: jde o jazyk „užívaný k uspokojování potřeb komunikace, myšlení a politického, ekonomického a kulturního života celého národa, k vyjadřování národní identity a reprezentace“ (Pupkis 2005: 30). 17 Podle P. Skardžiuse je spisovný jazyk, máme-li na mysli jeho správnost, vhodnější a přesnější nazývat litevský jazyk, „jímž se [Litevci] nejen dorozumívají mezi sebou, ale také vyjadřují své charakteristické vlastnosti“ (Skardžius 1997: 54, 113). BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 7 ve veřejném životě Litvy. V zákoně o státním jazyce, který zakotvuje status státního jazyka, se samotná spojení státní jazyk a litevština nejčastěji užívají jako synonyma. Celkový obraz právních předpisů upravujících užívání jazyka však odhaluje známky sémantického rozlišování těchto termínů. Spojení státní jazyk v právních předpisech označuje status litevštiny (srov. článek 14 Ústavy Litevské republiky), zatímco spojení litevština rozšířené o přívlastek se běžně užívá v ustanoveních týkajících se správnosti a normování jazyka. Jinými slovy, otázky všeobecného užívání (statusu) se poměrně účelně oddělují od kodifikace a šíření: v prvním případě jde o status a užívání státního jazyka, ve druhém o vyučovací předmět, normativní užívání litevštiny apod. 18 Je pravda, že vztah pojmů státní jazyk a litevština není v právních předpisech podrobněji objasněn; je proto třeba uznat, že volba jednoho či druhého termínu je spíše intuitivní než založená na objektivních kritériích. Termín státní jazyk (v Terminologické bance Litevské republiky definovaný jako jazyk vnitřního úředního a veřejného styku země, jehož zvláštní status je zakotven ve státních zákonech (LTŽ 2012)19) je v zákoně o státním jazyce základním termínem. Pouze ve třech článcích, které pojednávají o dodržování jazykových norem a požadavcích na správný jazyk, se uvádí litevština: 1) „Článek 16. Názvy všech podniků, úřadů a organizací působících v Litevské republice se tvoří v souladu s normami litevštiny <...>“; 2) „Článek 19. Stát pečuje o prestiž správné litevštiny a vytváří podmínky pro ochranu jazykových norem <...>“; 3) „Článek 22. Litevská média (tisk, televize, rozhlas aj.) a všichni vydavatelé knih a jiných publikací jsou povinni dodržovat normy správné litevštiny.“ Odlišné znění má článek 21, který stanoví požadavky na jazykové znalosti uplatňované na pracovníky ve školství, veřejné správě a dalších oblastech a spojuje požadavky na správnost s odkazem na status: „požadavky na znalost správného státního jazyka se zahrnují do ustanovení o atestaci státních úředníků, pedagogů a pracovníků médií a vydavatelství <...>.“ 18 Toto rozšířené užívání termínů ukazuje, že argumenty Ireny Smetonienė, Antana Smetony a Audria Valotky pro odmítnutí termínu státní jazyk (s tvrzením, že se užíval pro školy, v nichž se litevština vyučovala jako státní jazyk, avšak po sjednocení programů a zavedení jediné zkoušky se termín stal nadbytečným a zůstal jen v názvu zákona o státním jazyce (Smetonienė, Smetona, Valotka 2016: 11)) nejsou opodstatněné. Je třeba upozornit, že se tento termín užívá i v jiných právních předpisech (především v Ústavě Litevské republiky) a bez něj by bylo rovněž obtížné vymezit funkci jazyka užívaného pro potřeby veřejné správy (jinými slovy státu). 19 Encyklopedie litevského jazyka uvádí méně zobecněnou definici: „jazyk oficiálně užívaný ve veřejném životě státu, ve školách, tisku i dalších médiích, státních institucích a v úředních písemnostech“ (LKE 1999: 683). BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 8 V jiných zákonech se také nejčastěji používá termín označující jazykový status, například v ustanoveních litevského zákona o vzdělávání20, která se týkají cílů vzdělávání nebo práva na vzdělání ve státním jazyce. V tomto zákoně je litevský jazyk uváděn jako vyučovací předmět ve vzdělávacích institucích v Litvě i v zahraničí („Článek 25. Lituanistické vzdělávání a možnost učit se litevsky“), zatímco při pojednávání o správnosti a normativnosti jazyka se používá spojení správný litevský jazyk: „Článek 49. <...> 2. Učitel je povinen: <...> 2) rozvíjet pevné morální, občanské, národní a vlastenecké postoje žáků, úctu k rodičům a k jejich vlastní kulturní identitě, zajišťovat rozvoj schopností osobnosti žáků, srozumitelně a jasně předávat vzdělávací obsah správným litevským jazykem, pokud právní předpisy stanoví, že se příslušný vzdělávací obsah předává v litevském jazyce.“ Aspekt statusu státního jazyka je zdůrazněn v zákoně o ochraně práv spotřebitelů (v článku 16 se uvádí, že „záruka kvality musí být ve státním jazyce“). Tento termín se používá také v kapitole XXV litevského zákoníku o správních deliktech, která pojednává o sankcích za neplnění usnesení Státní komise pro litevský jazyk v otázkách užívání a správnosti státního jazyka a pokynů úředníků Státní jazykové inspekce týkajících se užívání státního jazyka. Článek 3.282 litevského občanského zákoníku, který upravuje jazyk zápisů v matrikách, stanoví, že „zápisy v matrikách se pořizují v litevském jazyce“. Formulaci použitou v článku 9 zákona o státní službě, který stanoví požadavky na přijetí do funkcí státních úředníků a podle něhož osoba přijímaná do funkce státního úředníka musí „ovládat státní litevský jazyk“, lze považovat za nadbytečnou, protože litevský jazyk je jediným státním jazykem.21 Je zajímavé porovnat, jaké tendence při výběru a jaké rozložení termínů – označujících jazykový status, funkce apod. – jsou typické pro hlavní právní předpisy týkající se užívání jazyka v jiných státech, zejména v těch, které mají podobnou historii jazykové politiky a společenského vývoje. 20 V zákoně o vzdělávání se dále uvádí termín mateřský jazyk, který se obvykle používá při hovoření o osobách, pro něž státní jazyk není mateřštinou. V některých případech není takové rozlišování státního a mateřského jazyka (například článek 30 stanoví právo na vzdělávání ve státním i mateřském jazyce) jasné ani logické, protože pro mnoho občanů je mateřským jazykem právě jazyk státní. 21 Ve prováděcích právních předpisech – usneseních vlády a nařízeních ministrů a vedoucích institucí – výběr termínů většinou odpovídá zmíněným tendencím. Státní jazyk uvádějí zpravidla ustanovení týkající se požadavků na znalost a užívání jazyka (např. usnesení vlády Litevské republiky č. 553 ze dne 19. května 2010 „O schválení popisu postupu pro vyřizování stížností obdržených regulátorem trhu železniční dopravy“; nařízení č. EV-77 hlavního státního inspektora práce Litevské republiky ze dne 23. června 2017 „O schválení popisu postupu pro organizaci a provádění ověřování znalostí o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci na Státní inspekci práce“), zatímco litevský jazyk se častěji uvádí jako jazyk vyučovací nebo překladový. BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 9 Latvijos Respublikos valstybinės kalbos įstatyme (1999) vyrauja terminas valstybės (valstybinė) kalba (valsts valoda). Žodžių junginys latvių kalba (latviešu valoda) vartojamas rečiau – nusakant šios kalbos valstybinį statusą (1 str.), kalbant apie konkrečius kalbos vartosenos, taisyklingumo reikalavimus (23 str.) ar norminimo dalykus (pvz., asmenvardžių rašybą 19 str.) bei mokslo tyrimus (24 str.). Dažniau valstybinė kalba minima Švietimo, Aukštųjų mokyklų, Imigracijos įstatymuose, o, pavyzdžiui, Pilietybės įstatyme kalbama tik apie latvių kalbą, išskyrus piliečio priesaikos tekstą, kuriame pasižadama stiprinti latvių kaip valstybinę kalbą. Estijos Respublikos kalbos įstatyme (2011) terminas valstybės kalba (riigikeel) pasirodo tik vieną kartą, nusakant estų kalbos statusą. Kituose straipsniuose kalbama tiesiog apie estų kalbos (eesti keel) vartojimo nuostatas. Regis, Estija pratęsia Skandinavijos valstybių, kurių nacionalinės kalbos neturi valstybinių kalbų statuso, tradiciją vartoti patį kalbos pavadinimą be papildomų statuso nuorodų, o prireikus nusakyti esmines administracines ar kitokias kalbos funkcijas. Pavyzdžiui, Suomijos Respublikos kalbos įstatyme (2003) vartojamas terminas, kurį tiksliausiai atitiktų terminas nacionalinė kalba (suomių kansalliskieli / švedų nationalspråk). Švedijos Karalystės kalbos įstatyme (2009) švedų kalba minima kaip pagrindinė kalba (huvudspråk), taip pat nurodoma, kad ji oficialioji Europos Sąjungos kalba (officiellt språk). Slovėnijos Respublikos įstatyme dėl viešojo slovėnų kalbos vartojimo (2004) vartojamas oficialiosios kalbos (uradni jezik) terminas, tokį pat statusą kai kuriose savivaldybėse turi mažumų kalbos – italų ir vengrų. Lenkų kalbos įstatyme taip pat minima tik lenkų kalba (język polski22 (dar vartojamas terminas administracinė kalba (język urzędowy), nurodant kalbos vartojimo sritį). Įstatyme dėl valstybinės Slovakijos Respublikos kalbos (1995) nuosekliai vartojamas terminas valstybinė kalba (štátny jazyk). Beje, nors ir tiesiogiai nevartojamas bendrinės ar koks panašios reikšmės terminas, šio įstatymo vienuoliktasis straipsnis nurodo, kad daugumoje valstybinės kalbos vartojimo sričių valstybinė kalba turėtų būti suprantama kaip kodifikuota, taigi jai galioja taisyklingumo kriterijai. Z uvedených případů lze usuzovat, že termíny používané v právních předpisech a rozhodnutí zákonodárců zdůraznit či nezdůraznit význam jazykového statusu odrážejí nejen právní, ale také politické a sociální postoje související s upevňováním jazykového statusu ve společnosti, jakož i tradice jazykové kultivace a regulace. Jestliže tedy užívání jazyka 22 Termín státní jazyk język państwowy byl použit v dekretu přijatém v roce 1945, který upravuje užívání jazyka ve státních a samosprávných institucích (viz Dekret z dnia 30 listopada 1945 r. o języku państwowym i języku urzędowania rządowych i samorządowych władz administracyjnych). BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 10 Tradice užívání jazyka pro potřeby státu je delší a jazyková identita stabilnější, proto se častěji volí uvádět v právních předpisech samotný název jazyka, a nikoli zdůrazňovat jeho státní status. Zdá se, že právě to je zásadní důvod, proč se v zákonech Litvy (stejně jako Lotyšska a Slovenska) přiklání k termínu zdůrazňujícímu status státní jazyk namísto neutrálního pojmenování jazyka23. Ačkoli se rozsah těchto pojmů v zásadě shoduje, analýza kontextu přesto ukazuje určité sémantické rozlišení – složka všeobecného užívání a právních vztahů se častěji vyjadřuje termínem státní jazyk, zatímco požadavky na správnost či vyučovací předmět se označují pojmem litevský jazyk: při popisu vztahu spisovného a psaného (tj. úředního, užívaného v písemnostech) jazyka navrhoval P. Skardžius ponechat státní jazyk stranou a tvrdil, že v Litvě má jiné, všeobecně srozumitelné použití (Skardžius 1997: 35). Právě spojení litevský jazyk (nejčastěji upřesněné a rozšířené, např. správný litevský jazyk) se tedy v právních předpisech obvykle užívá k označení kodifikovaného jazyka. SPRÁVNÝ LITEVSKÝ JAZYK A SPISOVNÝ JAZYK V zákoně o státním jazyce se termín spisovný jazyk vůbec neužívá, čímž se předchází i ambivalenci tohoto pojmu vyplývající z interakce výše probíraných rysů – komunikačního a kodifikačního. Pravděpodobně proto se i v jiných právních předpisech při odkazování na normovaný jazyk nejčastěji volí jasnější a konkrétnější označení správný litevský jazyk, které přesněji odpovídá kodifikačnímu rysu pojetí spisovného jazyka. Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, spojení správný (litevský) jazyk se užívá v zákoně o státním jazyce a v zákoně o školství24. Jiný termín označující požadavek na kodifikovaný jazyk, normy spisovného jazyka, se užívá v zákoně o základech legislativy („Článek 14. 1. Návrhy právních předpisů se připravují v souladu s normami spisovného litevského jazyka a právní terminologií“), občanském zákoníku Litevské republiky („Článek 2.40. Tvorba názvu právnické osoby. <...> 2. Název právnické osoby musí být vytvořen v souladu s normami spisovného litevského jazyka a nesmí být tvořen pouze obecným slovem (slovy) přímo označujícím druh předmětů nebo služeb souvisejících s činností, ani pouze místním názvem, ani pouze jiným slovem, které nemá rozlišovací 23 V roce 1993 při projednávání návrhu zákona o státním jazyce Aleksandras Vanagas navrhoval, aby se tento zákon mohl jednoduše nazývat zákonem o litevském jazyce (protokol č. 21 ze zasedání Státní komise pro litevský jazyk při Seimasu Litevské republiky, které se konalo 3. června 1993). 24 V jiných právních předpisech mohou být rovněž stanoveny zvláštní jazykové požadavky vztahující se na určité oblasti užívání, například nařízením ministra školství a vědy Litevské republiky ze dne 8. března 2017 č. V–149 „O schválení předpisů pro doktorské studium“ se stanoví, že „Text disertace se píše litevsky nebo, souhlasí-li s tím výbor doktorského studia, v jiném jazyce. <...> Disertace musí být napsána správným jazykem.“ BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 11 rozlišovacího znaku“). Formulace tohoto právního předpisu byla převzata do předpisů rejstříku právnických osob („761. Správce rejstříku, který obdržel dokumenty uvedené v bodě 76 těchto předpisů, se postupem stanoveným pravidly vedení rejstříku obrátí na Státní komisi pro litevský jazyk s žádostí o konzultaci ohledně souladu názvu právnické osoby s normami spisovného litevského jazyka“). V prováděcích dokumentech jazykové politiky se spisovný jazyk rovněž užívá poměrně zřídka. V Pokynech k jazykové politice státu na období 2003–2008 (schválených usnesením Seimasu Litevské republiky ze dne 3. června 2003 č. IX-1595) se hovoří především o státním statusu jazyka a spisovný jazyk se zmiňuje při popisu vztahu kodifikované jazykové variety k nářečím, tedy se zdůrazněním rysu všeobecného užívání. Je však pravda, že termín spisovný jazyk se častěji objevuje v usneseních Státní komise pro litevský jazyk, která se přímo zabývají jazykovou kodifikací, například „O litevském pravopisu a interpunkci“ (schváleno usnesením ze dne 19. června 1997 č. 60), „O názvu společné měny Evropské unie v litevštině“ (schváleno usnesením ze dne 28. října 2004 č. N-10 (99)). SHRNUTÍ Státní komise pro litevský jazyk v roce 2015 při projednávání návrhů předložených k návrhu ústavního zákona o státním jazyce doporučila, aby se v samotném zákoně pojem standardní jazyk25 nevymezoval a aby byl ponechán konkrétnější termín vhodnější pro právní předpis, přímo spjatý s jazykovou kodifikací: norma standardního jazyka. Jinými slovy, problém definice a rozsahu pojmu standardní jazyk by nadále zůstával předmětem akademických debat o vzájemném působení jazykových variet a jejich normativnosti, tím spíše, že se znovu rozhořívají diskuse o vztahu pojmů standardní a standardní jazyk, o tom, zda je třeba odlišovat kodifikovaný jazyk od obecně užívané jazykové variety apod.26 Dokud budou pokračovat odborné diskuse, bude třeba v právních předpisech používat jiné termíny nebo popisná slovní spojení. Výběr termínů s obecným členem jazyk a jejich rozložení lze popsat podle vztahu mezi pojmy (viz Gaivenis 2015: 212). 25 Argumenty Státní komise pro litevský jazyk, že „na návrh Právního odboru Seimasu by měl být odst. 3 čl. 18, v němž je tento pojem uveden, přesunut do preambule, a vhodnější by bylo použít v ní abstraktnější pojem – kodifikovaný jazyk“ (ačkoli nejspíše právě standardní jazyk má širší význam než kodifikovaný jazyk). 26 Například, byl „standardní jazyk skutečně také určitým obdobím jejího [jazyka] vývoje, které však, stejně jako v jiných zemích, skončilo“ (Smetonienė, Smetona, Valotka 2016: 8), a bylo by možné protiklad mezi správností a územ vyřešit stanovením, že „normuje se pouze standardní jazyk. <...> Je to ideál, o jehož dosažení lze pochybovat“ (Smetona 2014). BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 12 1. Pojmy litevský jazyk a státní jazyk se užívají jako rovnocenné (totožné), je však třeba přihlížet k rozdílům v kontextu – státní jazyk v právních předpisech nejčastěji označuje status litevského jazyka, zatímco litevský jazyk se obvykle používá v ustanoveních týkajících se výuky nebo šíření jazyka. 2. Vztah pojmů litevský jazyk a standardní jazyk lze popsat jako vztah množiny a její podmnožiny – standardní jazyk je jednou z variet litevštiny. Podle toho, který aspekt – komunikační, nebo kodifikační – je zdůrazněn, lze pojem standardní jazyk chápat šířeji či úžeji. 3. Je-li zdůrazněna komunikační funkce jazyka (jeho všeobecné užívání a dorozumívání), je nejobtížnější popsat vztah mezi standardním jazykem a správnou litevštinou, založenou na kodifikaci. Porozumění tomuto vztahu je mimořádně důležitou součástí vzdělávání společnosti a vzájemného dorozumívání, protože pojetí standardního jazyka se liší nejen v lingvistických pracích. Například v regionech označují mladší lidé, zvláště vzdělanější a neztotožňující se s nářečím, jako standardní jazyk varietu, která neodráží hlavní místní nářeční rysy. Lze se domnívat, že tento pohled je také důsledkem přísné opozice standardní jazyk: nářečí, vytvořené v rámci výuky litevštiny. Jinými slovy, jazykovou varietu odlišnou od tradičního nářečí tito mluvčí řadí ke standardnímu jazyku jakožto prostředku všeobecné komunikace. Je otázkou, zda by vědecký termín regionálního dialektu označující tyto variety byl pro společnost srozumitelný a přijatelný. Dualismus termínu standardní jazyk může být překážkou dorozumění a přijetí ustanovení vymezujících normativní užívání jazyka. Možná řešení: 1) zvolit navrhovaný termín standardní jazyk (Smetonienė, Smetona, Valotka 2016), 2) vystačit si s popisnými slovními spojeními nebo pro tento účel přizpůsobit méně často užívaný pojem normativní jazyk (jazyková norma). LITERATŪRA A l i ū k a i t ė D. 2011: Jaunųjų žemaičių raiškos idealai: sąmoningosios nuostatos. – Respectus Philologicus 20 (25), 209–220. A l i ū k a i t ė D., V a l i k o n ė J. 2012: Bendrinės kalbos ir tarmės domenai. – Verbum 3, 7–20. A l i ū k a i t ė D., M e r k y t ė-Š v a r c i e n ė E. 2012: Bendrinės kalbos regionai jaunųjų lietuvių kalbos bendruomenės narių požiūriu: kompetencija ir vaizdiniai. – Kalbos kultūra 85, 155–177. BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 13 Auer P. 2005: Europe’s sociolinguistic unity, or: A typology of European dialect/standard constellations. – Perspectives on Variation – Sociolinguistic, Historical, Comparative. Sudarė Nicole Delbecque, Johan van der Auwera, Dirk Geeraerts, 7–42. Baločkaitė R. 2014: Quo vadis, lietuvių kalba? – Šiaurės Atėnai. Prieiga internete: http://www.satenai.lt/2014/09/29/quo-vadis-lietuviu-kalba/ (žiūrėta 2015 09 01). Cidz ikaitė D. 2002: Anglų kalbos terminai common language, national language, literary language, King’s language, standard language ir jų lietuviški atitikmenys. – Archivum Lithuanicum 4, 273–282. Daujotytė V. 2013: Poezijos ištarmės. – bernardinai.lt. Prieiga internete: http://www.bernardinai.lt/straipsnis/2013-06-19-viktorija-daujotyte-poezijos-istarmes/103001 (žiūrėta 2017 05 24). Girdenis A. 2000: Kalbotyros darbai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Jonikas P. 1972: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje = The formation of written standard Lithuanian in the second half of the nineteenth century, Chicago, Ill.: Pedagoginis lituanistikos institutas. LVŽ 1919: Laikinosios Vyriausybės žinios, 1919 m. liepos 1 d., Nr. 8. Prieiga internete: http://www.epaveldas.lt/object/recordDescription/LNB/C10000143886 (žiūrėta 2015 10 19). Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtas isn žodis. Piročkinas A. Kas yra bendrinė kalba? – Lietuvos aidas, 2011 m. kovo 15 d. Prieiga internete: http://aidas.lt/lt/tautos-mokykla/article/1006-03-15-kas-yra-bendrine-kalba (žiūrėta 2015 10 23). Salys A. 1979: Raštai I. Bendrinė kalba, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija. Skardžius P. 1997: Bendrinė ir literatūrinė kalba. – Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Smetona A. 2014: Kalba nėra vyžota vertybė. – Universiteto žurnalistas, 2015 m. gegužės 7 d. Prieiga internete: http://www.universitetozurnalistas.kf.vu.lt/2015/05/kalba-nera-vyzota-vertybe/ (žiūrėta 2015 09 01). Smetonienė I. 2014: Kalbos vieta valstybių politikoje: standartinių kalbų susikūrimas. – Parlamento studijos 16. Prieiga internete: http://www.parlamentostudijos.lt/Nr16/16_kalba_2.htm (žiūrėta 2015 10 29). Smetonienė I., Smetona A., Valotka A. 2016: Dėl standartinės kalbos termino. – Lietuvių kalba 10, 1–14. Prieiga internete: BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 14 http://www.lietuviukalba.lt/index.php/lietuviu-kalba/article/view/217 (žiūrėta 2015 09 01). T u m ė n a s S. 2007: Kalba ir tarmė: dvikalbystė ar tik lingvistinis dž iazas? – Acta humanitarica universitatis Saulensis 3, 142–153. V a i c e k a u s k i e n ė L. Lietuvių kalbos norminimo šimtmetis. Daug ideologijų ir šiek tiek vartosenos. – Naujasis židinys–Aidai 5–6, 165–172. V a i c e k a u s k i e n ė L., S a u s v e r d e E. 2012: Lietuvos tarmių rezervatas: socialiniai ir geografiniai tarmės mobilumo ribojimai tiesioginių tyrimų duomenimis. – Taikomoji kalbotyra (1). Prieiga internete: http://taikomojiikalbotyra.lt.azalija.serveriai.lt/1t/2012/12/lietuvos-tarmiu-rezervatas-socialiniai-ir-geografiniai-tarmes-mobilumo-ribojimai-tiesioginiu-tyrimu-duomenimis (žiūrėta 2017 05 24). V a l o t k a A. 2015: Kalbos politikos ir kalbos planavimo terminai. – Parlamento studijos 18, 84–101. ŠALTINIAI Augstskolu likums (Latvijos Respublikos aukštųjų mokyklų įstatymas). Prieiga internete: http://likumi.lv/doc.php?id=37967 (žiūrėta 2015 10 29). Dekret z dnia 30 listopada 1945 r. o języku państwowym i języku urzędowania rządowych i samorządowych władz administracyjnych (Krašto liaudies tarybos prezidiumo 1945 m. lapkričio 30 d. dekretas dėl valstybės ir savivaldybių administracinių valdžių valstybinės ir administravimo kalbos. Prieiga internete: http://isap.sejm.gov.pl/isap.nsf/download.xsp/WDU19450570324/T/D19450324L.pdf (žiūrėta 2015 10 29). Imigrācijas likums (Latvijos Respublikos imigracijos įstatymas). Prieiga internete: http://likumi.lv/doc.php?id=68522 (žiūrėta 2015 10 29). Izglītības likums (Latvijos Respublikos švietimo įstatymas). Prieiga internete: http://likumi.lv/doc.php?id=50759 (žiūrėta 2015 10 29). Keeleseadus (Estijos Respublikos kalbos įstatymas). Prieiga internete: https://www.riigiteataja.ee/akt/123032015257 (žiūrėta 2015 10 29). Kielilaki (Suomijos Respublikos kalbos įstatymas). Prieiga internete: http://www.finlex.fi/fi/laki/ajantasa/2003/20030423 (žiūrėta 2015 10 29). KTŽ 1990: Kalbotyros terminų žodynas. Sudarė Kazimieras Gaivenis, Stasys Keinys, redagavo Kazys Morkūnas, Kaunas: Šviesa. BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 15 Lietuvos Respublikos administracinių nusižengimų kodekso patvirtinimo, įsigaliojimo ir įgyvendinimo tvarkos įstatymas. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/4ebe66c0262311e5bf92d6af3f6a2e8b/MBSfYstJwG (žiūrėta 2017 06 01). Lietuvos Respublikos švietimo ir mokslo ministro 2017 m. kovo 8 d. įsakymas Nr. V-149 „Dėl mokslo doktorantūros nuostatų patvirtinimo. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/3abcb2a0049611e79ba1ee3112ade9bc (žiūrėta 2017 06 26). Lietuvos Respublikos švietimo įstatymas. Prieiga internete: http://www3.lrs.lt/pls/inter2/dokpaieska.showdoc_l?p_id=458774 (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos teisėkūros pagrindų įstatymas. Prieiga internete: https://e-seimas.lrs.lt/portal/legalAct/lt/TAP/TAIS.429713?positionInSearchResults=6&searchModelUUID=ea851780-69e9-43ec-89a9-286ed25b8520 (žiūrėta 2017 06 26). Lietuvos Respublikos terminų bankas. Prieiga internete: http://terminai.vlkk.lt/pls/tb/tb.search (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos valstybinės kalbos įstatymas. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.0B0253BB424C/TAIS_170492 (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos valstybinės kalbos konstitucinio įstatymo projektas. Prieiga internete: http://www3.lrs.lt/pls/inter/dokpaieska.showdoc_l?p_id=448209&p_tr2=2 (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos vartotojų teisių apsaugos įstatymas. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.D790096B17EE/dMEBWudMWk (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos Vyriausybės 2010 m. gegužės 19 d. nutarimas Nr. 553 „Dėl geležinkelių transporto rinkos reguliuotojo gautų skundų nagrinėjimo tvarkos aprašo patvirtinimo“. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.35260B69187F/usrRRrZiNO (žiūrėta 2017 06 26). Lietuvos Respublikos vyriausiojo valstybinio darbo inspektoriaus 2017 m. birželio 23 d. įsakymas Nr. EV-77 „Dėl žinių darbuotojų saugos ir sveikatos klausimais tikrinimo valstybinėje darbo inspekcijoje organizavimo ir vykdymo tvarkos aprašo patvirtinimo“. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/f4e2658057e311e7846ef01bfffb9b64 (žiūrėta 2017 06 26). Lietuvos vyriausiojo administracinio teismo 2011 m. gruodžio 23 d. nutarimas (byla N-62-2354-11) „Dėl Vilniaus apygardos administracinio teismo 2010 m. spalio 25 d. nutarties BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 16 D. G. administracinio teisės pažeidimo byloje“. Prieiga internete: http://eteismai.lt/byla/12488001392033/N-62-2354-11 (žiūrėta 2017 05 24). Lietuvos Respublikos vyriausiojo valstybinio darbo inspektoriaus 2017 m. birželio 23 d. įsakymas Nr. EV-77 „Dėl žinių darbuotojų saugos ir sveikatos klausimais tikrinimo valstybinėje darbo inspekcijoje organizavimo ir vykdymo tvarkos aprašo patvirtinimo“. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/f4e2658057e311e7846ef01bffb9b64 (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos Vyriausybės 2003 m. lapkričio 12 d. nutarimas Nr. 1407 „Dėl Juridinių asmenų registro nuostatų patvirtinimo“. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.9E302593CE80/MwWFezpYlh (žiūrėta 2015 12 03). Lietuvos Respublikos Vyriausybės 2010 m. gegužės 19 d. nutarimas Nr. 553 „Dėl geležinkelių transporto rinkos reguliuotojo gautų skundų nagrinėjimo tvarkos aprašo patvirtinimo“. Prieiga internete: https://www.e-tar.lt/portal/lt/legalAct/TAR.35260B69187F/usrRRrZiNO (žiūrėta 2015 12 03). LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija. Sudarė Kazys Morkūnas, redagavo Vytautas Ambrazas. 2-as patiksl. ir papild. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LTŽ 2012: Ramonienė M., Brazauskienė J., Burneikaitė N., Daugmaudytė J., Kontutytė E., Pribušauskaitė J. 2012: Lingvodidaktikos terminų žodynas, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Pilsonības likums (Latvijos Respublikos pilietybės įstatymas). Prieiga internete: http://likumi.lv/ta/id/57512-pilsonibas-likums (žiūrėta 2015 10 29). Språklag (Švedijos Karalystės kalbos įstatymas). Prieiga internete: https://lagen.nu/2009:600 (žiūrėta 2015 10 29). Valstybinės kalbos politikos 2003–2008 m. gairės (patvirtinta Lietuvos Respublikos Seimo 2003 m. birželio 3 d. nutarimu Nr. IX-1595). Prieiga internete: http://www.vlkk.lt/kalbos-politika/lietuvos-kalbos-politikos-gaires/valstybines-kalbos-politikos-2003–2008-m-gaires (žiūrėta 2015 11 02). Valstybinės lietuvių kalbos komisijos prie Lietuvos Respublikos Seimo 1997 m. birželio 19 d. nutarimas Nr. 60 „Dėl lietuvių kalbos rašybos ir skyrybos“. Prieiga internete: https://e-seimas.lrs.lt/portal/legalAct/lt/TAD/TAIS.41265 (žiūrėta 2017 06 26). Valstybinės lietuvių kalbos komisijos 2004 m. spalio 28 d. nutarimas Nr. N-10(99) „Dėl Europos Sąjungos bendrosios valiutos pavadinimo lietuvių kalboje“. Prieiga internete: BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 17 http://www.vlkk.lt/vlkk-nutarimai/nutarimai/del-europos-sajungos-bendrosios-valiu tos-pavadinimo-lietuviu-kalboje (žiūrėta 2017 06 26). Valsts valodas likums (Latvijas Republikas valstybinės kalbos įstatymas). Prieiga internete: http://likumi.lv/doc.php?id=14740 (žiūrėta 2015 10 29). Ustawa z dnia 7 października 1999 r. o języku polskim (1999 m. spalio 7 d. įstatymas dėl lenkų kalbos). Prieiga internete: http://isap.sejm.gov.pl/DetailsServlet?id=WDU19990900999 (žiūrėta 2015 11 02). Zákon Národnej rady Slovenskej republiky o štátnom jazyku Slovenskej republiky (Slovakų Respublikos Nacionalinės Rados įstatymas dėl Slovakų Respublikos valstybinės kalbos). Prieiga internete: http://www.zakonypreludi.sk/zz/1995-270 (žiūrėta 2015 10 29). Zakon o javni rabi slovenščine (ZJRS) (Slovėnijos Respublikos įstatymas dėl viešo slovėnų kalbos vartojimo). Prieiga internete: http://www.uradni-list.si/1/objava.jsp?urlurid=20043841 (žiūrėta 2015 10 29). Gauta 2017 10 04 Priimta 2017 12 08 DAIVA VAIŠNIENĖ Lietuvos edukologijos universitetas Lietuvių kalbotyros ir komunikacijos katedra T. Ševčenkos g. 31, LT-03111 Vilnius [email protected] BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 18 THE CONCEPT OF STANDARD LANGUAGE IN THE LEGISLATION OF THE REPUBLIC OF LITHUANIA AND IN THE CONTEXT OF LANGUAGE POLICY Summary The publication raises the issue of whether the linguistic terms that describe the status of language and its key usage characteristics are used in the legislation and other language-policy documents clearly and unambiguously, whether the legislators and the general public understand them equally. The goal of the article is to discuss a system of the terms that include the related word language and that are used in the legislation and language-policy documents, as well as their dissemination and usage features. A lot of attention is paid to the concept of standard language, its functionality and usage context. The definitions of this term (provided in glossaries, the Term Bank of the Republic of Lithuania) are reviewed, also its relationship with other concepts describing the status and functions of a language is discussed. Pranas Skardžius, the author of the term bendrinė kalba (standard language), distinguished two features of it: 1) The communicative, or commonly used, feature separates standard language as a language branch from all other language branches (in the broad sense, the full set of all regional, social and functional variants); 2) The codification, or correctness, feature emphasises the prescriptive nature of standard language (vs. dialects, jargon, etc.). The binarity of Skardžius’ definition, only emphasising one of the features a bit more, is also preserved in later sources: glossaries, encyclopedias. The Law on State Language does not include the standard language term at all, therefore its ambivalence is avoided. Other legislation indicating codified language usually uses a clearer and more specific definition correct Lithuanian language which more accurately reflects the codification feature of the concept of standard language. The term standartinė kalba (standard language) has not yet taken root in Lithuania but the relationship between the concepts of standard and national (or commonly used) language are more and more discussed, including whether we need to distinguish codified language from commonly used language variant (standartinė kalba vs. bendrinė kalba). The duality of the term used in both senses may be an obstacle when communicating. Several solutions are proposed to emphasise the aspect of codification: to accept the newly proposed BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 DAIVA VAIŠNIENĖ. Bendrinės kalbos samprata Lietuvos Respublikos teisės aktuose ir kalbos politikos kontekste | 19 term standartinė kalba, to work around the issue by using descriptive word combinations, or to apply a less often used concept of codified language (norms of language) for this purpose. KEYWORDS: official language, language policy, standard language, correctness. BENDRINĖ KALBA 90 (2017) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204