Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija

DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ Institut litevského jazyka ORCID id: https://orcid.org/0000-0002-7570-9132 SMĚRY VĚDECKÉHO VÝZKUMU: počítačová lingvistika, syntax a morfologie litevského jazyka. DOI: https://doi.org/10.35321/bkalba.2024.97.10 ŘÍZENÍ, NEBO PŘIMYKÁNÍ: NESOUHLASNÝ PŘÍVLASTEK VYJÁDŘENÝ GENITIVEM A PŘEDLOŽKOVÁ KONSTRUKCE KLÍČOVÁ SLOVA: syntaktické vztahy, řízení, přimykání, genitiv, neshodný přívlastek, předložková konstrukce. ANOTACE Článek přináší přehled hodnocení podřadného vztahu uvedených ve vědecké literatuře. Podrobněji se zabývá názory jiných autorů na vztahy řízení a přimykání, zejména ve sporných případech. Autorka věnuje pozornost vztahu podstatného jména v genitivu, které má funkci neshodného přívlastku, k řídícímu slovu. Samostatně pojednává o případech řízení a přimykání v tomto pádě a zároveň rozebírá otázku syntaktických vztahů v předložkových konstrukcích. ABSTRAKT Článek přináší přehled hodnocení podřadicího vztahu ve slovních spojeních, jak je prezentováno ve vědecké literatuře. Podrobněji jsou zkoumány názory dalších autorů na vztahy řízení a přimykání, zejména ve sporných případech. Autorka upozorňuje na vztah mezi podstatným jménem v genitivu, které je neshodným přívlastkem, a jeho řídícím slovem; zabývá se také případy řízení a přimykání genitivu podstatného jména. Samostatně jsou z hlediska řízení a přimykání rozebrány také předložkové konstrukce. ÚVOD Při počítačovém zpracování jazyka se někdy objevují problémy způsobené rozdílným hodnocením téhož jazykového jevu v gramatikách. Při zahájení tvorby syntaktické části Lietuvių kalbos gramatikos informacinės sistemos (LIGIS) se ukázalo, že gra- DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamas pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 209 matiky a různé práce o syntaxi hodnotí některé případy syntaktických vztahů různě. Zde bychom chtěli podrobněji prozkoumat vztah neshodného přívlastku k řídícímu slovu. Obvykle se považuje za řízení, avšak při počítačovém zpracování litevštiny se to ukázalo jako značně nepraktické. Při počítačovém zpracování litevské syntaxe se přihlíží k výzkumu valence, který se zaměřuje na „obecné možnosti spojování slov, jež odrážejí jak syntaktickou (srov. labai geras pasiūlymas, ale nikoli *labai pasiūlymas), tak logicko-sémantickou či lexikální spojitelnost slov, srov. Tėvo kepurė kabojo ant vinies, ale nikoli *Vaiko smalsumas kabojo ant vinies“ (Babickienė, Venckutė 2013: 169). Valence je, jak známo, vlastnost daná významem slova, která mu umožňuje otevřít určitý počet volných pozic, jež ve větě (nebo slovním spojení) obsazují slova a jejich tvary s určitým významem nebo jejich ekvivalenty (např. Sližienė 1994: 16; Vaičiulytė-Semėnienė 2023: 182). Valenční slovníky či jiné práce o valenci slov umožňují usuzovat na řízení u sloves (např. Sližienė 1994, 1998, 2004), přídavných jmen (např. Vaičiulytė-Semėnienė 2001) a také některých odvozených podstatných jmen (např. Vaičiulytė-Semėnienė 2023), neuvádějí však, že by bylo řízeno neshodné příslovečné určení. Při počítačovém zpracování jazyka lze řízení určitých slov (podstatných jmen, příslovcí, číslovek) zjistit na základě sémantických rysů slova, avšak řízený neshodný přívlastek nelze rozpoznat žádnými prostředky dostupnými počítači. Cílem tohoto článku je proto podrobněji prozkoumat vztah neshodného přívlastku k řídícímu slovu, tj. zvážit, zda jde o řízení, nebo přimykání, a také upozornit na syntaktické vztahy v předložkových konstrukcích a uvést, jaké řešení bude uplatněno v Lietuvių kalbos gramatikos informacinėje sistemoje. Článek má charakter kritické analýzy a je napsán deduktivní metodou. 1. TYPY SYNTaktických VZTAHŮ V RŮZNÝCH PUBLIKACÍCH Při rozboru vztahů mezi slovy tvořícími větu se obvykle rozlišují vztahy významové a syntaktické; u druhých se zpravidla vyčleňují dva hlavní typy, např.: Slova, která tvoří větu, jsou navzájem určitým způsobem propojena. Vztahy mezi slovy se obvykle dělí na dvě skupiny: 1) vnitřní neboli významové vztahy a 2) vnější (formální) neboli gramatické (syntaktické) vztahy. Vnitřní vztahy mezi slovy jsou objektivní, přirozeně existující vztahy. <...> V tradiční lingvistice 210 BENDRINĖ KALBA | 97 Vnější (formální) vztah se nazývá gramatický vztah. V lingvistice se pro něj často používá termín syntaktické vztahy. Syntaktické vztahy mohou být dvojího typu: 1) souřadicí; 2) podřadicí1 (Aliyeva 2014: 41–42). Nejvíce protichůdných názorů se patrně týká podřadných vztahů. V litevské syntaxi se podle formálního vyjádření vztahu obvykle rozlišují tři způsoby podřazování: shoda, rekce a přimykání (viz Babickienė, Venckutė 2013: 171). Pokud jde o shodu, větší neshody zřejmě nevznikají. Tento vztah se v různých publikacích popisuje velmi podobně: „Shodou se nazývá přizpůsobení připojeného tvaru slova hlavnímu podle morfologické kategorie. Tvar připojeného slova získává ukazatele kategorií pádu, čísla a rodu charakteristické pro hlavní tvar“ (Ambrazas 1986: 8); „Shodou se nazývá přizpůsobení tvaru závislého členu tvaru členu hlavního“ (LKG 1976: 11); „Shoda je takový způsob podřazení, při němž rod, číslo a pád řídícího slova určují odpovídající tvar závislého slova“ (ŽS). Snad jen v nejnovějších pracích orientovaných na západní lingvistiku se zpochybňuje shoda v pádu; za jednoznačnou se považuje pouze shoda v čísle a rodě (Holvoet 2009: 110). Když Axel Holvoet rozebírá příklad chci chutný koláč, uvádí, že podle teorie konstituentů by se tvrdilo, že pád dostává celý konstituent chutný koláč: „V závislostní gramatice je logické předpokládat, že přídavné jméno získává pádový rys od podstatného jména a toto podstatné jméno jej získává od slovesa. V syntaxi založené na struktuře konstituentů by se tvrdilo, že chutný koláč tvoří konstituent, který jako celek získává pád od slovesa“ (Holvoet 2009: 111). Autorka této práce však již dříve upozornila, že způsob popisu syntaxe nebo povaha syntaktické analýzy, které se výborně hodí k zachycení syntaktické struktury jednoho jazyka, nemusejí vystihovat syntaktické vlastnosti jiného jazyka (Šveikauskienė 2013). Vitas Labutis rovněž poukázal na tyto rozdíly, když napsal, že základní princip frázové gramatiky vytvořené Američany — popisovat jazyk pouze s ohledem na lineární strukturu věty, tedy spojovat skupiny slov do konstituentů na základě okolí slova — není pro litevštinu vhodný: „V jazyce, který nemá přísně pevný— 1 „Slova, která jsou spojována a tvoří větu, by mezi sebou měla mít určité vztahy. Vztahy mezi slovy se obvykle rozdělují na dvě části: 1) vnitřní neboli významové vztahy a 2) vnější (formální) neboli gramatické (syntaktické) vztahy. Vnitřní vztahy mezi slovy jsou objektivní vztahy existující v přírodě. <...> V tradiční lingvistice se vnější (formální) vztah nazývá gramatickým spojením. V lingvistice se mu často říká syntaktické vztahy. Syntaktický vztah se vyjadřuje ve dvou podobách: 1) souřadicí vztahy; 2) podřadicí vztahy“ (Aliyeva 2014: 41–42). DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamas pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 211 pevně gramatikalizovaný slovosled, princip okolí se v syntaxi litevštiny téměř nedá uplatnit“ (Labutis 1998: 15). Závislostní gramatika, jejímž základem je teorie valence (Tesnière 1959), byla vytvořena právě pro evropské flektivní jazyky, protože jejich struktura se zásadně liší od angličtiny. Z hlediska závislostní gramatiky „<...> úkolem syntaxe není ani tak seskupovat slova do frází jako určovat přímé vztahy mezi samotnými slovy“ (Kay, Gawron, Norvig 1994: 53). Závislostní gramatika se tedy rozšířila, protože byla pro flektivní evropské jazyky s volným slovosledem mnohem vhodnější než frázová gramatika pracující s konstituenty: Není náhodou, že závislostní gramatika nejvíce vyhovovala badatelům jazyků, v nichž je slovosled poměrně volný a pojem fráze se jeví jako méně důležitý, protože hlavní člen slovního spojení a členy na něm závislé nejsou ve větě vždy uspořádány ve stejném pořadí a mohou dokonce stát i nesousedně2 (Kay, Gawron, Norvig 1994: 55). O tom, že povaha syntaktické analýzy může být velmi různá a závisí na jazyce, píší i lingvisté z jiných zemí. Uvádí se například, že v ruštině určují mnoho pádové tvary a slovesné formy, určitou informaci může nést také slovosled, zatímco v angličtině určuje téměř vše slovosled a varianty tvarů podstatných jmen a sloves mohou při syntaktické analýze pomoci jen málo (Henisz-Dostert, Macdonald, Zarechnak 1979: 116). V angličtině se syntaktické vztahy podle koncovek určují jen ve velmi vzácných případech, například I know Danny and Toni knows me a I know Danny and Toni know me (Winograd 1983: 136). Teorie orientované především na angličtinu proto vůbec nepředpokládají získávání informací z koncovek slov, které mají při syntaktické analýze litevských vět rozhodující význam. V nejnovějších pracích o litevské syntaxi se však shoda vyjádřená koncovkami slov nepovažuje za jeden ze tří způsobů syntaktického vztahu. Rozvíjí se model zaměřený na dva typy podřadného vztahu (např. Holvoet, Judžentis 2003; Holvoet 2009). Tento model počítá jako se syntaktickými vztahy s komplementací a modifikací; shoda se v jeho rámci chápe spíše jako vztah morfosyntaktický než syntaktický, případně jako ukazatel syntaktického vztahu. Podrobněji se o tom bude pojednávat v oddílu 1.3; nyní je třeba probrat rekci a přimykání, neboť právě v jejich případě se názory patrně nejvíce rozcházejí. 2 „Není náhodou, že závislostní gramatika nejvíce oslovila badatele jazyků s relativně volným slovosledem, v nichž se pojem fráze jeví jako méně důležitý, protože řídící člen a jeho závislé členy nemusejí být vždy ve stejném pořadí, ba ani vedle sebe“ (Kay, Gawron, Norvig 1994: 55). 212 BENDRINĖ KALBA | 97 1.1. Popis rekce V některých starších pracích litevských autorů je zdůrazňován pouze rys rekce charakteristický pro sloveso, např.: „Slovesná spojení se obvykle klasifikují podle povahy řízených pádů nebo pádů s předložkou“ (Grenda 1964: 137). Později se šířeji pojednává také o rekci charakteristické pro jiné slovní druhy: Řídit mohou slova různých slovních druhů: slovesa (rozdělat oheň, bát se vlka, říci příteli, zajímat se o hudbu, sedět ve stanu, zlobit se na bratra, jít lesem, dohodnout se se sousedem), podstatná jména (boj psa s vlkem, hrnec bez uch, pytel brambor, větev stromu...), některá přídavná jména a příslovce (plný vody, příznivý dětem, vynikající tím, mnoho starostí...), číslovky (sto knih, dvojice koní, deset z vás...) <...> (Labutis 1998: 34). Zdá se, že na obecné definici rekce se víceméně shodujeme: „Rekcí se nazývá volba ohebného tvaru (obvykle odlišného) závislého slova, která závisí na valenci řídícího slova“ (Ambrazas 1986: 8); „<...> jestliže podobu závislého slova určuje vlastnost řídícího členu připojovat určitý pád, <...> jsou oba členy spojeny rekčním vztahem (Babickienė, Venckutė 2013: 172); „Řízení slov ve větě je takový vztah mezi nimi, kdy jedno slovo dostává takový tvar (pád), jaký druhé slovo na základě svého významu vyžaduje“ (Žiugžda 1960: 16); „V případě rekce vnucuje jedno slovo druhému určitý tvar, který pro ně samo není charakteristický“ (Holvoet, Judžentis 2003: 18). Názory se však liší v tom, zda jednotlivé pády chápat z hlediska rekce, nebo přimykání. Například Vitas Labutis (1998: 35) uvádí lokál jako příklad při popisu slovesné rekce: sedět ve stanu. Ve třídílné Mluvnici litevského jazyka (dále jen LKG) se píše, že „o rekci lokálu lze mluvit jen s jistou výhradou“ (LKG 1976: 12), a slovesná spojení s lokálem se probírají v části věnované přimykání. Aldona Paulauskienė naproti tomu tvrdí, že „lokál rozhodně není řízeným pádem, protože jeho význam (stejně jako význam příslovce) vůbec nezávisí na slovese, s nímž tvoří spojení“ (Paulauskienė 2002: 25). Jako argument vyvracející tvrzení, že lokál je řízený, autorka uvádí skutečnost, že pokud se v rámci slovesného spojení tento pád nahradí příslovcem, např. tam, vznikne přimykání. Ve škole se syntaktické vztahy učí určovat pomocí otázky. To, že žít kde? není rekce, by ukázala tato věta: Potom žili pěkně a šťast- DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininkų reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 213 ně. Sloveso chtít však takto použít nelze. *Oni velmi chtěli – bez doplnění není význam věty dostatečně jasný, chybí informace. Příčinou významu doplnění je „sémantická nedostatečnost slova“ (viz Vaskelaitė 2009: 81). O slovese žít nelze říci, že je sémanticky nedostatečné. Uvedená věta Potom žili pěkně a šťastně je zcela srozumitelná. Z takových příkladů by se tedy usuzovalo, že sloveso chtít řídí genitiv, zatímco sloveso žít lokál neřídí. 1.2. Popis přimykání Nejprimitivnější definici přimykání podává Narmin Aliyeva: „<...> pokud vztah mezi dvěma slovy není shoda ani rekce, jedná se o přimykání“3 (Aliyeva 2014: 43). V LKG se přimykáním „nazývá takový vztah, kdy se závislý člen připojuje k řídícímu, aniž by to řídící člen vyžadoval; formálně není vymezen, pouze logicky souvisí s řídícím členem“ (LKG 1976: 12). Podobně tento vzájemný vztah slov popisují i další autoři: „<...> přimykání je způsob vyjadřování závislostního vztahu, při němž slovo ani jeho samostatný tvar formálně nevyjadřuje syntagmatický vztah, který se určuje pouze podle významu“ (Labutis 1998: 36); „Jde o takový způsob připojování, který nesouvisí se změnou tvarů (formálně neoznačený), opírá se pouze o významové vztahy mezi slovy a není podmíněn valenční schopností (valencí) řídícího členu. Tímto způsobem se obvykle přimykají nesklonná slova nebo jejich jednotlivé nesklonné tvary: příslovce (psát správně, velmi daleko, černě strakatý, pozdě v noci), infinitivy (začal psát, právo studovat, touha zalíbit se), polopříčestí (vstali za úsvitu, vrátili se po ulehnutí)“ (Bučienė 2014: 30). Dodává se, že přimykání „bývá obvykle slabým závislostním vztahem“ (Bučienė 2014: 31), protože „přimykající se slovo není nezbytné pro význam řídícího členu (usnul při čtení, čte nahlas, pomyslel jsem si po probuzení)“ (Bučienė 2014: 31). Na slabou a silnou se ostatně dělí také rekce, např.: Rozlišuje se nutná neboli silná rekce, kdy slovesa nutně vyžadují určitý pádový tvar, který doplňuje jejich význam, a nenutná neboli slabá rekce, kdy je pro slovesa určitý pádový tvar nepotřebný, pouze fakultativní. <...> Přísnou hranici mezi silnou a slabou rekcí, stejně jako mezi slabou rekcí a přimykáním, však stanovit nelze (LKG 1976: 12). 3 „<...> pokud mezi dvěma slovy není vztah shody ani rekce, jde o vztah přimykání“ (Aliyeva 2014: 43). 214 BENDRINĖ KALBA | 97 A. Paulauskienė upozorňuje na příliš široké pojetí řízení a tvrdí, že za řízení by se měly považovat pouze případy silného řízení, zatímco slabé řízení by podle jejího názoru mělo být považováno za přiléhání: Je jasné, že pády odpovídající na otázky koho?, komu?, koho/co?, čím?, jsou řízené, protože je přímo vyžaduje sloveso ve funkci přísudku, a jsou to doplnění. Jak ale nazvat vztah nikoli objektový, nýbrž příslovečný, který existuje mezi slovesem a pádem? Vždyť příslovce vyjadřující okolnosti k sobě přiléhají <...>. Když samo podstatné jméno neoznačuje věc, nýbrž okolnost, některé pády se adverbializují. A adverbializují se nikoli řízené, nýbrž přiléhající pády, zejména lokál. Možná právě proto se rozlišují různé stupně síly řízení (silné a slabé). Lokál však rozhodně není řízeným pádem, protože jeho význam (stejně jako význam příslovce) vůbec nezávisí na slovese, s nímž tvoří spojení (Paulauskienė 2002: 25). V zásadě se tentýž názor uvádí i v nejnovější literatuře: „Z hlediska sémantických vztahů už slabé řízení není řízením, protože závislé slovo není vyžadováno“ (Judžentis 2022: 148). 1.3. Srovnání modelů popisu závislostních vztahů Jak ukazují syntaktické teorie rozvíjené v zahraničí, pracuje se v nich nikoli s pojmy řízení a přiléhání, nýbrž s pojmy komplementace a modifikace. Komplementace a modifikace se rozlišují jako dva typy syntaktického vztahu (syntaktické závislosti). Dokládá to také charakteristika Christiny Biavové, která v roce 1991 obhájila na Illinoiské univerzitě disertaci z teoretické a aplikované lingvistiky: komplementy podle ní představují prvky, které doplňují význam slov ve větě a jsou nezbytné, zatímco modifikátory jsou prvky, které ve větě nezbytné nejsou. Uvádí také následující informaci: „Modifikátory jsou obvykle příslovce a slova adjektivního charakteru. Komplementy jsou obvykle podstatná jména nebo zájmena“4 (Biava 2020). Podle tohoto pojetí by modifikace měla zahrnovat shodu a přiléhání, rozlišované v syntaxi litevštiny, a hlavním kritériem rozlišení komplementace a modifikace je to, zda je doplnění vyžadováno, či nikoli. O takovém kritériu se zmiňují i práce litevské lingvistiky: „V zahraniční lingvistice se syntaktické vztahy obvykle vymezují a třídí podle jediného kritéria – zda hlavní člen závislý člen vyžaduje, či nikoli“ (Vaskelaitė 2003: 145). 4 „Modifikátory jsou obvykle adverbiální výrazy a přídavná jména. Komplementy jsou obvykle podstatná jména / zájmena“ (Biava 2020). DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininkų reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 215 V nejnovějších pracích o syntaxi litevštiny se model popisu závislostních vztahů založený na komplementaci a modifikaci uplatňuje také při popisu závislostních vztahů v litevštině: „<...> lze rozlišit dva typy syntaktického vztahu (syntaktické závislosti): komplementaci (ang. complementation) a modifikaci (ang. modification) <...>. Toto rozlišení syntaktických vztahů lze formulovat také na základě syntaktického požadavku: komplement je syntakticky vyžadované doplnění, zatímco modifikátor vyžadován není“ (Holvoet 2009: 72). Modifikaci ilustrují příklady s přídavným jménem a příslovcem: <...> přídavné jméno zajímavá MODIFIKUJE podstatné jméno kniha. <...> Ve spojení zajímavá kniha určuje sémantický vztah mezi slovy modifikátor zajímavá; význam samotného podstatného jména kniha nevyžaduje vyjádření vlastnosti, avšak je-li vlastnost vyjádřena, je zřejmé, že ji označuje modifikátor. Podobný vztah lze pozorovat ve spojení zajímavě vypráví, v němž příslovce zajímavě charakterizuje vyprávění, avšak význam samotného slovesa vyprávět takovou charakteristiku nezahrnuje ani nevyžaduje (Holvoet, Judžentis 2003: 14–15). Před zavedením tohoto modelu bylo v syntaxi litevštiny obvyklé rozlišovat tři způsoby závislosti, tj. shodu, řízení a přiléhání; jak vyplývá z výše uvedeného popisu shody, řízení a přiléhání a jak shrnuje Ramunė Vaskelaitė ve své disertaci, při jejich klasifikaci se uplatňovala dvě kritéria: „Model závislostních vztahů uvedený v LKG [Lietuvių kalbos gramatikoje] vychází z těchto dvou kritérií: 1) kritéria požadavku na závislý člen vyplývajícího z významu hlavního členu; 2) kritéria formálního vyjádření závislého členu“ (Vaskelaitė 2009: 101). Tento model klasifikace závislostních vztahů lze znázornit schématem (viz obr. 1). Shoda a řízení mají jednu společnou vlastnost (v diagramu označenou zeleně) – doplnění se vyjadřuje tvary. Liší se tím, že při řízení je doplnění vyžadováno, zatímco při shodě nikoli. Shoda a přiléhání mají společný rys (označený fialově) – v obou případech není doplnění nezbytné. Pouze při shodě se vztah vyjadřuje tvary, při přiléhání nikoli. Model klasifikace závislostních vztahů uplatňovaný v nejnovějších pracích o syntaxi litevštiny předpokládá dva typy závislosti: komplementaci a modifikaci. Je znázorněn na obr. 2. Lze si položit otázku, který model lépe vystihuje syntaktickou stavbu litevštiny. V angličtině téměř nejsou koncovky, proto litevština 216 BENDRINĖ KALBA | 97 ŘÍZENÍ OBR. 1. Rozdělení závislostních vztahů předpokládající shodu, řízení a přimykání OBR. 2. Rozdělení závislostních vztahů předpokládající komplementaci a modifikaci V angličtině se nevyskytuje ani shoda podstatných a přídavných jmen typická pro litevštinu (viz obr. 2). Ani v genitivu nebo v množném čísle, kdy podstatné jméno získává koncovky –’s, –s’ nebo –s, nedostává přídavné jméno, které je rozvíjí, žádnou koncovku (např. big dog a big dogs). Shodou (angl. agreement) se zde někdy označuje to, co je v některých pracích o litevské syntaxi chápáno jako korelace (např. Labutis 1998: 38, DLKG 1997: 478), tj. volba tvaru přísudku podle podmětu vyjádřeného jménem, jako v uvedených příkladech Danny and Toni know me a Toni knows me. „Vztah mezi slovesem a jeho jmenným podmětem je například často označován jako systém shody, v němž určité jmenné tvary korelují s konkrétními slovesnými tvary“5 (Bowers 2001: 25). Taková korelace není ekvivalentem termínu shoda užívaného v litevské syntaxi. V akademické litevské jazykovědě 5 „Vztah mezi slovesem a jeho jmenným podmětem je například často označován jako systém shody, v němž určité morfologické tvary jména korelují s konkrétními tvary slovesa“ (Bowers 2001: 25). DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 217 gramatice se uvádí: „Shodou se spojují taková slova, která mají stejné gramatické kategorie: rod, číslo, pád“ (LKG 1976: 11). Při určování syntaktických vztahů mezi slovy v angličtině je zásadní slovosled ve větě. V litevštině slovosled téměř neposkytuje žádnou syntaktickou informaci a přímé syntaktické vztahy ve větě jsou vyjadřovány především koncovkami slov, bez ohledu na to, v jaké pozici se tato slova ve větě nacházejí. Pokud by se proto pod modifikaci zahrnulo přimykání a shoda, byla by odmítnuta určitá syntaktická data vyjádřená koncovkami, z nichž lze zjistit, ke kterému slovu se které slovo váže, přesněji řečeno, na jejichž základě lze odlišit shodné přívlastky od příslovečných určení. Rozdělení závislostních vztahů, které přesto předpokládá komplementaci a modifikaci jako dva typy, pojem shody zcela nevylučuje. Navrhuje se zde pouze chápat shodu jako morfosyntaktický, nikoli syntaktický vztah, a přesunout ji tak do jiné oblasti – morfosyntaxe. Jinými slovy se navrhuje rozlišovat syntaktické vztahy od morfosyntaktických jevů, aniž by se směšovaly (Holvoet, Judžentis 2003: 12), a oddělit pojmy „syntaktické a morfosyntaktické závislosti“ (Holvoet 2009: 118). Je pravda, že termín morfosyntax se objevil právě až v těchto pracích, tedy v pracích, které navrhují používat v litevské syntaxi dva typy závislostních vztahů – komplementaci a modifikaci. V dřívějších pracích o litevské syntaxi se tento termín nezmiňuje. Podnět či důvod nového popisu závislostních vztahů v litevské syntaxi, který se objevuje v Lietuvių kalbos gramatikos darbuose, by bylo zřejmě možné nalézt v předmluvě k prvnímu svazku této řady, Sintaksinių ryšių tyrimai: „Cílem řady je podněcovat diskusi o otázkách teoretické litevské gramatiky“ (Holvoet, Judžentis 2003: 7). 2. GENITIV PODSTATNÉHO JMÉNA Názory se rozcházejí ohledně vztahu neshodného přívlastku vyjádřeného genitivem k určovanému slovu. Morfologicky je vyjádřen genitivem podstatného jména nebo zájmena, avšak názory lingvistů se neshodují v tom, jaký syntaktický vztah je spojuje: jedni tvrdí, že jde o řízení, druzí – že o přimykání. V tomto článku se rozlišují dva případy: v jednom případě je vztah genitivu jako závislého slova k řídícímu slovu (vyjádřenému jiným podstatným jménem) vztahem řízení, v druhém – přimykání. Toto rozlišení bude podloženo argumenty. 218 BENDRINĖ KALBA | 97 2.1. Případ řízení V. Labutis uvádí mezi příklady řízení podstatných jmen také slovní spojení maišas bulvių a medžio šaka (Labutis 1998: 34), ačkoli v předchozím odstavci uvedl, že „<...> řízení není tak čistě formálním způsobem vyjadřování vztahů mezi slovy jako shoda. Řízení do jisté míry souvisí se sémantickou a syntaktickou funkcí vyjádřenou pádovým tvarem a také v různé míře závisí na lexikálním významu řídícího slova“ (Labutis 1998: 34). Ve slovním spojení maišas bulvių tomu skutečně tak je: slovo maišas, stejně jako další podstatná jména označující nádoby či míry, vyžaduje genitiv jako doplnění, avšak o slovním spojení medžio šaka to rozhodně říci nelze. K charakteristice tohoto slovního spojení se více hodí formulace přimykání, kterou například uvedl Bronius Kalinauskas: „Připojení slov přimykáním je spojení slov založené pouze na významových vztazích, které nesouvisí se změnou tvarů“ (Kalinauskas 1963: 9). B. Kalinauskas uvádí i další znak přimykání: „Někteří lingvisté považují to, čemu říkáme slabé řízení, za přimykání pádových nebo předložkových konstrukcí, protože řízená slova zde již neodpovídají na otázky předmětového pádu, nýbrž na otázky typické pro příslovečná určení či přívlastky (kdy se to stalo? – v létě, jaký prsten? – zlatý apod.)“ (Kalinauskas 1972: 4). Stejně je tomu i v tomto případě: slovo medžio odpovídá na otázku přívlastku – jaká? čí větev?, nikoli čeho větev?, jako ve spojení chtít jablko – co chtít? – zde by už šlo o řízení, stejně jako pytel brambor – pytel čeho?, nikoli *pytel jaký, čí?* LKG spatřuje řízení i ve slovních spojeních jako tėvo knyga, draugo žodžiai, aukso žiedas (LKG 1976: 16), avšak jak při pojednání o syntaktických vztazích (LKG 1976: 16), tak při popisu jmenných spojení se zdůrazňuje, že u některých podstatných jmen je genitiv nezbytný a je vyžadován jako doplnění lexikálního významu: Genitiv podstatného jména řídí taková podstatná jména, která jej vyžadují jako doplnění svého lexikálního významu. Jde o podstatná jména s významem neurčitého množství, např. truputis, dalis, mažuma, daugybė, spojení s genitivem konkrétních či abstraktních podstatných jmen; podstatná jména označující měrné jednotky množství, např. lիտras, metras, kilogramas, tona, sauja, gabalas, spojení s genitivem podstatných jmen označujících látky; podstatná jména označující nádoby nebo prostory, např. stiklinė, puodelis, maišas, statinė, butelis, spojení s genitivem podstatných jmen označujících věci, které se mají získat; podstatná jména označující skupinu či shluk stejnorodých věcí, např. būrys, pulkas, grupė, krūva, spojení s genitivem podstatných jmen označujících osoby, zvířata nebo věci (LKG: 1976: 202–203). DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamas pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 219 Genitiv mohou řídit také přídavná jména, např. hoden čeho? – pozornosti, úcty, a příslovce vyjadřující míru, např. mnoho problémů. Genitiv podstatného jména řídí také číslovky: Základní číslovky od jedenácti do devatenácti, stejně jako číslovky vyjadřující desítky, stovky, tisíce, miliony atd. a všechny číslovky souhrnné, snad s výjimkou pouze jednotky, řídí objektový genitiv, např.: deset rublů, jedenáct dní, sto žáků, tisíc obyvatel, čtvero koní. V těchto spojeních je genitiv nezbytný k doplnění lexikálního významu číslovky. Označuje objekt, jehož množství číslovka vyjadřuje (LKG 1976: 15–16). Pokud genitiv podstatného jména řídí jiný slovní druh než sloveso, stojí tento genitiv obvykle za řídícím slovem. Toto postavení často také ukazuje rozdíly ve významu slovních spojení: krabička bonbonů (může být prázdná, atributivní vztah) a krabička bonbonů (nutně obsahuje bonbony, řízení). Jde o jeden z velmi vzácných případů v litevštině, kdy je slovosled důležitý. V jednom zdroji o valenci přídavných jmen se píše: „Zařadit tvary středního rodu přídavných jmen do paradigmatu tvarů adjektivních spojení není vhodné, protože valenční vlastnosti tohoto přídavného jména se nejčastěji liší od valenčních vlastností přídavného jména“ (PŽJ). Lze s tím souhlasit jen částečně. Řízení přídavných jmen je natolik silné, že toto tvrzení neplatí, srov.: (kbelík plný vody a všude je plno vody, odpadků. Tvar středního rodu plno řídí tentýž genitiv jako jeho výchozí tvar – nominativ jednotného čísla mužského rodu plný. 2.2. Případ přimykání Vztahy vyjadřované genitivem, který plní funkci neshodného přívlastku, jsou hodnoceny různě. V LKG jsou, jak již bylo zmíněno, považovány za řízené: „Samostatnou skupinu tvoří jmenná spojení s genitivem podstatných jmen nebo slov užívaných substantivně, např. otcova kniha, přítelova slova, zlatý prsten, náš dům. V těchto spojeních je genitiv řízený podstatným jménem pádem vyžadovaným valenčním rámcem“ (LKG 1976: 16). A. Paulauskienė se tomu podivuje: „Je zajímavé, že mezi řídící slova se řadí genitiv neshodného přívlastku, který něco označuje a vyjadřuje atributivní, nikoli objektové vztahy; navíc se často užívá synonymně se shodnými adjektivy (srov. zlatý prsten a zlatý prsten, měděná brána a měděná brána, večerní zprávy a večerní zprávy)“ (Paulauskienė 2002: 25). O řízení takového genitivu pochybují— 220 BENDRINĖ KALBA | 97 —i lingvisté z jiných zemí. Například Olga Spevak v knize „Valence podstatných jmen“ (Noun Valency) píše: „Genitiv vyjadřující látku, původ, cenu nebo obsah nevyžaduje význam řídícího slova6 (Spevak 2014: 186). Autorka tedy tvrdí, že ve spojeních jako slonovina, ze slonoviny (stejně jako zlatý prsten, prsten ze zlata) řídící slovo k doplnění svého významu genitiv nevyžaduje.“ Na kritérium požadavku se zaměřuje i nejnovější literatura o vztazích závislosti – podle něj se rozlišuje řízení (komplementace) a modifikace: Autor chápe syntaktické vztahy jako jev na syntaktické rovině založený na sémantických vztazích, který se nejčastěji vyjadřuje morfologickými formami. Rozlišují se dva typy závislosti – řízení (komplementace) a modifikace. Řízením se nazývá takový syntaktický vztah, kdy jedno slovo na základě svého významu vyžaduje jiné slovo. Vztah, v němž pro dané slovo není z hlediska významu ani syntaxe nezbytný žádný doplněk, ale přesto je s ním syntakticky spojeno, se nazývá modifikace (Judžentis 2022: 135). Ačkoli se zde rozlišují pouze dva typy závislostních vztahů, jasně se říká, že pokud hlavní slovo podle svého významu určitý doplněk nevyžaduje, závislé slovo nemůže být řízeno. A. Paulauskienė také přímo uvádí, že podle kritéria požadavku je přirozenější hodnotit vztah neshodného přívlastku k řídícímu slovu jako přimykání: Vazba přimykáním ve spojení střecha domu působí mnohem přirozeněji; zužuje (jako každé slovo s atributivním významem) význam podstatného jména střecha a říká, komu patří (posesivní vztah), zatímco střecha sama takové určení vůbec nevyžaduje. Např.: Zasněžená s t ř e c h a je kluzká, lézt po ní je nebezpečné (Paulauskienė 2002: 25). Ani jiné atributivní vztahy, například vztah shodného přívlastku k řídícímu slovu, nejsou řízením, protože podstatné jméno obvykle nevyžaduje svým významem přívlastek, ať už shodný, nebo neshodný. O shodném přívlastku se to výslovně tvrdí v publikacích představujících nový model dělení závislostních vztahů. O shodném přívlastku ve slovním spojení zajímavá kniha se například říká: „Význam podstatného jména v žádném případě nevyžaduje, aby byl tento příznak vyjádřen; tento příznak není nezbytným prvkem pro pochopení významu podstatného jména“ (Holvoet, Judžentis 2003: 14). Zdá se, že není důvod tuto vlastnost v případě neshodného přívlastku popírat. 6 „Genitiv vyjadřující látku, původ, cenu nebo obsah nevyžaduje význam řídících podstatných jmen“ (Spevak 2014: 186). DAIVA ŠVEKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 221 V akademické gramatice, kde se uvádí, že přimykání je takový vztah, při němž se závislý člen připojuje k řídícímu, aniž by to řídící vyžadoval, se zároveň tvrdí, že v praxi se za přimykání často považuje takový vztah, při němž se „k řídícímu členu připojuje nesklonný tvar“ (LKG 1976: 12). Jmenná spojení s genitivem se hodnotí jako případy řízení, uvádějí se však také příklady přimykání skloňovaných tvarů. Například se píše, že přimykání je nejtypičtější pro příslovce, dále se však dodává: „Příslovcům svou funkcí a vztahem k řídícímu slovu odpovídají pády s příslovečným významem“ (LKG 1976: 17). V uvedeném příkladu šią naktį lijo je podstatné jméno naktį skloňovaným tvarem, který se přimyká ke slovesu jako časové určení. Takový akuzativ s příslovečným významem se ve své podstatě nijak neliší od genitivu ve funkci neshodného přívlastku – jde o skloňovaný tvar, který řídící člen slovního spojení nevyžaduje. Přimykají se, nikoli řídí, i jiné pády vyjadřující místní určení, například lokál a instrumentál některých slov označujících místo (např. patvoriais, paežere, paupiu). 3. PŘEDLOŽKOVÉ KONSTRUKCE Někdy lze najít tvrzení, že pád řídí také předložka. „Ve Všeobecné litevské encyklopedii“ se uvádí: „V litevštině pádové tvary nejčastěji řídí slovesa (např. matau namus, noriu duonos), předložky (např. prie lango, per jūrą“ (VLEₑ). O řízení předložkami hovoří také A. Holvoet: „<…> předložková spojení jsou nejvýraznějšími příklady pádového řízení“ (Holvoet 2009: 115). V mnohem starších pramenech se však již uvádí: „Řízením předložkou <…> se nazývá připojování slov k slovům, která je řídí, prostřednictvím různých předložek“ (Kalinauskas 1961: 33). V akademické gramatice litevského jazyka se píše: „Dvě nebo více slov se samostatným lexikálním významem, která jsou do větné stavby začleněna přímým syntaktickým vztahem, se nazývají syntaktická slovní spojení. <…> Spojení mohou tvořit pouze slova se samostatným lexikálním významem: slovesa, podstatná jména, přídavná jména, číslovky, zájmena a příslovce“ (LKG 1976: 9). Předložka není samostatným slovním druhem, nýbrž pouze pomocným slovem, které vyjadřuje vztahy mezi slovy ve větě nebo slovním spojení; velmi jasně to říká V. Labutis: „V litevštině se <…> vztahy mezi slovy vyjadřují především jejich tvary (zejména pády), potom pomocnými slovy (předložkami a spojkami) a teprve nakonec slovosledem“ (Labutis 1998: 25). V. Labutis nesouhlasí s tvr- 222 BENDRINĖ KALBA | 97 zením, že předložka řídí pád: „Není tedy vhodné nazývat řízením vztah tvaru předložkového, nesamostatného slova k pádu. Pokud se má za to, že předložka řídí pád <...>, pojem řízení předložkou se stává dvojznačným: pád s předložkou řídí jak sloveso (nebo jiné slovo), tak i sama předložka „řídí“ tentýž pád“ (Labutis 1998: 35). V Informačním systému gramatiky litevského jazyka se tedy budeme držet stanoviska, které je v litevské lingvistice zakořeněno již dlouho, že předložka pád neřídí. Řídí-li sloveso několik pádů, jsou všechny stejně potřebné – dovanoti kam? ką? Používá-li se předložka s několika pády (už – ko?, ką?; po – ko?, ką?, kuo?), vyskytuje se ve větě vždy jen s jedním z nich; který pád to bude, určuje sloveso, nikoli sama předložka. Předložkové spojení může být stejně jako pád buď řízeno, nebo přimykáno k řídícímu členu slovního spojení: je-li potřebné k doplnění významu slova, je řízené; připojuje-li se ke slovu, aniž by je toto slovo vyžadovalo, jde o přimykání. Ve slovním spojení rašo laišką bychom tedy rozpoznali řízení, zatímco ve spojení rašo į Vilnių přimykání. Příklady řízení předložkou uvedené ve VLEₑ jsou předložková spojení, která mohou být jak řízená, tak přimykavá: prie lango – Jonas ilgai stovėjo prie lango ir mąstė je přimykání, protože sloveso stovėti nevyžaduje předložkové spojení prie + kilmininkas, existují však slova, která je vyžadují, např. privažiuoti: automobilis privažiavo prie sankryžos ir sustojo. Takových příkladů lze nalézt více: předložkové spojení į + galininkas se přimyká ke slovu siųsti (siųsti į Vilnių, į Lietuvą, į užsienį), avšak je řízeno slovem panardinti (panardinti į vandenį, į alyvą) atd. ZÁVĚRY 1. Genitiv podstatného jména, který je s jiným podstatným jménem spojen přímým syntaktickým vztahem, může být jak řízený, tak k němu přimykavý. Závisí to na významu řídícího slova: podstatná jména vyjadřující míru, číslovky a některé další slovní druhy vyžadují doplnění, a genitiv je proto řízený. Podstatné jméno nevyžaduje neshodný přívlastek, stejně jako nevyžaduje přívlastek shodný; neshodný přívlastek vyjádřený genitivem se tedy přimyká. 2. Existují názory, že předložka řídí pád. V litevské syntaxi se však již dlouho prosazuje stanovisko, že syntaktickými vztahy mohou být spojeny pouze samostatné slovní druhy. Předložka je pomocným slovním druhem, který podrobněji vyjadřuje vztah mezi slovy se samostatným významem. DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 223 LITERATURA A PRAMENY Aliyeva Narmin 2014: A View on the Syntactical Relations. – American Journal of Linguistics 3(2), 41–45. Ambrazas Vytautas 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4–44. Babickienė Zofija, Venckutė Regina 2013: Kalbos mokslo pagrindai: vadovėlis, Vilnius: Mykolo Romerio universitetas. Balkevičius Jonas 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Biava Christina 2020: What is the Difference between Modifier and Complement? Prieiga internete: https://www.quora.com/What-is-the-difference-between-modifier-and-complement. Bowers John 2001: Syntactic Relations. Prieiga internete: https://conf.ling.cornell.edu/bowers/SyntRelCompl.pdf. Bučienė Laimutė 2014: Lietuvių kalbos sintaksė. Teorija ir praktika: mokomoji knyga, Vilnius: Lietuvos edukologijos universiteto leidykla. DLKG 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Grenda Česys 1964: Dėl veiksmažodinių junginių klasifikacijos. – Lietuvos TSR aukštųjų mokyklų mokslo darbai. Kalbotyra 10, 137–142. Henisz-Dostert Božena, Macdonald Ross R., Zarechnak Michael 1979: Machine Translation. – Trends in Linguistics. Studies and Monographs 11, ed. W. Winterk, Hague, Paris, New York: Mouton Publishers. Holvoет Axel 2009: Bendrosios sintaksės pagrindai, Vilnius: Asociacija „Academia Salensis“. Holvoet Axel, Judžentis Artūras 2003: Sintaksinių ryšių tipai. – Lietuvių kalbos gramatikos darbai 1: Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Judžentis Artūras 2022: Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose. – Bendrinė kalba 95, 133–161. Kay Martin, Gawron Mark, Norvig Peter 1994: Verbmobil: A Translation System for Face-to-Face Dialog, Stanford: CSLI. Kalinauskas Bronius 1961: Žodžių junginys kaip sintaksės objektas. – Tarybinė mokykla 5, 31–39. Kalinauskas Bronius 1963: Žodžiai ir žodžių junginiai sakinyje. – Kai kurie gramatikos ir stilistikos klausimai: medžiaga mokytojui, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla. Kalinauskas Bronius 1972: Lietuvių kalbos žodžių junginių sintaksė: mokymo priemonė, Vilnius: Valstybinis pedagoginis institutas. Labutis Vitas 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. 224 BENDRINĖ KALBA | 97 LIGIS – Informační systém gramatiky litevského jazyka. Dostupné na internetu: https://ligis.lki.lt. LKG 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3, Vilnius: Mokslas. P a u l a u s k i e n ė A l d o n a 2002: Oddělení syntaxe od morfologie v lingvistice 20. století. – Studie jazyků 3, 23–26. PŽJ – Připojovací slovní spojení. Dostupné na internetu: https://mokslai.lietuviuzodynas.lt/lietuviu-kalba/prijungiamieji-zodziu-junginiai. S i r t a u t a s V y t a u t a s 1978. Pagrindinių sakinio dalių derinimas, Vilnius: Lietuvos TSR aukštojo ir specialiojo vidurinio mokslo ministerijos Leidybinė redakcinė taryba. S l i ž i e n ė N i j o l ė 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. S l i ž i e n ė N i j o l ė 1998: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 2(1), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. S l i ž i e n ė N i j o l ė 2004: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 2(2), Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. S p e v a k O l g a 2014: Noun Valency in Latin. – Noun Valency, ed. O. Spevak, Amsterdam / Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 183–213. Š v e i k a u s k i e n ė D a i v a 2013: Syntaktická přitažlivost slov. – Acta Linguistica Lithuanica 69, 130–153. T e s n i è r e L u c i e n 1959: Éléments de syntaxe structurale, Paříž: Klincksieck. V a i č i u l y t ė - S e m ė n i e n ė L o r e t a 2001: Valence přídavných jmen v litevštině: doktorská disertace, Vilnius: Vydavatelství Univerzity Vytautase Velikého. V a i č i u l y t ė - S e m ė n i e n ė L o r e t a 2023: „Prie raišūs“, „prieraišumas“ valent­ingumas dabartinėje lietuvių (rašto) kalboje. – Acta Linguistica Lithuanica 88, 181–205. Prieiga internete: https://www.lituanistika.lt/content/103312. V a s k e l a i t ė R a m u n ė 2009: Sintaksinių ryšių modeliai lietuvių kalbos sintaksėje: daktaro disertacija, Kaunas: Vytauto Didžiojo universiteto leidykla. V a s k e l a i t ė R a m u n ė 2003: Lietuvių kalbos daiktavardiniai junginiai sintaksinių ryšių požiūriu. – Acta Linguistica Lithuanica 48, 143–158. VLEe – Všeobecná encyklopedie litevského jazyka. Dostupné na internetu: https://www.vle.lt/straipsnis/valdymas-1/. W i n o g r a d T e r r y 1983: Language as a Cognitive Process 1: Syntax, London: Addison-Wesley Publishing Company. Ž i u g ž d a J u o z a s 1960: Lietuvių kalbos gramatika 2: Sintaksė, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla. ŽS – Vztahy mezi slovy. Dostupné na internetu: http://www.šaltiniai.info/index/details/606. Doručeno 2023-12-13 Přijato 2024-11-04 DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 225 DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ ŘÍZENÍ NEBO PŘIMYKÁNÍ: GENITIV JAKO NESOUHLASNÝ PŘÍVLASTEK A PŘEDLOŽKOVÁ KONSTRUKCE S h r n u t í Při diskusi o syntaktických vztazích v nejobecnější rovině se názory obvykle příliš neliší. Všichni uznávají, že shoda je takovým podřadným vztahem, při němž závislé slovo přejímá tvary řídícího slova (rod, číslo, pád). Neshody vznikají při vymezování řízení. Existují různé názory na řízení lokálu: od uvádění příkladů tohoto pádu v oddílu o řízení až po kategorické tvrzení, že lokál nelze řídit. Ve většině publikací se přimykání definuje jako vztah, při němž se závislé slovo připojuje k řídícímu slovu, které si je nevyžaduje a připojené slovo není pro jeho význam nezbytné. V pracích zastupujících západní lingvistiku nebo se jí orientujících se rozlišují dva typy podřadnosti – doplnění a modifikace. Kritériem jejich vymezení je, zda je doplnění vyžadováno, či nikoli. Požadavek na doplnění vyplývá ze sémantické nedostatečnosti slova. V syntaxi litevského jazyka se rozlišují tři typy vztahů: řízení, shoda a přimykání. Vzhledem k rozdílným názorům na podřadné vztahy se různě hodnotí také vztah nesouhlasného přívlastku k řídícímu slovu. Obvykle se považuje za řízení, avšak podstatné jméno v genitivu v tomto případě není nutné k doplnění významu jiného slova (podstatného jména). Proto, definujeme-li řízení jako vztah, který předpokládá požadavek, je třeba za řízení považovat pouze vztah některých podstatných jmen (označujících míru či objem) ke genitivu, zatímco vztah nesouhlasného přívlastku k řídícímu slovu je třeba hodnotit jako přimykání. Předložková konstrukce může být, stejně jako pády, řízena řídícím slovem nebo se k němu přimykat; například předložková konstrukce to+accusative je ve slovním spojení dip in water řízena, zatímco ve slovním spojení send to Vilnius se přimyká. Předložka nemůže řídit pád, protože syntakticky spojená mohou být pouze plnovýznamová slova. Jestliže sloveso řídí několik pádů, všechny jsou stejně nezbytné a mohou se vyskytovat v jedné větě – dovanoti ką? (give what? – akuzativ) kam? (to whom? – dativ). Jestliže se předložka pojí s několika pády (už – behind+ genitiv, for+ akuzativ; po – after+ genitiv, what+ akuzativ, under+ instrumentál), 226 BENDRINĖ KALBA | 97 vždy se užívá pouze s jedním pádem a o tom, který pád se použije, rozhoduje sloveso, nikoli samotná předložka. KLÍČOVÁ SLOVA: syntaktické vztahy, řízení, přimykání, genitiv, neshodný přívlastek, předložkové konstrukce. DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ ŘÍZENÍ, NEBO PŘIMYKÁNÍ: NESHODNÝ PŘÍVLASTEK VYJÁDŘENÝ GENITIVEM A PŘEDLOŽKOVÁ KONSTRUKCE S h r n u t í Při obecném popisu syntaktických vztahů se názory obvykle příliš neliší. Všichni uznávají, že shoda je takový typ závislostního vztahu, při němž závislé slovo přejímá tvary řídícího slova (rod, číslo, pád). Neshody vznikají při vymezování řízení. Na řízení lokálu se nahlíží různě: někde jsou příklady tohoto pádu uváděny v oddíle o řízení, jinde se zastává striktní názor, že lokál řízen být nemůže. Přimykání je ve většině publikací definováno jako vztah, v němž se závislý člen připojuje k řídícímu, aniž by si to řídící člen vyžadoval, a přimykající se slovo není nezbytné pro význam řídícího členu. V pracích zastupujících západní lingvistiku nebo se jí inspirujících se rozlišují dva typy závislostního vztahu – komplementace a modifikace. Kritériem jejich rozlišení je požadavek na doplnění, nebo jeho absence. Požadavek na doplnění vyplývá ze sémantické neúplnosti slova. V litevské syntaxi se rozlišují tři způsoby závislosti: řízení, shoda a přimykání. Názory na závislostní vztahy se liší a rozdílně se hodnotí také vztah neshodného přívlastku k rozvíjenému slovu. Obvykle se považuje za řízení, avšak podstatné jméno v genitivu v tomto případě není potřebné k doplnění významu jiného slova (podstatného jména). Pokud tedy řízení chápeme jako vztah, který předpokládá požadavek na doplnění, měli bychom za řízení považovat pouze vztah některých podstatných jmen (označujících míru či objem) k genitivu, zatímco vztah neshodného přívlastku k rozvíjenému slovu je třeba hodnotit jako přimykání. DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ. Valdymas ar šliejimas: kilmininku reiškiamas nederinamasis pažyminys ir prielinksninė konstrukcija 227 Předložková konstrukce může být stejně jako pád řízena hlavním členem slovního spojení nebo k němu připojena adjunkcí, např. předložková konstrukce do + akuzativ ve slovním spojení ponořit do vody je řízena, zatímco ve slovním spojení poslat do Vilniusu je připojena adjunkcí. V litevské syntaxi se předpokládá, že předložka neřídí pád; syntaktickými vztahy jsou spojena pouze slova se samostatným významem. Řídí-li sloveso několik pádů, jsou všechny stejně potřebné a mohou se vyskytovat v jedné větě současně – darovat komu? co? Pokud se předložka pojí s několika pády (za – koho? co?; po – koho? co? čím?), vyskytuje se ve větě vždy jen s jedním z nich; který to bude, určuje sloveso, nikoli sama předložka. KLÍČOVÁ SLOVA: syntaktické vztahy, řízení, adjunkce, genitiv, neshodný přívlastek, předložkové konstrukce. DAIVA ŠVEIKAUSKIENĖ Institut litevského jazyka ul. Petro Vileišio 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 228 BENDRINĖ KALBA | 97