Šakynos tarmės kirtis ir priegaidė

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA PŘÍZVUK A INTONACE V ŠAKYNÉ1 A. JONAITYTĖ Přízvuk Přízvuk slova § 1. Slovní přízvuk v šakynském nářečí je mnohem stálější než v litevském spisovném jazyce, protože v důsledku zákona o všeobecném stahování přízvuku může být pouze na začátku nebo uprostřed slova. Na koncovce je přízvuk jen tehdy, když má přízvučná koncová slabika stoupavou (akutovou) intonaci, např.: sg. dat. drū́tām~driūtām, kietām~kietām, pl. dat. daigām~daigām, galvōm~galvōm… § 2. V určitých případech má slovo více než jeden přízvuk. Jeden přízvuk — první od začátku slova — je pak silnější než ostatní, tedy hlavní, zatímco ostatní jsou vedlejší, např.: rū́kštė, lė́~rugštelė, šùrbė, lė́~siurbėlė, ùšpakālis~užpakalis… V šakynském nářečí se vyskytují tytéž druhy hlavního a vedlejšího přízvuku, jaké jsou popsány v disertaci V. Grinaveckise2, proto se v této práci užívají stejné termíny jako v uvedené disertaci. Druhy hlavního přízvuku se nijak neliší od těch, které popsal Grinaveckis; poněkud odlišné jsou různé případy vedlejšího přízvuku, a proto je třeba podrobněji je prozkoumat. § 3. Vedlejší starý koncový přízvuk se v nářečí vyskytuje v těchto případech: 1. Když se přízvuk stahuje z dlouhé koncovky na kmen (dlouhý nebo krátký), např.: drėbulė, kó:sul’īs~kosulys, kratinīs~kratinys, pl. nom. laš,āi~lašai, vāik,āi~vaikai; 2. Nejčastěji u dvojslabičných slov, když se přízvuk stahuje z krátké koncovky na krátký kmen, např.: lāką~laką (prkénko, na něž usedají včely před česnem, tj. před otvorem, kterým včely vnikají do úlu; samotný otvor se nazývá česno), nāgą~nagą (kopyto zvířete), rāsą~rasą, pl. ak. žāl,ēs~žalias; 3. Po zkrácení koncovek jednotného čísla vokativu zdrobnělých a mazlivých podstatných a přídavných jmen se přízvuk stahuje z přízvučné koncovky 1 „Přízvuk a intonace šakynského nářečí“ je částí rozsáhlejší připravované práce o šakynském nářečí. 2 Vladas Grinaveckis, Šiaurės vakarų dünininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida, rankraštis, Vilnius, 1956. 109 do první slabiky, zatímco na původním místě zůstává zřetelně slyšitelný vedlejší starý koncový přízvuk, např.: kàrv,à:t~karvaitė, mėrgužė:l~mergužėlė, šun,ė:l~šunėlį, tèt,ė:t~tetytė „tėtytė“, vaik,ùk~vaikiuk, senùt~senutė. Je však třeba říci, že starý vedlejší koncový přízvuk nářečí není tak silný a pravidelný jako v severozápadním aukštaitském šiaulském nářečí, které leží dále na jih, nebo v sousedních žemaitských nářečích. V šakynském nářečí je s výjimkou zmíněných zkrácených vokativů poměrně slabý a fakultativní. V souvislé řeči se vyskytuje i při promluvě téhož člověka jednou, jindy v téže situaci nikoli. Častěji se objevuje v dlouhé koncovce, v krátké méně často. Navíc se ve starší mluvě vyskytuje celkově častěji, třebaže i tam pouze fakultativně. § 4. Víceslabičná slova II. přízvukové třídy s hlavním zataženým přízvukem v první slabice mají v předposlední slabice za určitých okolností vedlejší zatažený přízvuk. Vyskytuje se v nářečních víceslabičných slovech II. přízvukové třídy v těchto případech: 1. U tříslabičných slov, jestliže je poslední slabika krátká a předposlední dlouhá, např.: mn. č. gen. bàl,ąndžùs~balandžius, kàm,àntus~kamantus, šàld,àines~saldainės „saldainius“, vàršk,ė:čus~varškėčius…; 2. U slov o více než třech slabikách nezáleží na délce předposlední slabiky — vedlejší zatažený přízvuk má i krátká slabika, např.: mn. č. gen. bàrazù:kùs~baravykus, dàrbin,įnkùs~darbininkus, gvàiz-dik,ùkus~gvaizdikiukus, vàkar,ėlùs~vakarelius. Takový vedlejší přízvuk je rovněž slyšitelný nezřetelně a ne vždy, zvláště u tříslabičných slov. Je také fakultativní. Zřetelněji je slyšet při pečlivější výslovnosti slova. U víceslabičných slov se vedlejší zatažený přízvuk vyskytuje častěji. Vedlejší zatažený přízvuk mají slova II. přízvukové třídy s dvojím přízvukováním v té slabice, do níž lze zatáhnout i hlavní přízvuk, např.: mn. č. gen. agūonas || àg,ùonas~aguonas, avìetes || àv,ìetes~avietes; sg. instr. balàndžù || bàl,àndžù~balandžiu, sijõ:nu || sìj,õ:nu~sijonu… Takový vedlejší přízvuk vznikl tehdy, když se hlavní zatažený přízvuk začal z předposlední slabiky zatahovat ještě dále k začátku slova, do první slabiky. § 5. Z hlediska původu tedy vznikl jak starý vedlejší koncový přízvuk, tak vedlejší zatažený přízvuk v důsledku zatažení přízvuku; vedlejší zatažený přízvuk je však mladší než jeho zdroj, starý koncový přízvuk. Hlavní přízvuk se nejprve zatahoval pouze do předposlední slabiky víceslabičných slov II. přízvukové třídy, jak je tomu například dodnes v sousedním šiaulském nářečí³, poté se odtud začal zatahovat ještě dále k začátku slova a na původním místě zůstal vedlejší přízvuk. Protože jsou oba tyto druhy vedlejších přízvuků v nářečí pouze fakultativní a vyskytují se nepravidelně, nebudou v další části práce vůbec označovány. 3 E. Brazaitė, „Šiaulių tarmė“, diplominis darbas, rankraštis, 15, 1950. G. Gerullis Litauische Dialektstudien, 22, Leipzig, 1930. 110 Přesun přízvuku § 6. V nářečí jsou případy, kdy se vedlejší přízvuk vyskytuje i ve slovech se starým hlavním přízvukem. Nejčastěji se takový vedlejší přízvuk objevuje ve složených nebo odvozených slovech, která mají hlavní přízvuk v první složce (složeniny), nebo v kořeni (odvozeniny). Vedlejší přesunutý přízvuk se v nářečí vyskytuje: 1. Ve složených číslovkách: kẽ·turesd,ẽ·šim(t) ∼ čtyřicet, pěn-kẽzd,ẽ·šim(t) ∼ padesát, sė·sėzd,ẽ·šim(t) ∼ šedesát, septi·nezd,ẽ·šim(t) ∼ sedmdesát, aštuónezd,ẽ·šim(t) ∼ osmdesát, deví·nezd,ẽ·šim(t) ∼ devadesát. 2. Ve složených příslovcích: ána·m,ẽ·t ∼ předloni, kitàm,ẽ·t ∼ příští rok, ši·m,ẽ·t ∼ letos, šį·n,á·kt ∼ dnes v noci, užp,ẽ·rn(ẽi) ∼ předloni, užv,á·kar ∼ předevčírem. 3. Ve složených podstatných jménech se vedlejší přesunutý přízvuk téměř nevyskytuje, s výjimkou slova „užpak,á·lis ∼ zadek“, např.: páukštvanagis ∼ jestřáb, šùno·belė ∼ řešetlák, sáužbergžda ∼ suché chrastí, lėdžinga ∼ ledová; a pokud se vyskytuje na předposlední slabice, je velmi slabý a těžko slyšitelný. Samohlásky a, e, které jsou při vedlejším přesunutém přízvuku vždy dlouhé, se v tomto případě neprodlužují. 4. V dativu jednotného čísla ženského rodu u zájmenných přídavných jmen, zájmen, číslovek a příčestí, např.: bá·lt,á·jei ∼ bílé, raudó·n,á·jei ∼ červené, àn,á·jei ∼ oné, sàv,á·jei ∼ své, dvidešimt,á·jei ∼ dvacáté, vá·lgo·m,á·jei ∼ té, která se má jíst; varý·t,á·jei ∼ té, která se má řídit. 5. V tvarech sloves s příponou minulého opakovacího času -dav-, např.: dirbd,á·va ∼ pracoval, dirbd,á·vuses ∼ pracovavší; bě·gd,á·va ∼ běhával, bě·gd,á·ves ∼ běhával… 6. U sloves s příponami -uoti, -auti se starým hlavním přízvukem na kořeni v minulém jednorázovém čase a v odvozených tvarech příčestí, např.: bá·ltuot—bá·lt,á·va—bá·lt,á·ves ∼ bělet—bělel—bělevší; geltó·nuot—geltó·n,á·va—geltó·n,á·ves ∼ žloutnout—žloutl—žloutnuvší; júoduot… ∼ černat…; mė·lynuot… ∼ modrat; và·karuot ∼ trávit večer; šú·kaut—šú·k,á·va—šú·k,á·ves ∼ křičet—křičel—křičevší; klì·kaut… ∼ křičet… 7. V dativu množného čísla u podstatných jmen kmenů a-, ia-, zájmenných přídavných jmen, zájmen, číslovek a příčestí, např.: bró·l,á·m ∼ bratrům, aklìes,á·m ∼ slepým, maniẽs,á·m ∼ mým, penktìes,á·m ∼ pátým, buvusìes,á·m ∼ bývalým, nėštìes,á·m ∼ těhotným, vežamìes,á·m ∼ převáženým. 8. a) Ve třetí třídě časování u sloves s předponou par—(per) a samohláskou a v kořeni, ve třetí osobě přítomného a minulého jednorázového času, v množném čísle 1. a 2. osoby odvozeném od této osoby a v příčestích, např.: pá·rd,á·ra—pá·rd,á·re—pá·rd,á·ra·s—pá·rd,á·rant(i)—pá·rd,á·ro·ms, —a,—pá·rd,á·res—pá·rd,á·fus(i) ∼ uklízí—uklidil—uklízíce—uklízející—uklízené, —á,—uklidivší—uklidivší; pá·rkr,á·pšto·m…—pá·rkr,á·pštant(i)… pá·rkr,á·pščus(i) ∼ seškrabáváme… 111 pá'tkr,á'to'm… pá'tkr,á'ta's… pá'tkr,á'to'ma… pá'nkr,á'tes ~ párkratome…; pá'tm,á'na… pá'rm,á'ne'm… pá'rm,á'nan(i)… pá'rm,á'no'ms… ~ párnano…; pá'rm,á'ta… pá'rm,á'te't… pá'rm,á'to'ms… ~ pármato…; pá'rs,á'ka… pá'rs,á'kes… nepá'rs,á'ko'ms… ~ pársako…, nepársakomas „nepřekecatelný“; pá'rvo,á'ra… pá'rvo,á'res… ~ párvaro… b) U sloves první třídy časování s předponou par- a samohláskou e v kořeni nebo příponě, která mají ve třetí osobě minulého jednorázového času koncovku a < ā, ve třetí osobě minulého jednorázového času, v první a druhé osobě množného čísla a v příčestích utvořených z tohoto času, např.: pá'rgi·v,ę'na—pá'rgi·v,ę'no'm… pá'rgi·v,ę'nes… ~ párgyveno, párgyvenom… párgyvenęs; pá'rsę'na—… pá'rsę'no't…—pá'rsę'nuš(i) ~ párseno…; pá'rt,ę'ka, pá'rt,ę'ko'm…—pá'rt,ę'kes…—párteko…, pártekęs… 9. V jednotném čísle nominativu zvratných podstatných jmen, např.: bjá'uro'jim,á'sis (-ies) ~ biaurojimasis; krá'pštim,á'sis (-ies) — krápštimasis; mušim,á'sis (-sies) ~ mušimasis… § 7. Původ vedlejšího posunutého přízvuku v nářečí není vždy stejný. Někdy vznikl proto, že druhá složka složeného slova zachovává určitou část starého přízvuku (případy 1, 2, 3 a 8), jindy vznikl vedlejší posunutý přízvuk analogicky podle slov, která mají na témže místě hlavní přízvuk (případy 4, 5, 6, 7). Dativ jednotného čísla přídavných jmen, číslovek, zájmen a některých příčestí ženského rodu má v nářečí přízvuk na koncovce, např.: baltá'i~baltái, aná'i~anái, trečé'i~trečiai, dirbtá'i~dirbtái. U zájmenných tvarů se přízvukuje první slabika, stejně jako v 1k., ale analogicky podle tvarů bez zájmenné přípony se v nich na koncovce objevuje vedlejší přízvuk. Totéž lze říci také o vzniku vedlejšího přízvuku u sloves s příponami -uoti, -auti a s příponou -dav- minulého častého času. Vznikl zde podle sloves se stejnými příponami, která mají na těchto příponách starý hlavní přízvuk, např.: kará'ut—kará'va—kará'ves ~ kariauti, kariavo, kariavęs; šu'búot—šu'bá'va—šu'bá'ves ~ siūbuoti, siūbavo, siūbavęs; žalúot—žalá'va—žalá'ves ~ žaliuoti, žaliavo, žaliavęs. Jak vznikl vedlejší posunutý přízvuk u zvratných podstatných jmen, je těžké říci. Přesun přízvuku § 8. Přízvuk se z koncovky přesouvá na začátek slova ze starých přízvučných koncovek s krátkým nebo cirkumflexovým intonačním průběhem, např.: àvižà~avižà, dõ'vanà~dovanà, šàka~šakà, trõ'bà~trobà; gèra—gerà…; dùsulis~dusulỹs, kì'li~kylỹs; ràši's~rašỹs, skáiti's~skaitỹs; niẽkur~niekùr. U dvojslabičných slov se přízvuk přesouvá na první slabiku, např.: smìltis~smiltis, táukai~taukai; kàšu~kašù. U víceslabičných slov se přízvuk vždy přesouvá na první slabiku z dlouhé koncovky, např.: dõ'bilai~dobilai, gen. pl. àvižù~avižù, gàbalù~gabalù; minulého jednorázového času, 2. os. j. č. išvažàvai~išvažiavai; budoucího času, 3. os. sùsìvo'lõs~susivoliós. 112 Z krátké koncovky se přízvuk přesouvá na první slabiku slova, je-li předposlední slabika krátká, např.: mn. ak. akminukus~akminiukus, šunelįus~šunelius, sg. instr. kėpure~kepurė, sg. lok. kãmine~kaminė, sg. nom. nùgara~nugara. U slov s přízvukovou paradigmatou II se přízvuk, byť méně často, někdy přesouvá i na předposlední slabiku, např.: mn. ak. akminìkus~akminiukus, laikrodžiùkus~laikrodukus, vežimùs~vežimus. Někdy se přízvuk z krátké koncové slabiky přesouvá pouze na předposlední slabiku, např.: navìcku~Navickų (příjmení) sg. instr., tarùčius~Taručius (vesnice, mn. ak.), gapùčius~Gapučius (příjmení, mn. ak.). Je třeba říci, že takto se přízvukují příjmení a místní názvy. Je-li předposlední slabika dlouhá, víceslabičná slova se přízvukují dvojím způsobem: přízvuk se z krátké koncovky přesouvá buď na předposlední slabiku, nebo na první (nyní už častěji), např.: mn. ak. agūonas || àguonas~aguonàs, agùrkus || àgurkus~agurkus, balándžius || bãlandžius~balandžius, baravy'kus || bãravykus~baravykus; aštuoni || àštuoni~aštuoni. Ve slovech, která do nářečí pronikla nově, se přízvuk přesouvá na tu slabiku, která je přízvučná v akuzativu jednotného čísla, např.: brigãda~brigada, sg. ak. brigãdą~brigadą; granãta~granata, panẽra~fanerà, figūrã~figūra, prižiūra~frizūrą, mn. ak. komunìstus~komunistus, spartùolus~spartuolius, traktorìstus~traktoristus... Někdy se však i v takových slovech přízvuk přesouvá na první slabiku, např.: elèktra || elèktrą~elektrą, sãlietra || salietrà~salietrà; mn. ak. kãliošus || kãliošus~kaliošus. Přízvuk se přesouvá také ze sekundární koncovky (vzniklé zkrácením koncovky), která má v nářečí stoupavou nebo krátkou intonaci, např.: advenč~adventàs, bãravy'ks~baravykas, drìganc~drigantas, káltu'ns~kaltūnas, lãido'ks~laidokas, lãukuks~laukiukas, mẽgnec~magnetas, sg. vok. vãikẽ?~vaikelį. Výjimku tvoří pouze infinitiv: z jeho sekundární koncovky se přízvuk nikdy nepřesouvá, např.: apsimẽšti~apsimesti, numìr't~numirti, nusigãšti~nusigąsti, pasilìkẽ~pasilikti, pasisvẽrti~pasisverti, užsidẽkẽ~užsidėgti. Přízvuk se nepřesouvá proto, že se tato koncovka zkrátila teprve poměrně nedávno a někdy se užívá i její úplná podoba s -i, takže přesun přízvuku ji ještě nestihl zasáhnout. Jestliže se po zkrácení koncovky vytvoří smíšený dvojhláskový či trojhláskový komplex, ã, ẽ se vždy mění v á, é a přízvuk se již nepřesouvá, např.: rasál's~rasãlas, senitá'rs~senitàras „sanitář“, tarakã'nc~tarakãnas; givẽ'n~gyvẽna, kurẽ'n~kūrẽna. Jestliže se v sekundární koncovce vytvoří sekundární smíšený dvojhláskový komplex, jehož první složku tvoří samohlásky i, u, získává tento dvojhláskový komplex rovněž stoupavou intonaci a přízvuk se z něj již nepřesouvá, např.: baltùms~baltumas, ilgùms~ilgumas, karštìms~karštimas, minkštìms~minkštimas, gendvìls~Gendvilas „příjmení“, radvìls~Radvilas (tamtéž), leistùs~leistuvas, palàistùs~palaistuvas „paleistuvis“ atd. Pokud dvojhláskový komplex nevznikne, přízvuk se obvykle přesouvá, např.: pãmpiks~Pampikas (příjmení), čiùbiks~čiubikas, viščùks~viščiukas, žìnduks~žindukas. Někdy však i v tomto případě zůstává přízvuk nepřesunutý, např.: mušìks~mušikas, pìo'žuks~piovikas. 8. Kalbotyros klausimai II. 113 Jestliže se v sekundární koncovce nevytvoří dvojhláskový komplex, ã, ẽ > se fakultativně mění v á, é a taková slova se přízvukují dvojím způsobem, např.: bo'tãks || bõ·taks～botãgas; česná·ks || čėsnaks～česnãkas; nabá·ks || nabaks～nabãgas; pi'rã·ks || píraks～pyrãgas… Je třeba říci, že i v tomto případě se ã, ẽ přece jen častěji mění v á, é, než zůstávají nezměněny, zejména ẽ, např.: lankė·c～lankėtas (taková součást saní), verpė·c～verpėtas atd. Přízvuk se nepřesouvá: § 9. 1. Obvykle z druhé nebo ještě vzdálenější slabiky od konce, např.: cibùlis || -e～cibùlis, -ė „cibule“, numirė·lis～numirėlis, pelė́dė～pelūdė, senã·tve～senãtvė; gerė·snis～gerė́nsis; važã·va～važìavo. 2. Z dlouhých koncovek se stoupavou intonací, např.: mn. dat. do·bi-lám(s)～dobilám(s), mažiem～mažiem; minulý čas prostý, 2. os. nešė́i～nešėis, minulý čas prostý, 1. os. suká·us～sukáus; příslovce: makarã·i, tabalã·i. 3. Ze sekundárních koncovek se stoupavou intonací, např.: akúoc～akuotas, karklì·ns～karklynas, perkū́·nc～perkūnas, spiglúoc～spigliuotas, taukiúoc～taukuotas. K á, é < ã, ẽ viz § 8. K į, ù viz § 8. 4. Ve složených příslovcích: daugmã·ž || maždaug, gangrėit～gangreit, kàsmė·t, kaskàrt || kaskàrt. 5. Ve složených částicích nekàs～nekàs, niekàs～niekàs „jen tak“. Nepravidelné případy přesunu přízvuku § 10. V nářečí se vyskytují případy, kdy se přízvuk přesouvá na první slabiku ze středu slova. Z těchto případů lze uvést následující: 1. a) Je-li ve tvarech zvratných sloves s předponou přízvuk na zvratné částici „si“, přesouvá se přízvuk z ní velmi často na předponu, např.: ápsisuku～apsisuku, ùsimetu～užsimetu; pàsišneki～pasišneki, susìvelki～susivelki; ápsimetą·s～apsimetas; ápsiverčėnt～apsiverčiant. b) Ve slovesných tvarech s předponami nebe-, tebe- se přízvuk také často přesouvá na první slabiku, např.: nèbetiku～nebetikiu, nèbemeti～nebemeti, nèbėare～nebėrė, tèbeguli～tebeguli (2. os. j. č.), tèbekerti～tebekerti. Takový přesun přízvuku je poměrně nedávný, neboť je stále fakultativní. Mohl vzniknout analogií podle sloves, u nichž se přízvuk ze staré přízvučné koncovky pravidelně přesouvá na předponu v minulém čase, např.: ápsivilkau～apsivilkau, nùsiėjau～nusiejau „unavil jsem se při chůzi“, nùsiojau～nusivijau; ápsisukáu～apsisukai atd. Takový přesun přízvuku se později mohl rozšířit do přítomného času, např.: ápsisuku～apsisuku, nùsiperki～nusiperki…, a poté mohl být zobecněn i u všech zvratných sloves s předponou. Tomuto procesu napomohla také obecná tendence nářečí přesouvat přízvuk všude na první slabiku. Ve slovesných tvarech s tebe-, nebe- se přízvuk přesunul na první slabiku předpony rovněž analogií podle sloves, u nichž se přízvuk z koncovky pravidelně přesouvá na první slabiku předpony, např.: nèbegáliu～nebegaliu, tèbematáu～tebematau atd. 114 c) Působením analogie lze vysvětlit také přesun přízvuku příčestí činných a polopříčestí ze středu slova na první slabiku: bėtrengdams~betrenkdamas „při hovoru“, nùveidams~nueidamas, pàligdams~palikdamas, užùzdams~užùzdama­s; ateinant~ateinant, bèbùnant~bebūnant, pàreinant~pareinant, užgrūnant~užgrūnant… 2. Někdy se fakultativně přesouvá přízvuk ze středu slova na první slabiku také u podstatných a přídavných jmen, např.: gėnatvė~genàtvė, gírkančei~Girkánčiai „vesnice“, màkelis~makėlis, nèlaimė~neláimė, pàsaulis || pásaulė~pasaulis, || -ė, sėnatvė~senatvė, žãgarė~Žagarė „městečko“, vok. j. č. jùdošau~judošiau. Méně často se vyskytují: kėpùrė~kepūrė, mẽrgelė~mergėlė, vìrėlis~vyrėlis. K tomuto přesunu přízvuku došlo vlivem lotyštiny. Vlivem lotyštiny se přízvuk přesouvá ze středu slova u slov společných představitelům nářečí a Lotyšům, například: kėpùrė, nèláimė, pàsaule, žãgarė~Žagarė… Jmenný tvar nominativu jednotného čísla přídavných jmen zájmenných má také někdy přízvuk na první slabice, např.: bàltasis~báltasis, pirmasis~pirmasis aj. Posunutá intonace by ukazovala, že zde nejde o přesun přízvuku, nýbrž o převzatý žemaitský tvar. Kdyby byl přízvuk přesunut, intonace by měla být cirkumflexová nebo střední. 3. Fakultativně se přízvuk přesouvá také z dlouhých přízvučných koncovek s posunutou intonací, např.: dat. pl. dõ·bilam~dobilám, krùoša·m~Kruopiám „městečko“, váika·m~vaikám; 1. os. přít. č. láikaus~laikaús, 2. os. přít. č. mãišais~maišáis, 1. os. min. č. nèšaus~nešiaús, 2. os. min. č. rìtais~ritáis, sùkais~sukáis. V okolí Kruopiů a Šiupyliai (vesnice Norvaišiai) je přesun přízvuku tohoto typu velmi silný, téměř pravidelný. Například v Norvaišiai se zcela vyrovnaly dativ a instrumentál množného čísla jednotlivých kmenů, které se jinak liší pouze intonací, např.: dat. a instr. pl. gálvo·m~galvóm a galvòm, šãko·m~šakóm a šakòm, vãrle·m~varlėm a varlėm(s), pùšim~pušim a pušim, rùdenim~rudenim a rudenim. Lze předpokládat, že i v tomto případě se přízvuk začal přesouvat z tvarů dativu množného čísla analogií podle tvarů instrumentálu množného čísla, které se od dativu liší pouze intonací. Později se tento nepravidelný přesun přízvuku začíná prosazovat i v dativu množného čísla dalších kmenů; například se říká také gáidža·m~gaidžiáms (dat. pl.). Při srovnání řeči představitelů starší a mladší generace se zdá, že mladší mluvčí přesouvají přízvuk nesprávně častěji než starší. Průběh odsouvání přízvuku § 11. Odsouvání přízvuku je charakteristické nejen pro severolitevská nářečí, ale také pro celý lotyšský jazyk. Srovnání ukazuje, že v lotyštině a litevštině probíhá odsouvání přízvuku v každém jazyce po svém, nezávisle na sobě. V lotyštině se přízvuk z koncovky odsouvá na první slabiku vždy, v litevštině se přízvuk zpravidla neodsouvá z dlouhé koncovky s padající intonací (viz např. § 9). Kromě toho se liší také intonace odsunutého přízvuku: v lotyštině je intonace odsunutého přízvuku v dlouhých slabikách všude starobylá 115 akutová, vzešlá z přízvučné slabiky, zatímco v litevských nářečích je stoupavá, průběžná a střední, např.: báltą~baltà, báltuos~baltõs (Kretinga) pìrmą~pirmà, pìrmos~pirmõs (Šakyna) vàgą~vagà, vàgos~vagõs (Šakyna) Nestejná intonace odsunutého přízvuku v nářečí ukazuje, že přízvuk nebyl odsunut najednou, tj. odsouvání přízvuku probíhalo v několika etapách. Nejprve se přízvuk začal odsouvat z krátké přízvučné koncovky na předcházející dlouhou slabiku, např.: áusis~ausìs, gálvą~galvà, šìrdis~širdìs; j. instr. gulóvų~gulovų, kìrvų~kirvių, varškė̃čių~varškėčių; mn. gen. ganìklas~ganyklas; mn. nom. raudónį~raudonį, septìni~septyni atd. Stejná intonace hlavního odsunutého přízvuku za stejných podmínek ve dvouslabičných i víceslabičných slovech ukazuje, že zde byl přízvuk odsunut současně. Že jde o nejstarší etapu odsouvání přízvuku, potvrzují tyto skutečnosti: 1. v nářečí v tomto případě zcela chybějí jakékoli stopy vedlejšího starého koncového přízvuku; 2. obvyklá střední intonace odsunutého přízvuku (s) se mění v průběžnou (~); 3. existence nářečí, která znají pouze tento typ odsouvání přízvuku (Kražiai, Tytuvėnai, Ariogala, Krakės)4. Po této etapě odsouvání přízvuku následovala další. Přízvuk se začal odsouvat z krátkých přízvučných koncovek na krátké kmeny a z dlouhých přízvučných koncovek na dlouhé i krátké kmeny. Ve víceslabičných slovech se v té době přízvuk odsouvá vždy na první slabiku, např.: bérgdė-lė~bergždėlė „jalová“, dróbulė~drobulė; ėžì~ežys, gaidìs~gaidys, katė~katė, mamà~mamà, mn. nom. kámuolai~kamuoliai, nãmai~namai, réikalai~reikalai, mn. gen. šàkeles~šakeles; minulý čas, jedn. č., 1. os. ė̃miau~ėmiau, kìrpau~kirpau; minulý čas, jedn. č., 2. os. dàrei~darei. U těch víceslabičných slov, u nichž byl přízvuk již dříve odsunut z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku, se nyní začíná odsouvat z této dlouhé předposlední slabiky na první, aby se slova přizpůsobila ostatním víceslabičným slovům téhož přízvukového typu. Tak vzniklo dvojí přízvukování určité skupiny víceslabičných slov (viz § 8). Když se přízvuk začal tak široce odsouvat na první slabiku, zobecnil se přízvuk na této slabice i tam, kde by se podle obvyklých zákonů odsouvání přízvuku vyskytovat neměl. Takové odsouvání přízvuku vzniklé analogií se vyskytuje zvláště často u sloves (viz § 10), ale tato tendence je do jisté míry patrná i u jmenných slov (viz § 10). Šlo by tedy už jakoby o třetí, nejnovější etapu odsouvání přízvuku, která v nářečí pokračuje i dnes vlivem analogie a zčásti vlivem lotyštiny. 4 A. Salys, Kelios pastabos tarmių istorijai, — „Archivum Philologicum“, 4, 32, Kaunas, 1933. 116 Je třeba ještě poznamenat, že sami představitelé nářečí nepovažují přesun přízvuku z krátké koncovky na dlouhou slabiku za přesun přízvuku, tj. již jej nevnímají, a když chtějí mluvit spisovným jazykem, tj. obnovit přesunutý přízvuk, říkají např.: do'bilai,.pelai, nešiau, vedėi, bet; ganykla, mokykla, maišu, pirštus, vaikus, aštuoni •ir t. t. Příčiny přesunu přízvuku § 12. O původu přesunu přízvuku existují různé názory. Někteří tvrdí, že přízvuk byl přesunut vlivem cizích jazyků — lotyštiny nebo kuronštiny5, jiní vysvětlují, že se přízvuk začal přesouvat bez jakéhokoli cizího vlivu6, další považují tuto otázku za téměř neřešitelnou, avšak jako přijatelnou hypotézu přijímají Jauniusovu teorii a doplňují ji působením vlivu cizího jazyka7, jiní se snaží rozšířit Jauniusovu-Endzelynasovu teorii a doplňují ji ještě rozhodující úlohou zkracování přízvučných a nepřízvučných dlouhých akútních slabik při vzniku přesunu přízvuku8. Teorie, že se přízvuk začal přesouvat vlivem lotyštiny, sama od sebe padá: ne všechna litevská nářečí, která jsou v kontaktu s Lotyši, přesouvají přízvuk. Ve prospěch kuronsko-žemaitského vlivu svědčí jeden poměrně pádný argument: území nářečí s přesunem přízvuku a území obývané Kuronci a Žemaitany se téměř shodují. Podle Endzelynasova tvrzení však měli Kuronci volný přízvuk. Uvádí sice, že kuronský přízvuk, a skrze něj, pochopitelně, i přízvuk litevských nářečí, mohl později ovlivnit ugrofinský kmen Livonců. Zároveň však poznamenává, že ještě před Livonci se kuronský přízvuk již více či méně spontánně přesouval a Livonci pomohli tento přesun zobecnit. Původ přesunu přízvuku je snad nejpřesvědčivěji vysvětlen v disertaci doktora filologických věd Grinaveckise, v níž autor na základě tvrzení Jauniuse a Endzelyna spojuje přesun přízvuku se zkracováním koncovek, zejména přízvučných a nepřízvučných dlouhých akútních koncovek, přičemž jako pomocný faktor podporující zkracování připouští i vliv cizího jazyka. Kromě těchto obecných počátečních příčin existují v jednotlivých nářečích samozřejmě i další. Když tedy hovoříme konkrétně o přízvuku šakynského nářečí, je třeba uznat také vliv lotyštiny na některé nepravidelné případy přesunu přízvuku (přesun přízvuku ze středu slova, zčásti z koncovky s cirkumflexovým přízvukem) a rovněž působení analogie (přízvukování tvarů zvratných sloves s předponou a zčásti také přesun přízvuku z koncovek s cirkumflexovým přízvukem). 5 Viz Archivum Philologicum, 4, Kaunas, 1933. 6 K. Явнис, Поневежские говоры литовского языка.—Памятная книжка ковенской губернии на 1898-1899 г. J. Plāķis, Daži attīstības posmi latviešu un leišu akcenta vēsturē, Rīgā, 1923. 7 J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 32, Rīgā, 1951. 8 Vl. Grinaveckis, Fonetické rysy severozápadních dunininkských nářečí a jejich vývoj, rukopis, 91–105, Vilnius, 1956. 117 Starobylost odsouvání přízvuku v nářečí § 13. Staré nepřízvučné koncovky -ā, -ās se v žemaitských a severozápadních aukštaitských nářečích zkrátily na -ā, -ās, např.: *šárkās, *vilkā > šárkās, vilkā. Musely se tedy zkrátit před změnou dlouhého ā v dnešní o, a proto se již nemohly změnit v -o, -os. Přízvučné staré koncovky -ā̃, -ās se v nářečí změnily v -ō, -ōs, např.: nāmo ~ namō (adverbiální), trōbōs ~ trobōs (gen. sg.). Odsouvání přízvuku z takových koncovek tedy muselo začít nedlouho předtím, než se staré ā začalo měnit v dnešní o. Kdyby byl přízvuk z koncovky odsunut mnohem dříve, nepřízvučné koncovky by se zkrátily stejně jako odedávna nepřízvučné -ā, -ās a již by se nemohly změnit v -o, -os. Nelze však říci, kdy se v nářečí staré ā začalo měnit v o, neboť v litevských nářečích se staré ā změnilo v o v různých dobách. Jestliže II. etapa odsouvání přízvuku, kdy se přízvuk začal odsouvat ze starých dlouhých cirkumflexních koncovek, probíhala přibližně ve stejné době, kdy se ā změnilo v o, pak první etapa musela začít mnohem dříve. Síla přízvuku § 14. Nářeční přízvuk je silný a velmi dobře slyšitelný. Ve srovnání s přízvukem kapského a zanavyského nářečí je nářeční přízvuk podstatně silnější. Svou silou se více podobá žemaitskému přízvuku, je však o něco slabší. V sousedních žemaitských nářečích dlouhá slabika často získává vlastní přízvuk, zatímco v popisovaném nářečí se to nestává. Kromě toho v šakynském nářečí velmi často chybějí vedlejší přízvuky dokonce i ve slovech s hlavním přízvukem vzniklým odsunutím, kdežto v žemaitských nářečích jsou takové vedlejší přízvuky pravidelné, s výjimkou samotného pohraničí s Lotyšskem. V nářečí nemá přízvuk ani v případech, kdy je ve slově pouze jeden, všude stejnou sílu. Přízvuk dlouhé slabiky je silnější než přízvuk krátké slabiky, např.: kàs a káˑs ~ kã̄s (fut. 3. os.), māna ~ māno a išmāˑna ~ išmāno. Také přízvuky dlouhých slabik mají různou sílu: starý hlavní přízvuk dlouhé slabiky je silnější než hlavní přízvuk dlouhé slabiky vzniklý odsunutím, kromě případu, kdy má hlavní přízvuk vzniklý odsunutím průběžnou intonaci, např.: nom. pl. āusis ~ āusys: instr. pl. āusim ~ ausim; ak. pl. šuolus ~ šuolus: nom. pl. šuolai ~ suolai; žiedus ~ žiedus: nom. pl. žiedai ~ žiedai. Hlavní přízvuk vzniklý odsunutím s průběžnou intonací má stejnou sílu jako starý hlavní přízvuk dlouhé slabiky, např.: gen. sg. dārža ~ daržo — ak. pl. dāržus ~ daržus; ak. sg. rāṅka ~ ranką — ak. pl. rāṅkas ~ rankas; gen. sg. vīlka ~ vilko — ak. pl. vīlkus ~ vilkus; žōˑdže ~ žōdžio — žōˑdžus ~ žodžius. Kromě toho nemá ani starý hlavní přízvuk dlouhých slabik vždy stejnou sílu: přízvuk první slabiky je silnější než přízvuk téže slabiky na konci víceslabičného slova, např.: instr. sg. sáˑmču ~ sámčiu: dat. pl. vabuolám(s) ~ vabuoláms. 118 Má-li slovo více než jeden přízvuk, nemají přízvuky v takovém slově stejnou sílu. Nejsilnější je první od začátku slova — hlavní přízvuk. Poměr síly hlavního a vedlejšího přízvuku není vždy stejný. Hlavní přízvuk je silnější tehdy, když jsou slabiky obou přízvuků — hlavního i vedlejšího — stejně dlouhé: buď obě dlouhé, nebo krátké, např.: bálą~balà, pãvažą~pavažà, tãukąi~taukai, vẽgėlė~vėgėlė. Hlavní stažený přízvuk je o něco slabší tehdy, když je slabika hlavního staženého přízvuku krátká a slabika vedlejšího přízvuku dlouhá, např.: ągùoną~aguonà, ęketįs~eketýs, kãlę~kalė, sẽptįnų~septynių. Ještě slabší je hlavní stažený přízvuk v jednoslovných vokativech zdrobnělých a mazlivých slov po zkrácení, např.: mòtinąit~motinaite, šèsėrąit~seseraite, šùnėlį~šuneli, vaikẽlį~vaikeli. Stejnou sílu má také hlavní přízvuk slov s vedlejším odsunutým přízvukem, např.: bãltąva~baltavo, būdãvo~būdavo, pãrsėnęs~pãrsenęs, pẽnkedžėšimt~penkiasdešimt, užvãkar~užvakar. Větný přízvuk § 15. V souvislé řeči si každé slovo svůj přízvuk nezachovává. Velmi často se dvě nebo více slov spojují v jednu výslovnostní jednotku a mají jediný přízvuk na některém ze slov, která tuto jednotku tvoří. Ve větě tak vznikají nepřízvučná proklitická a enklitická slovíčka. Ve větě svůj přízvuk obvykle ztrácejí různá jednoslabičná slovíčka: předložky, spojky, různé částice, ale někdy také zájmena, příslovce, a dokonce slovesa. § 16. Proklize. a) Spojky, např.: ką_i_kàs bū̃tų | bū̃su nesuprãntąs~ať už je to kdokoli — budu dělat, že nerozumím; ò_bró'lis kãrė žùvą~a bratr na levé straně zahynul. b) Předložky a spojky, např.: bìje | ką_nepaliktù bãgotėsni už_lãtvius „bojí se, aby nebyli bohatší než Lotyši“. c) Předložky a zájmena, např.: tùra aš_ už_rìki gáunu „věž dostávám za rikí“. d) Částice, např.: žìūru | gi tekinis sulūžęs „dívám se — vždyť se rozbil vůz (kolo)“; ùgnis ne ùgnis | vànduo ne vànduo | eisme keliu „oheň není oheň, voda není voda — půjdeme cestou“. e) Částice a slovesa, např.: a_tãu bus gėrau „bude ti lépe?“ f) Slovesa, např.: duok šė́: mãn júodus „podej sem, mně ty černé“; kàlvis į_nùtarę gražį̃t „kovář byl určen k návratu“. g) Zájmena, např.: pìningai tie_pãtys bus „peníze budou tytéž“; a_šẽnd búvau žadė́jus važiuót „dnes jsem slíbila, že pojedu“. § 17. Enklize. a) Částice, např.: ànà bìje jau „anà, tj. ona, už se bude bát“; vìsi lãtvei kerė́j_agi „všichni Lotyši čarují přece“. b) Příslovce, např.: kã_če tie_jùsu šùnīs lòj „proč tu ti vaši psi štěkají?“. 119 V šakynském a sousedních žemaitských nářečích dunininků (kuršėnském) a dounininků (kruopiském) se snad v důsledku zvláštností přízvukového přeřazování vyskytuje svérázná enklize: přízvuk se zde z koncovky skloňovaného slova přesouvá na předložku a toto skloňované slovo se stává součástí enklize, např.: nèlišk pré_manè_s „nelez ke mně“; ar eisi su manim „půjdeš se mnou?“; nù_savè_s nutràukęs | tàu dà·ve „utrhl od sebe, tobě dal“; sù_liežùviu tu_viską· padirbi „jazykem všechno uděláš“, tj. jen mluvíš, ale nepracuješ; iš_amo· nė_akmina gàlvai prasimušė negà·usi „ani kámen z něj hlavou neprorazíš, tj. je velmi lakomý“; nèġerai bè_namù „bez domova je zle“; kàtra· rì·ta põ_dvi làpes „každé ráno dvě lišky (přicházely)“. Do takové enklize nejčastěji vstupují dvojslabičná zájmena, ale nezřídka i jiná skloňovaná slova: podstatná jména, přídavná jména a číslovky. V sousedních nářečích lotyštiny se taková enklize nevyskytuje. Logický přízvuk § 18. Při mluvení vždy jedno ze slov věty vyslovujeme silnějším hlasem, více je zdůrazňujeme. Takové slovo má větný logický přízvuk, který ukazuje, co chceme ve větě zvláště zdůraznit, např.: kàip sužinó·t | kàtra ta_tikròji dùktė „jak zjistit, která je pravá dcera?“; to· klebò·na gà·nau bãnda „pásl jsem stádo toho faráře“; dà· liepe atvažiuot neužilgu „ještě přikázal brzy přijet“; daba rėikt ka_užilì·tu „teď by mělo zapršet“; dó·relis vìską· i·nupirkęs „dolar už všechno skoupil“; sė·na·ms žadė·je dùoti kìlbasus „stařečkům slíbil dát klobásy (uzeniny), tj. živit je klobásami“; tàm(e) valgì·klo· aš_àr èšu būvęs „i já jsem v té jídelně byl“. § 19. Jestliže některé slovo věty dostane silně zdůrazněný logický přízvuk a navíc se vyslovuje s určitou intonací, objeví se v něm ještě druhý přízvuk, např.: a_tà·u gèrai sè·dė·t | gè·r,àu „Sedí se ti dobře? — Dobře!“; kad_i_jùo-kes | kad_i_cì·dies | ka_ti_kò·ks vaikìs àri· | gù·r,àu i_tièk „Ať se směje, ať se posmívá, jen když je nějaký chlapec (mládenec) poblíž — dobře a basta“; neduòsu tà·u nieka | i_kà· tu_mà· padarì·si | nèdùok | nèbij,àu „Nedám ti nic, a co mi uděláš! — Nedávej! Nebojím se!“; a_nepragė·rei tik_algẹ·les | pràgė·rau | ot „Copak jsi nepropil jen výplatu? — Propil, no!“; a_gì·valei šèrti a_nešèrti | nèšvà·rbu tà·u „Ať je dobytek nakrmený, nebo nenakrmený — tobě je to jedno“. U slov tohoto druhu se dvěma přízvuky je síla obou přízvuků téměř stejná. Přesun přízvuku z obvyklého místa § 20. Z obvyklého místa se přízvuk přesouvá kvůli rytmu věty v příslovích, písních a veršovaných rčeních, např.: no· varškė·s dãntis barškė·s | no· mėsõ·s lù·pas vė·psõ·s „od tvarohu budou zuby drkotat, od masa budou ústa zívat“; ta·k upė·lis vingiuodamas | nà·s vainìka linguodamas „potůček teče, klikatí se, nese věnec a kolébá jím“; negimdì·c nɛ_vaiks | nɛlaižì·c nɛ_vèršis „nenarozený není dítě, neolízaný není tele“. 120 Přízvuk se z obvyklého místa přesouvá poměrně často, pokud se ve větě opakuje stejné slovo, např.: dą́žines nér | a_primrės | a_neprimrės „ještě není známo, zda přijme, či nepřijme“; sãka | priprãs_gaˈl | kùr_ana táˈu priprãs „říká, snad si zvykne, kdepak si na tebe zvykne“. V těchto větách se opakující slovo vysloví poprvé s přesunutým přízvukem, podruhé již s obvyklým hlavním retrahtovaným přízvukem. Přízvuk a význam slova § 21. Stejně jako ve spisovném jazyce se i v nářečí jedno slovo od druhého nebo jedna forma téhož slova od jiné někdy liší pouze místem přízvuku. a) Tvary slov, např.: galvùm (dat. pl.): gálvum (instr. pl.). žòlum (dat. pl.): žólum („ „). b) Významy slov, např.: áˈntiena (příd. jm.): antiena (podst. jm.). briediena („ „): briediena („ „). mėˈnesiena („ „): mėˈnesiena („ „). kloˈjims (konkr. podst. jm.): klóˈjims (abstr. podst. jm.). plėˈšims („ „ „): plėˈšims („ „ „). baltùms (název vlastnosti): báltums (bílá skvrna, něco bílého). juodùms („ „): júodums (černá skvrna, něco černého). zkr. odvozenina kaùlininka „vepřín“: káulininka (označení činitele). „ „ vižštininka „kurník“: vižštininka (označení činitele). dùndėˈt „trouchnivět, opotřebovávat se, rozpadat se“: dundėˈt „dunět, bouchat“. kirmiˈt „spát, ležet“: kirmiˈt „hnít, vznikat červům“. Přízvuková intonace § 22. V nářečí jsou tyto přízvukové intonace: stoupavá, klesavá, střední, krátká. Místo nářeční stoupavé intonace se velmi často vyskytuje lámaná intonace. Stoupavá a klesavá intonace se místo přijímaných akutové a cirkumflexové intonace nazývají tak proto, že se od sebe liší nikoli místem hlasového důrazu či největší intenzity, nýbrž pouze odlišným slábnutím hlasové intenzity a odlišnou délkou. Nářeční intonace jsou proto bližší žemaitským než jihozápadním aukštaitským intonacím. Stoupavá intonace § 23. Při vyslovování hlásky se stoupavou intonací hlas zpočátku prudce sílí a po dosažení největší intenzity postupně klesá. Sílící část je podstatně kratší než slábnoucí. Nejsilnější hlasový důraz stoupavé intonace je tedy u samohlásek a dvojhlásek ie, uo, jejichž jednotlivé složky nejsou slyšitelné, na začátku hlásky, u ostatních dvojhlásek na začátku první složky⁹. 9Grafické znázornění nářeční stoupavé intonace viz A. Laigonaitė, Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo, obr. 40 a 41 — „Kalbotyra“, 1, 94–95, Vilnius, 1958. 121 Samohlásky se stoupavou intonací pod přízvukem jsou dlouhé. První složka dvojhlásek se stoupavou intonací pod přízvukem je dlouhá (s výjimkou ie, uo, jejichž jednotlivé složky nejsou slyšet). První složky dvojhlásek ui a i, u+l, m, n, r jsou však krátké. Jsou o něco delší než první složky odpovídajících dvojhlásek v zanavském nářečí, ale nesrovnatelně kratší než skutečné polodlouhé i, u ve stejných dvojhláskách východoaukštajtského nářečí. Nářeční stoupavá intonace odpovídá litevské akutové intonaci a vyskytuje se ve stejných případech jako litevská akutová intonace, tj. u dlouhých samohlásek a dvojhlásek, např.: ąžuols~ąžuolas, apuóks~apuókas, gėda~gėda, yla~yla, káilis~kailis, káušas~ká ušas, kėrpe~kėrpė, mušėika~mušėika, sámtis~sámtis, sieksnis~sieksnis, súris~sūris, šárms~šarmas, žióks~žiogas; dirse~dirsė, dúrtuls~dūrtuvas, gù nklas~gunk las, smùika~smuika, smìlga~smilga, vìn gis~vingis... V nářečí se stoupavá intonace vyskytuje také v těchto případech: 1. V sekundárních koncovkách a) když v nich vznikne sekundární dvojhláska, např.: blýn s~blýnas, jávas~jãvas, káras~kãras, klėvas~klėvas, nãras~nãras, gėras~gėras, sėnas~sėnas, žalìs~žalis, žìlas~žìlas, piktùms~piktumas, sùrimas~sūrimas; b) jestliže je v kořeni dlouhá přízvučná samohláska s průběhovou intonací ō, ū, ī, ē nebo ã, ē, pak se po zkrácení koncovky průběhová intonace velmi často (téměř vždy) mění ve stoupavou i bez dvojhlásky, např.: botã:ks~botãgas, blìud as, grìps~grỹbas, lẽ:cs~lẽdas, lṓ:ps~lõpas, mẽ:c~mẽtas „rok“, plṓ:c~plõtas, šẽ:ps~šẽpas „skříň“ 2. V dativu jednotného čísla ženského rodu přídavných jmen, zájmen, řadových číslovek a trpných příčestí, např.: baltã:i~baltái, gerái~gerái, kitá:i~kitái, panktá:i~penktái, dirbamã:i~dirbamái, neštã:i~neštái. Cirkumflexní přízvuková intonace § 24. Stoupavá přízvuková intonace nářečí poměrně často fakultativně přechází v cirkumflexní. Tlak hlasu u cirkumflexní intonace je podobný jako u stoupavé, jen o něco silnější. Po prudké a silné první části hlas náhle na okamžik zeslábne, ale zcela se nepřeruší, nýbrž dále klesá stejně jako při výslovnosti stoupavé intonace. U samohlásek se hlas přibližně uprostřed samohlásky prohne, např.: mẽ:c~mẽtas; u dvojhlásek hlas zeslábne v první části, zatímco druhá část se nemění, např.: kãauls~káulas10. Ve srovnání s cirkumflexní intonací žemaitských nářečí se cirkumflexní intonace tohoto nářečí liší tím, že při její výslovnosti se hlas zcela nepřeruší, ale pouze zeslábne. Zdá se navíc, že i cirkumflexní intonace nářečí vznikla vlivem žemaitských nářečí, neboť v tomto nářečí bez jakýchkoli pravidel fakultativně nahrazuje prostou stoupavou intonaci. Protože je v nářečí nepravidelná, dále v textu se také neoznačuje. 10 Grafické znázornění cirkumflexní intonace nářečí viz A. Laigonaitė, Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo, obr. 39 – „Kalbotyra“, 1, 94, Vilnius, 1958. 122 Kontinuální intonace § 25. Kontinuální intonaci nářečí lze rozdělit na dva druhy: primární, odpovídající 1. k. cirkumflexní, a sekundární, která vznikla přesunem přízvuku z krátké slabiky na dlouhou. Z hlediska výslovnosti se tyto druhy intonace od sebe vůbec neliší. Při výslovnosti přízvučné samohlásky s kontinuální intonací hlas nejprve prudce zesílí, dosáhne největší síly v první části samohlásky a poté pomalu, postupně slábne. Od stejně přízvučné samohlásky se stoupavou intonací se kontinuální intonace liší pouze delším a pomalejším slábnutím hlasu. U dvojhlásek je hlasový tlak na první části, stejně jako v žemaitských nářečích, ale ve srovnání s kontinuální intonací žemaitských nářečí je tlak kontinuální intonace tohoto nářečí slabší11. Přízvučné samohlásky s kontinuální intonací se vyslovují dlouze, déle než samohlásky se stoupavou intonací. Obě části dvojhlásek s kontinuální intonací mají stejnou délku, jsou o něco delší než části odpovídajících nepřízvučných dvojhlásek a téměř polodlouhé. Jak již bylo uvedeno, samohlásky a dvojhlásky s kontinuální intonací jsou delší než se stoupavou intonací. Ani hlásky s kontinuální intonací však nemají vždy stejnou délku. Samohláska s kontinuální intonací v zavřené slabice je o něco kratší než v otevřené slabice, např.: lūks: lūka~lūko „horský“. ū prvního slova je kratší než druhého. Zkrácená kontinuální intonace se ještě více podobá stoupavé, neboť, jak již bylo uvedeno, liší se pouze nestejným trváním. Kvůli této podobnosti a analogii s případy, kdy nově vzniklá zavřená slabika obsahuje sekundární dvojhlásku a stoupavou intonaci (viz § 23), se zkrácená kontinuální intonace v nově vzniklé zavřené slabice často mění ve stoupavou (viz § 23). Jestliže má kontinuální intonaci stará dvojhláska, pak se v nově vzniklé zavřené slabice natolik zkrátí, že přejde v prostřední intonaci (viz § 26). Se starým hlavním přízvukem odpovídá kontinuální intonace nářečí 1. k. cirkumflexní intonaci. Jde o takzvanou primární kontinuální intonaci. Primární kontinuální intonaci mají také nejčastěji slova nově přejatá do nářečí z 1. k. nebo jiných nářečí, např.: ãnglai~ãnglai, didvỹris~didvỹris, pãrma~fẽrma, pílma~fílma „film“, vãistai~vãistai, vãldininks~vãldininkas, vẽidrodis~veidrodis. Adjektiva ve vyšším stupni mají v tomto nářečí, stejně jako v žemaitských nářečích, také primární kontinuální intonaci namísto krátké intonace 1. k., např.: aukštẽ:snìs~vyšší, gerẽ:snìs~lepší. Sekundární kontinuální intonace se v nářečí poměrně často fakultativně vyskytuje, kromě již uvedeného případu, také tehdy, když se přízvuk přesune z dlouhé koncovky na dlouhý kořen, např.: skãusmai~skausmai, vãikai~vaikai, žmõ:gaus~žmogaus, žõ:le~žolė, vẽ:liai~vėlai. Je třeba poznamenat, že v takovém případě slovo nikdy nemá vedlejší přízvuk. 11 Grafické znázornění kontinuální intonace nářečí viz A. Laigonaitė, Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo, obr. 34, 35 a 36 — „Kalbotyra“, 1, 92, Vilnius, 1958. Na obr. 35 je uvedena primární, na obr. 34 sekundární kontinuální intonace nářečí. Intonaci na obr. 36 by bylo třeba znovu ověřit, protože primární kontinuální intonace jednoslabičných samohlásek a dvojhlásek působí na sluch stejným dojmem. 123 Z toho, že se přízvuková melodie novějšího odsunutého přízvuku poměrně často mění ze střední v průtažnou, lze usuzovat, že podobně vznikla i dnešní průtažná přízvuková melodie staršího odsunutého hlavního přízvuku, tj. že i přízvuková melodie tohoto odsunutého přízvuku byla zpočátku střední a později se změnila v průtažnou. K této změně mohla značně přispět i analogie podle tvarů slov téže paradigmatické řady, které měly v téže slabice starý hlavní přízvuk a průtažnou přízvukovou melodii, např.: sg. gen. pìršta~piršto, sg. dat. pìrštu~pirštui, sg. ak. pìršta~pirštą... pl. nom. pìrštai~pirštai, pl. gen. pìrštu~pirštų, pl. dat. pìršta·m~pirštams, pl. instr. pìrštais~pirštais a sg. instr. pìrštu~pirštu, pl. ak. pìrštu·s~pirštus (s odsunutým přízvukem). Střední přízvuková melodie § 26. Místo hlasového tlaku u střední přízvukové melodie nářečí je stejné jako u průtažné přízvukové melodie, tj. u samohlásek v první části zvuku a u dvojhlásek na první složce. Střední přízvuková melodie se od průtažné liší pouze krátkostí: je kratší než průtažná. Kvůli této krátkosti ztrácí charakteristické prodloužení průtažné přízvukové melodie a stává se ostřejší, poněkud připomíná zkrácenou stoupavou nebo prodlouženou krátkou přízvukovou melodii. Samohlásky a dvojhlásky se střední přízvukovou melodií se vůbec neprodlužují: jsou stejně dlouhé a někdy dokonce o něco kratší než odpovídající nepřízvučné samohlásky či dvojhlásky. Od nepřízvučných zvuků se liší pouze silou hlasu — přízvukem. Střední přízvuková melodie se v nářečí vyskytuje: 1. a) Při odsunutí přízvuku z dlouhé koncovky na dlouhý kořen, např.: pl. gen. ã·žuolų~ąžuolų, sg. gen. lānko·s~lankos, pl. instr. pēnkeis~penkiais, rìešutais~riešutais; minulý čas prostý, 1. os. sg. ė·jau~ėjau; spojka kò·dėl~kodėl; b) při odsunutí přízvuku z krátké sekundární koncovky (vzniklé zkrácením koncovky) na dlouhý kořen, např.: ãncùks~ančiukas, kálniuks~kalniukas, pjō·viks~pjovikas, šō·viks~šovikas, vāiniks~vainikas. 2. a) Při zkrácení průtažné přízvukové melodie v jednoslabičných slůvkách, např.: ãr~ar, dẽl~dėl, nō~nō „nuō“, ō~o, prē~prė „prie“; b) při zkrácení průtažné přízvukové melodie ve slovesech ve 3. osobě budoucího času s dvojhláskami v kořeni, např.: ãus~aũs, dźãus~džiaũs, ēis~eis, kēiks~keiks, nērs~nerš, pìrks~pirks, šẽrs~šers; c) při zkrácení průtažné přízvukové melodie ve slovech, která se zkrácením koncovky změnila v jednoslabičná a mají v kořeni starou dvojhlásku, např.: pìršc~piìštas, šìens~šienas, šām̃c~šimtas, vāiks~vaikas, vīlks~vilkas; přítomný čas, 3. os. ēina~eina, knārk̃~knarkia, pāerš~perša, vēlk~velka. Taková střední přízvuková melodie, vzniklá zkrácením průtažné, je o něco delší a silnější než střední přízvuková melodie odsunutého přízvuku. 3. Střední přízvukovou melodii mají také dlouhé slabiky s vedlejším přízvukem, např.: pl. ak. ãgùonas~aguonas, m·k·ī klas~mokyklas, sg. gen. sū·nųs~sūnaus, sg. dat. bā·lt·ā·jie~báltajai. Střední přízvuková melodie vedlejšího přízvuku se však od střední přízvukové melodie hlavního přízvuku poněkud liší. Střední přízvuková melodie vedlejšího přízvuku 124 Přízvuk je více podobný stoupavému. Tento rozdíl střední intonace vznikl tím, že nepřízvučné dlouhé slabiky mají v nářečí jasně stoupavou intonaci. Proto se po ztrátě hlavního přízvuku průtažná intonace koncové slabiky zkracuje a blíží se stoupavé. Krátká intonace § 27. Krátkou intonací nazýváme intonaci krátkých přízvučných slabik. Z hlediska rozložení síly hlasu, tj. výslovnosti, se od průtažné nebo stoupavé intonace liší pouze krátkostí. Jinak i zde, stejně jako při výslovnosti stoupavé či průtažné intonace, hlas sílí, dosahuje nejvyššího stupně síly a opět klesá a slábne. Krátká intonace se uchu jeví jako přízvučná krátká samohláska, která se poměrně náhle odsekne. Ve slovech se starobylým hlavním přízvukem odpovídá krátká intonace nářečí krátké intonaci litevského spisovného jazyka, např.: bùs~bùs, būva~bùvo, kàsti~kàsti, kìba~kìbo, lìpsu~lìpsiu, nėš~nėš, rìšu~rìsiu, tàs~tàs… Kromě toho se v nářečí krátká intonace vyskytuje také: 1. Při přesunu přízvuku z koncovky na krátkou slabiku, např.: àpušė~apušė „epuše“, làkta~laktà, sg. instrumentál nàgu~nagù, sg. genitiv nàkties~naktìes, šùñies~šuniès; 2. Při zkrácení jednoslabičných slov, např.: à~ar, ì~ir, ì~i; 3. Při zkrácení nominativu jednotného čísla dvouslabičných podstatných a přídavných jmen a-kmenových a ia-kmenových, např.: kàps~kàpas, mẽč~mėtas, tàks~tàkas, žàps~žàbas. V tomto případě je krátká intonace nepravidelná a častěji se vyskytuje u mluvčích nářečí s výraznými žemaitskými rysy. Dále od žemaitské hranice se téměř nevyskytuje. 4. Přízvučná předpona pa- u podstatných jmen má rovněž krátkou intonaci, např.: pàbalis, pàgo·vis, pàkelis „příkop“, pàlaukė~pàlaukė, pàmiškis, pàrugis, pàso·dne, -is. Zdá se, že u slov tohoto typu zcela ustoupilo kořenové a koncovkové přízvukování a všude se zobecnil přízvuk na první slabice slova a krátká intonace. 5. Krátkou intonaci mají také krátké slabiky vedlejšího přízvuku, např.: ràš,à~rašà, mn. akuz. nàm,ùs~namùs, přísl. dàb,à~dabà „nyní“. 6. Ve slovech přejatých z lotyštiny nebo společných s lotyštinou mají přízvučné a, e vždy krátkou intonaci, např.: àmac~àmatas, àtmatas~àtinatos „zanedbaná, již neobdělávaná půda“, bàdinks~badìngas „hladový“, cèkuls~čekulas „chochol“, cèplis „pec na pálení vápna“, gàbals~gàbalas, kèburainis „rozvětvený, zkroucený“, kèza „bída, nepříjemnost“, làbums „dobrota“, làdē·t „klít“, làkac~làkatas „velký šátek“, làmata „hromada, haraburdí“, mẽtama-sis, mẽtams „to, čím se bije: řemen, metla“. Krátkou intonaci mají také další slova, která do nářečí pronikla nově, pokud v nich přízvuk padá na samohlásky a, e, např.: àdresas, klàsė~klasė, pàšta, šnàbe~šnabė „vodka“. Ve srovnání s jihozápadními aukštaitskými nářečími je krátká intonace šakynského nářečí silnější a o něco delší. Mírně se liší i samotné nářečí. 125 krátkých přízvukových kontur starého základního a základního odsunutého přízvuku. Krátká přízvuková kontura starého základního přízvuku je o něco silnější než krátká kontura základního odsunutého přízvuku, např.: pūšis~pušys (mn. č. nom.) a pūšis~pušis (j. č. nom.). Přízvuk nekirčených slabik § 28. Stejně jako v některých žemaitských nářečích mají dlouhé posttonické slabiky šakynského nářečí zřetelnou stoupavou konturu, např.: ká’ulái, pė́lėĩ~peiliai. Konturu dlouhých předpřízvučných slabik je obtížnější určit: kolísá mezi průběžnou a střední. Přízvuk a větná intonace § 29. Ačkoli ne vždy, někdy se v nářečí v důsledku větné intonace mění přízvuková kontura slova nesoucího větný přízvuk, např.: při žádosti o něco se stoupavá kontura často mění v průběžnou, např.: dúok má’ dúonas „dej mi chleba“; važiúokem námo „pojeďme domů“; dúok sū’re nons_gabalė’li „dej kousek sýra“; při rozkazu se naopak průběžná kontura mění ve stoupavou, např.: pu’sk | kó’ láuki „foukni, na co čekáš“; lí’sk į_vidų „vlez dovnitř“. Mnohem častěji se v důsledku větné intonace přízvuková kontura jen trochu změní, ale zůstane stejná. Například při otázce na něco se průběžná kontura blíží litevské klesavé kontuře — u dvojhlásek se hlasový tlak soustřeďuje více na druhý komponent, např.: a_tai_šakai eisi „copak půjdeš do toho lesa?“; nó·rį ó’bele „chceš jablko?“, ve slově „nó·rį“ je stoupavá kontura mnohem rovnoměrnější než obvykle a poněkud se podobá průběžné. Metatonie § 30. V nářečí se pozoruje následující střídání přízvukových kontur: 1. průběžná nebo střední kontura se střídá se stoupavou, 2. stoupavá s průběžnou, 3. krátká se stoupavou. § 31. Průběžná nebo střední kontura se střídá se stoupavou: 1. V předložkách a předponách, např.: ánt~ant: á’nčakis „obočí“, á’nčkalas~ánčkalos; nó’~nuo: nuóbaigas~nuóbaigos, núokulstas~nuókulkstos „lněné zbytky po vyčesání“; pó’~po: pó’pietis~póppietis, pó’su’nis~pósūnis; pár~per: pá’rspe’jims~pérspėjimas, pá’rtvara~pértvara; prē’~prie: prieku’tis~priekūtis, priemetis~priemetis „taková nemoc“; prē’š~prieš: priežgina~priešgina, priešprešais~priešpriešais; pró’~pro: pró’smilts~prósmiltis „písčitá půda“. 2. V prostých slovesech a slovesech s opakovaným dějem vyjadřovaným příponou -au-, např.: č’i’p’t~čypti: či’paut~čypauti; lí’st~lįsti: lándžo’t~lándžioti; slínkė~slįnkti: slá’nko’t~slánkioti; šáukt~šáukti: šū’kaut~šūkauti. 126 3. V jednoduchých a kauzativních slovesech, např.: bėrpti~bėrbti: birbinti~birbinti; skėlstis~skelstis: skęsti, -nti~skálsti, -yti; várgti~várgti: várginti~várginti; žérkti~žergti: žárginti~žarginti. 4. V jednoduchých slovesech a slovesech vyjadřujících stav, např.: álpti~alpti: álpti~álpėti; kémpti~kempti „vysychat“: kémpėti~kėmpėti; lįsti~lįsti: lindo~lįndoti; mírti~mirti: mérdėti~merdėti; skęsti~skęsti: skéndėti~skendėti. 5. V jednoduchých slovesech a slovesech okamžitého děje, např.: krėipti~kreipti: krýptelėti~kryptelėti; lénkti~lenkti: linktelėti~linktelėti; švélpti~švelpti: švul[p]telėti~šviptelėti. 6. V jednoduchých slovesech a zvukomalebných citoslovcích, např.: tėkšti~tėkšti: tiškšt~tykšt; žengti~žengti: žinkt~žingt. 7. Ve slovesech se základem st-, št- v přítomném čase, např.: mirti~mirti: miršt~miršta. 8. V jménech a kauzativních slovesech, např.: gárbė~garbė: gárbinti~garbinti; kálc~kaltas: káltinti~káltinti; smáilus~smailus: smá-ilinti~smailinti, švénc~šventas: švéntinti~šventinti. 9. Ve slovesech a podstatných jménech, např.: klúikti~klukti: klúika~klúika; lénkti, lénkti~linkti, lenkti: linkums~linkumas „ohnutí“; lįsti~lįsti: linda~linda „díry“; smírkšti~smirkšti: smírkštine~smirkštynė; véržti~veržti: várža~varža; žérkti~žergti: žirklės~žirklės. 10. V podstatných jménech s předponou pa-, např.: sg. ak. bárzda~barzda: pabárzdis~pabarzdis; sg. ak. gérklė~gerklė: pagérklis~pagerklis; sg. ak. láuka~lauka: paláukis~palaukis; sg. ak. žáuna~žiauna: pažáunis, -ė~pažiaunis, -ė. 11. V adjektivech vytvořených z předložek, např.: aplinkui~aplinkui: aplinkinis~aplinkinis; prieš~prieš: priešinis~priešinis. 12. O změně tažného přízvuku na přízvuk tlačný v důsledku zkracování koncovek viz § 23. 13. Tažný přízvuk se mění na přízvuk tlačný také v některých složených slovech, např.: sg. ak. sēna~sėna: sēndvaris~Sėndvaris „vesnice“, sémbernis~sėnbernis, sémpirda~sėnpirda „stařena“; sg. ak. skānu~skānu: skānskonei~skánskoniai; sg. ak. dvāra~dvára: dvā́rponis~dvárponis; sg. ak. smáilu~smailų: smáigalís~smáigalis. § 32. Stoupavý (nebo krátký) přízvuk se střídá s průtažným (středním) intonačním průběhem: 1. Při změně kmene téhož slova, např.: káuls~kaulas: káulus~kaulius; piens~pienas: pěnus~pienius „kdo má rád mléko“, pěne~pienė „ryzec“; plūksna~plunksna: plūnksnus~plunksnius; séile~seilė: séilus~seilius; stirna~stirna: stirninas~stirninas; várna: várns~varnas. 2. Ve složených slovech: dá́rps~dárbas: devyndárbis~devyndarbis; kóje~koja: vienkó jis~vienkojis; krūmai~krūmai; pakrūme, -is~pakrūmė, -is; lóva~lóva: palóvis~palovis; márks~márgas: rudmárgis~rudmargis; 127 nó'sis~nósis: pano'sis, -e~panošis, -ė; plá'uk~pláukas: gaelto'mpláukis~gelton-plaukis; vìlna ~ vilna: o'skavìlnė ~ ožkavìlnė; sg. akuz. vá'ndeni ~ vándeni: pavándeniu~pavandeniui; ale: gė'da~gėda: begė'dis~begėdis; pró'tas~protas: bepró'tis~beprotis; só'tis~sotis: besó'tis~besotis; súols~suolas: pasúolis, -ė; tilc~tiltas: patiltis, -ė atd. 3. U podstatných a přídavných jmen, např.: a'ukšč~aukštas: áukšts~aukštas; lá'uks~laukas: lãuks~laukas; mė'li'ns~mėlynas: mė'lìne~mėlynė „bobule“; ká'ršč~karštas: kãrštis~karštis. 4. U jednoduchých přídavných jmen a přídavných jmen s příponami -gans~ -ganas, -kšvas, -svas, např.: bálc~báltas: bálzgans~bálzganas, bálkšvas, bálsvas; júoc~júodas: jūosvas; pìlks~pilkas: pìlkšvas. 5. U základních a řadových číslovek, např.: aštúonus~aštuo-nius: aštúnta~aštuñtą (sg. akuz.); devì'nus~devynius: devìnta~devìntą (sg. akuz.); septì'nus~septynius: septìnta~septìntą (sg. akuz.). 6. U podstatných a sloves téhož kořene, např.: gė'rti~gerti: gė'ralas~gėralas; gnó'ušti~gniužti: gnũ'žis~gniūžis; šá'uti~šauti: šū-vis~šūvis; vė'rti~verti: vãrtai~vartai. 7. U podstatných jmen a sloves od nich utvořených, např.: dū'mai~dūmai: dū'mi't~dūmyti; krū'mai~krūmai: krū'mi't~krūmyti „košatit se“, sū-nus~sūnus: sū'nìt~sūnyti; kerė'bla~kerėbla: kerė'blìnt~kerėblinti. 8. U jednoduchých a pomalu opakovaných slovesech, např.: lá'rìt~lauk­ti: lũ'kuruot~lūkuriuoti; sná'ust~snausti: snũ'duriuot~snūduriuoti; šni'kė~snigti: snì'guriuot~snyguriuoti. 9. V infinitivu a kondicionálu sloves, např.: ká'št~kąsti: kã'stu~kąstų; lìe~lieti: lìetu~liėtų; spá'ust~spáusti: spáustu~spáustų; ži-bė'i~žibėti: žibė'tu~žibėtų. 10. Ve 3. osobě budoucího času sloves s dvojhláskou v kořeni, např.: á'ūsu~áusiu: ãus~aũs; dùosu~dúosiu: dũos~duos; lé'isu~léisiu: léis~leis; kùrsu~kùrsiu: kùrs~kurs; skė'lṣu~skėlsiu: skėls~skels. 11. Vzácnější případ metatonie u přídavných jmen a sloves téhož kořene s předponou, např.: júoc~júodas: pajúošt~pajuóšti. 12. Ve vokativu podstatných jmen s příponami -áitis, -ė, -ýtis, -ė, např.: mergá'te~mergáitė (sg. nom.): mẽrg,á'tes~mergaitės (pl. voc.), tetì'te~tetýtė (sg. nom.): tẽtì'ž~tetýte (sg. voc.). § 33. Krátký přízvuk se střídá s posunutým: 1. V jednoduchých slovesech a slovesech s intenzifikačním opakováním, např.: krìsti~kristi: krá'ičio't~kráičiuoti; lìp~lipti: lá'ipo't~láipioti; mė's~mesti: mė'ti't~mėtyti; brìsti~bristi: brá'idžo't~braidžioti. 2. Ve slovesech a podstatných jménech téhož kořene, např.: sùp-tis~sùptis: šù'pi'ne~siūpynė. 3. Takové případy metatonie se vyskytují také u podstatných jmen s předponou pa-, např.: ùžlas~ùžlos: paú'žlis~paúžlis. 128 Přízvuk a význam slova § 34. Poměrně často se jedno slovo od druhého liší pouze intonací, např.: ántis~ántis „pták“: ántis~ãntis „část oděvu“; džó'va~džióva „nemoc“: džõ'va~džiova „vysychání“; kãrtis~kártis „tyč, bodec“: kãrtis~kartis „rozmary, tvrdohlavost; koňská hříva“; kietis~kietis „rostlina“: kietis „tvrdost“; kãl~káltas „nástroj“: kálc~kaltas (příč. činné); mérkti~mérkti „mrkat“: mėrkti~merkti „namáčet, ponořit do vody“; priminti~priminti „šlápnout na nohu, přimáčknout“: priminti~priminti „připomenout, aby nezapomněl“; smãrukį~smaugti „dusit“: smaukti~smaukti „strhnout, odsunout“; plá'uks~pláukas (podst. jm.): pláuks~pláuks (bud. čas, 3. os.); mana~mano (1. os. sg. gen.); mã'na~mãno (3. os. přít. času); gana~ganà (přísl.): gã'na~gãno (3. os. přít. času); šaka~šakà (1. os. sg. nom.): šã'ka~šãką (1. os. sg. akuz.); vaga~vagà (1. os. sg. nom.): vã'ga~vãgą (1. os. sg. akuz.). PŘÍZVUK A INTONACE V ŠAKYNOVSKÉM NÁŘEČÍ А. П. ИОНАЙТИТЕ Shrnutí Šakynský dialekt je dialektem severozápadních Aukštaitů, který sousedí s Lotyšskou SSR. Nejcharakterističtějšími rysy tohoto dialektu jsou retrakce přízvuku a krácení koncovek. Tento článek zkoumá přízvuk a intonaci dialektu. V šakynském dialektu se přízvuk přesouvá z koncovky s krátkou nebo stoupavou intonací na začátek slova (dãrklis~arklys, bàla~balà, dõ'vana~dovanà). V některých případech se však přízvuk přesouvá také z koncovky s klesavou intonací (dõ'bilam~dobilám) nebo ze středu slova (gìrkančei~Girkańčiai, kèpure~kepùrė, àpsisuk~apsisuku). Někdy při přesunu přízvuku vytváří jeho část, která zůstává na původním místě, vedlejší přízvuk. Zpravidla se však takové vedlejší přízvuky v dialektu objevují pouze fakultativně. V dialektu lze rozlišit dvě etapy retrakce přízvuku, nepočítáme-li všechny nenormální případy přesunu přízvuku, které se v něm vyskytují dnes. Nejprve se přízvuk přesouval z krátkých koncovek na předcházející dlouhou slabiku (ãusis~ausis, agūona~aguonà). Poté došlo k retrakci i v ostatních případech (àkis~akìs, ėžì's~ežys, skrùz-de'lė~skruzdėlė, vè'lai~vėlai). Pokud jde o faktory, které podmiňovaly retrakci přízvuku, autor článku souhlasí s názorem těch badatelů, kteří za takové faktory považují redukci koncovek a částečně vliv cizího jazyka. Ve složeninách nebo v jednotlivých gramatických tvarech slov určitého typu vzniká ve slabikách následujících po slabice s hlavním přízvukem vedlejší §. Kalbotyros klausimai II. 129 přízvuk (àna·mˢeˑt ~ anāmət, bāˑlt,ǯāˑjei~ báltajai, bāˑlt,ǯāva~báltavo). Autor se pokouší vysvětlit vznik takového vedlejšího přízvuku působením analogie nebo zvláštnostmi tvoření složených slov. Článek zkoumá vedle slovního přízvuku také větný přízvuk a stanovuje zvláštnosti proklize, enklize a logického přízvuku v dialektu. V šakynském dialektu se vyskytují tyto intonace: krátká, stoupavá, střední, klesavá a fakultativně ji nahrazující přerušovaná. Z hlediska pohybu hlasu se intonace tohoto dialektu blíží spíše intonacím žemaitských dialektů než intonacím dialektů jihozápadních Aukštaitů. Článek uvádí případy užití té či oné intonace hlavního nebo vedlejšího přízvuku i intonace nepřízvučných slabik a poukazuje na vztah intonace jednotlivého slova k intonaci celé věty. Na konci článku je podán přehled různých případů metatonie vyskytujících se v dialektu a je poukázáno na úlohu intonace při určování významu slova.