Zietelos tarmės įvardis

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA ZIE TELOSKÉ NÁŘEČÍ – ZÁJMENO1 A. VIDUGIRIS § 1. Zietelské nářečí se již tradičně nazývá mluva vesnic Zasečiai a Pagiriai. Tyto vesnice se nacházejí v severní části okresu Zietela (bělorusky Diatlovo) v Grodenské oblasti Běloruské SSR. Litevština se zde ve veřejném životě ani v rodinách téměř nepoužívá. Dobře litevsky umí mluvit jen několik málo představitelů nářečí (nejmladšímu z nich je 50 let a nejstaršímu 96 let). Kromě litevštiny ovládají hlavní představitelé nářečí dobře také místní běloruské nářečí (tj. „po-prostu“), ruštinu a polštinu. Od nejbližších míst, kde se mluví litevsky, mezi dzúkskými oblastmi Ródūnia v okrese Varanávo (vzdušnou čarou asi 60–80 km od Zietely), okolí Lazūnů (okres Jūrótiškiai, asi 80 km), vesnice Naujieji Giernykai2 (okres Ščiūčinas, asi 50 km) a vesnice Ažierkai (okres Grodno, asi 120 km), se zietelské nářečí liší těmito fonetickými rysy: zachovává neporušené nosové ą, ę a smíšené dvojhlásky am, an, em, en, např.: ižgązdina3, tęsa „pokračuje, táhne“, kampas, pantis, temt ~ temti, penki, a také nedzúkuje, např.: pari, gaid’s, dienà, dvi, svėčias, mẽdžas „strom“. V těchto dvou rysech se tedy zietelské nářečí shoduje se západními a středními aukštaitskými nářečími. Ve všech ostatních fonetických rysech je zietelské nářečí buď pa- 1 Shrnutí tohoto článku bylo předneseno na dialektologické konferenci v roce 1959. „Zietelské nářečí – zájmeno“ je součástí rozsáhlejší práce „Zietelské nářečí“, která se připravuje k vydání. Obyvatelstvu a dějinám výzkumu nářečí bylo pojednáno již dříve, viz A. Vidugiris, Některé rysy zietelského nářečí a Nové práce o nářečích litevského jazyka. — Otázky litevské jazykovědy, 2, 195—213, 239—246, Vilnius, 1959. 2 V severní části okresu Ščiūčinas v Grodenské oblasti Běloruské SSR (8 km od okresního střediska) se nachází takzvaná vesnice Naujieji Giernykai (bělorusky Новые Герники), jejíž obyvatelé se podle místních lidí v druhé polovině 19. století přistěhovali z okolí Varėny a Marcinkoniů. Dříve zde žilo 18 litevských rodin, nyní (podle údajů z roku 1958) se jejich počet snížil o více než polovinu. Doma i mezi sebou mluví starší lidé krásným dzúkským nářečím. Děti už litevsky neumějí. 3 Používá se transkripce uvedená v programu pro sběr materiálu pro atlas, viz Program pro sběr materiálu pro atlas litevského jazyka, 2. vyd., 105—118, Vilnius, 1956. Značka přízvuku nad hláskami a a e současně označuje i jejich délku. Délka nepřízvučné hlásky se značí tečkou nahoře vpravo. Délka hlásek i a u se značí vždy, bez ohledu na to, zda jsou přízvučné, či nepřízvučné. Délka přirozeně dlouhých hlásek o a ė se neznačí nikde. Intonační značky čistých a smíšených dvojhlásek (´, ~) označují délku příslušných složek, s výjimkou i, u + l, m, n, r, jejichž první složka je v zietelském nářečí vždy krátká. V místních názvech se používají velká písmena. Intonace dvojhlásek a dlouhých samohlásek se značí podle sluchu. 8. Kalbotyros klausimai, III 113 podobá se dzūktským nářečím a jim sousedícím východním aukštaitským nářečím, nebo je svébytná a zaujímá mezi litevskými nářečími samostatné místo. § 2. Mnoho materiálu dokládajícího archaický a svébytný charakter zietelského nářečí poskytuje zájmeno. Zájmeno zietelského nářečí má značné množství starých morfologických prvků, s nimiž se někdy nesetkáváme nejen v jiných nářečích, ale ani v jiných slovních druzích téhož nářečí. Proto se zde morfologie zájmena popisuje podrobněji. V zietelském nářečí jsou stejně jako v lk zájmena rodová i bezrodá. Čísla jsou pouze dvě. Ani pozůstatky duálu nebyly zaznamenány: na jeho místě se užívají tvary plurálu s číslovkami du, dvi, abu, abi, např.: o kanà jūs abù vaikščiojat „a kam jste vy oba chodili“; tik mės dvi būvom Zieteloj. Zájmena se podle významu a své funkce ve větě dělí do skupin. Osobní zájmena § 3. V nářečí se užívají tato osobní zájmena: aš, tu, anas „on“ a anà „ona“. Poslední dvě zájmena anas a anà jsou podrobněji probrána u rodových zájmen (viz §§ 14, 21—33). Vzhledem ke zvláštnímu skloňování se osobní zájmena aš, tu a zvratné zájmeno savè „sebe“ popisují samostatně. Skloňují se takto: Jednotné číslo Množné číslo N. aš (lėš) tù — mẽs || mės, jū·s || jū·s G. manè, tavè, savè mū·su⁴, jū·su· D. mán, táu, sáu mùmⁱ⁴, jùmⁱ⁴ A. manè, tavè, savè mùs || mùm, jùs I. manīm, tavīm, savīm mùmⁱ⁴, jùmⁱ⁴ In.⁵ savī· II.⁵ manīn⁶ savīn Ad.⁵ manip || tavip || savip || mū·sip⁴ || jū·sip⁴ || manīm(p), tavīm(p), savīm(p) mū·sīm(p), jū·sīm(p) Al.⁵ mù·sūm(t) || jù·sūm(t)⁶ || mù·sūmpƚ, jù·sūmpƚ Skloňování neslovesných zájmen (aš, tu, savè) § 4. Nejprve upoutají pozornost dvě souběžné tvary nominativu jednotného čísla první osoby aš a ėš. Forma ėš (někdy aš) se užívá méně často než aš: ėš mẽko nežnaũ; 4 Tvary se dvěma přízvuky ukazují, že přízvuk může být na kořeni i na koncovce, např. mùmi || mùmī, mù·sip || mù·sip. 5 Všechny čtyři postpoziční lokály se pro pohodlí označují latinskými názvy: vnitřní statický (inessivus) — inessiv, vnitřní směrový (illativus) — illativ; vnější statický (adessivus) — adessiv, vnější směrový (allativus) — allativ. 6 Část nezaznamenaných tvarů (manīn, mù·sūm, jù·sūmt) byla do paradigmatu převzata z Ch. S. Stang, Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiet von Wilna. — „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, 18, 189 (1958). 114 aik šeri, es tau graža· merga· parodi·su; es visa žinojau7. O starobylosti formy es svědčí staré písemné památky8 a také jiné jazyky, totiž: la es, st. isl. ek, arm. es, řec. ἐγώ, lat. ego9. Lingvisté vysvětlují existenci formy es vedle aš v litevštině střídáním samohlásek a-: e- na začátku slova10. Takovou změnu a v e by však nebylo možné vysvětlit pouze současným zietelským nářečím, neboť další příklady s e na začátku slova nebyly nalezeny (srov. ašis, ažaras, ėglė, apušė). Snad byla právě u tohoto jednoslabičného slova učiněna výjimka. Zájmeno druhé osoby tū se někdy užívá také s příponou -ai, která zdůrazňuje význam: o kur tūjei buvai (j je zde vsunuto mezi samohlásky, aby se předešlo hiátu). § 5. Tvary genitivu a akuzativu jednotného čísla se zcela shodují, totiž: aš ir nu-nuok nebūs tavė čā „a ani dnes tě tu nebude“, pamėšk dėle savė „nech to kvůli sobě“, aik nug manė, bo aš kūlsu tavė „jdi ode mne, protože tě uhodím“, sakė, kad manė išrinkęs „řekl, že si mě vybral“. Předpokládá se, že koncovka e a její užívání v obou těchto pádech jsou velmi starobylé, srov. stsl. mene, tebe, sebe11. Stejnou společnou koncovku obou pádů znají také staré litevské písemné památky12. Je možné, že stejně stará je i koncovka genitivu jednotného čísla -e, která se dodnes vyskytuje v některých našich nářečích, např. v severní části okresu Šakiai a jihozápadní části okresu Kaunas (na levém břehu Nemunu), v některých částech okresů Kaišiadorys a Vievis. Zde však mají tyto tvary často přízvuk na kořeni, totiž: mane, tave, save nebo manė, tavė, savė (vedle běžnějších manė, tavė, savė nebo manės, tavės, savės)13. Naproti tomu všechny dzukské nářečí, které jsou územně blíže Zietele (okolí Azierkai, Rodūnia, Varanavas a Lazūnai), vyslovují genitiv jednotného čísla takto: manī, tavī, savī; vedle mānī, tāvī, sāvī; akuzativ pak takto: manī, tavī, savī vedle mānī, tāvī, sāvī nebo manī, tavī, savī. § 6. Dativ jednotného čísla má převážně zkrácené tvary, tj. stejné jako v litevském spisovném jazyce, totiž: mān (méně často mān), tāu, sāu. Jen několikrát se podařilo zaslechnout delší tvary, např.: ānas man dúoja dúonos „on mi dává chléb“; jām reīkā savī „jemu je třeba pro sebe“. Jak vidíme, tyto poslední, delší tvary mají přízvuk na koncovce. Staré písemné památky ukazují, že přízvuk býval na kořeni, srov. Daukšova Postila — māng 28726, 7 Je třeba poznamenat, že formu es neužívají všichni příslušníci nářečí stejně často. Nejčastěji ji vyslovují B. Žukelis (asi 50 let), P. Chaleckienė (96 let), V. Kaška (60 let). 8 A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache, 161, Göttingen 1877; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 504, Rīgā, 1951 (dále jen Gramatika); P. Arumaa, Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina, 9–11, Tartu, 1933 (dále jen Untersuchungen …); Slovník litevského jazyka, 2, 843 (red. J. Balčikonis), Vilnius, 1947. 9 Viz J. Endzelīns, Gramatika, 504; J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 147, Vilnius, 1957. 10 P. Arumaa, Untersuchungen…, 9–12; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 135, Warszawa, 1956 (dále jen Gramatyka…). 11 J. Endzelīns, Gramatika, 504–507, 510; J. Endzelynas, Hlásky a tvary baltských jazyků, 147–148; J. Otrębski, Gramatyka…, 3, 135–137. 12 Srov. Bezzenberger, cit. dílo, 161, 162. 13Srov. materiál shromážděný pro atlas litevských nářečí z jižní části Litevské SSR, dialektologickou kartotéku Institutu litevského jazyka a literatury (otázka 284 Programu). 115 tāvi-gu 175₃₀, tāvi 481₂₈, savi 16₂₇¹⁴. Pravděpodobně se zde přízvuk přesunul podle podob jednotného čísla adessivu manip, tavip, savip. Jen jednou se podařilo zaslechnout enkliticky užitou podobu dativu jednotného čísla mi, totiž: „anas āčunčia mi kō“ on (syn) mi posílá něco“ (P. Chaleckienė z Pagiriů, 96 let). Ve starých písemných památkách má mi význam jak dativu, tak akuzativu, např.: z toho mi roste radost; on mi vede15 7 §. Tvar instrumentálu jednotného čísla nemá koncové -i, např.: manim, tavim, savim. V podobách tavim, savim se souhláska v střídá s j, např.: tajim, sajim. Tyto souhlásky se střídají také v adessivu jednotného čísla (srov. § 9). V lazūnském nářečí není na místě v slyšet žádná souhláska: saim „sebou“, eišu su taim „půjdu s tebou“. V nářečí se vyskytují svérázné konstrukce, v nichž má zájmeno savim podobu instrumentálu činitele, ztotožněného s instrumentálem prostředku, např.: pàc sajim nešasi; pãties savim pastãtė pìrkà „sami, bez pomoci jiných postavili chalupu“, srov. nebūva ārlə, gãvom sàvim partrāukti; stùmk sàvim (Šakyna); āriem sàvim (Kuršėnai). Občas se ve významu instrumentálu jednotného čísla užívá adessiv jednotného čísla, např.: sa taip nôra gerāst susidėdinet „s tebou se raději chci dát dohromady“; às sa taip neisù „já s tebou nepůjdu“. 8 §. Inessiv a illativ jednotného čísla mají stejnou koncovku jako jména skloňovaná podle typu ia-, - nebo souhláskového kmene, totiž -in, -yn: manīn; prìrbinkāi vãndinio savīn „napil jsem se vody do sebe“; dar ānas savī turi vãndinio „teď má v sobě vodu“. 9 §. Podoby adessivu jednotného čísla jsou několikeré, např.: manip išgurdinėj dañtis „vypadl mi zub“; bùt manīmp ku dėlo „měl jsem koudel (k předení)“; manīm dar ìr dvi kárvi „mám ještě dvě krávy“; manīm nenōri bū't „u mě nechce být“; tavōp jau senì nagìnėi „máš už staré válenky“; a tajìp kas ìr „a co máš“; kas tavōmp tìep kvėpà „co to u tebe tak voní“; nebo tajìmp momà ìr „máš maminku“; tavīm čebãtai ìlgì „máš dlouhé boty“; a savīmp tu nėturi alavẽlo „nemáš u sebe tužku“; anù sajìp viso turi „ona (u sebe, doma) má všechno“. Podoby manip, tavip (|| tajip), savip (|| sajip) jsou podle názoru autora vytvořeny ze starého nepostpozičního lokálu, který splynul se starým dativem (mani, tavi, savi), a postpozice -pi. Ostatní podoby, totiž manīmp, tavīmp || tajīmp, savīmp || sajīmp, jsou podle předpokladu analogické útvary, vzniklé podle podob adessivu jednotného čísla příbuzných zájmen: jãmp, tãmp, které vyvolaly dojem, že adessiv zájmen v jednotném čísle má koncovku -mp. Tato koncovka se druhotně začala připojovat ke starým podobám nepostpozičního lokálu (nebo dativu) jednotného čísla¹⁷. P. Arumaa vysvětluje tyto poslední tvary vlivem podob adessivu množného čísla mu'sīm̄p, ju'sīm̄p¹⁸. V podobách manīm, tavīm, savīm vypadla souhláska v kvůli obtížnosti její výslovnosti. ¹⁴ Viz Daukšova Postila, fotografické vydání, Kaunas, 1926; srov. také J. Endzelīns, Gramatika, 507; J. Otrebski, Gramatyka..., 3, 136. ¹⁵ A. Bezzenberger, cit. dílo, 163, 164. ¹⁶ Srov. A. Bezzenberger, cit. dílo, 251, 253; J. Endzelīns, Gramatika, 508; N. van Wijk, Die pronominalen Adessivformen des Altlitauischen. Archivum Philologicum, 4, 49, Kaunas, 1933; A. Laigonaitė, Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje. — Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai, 29, Vilnius, 1957 (dále jen Pašalio vietininkai...). ¹⁷ Srov. N. van Wijk, cit. dílo, 49; A. Laigonaitė, Pašalio vietininkai..., 29. ¹⁸ Srov. P. Arumaa, Untersuchungen..., 174–175. 116 Nelze souhlasit s P. Arumaou a A. Laigonaitė, pokud jde o akutovou intonaci posledně uvedených tvarů. „nás, děvčátka, milovali“. Posledně uvedený tvar mũn se užívá i v jiných východoaukštaitských nářečích. Předpokládá se, že se sem dostal z dativu nebo instrumentálu duálu25. 12 §. U těchto zájmen nebyly vůbec zaznamenány tvary plurálového inessivu a illativu. Nahrazují je plurálový adesiv (viz 13§) a allativ (viz 14 §), které se v nářečí užívají vždy, když se mluví o osobách nebo živých věcech. 13 §. Z hlediska formy je plurálový adesiv různý, např.: mu·sip bū·stasi ki-titskai „u nás se žije jinak, po jiném způsobu“; kã ju·sip gatãvina „co u vás připravují (k jídlu)“; mu·sim(p) mãža u·tarina „u nás málokdo mluví litevsky“; mũ·sim šnū·rai ilgì „u nás jsou dlouhé šňůry (pozemkové pruhy)“; ju·sim(p) kãp „jako u vás“; bũs svečėi ir mu·sim ir ju·sim „budou hosté jak u nás, tak u vás“. Jak vidíme, jejich koncovky jsou téměř zcela stejné jako u singulárového adesivu, totiž: manip || manĩm(p), tavip || tavĩm(p). P. Arumaa a N. van Wijk na tomto základě vysvětlují jejich vznik analogií tvarů singulárového adesivu26. Stejnou analogií lze vysvětlit také přízvuk na koncovce těchto tvarů (mu·sip, ju·sim(p)), zatímco tvary s přízvukem na kmeni (mũ·sip, mũ·sim(p)) se pokládají za pozůstatek staršího přízvukování; srov. plurálový genitiv mũ·su·, jũ·su·. 14 §. Je třeba poznamenat, že ze všech skloňovaných slovních druhů a ostatních zájmen si v nářečí zachovala již neužívané plurálové tvary allativu pouze zájmena nespecifikující rod, např.: vienas ataidinėja mu·sum saldõtas „jeden voják přichází k nám“; koplõnas atãj mu·sumpt „kněz k nám přišel“; ãnas ju·sumpt nuvẽji „on šel k vám“; manã kãrvė ju·sum nubėgo „moje kráva k vám utekla“. Pravděpodobně proto, že tyto tvary do jisté míry nahrazují illativ těchto zájmen, který se v nářečí neužívá (srov. 12 §), zařadil je Ch. Stang mezi plurálové illativy27. Plurálový allativ se tvoří z plurálového genitivu a postpozice -pi, tedy mu·sumpt < * mu·sun + p(i) + t, ju·sump < + *ju·sun + p(i). Hláska n se v nářečí před p mění v m (srov. im-pìlk, ši·mpjožus), zatímco p na konci slova nebo před přidaným t vypadává, protože se obtížně vyslovuje. Souhláska t byla nejspíše přidána později, až po vypadnutí i. Přízvuk na konci těchto tvarů lze vysvětlit analogií singulárového a plurálového adesivu (manĩmp, mu·sĩmp). V současnosti plurálový allativ v zietelském nářečí zaniká. Nejčastěji jej nahrazuje předložka pas s akuzativem: ažk pas mũs; pas jũs neĩsu. Poznámka. Zájmena nespecifikující rod kãs, viskãs, niẽkas se skloňují jako zájmena rozlišující rod, proto jsou probírána dále. 15 §. Zájmeno třetí osoby má dva rody: mužský ãnas „on“ a ženský anà „ona“. Stejný kořen má i nominativ plurálu: ãni·es || ãni·s || ãnes || ãni· || ãni, ãnos. Tvary všech ostatních pádů jsou utvořeny od kořene jis, ji. Předpokládá se, že tvary jis, ji, jie, jos zde nahradilo ukazovací zájmeno anàs, anà28. Ve starých písemných památkách se vedle tvarů jis, ji, jie, jos nacházejí také jiné podoby, např.: ans mi gano; anas už mi guli/jis rupečius; anys, anis, anie29 V zietelském nářečí se také občas ještě užívají tvary jis, ji, jie, || jė, jōs, např.: ar jō 25 Srov. J. Endzėlins, Gramatika, 516; P. Arumaa, Untersuchungen..., 53, 50–77. 26 Srov. P. Arumaa, Untersuchungen..., 184; N. van Wijk, tamtéž, 49. 27 Viz Ch. S. Stang, tamtéž, 189. 28 Srov. J. Endzėlins, Gramatika, 517; J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 150. 29 Viz A. Bezzenberger, tamtéž, 163, 168. 118 nepustí, jestliže sám nechce: provdává svou dceru „provdá svou dceru“; a ona je krásná; a oni z parku nosí na zahradu zeleninu, „umějí dobře vařit“. Stejný jev znají i slovanské jazyky, např.: staroslověnské on, ona, oni, ale jego, fich30 Že se v zietelském nářečí zcela neobešli bez prolínání se slovanskými jazyky, ukazuje zobecněný tvar nominativu plurálu pro oba rody ānies || āni’s || ānēs || āni· || āni, neboť tvar ženského rodu ānos se vyskytuje zřídka. Někdy se tyto tvary užívají s přidanými souhláskami h, j, totiž: jānas, hānas, janā, hanā, jāniės, hāni’s srov. bělorusky ён, яна, яны. Toto zájmeno se skloňuje takto: Jednotné číslo Množné číslo N. ānas, anā āniės || āni’s || ānēs || āni·, ānos, jiē || jiė, jōs G. jō, jōs jū· D. jām, jē||jāi (vzácně) jēmi || jīmi, jōmi A. jō·, jā jūos || jū·s, jās I. jīo || jū·, jāi jēīs, jōmī Lok. jame(?) jūosā, josā Ilat. jūosnā, josnā Ad. jām̄p || jāmp, jēip || jīp, jēsmip || jēsmz || jēmp || jūosmi, jōsmi Al. jōsp, jōs. Podrobněji o zvláštnostech skloňování rodových zájmen viz §§ 21–33. Přivlastňovací zájmena § 16. V nářečí se přivlastňovací zájmena užívají velmi často a v rozmanitých tvarech. U zájmen mānas, manā, tāvas, tavā, sāvas, savā se zachovaly tvary všech pádů, např.: mānas brōlis tei pāčā nimirė „můj bratr také zemřel“; reiks pjēva pjāut savā; nebūs jau manōs karvutėkos „už nebude moje kravička“; bōču tavām vištiek „tvému otci stejně“; žūrėk jāi tāva· žmōgu· išvīko „podívej, už odtáhli tvého muže“; kelū savū nuvaoj „odešel svou cestou“; sa manāi momāi bit ānas „byl s mou matkou“; pirkōj manōj bit; tavōn mašīnon ū.tari·t „mluvit do tvého stroje (magnetofonu)“; savaṇp brōlīp pasikl āusk „zeptej se svého bratra“; sunāi mani išāugo jāi; nupirkāu po skēpā· savōmi dukterīmi „koupil jsem po šátku svým dcerám“. Tato zájmena se skloňují stejně jako přídavná jména. Příslušnost okolních věcí nebo vztah ke skupině osob vyjadřují zájmena mu·siškēs, mu·siškė, jū·siškēs, jū·siškė, např.: mu·siškis liežūvis negražūs „náš jazyk je ošklivý“; nuvažāu nekatru mu·siškī „odjeli někteří naši“; o jū·siškėj zešėj dāugis bū·sta „a bydlí ve vaší vesnici mnoho lidí?“; mu·siškūs āču·zdenī šen „naše poslali sem“. Vedle toho se tato zájmena užívají také bez přípony -iškis, např.: mū·sis su·nūs nesāpranta „náš syn nerozumí (litevsky)“; mū·sē vesē didelē „naše vesnice je velká“; āniė bū·mu·soj bazni·čōi; o kāp jū·sis apėkū·nas tūrisī „a 30 Srov. J. Endzelīns, Gramatika, 517; J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 150—151. J. Otrębski, Gramatyka..., 3, 143. 119 jak se daří vašemu opatrovníkovi“; jū·sip šonip moža daugėst bū·sta „ve vašem kraji možná žije více“; pautai mu·si maži „naše vejce jsou malá“; mū·siemi vaikāmi prisakīta „našim dětem bylo přikázáno“. Podobných zájmenných tvarů se vyskytuje poměrně mnoho také v okolním dzūkijském nářečí, např.: iš mū·sos selōs rāsėsi litvinas „z naší vesnice pocházel Litevec“; mū·sis bē rnas atāji iš darbo; ti· mū·ses sōthos bīzvo „tam byly naše orné plochy“; iš mū·sos ū·tarkos džēka-vojasi „vysmívají se našemu jazyku“; bū·sta mū·sei nekurbī tì „někteří naši tam žijí“ (Lazūnai); paprastā ū·tarka mū·se „naše běžná řeč“ (Dieveniškės); o jūsis, kap atvažuoja, tai ir nepaīso ingi šonu: žmogū „a váš (syn), když přijede, ani se nepodívá na starého člověka“ (Ramaškonys). V Zietele se jen příležitostně užívá zobecněný genitiv posesivních zájmen, např.: ir tū savo bobāi nupirk skāptā „a ty kup své ženě šátek“; māno pōnu· nėr namī; nėra mū·su· bōco jāu „už tu není náš otec“. Ukazovací zájmena § 17. Část ukazovacích zájmen zaniká. Některé pády zájmen šis, šitas anās se zachovaly pouze v určitých výrazech, totiž: iki šitam šoni; tai šo, tai tō pripirko; aiti šitana galan „jde na tuto stranu“; an šitu· pirštu· nagas neaugo; jėmė rastrindinėt tai šiuo, tai tuo „začali třít tímto, pak zase tamtím“; dār po anām kāri „ještě po oné válce“. Nyní se místo zájmen šis, šitas ustálilo zájmeno ičaī || ičaiḱ, itoī, zatímco ve významu zájmen anās, kitas se užívá zájmeno tasāi || caī || caīk, tōi || brōlis gadnēsnis kab caīk „tento bratr je lepší než onen“; caīk kėlās krēliškis, o icaik dai-navīškis; icaik vešēs gālas Jakšāi vadinasi, o caīk Misūnai „tato část vsi (Zasėčiai) se nazývá Jakšai, kdežto tamta Misūnai“; itoi pūsēi gadnēsme pieva, kab tōi „na této (říční) straně je lepší louka než na oné“. Zájmenný tvar itas, ita téhož kořene se hojně užívá v Aziērkai, Lazūnai, Dieveniškės, Ramaškonys, v okolí Rodūnia a také ve východní a jižní části Litevské SSR. Ve východní části Lotyšské SSR jsou rovněž známa zájmena itis (vedle itys), itūds, itāids³¹. Podle názoru E. Fraenkela vznikla uvedená zájmena smíšením ukazovacích zájmen tās, tā, tokžs || tokās, tokā + it s běloruskými výrazy гэты, гэты, эти, этакий, гэтаки, гэтакі³². P. Arumaa vysvětluje tato zájmena rovněž slovanským vlivem³³. Tím však zůstává původ samohlásky i zcela nejasný. Na tuto otázku odpovídá J. Endzelynas, který považuje tato zájmena za baltská, tj. původem stejná jako šitas, šita, šitoks, šitokia. Pouze první část zájmen itas, icaik, ita; itoi, itorės || itokās, itokā nepochází z šis (srov. šias, šitoks), nýbrž z *is (srov. latinské a gótské is, na jehož místě dnes Litevci užívají tvar jis)³⁴ 31 Plg. J. Endzelīns, Gramatika, 537 (372-373 §); E. Fraenkel, Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen. — Balticoslavica, 2, 25, Wilno. 1936. 32 E. Fraenkel, min. veik, 25. 33 P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte..., 56. 34 Žr. J. Endzelīns, Gramatika, 537. 120 Zájmena cažk, tòj(i), icaik, itòj se skloňují takto: Jednotné číslo V. cažk, tòj(i), icaik, itòj K. tõ, tõs, ito, itos N. tām, taī, itam, itai G. tā, ita· Į. tùo || tù, tāi, ituo || itù, itai In. tamè || tam̃, tõi, itam(e), itoi Il. tanā, itana, iton Ad. tam̃p || tāmp, taīp, itamp, itaip Množné číslo V. tìe || tìe || tì, tõs, itìe || itì, itos K. tũ̃ itù· N. itòmi || tãmi, tõmi, itìemi, itòmi G. tùos || tùs, tās, itus, itas Į. tāīs, tõmi, itais, itomi In. tuosa, tosā, ituosa, itosa Il. tuosnā, tosnā, ituesna, itosna Tázací a vztažná zájmena 18 §. Pozornost upoutává takzvané zájmeno adjektivního původu kìenas, kienà „čí, komu patřící“. Užívá se ve významu tázacím, vztažném i neurčitém. Byly zaznamenány tyto pády: kìenas³⁵ su vaikais; kìenas ānas; kienà tõj kārvė; mȯža su primìnsi kienà anà „snad si vzpomeneš, čí je“; kìeno dar gerà strb·chā, o katrõ ledokā „čí střecha je ještě dobrá a čí špatná“; kìena kārve: tu ganai; vīsa vīena kìenam krašte bū·t „stejně je třeba žít v čímkoli kraji“; kìeni ānis; nežināũ kienàs kārves gānė ānas; kienòs bōbos itai kārves, greta kienõ vaikas. Jednotlivé pády tohoto zájmena se užívají také jinde, totiž v Lazūnech a Gervěčích³⁶, jenže zde je přízvuk na koncovce — kienās (jako katràs). Vedle zájmena katràs, katrà se poměrně často užívají formy katrùs, katrù, např.: katrùs žōdis tāu gražùs; katrb· ōtuoli· dùosi; katrbm šōne ragėjej. Mohly vzniknout podle významově obdobného zájmena kuris || kurùs, kurì || kurù. Obě tato zájmena (katràs a kuris) se v nářečí užívají vedle sebe bez významového rozdílu, např.: kuris arklìs gādnėsnis „který kůň je lepší“; katrō itai šìlkas „čí je tahle čepice“ Téměř všechna tázací zájmena lze užít také ve vztažném významu, např.: kuris arklìs gādnàs, tai gerai ait vagāi „který kůň je dobrý, ten dobře táhne vůz“ ³⁵ J. Endzelynas obnovuje nominativ tohoto zájmena pouze s hvězdičkou z klm. kienō, srov. J. Endzelīns, Sīkumi. – Latvijas PSR Zinātņu akadēmija Valodas un literatūras institūta Raksti, 6, 326, 328, Rīgā, 1958. ³⁶ Srov. J. Senkus, Kai kurie Lazūnų tarmės ypatumai. – Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai, A 1 (4), 191, Vilnius, 1958; P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte..., 57. 121 gà; kurbi bijo, tai neškùla „kdo se bojí, nebojuje“; kàs katrañ kraštañ nuvažiuoja, ten ir bi-sta; kokàs anas bit, tokàs ir irà „jaký byl, takový i je“. Skloňují se takto: Jednotné číslo Množné číslo V. kàs, katràs, katrà katròl katròs K. kò, katrò, katròs katrù N. kàm, katràm, katràñ katrèmt || katrbmt, katròmi G. kà, katrà katrùs, katràs I. kuò || kù, katrù, katràì katrùs, katròmi In kurì || kamè, katràm, katròñ katruòsà, katrosà Il. kanà, katràñ, katròñ katrùsna, katròsna Ad. kàmp || katràmp || katràip kàm(p), katràm(p), Ukazovací zájmena § 19. V nářečí se ještě občas užívá ukazovací zájmeno tiekas, totiž: tiekas žmogùì čà bit, šì'nas netì'ka indžiū-dinėja „seno se neusuší tolik“. Poslední tvar tieka (stejně jako kieka) považuje J. Endzelīns za nominativ a akuzativ jednotného čísla středního rodu³⁷. Zájmena jokìs, nèjokìs || nèjùkis se užívají zřídka: nebit jokù katastrofù „nebyly žádné katastrofy“; nèjokìs žmogus neragė „žádný člověk neviděl“; nè-jókoì fabrikoì nepadàro, kàp čà; nèjokù žmogù nebit. Zájmeno visalokìs || visalòkìs || visalòkas, visalòkà je hybridní, srov. litevské visas, visokìs a polské wszeleki, běloruské nář. ўсялякі. Často se užívají, např.: visalokù žolù ìrà „je všelijakých bylin“; žmonù viselòkù bit „byli všelijací lidé“; visalokì žmonès ataidinèì šeñ „všelijací lidé sem přicházeli“; gàdnas ìtokis bit „takový dobrý byl“; itokù žodžù nesàko mu'sip „taková slova se u nás neříkají“. Zájmeno visòkis || visokàs, visokà má pozměněný význam a znamená „každý, někdo postupně“ (srov. rusky каждый), např.: visòki (greta visòki) ir jaunì, ir senì mirà „všichni umírají: mladí i staří“; visòka dienà kolchozan ãimam, o nedèla šventavòjam „každý den chodíme do kolchozu, v neděli slavíme (odpočíváme)“; visòkomi dienòmi dìrbam; visòki žòdì užrašìk „napiš každé slovo“. Přízvukování tvarů zájmena toks se velmi liší, např.: tokìs tiltas bit padàr'ta; ir tokàs vaìras gražùs bit; tókìs dan'tìs iššàtrintas; tokì's tai žòdì's; ir tokà bit nedàlà; tokà anà ir bit. Kmen zájmena pàč, patì často kolísá, např.: iš pàčės Vilnès atvažiàu „přijel z Vilniusu samotného“; ir jòs pàčòs nebit čà, pas tà pàčì žmogù; pas tà pàtì būvom; čà mès pàčam kampè; patìn žmogùtin iniardè „poškrábal přímo zornici (oka)“; tòn pàčon pièvon varìsim pèkù „poženeme do téže louky dobytek“; manìp pàtip tràjtas vaikù „moje vlastní trojice dětí“; manìm pàčam nèr nìeko „já sám nic nemám“; tàm pàčimp bū'sti „bydlíš u toho samého?“; dabàr žmonès pàtìes vežùoja kitàn kraštañ; vi'rai pàčès padàrè tèt. Ostatní ukazovací zájmena jsou stejná jako v litevštině: nìekas už nìeka nemira, pàc us savè mira „nikdo neumírá za druhého, každý umírá sám za sebe“; sažalàlù viskàs „zezelenal-“ 37 Plg. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 157. 122 „… všechno“; jiná kráva přinesla, co krávy bude krmit takovým krmením „co bude krávy krmit takovým krmivem“; pógul ūdesė pača nuvėji „odešla přímo po okraji vsi“. Zájmeno niekas se v nářečí někdy užívá s příponou -itkas, která má zdrobňovací význam: niekuo anas nekaltas aniėkitkuo. Zájmeno niekas se skloňuje takto: N. niekas || nieks, G. nieko, D. niekam, A. nieką, I. nieku || niekuo II. niekana, L. niekur. Neurčitá zájmena § 20. V neurčitém významu se někdy užívají některá tázací zájmena: ar būt kas mūsim „zda u nás někdo byl“; kokà prībėgo mu-sumīt „jakási přiběhla k nám“. Často se zájmeno užívá s dalšími slůvky, například: kāp kas āuginasi ir be bōco „někdo roste i bez otce“; mōža ir bū-tų kai kas „snad by tu i něco bylo“; kai kurie arižlkos dadėdinėja „někteří přidávají vodku“; kad chòt kas bū-tųp mani „aby u mě alespoň někdo byl“; jō bile kàs nepasūps jo „jeho kdokoli nekolébá“; bile kō neprīmīs „nepřijme cokoli“; aš tau ka-nė-ka pasaki-su „něco ti povím“. Pro nářečí jsou zvláště příznačná svérázná neurčitá zájmena tvořená z tázacích zájmen pomocí záporu ne-, totiž: nēkas ingrūvo akīn „něco spadlo do oka“; nēkatras nāmas ir razgrūsta „některý dům se také zřítí“; nēkoko vãndinio dāļ „dali jakousi vodu“; pirkēla padarė nēka „postavili jakousi malou chaloupku“; anà nēkana nuvažāu „ona někam odjela“; nēkatru panūvažā-dinēi Pōlščan „někteří odjeli do Polska“. Méně často je přízvuk na koncovce, např.: nekokàs pōnas jā ēmē „nějaký pán ji vedl“; ānas nekā žāidojasi sa jū „on si s ním něco hraje“; nekatrb moteriški duoda „některé ženy tkají“; nuvažāu nekatrb mušīški „někteří muži odjeli“. Zájmena nēkas, nēka často přecházejí do o-kmene, ē-kmene, např.: nēbis žmōgus bùl mū-sip „nějaký člověk byl u nás“; nēki vīriški sairkāu, itoj strāista nē-kēs bōbos bit „tento pytlíček patřil nějaké babě“; bit nēkeip vīlnu pardūot „nějaká (žena) měla na prodej vlnu“; nēke macitkā itoj karvē „jakási malá je tato kráva“. E. Fraenkel tyto útvary srovnává s podobnými slovanskými útvary³⁸, srov. некмо, некый, 1. нечто, некоторый, jejichž význam se také téměř shoduje. Z toho by bylo třeba vyvodit, že výše uvedené útvary jsou slavismy. Proti tomu však svědčí okolnost, že litevští mluvčí ze Zietely tyto útvary užívají častěji než Slované. Dokládají to také příslovce tvořená obdobným způsobem, totiž: nēkap „nějak“, nēkadaik || nēkuomet „někdy, dávno, kdysi“. Litevci si tyto útvary mohli vytvořit i samostatně ze spojení kas-ne-kas (srov. aš tau ka-nē-ka pasaki-su), *kokis -nē- kokis, *kaip -nē- kaip, *kada-nē-kada. Protože se veškerý přízvuk soustřeďuje na slabiku ne, druhá část se k ní připojila jako enklitika, zatímco první část — pro obtížnost výslovnosti — odpadla. Podobné útvary jsou známy i ze starých písemných pramenů: wósnēwos 11₁₆, nekaday 59₄₇ ³⁹ 38 Srov. E. Fraenkel, cit. dílo, 54. 39 Viz Daukšos Postilė, Kaunas, 1926; srov. J. Otrębski, Gramatyka..., 282, 300. Lotyši mají také podobná zájmena a příslovce, srov. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 158; Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, 1,539-541. Rīga. 1959. 123 Zvláštnosti skloňování zájmenných zájmen § 21. Zájmenná zájmena se svými pádovými koncovkami mnohem více podobají ostatním slovním druhům než nezájmena. Kromě toho se koncovky většiny pádů zájmenných zájmen shodují i navzájem. Proto jsou zvláštnosti koncovek všech oddílů zájmenných zájmen přehledně popsány na jednom místě. Do této skupiny se řadí také nezájmena s totožnými koncovkami kas, viškas, niškas. § 22. Muž. rod, sg. dativ má nejčastěji akutovou koncovku, např.: kàm tū jà ta·sóji; bócu tavàm visťiek. Občas lze tuto přízvučnou koncovku vyslovit také cirkumflexně: jam rèika dúot jèst. Koncovka ženského rodu, sg. dativu má-li přízvuk, má většinou cirkumflexní intonaci, např.: ir nèkas jai intardė àkį „a někdo jí škrábl oko“; adùo tu tai mèrgal; kàmgi tu tukèi dúoji „pročpak dáváš takové; anà pàdmeta pàutų; kitài pàuštèi „ona (kukačka) snáší vejce jinému ptáku“; katrai mažà: dùoja; prig pačèi baznìčei pastàtė nàma. Jen zřídka se vyskytuje akutová koncovka sg. dativu: diùož kitài dùkterai; prig jai lìnda „lezou k ní“. Cirkumflexní výslovnost má také koncovka ženského rodu, sg. dativu v dzūkštině, konkrétně v okolí Leipalingisu⁴⁰, Azierků, Rodūnie⁴¹, Ramaškoniů a Kaniavy (okres Varėna)⁴². § 23. Koncovka mužského rodu, sg. instrumentálu je většinou již zkrácená, totiž -(i)u; savù, tavù, katrù, tokì, pačì, kùri. Podle těchto zájmen se někdy může zkrátit i koncovka jednoslabičných zájmen -(i)uo, která má v nářečí navíc sklon k monoftongizaci, např.: reìka gi mán sa jùo: bùt „musím s ním žít“; nèr kù vandèno mùlk „není čím pít vodu“, vedle nebìt kù penèt „nebylo čím krmit“; tu kelù aik „jdi tou cestou“. Vedle toho se však vyskytují i tvary s více či méně úplnou koncovkou, totiž: ne tùo keliù aimì „nejdeš tou cestou“; sa tùo žlàdžiu „s tímto zlodějem“; nenorėj bùt sa jùo; nèr kù⁴³ apdènkti; nièbo nekaltas; kas norės sa tokìo susiadènet, pìg. kìtoì apsidènkç (Azierkai). Jen jednou byla zaslechnuta koncovka sg. instrumentálu -ùomi: nebìt kùomi (nebo kuomi) kàrve penèt. Koncovka -mi je zde patrně sekundární, podobně jako u podstatných jmen u-kmenů, srov. 1k medùmi (Žt. medùm), lietùmi (Žt. lietùm)⁴⁴. Takovou koncovku sg. instrumentálu zájmen znají dzúkové z okolí Varanava a Rodūnie: tuòm kelalù aik (Plikiai); nechòj ànas ràkščį išmùša tuòm(i) mašù „ať tím pytlem vyrazí rakev“ (Nevėžiai); o kùom ànas gali pràbùč „a čím se může uživit“ (Ramaškony­s); tù pirmùcinì pràvaŕė, o su tuòm sugìvèno (Paditvys, okres Rodūnia). ⁴⁰ Plg. B. Savukynas, Leipalingio tarmė, dipl. darbas, rankr., 115, Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko v. universiteto Istorijos-filologijos fakulteto Lietuvių kalbos katedra. Vilnius, 1955. ⁴¹ Plg. Lietuvių kalbos ir literatūros instituto surinktą tarmių atlasui medžiagą (287 Programos klausimas); dar plg. O. Broch, min. veik., 29. ⁴² Plg. M. Svirskas, Kaniavos tarmė, dipl. darbas, rankr., 60–61, Vilniaus Valstybinio V. Kapsuko v. universiteto Istorijos-filologijos fakulteto Lietuvių kalbos katedra. Vilnius, 1954. ⁴³ Přízvučné koncovky sg. instrumentálu mají nejčastěji akutovou intonaci. Tvary s cirkumflexní intonací jsou vzácné. ⁴⁴ Plg. J. Otrębski, Gramatyka..., 141. 124 Přízvuk na první složce mají vždy koncovky -ai v instrumentálu jednotného čísla ženského rodu, např.: apsišą- minosi sa jąj45 „vzala si ji“; negadnai vaiščiot tokai pagadai „za takového počasí se špatně chodí“; ānas sa jąj būt „byl s ní“; reiks ir mán šienáut pamačiūkū itąj nedėlei „budu muset také pomalu posekat seno tento týden“; sa savāj pačāj bū’sta „žije se svou ženou“; tái parāj jáū buvāu namie „v tu dobu jsem už byl doma“; ānas tēn Li’dōj sa nėkēi bobāj bū’sta „žije tam v Lídě s jakousi ženou“. Původ této koncovky nebyl dosud definitivně objasněn. Má se za to46, že jde o zkrácenou formu zájmenných adjektiv nebo přídavných jmen, která se později zobecnila a rozšířila i na jiné slovní druhy. Je možné, že k zobecnění této koncovky a jejímu rozšíření na další slovní druhy v zietelské nářeční mluvě přispěly také obdobné slovanské koncovky -ōū, ēū v témže pádě a rodě, srov. приншел со своей женой. Instrumentál jednotného čísla ženského rodu zájmenných adjektiv, užívaný v poměrně nedalekých dzūkijských nářečích, má jinou fonetickou podobu, totiž: čik spi’gauj su šitu’i (gret šitu’j) sāvo armōniku; nėik su tū’i (greta tūj) mergū šōrc (Ažierkai); tū’j velkėt duris žuvelkināi (Paditvys, okres Rodūnia),47 tū’i, šitu’i (Kaniava, okres Varėna)48 Koncovku -ai (-ā), téměř totožnou s koncovkou instrumentálu jednotného čísla v Zietele, znají vzdálenější nářečí — některá nářečí jihozápadních a středních Aukštaitů; srov. pazanavykští Kapsové su jā, su jā49, u středních Aukštaitů tāi, šitāi, amāi, jūi, takāi, pačāi50 Jazykovědcům působí tato koncovka potíže v těch zájmenech, v nichž se zájmenné formy neužívají, např.: rankāi, vienāi, kitāi. Někteří jazykovědci se domnívají51, že instrumentál jednotného čísla litevských o-kmenových zájmen měl dvě formy: *rankān > „ruku“ a *rankajan (srov. staroslověnské rękǫ a rękoję), z níž později po zániku n a zkrácení mohla analogicky vzniknout také forma rankāi. Je však nepravděpodobné, že by zájmena měla dvě takové formy instrumentálu jednotného čísla. Dále lze předpokládat, že tato koncovka vznikla také čistě z fonetických důvodů z přízvučných ą (< ān), ė (< ēn), srov. kāisnis „sousto“, kāisk „zakousni“, pagelāisk „přejedz“, gelāistūvas „nástroj na broušení kosy“. Tento jev ve slovním kořeni a zavřené koncovce znají také pazanavykští Kapsové: sāispara „souhra“, žāislas „hus-“ 45 První složka přízvučných koncovek -ai(-āi) v instrumentálu jednotného čísla ženského rodu se vždy vyslovuje široce a dlouze; u nepřízvučných je tomu různě: někdy je poněkud kratší (délka první nepřízvučné složky této koncovky se v článku nikde neoznačuje), někdy se od přízvučné neliší. Proto Ch. Stang označuje délku první složky všude: bōba’i, laukina’i, srov. Ch. S. Stang, cit. dílo, 184—187. 46 Srov. P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte..., 70; E. Fraenkel, cit. dílo, 49; Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, 100. Vilnius, 1957. 47 Srov. také O. Broch, cit. dílo, 28—29. 48 Viz M. Svirskas, cit. práce, 60. 49 Viz J. Senkus, Pazanavykio kapsų tarmė, 126—127. 50 Viz B. Švenčionytė, Žąslių tarmė, diplomová práce, rukopis, 56, Katedra litevského jazyka, Historicko-filologická fakulta Státní univerzity V. Kapsukase ve Vilniusu, Vilnius, 1956; Č. Grenda, Palomenės tarmė, diplomová práce, rukopis, 62, Katedra litevského jazyka, Historicko-filologická fakulta Státní univerzity V. Kapsukase ve Vilniusu, Vilnius, 1957. 51 Srov. J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos i-kamieno daiktavardžių vienaskaitos įnagininko ir vietininko formų kilmės klausimu. Vědecké práce Státní univerzity V. Kapsukase ve Vilniusu, 26, 57, Vilnius, 1958. 125 las“, gerāsias „gerasias“, jāisās „jāsias“⁵², a také pruští litevští rybáři: kaiznis, kaîšti, kaisnėlis, slāistai „slastai“, slaistūkai, žemàisės, grēžti, i̇sprēšti, spēis-ti, gabēiti, kurēiti53. (Škoda, že v zietelské nářečí nejsou příklady s cirkumflexem v kořenové samohlásce ė < én). Podobný jev tedy mohl probíhat také v koncovce slova v zietelském nářečí, když ještě akutové ą, ę (< ān, ēn) nebyly zkráceny⁵⁴. Tento předpoklad však v zietelském nářečí nepodporují další koncovky, rovněž původně akutové, lokálu singuláru a akuzativu plurálu. § 24. Lokál singuláru zachoval celou koncovku -ame pouze v jednoslabičných zájmenech mužského rodu, a to: kamē buvaži (zř.) || kur buvaži (častěji); ānas būsta tamē šoni „on žije na této straně“; itame palačui prabū-dinēi Soltōnas „v těchto komnatách žil Soltonas“, vedle tam rudenī; tokām lopinī; savām krašte. Koncovka lokálu singuláru ženského rodu je vždy bez -e: savōi pirkōi buvāi; pirkōi manōi bit; ir įtoi piēvoi ir tōi; tokōi medžinēi tašlōi minkinam „takové v dřevěné díži hněteme (chléb)“. § 25. Mnoho zájmen mužského rodu zachovalo také celou koncovku ilativu singuláru -ana, např.: aīti štana galān „jde na tento konec“; nuvažiūja nevedōma kanā „odjel neznámo kam“; aik itana šōnan „jdi na tuto stranu“; važūosu tanā šōnan „pojedu na onu stranu“; as nēkana nevažavāu „nikam jsem nejel“; ānas nēkana nuvažāu „on někam odjel“, vedle vienas vinanī šōnan, kitas kizān, kokan krastan nōri; patiž žmogutin intardē. Občas se vyskytují příklady dokonce s dvojitou postpozicí: nuvažāu tananī kraštan, kur sāule užaidinėja „odjel do toho kraje, kde zapadá slunce“. Koncovka ženského rodu je již zkrácena: kitōn akin pažūrėk; tōn pačōn piēvon varī-sim pēku „do téže louky poženešme dobytek“; manōn pirkōn intāik „jdi do mého domu“. § 26. Přízvukové podoby lokálu singuláru jsou velmi rozmanité, totiž: jamp irā brōlis „má bratra“; buvāi as tenāik jamp „byl jsem tam u něho“; kamp tokām nakvojot „u koho takového jste nocovali“; itamṕ bernip; kitāmṕ žmogip bit; manīm pačām nēr niēko „já sám nemám nic“; tām Adōlip dār žv nagnei „ten Adolis má ještě nagines“; savāmṕ brōlip pasiklāsuk. O vzniku těchto tvarů existují dva názory. Podle jednoho vznikl lokál singuláru zájmen osob, stejně jako u přídavných jmen a číslovek mužského rodu, z dativu singuláru, k němuž přilnula postpozice -p(i). Lokál singuláru tedy vznikl až po zkrácení starých tvarů dativu tāmui, kitāmui⁵⁵. Podle druhého názoru jsou tvary lokálu singuláru starým akuzativem * jān, *kitān, *tān + p(i). Častější příklady lokálu singuláru v nářečí s cirkumflexovou intonací podporují spíše druhý názor; některé formy vyslovované s akutovou intonací mohly být tvořeny podle již zkráceného dativu singuláru⁵⁶. 52 Viz J. Senkus, Pazanavykské kapské nářečí, 64. 53 Viz G. Gerullis a Ch. Stangas, Nářečí litevských rybářů v Prusku, 9, 11, Kaunas, 1933. 54 Snad je třeba za podobného původu považovat také (s proběhlou metatonií intonace) předslovesnou koncovku -ai, např.: kadaik, kadāik, srov. kadāngi, tadāgi (Daukšova postila, 6₂₀₁), kadāise, kadāi (Daukšova postila, 7₃₈), nu’naik || nu’-nāini-šča „nyní, v současnosti“ pirmāžik || pirmā. 55 Srov. J. Endzelynas, Hlásky a tvary baltských jazyků, 132; A. Laigonaitė, Pašalio lokály…, 28; 56 Srov. A. Laigonaitė, Pašalio lokály…, 28. 126 Adesiv ženského rodu jednotného čísla se tvoří z nepostpozičního lokálu jednotného čísla s postpozicí -p(i), např.: jaip, manaip (< *jai + pi, *manai + pi)⁵⁷. Dnes jsou častější formy adesivu jednotného čísla s cirkumflexovým přízvukem, totiž: trìs vaĩkai taĩp biẽženkaip „ta uprchlice má tři děti“; manãip dùkterẽip vaĩkas gimė „má dcera porodila dítě“; taĩp Šeñkaip pasiklaũsė „toho Šenka se zeptali“, ačkoli se vedle toho říká i jãi(p) irà su·nùs „má syna“. Protože mezi dativem a adesivem existuje nejen formální, ale i určitá významová souvislost (srov. §§ 6, 9, 10, 13), lze se tedy domnívat, že k prosazení cirkumflexového přízvuku v těchto formách přispěl dativ jednotného čísla, srov. taĩ mergì·tei dùok. Postpoziční souhláska p před znělou souhláskou nebo samohláskou následujícího slova (a někdy i na konci slova) znělostně asimiluje, např.: ir jaĩb vaĩkas gimė; jaĩb vì·ru nerà; vaĩkuĩ jaĩb ì·r; bùvai kuòmet jaĩb „byl/a jsi někdy u ní“. § 27. Zájmena mužského rodu nemají formy aliativu jednotného čísla. Několik aliativních tvarů je utvořeno z osobních zájmen ženského rodu. Kromě toho mají tytéž aliativní tvary častěji význam adesivu, např.: jõsp bìt kárvė „měla u sebe krávu“; mõža bùvot jõsp „snad jste byli u ní“, ale jõs (ar jõsp?) nuãik „zajdi k ní“. Jak vidíme, formy jsou utvořeny z genitivu jednotného čísla s -p(i). Místo starého aliativu se dnes nejčastěji užívá akuzativ s předložkou pas: aĩmù pàs tã Žukẽlį; ri·toĩ aĩsù ir aš pàs jì. § 28. Koncovka nominativu plurálu mužského rodu je rovněž většinou zkrácená, tj. -i, např.: tokì dideli vì·rai; su·naĩ mañaĩ; visóki mìra „všichni umírají“; kurì mẽsta, katrì ir nemẽsta „kteří mají rádi a kteří nemají rádi“; nekatrì moteriškì dar mõka áust; nekùri mu·šiški ataidinẽj šeñ „někteří naši sem ještě chodívali“. Vedle toho se vyskytuje také zachovaná koncovka -ie, která se vyslovuje někdy s cirkumflexovým, jindy s akutovým přízvukem: kaĩ kuriẽ ariẽkos dadẽdinėja; tiẽ linõž gerasnì; tiẽ pãties ataidinẽj; šiẽ mẽtai; o jiẽ iš pirkõs nešõ daržõnẽn gerbì·ba sãva. Akutová jednoslabičná zájmenná koncovka se občas při monoftongizaci zcela zkrátí, např.: taĩ ti pãties, kad an kvãtros bùsta „to jsou ti samí, kteří by si pronajímali“; taĩ ti vaĩkaĩ tep padarė. § 29. Dativ plurálu mužského rodu má téměř vždy koncovku -mi, např.: dùok dárbą vì·rami tiẽmi; davãũ visẽmi vaĩkami po cukìerką; mokẽk jẽmi; mùmi patìemi dãu žẽmės; jẽmi nerẽika dainẽt „nemusí jim dávat“. Přízvuk může být také na koncovce, totiž: jẽmi geraĩ manãs kunodãs penẽt. Jen zřídka se tvary dativu plurálu vyskytují bez -i: adùok jẽm; jìm pasakãũ. Stejnou koncovku mají také zájmena ženského rodu v dativu plurálu: nupirkãũ po skrẽpta-savõmi dukterìmi; tokõmi bóbomi niẽko nerẽika ù·tari·t „takovým babám není třeba nic říkat“; dùok dár tõmi. Z hlediska formy se vůbec neliší od koncovky instrumentálu plurálu ženského rodu, např.: atajàũ sa jõmi; apsìžãžino sa savõmi mergõmi; tomì žvẽrždõmi labaĩ sunku aĩt „po tom písku se jde velmi těžko“. Tato koncovka se do zájmen, stejně jako do jiných slovních druhů, pravděpodobně dostala od jmen i-kmenových nebo souhláskových, srov. instr. ausìmi, akìmi, naktìmi, seserìmi || seserẽmi, dat. akìmi, ausìmi, dukterìmi || dukterẽmi. Taková zobecněná koncovka dativu a instrumentálu plurálu, užívaná jen méně často u jiných kmenů, se vyskytuje i v jiných dialektech, např. v Kargaudech (okres Rodūnia), v okolí Pėlesy, v Azierkai a v Lazūnech. Jinde, např. v Bieliūnech (okres Rodūnia), se pro oba tyto pády užívá zobecněná stará koncovka duálu -ma: čã reĩka žmogãus akìma šviẽsoma „tady jsou potřeba lidé se světlýma očima“; žmõnima bù·tù geraũ „lidem by bylo lépe“; žmõnis naktìma ⁵⁷ Viz A. Laigonaitė, Pašalio vietininkai…, 29. 127 padārē, vedle toho jsem je nechtěl vidět vlastníma očima58. V okolí Dieveniškės a Ramaškonys má dativ plurálu koncovku -mu: viziemu duosu obuolū, o saviemu riešutū; išvertē kai-lišus arkļānu pagundži:c, zatímco instrumentál plurálu má koncovku -mi: pajēmē viedzmu su dukte-rimi dzoviem(i)59. Původ koncovek -mi a -mu lze vysvětlit jednak kontaminací starého dativu plurálu s -mus a instrumentálu s -mis a jednak kontaminací duálu s -m (ze starší koncovky -ma)60. § 30. Co bylo řečeno o instrumentálu jednotného čísla a nominativu plurálu (viz §§ 23, 28), platí i pro akuzativ plurálu: užívají se zkrácené i nezkrácené koncovky. Nezkrácené koncovky mají akutový přízvuk, např.: piė juos stiprėst turėjo si, „držel se jich pevněji“; tūos pačius jėšė, greta jųs vūšus padaužē „všechny je zabili“; kab itus kampelūs papėrtu „aby koupil tyto kouty (domu)“; tūs pačius adūok jėmi, kokūs turį kampūs ir geraž „dej jim ty samé, jaké mají přístřešky, a dobře“; tū paimk jūs „vezmi je“. § 31. Stejně jako u ostatních jmenných slov je i u zájmen pro inessiv plurálu charakteristická koncovka -sa, např.: juosa, josā, tosā, tuosā, visuosā, įtuosā, itosā, tokūosā, tavosā, katuosā, visosā, viselokuosa, nēkuosa. Stejná koncovka je rozšířena také v dzūkijských nářečích, a to jak v Litevské SSR61, tak v litevských oblastech Běloruské SSR, např.: visuosa muštnuosa (Azierkai, okres Gardinas), tosā, visosā, pir̄kosa (Pelesā, Plikiai, okres Rodūnia)62, tuosā Nevāšuosa, kiemuosa (Nevašiai, Ramaškonys, okres Varanavas): mur̄sā, žmonesā, juosā (Lazūnai). Protože se tato koncovka vyskytuje převážně v oblastech, kde se mnoho souhlásek před předními samohláskami vyslovuje tvrdě, předpokládalo se, že -sa vzniklo ztvrdnutím s63. I kdyby však bylo možné takto vysvětlit koncovku inessivu plurálu v jiných nářečích, v zietelském nářečí to možné není. Souhláska s před samohláskou e na konci slova je vždy měkká: pūsē, mūsē (akuzativ sg.), pusēs, musēs, vesēs „sady“ (akuzativ pl.). Souhláska s se neztvrzuje ani v nářečích Varanavasu, Rodūnie a Pelesy. Ztvrdnutím tedy nemohlo -se přejít v -sa. Staré písemné památky ukazují, že koncovka -sa se dříve užívala v litevských nářečích mnohem šířeji64. To vše potvrzuje, že tu nejde o fonetický, nýbrž o morfologický jev. 58 Srov. materiál shromážděný Ústavem litevského jazyka a literatury pro nářeční atlas (288 otázek programu). O užívání koncovky -ma ve starých písemných památkách a v nářečích podrobněji viz A. Bezzenberger, cit. dílo, s. 149; P. Arumaa, Untersuchungen..., s. 78. 59 Srov. P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte..., s. 20, 24, 25, 26, 27, 61–62 — pouze jeho dativní tvary plurálu s akutovým přízvukem. 60 Viz E. Fraenkel, cit. dílo, s. 36; dále srov. P. Arumaa, Untersuchungen..., s. 50–78. 61 Srov. J. Senkus, Nauja medžiaga apie lietuvių tarmes. Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbai, A 1, s. 150, Vilnius, 1955; M. Svirskas, cit. práce, s. 59–61; B. Savukynas, cit. práce, s. 110–116. 62 O. Broch při popisu litevského nářečí ve východní části okresu Rodūnia uvádí u koncovky inessivu plurálu -se, ačkoli poznamenává, že s je tvrdé („Zu den L.Pl. ist ausschließlich bemerkt, daß das s vor e nicht palatalisiert war“), viz O. Broch, cit. dílo, s. 21. 63 Srov. A. Laigonaite, Vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje, disertace k získání kandidátského stupně ve filologii, rukopis, s. 15–16, rukopisné oddělení Vilniauské státní univerzity V. Kapsukase, Vilnius, 1956; J. Senkus, Nauja medžiaga apie lietuvių kalbos tarmes, cit. dílo, s. 150. 64 Viz A. Bezzenberger, cit. dílo, s. 144–147; srov. Pirmoji lietuvių kalbos gramatika. 1653 metai, s. 123 (29₈₁₁₁₄), 434, Vilnius, 1957; M. Slavocinskis, Giesmės tikėjimui katalickam priderančios, 1646. Fotomechanické vydání. Připravil J. Lebedys, s. 25 (I 148₅, II 59₁₉–₂₀), Vilnius, 1958; Biblia litewska Chylińskiego. Nowy testament (1657), 2, 10(6v)₁₄. Vydali Cz. Kudzinowski - J. Otrębski, Poznań, 1959. 128 § 32. Tvary instrumentálu množného čísla vytvořené ze zájmen, která mají více než jednu slabiku, mají přízvuk většinou na předposlední slabice, např.: katrúosna, katrósna, tokiósna, manúosna, savósna, visúosna, kokósna, vedle tuosna „do těchto“, nėkuósna „do jakýchsi“, nėkatrúosna „do některých“. Tvary instrumentálu jednoslabičných zájmen mají přízvuk na koncovce, totiž: nùveimu aš juosna, tosna kártesna inlindo „do těch kůlů vlezla (slepice)“; tuosna rugúosna nubėgo; o paū.tarinam, kab aš nùveimu josna. § 33. Adesiv množného čísla mají většinou osobní zájmena, např.: juósmi ten an žãmės jėma, kap žvėr'is „u nich tam na zemi jí, jako zvířata“; nebit juósmi rãžumo „neměli rozum“; o juósmi netėp, kab mú·sim „ale u nich ne tak jako u nás“; aš neprãšai ji'ėmp „neprosil jsem je“; bit ketveras vaikų juósmi „měli čtyři děti“; ji'ėsmip stãlo nebit „neměli stůl“; ji'ėsmi nėra ko dúot „nemají co dát“; jósmi daũgi svėsto „mají mnoho másla“. Jen zřídka se vyskytují adesivy jiných zájmen: o kitúosmi nẽr niẽko „ale ostatní nic nemají“. Z příkladů vidíme, že tvoření těchto tvarů je mnohem rozmanitější a značně složitější než u bezrodých zájmen. Zvláštní postpoziční koncovky — (s)mi, -(s)mip, -mp se připojují k akuzativu množného čísla (juósmi) nebo k nominativu množného čísla (ji'ėsmip., jósmi). Adesivní tvary množného čísla všech ostatních zájmen, ať už rodových, či jiných jmenných slov, se již neužívají. Nyní se pro tentýž účel, tj. ve významu adesivu, souběžně užívají již i lokativní tvary osobních zájmen, například vedle tuosà krú·musa gãnėm, srov. věty, v nichž se mluví o živých věcech, totiž: juósà móža ir daũgest gi'ėdói „u nich možná zpívali i více“; ten jósà dvì pirkì i'rà „mají dvě jizby“; ten juósà kálnas, žvìrždos, nẽduga kunódos „tam u nich (v jejich kraji) jsou hory a písek, brambory nerostou“; tuosà visúosà žmónėsà nebit rãžumo „všichni ti lidé neměli rozum“. Pozůstatky zájmenných tvarů s určitým členem § 34. Jinak, přestože zájmenné formy s určitým členem vymizely ze všech slovních druhů, zanechaly poněkud výraznější stopy u zájmena. Poměrně dobře se zachovaly zejména určité tvary nominativu jednotného čísla některých ukazovacích zájmen: caĩk, tóji || tóji, ėcaĩk „tento“, ėtoĩ „tato, tato zde“ (srov. § 17), vedle caĩg, ėcaĩg (zř.). Určité tvary má příležitostně také nominativ jednotného čísla vztažných nebo tázacích zájmen, např.: kursãik kãturas kójas turi, caĩk taĩ gãli plú·kt „kdo má čtyři nohy (každý čtyřnožec), ten může plavat“; katrój apsẽvė, katrój nė „která je obutá a která ne“. Kromě instrumentálu jednotného čísla, jehož určité tvary jsou podle domněnky rozšířeny v celém okruhu jmenných slov (srov. § 23), nebyly tvary ostatních pádů ženského rodu doloženy. Bylo zaslechnuto jen několik málo určitých tvarů osobních zájmen mužského rodu, např.: jójo di'dėkùkas „to je jeho dědeček“; juói skvórina kopú·stus „jím (sádlem, ovčím tukem) se opéká zelí“. Do očí bije tvoření určitých tvarů nominativu jednotného čísla mužského rodu. Koncovka -ai zde má důrazový význam a je běžná téměř ve všech litevských nářečích i ve starých písemných památkách⁶⁵. Na konci připojená souhláska k (vzácně g) pochází nejspíše ⁶⁵ Plg. A. Bezzenberger, min. veik., 168. 9. Kalbotyros klausimai, 11 129 z částice g66 a na konci slova se znělostně oslabil. Příkladů s takovým k nebo g je v nářečí mnoho, například: pernaik „loni“ || pernaig (vzácně), tiktaik, kadaik nu˙naik „teď“, tadaik || tadaig; palāukig || palāukik, pasiklāuskig || pasiklāuskik. Srov. Daukšova Postila — tenaig 15₃₆, tataig 630₃, kōlaig 200₂₂, 199₅₄, tadaig 200₄₄, vienōkig 13₂₀, tasaig 407₁₁. Je třeba poznamenat, že v nářečí existuje nemálo příkladů také s dvojitou částicí gig(i), například: kāmgig || kāmgik, kūrgig || kūrgik. Podobně jsou nejspíš utvořena i zájmena cačik || cačig || cačigig (vzácně); įcaikik || įcaikig || įcačigig a příslovce tadaikik || tadaikig || tadačigig, nu˙naikik || nu˙naikig. Souhláska k ve slovech cačig, įcaikig, tadaikig se pravděpodobně zachovala podle častějších podob cačk, įcaik, tadačk. Pozůstatky zájmen středního rodu § 35. Některá zájmena mají pozůstatky středního rodu. Nejčastěji se užívají tvary nominativu a akuzativu jednotného čísla středního rodu ukazovacích a zároveň vztažných zájmen, například: kokas tai vaikas „jakési dítě“; kokis ltai žod’s; ir tai reik ir itai reik padaryti; ilgā ltai gi˙smė, tai šei, tai tai dirba „tohleto, tohle dělá“. Často se užívá také střední rod slova visas, visā, které funguje jako zájmeno: aš vīsa žinojāu; šiltis visa padēgino „oheň všechno spálil“; be gālo brangū visa. Někdy se ve významu středního rodu užívá genitiv tohoto zájmena, například: viso bīt, ōt vīso bīt „všechno bylo, ach, všechno bylo“; vīso žinojāu, ōt vīso žinojāu: vīso pagaišo „všechno zmizelo“. Zájmeno vīsa lze užívat také s jiným zájmenem středního rodu, např.: sāva, viena; vīsa sāva bīt greta vīsa sāvo bīt; vīsa vīena kāp būs „ať už to bude jakkoli“; vīsa vīena ānas nenōri āit. § 36. Závěry: 1. Zietelský dialekt si zachoval mnoho starých morfologických tvarů, které se v ostatních našich nářečích už téměř nevyskytují, například: genitiv singuláru bezrodých zájmen s koncovkou -e, všechny čtyři lokály, posesivní zájmena, vzácná zájmena kiēnas, kienā, tiēkas, netiēka, ēš (greta āš) a další. 2. Ne všechny archaické jevy se zachovaly stejně dobře, například: adessiv (vzácně allativ) singuláru i plurálu bezrodých osobních zájmen se užívá tak často, že vytlačil dokonce inessiv; naproti tomu adessiv zájmen s rodem se užívá pouze v singuláru a plurál, s výjimkou několika osobních zájmen nejasného utvoření, již adessiv nemá. V plurálu zde tvary adessivu i allativu nahrazují inessiv a illativ nebo předložkové konstrukce. Ze starého dativu singuláru zůstaly jen pozůstatky: manì, savì, mì. 3. Popsaný zietelský dialekt se podle koncovky -e v genitivu a akuzativu singuláru bezrodých zájmen a také podle koncovky -ai v instrumentálu singuláru ženského rodu zájmen s rodem shoduje s některými západoaukštaitskými a středoaukštaitskými nářečími. Od dzūkijských nářečí se těmito koncovkami zcela liší. Ve všech archaických rysech, a zároveň i v jazycích slovanských 66 P. Arumaa odvozuje souhlásku k od částice ka, srov. tijōuka „tam“, šijōuka „zde“, u˙naka „tam“, viz P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte..., 70. 130 Z hlediska vlivu má zájmeno v zietelském nářečí mnoho společného s dzúckými nářečími, a zejména s litevsky mluvícími oblastmi Běloruské SSR. V jiných rysech, například ve tvoření neurčitých zájmen, v různých přidáváních souhlásek aj., je zietelské nářečí svébytné. ZÁJMENO V ZIETELSKÉM NÁŘEČÍ А. Ю. ВИДУГИРИС Resumé Zietelským nářečím se označuje nářečí dvou vesnic, Zasėty (Zasėčiai) a Pogiry (Pagiriai), které se nacházejí v Djatlovském (Zietela) okrese Grodenské oblasti Běloruské SSR. Litevsky zde mluví pouze staří lidé. Protože se toto nářečí časem ocitlo v izolaci od území souvislého rozšíření litevštiny, zachovalo se v něm mnoho morfologických rysů, které se v jiných litevských nářečích již nevyskytují. Článek popisuje morfologii zájmen: jejich tvoření a skloňování. V nářečí se užívají takové archaické tvary jako adessiv (manīp || manĩm(p) „u mě“, mù·sįp || mù·sįm(p) „u nás“, jaīp „u ní“, kaṁp lokaiṁp „u koho takového“), allativ (jōsp „k ní“, mù·sūm(p)t „k nám“, jū-sūm(p)t „k vám“), illativ (kanà „kam“, lanà „na ten“, nēkana „kamkoli“), koncovka -e osobních zájmen v genitivu (manė „mě“, tavė „tebe“, savė „sebe“), koncovka -i a enklitika mi v dativu (man||mi „mně“, savī „sobě“). V nářečí se zachovalo tázací zájmeno kiėnas, kiėnā „čí“ s přivlastňovacím významem. S úplnou koncovkou se někdy vyskytuje určovací zájmeno tiėkas „toliký“. Často se užívají zvláštní přivlastňovací zájmena mù-sis, mù-se „náš, naše“, jū-sis, jū-se „váš, vaše“, vedle mù·sžkis, -ė, jū·sžkis, -ė. Někdy se osobní zájmeno aš vyslovuje ėš, ačkoli v nářečí nejsou žádná další slova začínající samohláskou e (srov. ašis „osa“, āžaras „jezero“, āgle „smrk“). Některá svérázná zájmena v nářečí vznikla pod vlivem odpovídajících slovanských visalōkis || visalōkās = visas, visōkis, srov. pol. wszeláki, bělorus. dial. ўсялякі aj. Jak vidíme, izolovaná poloha zietelského nářečí vůči ostatním litevským nářečím přispěla k zachování archaické morfologie zájmen i jiných slovních druhů, zatímco obklopení slovanskými jazyky se odráží ve smíšených, hybridních aj. zájmenech. 131