Būtasis dažninis laikas šiaurės rytų žemaičių tarmėse

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA MINULÝ ČASTÝ ČAS V SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH1 V. VITKAUSKAS Minulý častý čas, který vyjadřuje děj opakovaný mnohokrát v minulosti, se v litevském spisovném jazyce i v mnoha aukštaitských nářečích tvoří příponou -davo, o jejímž původu bylo napsáno mnoho přesvědčivých studií2. Určitá část nářečí se však ve tvarech minulého častého času od spisovného jazyka značně liší. I. V aukštaitských nářečích jsou známy tyto odlišnosti od spisovného jazyka: 1) v dzūkijských nářečích v okolí Leipalingisu, Kāpčiamiestis, Lazūnasu, Rātinyčy, Kučiūnasu a Dieveniškėsu3 se užívají tvary minulého častého času s příponou -lavo4; 2) v některých středních aukštaitských nářečích (např. v Palomenė5), v západních dzūkijských nářečích v okolí Valkininkai, Rodūnie (BTSR), Armoniškės (BTSR), Pelėsu (BTSR) a jinde se ve významu minulého častého času užívá minulý jednorázový čas s příponami -di- -nėti, -dyti, třebaže se někdy užívá i tvaru būdavo, např.: uōgas parduodzinėjau ir prabūdinėjau ‘prodával jsem bobule a pobýval jsem, vydělával jsem si na živobytí’ Arm6; antžėdė ‘daugės dachōdo pamidorai ‘rajčata přinášela vyšší zisk’ Rod; ligdēm vis ciesā pieno dėl telūko ‘nechávali jsme vždy ve strucích mléko pro tele’ Rod; āni’s susrīngdē ir giedōj ‘scházeli se a zpívali’ Rod; atvažiavodzinėj visōkų žmonių ‘přijížděli nejrůznější lidé’ Rod; ti žmonės nurangdzinėj ‘tam lidi okrádali’ Vlk a další. II. Velká část žemaitských nářečí se ve vyjadřování minulého častého času rovněž liší od spisovného jazyka i od ostatních litevských nářečí. Z dostupných údajů7 lze říci, že podle způsobu vyjadřování minulého častého času se Žemaité dělí do tří skupin: 1) ti, kteří užívají jediný 1 Severovýchodními žemaitskými nářečími se zde rozumějí dunininské mluvy v okolí Užventisu, Šaukėnai a Kuršėnai, jakož i sousední duonininské mluvy (Papilė, Raudėnai, Kaunatava), které se užíváním minulého častého času téměř nijak neliší od uvedených dunininských nářečí. 2 Viz Ch. Stang, Das slavische und baltische Verbum, 172—173, Oslo, 1942; J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 189—190, Vilnius, 1957; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 222—223, Warszawa, 1956. 3 Materiál pochází z fondů dialektologického materiálu uložených v Ústavu litevského jazyka a literatury (odpovědi na otázky 140 a 293c z bodů 683, 684a, 702, 693 a 670). 4 O jeho původu viz Ch. Stang, cit. dílo, 173. 5 Viz C. Grenda, Palomenės tarmė, 18, diplomová práce, 1957 (rukopis na katedře litevského jazyka Státní univerzity ve Vilniusu). 6 Viz J. Sukys, Būdingesnės Ramaškonių tarmės ypatybės. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 3, 182, Vilnius, 1960. 7 Podle materiálu Atlasu litevského jazyka Ústavu litevského jazyka a literatury z bodů v žemaitské oblasti (viz odpovědi na otázky 140 a 293c v instrukcích). 157 pouze konstrukce s tvary slovesa liuobėti: Darbėnai, Kalnalis, Kretinga, Mažeikiai, Sėleniai, Klaipėda, Plikiai, Priekulė, Saugos⁸ (k této skupině patří také litevské nářečí rybářů z Kurské kosy⁹); 2) ty, které mají různé prostředky k vyjádření minulého frekventativu: konstrukce s tvary slovesa liuobėti a tvary s příponou -davo: Kaltinėnai, Kuršėnai, Kvėdarna, Laukuva, Šilalė, Šaukenai, Švėkšna, Varniai, Papilė, Raudėnai aj. Konstrukce s liuob se sice velmi zřídka vyskytují také v západožemaitském aukštaitském nářečí, v okolí Gruzdžiai a Šakyna (okres Šiauliai). Nejčastěji je užívají nejstarší mluvčí nářečí: liuob dainiūos šoks par naktis ~ liuob dainiūos ‘zpívali’, šoks ‘tančili’, par ‘přes’ naktis Grz; liuob dirpsme á·usme kàtra grãžau ~ liuob dirbsme ‘pracovali jsme’, áusme ‘tkali jsme’, katrą gražiau Škn; tevē·lis amžinã·tilsis liuob saký·dā·o ~ tėvelis amžinatilsis liuob sakydavo Škn aj.; 3) ty, které mají stejný minulý frekventativ jako spisovný jazyk a západní aukštaitská nářečí: Eržvilkas, Kelmė, Pagramantis, Raseiniai, Skaudvilė, Viduklė aj. Zde chceme prozkoumat vyjadřování minulého frekventativu v těchto severovýchodních žemaitských nářečích: Kuršėnai, Šaukenai, Užventis (dūnininkové) a Kaunatava, Raudėnai, Papilė (dounininkové). Právě v těchto nářečích je nejzřetelněji patrné, jak se mísí a souběžně užívají jak konstrukce s tvary slovesa liuobėti, tak útvary s příponou -dā·va (~dā·va) || -dava ~ -davo. I. Konstrukce s liuob V severovýchodních žemaitských nářečích popisovaných zde se k vyjádření minulého frekventativu, na rozdíl od spisovného jazyka, užívají různé konstrukce vytvořené z pomocného slova liuob a infinitivu slovesa nebo tvarů budoucího času (někdy také minulých časů). Liuobėti má ve starších textech žemaitských spisovatelů a v severních dounininských žemaitských nářečích všechny znaky slovesa a samostatný lexikální význam — ‘mít rád, navyknout si, mít ve zvyku’¹⁰, např.: Tąn patę naktį mienęsėno luob žmones eiti paparti žieda jeskoti VŽ II 171;... todiel luobėje ten važiuotės ir gan ilgai trukti VŽ I 157;... liuobėjo didžturčius ir jomylestas... atleisti nuo visokiu ne vien pi-les mokesnių DB 308; tos vaikds ló· pė·te z· šū·li su tókė· nendrìn lãzdą ~ tus ‘ty’ děti liūoba ‘měli rádi’ pilti ‘bít’ į šiūlę ‘ve škole’ su tokią nendrinę lazdą Plik; óšos dā· medēnį kēbēra padē·rpį lobēje ~ uošvis dar medinį kibirą padirbti liuobėjo ‘rád dělal, měl ve zvyku’ Dit; er bóbas lu·bē·ll gertā·ute ~ ir bobos liuobėjo ‘měly ve zvyku’ opíjet se Sg; marškēnē·ms lobējom ėšā·usę | drobōlu ant stāla ant lóvos ~ marškiniams liuobėjome ‘rádi jsme tkali’, drobulių ant stalo, ant lovos Dit; piršlėne lu·bē·i šū·ste pi· mī·su ~ piršlėnė liuobėjo ‘měla ve zvyku’ šít- 8 V Saugose se někdy užívají také tvary s příponou -davo, ale velmi zřídka (viz dialektologický materiál z bodu 318, zkoumaného samotným autorem). 9 Viz K. Morkūnas a A. Sabaliauskas, Litevské nářečí rybářů z Kurské kosy a vliv litevštiny na lotyšské nářečí těchto rybářů. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 2, 141—142, Vilnius, 1959. 10 Význam slovesa liuobėti je uveden také ve „Slovníku současné litevštiny“, s. 431 (1954). 11 V nářečí okolí Saugů se říká dōna a dū·na, proto se také liuobėjo vyslovuje lū·bėi. 158 ti py ‘u’ naše ‘u nás’ Sg; pi įžūnoje žvalgā: lubės būte ~ py ‘u’ jaunojo žvalgai ‘ukvaizdai, ūkio peržiūrėjimai’ liuobės būti Sg a tak dále. V severovýchodních žemaitských nářečích toto sloveso nejen ztratilo jakýkoli lexikální význam, ale také zcela ustrnulo, odpoutalo se dokonce od slovesné kategorie a stalo se čistě morfologickým formantem různých konstrukcí minulého frekventativa. Osobní tvary přítomného času slovesa liuobėti se v těchto nářečích k tvoření minulého frekventativa užívají jen velmi zřídka. Někdy se stává, že se k tomuto ustrnulému slovesu připojují nejasné koncovky, např. lì̀bau šuoks kāp nelabijè ~ liuobau šóks ‘tančíval’ jako nelabiejai ‘posedlí’ Krš; lì̀baus puo pėn.kõs rì.kstẽnčios paì.mdava ~ liuobaus po penkių tūkstančių paimdavo Užv; lì̀bàu vė̀r.ptė nemuoriē̇sma ~ liūbau verpti nenorė́sma ‘nechtěli jsme’ Kntv; lì̀bēi. goal.ti išprašìsu | tei. jau. išēši zi žìbri ~ liuobei (?) gvaltų išprašysiu ‘vyprošoval jsem’, tei ‘to’ jau išeisi ‘odcházíval jsi’ į nibrę ‘večírky’ Krš a jinde. Lze se domnívat, že lì̀bau je pozůstatkem duálového tvaru 1. osoby, který v popisovaných nářečích již zanikl, a vzniklo z liuobava (srov. tvar kretingštiny lõubau ~ liuobava²). Tvar lì̀bei. (užívaný poměrně zřídka) mohl vzniknout z tvaru minulého jednorázového času liuobėjo, když se toto sloveso v popisovaných nářečích začalo odpoutávat od slovesné kategorie a měnit v pomocné slovo. 1. Minulé frekventativum se v mnoha žemaitských nářečích tvoří z přítomných tvarů slovesa liuobėti (někdy i pouze z neměnného liuob) a infinitivu plnovýznamového slovesa. Takto tvořené složené minulé frekventativum nemají všechna popisovaná nářečí: hojně se užívá v papilském nářečí a v severní části kuršėnského nářečí (Kubilės, Nugārės, Ožkēnai, Pākepšteniai, Pāksteliai, Smurgiai a dalších vsích). Jižně od Kuršėnů, jakož i v nářečích Šaukėnů, Užventisu, Kaunatavy a Raudėnů, nebylo takto tvořené minulé frekventativum zaznamenáno. Popisovanými nářečími tedy prochází hranice mezi žemaitskými nářečími (Akmenė, Mažeikiai, Papilė, Tirkšliai), která obvykle tvoří složené minulé frekventativum z tvaru slovesa liuobėti a infinitivu, a těmi, v nichž funkci tohoto času plní konstrukce „liuob + budoucí čas“. Paradigma složeného minulého frekventativa je následující: Jednotné číslo (Papilė) 1. lōubo (lōub) dōute | jõukteis ~ liuobu (liuob) ‘dávat, smát se’ 2. lōube (lōub) dōute | jõukteis ~ liuobi (liuob) ‘dávat, smát se’ 3. lōub dōute | jõukteis ~ liuob ‘dávat, smát se’ Množné číslo 1. lōubam dōute | jõukteis ~ liuobama ‘dávat, smát se’ 2. lōubat dōute | jõukteis ~ liuobate ‘dávat, smát se’ 3. lōub dōute | jõukteis ~ liuob ‘dávat, smát se’ 18 Srov. J. Aleksandravičius, Kretingos tarmės veiksmažodis. — „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai (Lietuvių kalba ir literatūra)“, 8, 113—115, Vilnius, 1959. 159 Jednotné číslo (Kuršėnai) 1. lü·bu (lü·b) držet | chladnout ∼ liuóbu (liuób) držet, chladnout 2. lü·bi (lü·b) držet | chladnout ∼ liuóbi (liuób) držet, chladnout 3. lü·b držet | chladnout ∼ liuób držet, chladnout Množné číslo 1. lü·bam (lü·b) uchovávat | chladnout ∼ liuóbama (liuób) uchovávat, chladnout 2. lü·bat (lü·b) uchovávat | chladnout ∼ liuóbate (liuób) uchovávat, chladnout 3. lü·b uchovávat | chladnout ∼ liuób uchovávat, chladnout Takto tvořený imperfektum iterativní se stejně jako imperfektum iterativní typu 1k užívá k vyjádření děje, který se v minulosti mnohokrát opakoval, např.: aš už kvatėra lü·b imžti dvidešimt pen·kius ∼ aš už kvaterą ‘kambarį’ liuób imti ‘imdavau’ dvidešimt penkius Krš; aš lùobu sosėtė·kę sộ valdėninkėlė·s ∼ aš liuóbu susitikti ‘susitikdavau’ su valdininkėliais Pp; lùob goliete aš ọn vasarójaus ∼ liuób gulėti ‘gulėdavau’ aš ant vasarójaus Pp; nelü·bi pàc gù·sti·s | ka gal·và sprúoks ∼ neliuóbi pats guosties ‘nesiguosdavai’, kad galvà sprógsta Krš; mùoki·tuoji matì·ž sutempi | kad anà nelü·b skù·ntci·s ∼ mókytoja, matýt, sutempė ‘subarė’, kad anà neliuób skųsties ‘nesiskųsdavo’ Krš; lùob ọn.c pavd·rš́cuote puo papė·lę ∼ liuób ans ‘jis’ pavaikščioti ‘pavaikščiodavo’ po Papilę Pp; vàkariškàs lü·bam kė·lti pas pranùli ∼ vakaruškas liuóbama kelti ‘keldavome’ pas Pranùlį Krš; vė·do lùobam pašnekėte er born·kę ešmė·ste ∼ vėdu ‘mudu’ liuóbama pašnekėti ‘pašnekėdavome’ ir burnikę išmesti ‘išmesdavome’ Pp; lùobat kà·drėliu à·koza šùokte ∼ liuóbate kadrilių, àkuzą ‘tokius šokius’ šókti ‘šokdavote’ Pp; jù·s visùoke vė·lne lü·b ištaisy·ti ∼ jūs visokio velnio liuób ištaisyti ‘ištaisydavote, iškrėsdavote visokių pokštų’ Krš; sakinù·tas kà·rzes lü· parei·ti ∼ sakinuotas ‘sakuotos’ karvės liuób pareiti ‘pareidavo’ Krš a tak dále. Takto utvořené imperfektum iterativní vzniklo proto, že tvary liuobėti vyžadovaly infinitiv (viz výše uvedené příklady ze severních donininských nářečí), a vzniklý složený predikát se nyní v některých popisovaných žemaitských nářečích užívá ve významu imperfekta iterativního. 2. Všechna popisovaná nářečí mají pro vyjádření imperfekta iterativního konstrukce tvořené z liuob a tvarů budoucího času. Např. 1. os. j. č.: ùš tũ·ilgą dà·rbą negalėsu lü·p tũ· dešrù· pakėn·cti ∼ za tu dlouhou práci negalėsu liuób ‘nemohl jsem’ těch klobás pozřít Krš; làbà· skà·ni kà·šteni lü· padė·rpsọ ∼ velmi chutný ‘chutný’ kástin liuób padirbsu ‘dělával jsem’ Kntv; lùob varì·sọ và·ka pri dà·rba ∼ liuób varysu ‘posílával jsem’ dítě do práce Rdn; 2. os. j. č.: tuòkũ· muokintu panù· sėnàu. lü·b neprasně·kinci ∼ takových učených ‘vzdělaných’ dívek jsi dříve liuób neprasňėkinsi ‘nezačínal jsi s nimi mluvit’ Krš; lü·b ešė·zsi nu sà·ules lek sà·ules dė·rp·tę ∼ liuób išeisi ‘odcházel jsi’ od východu do západu slunce pracovat Kntv; 3. os.: ań·s lü·bau sakì·s pažìnis žemai·ti ∼ añs ‘on’ liuóbau sakýs ‘říkával’ poté, co poznal Žemaitėho Šauk; vė·lne li·žuve· būva | vė·lne linėsmi·bi | lùos lü·b | dù·s | kuòl neprakró·kinę jaunùosìs ∼ čertovské jazyky bývaly, čertovská veselice ‘starodávné svatební veselí’: štěkali liuób ‘štěkávali’, dávali, dokud neprakrókins ‘neprokrokin- 160 -davo, „nedokázal/a rozplakat“ mladou Krš; užminą telši Mikolas lúob šõksias | šaukš par sąpna | ka truobą skleï.sės ~ amžinatelsi Mikolas liúob šõksias „tančíval“, šauks „volával“ po snách, aby se chalupa skleï.sės „otvírala“ Krš; 1. os. mn. č.: dvarė liúb dirbsma nù aušros lik sąulis laiduos ~ dvarė liúob dirbsma „pracovávali jsme“ od úsvitu až do západu slunce Krš; kuòl negirc | ruokùsmuos šnekėsmuos liúb ~ dokud jsme nebyli opilí, rokuõsmos „domlouvali jsme se“, šnekėsmos liúob „povídávali jsme si“ Krš; kad a.i.sam liúob i grì bùs krė.pši je neparsėnė.sam | žiòplas bù.sam ~ kad eísam liúob „chodívali jsme“ na houby, krėpši je „když“ neparsinešam „nepřinášeli jsme“, žiòplos būsām „bývalo“ Pp; 2. os. mn. č.: lú’ pamelùste ir išbėlreste | kur já’uma truobuo nulaikì’si ~ liúob pamelúoste „lhávali jste“ a išbėgste „utíkali jste“ si odskočit: kde jáuną troboje nulaikysi Krš; liúob abò.do mùštes kã’p velnù’itė ~ liúob abūdu mùštes „bili jste se“ jako čerti Rdn a tak dále. V tomto případě se nejčastěji užívá neosobní forma liúob (bývalá forma 3. os. přítomného času), někdy se však vyskytují i osobní tvary, např.: lú’bām krė.pę sùdžuovì’ncmą sù medùmė sùmaìši’sma er tė’psma on dūnas ~ liúbama krūpė „ropucha“ sudžiovinsma „sušívali jsme“, su medumi sumaišysma „míchávali jsme“ a tepsma „mazávali jsme“ na chléb (takové bývaly léky na krk) Kntv; ka liúobam grāìsam | pò.se parapė.jes gerdė ~ kad liúobam grãisam „hráli jsme“, pùse parapijos girdės „slýchávala“ Pp; às liú’bu kùrsu ugni | uo un.c šã’kalus skã’ldì’s ~ àš liúobu kūrsu „rozdělával jsem“ oheň, a añs „on“ štípal polena Krš; liú’bam aìsma vā’ndeni iš Ventuõs sė’msma | uo dabār katìe pā’r bìeg ~ liúobama eísma „chodívali jsme“, vodu z Ventõs semsma „nabírali jsme“, a teď už tam přiběhne i kočka (Venta vyschla) Krš a jinde. Tento prostředek vyjadřování minulého opakovaného času mohl vzniknout pouze proto, že budoucím časem lze vyjádřit děj, který se v minulosti opakoval mnohokrát¹³. V tomto významu se budoucí čas široce užívá v mnoha litevských nářečích i v literárním jazyce, např.: Ti, kteří přišli, pomohli, protože tak silní muži nejsou, začnou Němcům vykládat, že věž je stará a je třeba nejprve věž podepřít, a kdo si přinese nástroje, kdo muže — a tak se rozprchnou CR II 199; Nejprve ta matka dá, dá kázání, otec si své přidá, bude hubovat ŽR I 84; urėdas položí „krávu, nestydo“ a půjdeš s nosem svěšeným ~ položí „pokládával, udeřil“ urėdas „krávu, nestydo“, a půjdeš „chodívala“ s nosem svěšeným Krš; na stoličku vyleze a bude křičet | že ša-lė.n. cã’ra ~ na stoličku vyleze „vylézal“ a bude křičet „křičíval“, že pryč s čarou (1905) Pp; bude kojit dítě | dá tři desinciny země ~ budeš kojit „kojívala“ dítě, dá „dával“ tři desinciny „desetiny“ země Kntv; atminu juõksias šuòres | grāžę kã’p lėlė ~ atminu, juõksias „smával se“, šõks „tancovával“, krásná jako panenka Rdn; budu strkat, budu strkat ten vůz | a on ani se nehne ~ budu strkat „strkával jsem“ ten vůz, a on se ani nehne Šauk; šnàpsa nabùva | pasėgė’ršem kadėjes | pi’rkandas toriesem ~ šnapso nebylo: napili jsme se „píjívali jsme“ kávy, pýkandos „svačiny, občerstvení“, budeme mít „mívali jsme“ Sg; mā’s labāi dainiùškininkes būvom | linksmės grėpsme stena juõgdamā’si’s ~ mās „my“ jsme byly velmi dobré zpěvačky: veselé, hrabávaly jsme seno a smály se Sk aj. K takto užívaným tvarům budoucího času stačilo přidat, tj. do věty vložit, liúob, a vznikla tato zvláštní konstrukce. 13 Plg. J. Pikčilingis, Veiksmažodžio laiku vartosena. — „Tarybinė mokykla“, 8, 27—30, 1958. 11. Kalbotyros klausimai, IV 161 Názor, že konstrukce „li uob + budoucí čas“ vznikla vložením liuob do věty, podporují následující skutečnosti: a) tvar Liuobėti mohl vyžadovat pouze infinitiv; b) Liuob se připojuje také k minulým časům14, jestliže vyjadřují děj, který se v minulosti mnohokrát opakoval, např.: 1) k minulému prostému času: kāˀp liˀb iˀ triˀškos pri vūokīˀče so kartelėms ājuom / vėˀls ne piˀragā bọ.va ~ jak jsme liūb chodívali do Tryškiů za vōkyčio „za německé okupace“ s kartėlėms „lístky“; vėlnías, ne pyrāgai būvo Kntv; 2) k tvarům minulého opakovaného času s příponou -davo: liˀb atvažuodavāˀu iˀ malūˀna so tīevọ ~ senūovie vis lūˀ baidiˀdava ~ lūˀp tīˀ apatani˙kaˀ būˀdāˀva kāˀp gruobėleˀ pluoni˙ skīˀsti ~ liuob tīe apatininkai „spodníky“ bývali jako grobėliai „střívka“, tenká a řídká Krš; liˀb vėˀlnas blī˙ndāˀte ṣọkọudāˀva ~ māˀs liˀbau dūˀdavuom pūˀdala ~ liˀ prāstēˀ īeždavruom / nuo žundāˀ plīˀša ~ liuob prasčiai „špatně“ ėsdavoma „jedávali jsme“, až jim pukaly čelisti Krš; liˀb atēi˙davuot (ų)ūˀgu rīn˙kti iˀ strazdius ~ kētāˀs mētāˀs brū˙knū čė lūˀb nebūˀdava ~ v jiných letech zde brūknų liūob nebývalo Rdn a jinde. Kromě toho konstrukce „li uob + budoucí čas“ velmi připomínají taková vyjádření v lk a v aukštaitských nářečích: Jindy, než jsem se oženil, stávalo se, že tu zůstala nějaká dívka, díval jsem se na ni zpovzdálí a všelijak jsem ji vyzvídal, ale nedal jsem jí to najevo ŽR I 117; Stávalo se, že jsem spočítal celý tucet jejich (tj. buržoů) zástupců — a tak každé příjmení zvoní jako pytel peněz CR II 375; Dítě v náručí obvykle zvedne LKŽ V 542; Stávalo se, že ty listy tahala, tahala z pole LKŽ V 351; bývalo, že ēis duōsis kai pašūtė ~ bývalo, že ēis duosis kai pasiūtė Škn; būˀdava rēks rēks palikti vaikē vieni ~ bývalo, rēks, rēks palikti vaikē vieni Krs a jinde. II. Tvary s příponou -davo Vedle konstrukcí s liuobėti se ve všech popisovaných nářečích užívají tvary minulého opakovaného času s příponou -dāˀva (-dāˀva) || -dava ~ -davo. Dūnininkové: Jednotné číslo 1. dūˀdāˀvau || dūˀdavau ~ „dával jsem“ 2. dūˀdāˀvaˀ || dūˀdavaˀ ~ „dával jsi“ 3. dūˀdāˀva || dūˀdava ~ „dával“ Množné číslo 1. dūˀdāˀvuom || dūˀdavuom ~ „dávali jsme“ 2. dūˀdāˀvuot || dūˀdavuot ~ dávali jste 3. dūˀdāˀva || dūˀdava ~ dával 14Někde u Žemaitů se liuob přidává i k přítomnému času, když se jím vyjadřuje děj, který se v minulosti opakoval mnohokrát: loup tēkenūoms nūmē e babieg—liūob běháme domů a znovu utíká (viz P. Kniūkšta, Fonetika a morfologie nářečí Kalnėlio, 142, diplomová práce, 1959 (rukopis na katedře litevského jazyka Státní univerzity ve Vilniusu). 162 Jednotné číslo 1. jū'g'da'vaus || jū'g'davaus ~ smávali se 2. jū'g'da'va's || jū'g'dava's ~ smála ses 3. jū'g'da'vuos || jū'g'davuos ~ smáli se Množné číslo 1. jū'g'da'vuomuos || jū'g'davuomuos ~ juõkdavomos (smáli jsme se) 2. jū'g'da'vuoties || jū'g'davuoties ~ juõkdavotės 3. jū'g'da'vuos || jū'g'davuos ~ juõkdavosi Doniníci: Jednotné číslo 1. dõudavõ·u15 ~ dával jsem jõugdavõ·us ~ juõkdavaus 2. dõudavõ· ~ dúodavai jõugdavõ·s ~ juõkdavaisi 3. dõudã·va || dõudava ~ dúodavo jõugdavúos ~ juõkdavosi Množné číslo 1. dõudavõ·uom ~ dúodavoma jõugdavuomúos ~ juõkdavomos 2. dõudavõ·ot ~ dúodavote jõugdavuoties ~ juõkdavotės 3. dõudã·va || dõudava ~ dúodavo jõugdavúos ~ juõkdavosi Na první pohled se může zdát, že minulý opakovaný čas tvořený tímto způsobem je převzat z litevského spisovného jazyka, z aukštaitských nářečí nebo z těch žemaitských nářečí, která neznají konstrukce s liuob. Některé skutečnosti však zřejmě ukazují, že jde o svébytný jev popisovaných nářečí: 1) Takto utvořený minulý iterativní čas se užívá na rozsáhlém území žemaitských nářečí (u všech dūnininků a části dounininků). 2) liuob se klade k tvarům minulého iterativního času: lū·b ã·dava ~ liuob chodíval Krš; lū·b tɐriedava ~ liuob míval Užv atd. 3) Prodloužení samohlásky a v příponě -dã·va ~ -davo (tato vlastnost je společná se západními aukštaitštinami16). 4) V řeči starších mluvčích nářečí se často mísí minulý iterativní čas různých konstrukcí, např.: sã·u ã·kminas lū·b kelniõs / ritinç / tampś·sė dirbdã·va nu rỹto lig vã·karo ~ šau akminus „kameny“ liuob kelnos „zvedával“, ritins „kutálel“, tampysias „přetahoval se“ — pracovával od rána do večera Krš; lū·p sustūosma pri vi·škele / ka užplieśma kuõki dã·ina / iš tuõla·use· bũ·dã·va girdietis ~ liuob sustošma „zastavovali jsme se“ u silnice, když užplėšma „spustili jsme“ nějakou píseň — zdaleka bývala slyšet Krš; palaks-tį·sma pasegã·udi·sma lū·b / je mamã·tę pri dã·rba nevarí·dã·va ~ palakstysma V papilském nářečí nejsou slyšet vedlejší posunuté přízvuky.15 Srov. E. Grinaveckienė, Mitu vos upyno tarmės fonetika. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1, 132, Vilnius, 1957; A. Jonaitytė, Šakynos tarmės kirtis ir priegaidė. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 2, 111, Vilnius, 1959.16 163 ‚pobíhali jsme‘, pasigāudysma liuob ‚chytávali jsme‘, je mamaitė pry dárbo nevarydavo „když maminka nehnala do práce“ Rdn aj. 5) V popisovaných dünininských nářečích se tvoří příčestí činného rodu minulého iterativa z slovesných tvarů s příponou -dá·va || -dava ~ -davo¹⁷: turiedá·vis || turiedavis ~ turėdavęs, turiedá·vusi || turiedavusi ~ turėdavusi, turiedá·vi || turiedavi ~ turėdavę, turiedá·vuses || turiedavuses ~ turėdavusios. Někdy se stává, že i k těmto příčestím přidávají liuob, např.: tava senītis su mūna šēniū kat pradēje pā·sakuoti’s | kā·p lū·b’i šuokūs ā·davi· | kā·p mergās kirkindavi· ~ tvůj dědeček ‚stařeček‘ se svým ‚mým‘ mužem, když začali vyprávět, jak chodívali na tancovačky, jak škádlívali děvčata Krš; já māt lū·p trunki·dāvusi’s | ļuo anā pamislī·k tā·msta švēn·cta ~ já jsem, věru, mívala nárazy, a ona ‚ona‘, jen si pomysli, taková světice Šauk aj. Ta žemaitská nářečí, která nemají útvary s příponou -dá·va || -dava ~ -davo, neznají ani taková příčestí minulého iterativa. Obvykle mají konstrukce s liuob: ļōbǭs dērpte ~ liuobąs dirbti ‚býval pracoval‘ (Kretinga)¹⁸, ļōbǭ·nti gā·ute (Kalnalis). Spisovný jazyk, jehož tvary minulého iterativa nyní ve všech žemaitských nářečích vytlačují z užívání konstrukce s liuob¹⁹, stejně jako aukštaitská nářečí mohly pouze napomoci tomu, aby se tyto tvary upevnily a rozšířily. Charakteristické je také to, že v donininských nářečích je situace podobná jako v ostatních žemaitských nářečích: severní část (Klaipėda, Priekulė, Dituva, Plikiai) užívá pouze konstrukce liuobėti, zatímco v jižní části se konstrukce liuobėti užívají střídavě s útvary s příponou -davo (Šilutė, Rusnė, Kintai, Ventė; kolem Saug už se začíná směšovat): vī·ra lōb drā·si bū·ti ~ muži liuob bývali odvážní ‚bývali‘ Vnt; kuorōs lī·b išpjā·us ~ korály liuob vyřezávali ‚vyřezávali‘ Šlu; dēbesīs vės lu·biėt liektinā· liekt ~ mraky pořád liuob létaly jako vlaštovky ‚létávaly‘ Kin; nalū·bēdava anā bū·ti nōbažna ~ neliuobědavo ona ‚ona‘ být zbožná ‚bohabojná‘ Sg; tē bernā· mē·rgs lobiedau dainīte ~ ti chlapci a dívky liuob zpívali Šlu; aš lobiedavau sviestōk, pardōte ~ já liuobědavau prodávat trochu másla Rsn; po pēr·rm čē miez | čē avēži· siedat | sō spragelā·s mōždāu ~ po prvé tu ječmen, tu oves sely, cepy mlátily Rsn; kōks žōdis išēi-dava pagalvōt ~ nějaké slovo vyšlo ‚napadlo‘ Kin atd. Proč se v těchto severovýchodních žemaitských nářečích vyskytují tak rozmanité konstrukce a tvary pro vyjádření minulého iterativa? Především tato nářečí sousedí s aukštaitskými západními nářečími a s těmi žemaitskými nářečími (Kelme, Tytuvėnai), v nichž se minulý iterativ tvoří pouze příponou -davo. Žemaitská nářečí severně od popisovaných nářečí (Mažeikiai, Tirkšliai, Telšiai, Vieksniai) užívají pouze konstrukce s liuob. Když se střetly tyto dva způsoby vyjadřování minulého iterativa, začaly se v popisovaných nářečích v jeho významu užívat tak rozmanité konstrukce a tvary. 17 Nepodařilo se zjistit, jak tato příčestí tvoří popisovaná donininská nářečí. 18 J. Aleksandravičius, min. straipsnis, 136. 19 Plg. V. Grinaveckis, Lietuvių kalbos tarmių tyrinėjimas Tarybų valdžios metais. — „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai (Lietuvių kalba ir literatūra)“, 11, 19. Vilnius, 1960. 164 Zkratky Arm — Armōniškes, BTSR, okres Varėna, oblast Grodno CR — P. Cvirka, Raštai, II, Vilnius, 1959. DB — S. Daukantas, Būdas senovės lietuvių kalnėnų ir žemaičių, red. J. Talmantas, Kaunas, 1935. Dit — Dituva, okres Klaipėda. Grz — Gruzdžiai, okres Šiauliai. IFF — Fakulta historie a filologie Kin — Kintai, okres Šilutė. Kntv — Kaunatava, okres Telšiai. Krs — Karsakiškis, okres Panevėžys. Krš — Kuršėnai LKŽ — Slovník litevského jazyka, 5. Redakční kolegium: Z. Jonikaitė, J. Kabelka, J. Kruopas, K. Ulvydas (odpovědný redaktor), B. Vosilytė. Vilnius, 1959. Plik — Plikiai, okres Klaipėda. Pp — Papilė, okres Akmenė. Rdn — Raudėnai, okres Kuršėnai. Rod — Rūdūnia, BTSR, oblast Grodno Rsn — Rusnė, okres Šilutė. Sg — Saugos, okres Šilutė. Sk — Skaistgirys, okres Joniškis. Šauk — Šaukėnai, okres Užventis. Škn — Šakyna, okres Šiauliai. Šlu — Šilutė Užv — Užventis Vlk — Valkininkai, okres Eišiškės. Vnt — Ventė, okres Šilutė. VVU — Státní univerzita ve Vilniusu pojmenovaná po V. Kapsukovi. VŽ — Valančius, Žemaičių vyskupiste, I—II, Wilniuj, 1848. ŽR — Žemaitė, Raštai, I, Vilnius, 1956. MINULÝ OPAKOVACÍ ČAS V SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH В. И. ВИТКАУСКАС Резюме Článek se zabývá formami a konstrukcemi minulého častového času v následujících severovýchodních žemaitských nářečích: Kuršėnai, Šaukėnai, Užventis (dūnininkai) a Kaunatava (okres Telšiai), Papilė a Raudėnai (dounininkai). V těchto nářečích se k vyjadřování minulého častového času užívají různé prostředky: konstrukce se slovesem liobėti a tvary s příponou -davo. Slovo liobėti na rozdíl od severních dounininských nářečí, kde má všechny znaky slovesa a znamená „mít rád, mívat ve zvyku“, nemá v popisovaných nářečích lexikální význam a vzdálilo se kategorii slovesa. V popisovaných nářečích se užívají následující konstrukce s liobėt: 1. liob s neurčitým tvarem slovesa (dřívější složený přísudek): liob mokėti „často platil“ (Papilė), liob imti „bral“ (Kuršėnai); 2. liob s tvary budoucího času: liob gi̇dōsu „často jsem zpíval“ (Kuršėnai), liob dōsu „já 165 dával’ (Raudenai) a další. Podle autora se tato druhá konstrukce utvořila proto, že k tvarům budoucího času, který může vyjadřovat děj mnohokrát opakovaný v minulosti, přilnuly tvary slovesa liuobėti. Kromě toho se liuob v popisovaných nářečích někdy pojí také s tvary minulých časů, když vyjadřují děj mnohokrát opakovaný v minulosti: 1. s minulým jednorázovým časem: lù:b ajùom ‘často jsme chodili’ (Kaunatava), 2. s minulým opakovaným časem se sufixem -davo: lù:b dù:dāva ‘dával’ (Kuršėnai), lù:b pāi.mdava ‘bral’ (Užventis) atd. V popisovaných nářečích se užívají také tvary minulého opakovaného času se sufixem -dāva || -dava. Jde o svérázný jev popisovaných nářečí. V závěru článku se pojednává o příčinách takové rozmanitosti prostředků vyjadřujících minulý opakovaný čas.