Iš optatyvo istorijos

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA Z DĚJIN OPTATIVU J. KAZLAUSKAS § 1. V litevských nářečích se tvary optativu značně liší. Žádná gramatická kategorie nemá tolik variant jako optativ. V litevských nářečích se nyní ve větší míře užívají tyto tvary optativu: 1. os. j. č. būčiau, būčia, būčio, būč, būčiu, būtųu (būtau), būčiobe, būčiap (būtiap), būčiobi, būtum, būčium; 2. os. j. č. būtum, būtumei, būtumi, būtųi (būtai), būtumbe, būtumbei; 1. os. mn. č. būtum(e), būtumėm(e), būtumim, būtumiam, būtūm (būtūme), būtum, būtumbe, sukutumbėmės; 2. os. mn. č. būtut(e), būtumėt(e), būtumit, būtųt (būtūte), būtūl, būtūtbe, sukutumbėtės; 3. os. būtų, būtų, butu, būt, būtum, būtun, būčube, būčubi. Přidáme-li tvary optativu doložené v litevských písemných památkách 16.–17. století, obraz se ještě více zpestří: 1. os. j. č. būčiau, būčia, būčio, būtumobiau; 2. os. būtumbei, būtumbi, būtumei, būtum, būtumb; 1. os. mn. č. būtumbim(e), būtum(e), būtumim(e), būtumb; 2. os. būtumbit(e), būtumit(e), būtumbo, būtumbet; 3. os. būtų (būtun). § 2. Taková rozmanitost tvarů optativu badatele zajímá již dlouho. Zájem o baltský optativ se začal projevovat, dá se říci, už od samého vzniku srovnávací historické metody. Psali o něm A. Schleicher1, F. Bopp2, A. Bezzenberger3, J. Schmidt4, O. Wiedemann5, V. Poržežinskij6 (jeho analýza vychází z bohatého nářečního materiálu a starých 1 Srov. A. Schleicher, Handbuch der litauischen Sprache, 228 nn., Prag, 1856; Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, 841, Weimar, 1866. 2 Viz F. Bopp, Vergleichende Grammatik..., 3³, § 685 a násl., 1861. 3 Viz A. Bezenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache..., 214 a násl., Göttingen, 1877; Lettische Dialekt-Studien, 72 a násl., Göttingen, 1885; Litauische Forschungen, 16 a násl., 39, Göttingen, 1882; Über die Sprache der preussischen Letten, 97 a násl., Göttingen, 1888; BB 26, 175 a násl. 4 Viz KZ, 24, 305, 1879. 5 Viz O. Wiedemann, Das litauische Präteritum, 184 a násl., Straßburg, 1891; Handbuch der litauischen Sprache, 111, Straßburg, 1897. 6 Viz B. K. Поржезинский, Къ исторіи формъ спряженія въ балтійскихъ языкахъ, 56 a násl., Москва, 1901. 73 materiál písemných památek), E. Berneker⁷, J. Zubaty⁸, K. Brugmann⁹, F. Specht¹⁰, J. Endzelīns¹¹, H. Pedersen¹², Ch. Stang¹³, V. Pisani¹⁴, J. Otrębski¹⁵. Vznik jednotlivých forem optativu se často vysvětluje různě. Rozdílných názorů na tuto otázku je téměř tolik jako samotných forem. Některé z nich už čas překonal a některé nejsou dostatečně podloženy litevskými jazykovými fakty. Téměř všichni autoři měli k dispozici příliš málo dialektologického materiálu litevštiny a málo věděli o rozšíření těchto forem v nářečích. § 3. Všichni uvedení badatelé, s výjimkou F. Boppa a V. Pisaniho, nepochybují o tom, že litevský optativ je utvořen ze supina a pomocného slovesa -bime. Pouze E. Berneker, jenž zcela oprávněně nevěří myšlence V. Poržežinského, že jediné supinum mohlo být užíváno ve významu optativu pro všechny tři osoby, se domnívá, že do systému optativu byla v baltských jazycích začleněna forma imperativu s *-tōd (stind. -tād, řec. -τω, lat. -tod, -to), jejíž pozůstatek představuje lotyšské 3. os. suktuo-s, litevské suktu (s krátkým -u)¹⁶. F. Bopp¹⁷ a V. Pisani¹⁸ se domnívají, že první složkou litevsko-lotyšského optativu byl indoevropský imperativ s -tu (srov. indoíránské -tu, chetitské -du), který mohl být ve staroindickém jazyce užíván s potenciálním významem. O druhé složce optativu (-bime atd.) byly rovněž vysloveny různé názory. Většina (F. Bopp, A. Schleicher, J. Schmidt, V. Poržežinskij, E. Berneker, A. Bezzenberger, O. Wiedemann, J. Zubaty) ji považuje za optativ slovesa būti. K. Brugmann bez pochybností tvrdí, že tato forma je préteritum. Ch. Stang ji rovněž přiklání považovat za préteritum. J. Endzelīns nahlíží na její původ alternativně a nevylučuje druhý názor, ačkoli tento názor nevysvětluje přítomnost dvou kmenů (-bei a -bime) v jednom paradigmatu¹⁹. Zvláště mnoho obtíží působí badatelům původ forem 1. os. j. č. būčia, -čio, -čiau. Přestože bylo vynaloženo nemalé úsilí, původ těchto forem dosud nebyl objasněn. Nebyla předložena hypotéza, kterou by bylo možné považovat za jistou. § 4. Rozkazovací způsob, nebo supinum? Tuto otázku by ani nebylo třeba klást, kdyby ji v poslední době neotevřel V. Pisani. Podporuje názor, který vyslovil F. Bopp ⁷ Viz E. Berneker, AfslPh, 25, 485, 1903 (recenze díla V. Poržežinského zmíněného v poznámce 6). ⁸ Viz J. Zubaty, IFA, 16, 55 a násl., 1904. (Recenze díla V. Poržežinského zmíněného v poznámce 6.) ⁹ Viz K. Brugmann, IF, 30, 348 a násl., 1912; Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, 2², 3, 513 a násl. Strassburg, 1916 (dále: Grundriss). ¹⁰ Viz F. Specht, Litauische Mundarten, 2, Leipzig, 1922 (viz dále Optativ). ¹¹ Viz J. Endzelin, Lettische Grammatik, § 695 a násl., Riga, 1922; FBR, 15, 11, 1935; FBR, 17, 166, 1937; Latviešu valodas gramātika, § 695 a násl., Rīga, 1951 (dále: Gramatika). ¹² Viz H. Pedersen, Études lituaniennes, 56, København, 1933. ¹³ Viz Ch. Stang, Das slavische und baltische Verbum, 249 a násl., Oslo, 1942 (dále jen: Verbum); Die litauische Konjunktion jeib und der lit.-lett. Optativ (Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap, 18, 348 a násl.). ¹⁴ Viz V. Pisani, L'ottativo (congiuntivo) baltico e il trattamento di ō in sillaba finale in gotico e baltico. — „Studi Baltici”, 9, 34 a násl., 1952. ¹⁵ Viz J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 230 a násl., Warszawa, 1956. ¹⁶ Viz AfslPh, 25, 486. ¹⁷ Viz F. Bopp, cit. dílo, § 685. ¹⁸ Viz V. Pisani, cit. článek, 40. ¹⁹ Viz J. Endzelins, Gramatika, § 695. 74 Tuto myšlenku se snaží podložit v celém svém článku fakty z litevštiny a lotyštiny. Základem této myšlenky je nesprávná interpretace litevské a lotyšské formy 3. osoby jednotného čísla s -tu (krátké -u). Kromě toho je vznik mnoha nářečních optativních forem v litevštině a lotyštině nejasný. Tvrzení, která nevystihují podstatu věci, putují z knihy do knihy, z článku do článku až do dnešních dnů. Krátké -tu vzniklo v důsledku zvláštního zkracování optativních forem. Neodpovídá proto skutečnosti ani domněnka E. Bernekera, že litevské -tu a lotyšské -tuos pocházejí z imperativu *-tōd. Jak litevské -tuos (turietō̜s ~ turētuos Vieksniai, suktu̜os Šakyna), tak lotyšské -tuos vzniklo analogicky podle jiných zvratných slovesných forem, neboť zvratné formy vedle prostých forem s -u vždy končí na -uos (srov. litevské suku: sukuos, lotyšské velku: velkuos)20. Jakmile se supinová koncovka -ty zkrátila na -tu, mohla zde snadno analogicky podle zvratných forem ostatních osob vzniknout také zvratná forma s -tuos. Obě tyto teorie jsou a priori nedůvěryhodné už jen proto, že imperativy s *-tu či *-tōd se nám nezachovaly ani v baltských, ani v jim příbuzných slovanských a germánských jazycích. Kromě toho neexistuje žádné litevské nářečí, které by přimělo byť jen trochu pochybovat o tom, zda jeho optativní formy skutečně vznikly na základě supina. Správnému pochopení tvoření optativu brání od dob V. Poržežinského rozšířená představa, že supinum mohlo být od samého počátku užíváno jako optativní forma všech čísel a osob. E. Berneker o tom zcela oprávněně pochyboval, neboť takovou situaci si lze jen stěží představit. Ch. Stang se rovněž domnívá, že zpočátku sloužilo jako forma všech osob a čísel optativu čisté supinum21. J. Endzelīns také zastává názor V. Poržežinského22. Není důvod se této představy nadále držet. § 5. Téměř ve všech litevských památkách 16.–17. století máme optativ s -b-. Také ve starých lotyšských písemných památkách a v nářečích se zachovaly formy s -b-. Lze tedy předpokládat, že v období společného litevsko-lotyšského jazyka se optativ utvářel ze supina a pomocného slovesa, jehož kořen začínal souhláskou b-. Toto pomocné sloveso postupem času přilnulo k předcházejícímu supinu a vznikly syntetické optativní formy. Časem toto pomocné sloveso jako samostatná časovaná slovesná forma zaniklo a splynutím se supinem se stalo postpozicí, která pozbyla morfologického významu optativu a byla odsouzena k zániku23. Nivelaci morfologického významu této postpozice urychlila také forma 3. osoby (suktu), která postpozici neměla odedávna (viz § 16). Zánik postpozice podpořil také systém časování optativu a jeho výrazně kratší forma 3. osoby. Forma 3. osoby je v baltských jazycích centrem slovesa. Na jejím základě si Prusové, Litevci i Lotyši vytvořili značné množství novotvarů. Optativní postpozice mizela rychleji v dlouhých formách víceslabičných sloves (pasivaiškėtuombime ir kt.). Ve východních Dzukách, kde se užívá optativ s b-, se jeho druhá složka obzvlášť zřídka zachovala u víceslabičných sloves. 20 K lotyšskému suktuos srov. J. E n d z e l i n s, Gramatika, § 705. 21 Ch. S t a n g, Verbum, 251. 22 Viz J. E n d z e l i n s, Gramatika, § 696. 23 O zániku prvků, které pozbyly morfologického významu, viz K. B ū g a, Rinktiniai raštai, 1, 578 a násl., sestavil Z. Zinkevičius, Vilnius, 1958. K témuž závěru by pravděpodobně dospěl i K. Būga, kdyby dokončil zde uvedený článek. 75 V důsledku zániku optativní postpozice se v jednotlivých litevských a lotyšských nářečích musel vytvořit takový systém časování optativu: První typ Druhý typ sg. 1. os. suktumbiau (tam, kde suktum, se utvořil), 2. os. suktumbei; suktum, 3. os. suktų, pl. 1. os. suktumbime, suktum, 2. os. suktumboite. suktum. Vedle nových krátkých forem se jistě ještě nějakou dobu mohly užívat i staré dlouhé formy. Stopy druhého typu se zachovaly v litevštině, srov. sg. 1. os. suktum (Biržai), būčium (Viekšniai, kontaminované z būčiu a būtum), 2. os. suktum (rozšířená), 3. os. suktų, pl. 1. os. suktum (rozšířená), 2. os. suktum24, nebutum-te ChB 161. žynotum-te ChB 2620. V lotyšských nářečích je druhý typ optativu poměrně rozšířen25, pouze zde byla i ve 3. os. zavedena forma s -tum, protože -tum se stalo indiferentním vůči osobám. To je zcela pochopitelné. Tento typ musel být rozšířen také v žemaitských a východopruských hornolitevských nářečích, srov. formy 3. os. neštum < neštum a neštõm < neštumi26, užívané téměř v celé oblasti osídlené Žemaity, a ve východopruských hornolitevských nářečích paskubin-tum, darytum27. V lotyšských nářečích se vedle suktum užívá také suktu pro všechny tři osoby. Jednotná forma suktu pro všechny osoby optativu vznikla užíváním formy suktum ve významu všech tří osob. Vždyť vedle nové formy 3. os. sg. suktum se v 3. os. sg. mohla užívat i stará forma suku, srov. ve východopruských hornolitevských nářečích darytum || darytu || daryt28, v žemaitských nářečích nešto < neštu < neštų ir neštūm < neš-tum. Analogicky k suktum se forma 3. os. sg. suktu začala užívat také ve významu všech osob; usnadňovala to ještě okolnost, že forma suktu se velmi dobře hodila pro 1. os. sg., neboť odpovídala 1. osobě sg. všech sloves29. V lotyšských nářečích se vedle 1. os. sg. s -tu užívá také 2. os. sg. s -ti, nově utvořená podle 2. osoby sg. sloves o- a a-kmenů30. § 6. Druhý typ optativu (viz § 5) se mohl užívat ve všech litevských a lotyšských nářečích: v některých dříve, v jiných později. Pouze lotyština byla 24 Viz A. Schleicher, Handbuch, 229. 25 Viz J. Endzelīns, Gramatika, § 697. 26 neštumi vzniklo přidáním koncovky i-kmenových sloves -i k neštum (analogicky k ostatním osobám, jejichž tvary se shodovaly s i-kmenovými), srov. také zvratný tvar neštumis>neštomes, který přešel k ia-kmeni neštumias. 27 A. Bezzenberger, Litauische Forschungen, 39 a poznámka 1. 28 Tamtéž. 29 J. Endzelīns bezdůvodně vykládá suktu jinak, opíraje se o dříve zmíněnou myšlenku V. Por-žezinského, viz J. Endzelīns, Gramatika, § 698. 30 J. Endzelīns se bezdůvodně pokoušel spojovat toto -ti s pozdním litevským -tai. Cenný je druhý předpoklad J. Endzelīnse, viz Gramatika, 896. Lotyšské 2. os. sg. -tib může být kontaminací -tub a -ti, jak se domnívá J. Endzelīns (896), pravděpodobněji však vzniklo z -ti s později přidaným -b-, srov. 2. os. pl. býtūtėbe ve východních dzūkských nářečích a str. 82 tohoto článku. 76 a je tolerantnější vůči stejnosti forem různých osob. Litevská nářečí naopak nemohla snášet nerozlišenost forem podle osoby (s výjimkou 2. os. sg. s -tum). Druhý typ byl proto přeformován: 2. os. sg. suktum, 3. os. suktų, 1. os. pl. suktum, 2. os. pl. suktut. Staré postpoziční formy optativu po vzniku nových krátkých forem samozřejmě nezanikly okamžitě. Situaci, kdy se vedle nových forem optativu užívaly ještě i staré, velmi dobře dokládají kėdainské tisky z roku 1653, srov. „Knigos No-bažnistes“ 2. os. sg. -tumbei (Nepażieystum bey 80) a -tum (noretum 68), „Sumos“ 1. os. pl. -tum(e)31 (apturetume 13) a -tumbim(e) (garbintumbim 8). Podobná situace se zachovala i ve východních dzūkských nářečích, srov.: 2. os. sg. sùktum || suktum̃ a sùktumbėis, 1. os. pl. sùktum || suktum̃ a sùktumbėmės, 2. os. sùktūt || suktū̃ (nově utvořené) a sùktumbėtės32. Protože s ústupem postpozice vznikly nové formy, které neměly osobní charakteristiku, a litevština takovou situaci nemohla snášet, vytvářel se křížením souběžně užívaných nových a starých dlouhých forem další nový typ optativu. V „Maldose Krikščioniškose“ a „Sumoje“ z roku 1653 již máme také 2. os. sg. -tumei (būtumei 2), utvořenou křížením -tum a -tumbei; v „Sumoje“ se užívá také nová forma 1. os. pl. — tumim(e) (galetumime 9), která se vyskytuje zdaleka ne méně často než -tum(e) nebo -tumbim(e). V spisech K. Širvyda se 2. os. sg. užívá pouze s -tumei, 1. os. pl. pouze s -tum(e) a -tumim(e), 2. os. pl. -tumit(e), ale z těchto forem je zřejmé, že pokud se optativ s -bei, -bime, -bite neužíval již v době Širvydova života (Širvydas se mohl formám s -bime, -bite vyhýbat z důvodů jazykové normy), pak se v jeho nářečí užíval o něco dříve. I ve zmíněných východních dzūkských nářečích se užívají formy vzniklé křížením, srov.: 2. os. sg. sùktumės vedle sùktum̃ a sùktumbėis, 1. os. pl. sùktumėnės vedle sùktum̃ a sùktumbėnės, 2. os. sùktumėnės vedle sùktumbėtės. Křížením vznikla také forma 1. os. pl. s -tumim, doložená v žemaitských dounininských nářečích, a forma 2. os. pl. s -tumi, poměrně rozšířená v týchž nářečích. V žemaitských dounininských nářečích je 1. os. pl. s -tumiām mnohem rozšířenější než forma s -tumim a má ia-kmen, stejně jako i-kmenová slovesa, která tam přešla k ia-kmenům (srov. tyliam). V žemaitském nářečí se podle vzoru i-kmenových sloves může utvořit také 1. os. sg. optativu, srov. būčiau (Viekšniai aj.). 31 -e získalo 1. os. pl. podle einame, nešėme atd. 32 Nemálo údajů z východních dzúckých nářečí poskytla autorovi J. Kardelytė. Část byla převzata z diplomových prací studentů Vilniuské univerzity, část autor sám shromáždil v okolí Palūšė. 77 V důsledku křížení saktum ir saktumbei vznikl tvar 2. os. sg. suktumei, který se vedle saktum široce užívá u žemaitských ūnininků a téměř u všech aukštaitů, s výjimkou dzúků. Křížením saktum ir saktumbei vznikl tvar 2. os. sg. suktumi33 (zvrat. suktumės), rozšířený v nářečích žemaitských donininků. § 7. Jestliže 1. os. pl. s -umime vznikla křížením, lze se zcela oprávněně ptát, zda nemohl i tvar -tumėm(e) vzniknout křížením -tumbėme ir -vum. Tvar 1. os. pl. s -tumėm(e) je rozšířen téměř na celém území Litevské SSR, s výjimkou velké části nářečí žemaitských donininků, dzúků a přiedzúků. Někde se užívá pouze tento tvar, jinde vedle něj i tvar s -tum (kapsové v oblasti Pazanavykys34, Dotnuva, Palomenė, Baisogala, Alunta, Kupiškis, Lyduokiai, Raguva, Skapiškis, Svėdasai, Troškūnai, Gerviniai aj.). -tumėm(e) by mohl být také novotvar vytvořený podle 1. os. pl. minulého času jednorázového sloves s kmenem na ē, a to vlivem 2. os. sg. -tumei, jehož koncovka -ei se shodovala s tvarem 2. os. minulého času35 (srov. § 10). Existují však litevská nářečí, v nichž má 2. os. sg. -tum a 1. os. pl. -tumėm(e) (Alunta, Dusetos, Pašvitinys, Pandėlys, Palomenė, Biržai aj.). Je samozřejmě možné, že v nich tvar s -tumei zanikl, stejně jako v některých nářečích zanikl tvar 1. os. pl. s -tum, mohl však také vůbec nevzniknout. Zde tvar -tumėme nejspíše vznikl křížením tvarů -tum ir -tumbėme. To, že -bē- bylo rozšířeno také v plurálu, dokládají tvary 1. os. pl. celtubem, celtubemes a 2. os. pl. butubet36, doložené v lotyštině. Ve východních dzúckých nářečích se užívají podobné tvary optativu: 1. os. sg. sùktóbė, sùktóbės, 2. os. sùktumībės, 3. os. sùktī, 1. os. pl. sùktumībėmės, 2. os. sùktumībėtes. J. Endzelynas správně tušil, že litevské būtumēm může pocházet z būtumbēm, lotyšské byutumem z *būtumbēm nebo būtubēm37; jejich vznik však vysvětloval nepravděpodobnou disimilací. Ve skutečnosti naše tvary s -tumėm, stejně jako tvary s -tumim, mohly vzniknout křížením vedle sebe existujících tvarů -tum ir -tumbėme. Bylo by ovšem chybné se domnívat, že všude, kde se užívají, tvary s -tumėm právě takto 33 suktumi má v těchto nářečích úzké -i, vzniklé z -ī; zdá se, že zde působily tvary 2. os. sg. jiných sloves (kmenů na a- a i-) s -i < -ī. 34 Srov. J. Senkus, Lietuvos TSR MA Darbai, Serija A, 2 (5), 133, 1958. 35 Ch. Stang se domníval, že v mnoha nářečích bylo -tum chápáno jako kmen optativu, k němuž se začaly připojovat koncovky přítomného nebo minulého času. Tak vznikly tvary s -tumei, -tumi, -tumėme, -tumime, viz Ch. Stang, Verbum, 250. Jak však ukázal předchozí rozbor vzniku tvaru -tumime, k takovému jevu sotva mohlo dojít, viz § 6. Vznik tvaru -tumėme vysvětluje jinak J. Otrembskis, viz J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 233. 36 Později se tyto tvary mohly spolu se slovesy s kmenem na ē změnit v tvary s kmenem na a-, srov. sanggathubam, viz J. Endzelīns, Gramatika, § 696. Krátké -u-(celtubem) mohlo vzniknout vlivem 3. os. celtu, viz tamtéž. Podobným způsobem, tj. na základě 3. os., mohly vzniknout velmi vzácné tvary doložené v Daukšově Postile: dariŕubit 499₂₇, estŕubit 499₃₈, giartubit 499₃₈ a další. V některých lotyšských nářečích mohl ze tvarů typu celtubem po zániku postpozice v důsledku ztráty jejího morfologického významu vzniknout také optativ celtu (viz také § 5). 37 Srov. J. Endzelīns, FBR, 15, 11. 78 vzniklé. Nesmíme zapomínat ani na to, že forma s -tumėm mohla na mnoha místech vzniknout také místo formy -tumim(e), která vznikla kontaminací forem s -tum a -tumbime. Při vyrovnávání časování optativu mohla být forma -tumim přetvořena podle příkladu forem minulého času kmene na ė-, protože sg. 2. os. -tumei (vzniklé kontaminací -tum a -tumbei) se shodovalo s formou sg. 2. os. kmene na ė -ei. Kromě toho mohla forma -tumėm na některých místech také přejít ze sousedních nářečí; srov. rozšíření dzūkických forem s -tau, -tai v nářečí kapsů pod vlivem dzūků, kde se užívají vedle forem s -čiau, -tum, -tumėi³⁸. § 8. Mažvydas dokládá ještě jiný typ optativu, s -bi- nejen v množném, ale i v jednotném čísle: sg. 2. os. butumbi, 3. os. butu, pl. 1. os. butumbim, 2. os. butumbit. Forma sg. 2. os. suktumi v žemaitských douininských nářečích vznikla zkřížením forem suktumbi a suktum (viz § 6). Že sg. 2. os. u Mažvydase měla zakončení -bei, naznačuje sg. 1. os. issakiumbiau Mž 521¹⁸. § 9. Ve starých památkách litevského jazyka (v písemnostech B. Vilenta, J. Bretkūnase, M. Daukšy, S. Vaišnora, M. Petkevičiuse, v katechismu z roku 1605 a v kėdainských tiscích z roku 1653) máme třetí typ optativu: sg. 2. os. būtumbei, 3. os. būtų, pl. 1. os. būtumbime, 2. os. būtumbite. § 10. Z posledních tří typů je nejstarší poslední z nich, neboť zachoval ablaut samohlásek starého ie. atematického optativu: v jednotném čísle stupeň *-(i)jē, v množném čísle stupeň -ī-; srov. st. lat. siēm, siēs, siēt, sīmus, sītis, sint. *-bīme, *-bīte se zkrátilo na -bime, -bite buď v důsledku enklitického postavení, nebo vlivem sloves i-kmenových³⁹. Názor Ch. Stanga, že būtumbei, būtumbiau vznikly podle vzoru sloves ē-kmenových⁴⁰, je zcela nedůvěryhodný už jen proto, že forma būtumbei je rozšířena téměř ve všech starých památkách a časování optativu nemohlo mít se slovesy ē-kmenovými nic společného (spíše by je ovlivnil přítomný čas sloves i-kmenových), pokud bychom přijali názor Ch. Stanga, že -bime je starý préterit. Při tomto výkladu navíc zůstává nejasné, proč zakončení ē-kmenových sloves převzaly pouze 1. a 2. os. sg., zatímco množné číslo jejich vlivem zůstalo nedotčeno. Nejvíce pochybností o optativním původu formy -bime vyvolává skutečnost, že litevština, která odstranila ablaut z časování atematických sloves, sotva mohla zachovat starý indoevropský ablaut v časování optativu slovesa -bi-. Počátky utváření našeho nového optativu však sahají do dávných dob, ještě do období společného litevsko-lotyšského jazyka. Spolu s J. Endzelynem bychom měli předpokládat, že se optativ utvářel tehdy, když se koncové *-m ještě neproměnilo 38 Viz J. Senkus, cit. dílo, 133. 39 Viz J. Endzelīns, Gramatika, § 683; Ch. Stang, Verbum, 198. 40 Viz Ch. Stang, Verbum, 250. 79 do -n, neboť naopak -un- by se změnilo v ū- (srov. top <*tanpa), a neměli bychom lotyšské nářeční formy sukum (viz § 5). Památky pruského i litevského jazyka zaznamenávají pouze jazyk 16. století — poměrně pozdní dobu — a přesto v nich ještě nacházíme stopy staré ablautové alternace, srov. esti a příčestí santyji, eiti „jde“ a nom. pl. příčestí entis, polopříčestí enti < *jent (srov. stind. yant41). Viz také § 14. Je samozřejmě sotva možné předpokládat, že v některých litevských a lotyšských nářečích došlo v optativu k vyrovnání samohláskové alternace v době, kdy b- nesrostlo se supinem (srov. stind. pl. syāma, dadhyāma, řec. εἴημεν místo εἴμεν, lat. sim místo siēm). Proti tomu svědčí i srovnání údajů z litevských nářečí 16. století s údaji ze současných nářečí (ve starých památkách máme tvary s -tumbim(e), -tumbit(e); -tumim(e), -tumit(e), zatímco dnes jsou v litevských nářečích nejrozšířenější tvary s -tumėm, -tumėt). Vyrovnávání systému osobních koncovek optativu, jeho přizpůsobování systému časování sloves tedy probíhalo poměrně pozdě. V některých nářečích k němu došlo ještě před zánikem postpozice, srov. Mažvydasovu formu 2. os. sg. būtumbi, 1. os. pl. východních dzūků suktumbėmės (a lot. celtubem), v jiných až po zániku postpozice a vzniku kontaminovaných tvarů. Proces vyrovnávání časování optativu probíhal v nářečích dvěma směry: někde byly jeho základem plurálové tvary, které se shodovaly s odpovídajícími tvary přítomného času sloves kmene na i (būtumb-ime=tyl-ime), jinde tvar 2. os. sg., který se shodoval s odpovídajícím tvarem minulého času sloves kmene na ē (būtumb-ei ar būtum-ei=kel-ei). V některých nářečích vznikl podle vzoru časování přítomného času sloves kmene na i také tvar 2. os. sg. būtumbi; v jiných nářečích vznikly podle vzoru časování minulého času sloves kmene na ē tvary 1. os. pl. suktumbėmės, 2. os. pl. suktumbėtės, 1. os. pl. būtumėm, 2. os. pl. būtumėt. Postpozice optativu se tedy musela stát obměnou optativních tvarů starého kmene bhū-: *bh(ų)īē->*bjē->*bē a *bh(ų)ī->*bi-. Ti, kdo zde spatřují préteritum, a nikoli optativ, se opírají o bi(i) „byl“ ve starých litevských jazykových památkách a nářečích a lot. biju „byl jsem“, neboť změnu významu optativ → préteritum je prý obtížnější vysvětlit než préteritum → optativ. Změna optativního bi- v préteritum v litevštině a lotyštině je však snadno pochopitelná. Časování jednotného čísla optativu *bhū- se totiž muselo shodovat s préteritním bē-, srov. nābe (Lit. Mundarten I 154), pr. be, bei (s rozšířeným -i), stsl. bē (aorist užívaný ve významu imperfekta), pokud jde o časování. Proto s vymíráním starého optativu mohl i kmen bi- snadno nabýt préteritního významu. Později mohla forma 3. os. sg. tohoto slovesa získat koncovku 3. os. přítomného času atematických sloves -ti42, protože bylo třeba zabránit jednoslabičnému tvaru a v baltských jazycích zanikl rozdíl mezi „primárními“ a „sekundárními“ osobními koncovkami. V lotyštině bylo bi- rozšířeno o sekundární -jā. § 11. Nejspíše se préteritní *bē- zachovalo ve spojce bet a v zájmenu bet kas, východolitevsky bēt kas (K. Būga Aist. stud. 56). Tvar 3. os. sg. *bē, stejně jako *bi, mohl být rozšířen o koncovku přítomného času -ti. Že zde máme pozůstatek *bēti, ukazují tyto věty: Bylo se komu klanět! „neměl se mu klanět, proč se tu klanět komukoli!“; 41 Viz E. Fraenkel, Sprachliche, besonders syntaktische Untersuchung des kalvinistinio litauischen Katekismus des Malcher Pietkiewicz von 1598, 28, Göttingen, 1947. 42 Viz Ch. Stang, Verbum, 198; E. Fraenkel, ZfSlPh, 20, § 61, 1950. 80 Bylo koho prosit! „neměl ho prosit, proč tu prosit kohokoli?“ (Birštonas, Paliūšė). Spojení buvo kam, buvo ko v uvedených větách jako by směřovala k významu zájmena bet kas „kdokoli“. Spojka nes se v některých nářečích užívá ve významu bet⁴³, srov.: būdamas išsitužęs lapumus netiktai kitą, nes nie savęs nebalgėję pa-glemžti nu gōslibės DB 237. Obecně jsou významové odstíny spojek nes a bet blízké. Etymologii spojky nes objasnil J. Endzelīns⁴⁴: nes pochází z *neest(i) (srov. slov. je greta jestb), užívaného jako otázka, u níž očekáváme kladnou odpověď; srov. franc. n’est-ce pas? Jestliže nes < pochází z *neest(i), pak bet může pocházet z *bēti. V proklitickém postavení se *bēti zkrátilo na bet, zatímco u východních aukštaitů se dlouhé ē v zájmenu bēt kas zachovalo, protože bet si uchovalo přízvuk⁴⁵. Měli jsme tedy také aorist *bē- vedle aoristu bū⁴⁶, srov. stind. abhūt, řec. ἔφυ, stsl. by; stejně jako Slované měli vedle aoristu bē také aorist by. Jestliže bet kas vzniklo právě popsaným způsobem, lze velmi pochybovat, zda je první složka zájmena by kas, by, vypůjčena z polštiny⁴⁷. Mohla vzniknout podobným způsobem jako bet kas z optativu kořene *bhū- (snad užívaného také ve významu préterita), ještě v době, kdy se *bī ještě nezměnilo v bi. Že první složkou uvedeného zájmena může být i optativ, ukazují tyto věty: Bylo by třeba tu pomáhat! „není třeba pomáhat, proč pomáhat komukoli!“; Bylo by třeba tu prosit! „není třeba prosit, proč prosit kohokoli“ (Birštonas). Pouze būt je zde dvojznačné: v tomto nářečí může pocházet jak z būtų, tak z būta, srov. Būta ko čia prašyt! (Paliūšė). Tato otázka vyžaduje zvláštní výzkum. § 12. Nejdelší dobu se zachovaly tvary 3. os. optativu kmene *bhū- be a bi. be < *bē (srov. 2. os. sg. východních dzūků praustumbe a praustumbės) je tvar 3. os. sg. optativu kmene *bhū-, zatímco bi může být jeho tvar 3. os. pl.: bi < *bī < bint (srov. -be a -bi užívané vedle sebe pro tentýž účel v Apse, viz níže). Jako modální částice se mohly užívat ještě poměrně dlouho. S modální částicí be, která dodává ději odstín neskutečnosti, jsme vytvořili také takzvaný složený začínající přítomný čas: buvau beeiṅas iš namų, bet atėjo svečių, ir pasilikau namie; ir aš buvau beeiṅas iš namų, bet pradėjo smarkiai lyti, ir turėjau pasilikti namie; buvo beiṁas tą peilį, bet žiūri — kirmėlė ir nuėjo⁴⁸. Později částice be tento modální odstín ztratila a změnila se v prostou předponu be-, srov. Buvom besėja, bet ėmė lyti — ir metėm sėję⁴⁹. S takovou modální částicí be nebo bi si východní dzūkai vytvořili také optativ, který se užívá vedle optativu tvořeného starým způsobem, srov.: ⁴³ Viz E. Fraenkel, KZ, 60, 237 a násl., 1933. ⁴⁴ Viz J. Endzelīns, IMM, 2, 122, 1927. Souhlasil s ním F. Specht, viz KZ, 57, 281, a E. Frenkel, viz KZ, 60, 237, 1933. ⁴⁵ E. Frenkel se mylně domnívá, že bēt má dlouhé ē vlivem by, viz ZfslPh, 20, § 60. ⁴⁶ K bū viz F. Specht, KZ, 59, 58; 62, 142. ⁴⁷ Tak se domnívá E. Frenkel, viz E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, 42, Göttingen, 1955 a násl. ⁴⁸ Viz J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, 1, 311, 316, sestavil J. Palionis, Vilnius, 1957. ⁴⁹ Viz tamtéž, 316. 6, Kalbotyros klausimai, IV. 81 1. os. sg. sùkčōbe, 2. os. sg. sùktùmbe || sùktùmbeis, 3. os. sg. sùktūbe, 1. os. pl. sùktùmbe || sùktùmbėmės, 2. os. pl. sùktūbe || sùktūbėtės. Zdá se, že ve východních dzūkijských nářečích, když zanikala postpozice -bėme…, byly nové tvary optativu (srov. 2. os. sùktum) jakožto optativní nedostatečně výrazně charakterizovány, a proto byla k zdůraznění jejich formy použita modální částice be. V některých nářečích tuto funkci plní částice bi, srov. praustùžbi, eitùbi (Lazūnai). V některých dalších nářečích byly k charakterizaci optativu použity obě částice — be i bi, srov. 3. os. sg. būtùbe ir papraustùbi (Apsas)50. Zkrácením postpozitivní částice vznikly 1. os. sg. nemiegóčiap, užgírščiap (Apsas)51, gyventup (Lazūnai) a další. Zkrácením takové modální částice vznikly také tvary optativu ve starých písemných památkách: 1. os. sg. peržegnotumb K1M 147; 1. os. pl. atneštumb K1M 142, užmigtumb K1M 186, atsigautumb K1M 18552. Konečně i v lotyštině jsou stopy podobných tvarů, srov. 1. os. sg. kolpotub, 2. os. sg. bywutùb, sacytùb; duib, sistìb53 (viz § 5, poznámku 28). Obdobné jevy se vyskytují ve slovanských jazycích. Ve staroslověnštině se bimb ještě časuje; později byl ovlivněn tvary aoristu bychb a nakonec jimi byl nahrazen. Ještě později se bychb přestal časovat a pro všechny tři osoby optativu se zobecnil tvar 1. a 2. os. sg. by, který se již změnil v modální částici. § 13. Jestliže je litevský optativ utvořen z optativu *bhū-, a nikoli z minulého času, pak bychom měli předpokládat, že stejně je utvořen i slovanský optativ. E. Frenkel považuje sl. bi za pocházející z optativního tvaru *būi a spojuje jej s litevským bui ‚buď‘, plur. buite, který Volter zaznamenal z Linkmenys54. V Linkmenys se však říká būj, 2. os. pl. būjite, a tyto tvary vznikly nově. Dokazuje to systém imperativu tohoto nářečí55, srov.: 1. bū, būn, būj; griū, griūn, griūj; 2. griau, griaun; mau, maun; 3. šluo, šluoj; atsista, atsistoj; 4. šìžau, šìžaun; riešutai, riešutaun; 5. knáisioj, láipoj; 6. didėį, mažėį; 7. blogin, gerin. Jak vznikla taková rozmanitost tvarů? Ve všech indoevropských jazycích měla 2. os. sg. kořenového imperativu podobu čistého kmene. Nejpravděpodobněji se takový imperativ 50 Viz E. Ginaveckienė, Lietuvos TSR MA Darbai, řada A, 2 (9), 180, 1960. 51 Viz E. Ginaveckienė, Lietuvos TSR MA Darbai, řada A, 2 (9), 180, 1960. 52 Viz také Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, 87; A. Bezzenberger, BGLS, 214, 7. 53 Viz J. Endzelīns, Gramatika, 894 a násl. 54 Viz E. Fraenkel, Sprachliche, besonders syntaktische Untersuchungen..., 33. 55 Viz J. Kardelytė, Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 184, Vilnius, 1957. 82 Zbytky optativu v baltských jazycích jsou duo, išěi, nèj, lot. ej56. Některé jeho formy se v litevštině shodovaly s kmenem infinitivu slovesa (srov. duo a duo-ti), který se také začal užívat ve významu rozkazovacího způsobu. Tak vznikly bū, griū, šluo, šūkau atd. Že jejich vznik není nový, dokládá změna akutové intonace v cirkumflexovou nebo její zkrácení, srov. griau < *griau, riešutau < *riešutau, atsista < *atsistā. V nářečí Linkmenai se stejně jako v ostatních nářečích východních dzūků užívají ve významu rozkazovacího způsobu také staré formy optativu, které se často shodují s formami 2. os. prézentu, srov. žālgai, ródai, žadĭes, barĭes atd. Tím vzniklo těsné spojení mezi formami přítomného času a rozkazovacího způsobu57. Formy 2. os. přítomného času ovlivnily formy imperativu: vedle bū, riešutau atd. vznikly podle 2. os. būnĭ, riešutāuni atd. také būn, riešutaūn, šluo, atsistoj, knáisjoj, láipioj atd. Vedle šluoj, stoj atd. mohly snadno vzniknout také būj, grī̄j z bū, griū. Jak je vidět, litevský optativ *bui nemohl existovat. § 14. 1. os. sg. būčiau, būčia atd. představuje kvůli zvláštnosti formy (-t-j- a absenci -b-) skutečnou záhadu. E. Berneker oprávněně odmítá výklad V. Poržezinského a domnívá se, že sukčiau vzniklo křížením forem suktumčiau a *suktu (srov. lot. suktu); sukčia a sukčio si E. Berneker vysvětlit netroufal („vor sukcza und sukczo muss ich die Waffen strecken“)58. Ch. Stang, který považuje původ této formy za jednu z obtížnějších otázek litevské historické gramatiky, pokládá formu s -čia za nominativ jednotného čísla substantiv s slovesnými kmeny na ējā a připouští, že zůstává nejasné, proč se zde takový nominativ stal 1. os. optativu59. Ze všech dosud navržených hypotéz k této otázce je nejvěrohodnější zmíněná hypotéza Ch. Stanga60, i když ani ona sotva odpovídá skutečnosti. Forma tedy zůstává nejasná. V současnosti jsou v litevských nářečích nejrozšířenější formy 1. os. sg. na -čiau, -čia, užívané vedle sebe v mnoha západních aukštaitských a východních aukštaitských nářečích. Vedle nich se často užívají také formy na -č (Veliuona, někteří východní Aukštaité). Jsou nářečí, v nichž se užívají obě varianty: na -čiau i na -č (nářečí litevských rybářů, Biržai, Molėtai, Utena, Pagramantis, Gerviniai, Nemakščiai atd.). V některých nářečích se -č vyskytuje vedle -čia (Alunta, Kuktiškės, Dusetos, Pasvalys atd.). V některých nářečích se užívá pouze -čiau (Dotnuva atd.), v jiných pouze -čia (Žasliai atd.), v dalších pouze -č (Debeikiai atd.). V nářečích žemaitských dounininků se užívá forma -čio. Není pochyb o tom, že -č vzniklo zkrácením. Na základě rozšíření v nářečích je obtížné říci, z které formy (-čiau nebo -čia) se zkrátilo. Jedno je jisté — takové zkrácení není pravidelnou fonetickou změnou. Není snadné říci, která forma je starší: -čiau, -čia, nebo -čio. Pravda, u východních Aukštaitů se setkáváme se zvratnou formou na -čias nebo -čios (Svedasai, Alunta, Pa- 56 Viz F. Specht, KZ, 55, 182; E. Fraenkel, Balticoslavica, 2, 41; IF, 55, 85. 57 V některých nářečích (Dieveniškės, Apsas) se 2. osoba 1. sg. přítomného času začala užívat ve významu rozkazovacího způsobu. 58 Viz AfslPh, 25, 488. 59 Viz Ch. Stang, Verbum, 252 a násl. 60 Tuto formu vysvětluje zcela nepravděpodobně J. Otrembskis, viz J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 233 a násl.; V. Pizani se přiklání k názoru, že *-tjau je „deuterotetická“ výpůjčka, viz Studia Baltici, 9, 41, 1952. 83 Iušė, Tverečius, Kuktiškiai aj.). Naznačovalo by to, že -čia < *-tjá, ale to může být klamné. V této obtížné situaci pomáhají trochu se zorientovat údaje ze starých litevských jazykových památek. Mažvydas užívá tvary s -čia (negalėčia 10₁₈). B. Vilentas má -cžia a -cʒo, J. Bretkūnas -cžia, -cʒau a -cʒo, M. Daukša — -cʒe a -cʒio, K. Širvydas -čia a -čio, vydání z roku 1653 — -čia a -čio, D. Kleinas -čiau. Jak je vidět, tvar s -čio, který se dnes vyskytuje zřejmě pouze v žemaitských dialektech dounininků, byl dříve rozšířen mnohem více a užíval se vedle -čia. Tento tvar se bezpochyby vytvořil nově analogicky podle zvratných tvarů. Vedle prostého tvaru s -čia se utvořil zvratný tvar s -čiás(i), neboť tam, kde má prostý slovesný tvar -a, má zvratný tvar -ās; srov. 1. os. mn. č. prausiama a prausiamos aj. Utvořil se stejně jako zvratný tvar turėtuos vedle 3. os. turėtu (viz § 4), nebo zvratný tvar turėčiuos vedle novotvaru 1. os. j. č. turėčiu (Viekšniai). V některých dialektech (u žemaitských dounininků a v některých starých památkách) vznikl podle vzoru zvratných tvarů také prostý tvar -čio⁶¹; srov. novotvary téhož typu patrepšėmo, pašokėmo (TŽ III 433), Kupiškis aj. Kromě toho žemaitské tvary 1. a 2. os. j. č. sakāu, sakāi; darāu, darēi vznikly rovněž ze zvratných tvarů sakāusi, sakāisi; dariāusi, darēisi namísto starších sakāu, sakāi atd. Žemaitský přízvuk s akutem na konci slova nelze jinak vysvětlit. Lze se domnívat, že zvratný tvar -čiás(i) vznikl nově vedle prostého -čia a že -čio pochází ze zvratného tvaru. Připojením modální částice be k takovému tvaru vznikl také tvar 1. os. j. č. sūkčiōbe v některých východních dzūkijských nářečích. Nyní zbývá objasnit vztah mezi -čiau a -čia. -čia může pocházet z *-tjáu. *-tjáu se mohlo zkrátit na *-tjá spolu s dlouhými akutovanými koncovými samohláskami a dvojhláskami ie, uo. Jestliže by akutované -áu na absolutním konci slova mělo přecházet v -āu (srov. sakāu), zde v optativním tvaru se mohlo zkrátit nepravidelně. Optativní tvary se totiž vyznačují nepravidelným zkracováním. Optativní 3. os. -tų se v dialektech dzūků a západních aukštaitů a ve východních aukštaitských dialektech zkrátilo na -t. V mnoha nářečích, která koncovky nezkracují, se užívá zkrácený tvar 1. os. j. č. būč. Srov. také 1. os. j. č. šākčia, bēgčia || šōkčia, bēgčia; 2. os. šāktum || šōktum; 3. os. šākt || šōrt (Linkmenys) aj. Takové nepravidelné zkracování je typické také pro tvary rozkazovacího způsobu a budoucího času (srov. 1. os. j. č. būs, eīs v nářečích, která koncovky nezkracují). Že se áu může zkrátit na -a, ukazuje palā < palāuk. Později, když byl tvar s -čia v systému slovesného časování v nářečích izolován, mohl se znovu změnit na -čiau (podle sakiau). Přízvukování dėčia, būčia, vyskytující se v dialektech a v Daukšově „Postile“, se mohlo objevit později pod vlivem koncového přízvuku tvarů 3. osoby s -tų. Základem všech nářečních variant tak může být tvar s -čia < -*tjáu. Tvar 1. os. j. č. měl odedávna optativní význam. Ve starých litevských jazykových památkách nejsou doklady, že by měl postpozici b-. Tvar 1. os. j. č. utvořený ze supina a -biau je ve starých památkách velmi vzácný (jen nusidetumbi-au (1×, katechismus z roku 1605) a išsakitumbi-au Mž 52₁₈). 61 Srov. Ch. Stang, Verbum, 251. 84 To vše svědčí o archaičnosti formy 1. os. sg. optativu a o jejím starém optativním významu. Považujeme-li za její základ slovesné substantivum, narážíme na několik skutečností, které zřetelně odporují jejímu substantivnímu původu. Je-li to substantivum, proč nemá formant -b-? Proč bylo třeba v 1. os. sg. zavést substantivum, a nikoli supinum? To nebylo zodpovězeno a sotva lze vůbec odpovědět. Náš starý optativ se změnil v permisiv a rozkazovací způsob. Se změnou významu starého optativu a jeho přechodem k rozkazovacímu způsobu souvisí také začlenění supina do systému optativu (viz § 16). V litevských nářečích se zachovaly zbytky forem všech osob starého optativu: 2. os. sg. sākai, 3. os. tesākai, 1. os. pl. sāk aime, 2. os. pl. sākaite. Dosud nebyly nalezeny pouze zbytky formy 1. os. sg. Kvůli svému rozkazovacímu významu tato forma nemohla přejít do systému rozkazovacího způsobu. Nemohla-li nabýt významu rozkazovacího způsobu, mohla se zachovat a vstoupit do systému nového optativu jako jeho 1. os. 1. osoba atematického slovesného optativu měla mít tuto podobu: *likjęm ‚zůstal bych‘, *migjęm ‚spal bych‘ (srov. skr. iyām, st. lat. siēm aj.). Se zánikem „sekundárních“ koncovek a jejich nahrazením koncovkami tematických sloves vzniklo *lik-jēd nebo *likjēuo, které se muselo vyvinout v *likjau (srov. vznik sakiau). Mohla se zachovat i v systému nového optativu, srov. 1. os. sg. likčiau, 2. os. likt umbei, 3. os. liktum atd. Když se v baltských jazycích vyrovnalo střídání samohlásek ve slovesných tvarech, byl optativ téměř všech atematických sloves v 1. os. sg. stejný, srov. *duojau, *dėjau aj. Z ostatních osob se kvůli systémové analogii mohlo t dostat i do 1. os.: vzniklo tak *liktjau, *duotjau aj. Odtud se později, když byla hlásková skupina un ve 3. os. sg. chápána jako koncovka, začala koncovka 1. os. -jau připojovat k supinovému kmeni daryt-, miegot- atd. *-tjau mohlo být připojeno také přímo ke kmeni infinitivu, srov. tvoření budoucího času. Lotyšské -tjau se muselo změnit v -šu a splynout s tvarem 1. os. sg. budoucího času. Není divu, že se zde rozšířil tvar atematických sloves. Podobné jevy se vyskytují i v jiných jazycích. V některých slovanských jazycích (srbštině, slovinštině) se koncovka -mi několika atematických sloves rozšířila již v historické době na všechna slovesa. Lze se ptát, proč se rozšířil tvar atematických sloves, a nikoli tematických. Stalo se tak ze zcela pochopitelných důvodů: 1. os. sg. tematických sloves (*sākam, *vežėm, *tylīm) se dobře hodila v případech, kdy měla 3. osoba podobu starého optativu. Kvůli takové variaci tvarů však vůbec nevyhovovala systému nového optativu, v němž jsou tvary sloves všech kmenů stejné. Tomuto novému systému nejlépe odpovídal tvar 1. os. sg. atematických sloves, který se rozšířil jako 1. os. sg. optativu. Takový původ tvaru 1. os. sg. jen dále potvrzuje, že optativní postpozice -bei, -bime, -bite jsou optativního původu (viz § 10). § 15. Jižní Dzúkové mají zvláštní optativ, jehož tvoření není dosud zcela jasné: 85 sg. 1. os. būtáu, 2. os. būtái, 3. os. būtų. pl. 1. os. būtūm (būtūmė), 2. os. būtūt (būtūtė). Tvary 1. a 2. os. pl. jsou nepochybně nové. Vznikly přizpůsobením starších būtų tvaru 3. os. būtum, būtut, který se v tomto nářečí ještě vyskytuje: -ų ve 3. os. bylo zavedeno do tvarů všech osob⁶². Tvary 1. a 2. os. sg. vznikly také nově podle vzoru časování sloves s kmenem na -a. Stejně jako vedle 3. os. bėgo existují tvary 1. os. sg. bėgau a 2. os. bėgai, tak vznikly vedle būtų tvary 1. os. sg. būtau a 2. os. būtai. Intonace s přízvukem na první slabice na konci slova se vysvětluje tím, že se sem přízvuk pod vlivem přízvuku na būtų přesunul na konec v době, kdy se ještě zřetelně rozlišovala postakutová intonace. § 16. K. Brugmann geniálně uhodl, že slovanské jazyky s optativem tvořeným z participia a pomocného slovesa si uchovaly archaičtější stav než jazyky baltské, které participium nahradily supinem⁶³. Ještě dříve A. Leskien vyvodil z Bretkūnovy „Postily“ tento typ ireálných podmínkových vět, v nichž spojka jeib stojí pouze s participiem; považoval to však za náhodný jev⁶⁴. Ch. Stang vynikajícím článku⁶⁵ uvádí tento typ vět z písemných děl M. Mažvydase a M. Daukši, srov. jeib Pons Diews mums nepagelbas... Ir nepretelu neramdas Jau butumbim praszuwe Mž 337; kdyby se nám chlapeček nenarodil || Byl by celý svět ztracen Mž 192. Na základě těchto vět učinil Ch. Stang odvážný a zcela oprávněný závěr, že souhláska jeib b má verbální původ (stejný jako v optativu -bime, -bite), a konstrukce jeib mums bernelis negimęs, jeib Pons... mums nepagelbas ukazují, že také Litevci měli typ ašė bi bylo. Tento vynikající závěr Ch. Stanga podporuje i mé rodné nářečí (Birštonas), v němž se dosud užívá spojka jép < jeib, například: 1. kdyby nepřišel, není známo, co bychom dělali; kdyby nezmrzlo, byli bychom to stihli; kdyby miloval, žil by dobře; 2. kdyby přišel, odjeli bychom; kdybych věděl, že mi podrazí nohu, nebyl bych naživu. Ve větách druhého typu se užívají tvary slovesa přítomného času namísto participia přítomného času, protože v tomto nářečí zanikl nominativ participia přítomného času. Jde o náhradu participia, takového, jaké se vyskytuje v Mažvydových spisech. Je třeba souhlasit s Ch. Stangem, že jsme měli perifrastický prézentní a préteritální optativ. Domnívám se, že reliktem takového optativu v litevštině a lotyštině je také modus vyprávěcí. Jeho význam výstižně popsal J. Jablonskis: „Člověk, který vyprávěcím způsobem něco popisuje nebo sděluje, tváří se, jako by sám onu věc ⁶² Srov. J. Otrębski, Gramatyka, 232. ⁶³ Viz K. Brugmann, IF, 30, 349; Grundriss..., 2. 2³, 513. ⁶⁴ A. Leskien, IF, 14, 103, 1903. ⁶⁵ Viz Ch. Stang, Die litauische Konjunktion jeib und der lit.-lett. Optativ.— „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, 18, 348—356. 86 Ten, kdo to řádně neprozkoumal a skutečně to neví, jako by říkal jen to, co sám někde slyšel nebo našel. Této „nepřímé“, reprodukující řeči užívají nejčastěji „přímí“, otevření a opatrní lidé, tedy ti, kteří, když něco sami opravdu nevědí, při vyprávění také přiznávají, že to skutečně nevědí“⁶⁶. Takový význam mohl být vyjadřován optativem. Oratio obliqua se i v dalších indoevropských jazycích (germánských, řečtině, italických) vyjadřuje optativem. Později se v takovém perifrastickém optativu tento nositel optativního významu přenesl na participium a bezvýznamová částice bi nebo be mohla zaniknout. V litevštině se tedy zachovaly zbytky staršího perifrastického optativu, které nás přenášejí do dob, kdy se k vyjadřování optativu ještě neužívalo supinum. Vyvstává otázka, proč a jak bylo participium nahrazeno supinem? Vstup supina do systému optativu souvisí se změnou významu starého optativu. 3. osoba starého optativu získala permisivní význam, zatímco 2. osoba význam rozkazovacího způsobu. Že optativ už dávno změnil svůj původní význam, dokládají nejen nářečí východních Aukštaitů, v nichž optativ tvoří celý systém rozkazovacího způsobu, ale i většina našich nářečí, kde se dodnes setkáváme se zachovanými tvary optativu s významem rozkazovacího způsobu, srov. kláusai (poslouchej) Linkuva, tylý (Svedasai), imý, bėgý, nešý (Kretinga)⁶⁷. Teprve později byly v mnoha nářečích tvary optativu patrně nahrazeny nově utvořeným rozkazovacím způsobem s příponou -ki. Také v lotyštině máme stopy po užívání optativu ve významu rozkazovacího způsobu. Nevíme, v jakém významu se užíval optativ tvořený prézentními a préteritními formami, stejně jako nevíme, jakou úlohu optativ vůbec plnil ve vedlejších větách. Že se tam vyskytoval, dokládají takové věty: nėr kas valgai (není tu nikdo, kdo by jedl), atsiras kas darai, nėr kas dirbie (dirbų)⁶⁸. Dříve citované věty⁶⁹ ukazují, že i prézentní optativ se užívá v préteritním významu, přesně ve stejném významu jako préteritní optativ, srov. jép ateina (přichází), būtum išvažinėję. Že takový optativ tvořený prézentním základem mohl skutečně mít préteritní význam, dokládá i tato věta: Kad tasai ne būtų ėssąs piktadėja, ne išdavę būtumbime io taw DP 163. Je třeba předpokládat, že optativ tvořený prézentními i préteritními formami měl préteritní význam. Patrně se v litevštině, stejně jako v dalších indoevropských jazycích (germánských, avestštině, latině), nově vytvořil préterit optativu. V litevštině vznikl z optativu slovesa * bhū- a participia prézentního nebo minulého času. Když se staré tvary optativu měnily v imperativ, nemohly perifrastické tvary optativu kvůli svému préteritnímu významu nahradit tvary prostého optativu. Participium zde muselo být nahrazeno tvarem slovesa indiferentním vůči času. Časově indiferentním tvarem je infinitiv i supinum. Proč participium nenahradil infinitiv, nýbrž supinum? ⁶⁶ Viz J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, 1, 524, sestavil J. Palionis, Vilnius, 1957. ⁶⁷ Viz E. Grinaveckienė, Lietuvos TSR MA Mokslo darbai, serija A, 2 (9), 181, 1906; J. Aleksandravičius, Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai (Lietuvių kalba ir literatūra), 8, 117, 1959. ⁶⁸ Viz J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, 1, 460. ⁶⁹ Viz s. 86. 87 Supin měl těsnější vztah k optativu než infinitiv. V některých vedlejších větách účelových, v nichž měla hlavní věta verbum movendi, se odedávna mohl užívat supin, srov.: Nuvejo turgun, kad žirnių nusipirkt (nusipirktų). Išėjo, kad arklių parvest (parvestų). Nuvejo pas kaimyną, kad pieno parsneštų (Palūšė). V jiných větách podobného typu, v nichž hlavní věta neobsahovala verbum movendi, se mohl užívat optativ, např. *pirksim duonos, kad jie valgai. Když starý význam optativu slábl, mohl zde optativ kvůli analogii s prvotními větami snadno nahradit supin. Věty podobného typu tak mohly dát supinu odstín optativního významu. Snad proto je forma 3. osoby nového optativu odedávna čistým supinem. Ch. Stang se ovšem domnívá, že i supin 3. osoby měl bi, užíval se však u spojky a časem se kvůli své krátké podobě stal enklitikou a splynul se spojkou; nějakou dobu se tedy říkalo: jeib žinotų: jei žinotumbime, až nakonec jeib splynulo se spojkou⁷⁰. Tak tomu mohlo být. Především však v dříve zmíněném nářečí, kde se užívá spojka jėp = jeib, nikdo neřekne *jep žinotų, ateitų, nýbrž pouze jei žinotų, ateitų. Tato konstrukce je archaická. Za druhé zůstává nejasné, proč se v ostatních osobách -bime, -bite ocitlo v enklitické pozici. Vždyť optativ slovesa *bhū- musel mít ve větě volné postavení, podobně jako je měl ve slovanských jazycích. Zdá se, že ve starověku se ve 3. osobě užíval čistý supin. Později se podle vzoru ostatních osob začal i supin 3. osoby užívat s optativním bi nebo be. Protože ho však zde nebylo třeba, mohl brzy splynout se spojkou. Nejpravděpodobněji jsme tedy původně měli: * kdybychom věděli, a * kdybychom věděli, * kdybyste věděli, a * kdybyste věděli. * kdybys věděl. Později se někde mohlo objevit: * kdybychom věděli, a * kdybychom věděli, * kdybyste věděli, a *kdybyste věděli, * kdybys věděl. * kdybys věděl. Ještě později slábl optativní význam *bime a stále větší část jeho funkční zátěže musel přebírat supin. Ve třetí osobě nebyla koncovka zapotřebí, protože ani ostatní slovesné tvary 3. osoby koncovku neměly. Požadavek jazyka rozlišovat osobní koncovky vedl k zobecnění enklitického postavení optativu bhū- v ostatních osobách a supin s ním splynul v jediný tvar. Tvar třetí osoby be, bi splynul se spojkou. Zkratky Archiv für slavische Philologie, Berlín, 1876 a násl. BB — Příspěvky k poznání indoevropských jazyků, Göttingen, 1877—1906. ⁷⁰ Viz Ch. Stang, cit. dílo, s. 353. 88 BGLS — A. Bezzenberger, Příspěvky k dějinám litevského jazyka... Göttingen, 1885. ChB — Litevská Bible Chylińského. Nový zákon. Svazek II, vydali Czesław Kudzinowski—Jan Otrębski, Poznaň, 1958. DP — Postilla Catholica... Per Kuniga Mikolai D a v k s z a. Wilniui 1599. Naudotasi 1926 m. fotografuotiniu leidimu. FBR — Spisy filologického spolku, Riga, 1921 a násl. IF — Indogermanische Forschungen, Štrasburk, 1892 a násl. IFA — Anzeiger für indogermanische Sprach- und Altertumskunde, příloha k Indogermanische Forschungen, Štrasburk, 1892 a násl. IMM — Měsíčník ministerstva školství. KIM — D. Klein, Naujos Labbay priwalingos.... Maldu knygeles.... Karalauczuje, 1704. KZ — Časopis pro srovnávací jazykovědu v oblasti indogermánských jazyků, 1852 a násl. Mž — M. Mažvydas, Nejstarší památky litevského jazyka do roku 1570, Kaunas, 1922. ZfslPh — Časopis pro slovanskou filologii. Z DĚJIN OPTATIVU И. И. КАЗЛАУСКАС Resumé Vznik litevsko-lotyšského optativu dosud nebyl objasněn. Spornou otázkou je, co představuje druhá složka forem optativu — optativ, nebo préteritum základu *bhū-. Není zcela jasné, co představuje první složka — supinum, nebo imperativ (po zveřejnění článku V. Pisaniho). Není jasné, jak a proč mohlo být supinum vtaženo do systému optativu. Názory učenců se rozcházejí také ohledně původu jednotlivých nářečních forem optativu. Zvláště nejasný je původ tvaru 1. os. j. č. (na -čiau, -čia). Těmto otázkám je věnován tento článek. Článek dokazuje, že není důvod pochybovat o tom, že první složkou optativu je supinum. Druhou složkou forem optativu je optativ, nikoli préteritum základu *bhū-, protože 1) tomu nasvědčuje význam postpozice optativu a střídání vokálů (-bei: -bime), které nelze jinak vysvětlit bez přehánění a ani to není třeba, neboť v osobitém časování optativu mohlo toto střídání přetrvat až do pozdní doby; 2) optativní základ *bi- (<*bī-) mohl snadno nabýt významu préterita, neboť tvary j. č. tohoto základu (*bē<*bjē) splynuly s odpovídajícími tvary préterita bē-, srov. litevské nář. niabē ‚nebyl‘, pruské be, bei, staroslověnské bē. Modální částici -be< -*bē, jejíž pomocí lze v jihovýchodních dzūkijských nářečích vytvořit optativ, je třeba považovat za pozůstatek tvaru 3. os. j. č. optativu základu 89 *bhū-, a částici -bi, která se v některých nářečích používá ke stejnému účelu vedle -be, je třeba snad považovat za pozůstatek tvaru 3. os. mn. č. (-bi<*-bi<*-bint). Optativ základu *bhū- musel splynout se supinem v jedno slovo nejpozději v litevsko-lotyšském období. Všechny autorovi známé nářeční tvary 2. os. obou čísel a 1. os. mn. č. optativu litevského jazyka pocházejí z této složené formy. Pod vlivem tvaru 3. os. (būtų), který nikdy neměl postpozici, ztratila postpozice, v niž se proměnil optativ základu *bhū-, morfologický význam a začala mizet. Vedle dlouhých postpozičních tvarů se tak objevily i krátké (srov. nář. 2. os. j. č. sùktū̃ || sùktū̃beis, 1. os. mn. č. sùktū̃ || sùktū̃bėmės). Tento nový typ optativu na -tum se používá v lotyšských nářečích (zde má i 3. os. tvar na -tum, protože se stal indiferentním vůči osobě). Zřetelné pozůstatky a stopy se zachovaly v litevských nářečích (srov. např. 1. os. j. č. suktum, 2. os. j. č. suktum, 1. os. mn. č. suktum, 2. os. mn. č. suktum nebo suktut (novotvar namísto suktum, vzniklý pod vlivem ostatních tvarů 2. os. slovesa), 3. os. suktų, suktum). V lotyšském spisovném jazyce může být užívaný tvar suktu pro všechny osoby podle svého původu tvarem 3. os., který se začal analogicky k suktum užívat pro všechny osoby (nebo vznikl z suktubem... v souvislosti s tím, že postpozice -bem... zanikla z morfologických důvodů). Působením systému slovesných koncovek se v mnoha litevských nářečích křížením zkrácených a dlouhých postpozičních tvarů vytvořil ještě jeden typ optativu, např. 2. os. j. č. -tumei (z vedle sebe užívaných -tumbei a -tum), -tumi (z -tumbi a -tum), 1. os. mn. č. -tumim (z -tumbim a -tum), -tumėm (z -tumbėm a -tum) atd. Na tuto cestu křížení jasně ukazují kédaňská vydání z roku 1653; srov. zde současně užívané tvary 1. os. mn. č. na -tum(e), -tumbim(e) i -tumim(e). Vyrovnávání systému koncovek optativu v litevských nářečích probíhalo dvěma směry: v některých se vyrovnával na základě 2. os. j. č. podle vzoru časování slovesných základů na -ė, v jiných na základě tvarů množného čísla podle vzoru časování základů na -i. Jihodzūkijský optativ būtai, būtái... je novotvar. Akutovaná koncovka se vysvětluje tím, že přízvuk se pod vlivem būtų přesouval na konec slova tehdy, když se jasně vyslovovala akutová intonace přízvučných slabik. Varianty tvaru 1. os. j. č. na -č, -čio, -čiau se vysvětlují jako novotvary pocházející z -čia. -čia mohlo vzniknout z *-tjàu, které se mohlo zkrátit na *-tja spolu s jinými akutovanými dlouhými hláskami, neboť pro tvary optativu je příznačné nepravidelné zkracování (srov. būt<būči, būč<būčia aj.). Tvar na *-tjàu 90 vysvětluje se jako přeměněná forma atematického optativu (srov. staroind. iyām, starolat. siēm aj.), tj. *likjēm>*likjēō (*likjēuo)>*likjau „zůstal by“. Protože dobře odpovídala systému časování nového optativu, rozšířila se na všechna slovesa. Pod vlivem forem ostatních osob (liktumbei atd.) získala -t-, tj. *likjau>*liktjau. O tom, že forma na -č- může být optativního původu, svědčí i to, že se k ní nepřipojil optativ kmene *bhū-. Vznik supina v systému optativu úzce souvisí se změnou významu starého optativu. Soudě podle údajů ze starých památek a některých litevských nářečí mohl v litevsko-lotyšském jazyce, stejně jako v některých jiných indoevropských jazycích, existovat složený préteritní optativ, vytvořený z příčestí a optativu kmene *bhū-. Když se změnil význam starého optativu, nemohly tyto préteritní formy kvůli svému préteritnímu významu optativ nahradit. Příčestí v těchto formách proto mohl nahradit supin, jako slovesný tvar indiferentní vůči času. Optativní význam mohl supin získat v některých vedlejších větách.