Baltų ir Pabaltijo suomių kalbų santykiai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA VZTAHY BALTŠTINY A BALTSKÝCH FINŮ A. SABALIAUSKAS Obecné poznámky O stáří vztahů Baltů s jejich severními sousedy, baltskými Finy, panují různé názory. Jedno je však jasné: stáří těchto vztahů je třeba počítat nikoli na stovky, nýbrž již na tisíce let. Podle názoru sovětských archeologů A. Brjusova1 a H. Moory2 žily ve 3. tisíciletí př. n. l. v lesním pásmu východní Evropy, které zahrnovalo i Pobaltí, ugrofinské kmeny, předkové dnešních ugrofinských národů. Tyto kmeny se živily především lovem a rybolovem. Je pro ně charakteristická jamkovitě-hřebenová neboli hřebenová keramika. Ve 2. tisíciletí př. n. l. se ve východním Pobaltí vedle tábořišť lovců a rybářů s typickou jamkovitě-hřebenovou keramikou objevuje zcela nový typ tábořišť; jejich obyvatelé dobře znali chov zvířat i zemědělství a používali šňůrovou keramiku. Pro tyto obyvatele jsou navíc typické lodní bojové sekery. Protože tato kultura není dědičně spjata s předchozí kulturou východního Pobaltí, nýbrž představuje nový svébytný jev, je její výskyt spojován s proniknutím nového etnického prvku na území ugrofinských kmenů. Tímto novým etnickým prvkem byli nejspíše předkové dnešních Baltů. S názorem A. Brjusova a H. Moory souhlasí i další sovětští historikové a lingvisté.3 Zahraniční lingvisté (V. Tomsen, E. N. Setälä, J. Kalima, E. Nieminen, L. Hakulinen) datují střetnutí baltských Finů s Balty na základě čistě jazykových argumentů většinou do podstatně pozděj- 1 A. Ja. Brjusov, Studie o dějinách kmenů evropské části SSSR v neolitu, Moskva, 1952, s. 162 a násl. 2 Ch. A. Moora, Otázky formování estonského národa a některých sousedních národů ve světle archeologických údajů, „Otázky etnických dějin estonského národa“, Tallinn, 1956, s. 49—141. 3 Dějiny Lotyšské SSR, sv. I, v redakci K. Strazdiņy, J. Zuše, J. Krastiņi a A. Drīzulise, Riga, 1953, s. 14—15; Dějiny Litevské SSR, sv. I, redakční kolegium: K. Jablonskis, J. Jurginis, J. Žiugžda (vedoucí redaktor), Vilnius, 1957, s. 18—21; P. Ariste, Poznámky ke knize L. Hakulinena „Vývoj a struktura finského jazyka“, část II, Moskva, 1955, s. 278—279; Formování baltsko-finských jazyků a nejstarší období jejich vývoje, „Otázky etnických dějin estonského národa“, s. 12. 109 starší doby. Podle jejich názoru se předkové Baltů a baltofinských národů setkali v posledních stoletích př. n. l. a v prvních stoletích n. l. K. Būga měl sklon posunout toto datum do poněkud dřívější doby („... a stupeň kultury, který dokládají finská slova litevského původu, odpovídá spíše tisícímu (1000) roku než pětistému (500) roku př. n. l.“).4 Avšak i tito jazykovědci se domnívají, že ze samostatných indoevropských větví se baltofinové nejprve setkali s Balty. Teprve po tomto setkání navázali baltofinové kontakty s Germány a Slovany. Kromě toho je třeba poznamenat, že když se hovoří o vztazích mezi baltskými a ugrofinskými jazyky, obvykle se tím mají na mysli kontakty těchto národů v oblasti Baltského moře, tedy se západními finskými větvemi. Výpůjčky z baltských jazyků se však vyskytují také v ugrofinských jazycích volžské skupiny, například v mordvinských a marištině. V. Tomsen se pokusil tento fakt vysvětlit tím, že ve starověku mezi Volhou a baltofiny žily i jiné ugrofinské větve, které sehrály úlohu prostředníků. Sovětský jazykovědec B. Serebrenikov5 vyslovil hypotézu, že v lesním pásmu mezi řekami Volhou a Kljazmou žili až do příchodu Slovanů lidé hovořící indoevropským jazykem, který měl velmi blízko k dnešním baltským jazykům. O. Trubačov a V. Toporov6 rovněž předpokládají přímý kontakt baltských jazyků s povolžskými jazyky. Prozatím chybějí argumenty, které by potvrdily správnost zde předložených hypotéz. Každopádně však stojí za pozornost. Tyto hypotézy podporují především stopy baltské toponymie nacházející se ve středním a horním Podněpří a v prostoru mezi Volhou a Okou. Uvedené předpoklady by navíc podporovali také galindové zmiňovaní v ruských letopisech, kteří ještě v 11.–12. století žili nedaleko Moskvy. Baltové, kteří pronikli do východního Pobaltí, obsadili řidčeji osídlené finské země. Severní část Baltů se zřejmě postupně rozpustila mezi finskými větvemi, které byly mnohem početnější. Jižní část Baltů asimilovala Finy, kteří v těchto oblastech pravděpodobně nežili tak početně. To, že v dnešních oblastech severních Baltů žili dříve Finové, názorně dokládá finská toponymie těchto oblastí. Na území dnešní Litvy jsou stopy takové toponymie velmi nepatrné a i ty jsou většinou sporné, například některými jazykovědci uváděný finský původ jména Němen a podobně. Území Lotyšska se však jen hemží místními jmény finského původu. Proces asimilace Finů trval celá tisíciletí a na území Lotyšska pokračuje dodnes: kdysi početní Livonci, kteří žili kolem Rižského zálivu a v povodí západní Daugavy a Gauji, již zcela dokončují svou asimilaci— 4 K. Būga, Rinktiniai raštai, t. II, Vilnius, 1959, p. 83. 5 Б. А. Серебренников, О некоторых следах исчезнувшего индоевропейского языка в центре Европейской части СССР, близкого к балтийским языкам, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, S. A, 1, Vilnius, 1957, p. 69—71. 6 О. Н. Трубачев, Три литовских этимологии, „Lingua Posnaniensis“, VIII, Poznań, 1960, p. 242; В. Н. Топоров, О. Н. Трубачев, Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962, p. 247—8. 110 tizaci. Dnes zbývá jen několik set lidí, kteří tímto baltofinským jazykem hovoří.7 Archeologické údaje ukazují, že Baltové měli poněkud vyšší kulturu než jejich severní sousedé. V době setkání Baltů s Finy se Baltové již zabývali chovem dobytka a zemědělstvím. Toto tvrzení potvrzují nejen archeologické, ale i jazykové údaje. Těmto činnostem se od Baltů začaly učit také finské větve. Jazykové údaje obecně ukazují, že mezi Balty a Finy panovaly úzké a přátelské vztahy. Vliv baltských jazyků na baltofinské jazyky je poměrně výrazný. Zvlášť výrazný je tento vliv v lexiku baltofinských jazyků. Výzkumu lexikálních vztahů mezi uvedenými jazyky byla věnována řada zajímavých prací; zvlášť důležitým dílem, které si dodnes uchovává svou hodnotu, je obsáhlá studie dánského jazykovědce V. Tomsen’a „Vztahy mezi finskými a baltskými (litevskými a lotyšskými) jazyky“ („Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog“, Kopenhagen, 1890), vydaná roku 1890. Nejnovější výsledky výzkumu v této oblasti shrnuje dílo finského jazykovědce J. Kalimy „Baltské výpůjčky v baltofinských jazycích“ („Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat“, Helsinki, 1936). Za zmínku stojí také četné práce nedávno zesnulého finského jazykovědce E. Nieminena. Baltofinské jazyky měly na Balty poměrně menší vliv; týká se to zejména litevštiny a staré pruštiny. Nejvíce stop tohoto vlivu lze pozorovat v lotyštině. Je patrný ve fonetice i morfologii lotyštiny, a zvláště v lexiku. Je pravda, že mnohé baltofinské výpůjčky v lotyštině pocházejí z novější doby. Některé z těchto výpůjček se přes lotyšská nářečí, a někdy i písemnou cestou, jak uvidíme, dostaly také do litevštiny. Skutečnost, že baltofinské jazyky byly ovlivněny baltskými jazyky více, než ony samy ovlivnily baltofinské jazyky, lze snad vysvětlit poněkud vyšší baltskou kulturou. Je však třeba souhlasit s estonským akademikem P. Aristem, že vliv finských jazyků na baltské jazyky je dosud prozkoumán jen velmi málo. Některé baltské výpůjčky ve finštině, které dříve nevzbuzovaly žádné pochybnosti, se v poslední době začínají pokládat za finská slova, jež pronikla do baltských jazyků. Z prací věnovaných objasnění vlivu finských jazyků na jazyky baltské je třeba především zmínit studii estonského jazykovědce K. Abena „Estonské a livonské výpůjčky v lotyšském lexiku“ („Eesti ja liivi laenud läti sõnavaras (kultuuriloone uurimus)“, Tartu, 1947 (rukopis). Názory se rozcházejí v tom, se kterým baltským jazykem se první finské větve setkaly. Někteří finští jazykovědci se domnívají, že se baltofinové setkali ještě s baltskou prajazykovou podobou. E. Nieminen však tvrdí, že Finové se setkali již se samostatným baltským jazykem, který se svou fonetickou i morfologickou strukturou zřetelně oddělil od baltské prajazykové podoby.8. Takový názor E. Nieminena však 7 П. А. Аристэ, Ливы и ливский язык, „Eesti NSV Teaduste Akadeemia Toimetised, k. VII, Ühiskonnateaduste seeria“, Nr. 1, Tallinn, 1958, p. 38. 8 E. Nieminen, Über einige Eigenschaften der baltischen Sprache, die sich in den ältesten baltischen Lehnwörtern der ostseefinnischen Sprachen abspiegelt, „Sonderabdruck aus den Sitzungsberichten der Finnischen Akademie der Wissenschaften 1956“, Helsinki, 1957, p. 185. 111 Toto tvrzení je v rozporu se závěry historiků, neboť je těžké si představit, že by se baltský prajazyk mohl ve 2. tisíciletí př. n. l. rozštěpit na jednotlivé jazyky. Gramatické rysy V baltofinských a baltských jazycích můžeme pozorovat některé podobnosti gramatické struktury. Je pravda, že takové podobnosti nelze vždy vysvětlit vzájemným působením těchto jazyků, vlivem jednoho jazyka na druhý. Například velmi nápadná je podobnost ve tvoření směrových lokálů, takzvaných ilativů, v litevštině a finštině; srov. fin. maa „země, kraj“: maahan „do země, do kraje“, fin. puu „strom“: puuhun „do stromu“, fin. pilli „píšťalka, píšťala“: pilliin „do píšťalky, do píšťaly“, fin. koti „dům“: kotiin „do domu“⁹, vedle litevských laukan, dangun, pilin aj. Jak ve finštině, tak v litevštině však lokální pády této struktury vznikly poměrně nedávno a jejich vznik je v obou jazycích třeba vysvětlovat jako samostatný vývojový jev¹⁰. Má se za to, že sufix -pa, -pä (jopa „také, dokonce“, vieläpä „také, i“, jospa „jestliže“, kunpa „jestliže“), který ve finštině vyjadřuje zesílení či intenzitu, mohl být převzat z baltských jazyků (litev. bė, bei, pr. bhe)¹¹. Pro baltofinské jazyky je charakteristická atributivní shoda podstatného a přídavného jména; srov. est. uus maja „nový dům“, uuele majale, uued majad. Jak vidíme, tento rys je příznačný i pro baltské jazyky, avšak v ostatních ugrofinských jazycích se podobné konstrukce neužívají; srov. erz. mord. odʼ kydo, odʼ kydonenh, odʼ kydot, veng. új ház, új háznak, új házak. Atributivní shoda podstatného a přídavného jména v baltofinských jazycích mohla vzniknout také jako samostatný výsledek jejich vývoje, určitý vliv zde však mohly mít i sousední baltské jazyky. Takové složené formy minulého času v estonštině, jako olen lugenud, olin lugenud, mají také protějšky v baltských jazycích; srov. litev. esù skaitęs, buvaũ skaitęs, lot. esmu lasījis, biju lasījis.¹² V poslední době se imperativní formy litevštiny a ruštiny s formantem -k pokoušejí vysvětlovat vlivem ugrofinských jazyků¹³. V. Pisani¹⁴ má také sklon vysvětlovat některé participiální konstrukce litevštiny a lotyštiny vlivem finštiny. Dokonce i takové rysy baltských a slovanských jazyků, jako je užívání instrumentálu jako predikátu složeného přísudku či užívání genitivu předmětu ve vy- ⁹ Л. Хакулинен, Развитие и структура финского языка, ч. I, Москва, 1953, р. 88. ¹⁰ A. Meijė, Lyginamasis metodas istorinėje kalbotyroje, Vilnius, 1956, p. 92. ¹¹ Л. Хакулинен, Развитие и структура финского языка, ч. I, р. 217. ¹² П. Н. Аристэ, Формирование прибалтийско-финских языков и древнейший период их развития, р. 12. ¹³ В. Н. Топоров, О. Н. Трубачев, ten pat, р. 249—50. ¹⁴ V. Pisani, Zu einer baltisch-estfinnischen Partizipialkonstruktion, „Rakstu krājums, veltījums akadēmikim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei“, Rīgā, 1959, p. 215—217. 112 Tuto akuzativní konstrukci po tranzitivních slovesech vyjadřujících zápor a tendenci spojovat v jednom slově několik přípon považuje část lingvistů za výsledek ugrofinského substrátu. Poněkud výraznější vliv ugrofinských jazyků lze pozorovat v gramatické struktuře lotyštiny, zejména v těch lotyšských nářečích, v jejichž oblastech dříve žili Livonci. Tyto rysy převzaté z ugrofinských jazyků zde samozřejmě nejsou staré a vysvětlují se pozůstatky livonského substrátu. Livonským vlivem se vysvětluje posun přízvuku v lotyštině na první slabiku. Tento proces byl zjevně velmi složitý a mohl začít i bez livonského vlivu, livonština však pravděpodobně přispěla alespoň k jeho zesílení15. Livonština měla vliv na utváření systému intonací v lotyšských nářečích. Vlivem livonštiny v lotyšských nářečích často vytlačily tvary mužského rodu tvary ženského rodu a tvar třetí osoby slovesa se zobecnil pro tvary jednotného i množného čísla obou osob atd.16 B. Serebrenikov17 uvádí, že livonským vlivem lze vysvětlit užívání téhož tvaru lotyšského lokálu pro význam směru i místa (mežā dzīvot „žít v lese“, mežā braukt „jet do lesa“). Některé rysy livonštiny, které nejsou vlastní ostatním baltofinským jazykům, vznikly vlivem lotyštiny. Například Livonci převzali z lotyštiny některé slovesné předpony, srov. liv. vöttö „brát“; aizvöttö „půjčit, odejmout“ (lot. ņemt-aizņemt), liv. tiedō „dělat“: aptiedō „obklíčit“ (lot. taisīt-aptaisīt), liv. kandō „nést, nosit“: pakandō „odnést, přenést“ (lot. nest-panest) atd. Do livonštiny pronikla také nejedna lotyšská přípona, srov. liv. āndig „štědrý, hojný“: āndab „dává“ (lotyšská přípona -īgs), liv. pūdōm „čistota“: pūdōz „čistý“ (lot. -ums), liv. kovalib „rozum“: koval „rozumný“ (lot. -ība). Pro syntaxi livonštiny jsou typické také některé další lotyšské rysy18. Lotyšské předpony se vyskytují také v některých jihovýchodoestonských nářečích. Například v mizejícím estonském nářečí Leivu na severu Lotyšska se užívají lotyšské předpony at-, bez-, iz-, no-, pa-, srov. est. masma „zaplatit“: atmasma „vrátit peníze“ (:lot. maksāt: atmaksāt), est. jema „matka“: bezjemada „bez matky“ (:lot. māte: bez mātes), est. pidämä „držet“: ispidämä „udržet“ (:lot. turēt: izturēt), est. laskma „dovolit“: nūlaskanu „povolený, svěšený“ (:lot. laist: nolaidies), est. jema „matka“: pajema „macecha“ (:lot. māte: pamāte) atd.19 15 J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 32. 16 Tamtéž, s. 10—11. 17 Б. А. Серебренников, О некоторых возможных причинах происхождения иллативного значения у латышского локатива, „Rakstu krājums...“, p. 243—246. 18 П. А. Аристэ, Ливы и ливский язык, p. 43. 19 P. Ariste, Indoeuropäische Präfixe in den ostseefinnischen Sprachen, „Studii si cercetari lingvistice omagiu lui Al. Graur cu prilejul implinirii a 60 de ani“, 3, Bucuresti, 1960, p. 338. 8. Kalbotyros klausimai VI. 113 Výpůjčky z baltských jazyků v baltofinských jazycích Vliv jedněch jazyků na jiné se projevuje především v lexiku. Právě v lexiku se nejvýrazněji odrážely také jazykové vztahy mezi Balty a Baltofiny. Finský lingvista L. Hakulinen ve své knize „Struktura a vývoj finského jazyka“ („Suomen kielen rakenne ja kehitys“, Helsinki, 1946)20 uvádí zajímavou statistiku lexikálního složení současné spisovné finštiny. Pečlivá analýza ukázala, že baltské výpůjčky tvoří v současné spisovné finštině 1,1%, což znamená, že z tisíce finských slov je jedenáct baltského původu. Je třeba poznamenat, že takové procento baltské slovní zásoby nenajdeme v žádném indoevropském jazyce, přestože Balti byli v mnohem užším kontaktu se sousedními indoevropskými jazyky. Mnoho slov baltského původu, která se vyskytují ve finštině, se užívá také v současné spisovné estonštině. Ačkoli, jak již bylo uvedeno, baltské výpůjčky ve finských jazycích jsou poměrně dobře prozkoumány, i zde zůstává mnoho sporných otázek. Jazykověda v budoucnu změní nejedno stanovisko, které se nyní zdá nepochybné. Uvedeme ty baltské výpůjčky, které uvádí finský lingvista J. Kalima ve své práci „Výpůjčky z baltských jazyků v baltofinských jazycích“, a zároveň poukážeme i na další literaturu.21 Fin. ahdas, gen. ahtaan „úzký“, est. ahas, est. ahastama „znepokojovat, tísnit“, srov. lit. ankštas (V. Thomsen, 158—9; J. Kalima, 86; Y. H. Toivonen, I, 5; L. Hakulinen, II, 42). J. Kalima a Y. H. Toivonen to uvádějí s pochybnostmi.22 Fin. rybářská vidlice, gen. rybářské vidlice „Fischgabel“, est. rybářská vidlice, gen. rybářské vidlice; rybářská vidlice, gen. rybářského dláta „Stecheisen (zum Fischen)“, sluneční paprsky „Sonnenstrahlen“, srov. lit. akštinas, akštis (V. Thomsen, 157; J. Kalima, 86; Y. H. Toivonen, I, 5). Fin. aina „stále; ještě“, est. aina, ainu, ainute „jen, pouze; úplně“, srov. pr. ainat „vždy“ lit. vienàt, lot. vien (V. Thomsen, 156—7; J. Kalima, 87; Y. H. Toivonen, I, 9; L. Hakulinen, II, 42). J. Kalima a Y. H. Toivonen to uvádějí s pochybnostmi. Fin. aisa „oj“, est. ais, gen. aisa „tyč ojové vidlice“ mohlo pocházet z nějakého slova baltských jazyků, které dnes nenacházíme ani v současných baltských jazycích, ani vůbec v památkách baltských jazyků (J. Kalima, 87—8; L. Hakulinen, II, 41). 20 А. Хакулинен, Развитие и структура финского языка, ч. II, Москва, 1955, p. 151. 21 Z baltofinských jazyků zde uvádíme nejprve pouze příklady z finštiny a estonštiny; příklady z ostatních baltofinských jazyků (livonštiny, karelštiny, vepsštiny, votštiny) uvádíme jen v případech, kdy se nevyskytují ve finštině a estonštině. 22 Jsou zde míněna díla uvedených autorů: V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog, København, 1890; J. Kalima, Itämeren-suomalaisten kielten balttilaiset lainasanat, Helsinki, 1936; Y. H. Toivonen, Suomen kielen etymologinen sanakirja, I—II (II — Y. H. Toivonen, E. Itkonen, A. J. Joki); Helsinki, 1955—1958; А. Хакулинен, Развитие и структура финского языка, ч. II, Москва, 1955; П. А. Аристэ, Примечания к книге А. Хакулинена. 114 Lyv. aistai „Finové (v obličeji)“, srov. lit. änkštara, inkštiras, lotyš. ankšteri „červi, larvy, ponravy“ (V. Thomsen, 158; J. Kalima, 88). V. Thomsenovu tvrzení se zpochybňuje. Fin. aitta, gen. aitan „zásobní domek“, est. ait, gen. aida „komora, sklad“ mohlo pocházet z dnes neznámého baltského slova, které se někteří pokoušejí spojovat s lit. aitvaras (J. Kalima, 88–90; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I. 11). Fin. ajattara, ajattaro, aattara „mytologická bytost“, est. äijätär „čarodějnice, matka ďábla, dcera Jidášova“, srov. lit. aitvaras (J. Kalima, 90). Tvrzení J. Kalimy je zpochybňováno. Fin. ankerias, angerjas, änkeriäs „úhoř“, est. angerjas, srov. lit. ungurys, prus. angurgis (V. Thomsen, 158; J. Kalima, 90–1; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 19). Fin. ansa „smyčka, oprátka, past, provaz“, est. aas, gen. aasa „oko, ouško, smyčka, poutko, ucho“, srov. lit. ąsą, lotyš. uosa, prus. ansis „hák na kotel“ (V. Thomsen, 159; J. Kalima, 91; L. Hakulinen, II, 41, Y. H. Toivonen, I, 19). Fin. apila, apilas „jetel“, srov. lit. dobilas, lotyš. ābuls, prus. wobilis (V. Thomsen, 156; J. Kalima, 91; Y. H. Toivonen, I, 21; L. Hakulinen, II, 41). Tvrzení J. Kalimy, Y. H. Toivonena a L. Hakulinena se zpochybňují. Fin. arta, gen. arran „konstrukce z tyčí k zavěšení sítě apod.“, srov. lit. ār̃das, ardai, lotyš. ārds, ārdi „sušicí tyče v sušárně: silné tyče umístěné v místnosti nad kamny nebo vedle nich k sušení lnu, šatů atd.; tyče v kuchyni nebo v lázni, v Livonsku také nad pecí v sušárně k uzení masa; ohniště“ (V. Thomsen, 159; J. Kalima, 91–2). V. Thomsenovo tvrzení je zpochybňováno. Est. eherus, iherüs „pstruh lososovitý (Salmo trutta)“, srov. lit. ešerys, lotyš. asars, asers (J. Kalima, 92). Tvrzení je zpochybňováno. Fin. elki, eljen „povaha, mrav“, eljet, elkeen, elkiä „náladový; mrzutý“, srov. lit. elgesys, elgtis (J. Kalima, 92–3; L. Hakulinen, II, 42; Y. H. Toivonen, I, 36–7). Tvrzení Y. H. Toivonena je zpochybňováno. Fin. hako „useknutá zelená větev jehličnanu, jedlové, smrkové či jalovcové chvojí, vyvrácený strom“, est. hagu „chvojí; lata, vrchol listnatého stromu“, srov. lit. žagaras, lotyš. žāgars, lit. žaginiai, lotyš. žagas „opadané listí, olistěné pruty, větve do lázně“, srov. také lit. šakā, lotyš. sakas „vidle na hnůj, chomout“ (J. Kalima, 93–4; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 50–1). Původ slova vzbuzuje určité pochybnosti. Fin. haljakka „světle modrý; světle šedý; sukně z namodralé látky“, halea, halia, haleva „světle zelený; šedý, našedlý“, est. haljas, gen. halja „jasný, lesklý, zářivě zelený“, srov. lit. žalias, lotyš. zaļš, prus. saligan (V. Thomsen, 244–6; J. Kalima, 94–5; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, I, 51). Fin. halla „noční mráz“, est. hall, gen. halla, srov. lit. šalna, lotyš. salna (V. Thomsen, 220–1; J. Kalima, 95; Y. H. Toivonen, I, 51). 115 Fin. hammas, gen. hampaan „zub“, est. hammas, gen. hamba, srov. lit. žãmbas, lot. zuobs „zub“ (V. Thomsen, 246—7; J. Kalima, 95—6; L. Hakulinen, II, 41; P. H. Toivonen, I, 54). Fin. hanhi, gen. hanhen „husa“, est. hani, srov. lit. žąsis, lot. zuoss, prus. sansy (V. Thomsen, 247; J. Kalima, 96; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 55). P. Aristė (II, 279) pochybuje o baltské etymologii uvedeného finského slova. Fin. harakka „straka“, est. harakas, harak, srov. lit. šárka, prus. sarke (V. Thomsen, 221; J. Kalima, 96; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 57—8). J. Kalima a L. Hakulinen považují toto tvrzení za pochybné. Fin. harja „štětina, hříva, kartáč, hřeben“, est. hari, gen. harja „kartáč, česlice, hřeben, hřeben střechy“, srov. lit. šer̃ys, lot. sars (V. Thomsen, 222; J. Kalima, 97; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 58). Fin. harmaa „šedý“, est. arm, armi „šedý, světle šedý, psí jméno“, srov. lit. šìrmas, lot. sirmus (V. Thomsen, 223—4; J. Kalima, 97; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, I, 59). Fin. hautoo „sedět na vejcích, vysedět“, haude „pařit“, est. haudma „sedět na vejcích, zahřívat“, hauduma „sedět na vejcích, líhnout, kvasit, spařit“, srov. lot. sautēt „pařit, spařit; bít“, žemait. lit. šautas „listová polévka, polévka z listů“; lit. šùsti, lot. sust (J. Kalima, 97—8; L. Hakulinen, II, 42; Y. H. Toivonen, I, 63). Toto tvrzení je pochybné. Fin. havu, havo „větev jehličnanu; jehlice“, srov. lit. žãbas, žãbaras (J. Kalima, 99; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 64). Toto tvrzení je pochybné. Fin. heimo „rod, kmen, příbuzní“, est. håim, gen. hõimu „příbuzenstvo, příbuzný“, srov. lit. šeimà, lot. saime „čeledínstvo; rodina v širším smyslu“, prus. seimins (V. Thomsen, 222; J. Kalima, 99; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 64). Fin. heinä „seno, tráva, bylina“, est. hein, srov. lit. šiẽnas, lot. siens (V. Thomsen, 223; J. Kalima, 99—100; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 64—5). Fin. heitiä, hetiä „kvést (o žitu, ječmeni)“, hede „květ“, hedelmä „ovoce“, srov. lit. žydėti, žiedas (V. N. Toporov, O. N. Trubačiov, 247). Fin. helle, gen. helteen „dusno; horko“, srov. lit. šiltis, šiltas, lot. silìs (J. Kalima, 100; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, I, 67). J. Kalima a L. Hakulinen považují toto tvrzení za pochybné. Fin. herhiläinen, hörhiläinen, hörhöläinen „vosa, sršeň“, est. herilane, erilane, srov. lit. širšuõ, širšuolis, lot. sirsenis, prus. sirsilis (V. Thomsen, 224; J. Kalima, 100; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 70). Fin. herne „hrách“, est. hernes, srov. lit. žirnis, lot. zirnis, prus. syyne „zrno“ (V. Thomsen, 251; J. Kalima, 100—1; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, 70). 116 Fin. hihna „řemen, kožený opasek“, est. ihn, srov. lit. šikšna, lot. siksna (V. Thomsen, 223; J. Kalima, 101; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 73). P. Aristė (II, 279) pochybuje o baltském původu finských slov. Fin. hirvi, gen. hirven; hirvus, gen. hirvahan „los, jelen“, est. hirv, gen. hirve „srnec“, srov. pr. sirwis „srnec“ (V. Thomsen, 225; J. Kalima, 101—2; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 78). Veps. hähk, gen. hähkän „vydra (норка)“, srov. lit. šeškas, lot. sesks (V. Thomsen, 223; J. Kalima, 102—3). Fin. härkä „vůl“, est. härg, gen. härja, srov. lit. žirgas, lot. zirgs „kůň“, pr. sirgis „hřebec“ (V. Thomsen, 249—51; J. Kalima, 103; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 99). Fin. härmä „jinovatka“, est. härm, gen. härma, srov. lit. šarmà, lot. sarma, serma (V. Thomsen, 221; J. Kalima, 103—4; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, I, 99). Fin. irta „volný, svobodný stav“ se pokoušejí spojovat s lit. irti, lot. irt, lit. ardýti, lot. ārdīt (V. Thomsen, 174; J. Kalima, 104; Y. H. Toivonen, I, 108). Fin. jäytää „třít, hlodat (drtit); ohlodávat, hryzat (okusovat, žrát)“ se pokoušejí spojovat s lit. ėsti, lot. ēst, pr. ist (J. Kalima, 201). Fin. jäära, jaara „beran, skopce“, est. jäär, jaar, srov. lit. érdas, lot. jērs, pr. eristian (V. Thomsen, 169; J. Kalima, 104; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 133). Fin. kaarna „kůra, borová kůra“, est. kaarn, gen. kaarna „škrabka“, srov. lit. karnà (J. Kalima, 104—5; Y. H. Toivonen, I, 135). Spojují je s pochybnostmi. Veps. kabuta „objímat“ se J. Kalima (105) pokouší spojovat s lit. kabinti. Fin. kaikki „všechen, všichni“, est. kõik, gen. kõige „všechen, celý“, srov. lit. kiek, kiekvienas, lot. cik (V. Thomsen, 186—7; J. Kalima, 105; Y. H. Toivonen, I, 141). Spojují je s pochybnostmi. Fin. kaima „jmenovec“, est. kaim, gen. kaimu „příbuzný jménem, příbuzný, bratr muže“, srov. lit. káimas, kiėmas, lot. ciems, pr. caymis, lit. kaimýnas, pr. kaiminan, lot. cieminš „host z blízkého sousedství; host vůbec“ (V. Thomsen, 177; J. Kalima, 105—6; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 142). Fin. kaleva: Kalevanpoika „obr, statný, silný muž“, est. Kalevipoeg se pokoušejí spojovat s lit. kálvis (J. Kalima, 106). Fin. kantele, gen. kanteleen „původní finská citara s pěti strunami, na niž se hraje prsty“, est. kannel, gen. kandle „harfa“ se pokoušejí spojovat s lit. kañklės, lot. kuokle (V. Thomsen, 178—81; J. Kalima, 106—7; L. Hakulinen, II, 42). Fin. kappale „kus, věc, předmět“, srov. lit. gābalas, lot. gabals (V. Thomsen, 170; J. Kalima, 107; L. Hakulinen, I, 139, II, 42; Y. H. Toivonen, I, 160). P. Aristė (I, 302) tvrdí, že Baltové si toto slovo vypůjčili od baltofinských národů. 117 Vaťané (vatjalaiset) karissā „trestat“, est. karistama „kárat, trestat, vštěpovat“, kari „přísný příkaz, podnět, přísná kázeň, disciplína“, karima „hlídat, střežit; kárat, držet na uzdě“ se pokoušejí spojovat s litev. kāras, lotyš. karš (J. Kalima, 107). Fin. karsas, kilm. karsaan „křivý, šilhající“, srov. litev. skreĩsas, lotyš. šķērs (V. Thomsen, 218; J. Kalima, 108; Y. H. Toivonen, I, 165). Tvrdí to s pochybnostmi. Fin. karsina je slovo užívané ve finských nářečích nejméně v deseti významech, které jak svou fonetickou strukturou, tak i významem připomíná litev. gardinys, gardas (J. Kalima, 108; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 165). Fin. karsta „vlněný hřeben, mykací nástroj“ se pokoušejí spojovat s litev. karšti, karštuvai (J. Kalima, 108—9; Y. H. Toivonen, 165—6). Fin. karta „železný plech“ se pokoušejí spojovat s litev. skārda, lotyš. skārde (V. Thomsen, 218; J. Kalima, 110—1; Y. H. Toivonen, I, 166). Vep. karte „podobným způsobem, jako, způsobem“ se pokoušejí spojovat s lotyš. kārta „vrstva, poloha, řada“ (J. Kalima, 201—3). Fin. kartta „koryto“ se pokoušejí spojovat s litev. prākartas „žlab pro žraní dobytka vydlabaný z kulatého kmene; jesle“, prus. pracartis „koryto“ (J. Kalima, 111; Y. H. Toivonen, I, 166). Fin. karva „vlas; barva“, est. karv, gen. karva, srov. litev. gaurai, lotyš. gauri (V. Thomsen, 171—2; J. Kalima, 111; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 166—7). Fin. karvas, kilm. karpahan „koš, malá loďka“ se pokoušejí spojovat s litev. kāibas „koš“, lotyš. kārba (J. Kalima, 109—10; Y. H. Toivonen, I, 167). Fin. karve, kilm. karpeen „stromový mech, lišejník“, est. karbe, kilm. karpe, srov. lotyš. karpitnes „lišejníky (lichenes)“, kērpes „mech lišejníků na střechách“, litev. kérpės (V. Thomsen, 186; J. Kalima, 111—2; Y. H. Toivonen, I, 167). Fin. kataja, katava „jalovec“, est. kadakas, kadak, srov. litev. kadagys, lotyš. kadegs, prus. kadegis (V. Thomsen, 176; J. Kalima, 112; L. Hakulinen, I, 108). J. Kalima a L. Hakulinen vyjadřují pochybnosti. P. Ariste (I, 301) se domnívá, že Baltové toto slovo patrně převzali z baltofinských jazyků. Fin. kauha „naběračka“, srov. litev. kaušas, lotyš. kauss (V. Thomsen, 184—5; J. Kalima, 112—3; Y. H. Toivonen, I, 172). Fin. kaula „krk“, est. kael, srov. litev. kaklas, lotyš. kakls (V. Thomsen, 177; J. Kalima, 113; Y. H. Toivonen, I, 173). Fin. kaunata „zlobit se na někoho kvůli něčemu, mít někomu něco za zlé“, srov. lotyš. kauns „stud, hanba, potupa“ (J. Kalima, 113). Tvrdí to s pochybnostmi. Fin. kekäle „značka, hořící louč“, srov. litev. dėgalas (J. Kalima, 113—4; L. Hakulinen, II, 40). Tvrdí to s pochybnostmi. Fin. kela „naviják“, srov. prus. kelan „kolo“, maluna-kelan „mlýnské kolo“, lotyš. duceles „vůz se dvěma koly“ (V. Thomsen, 185; J. Kalima, 114; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 179). Tvrdí to s pochybnostmi. 118 Fin. keli „dráha pro saně“, srov. lit. kelias, lot. ceļš (V. Thomsen, 185, J. Kalima, 114; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, I, 179). Fin. kelle, gen. kelteen; kelles, gen. kelteen „povrchový plátek; kus (kus povrchu [obvykle dřeva]; kus)“, srov. lit. skiltis (J. Kalima, 114—5; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 179). Y. H. Toivonen to tvrdí s pochybnostmi. Fin. kelta, keltainen „žlutý“, est. kõld, kold „žlutá barva“, srov. lit. geltà, geltas, lot. dzeltens (V. Thomsen, 172; J. Kalima, 115; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, I, 180). Fin. kerta „vrstva, patro; série, řada; období; případ“, est. kord, gen. korda, srov. pr. kėrdan „v té době“, prei swaian kerdan „ve své době“ (V. Thomsen, 185—6; J. Kalima, 115—7; L. Hakulinen, II,42; Y. H. Toivonen, I, 184—5). J. Kalima a L. Hakulinen to tvrdí s pochybnostmi. Lyv. kēu „tmavá klisna“ se pokoušejí spojovat s lot. kēve, lit. kēvė (J. Kalima, 117). Lyv. kill „žluna zelená“, srov. lot. dzilna, dzilnis „datel (pouze větší druhy datlů)“ (V. Thomsen, 173; J. Kalima, 117). Fin. kina „hádka, spor; dohadování; rozepře; disputace“, kinata „hádat se, přít se, dobírat si“ se pokoušejí spojovat s lit. ginčas, ginčyti (J. Kalima, 117—8). Fin. kinnas, gen. kintaan „palčák“, est. kinnas, gen. kinda, srov. lot. cimds (V. Thomsen, 187; J. Kalima, 118; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 195—6). Všichni to tvrdí s pochybnostmi. Fin. kirstu „truhla, rakev“, est. kirst, gen. kirstu, srov. lit. karštas (J. Kalima, 118; J. H. Toivonen, I, 200). Toto spojení je pochybné. Fin. kirves, gen. kirveen „sekera“, est. kirves, gen. kirve „sekera, ruční sekera“, srov. lit. kirvis, lot. cirvs (V. Thomsen, 189; J. Kalima, 118—9; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, I, 200). Fin. kirvi, kirvinen, kiuru „skřivan“ se pokoušejí spojovat s lot. cīrulis (J. Kalima, 119). Fin. kouko „smrt“, est. kõu, gen. kõue; kõukene, gen. kõukese „stařík (mužíček)“, srov. lit. kaukas „domácí duch; duše nepokřtěného dítěte; čert“, lot. kauks „skřítek“, pr. cawx „ďábel“ (J. Kalima, 119—20; Y. H. Toivonen, II, 226). Tvrdí to s pochybnostmi. Est. kõblas, gen. kõpla „motyka, krumpáč“, kõblima, „motykou obdělávat, okopávat (půdu)“ se pokoušejí spojovat s lit. kablys, lot. kaplis (J. Kalima, 120). Fin. kuhmu „boule, hrboly, uzly“, est. kuhm „boule“ se pokoušejí spojovat s lot. kuzma „vole; hrbol, výčnělek“ (J. Kalima, 120—1). Est. kukru „šíje“, karel. kukkuri se spojuje s lit. kukūrai, kukūriai „hrb, zátylek“ (J. Kalima, 121). Fin. kulo „staré, neposečené trávy z předchozího roku“, est. kulu, kulo, srov. lot. kūla „stará, suchá tráva z předchozího roku; stará srst zvířat; stará kůže hada“, lit. kūlės, kūlėti (V. Thomsen, 190—1, 263; J. Kalima, 121—2; Y. H. Toivonen, II, 234—5). Tvrdí to s pochybnostmi. 119 Fin. kupo „svazek slámy“, est. kubu, kubo „svazek, náruč“, srov. lit. gubà, lot. guba (J. Kalima, 122; Y. H. Toivonen, II, 243). J. Kalima to tvrdí s pochybnostmi. Fin. kurko, kurki „zlý duch, ďábel, přízrak, medvěd, veš“, srov. pr. curche, curcho „bůh úrody pohanských Prusů“ (J. Kalima, 122—3; Y. H. Toivonen, II, 245). Est. kurb, gen. kurva „smutný, zarmoucený“, srov. lit. skūrbė „zármutek“, skurbstū (J. Kalima, 123). Fin. kurpponen, kurppunen, kurpunen, „druh obuvi z chlupaté kůže“, srov. lit. kūrpė, lot. kurpe, pr. kurpe (V. Thomsen, 191—2; J. Kalima, 123; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 246). Est. kurt, gen. kurdi „hluchý“, srov. lit. kur̃tas, kur̃čias, lot. kurls (V. Thomsen, 192; J. Kalima, 123). Fin. kuuro „hluchý“, srov. lot. kuorns „hluchý“ (J. Kalima, 124; Y. H. Toivonen, II, 252). Fin. kypärä, kypäri „přilba, vysoká čepice, klobouk“, est. kübar, gen. kübara „klobouk, čepice“, srov. lit. kepurė, lot. cepure (V. Thomsen, 185; J. Kalima, 124; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 256). Fin. kytö, kyttö „dlouhý pruh jiné barvy na hřbetě krávy nebo koně“, est. küüt, gen. küüdu „pruhovaný; dobytek s bílým pruhem na hřbetě“ se pokouší spojovat s lit. skiaūtas, skiaūtė „záplata, kus látky“ (K. Būga, Aist. st.23, 70, 94), skiaūtė (J. Kalima, 203). Fin. kyäs, gen. kykään „otep, stoh, stoh sena, stoh sena“, se pokouší spojovat s lit. kūgis (J. Kalima, 124; Y. H. Toivonen, II, 258). Fin. käki, gen. käen „kukačka“, est. kägi se pokouší spojovat s lit. gegė, gegutė, lot. dzeguze, pr. geguse (V. Thomsen, 172; J. Kalima, 124—5; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 259). Fin. kärme, käärme „had“, srov. lit. kirmis, kīrminas, kirmėlė, lot. cirmenis (V. Thomsen, 188; J. Kalima, 125; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 265). Est. kärpima „stříhat, ořezávat, prořezávat (stromy)“, srov. lit. kirpti, lot. cirpt (J. Kalima, 125—6). Fin. kääppä, gen. kääpän „navršený kopec“, est. kääp, kääbas „navršený kopec; pohřební mohyla; přízrak“, srov. lit. käpas, lot. kaps (J. Kalima, 126; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, II, 265). J. Kalima a Y. H. Toivonen to tvrdí s pochybnostmi. Fin. lahto, gen. lahdon „past na ptáky zhotovená ve vrcholku stromu“, srov. lit. sląstai, lot. slasts, slazds (V. Thomsen, 219; J. Kalima, 126—7; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 269). Fin. laiha „hubený“, est. lahi, gen. lahja, srov. lit. liesas, lot. liess (V. Thomsen, 196; J. Kalima, 127; L. Hakulinen, II, 42; Y. H. Toivonen, II, 269). 23 K. Būga, Aistiški studijai, d. I, Peterburgas, 1908. 120 Fin. laiska, gen. laiskan „líný“, est. laisk, srov. lot. laiks „líný, netečný“ (V. Thomsen, 193; J. Kalima, 127; L. Hakulinen, II, 42; Y. H. Toivonen, II, 270). Y. H. Toivonen se přiklání k pochybnostem. Fin. laita „pořádek, povaha, vztah“ se zkouší spojovat s litev. lieta „užitek, výhoda, zisk; účel“, lot. lieta „věc, předmět“ (V. Thomsen, 196; J. Kalima, 127—8). Fin. laita „strana, okraj, lem, bort“, est. laed „řada obkladových prken na lodi“ se zkouší spojovat s lot. laides „prkna připevňovaná k hornímu okraji člunu vydlabaného z kmene, aby se zvětšil“, (V. Thomsen, 193; J. Kalima, 128—9). Y. H. Toivonen se domnívá, že lot. laides bylo převzato z estonštiny (Y. H. Toivonen, II, 271). Fin. laiva „loď“, est. laev „loď, velký člun“, srov. litev. laivas, lot. laiva (V. Thomsen, 193; J. Kalima, 129; Y. H. Toivonen, II, 271). Y. H. Toivonen se přiklání k pochybnostem. V poslední době někteří badatelé pokládají baltské označení lodi (litev. laivas, lot. laiva) za výpůjčku z baltsko-finských jazyků, srov. s. 133. Fin. laukki „lysina“, est. lauk, gen. lauga „lysina, bílá skvrna na čele zvířat, temeno hlavy (ve vlasech vpředu), zvíře s lysinou“, srov. litev. laukàs „zvíře s bílým čenichem nebo bílým čelem“, lot. lauks (V. Thomsen, 194; J. Kalima, 129; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 281). Fin. lausua „vyjádřit, dát něco najevo, vyslovit, deklamovat“, est. lausuda „lausuda, odříkávat (mluvit)“ se zkouší spojovat s litev. kláusti, lot. klaust (J. Kalima, 129—30). Fin. lauta „prkno, lavice, stůl, potní lavice v lázních“, est. laut, gen. laudu „police, prkenná konstrukce (zejména u stěny, k odkládání věcí), vrstva latí“ se zkouší spojovat s litev. plautas „široká lázeňská lavice; boční prkénko úlového úlu; prkno přibíjené k boku člunu, aby se člun nepřevrátil a nenabíral vodu“, lot. plauts „nástěnná police, regál“, plaukts „regál, úložiště“ (V. Thomsen, 209; J. Kalima, 130—1; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 282—3). Fin. lava „prkenná konstrukce, rám postele, pryčna, postel; hromada sněhu; pařeniště“, est. lava „lautatelineet, lauteet (lavice)“ se zkouší spojovat s litev. lóva, lot. lāva „potní lavice, pryčna v lázních“ (J. Kalima, 131—2). Fin. leuka „brada“, est. lõug, gen. lõua „brada, čelist“ se zkouší spojovat s litev. liukà (J. Kalima, 132). Y. H. Toivonen odvozuje fin. leuka s výhradami z germ. *fleugō (Y. H. Toivonen, II, 288). E. Nieminen také popírá baltský původ fin. leuka (E. Nieminen, Eripainos Virittäjästä, 1945, č. 1, s. 40—56). Fin. lielo: yölielo „caprimulgus; strix funerea“ se zkouší spojovat s litev. lėlìs, lėlỹs „caprimulgus europaeus“, lot. lēlis „noční havran“ (J. Kalima, 132—3). Fin. liika „přebytečný“, liian „příliš“, liika luku „liché číslo“, est. liig „příliš mnoho, nadměrně, nadbytek“, spojuje se s litev. liėkas, 121 lot. lieks (V. Thomsen, 195—6; J. Kalima, 133; Y. H. Toivonen, II, 292). Fin. lohi, gen. lohen „losos“, est. lõhi, gen. lõhe, srov. lit. lašišà, lot. lasis, pr. lasasso (V. Thomsen, 194; J. Kalima, 133; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 300). Fin. louhia „hlodat, lámat, štípat“, louhi „velký kámen, kamenný blok“, louhos „lom“, srov. lit. láužti, lot. lauzt (V. Thomsen, 194—5; J. Kalima, 133—4; Y. H. Toivonen, II, 304). Uvádí s pochybnostmi. Fin. luhta „nízká louka, bažinná louka“, est. luht, gen. luha „nízká potoční louka, která bývá při povodni zaplavena, také ostřice na ní rostoucí“, srov. lit. lūkštas „blatouch bahenní (caltha palustris)“, lot. luksts „uzavřené místo, vlhká, nízko položená louka“ (V. Thomsen, 197; J. Kalima, 134—5; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, II, 306). Fin. lunka „odlupovatelnost kůry z čerstvého rostoucího stromu“, srov. lit. lūnkas „odlupující se kůra“, pr. lunkan, lot. lūks (J. Kalima, 135; Y. H. Toivonen, II, 309—10). Y. H. Toivonen uvádí s pochybnostmi. Fin. luoma „přítok řeky nebo jejího ramene, který svou velikostí leží mezi příkopem a řekou; násep; koryto vyschlé řeky... (odbočka, koryto vyschlé řeky...)“ se pokoušejí spojovat s lit. lomā. Lot. lāma (J. Kalima, 135; Y. H. Toivonen, II, 312). Fin. luuta „koště“, est. luud, gen. luua, srov. lit. šluota, lot. sluota (V. Thomsen, 225—6; J. Kalima, 135—6; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 316). Fin. maja „chata, útulek, přístřeší, nocleh, ubytování“, est. maja „dům, chata, obydlí“, srov. lot. māja „hospodářství; obydlí v širším smyslu, dům, domov“ (V. Thomsen, 198; J. Kalima, 136—7; Y. H. Toivonen, II, 328). Jiní považují lot. māja za slovo finského původu, srov. str. Fin. malka, gen. malan „střešní lať“, est. malk, gen. malga „hůl, klacek, kyj, tyč“, srov. lit. mālka, lot. malka, pr. malko „dřevo“ (V. Thomsen, 198; J. Kalima, 137; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 330). Fin. meri, gen. meren, est. meri, gen. mere, srov. lit. mārios, pr. mary „záliv“ (V. Thomsen, 198—9; J. Kalima, 137—8; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, II, 341). V. Thomsen to tvrdil s pochybnostmi. Fin. metu „med, včelí med“, est. mõdu, srov. lit. medūs, lot. medus, pr. meddo (V. Thomsen, 200; J. Kalima, 138; Y. H. Toivonen, 343). Uvádí s pochybnostmi. Fin. morsian, gen. morsiamen „nevěsta“, est. mõrs, gen. mõrsi; mõrsja, gen. mõrsja „dospívající dívka; nevěsta“, srov. lit. marti, lot. mārša, pr. martin, martan „nevěsta“ (V. Thomsen, 199—200; J. Kalima, 138; L. Hakulinen, 41; Y. H. Toivonen, II, 348). Fin. muli: mulipää „bezrohý“, srov. lit. mūlas, šmūlas, lot. muls „bez rohů“ (V. Thomsen, 226; J. Kalima, 138—9; Y. H. Toivonen, II, 350). 122 Est. mulk, gen. mulgi „přezdívka obyvatel Fellinu u obyvatel Verra“ se pokouší spojovat s litev. mulkis (J. Kalima, 139). Fin. mytyri „čepice, klobouk“ se pokouší spojovat s litev. mūturas (J. Kalima, 139; Y. H. Toivonen, II, 356). Fin. mäntä „tlouk na máslo, míchadlo“, est. mänd, gen. männa, srov. litev. mentė, mentūris, lotyš. mieturs (V. Thomsen, 200—1; J. Kalima, 139—40; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 359). Fin. märkä „mokrý, hnis“, est. märg, gen. märja „mokrý; vlhkost, tekutina, nápoj“, srov. lotyš. mērka „vlhkost, zcela promočený předmět“, litev. merkti (V. Thomsen, 201; J. Kalima, 140—1; L. Hakulinen, II, 40; Y. H. Toivonen, II, 360). J. Kalima, L. Hakulinenas a Y. H. Toivonenas to tvrdí s pochybnostmi. Fin. napa „pupek“, est. naba, gen. nāvd „pupek, náboj, pól“, srov. lotyš. naba „pupek; příčné dřevo u pluhu“, prus. nabis „pupek; náboj kola“ (V. Thomsen, 201; J. Kalima, 141; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 365). Y. H. Toivonenas to tvrdí s pochybnostmi. Karel. nautti „špatný růst (rostlin)“ se pokouší spojovat s prus. nautin „nouze“ (J. Kalima, 141). Fin. nepaa, gen. nepaan „dítě sourozence z otcovy strany, tj. dítě otcova bratra nebo otcovy sestry“, est. nõbu „dítě sourozence, bratranec, sestřenice“, nõbedused „děti bratrů“, srov. starolitev. nepuotis, nepotis „vnuk, synovec“, neptė „vnučka“ (V. Thomsen, 203; J. Kalima, 141; Y. H. Toivonen, II, 373). Fin. niisi, gen. niiden „tkalcovská činnost“, est. niis, gen. niie „tkalcovská činnost, spona“, srov. litev. nýtis, lotyš. nīts „část tkalcovského stavu“ (V. Thomsen, 203—4; J. Kalima, 142; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 378). Fin. nukero „dolní konec páteře“. Lyv. nugar: sālganugar „hřbetní hřeben zvířat“ se pokouší spojovat s litev. nugarà, lotyš. mugura (V. Thomsen, 204; J. Kalima, 142; Y. H. Toivonen, II, 396). Fin. nuode, gen. nuoteen „manžel sestry, švagr“ se pokouší spojovat s lotyš. znuots „zeť; švagr“ (V. Thomsen, 251; J. Kalima, 142; Y. H. Toivonen, II, 299—300). Fin. oinas, gen. oin aan, est. oinas, õinas „samec ovce, beran“, srov. litev. ávinas, lotyš. avns, prus. awins (V. Thomsen, 160; J. Kalima, 142—3; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 422). Fin. olut, gen. oluen „pivo“, est. õlut, õlu se pokouší spojovat s litev.1 alùs, lotyš. alus, prus. alu „medovina“ (V. Thomsen, 157—8; J. Kalima, 143; Y. H. Toivonen, II, 428). Fin. orsi (orte-), gen. orren „krokve, trám, krokev“, est. õrs, gen. õrre „tyč“, õre-puu „příčný trám“, srov. litev. ardas „mladá tyč, na níž se rozvěšuje len nebo obilí k sušení“, lotyš. ārds, ārde (J. Kalima, 143—4; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 439). Fin. -pa, -pää, zdůrazňovací částice, est. -p, -ba se pokouší spojovat s lotyš. -ba (-be, -b) (V. Thomsen, 160—1; J. Kalima, 144; L. Hakulinen, I, 217, II, 42). 123 Fin. paarre, gen. paarteen „lem, záhyb, lemování“ se pokouší spojovat s lotyšským bārksts, bārkste, bārsts „třáseň, vlákno; lem šatu“ (V. Thomsen, 162; J. Kalima, 144). Fin. pahla, gen. pahlan „prut, hůl“, est. pahi, pahlas „kopí, špičatý bodec (k propichování)“ se srovnává s litevským baslÿs (J. Kalima, 144—5; Y. H. Toivonen, II, 456). Est. pahr, gen. pahru „jelen“, srov. litevské pāršas (J. Kalima, 145). Fin. paimen „pastýř“, est. paimendama „chránit, opatrovat“, srov. litevské piemuo (V. Thomsen, 208; J. Kalima, 145; L. Hakulinen, II, 41; Y. H. Toivonen, II, 459). Liv. palandaks „holub (vlaštovka)“, srov. litevské balandis, lotyšské baluodis (V. Thomsen, 161; J. Kalima, 145). Fin. panu „oheň“, srov. prus. panno „oheň“, panustaclan „ocílka“ (V. Thomsen, 206; J. Kalima, 146). Fin. parjata, parjaan „hanět, pomlouvat, očerňovat“, srov. litevské bārti, lotyšské bart (J. Kalima, 146; L. Hakulinen, II, 42). Fin. parta, gen. parran „vousy“, est. pard, gen. parra se pokouší spojovat s litevským barzdā, lotyšským bārda a pruským bordus (V. Thomsen, 162; J. Kalima, 146). Fin. pauna „malá taška, resp. brašna nošená na řemeni přes rameno“, est. paun, gen. pauna „ranec, tlumok, (žert.) žaludek“ J. Kalima (146) spojuje s lotyšským pauna „malá čepice; ranec; hadry; balík, náklad“. V. Thomsen (272) považoval lotyšské pauna za výpůjčku z baltofinských jazyků. Fin. pelu, mn. č. pelut „řezanka“, srov. litevské pėlūs, lotyšské pelus, pruské pelwo (V. Thomsen, 207; J. Kalima, 147). Fin. perkele, gen. perkeleen; perkule „ďábel“, est. pergel, põrgel se pokouší spojovat s litevským perkūnas, lotyšským pērkūns, pērkuons a pruským percunis (V. Thomsen, 207; J. Kalima, 147; L. Hakulinen, II, 42). Fin. pirtti, gen. pirtin „černá jizba (chýše bez komína), místnost pro čeledíny“, srov. litevské pirtis, lotyšské pirts (V. Thomsen, 208; J. Kalima, 148; L. Hakulinen, II, 42). Fin. purje, gen. purjeen „plachta“, est. purje, srov. litevské būrė (V. Thomsen, 163—4; J. Kalima, 148). J. Kalima pochybuje. V poslední době se prosazuje názor, že baltské označení plachty je třeba pokládat za výpůjčku z baltofinských jazyků, srov. p. Fin. puuro, putro „kaše, krupice“, est. pudr, gen. pudru „kaše, vařená krupice“, srov. litevské putrā, lotyšské putra „krupice, kaše“ (V. Thomsen, 210; J. Kalima, 148—9; L. Hakulinen, II, 42). Fin. rahna, rahno, rahnu „tříska, štěpina (štěp, úlomek, tříska)“, est. rahn, gen. rahnu, rahna „nerozštípnutý kmen, špalek, kláda“ se pokouší spojovat s litevským rąstas (J. Kalima, 149). Fin. rahtu „částice (malá částečka něčeho)“ se pokouší spojovat s litevským raštas a lotyšským raksts (J. Kalima, 149—50). Fin. raita „vrba jíva, vrba košíkářská“, est. raid, gen. raia „křehká vrba (salix fragilis), také jiné stromovité vrby“ se pokoušejí spojovat s lotyš. priede „borovice“ (J. Kalima, 150). 124 Fin. rako, gen. raon „trhlina, štěrbina“, aidan rako „mezera v plotě“, est. ragu, pragu, srov. lit. spragą, lotyš. spraga „otevřené místo v plotě, v ledu, mezera mezi dvěma budovami“ (V. Thomsen, 219; J. Kalima, 150—1). Fin. ranka, ranko „kmen stromu; dlouhé dřevo; páteř“ se pokoušejí spojovat s lit. drąnga „tyč, bidlo“ (J. Kalima, 151). Fin. raisu „divoký, prudký, nezkrotný, svéhlavý“ se pokoušejí spojovat s lit. drąsūs, lotyš. druošs (J. Kalima, 151). Fin. rastas, rāstās „drozd“, est. räästas, gen. räästa „drozd, také jiné druhy ptáků“, srov. lit. strāzdas, lotyš. strazds, pr. tresde (V. Thomsen, 220; J. Kalima, 151; L. Hakulinen, II, 41). Fin. rasti „znak, rys“ se pokoušejí spojovat s lit. rāstas, lotyš. raksts (J. Kalima, 151—2). Zajímavé je, že finské rastikka „číslice“ již K. Jaunius pokládal za výpůjčku z baltských jazyků (K. Būga, Aist. st., 149). Fin. rata, gen. radan „dráha“, est. rada, gen. raja, raa „pruh, řada, pěší stezka, provazový žebřík (na stěžni), stopa“ se pokoušejí spojovat s lotyš. pusra- tā, uz pusrata „na půli cesty, zhruba v polovině cesty“ (J. Kalima, 152). Fin. ratas, gen. rattaan „kolo“, rattaat „kola, vůz“, est. ratas, gen. ratta „kolo, válec“, srov. lit. rātas, lotyš. rats (V. Thomsen, 211; J. Kalima, 152; L. Hakulinen, II, 41). Fin. reisi, reite- „stehno, bok“, est. reiz, gen. reie, srov. lit. rietas, lotyš. rieta „noha“ (V. Thomsen, 212; J. Kalima, 152—3; L. Hakulinen, II, 41). Fin. reki, gen. reen „sáně“, est. regi, gen. ree, srov. lit. rōgės, lotyš. ragavas (V. Thomsen, 211, J. Kalima, 153). Fin. rentiä, rennin „brodit se“, est. rändama „putovat, putnicky cestovat, potulovat se, pobíhat“, srov. lit. bristi, lotyš. brist (J. Kalima, 153—4). Fin. reuna „okraj, hrana“, srov. lit. briaunà (J. Kalima, 154). Finské reuna pokládal za baltismus také K. Būga (Aist. st., 41—2). Fin. rieska „čerstvý, nekvašený; sladké mléko; nekvašený a čerstvě upečený ječný chléb“, est. röōsk, gen. röōsa „sladký (nezkvašený); mladý, jemný, nevinný (zejména pokud jde o čarodějnictví)“, srov. lit. prēskas (V. Thomsen, 209—10; J. Kalima, 154—5; L. Hakulinen, II, 42). Fin. rihma „pás, šňůra, nit“, est. rihm, gen. rihma; rehm, gen. rehma „řemen“ se pokoušejí spojovat s lit. rišimas, ryšys (V. Thomsen, 212; J. Kalima, 155—6). Fin. riita „hromada dříví (hranice)“ se pokoušejí spojovat s lit. sritis „hromada úhledně narovnaného palivového dříví“ (K. Būga, Aist. st., 30; J. Kalima, 156). Fin. rouhia, rouhata „dusat, drtit, mačkat“, est. rōhuma „tlačit, mačkat, stlačovat“, rōhwe „pomačkané, rozdrcené, stará pomačkaná sláma“, srov. lotyš. krausēt „dusat, odírat špičky ječných zrn“, lit. krausýti „dusat, drtit“ (J. Kalima, 156). Fin. routa, gen. roudan „tvrdě zmrzlá půda, zmrzlý trus; přízemní mráz“, routakuu „prosinec“, srov. litev. grúodas (V. Thomsen, 173—4; J. Kalima, 157; L. Hakulinen, II, 40). 125 Fin. rujo „zakrslý, zmrzačený, deformovaný, trpící, neduživý, invalidní“, est. ruju, rudu „slabý, mdlý“ se pokoušejí spojovat s lotyš. krūja „tlustá hůl, mrzák“ (J. Kalima, 157). Fin. ruopas „kamenná hromada“ se pokoušejí spojovat s lotyš. drupas „zříceniny“ (J. Kalima, 157—8). Fin. ruskea „hnědý“, est. ruske „ohnivě žlutý, červenohnědý“ se pokoušejí spojovat s lotyš. ruskans, rūsgans „načervenalý, nahnědlý, červenohnědý“, litev. rùdas, rùsvas (J. Kalima, 158). Fin. sakara, sakari „výčnělek, roh, špička“ se pokoušejí spojovat s litev. siāgaras (J. Kalima, 203). Fin. salo „lesnatý ostrov, zalesněná oblast, velký neobydlený les“, est. salu „bažinný ostrov, pahorek v bažině“, srov. litev. salà, lotyš. sala „ostrov, ostrůvek; vyvýšenina v bažině“ (V. Thomsen, 214; J. Kalima, 158; L. Hakulinen, II, 40). Fin. sammas, sampas „hraniční kámen, lapis terminalis (znamení hranice)“, est. sammas „sloup, kůl, pilíř, nástroj k upínání prken při hoblování“ se pokoušejí spojovat s litev. žambas „roh, kout“, žambis, žambris „pluh, dřevěný rádlo“ (J. Kalima, 158—9). Fin. sapu „ocas (bez srsti)“, est. saba, gen. sava „ocas, ohon, vlečka, přívěsek, konec, východ“ se pokoušejí spojovat s litev. stãbas „kůl, sloup; modla, mrtvice“, stãbaras „suchá větev“, lotyš. stabs „kůl, sloup, pilíř, pranýř“ (J. Kalima, 159—60). Fin. seinä „stěna“, est. sein, gen. seina, srov. litev. siena, lotyš. siena (V. Thomsen, 217; J. Kalima, 160; L. Hakulinen, II, 41). Fin. seiväs „kůl do plotu, plotová tyč“, est. teivas, saibas, srov. litev. stiebas (V. Thomsen, 219—20; J. Kalima, 160; L. Hakulinen, II, 41). Fin. seura „společnost, družina“, seuralainen „člen společnosti, společník“, seurakunta „obec“, seurata „následovat, doprovázet“, est. sõber, gen. sõbra „přítel, milenec, příznivec, zákazník“, srov. litev. sėbras, lotyš. sėbrs (V. Thomsen, 215—6; J. Kalima, 160—1; L. Hakulinen, II, 41). Fin. siemen „semeno“, est. seeme, gen. seeme, seemne „setba, semeno“, srov. litev. sėmens, sėmenys, prus. semen (V. Thomsen, 216; J. Kalima, 161—2; L. Hakulinen, II, 41). Fin. sii „nástěnný trám podpírající střešní konstrukci a přesahující plochu stěny domu“, srov. litev. sijà, lotyš. sija (E. Nieminen, srov. s. 177—82). Fin. silta „most, lávka, přístavní molo; podlaha“, est. sild, gen. silla „most, hatě, udržovaná cesta“, srov. litev. tiltas, lotyš. tilts (V. Thomsen, 232; J. Kalima, 162; L. Hakulinen, II, 41). Fin. sisär, sisär „sestra“, est. sõzar, sõhar „sestra; dcera sestry“, srov. litev. sesuõ (V. Thomsen, 217; J. Kalima, 162—3). J. Kalima to tvrdí s pochybnostmi. Fin. suova „kuželovitá hromada sena na louce“, s velkými pochybnostmi se pokoušejí spojovat s litev. stógas, prus. stogis (J. Kalima, 204). 126 Fin. taivas „nebe“, est. taevas, kolm. tǝeva, srov. litev. dievas, lotyš. dievs, pr. deywis, deiwas, deiws (V. Thomsen, 166—7; J. Kalima, 163; L. Hakulinen, II, 40). Fin. takiaien (tǝkkiaien, tahkiaien) „lopuch“, est. takijas, takjas, takis, takaia, tagijas, tagi, srov. litev. dagỹs, lotyš. dadzis (V. Thomsen, 165; J. Kalima, 163—4; L. Hakulinen, II, 41). Fin. talkoo, mn. talkoot; talkoos, talkos „společná hostina všech pomocníků (při sklizni apod.)“, est. talgu, mn. talgud „sklizňová hostina“, srov. litev. talkà, lotyš. talka (V. Thomsen, 226—7; J. Kalima, 164; L. Hakulinen, II, 42). Fin. tapa, kolm. tavan „zvyk, obyčej, způsob“, tavallinen „obvyklý“, est. taba, kolm. tava „návyk, zvyk, užívání, způsob“, srov. litev. dabà „příroda, vlastnost, povaha“, lotyš. daba (V. Thomsen, 164—5; J. Kalima, 164—5; L. Hakulinen, II, 42). Fin. tarha „ohrazené místo, dobytčí dvůr, dvůr kolem měsíce“, puutarha „zahrada“, est. tara, tahr „ohrada, oplocení, dvůr kolem měsíce, kolem slunce“, srov. litev. daržas, lotyš. dārzs (V. Thomsen, 166; J. Kalima, 165; L. Hakulinen, II, 41). Fin. tarista „vyprávět, povídat“, tarina „vyprávění, bajka“, srov. litev. tãrti, pr. tãrin „hlas, řeč“ (V. Thomsen, 228; J. Kalima, 165—6). V. Tomsenas to tvrdil s pochybnostmi. Fin. tarpa, kolm. tarvan „plašicí tyč“, tarpo, kolm. tarvон, est. tarbu, kolm. tarbu „rybářská plašicí tyč“ se pokoušejí spojovat s lotyš. dalba, dalbs „kmen stromu; rybářská tyč k plašení ryb; tyč k odstrkování, veslování, přidržování člunů“ (J. Kalima, 166). Fin. tarvas „nějaké zvíře z čeledi jelenovitých“, est. tauras, tõuras „sob“, srov. litev. taūras, pr. tauris „zubor“ (V. Thomsen, 228—30; J. Kalima, 166—7). Fin. taula „troud“, est. tael, tagel, srov. lotyš. dagla, degla „březová houba a z ní připravená zápalná houba, troud“, litev. dėglas, dãglas „černě strakatý (o prasatech)“ (V. Thomsen, 165; J. Kalima, 167; L. Hakulinen, II, 41). Fin. teiri (teire-, teiri-), teeri, teer „tetřívek“, est. tetre, tedre se spojuje s litev. tėtervinas, lotyš. tetēris, pr. tatarwis „tetřev“ (V. Thomsen, 231—2; J. Kalima, 167—8). Fin. temmata, tempaan „trhat, škubat“, est. tõmbama „táhnout“ se pokoušejí spojovat s litev. tėmpti, lotyš. tiepties (V. Thomsen, 231; J. Kalima, 168; L. Hakulinen, II, 42). Fin. terve „dehet“, est. tõrv, kolm. tõrva, srov. litev. dervà, lotyš. darva (V. Thomsen, 166; J. Kalima, 168—9; L. Hakulinen, II, 41). Fin. tiine, kolm. tiineen „březí“, est. tiine, kolm. tiine se pokoušejí spojovat s litev. dieni „bude mít mládě, bude rodit (o zvířatech)“ (J. Kalima, 169; L. Hakulinen, II, 41). Fin. toe, kolm. tokeen „hráz, zábrana ve vodě pro rybářské zařízení“, est. tõge, kolm. tõke; tõke, kolm. tõkke „podpěra, ledolam (po straně jedné 127 most), „rybí hráz“, srov. litev. tākišas „lososí hráze v řekách“, lotyš. tacis, tace „rybí hráz“, prus. takes „hráz (u mlýna)“ (V. Thomsen, 226; J. Kalima, 169—70; L. Hakulinen, II, 41). Fin. torvi, gen. torven „pastýřský roh, lovecký roh, lesní roh; roura“, est. tõrv, gen. tõrve „mluvní trouba, dřevěný roh hlídače“, srov. litev. taurė, lotyš. taure (V. Thomsen, 230—1; J. Kalima, 170; L. Hakulinen, II, 41). Est. tõug, gen. tõu „houf, oddíl, kmen, rodina, rasa, druh“ se pokoušejí spojovat s litev. daũg, lotyš. daũdz (J. Kalima, 170). Fin. tuhat (tuhante-), gen. tuhannen „tisíc“, est. tuhat, gen. tuhande, srov. litev. tūkstantis, lotyš. tūkstuots (V. Thomsen, 232—3; J. Kalima, 170—1; L. Hakulinen, II, 41). Fin. tuohi, gen. tuohen „březová kůra“, est. tohi, gen. tohe, tohu, srov. litev. tõsi, lotyš. tāsis (V. Thomsen, 232; J. Kalima, 171). Fin. tuulas, gen. tuulahan, tuulaksen „lov ryb harpunou při světle pochodně; rybí vidlice“, tuulastaa, tuulostaa „bodnout rybí vidlicí (při světle pochodně)“, srov. litev. dūlis, lotyš. dūlajs (V. Thomsen, 168; J. Kalima, 171—2; L. Hakulinen, II, 41). Fin. tuura „sekáč na led“, est. tuur, gen. tuura, tuure „páčidlo s dřevěnou násadou, harpunu, kopí, sekáč na led“, tuurama „vypáčit páčidlem“ se pokoušejí spojovat s litev. durà „železný nástroj s dřevěnou násadou na rozbíjení bran“, lotyš. dūre, dūris „pěst; ledová sekera, páčidlo“ (V. Thomsen, 168—9; J. Kalima, 172—3). Fin. tyhjä „prázdný“, est. tühi, gen. tühja, srov. litev. tuščias, lotyš. tukšs (V. Thomsen, 233; J. Kalima, 173; L. Hakulinen, II, 42). Fin. tytär, gen. tyttären „dcera“, est. tütar, gen. tütre; tüdrar, tüter, est. tüdruk „dívka, panna; služka, služebná“ se spojuje s litev. duktė, prus. duckti (V. Thomsen, 167—8; J. Kalima, 173—4; L. Hakulinen, II, 42). Est. uba, gen. oa „fazole, vikvová fazole, bob“, srov. litev. pupà, lotyš. pupa (V. Thomsen, 210; J. Kalima, 174). Fin. vaaja „klín, kolík, kůl“, est. vai, gen. vaiu; vaiga, srov. litev. vãgis, lotyš. vedzis (V. Thomsen, 235; J. Kalima, 174; L. Hakulinen, II, 41). Fin. vaha „vosk“, est. vaha, srov. litev. vãškas „vosk“, lotyš. vasks (V. Thomsen, 238; J. Kalima, 175; L. Hakulinen, II, 41). Est. vaidlema, vaielda „odporovat, diskutovat, bojovat, zápasit, usilovat, toužit“, vaidlemata „nepopiratelný, nesporný“, vaidlus „spor, disputace“ se pokoušejí spojovat s litev. vaidas, lotyš. vaids (J. Kalima, 175—6). Fin. vaikku, gen. vaikun „síla, energie, kondice, majetek (síla, energie, odvaha; sebevědomí)“, srov. litev. viekas, veikti (J. Kalima, 176). Fin. vako, gen. vaon „brázda“, est. vago, vagu, srov. litev. vagà, lotyš. vaga (V. Thomsen, 235; J. Kalima, 176—7; L. Hakulinen, II, 41). Fin. vannas „radlice“, est. vannas, gen. vanda „lopatovitý kus dřeva, k němuž je připevněno železo pluhu, příď lodi“, srov. prus. wagnis „čertadlo (část pluhu)“ (J. Kalima, 177; L. Hakulinen, II, 41). 128 Fin. vapsahainen, vapsiainen, vaapsahainen, vaaksahainen „vosa“, est. vapsik, vapsikas „vosa“, srov. lit. vapsà, vapsvà, pr. wobse (V. Thomsen, 236—7; J. Kalima, 177; L. Hakulinen, II, 41). Fin. varsi, varte-, gen. varren „násada, stopka, rukojeť; stéblo, kmen, trup; tělesná stavba, vzrůst“, est. vars, gen. varre „stéblo, stopka“ se pokouší spojovat s lit. vārpstis, vārpstė „starobylý nástroj k předení: vřeteno kolovratu, na které se nasazuje koudel; železo, o něž se opírá horní mlýnský kámen; tyčka, kolem níž se otáčí navíjecí zařízení“, lot. varpsta, vārpsta „vřeteno, hnací dřevo u ručního mlýnku“ (V. Thomsen, 237—8; J. Kalima, 177—8). Fin. vielä „ještě“, est. veel; srov. lit. vėl, vėliai, lot. vēl „ještě; přesto“ (V. Thomsen, 240; J. Kalima, 178; L. Hakulinen, II, 42). Fin. vihvilä, vihviläs, vihviläinen „sítina“, srov. lit. viksvà (V. Thomsen, 242; J. Kalima, 178; L. Hakulinen, II, 41). Fin. villa „vlna“, est. vill „plsť“, srov. lit. vilna, lot. vilna, villa, pr. wilna, wilnis „vlna“ (V. Thomsen, 242; J. Kalima, 178; L. Hakulinen, II, 41). Fin. vinka, gen. vingan; vinkke, gen. vinkkeen „řetěz, hák na kotel“ se pokouší spojovat s lit. vingis (J. Kalima, 178—9). Fin. virpi (virpe-), virpu „větev, proutek, prut, tyč, réva“, est. virb, gen. virvi, srov. lit. vīrbas, vīrbalas, lot. virbs (V. Thomsen, 242—3; J. Kalima, 179; L. Hakulinen, II, 41). Fin. píseň, gen. písně (písni-) „Kirchenlied, Gesangbuchlied, Lied“, srov. pr. wīrds „Wort“, lit. vārdaş, lot. vārds „Wort; Vorname“ (J. Kalima, 180; L. Hakulinen, II, 42). Fin. virve, gen. virveen „pás, svazek, vlající páska (stuha, pás, tkanice)“, srov. lit. vīrvė, lot. virve „provaz, lano“ (V. Thomsen, 244; J. Kalima, 180). Fin. vuohi, gen. vuohen „koza“, est. voho, vohu, srov. lit. ožys, lot. āzis, pr. wosee „koza“ (V. Thomsen, 205; J. Kalima, 181; L. Hakulinen, II, 41). Fin. vuonna, vuonna „jehně, jehňátko“, est. vuun se pokouší spojovat s odpovídajícími baltskými předpokládanými podobami (J. Kalima, 181—2; L. Hakulinen, II, 41). Fin. vuota, gen. vuodan „stažená, surová kůže z hovězího dobytka nebo koně“, srov. lit. óda, lot. āda (V. Thomsen, 205; J. Kalima, 183; L. Hakulinen, I, 102, II, 41). Liv. vāgal „mník“, srov. lit. vėgėlė, lot. vēdzele (V. Thomsen, 238; J. Kalima, 183). Est. vähi, gen. vähi; vähk, gen. vähi „rak“, srov. lit. vėžys, lot. vēzis (V. Thomsen, 241; J. Kalima, 183). Fin. väive, väiveen; vääve, vääveen „veš“, est. väiv, gen. väivi, väi, gen. väie „malá veš, spánková veš, kravská veš“, srov. lit. vievesà (V. Thomsen, 241; J. Kalima, 183). V. Thomsen vyjádřil pochybnosti. Fin. ätelä „otava“, est. hädal, gen. hädala, srov. lit. atòlas, lot. atāls, pr. attolis (V. Thomsen, 159—60; J. Kalima, 183—4). 9. Kalbotyros klausimai VI. 129 Fin. äes, gen. äkeen „brány“, est. äes, gen. äkke, äe, srov. lit. akėčios, lotyš. ecēšas, pr. aketes (V. Thomsen, 169; J. Kalima, 184; L. Hakulinen, II, 41). Přesně určit pravost té či oné baltské výpůjčky je obtížné především proto, že zde pracujeme s velmi dlouhými časovými úseky. Kromě toho se baltské a baltofinské jazyky svou strukturou velmi liší a slovo, které přešlo z jednoho jazyka do druhého, se během tak dlouhé doby pod vlivem zákonitostí nového jazyka natolik změní, že je jednoduše nemožné je rozpoznat. Jak jsme viděli, baltský původ některých slov ve finštině dosvědčují pouze příklady z pruského jazyka. Nepochybně se v baltofinských jazycích vyskytují také slova převzatá z baltských jazyků, která během tisíciletí zanikla i v samotných baltských jazycích. Baltské výpůjčky v baltofinských jazycích jsou natolik „zfinštělé“, že se v každodenním užívání rozdíl mezi nimi a slovy starého finsko-ugrického původu vůbec nepociťuje. Z těchto výpůjček vznikají nová složená slova, mění se jejich významy a objevují se nové významové varianty. Například vedle fin. paimen „pastýř“ již existují také paimentaa „pást“, paimentaminen „pasení, pastva“, paimenkoira „ovčácký pes“, paimenpilli „pastýřská píšťalka“, paimenpoika „pasáček“, paimentolainen „kočovník“, elää paimentolaisena „kočovat“; vedle fin. tytär „dcera“ vzniklo již na finské půdě také tyttö „dívka“, vedle fin. käki „kukačka“ vzniklo také käetä „zamýšlet, slibovat“ atd. Většina baltských výpůjček v baltofinských jazycích má právě takové postavení jako například nějaké pivo, kniha, město nebo kterákoli jiná výpůjčka v litevštině. Je zajímavé si povšimnout, že některé baltské výpůjčky přešly z baltofinských jazyků do ruských nářečí. Zde jsou: Rus. гина, игна, хигна „řemen k postroji sobího spřežení“, srov. fin. hihna „řemen, kožený opasek“, lit. šikšna (M. Vasmer, I, 267).24 Rus. гирвас, ирвас „samec soba ve druhém roce života“, srov. fin. hirvas „los, jelen“, pr. sirwis „srnec“ (M. Vasmer, I, 270). Rus. корбачч „bastové boty, boty z březové kůry“, srov. fin. kurpunen, mn. č. kurpuset „druh obuvi z chlupaté kůže, boty z nevyčiněné kůže“, lit. kùrpė (M. Vasmer, I, 623). Rus. лох „vyhublý losos po tření v řekách“, srov. fin. lohi „losos“, lit. lašis (M. Vasmer, II, 62). Rus. лухта „zátoka, mořský záliv; mělké místo v jezeře porostlé trávou“, srov. fin. luhta „nízká louka, bažinná louka“, lit. lùkštas „blatouch bahenní (caltha palustris)“ (M. Vasmer, II, 72). Rus. песка, решка „nekvašený plochý chléb z mouky a rozdrcené smrkové kůry“, srov. fin. rieska „čerstvý, nekvašený; sladké mléko; nekvašený, čerstvě upečený ječný chléb“, lit. prėskas (M. Vasmer, II, 514). 24 M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, Bd. I—III, Heidelberg, 1953—1958. 130 Rus. pobga „nerovnoměrně zmrzlý, vlhký povrch země“, pobra, pobka, srov. fin. routa „tvrdě zmrzlý povrch země, zmrzlý trus; půdní mráz“, lit. grúodas (M. Vasmer, II, 526). Rus. себра „společná práce, družstvo dělníků“, сября, srov. fin. seura „společnost, družina“, lit. sėbras (M. Vasmer, II, 599). Uvedená slova se nejčastěji vyskytují v severozápadních ruských nářečích. Půjčky z baltských finských jazyků v baltských jazycích V. Thomsen ve své práci uvádí 180 slov, která z baltských finských jazyků přešla do baltských jazyků. Je pravda, že do tohoto počtu zahrnuje i slova, u nichž pochybuje o jejich finském původu, a ta jsou někdy zařazena do obou seznamů: výpůjček baltských jazyků a baltských výpůjček ve finštině. K. Aben napočítává v lotyštině již asi 500 estonských a livonských výpůjček. Je třeba říci, že jde převážně o slova vyskytující se v lotyšských nářečích, především v těch, která jsou v přímém kontaktu s estonštinou a livonštinou. Pokusíme se uvést pouze ta slova, která jsou rozšířenější v lotyšském spisovném jazyce, a ta, která se do litevských nářečí dostala převážně prostřednictvím lotyštiny: . Lot. allaž „obvykle, vždy“, srov. est. alati, liv. ales (V. Thomsen, 252; EM, I, 68; K. Aben, 18).25 Lot. aši, ašas, ašavas „přeslička, sítina“, lit. asiūkliai, asiai, srov. est. osja, fin. hosia (V. Thomsen, 253; EM, I, 361; K. Aben, 21). V. Thomsen a J. Endzelīns pochybují o finském původu uvedených slov v baltských jazycích. Lot. buoža, b. iet. „zahynout, zkazit se“, srov. liv. puoi „základ, půda“, est. põhi, kil. põhja (V. Thomsen, 253; EM, I, 361; K. Aben, 21). Domníváme se, že finského původu může být také litevské slovo buo-jis „bažina, močál“ (LKŽd., I, 955).26 Lot. bura „plachta“, lit. būrė, srov. est. purje, fin. purje (K. Aben, 21; E. Nieminen, KZ, 72, 129).27 V. Thomsen se domníval, že toto slovo si baltské finské jazyky vypůjčily z baltských jazyků. Práce E. Nieminena však ukazuje, že přesvědčivější je první možnost. Lot. duole, duõla „kráva bez rohů“, srov. est. tohl „měkké vnitřní části rohů a kopyt“ (V. Thomsen, 253; K. Aben, 24; V. Thomsen tvrdil, že původ je sporný). Je-li takový původ lotyšského slova správný, pak i lit. duõlas „bezrohý, bez rohů“ (LKŽd, II, 612), duõlis „bezrohý“ (LKŽd., II, 613) by byla slova finského původu. Lot. jauda „majetek, fyzická síla“, srov. liv. joud „síla, majetek“, est. jõud, fin. joutaa „mít prostředky, mít čas“ (V. Thomsen, 254; EM, II, 97; K. Aben, 27). 25 K. Aben, Eesti ja liivi laenud läti sõnavaras, Tartu, 1947 (rankraštis); EM = K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, S. I—IV, red., papild., turpin. J. Endzelīns, Rīgā, 1923—1932. 26 LKŽd. = Slovník litevského jazyka, I—V, I—II redigoval J. Balčikonis, III—V odpovědný redaktor K. Ulvydas, Vilnius, 1941—1959. 27 KZ = Časopis pro srovnávací jazykovědu v oblasti indoevropských jazyků. 131 Lot. juoma „hloubka mezi dvěma pevninskými lavicemi, hlubina mezi mělčinami“, srov. livon. juom „hlubší voda mezi písečnými mělčinami“, est. joom (V. Thomsen, 255; EM, II, 126; K. Aben, 30). Lot. juonis „chvíle, záchvat“, srov. livon. juoń „rozběh, začátek, pohyb“, est. joon (V. Thomsen, 255; EM, II, 127, K. Aben, 30). Lot. kadikis „jalovec“, srov. livon. gadag, est. kadakas, fin. kataja (K. Aben, 33; П. Аристэ, I, 301). Je-li takový původ lotyšského slova správný, pak by slova litev. kadagys a prus. kadegis byla rovněž finského původu. V. Thomsen (176) naproti tomu tvrdil, že Pobaltští Finové si název této rostliny vypůjčili od Baltů. Lot. kaija „racek bouřní“, srov. livon. kajag, est. kajakas, fin. kaija (V. Thomsen, 255—6; EM, II, 132; K. Aben, 34). Z lotyštiny proniklo toto finské slovo také do litevštiny, srov. kaja „pták z čeledi kachen; berneška tmavá (Branta bernicla)“ (LKŽd., V, 85). V lotyštině vznikla také varianta uvedeného slova kaiva (nejspíše z *kaia < kaija, EM, II, 136), která rovněž pronikla do litevštiny, srov. kaiva „pták z čeledi rackovitých; racek stříbřitý (Larus argentatus)“ (LKŽd., V, 84). Lot. kaite „škoda, chyba, vada“, kaitēt „škodit“, srov. livon. kait „škodit“, est. kahju (V. Thomsen, 256; K. Aben, 34—5; oba to uvádějí s pochybnostmi). Pokud by lot. kaitēt bylo finského původu, bylo by téhož původu i litev. kaitėti (LKŽd., V, 78—9), které je nejrozšířenější v Žemaitsku. V okolí Šakyny se užívá také z lotyštiny přejaté kaitē „nedostatek, vada“.28 Lot. kāzas „svatba“, srov. livon. kozgond (V. Thomsen, 257; EM, II, 206; K. Aben, 40). Z lotyštiny proniklo toto slovo také do spisů S. Daukantase — kozas. Lot. ķeksis „hák; berle, chůdy“, srov. livon. ķekš, fin. keksi (V. Thomsen, 258; EM, II, 361; K. Aben, 53). Přes Lotyše proniklo toto slovo také do litevštiny: keksis, kėkšis „tyč se železným hákem; chůdy“ (LKŽd., V, 500, 501). Lot. ķesele „taška, malý pytel“, srov. est. kessel „síťový vak na přenášení ryb, malý pytel nebo koš“ (V. Thomsen, 260; EM, II, 370; K. Aben, 57—8). Toto slovo přejali z lotyštiny také Litevci — keselys, kėselė. V nářečích se užívá s dosti rozmanitými významy: „síťový sáček připevněný na násadě k lovu raků; sudovitý koš spletený z proutí na nošení krmiva; skládací dětská postýlka zhotovená z latěk a látky; rám nasazovaný na saně, aby byly širší, aj.“ (LKŽd., V, 635, 636). Lot. ķīla „zástava, záruka“, srov. livon. kī'l, est. kihl (V. Thomsen, 261; EM, II, 388; K. Aben, 61—2). Lot. ķilda „spor, hádka, rozepře“, srov. livon. kildo „tříska“, kildo nust „dělat třísky, dát se do sporu“ (EM, II, 380; K. Aben, 61). Přes Lotyše 28 Slova užívaná v Šakyně a dalších nářečích lotyšského pohraničí autorovi většinou sdělila A. Jonaitytė. 132 Do litevštiny se toto finské slovo pravděpodobně dostalo také, srov. kildā „hostina, slavnost; velká potíž, těžký stav“ (LKŽd., V, 774). Lot. ķipis, ķipa „malá nádoba k nabírání“, srov. est. kipp „malá naběračka“, fin. kippo (V. Thomsen, 261; K. Aben, 64; V. Tomsenas to tvrdí s pochybnostmi). Je-li původ lotyšského slova správný, pak také lit. ķipis, ķipė „malá dřevěná nádoba s držadlem; dřevěná nádoba širší u dna a s víkem“ (LKŽd., V, 827f) jsou finská slova, která se do litevštiny dostala prostřednictvím lotyštiny. Lot. ķiris „malý racek“, srov. liv. ķir, est. tiir (V. Thomsen, 261—2, EM, II, 389; K. Aben, 67). S těmito slovy pravděpodobně souvisí také lit. ķiras (LKŽd., V, 830). Lot. kukainis „hmyz; domácí zvíře“, srov. liv. kukki „brouk“ (V. Thomsen, 263; EM, II, 301; K. Aben, 46—7). Lot. laiva „člun, bárka; loď“, srov. liv. lōja „loď, velký člun“, fin. laiva (K. Aben, 70; G. Must, KZ, 69, 179—84). V. Tomsenas (193), K. Būga (RRš.,29 I, 309—11) považovali lit. laivas, lot. laiva za baltská slova. Pobaltští Finové podle jejich názoru tato slova převzali od Baltů. V poslední době se však jak būrė, tak laivas stále častěji považují za slova finského původu. Je pravda, že ani fin. laiva nemá spolehlivou etymologii. G. Must tvrdí, že fin. laiva pochází z germánštiny, srov. runové nápisy *hlaiwa „rakev“, gótské hlaiw. Sémantický vývoj uvedených slov zdůvodňuje tím, že staří Germáni údajně často pohřbívali a spalovali své mrtvé na lodích. Lot. ļaunāt „důvěřovat“, srov. liv. loul „zpívat, důvěřovat“, est. laulma „zpívat“ (V. Thomsen, 264; EM, II, 428; K. Aben, 70). Lot. laungas „polední doba, polední jídlo, odpolední svačina“, srov. liv. lōnag „jihovýchod“, est. lõuna „poledne, jih, jihovýchod“ (V. Thomsen, 265; EM, II, 429; K. Aben, 72—3). Toto slovo se pravděpodobně přes lotyštinu dostalo i do litevštiny — laūngas „odpolední svačina, polední jídlo“. Slovo se užívá především v příhraničí s Lotyšskem a v žemaitských nářečích. Z lotyštiny pocházejí také ojedinělé podoby laūngis, laūnadžis „jihovýchodní vítr“, srov. lot. launadzis „jižní vítr“ (EM, II, 429). Lot. ļipa, ļipe „krátký, tenký ocásek; čeřen; kšilt na čepici“, srov. est. lipp „vlajka, praporek, dlouhá stuha“, fin. lippu (V. Thomsen, 266; EM, II, 540—1; K. Aben, 84). Slovo lipà „krátký ocásek, úzký pruh země“ se vyskytuje také v některých litevských nářečích v příhraničí s Lotyšskem (Viekšniai, Šakyna, Daunorava, Žagarė), kam se nepochybně dostalo z lotyštiny. Lot. luga „příběh, doba, drama“, srov. est. lugu „příběh, vyprávění, píseň, hudební skladba“ (V. Thomsen, 266; EM, II, 510; K. Aben, 82—3). Lot. luoma, luoms „úlovek; vrstva; řada; stožár“, srov. liv. luoma „zátah při rybolovu, úlovek“, est. loom „rybolovný zátah, obklíčení; krát“. V. Tomsenas do této skupiny neprávem zařadil také lit. lūomas „stav, postavení, poměr“, které má zcela jinou etymologii. 29 K. Būga, Rinktiniai raštai, t. I, Vilnius, 1958. 133 Lot. māja „selské obydlí; dům; vlast“, srov. liv. mōi „ubytování“, est. maja „dům“, fin. maja „noclehárna, ubytování“ (K. Aben, 87–8). V. Tomsenas (198) tvrdil, že si Pobaltští Finové tato slova vypůjčili z baltských jazyků, to je však poměrně těžko uvěřitelné (srov. tamtéž EM, II, 578). Lot. maksa „platba, zaplacení“, maksāt „(za)platit“, srov. liv. maks „platba“, est. maks, fin. maksu (V. Thomsen, 269; EM, II, 555; K. Aben, 86). Z lotyštiny pocházejí také slova makšoti, makšėti „platit“, která se vyskytují v některých litevských nářečích. Lot. muiža „šlechtický statek, dnes také měšťanský, panské sídlo“, srov. liv. moiz, est. mõiz, fin. moisio (V. Thomsen, 270; EM, II, 662; K. Aben, 90–1). Podle J. Endzelyna mohl být zdrojem lotyšského slova také rus. мыза „statek“. Avšak i rus. мыза je vypůjčeno z pobaltských finských jazyků (M. Vasmer, II, 183). Z lotyštiny bylo vypůjčeno také litevské muižė „statek“, které se vyskytuje v některých litevských nářečích blíže Lotyšsku. Lot. nūja „kyj, hůl“, srov. liv. nuj „hůl, kyj“, est. nui, fin. nuija (V. Thomsen, 271; EM, II, 754; K. Aben, 98–9). Přes lotyštinu se toto finské slovo dostalo také do některých litevských nářečí v Pobaltí — nūja „palice, klacek“. Lot. nuka, nuka, nuks, nuks „velký klínovitý kus chleba“, srov. liv. nukā „tlustý kus chleba“, est. nukk (V. Thomsen, 271; EM, II, 753; K. Aben, 98). Z lotyštiny si toto slovo vypůjčila také některá litevská nářečí v Pobaltí — niūka „tlustý krajíc chleba“ (Šakyna, Žagarė). Lot. paijāt „hladit, laskat“, srov. liv. paij „hladit“, est. paiuma (V. Thomsen, 272; EM, III, 34; K. Aben, 101). Lot. pērtikis „kočkodan, opice“, srov. est. pärdik „šašek, blázen, kejklíř, opice“ (EM, III, 210; K. Aben, 108–9). Lot. pestīl „uvolnit, rozvázat; vysvobodit“, srov. liv. päst „uvolnit, osvobodit, vysvobodit“, fin. päästää (V. Thomsen, 272–3; EM, III, 203; K. Aben, 108). Lot. pīlādzis „jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia)“, srov. liv. pīlag, est. pihlakas, fin. pihlaja (V. Thomsen, 273; EM, III, 231; K. Aben, 110–1). Lot. puika „chlapec, hoch“, srov. est. poeg, liv. puoga, fin. poika (V. Thomsen, 273–4; EM, III, 403; K. Aben, 114). Přes lotyštinu se toto finské slovo dostalo také do některých litevských nářečí — pūika (Šakyna, Daugėliškis, Dūkštas, Daunorava). Lot. puisis „hoch, chlapec, svobodný mládenec; (neženatý) čeledín nebo ženatý deputátní čeledín, jehož žena nepřevzala žádné služební povinnosti“, srov. liv. pois „hoch, chlapec; čeledín“ (V. Thomsen, 273; EM, III, 403; K. Aben, 114–5). Přes lotyštinu se toto slovo dostalo také do některých litevských nářečí — pūišis „čeledín“ (Šakyna). Lot. puķe „květina“, srov. liv. putk (V. Thomsen, 274; EM, III, 406; K. Aben, 115; V. Tomsenas to uváděl s pochybnostmi). Přes lotyštinu se toto slovo dostalo do litevských nářečí v Pobaltí — pūkė (Šakyna, Žagarė). Lot. pulka, pūlkis „kolík, zátka, dřevěný hřebík, hřebík oje“, srov. liv. pūlkka, est. pulk (V. Thomsen, 274; EM, III, 409; K. Aben, 134 115—6). V pobaltských litevských nářečích se užívá slovo pūlkis „věc, kterou se něco ucpává“ (Šakyna). Je to nepochybně finské slovo, převzaté prostřednictvím Lotyšů. Lot. rija „obilní sušárna“, srov. liv. rī, est. riha, rehi, fin. riihi (V. Thomsen, 276; EM, III, 523; K. Aben, 124). V témže významu se slovo (rija) poměrně hojně užívá také v žemaitských a dalších pobaltských litevských nářečích. Lot. sams, lit. šāmas se pokoušejí odvozovat z fin. sampi „sumec“, marij. šamba „mník“ (V. N. Toporov, O. N. Trubačiov, 247). Lot. seķis „strakatý kůň“, srov. liv. sek „strakoš“ (EM, III, 815; K. Aben, 136). Z lotyštiny bylo nejspíše převzato také lit. šėkis „strakatý kůň“ (Šakyna, Žagarė, Daunorava). Lot. selga „výška mořské hladiny, nízko položené, vlhké a úrodné místo“, srov. liv. sälga „hřbet; otevřené moře“, est. mere selg „výška mořské hladiny“ (V. Thomsen, 278—9; EM, III, 816; K. Aben, 131, 137). Lot. sēne „houba“, srov. liv. sēn, est. seen (V. Thomsen, 279; EM, III, 827; K. Aben, 137). Lot. suga „rod, rasa, druh, rodina“, srov. liv. sug, est. sugu, fin. suku (V. Thomsen, 279; EM, III, 1115; K. Aben, 141). Lot. sulainis „sluha, služebník“, srov. liv. sulli, est. sulane, fin. sulha „ženich“ (V. Thomsen, 280; EM, III, 1119; K. Aben, 142). Lot. šķirsts „bedna, truhla, zásuvka, rakev“, srov. est. kirst, liv. kirst, fin. kirstu (V. Thomsen, 280; EM, IV, 45; K. Aben, 143). Lot. tērauds „ocel“, srov. liv. tērōda (V. Thomsen, 281—2; EM, IV, 172; K. Aben, 148—9). Lot. tullis „veslový čep, havlenka“, srov. liv. tol’ (EM, IV, 259; K. Aben, 154—5). V podobném významu se toto slovo vyskytuje v pobaltských litevských nářečích — tūlis „ostruha sekery; násada kosy, kosiště“ (Žagarė). Lot. vagaris „hlavní dozorce nad prací na statku“, srov. liv. vagar (V. Thomsen, 283—4; EM, IV, 432; K. Aben, 164). Prostřednictvím Lotyšů bylo převzato také vàgorius z pobaltských litevských nářečí, „dozorce“ (Šakyna). Lot. vai „tázací částice s významem latinského -ne a ruského ли, případně také“, srov. liv. voi (V. Thomsen, 287—8; EM, IV, 433; K. Aben, 165). Lot. vajaga ir „je zapotřebí“, srov. liv. vajāg „potřeba; nutný“ (V. Thomsen, 284; EM, IV, 445; K. Aben, 162—3). Lot. veseris „kovářské kladivo“, srov. est. vasar (V. Thomsen, 286; EM, IV, 544; K. Aben, 170). Lot. zaimuot „rouhat se, nadávat, pohrdat“, srov. liv. soim „hubovat, hanět, rouhat se“ (V. Thomsen, 277; EM, IV, 681; K. Aben, 175). Téhož původu je nejspíše také lit. žāimoti „zamotávat, zaplétat“, žāimotis „předvádět se, dělat šaškárny, pitvořit se, chovat se nevážně“. Vilnius 135 VZTAHY BALTŠTINY A POBALTŠTINY А. САБАЛЯУСКАС Resumé Článek podává přehled výzkumu vztahů mezi baltskými a baltofinskými jazyky. Nejprve jsou uvedeny různé podobnosti gramatické stavby: 1) lokály s významem směru (fin. maa — maahan: lit. laukas — laukan); 2) fin. sufixy -ра, -pä: lit. be, bei, staroprus. bhe; 3) shoda atributivních přídavných jmen s podstatnými jmény (est. uus maja, uuele majale, uued majad); 4) složené tvary minulého času (est. olen lugenud, olin lugenud); 5) imperativ na -к; 6) některé participiální konstrukce; 7) tendence ke kumulaci četných sufixů v jednom slově; 8) užívání instrumentálu jako jmenné části přísudku; 9) užívání genitivu místo akuzativu po záporu; 10) některé rysy gramatické stavby lotyštiny se vysvětlují vlivem livštiny (přesun přízvuku na první slabiku, v některých lotyšských nářečích utváření intonačního systému, užívání tvarů mužského rodu místo ženského, zobecnění tvaru slovesa ve třetí osobě pro všechny osoby jednotného i množného čísla); 11) do livštiny pronikly některé předpony a přípony lotyštiny; 12) lotyšské předpony se někdy objevují také v estonských nářečích. Většinu článku zabírá slovník baltských výpůjček v baltofinských jazycích. Při sestavování slovníku byly využity především práce V. Thomsena, J. Kalimy, Y. H. Toivonena a L. Hakulinena. Slovník baltofinských výpůjček v baltských jazycích je sestaven především na základě prací V. Thomsena a K. Abenové. V této části článku autor upozorňuje na řadu baltofinských výpůjček, které pronikly prostřednictvím lotyštiny do litevských nářečí (buojis, duõlas, kaija, kãiva, kaitė, kozas, kēksis, kēkšis, keselỹs, kėselė, kildà, kipė, kipis, kìras, laũnagas, laũnagis, laũnadzis, lipà, maksėti, maksóti, muižė, nùja, niùka, pùika, puišis, pùkė, pùikis, rijà, šėkis, tūlis, vãgorius, žaimoti, žaimotis).