Об одной цлавяно-балто-финской изоглоссе

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O JEDNÉ SLOVANSKO-BALTSKO-FINSKÉ IZOGLose Б. А. ЛАРИН I V předmluvě k Pokusu o oblastní velkoruský slovník, jehož redaktorem byl A. H. Vostokov, čteme (s. II—III): „Ve starém ruském jazyce nacházíme náhradu akuzativu nominativem u neurčitého slovesa. Tato zvláštnost se zachovala v dnešním oblastním severním nářečí. Říká se takto: rukavici sundat, sestru doprovodit, vodu nalít, řeku přeplavat atd.“ Téhož roku 1852 vyčlenil P. A. Lavrovskij takové konstrukce ve staroruských písemných památkách a současném ruském folkloru¹. Další výzkumy se ubíraly těmito dvěma směry. V Historické mluvnici ruského jazyka F. I. Buslajeva² byla určena funkce infinitivních vazeb, „vyjadřujících nutnost nebo možnost děje“, a shromážděny výrazné příklady, počínaje rokem 1229 (smluvní listina smolenského knížete Mstislava Davydoviče s Rigou a Gotlandem) a konče „dodnes užívaným v oblastních nářečích, například v archangelském ‚vyplatit, kdyby pravá ruka‘“. Uvedeny jsou příklady ze sbírky přísloví ze XVII. století: Барашка убить — не душа погубить. Без денег — вода пить. Говорить правда — потерять дружба. Дать ссуда — навек остуда. Любить игра — купить домра. Первая песенка — зардеяся спеть. Z Drevných ruských básní (Sbírka Kirši Danilova): „I kdyby se noha zlomila, dveře vysadit. Kde by Jermak zimoval v zimě.“ 1 П. А. Лавровский, О языке северных русских летописей, СПБ, 1852, стр. 122—124. 2 F. I. Buslajev, Historická mluvnice ruského jazyka (1. vyd. 1858, 2. vyd. 1862, § 196). 87 Uvedl jsem tolik citátů F. I. Buslajeva proto, že pozdější ruští syntaktikové z nich vycházejí, opakují je a postupně rozšiřují soubor těchto materiálů. Vsevolod Miller ve stati z roku 18723 uvedl védskou paralelu ke konstrukci nominativu předmětu při infinitivu: sa asya mahimā na samnaçē (doslova „jeho velká moc nedosáhnout“) a tím značně rozšířil časové meze studia tohoto obratu. A. Potebňa na třech stranách knihy Z poznámek k ruské mluvnici4 ještě více rozšířil pole výzkumu v různých směrech. Uvedl pět citátů ze středověkých běloruských písemných památek (nejstarší z nich pochází z roku 1387) a jeden z moderní běloruské lidové řeči, a tak vyvrátil do jeho doby ustálený (a dodnes opakovaný) názor, že se tento jev vyskytuje výhradně v severoruské oblasti. Původ konstrukce uvedl do souvislosti se zákonitostí gramatického vývoje, kterou v této studii zdůvodňuje: „od neosobních vazeb k osobním“. Starobylou podobu formule Takova правда узяти русину у Ризго и на Гоцком берегѣ rekonstruuje takto: Takova правда [есть] взяти русину…, přičemž slovo правда považuje za podmět a взятии (podstatné jméno v dativu) za předmět nebo účelové určení přísudku. Později se podle něj vazba stala neosobní a slovo правда, ačkoli zůstalo formálně v nominativu, bylo nově chápáno jako přímý předmět při взятии (nyní infinitivu). Tímto podle mého názoru sporným vysvětlením Potebňa otevřel cestu k hluboké historické analýze záhadné syntaktické konstrukce. Po práci A. A. Potebni již není možné přenášet do minulosti současné ruské chápání této vazby ani ji považovat za neotřesitelně ustálenou a jednoznačnou po celou dobu nám dostupných dějin. 3 Tato stať, napsaná jako odpověď na dotazník 4. archeologického sjezdu v Kazani, byla otištěna v Moskevských univerzitních zprávách za rok 1872, část IV, a poté přepracována do knihy: „Pohled na Slovo o pluku Igorově“, M., 1877. Poznamenejme, že autor do této knihy nepřevzal védskou paralelu, neboť uvedená konstrukce není pro védský jazyk typická a od ruských příkladů se liší tím, že infinitiv se ve védštině ještě nevykrystalizoval; užívalo se mnoha rozmanitých jmenných útvarů, v nichž byl pádový tvar podstatného jména ještě všeobecně srozumitelný. 4 A. A. Potebňa, „Z poznámek k ruské mluvnici“, II, 416–18, Charkov, 2. vyd., 1888. Protože mnozí až do nedávné doby pokládají tuto vazbu za typicky severoruskou, uvedu zde běloruské doklady, které nalezl A. A. Potebňa: 1) Z listiny velkoknížete Jagella z roku 1387: „a každou mou věc i právo má mu (Skrigalovi) konat a jeho lidem“; 2) z Aktů západního Ruska, I, 352: „Vitebčanovi veškerou výbavu vrátit v naturáliích“ (1503); 3) tamtéž, I, 92: „dávat jim míru medu“; 4) tamtéž: „dávat mu půl míry medu a půl litevského groše“ (1480); 5) tamtéž, II, 27: „kdo proti někomu vytáhne meč, tomu ruku useknout, a kdo někoho zraní, tomu hlavu setnout“ (1507). Současný doklad: „Dát polovinu Markova bohatýra“ (Romanov, „Běloruská sbírka“, III, 338). Akademik E. F. Karskij („Bělorusové“, sv. 2, přetisk z roku 1956, s. 163, a sv. 3, 395) nalezl ještě 9 příkladů v památkách ze XIV.—XVI. století a několik příkladů z lidové řeči. 88 Po výkladu obratu „nominativ s infinitivem“ nestálo A. Potebňovi mnoho úsilí objasnit staroruské a současné nářeční konstrukce s надобо (надо), (н)требь s nominativem (не надобо моя дань, 1490; не требь ти молчание „Lexicon palaeoslovenico = graeco = latinum F. Miklosich’a“; současné али сила тебе надоть несчетная). Potebňa jako první uvedl tyto konstrukce do souvislosti s infinitivními, což napomáhá historickému pochopení obou. Podle jeho názoru byl a zůstává nominativ podstatného jména v těchto obratech výrazem podmětu, zatímco (есть) взяти, (есть) надобо je přísudkem. A. V. Popov⁵, který napsal: „původ tohoto druhu obratů je zcela jasný“, a D. N. Ovsyaniko-Kulikovskij⁶, který označil tvar podstatného jména v těchto obratech za „nepravý nominativ“, následovali Potebňu. Potebňovu teorii přijali také A. N. Sobolevskij⁷ a E. F. Karskij. Sobolevskij nevěnoval pozornost Buslajevově a Potebňově poznámce o tom, že se v této konstrukci mohou vyskytovat podstatná jména mužského rodu v nominativu (знать сова по перью, — знать сокол по полету; ленивой и по платью знать), a tvrdí, že tento obrat připouštěl pouze podstatná jména ženského rodu v jednotném čísle. Stejně jako Potebňa považuje za pozdější výsledek rozkladu původní konstrukce — spojení přímého předmětu v nominativu s rozkazovacím způsobem nebo s přechodníkem (Дай бог ему здоровье и мьзда спасения от бога прияти Prolog 1383; Взявъ у воеводы отписка z roku 1634; соямя рубашка — v Domostroji). A. A. Šachmatov ve své rané práci⁸ o jazyce novgorodských listin vyslovil na svou dobu velmi odvážný odhad, který, jak hned podotkněme, nachází další oporu teprve nyní: „Je velmi pravděpodobné, že se ve 14. století u slov označujících živé bytosti pozorovalo totéž co v současném jazyce; vedle formy genitivu = akuzativu však možná existovala i forma akuzativu jednotného a množného čísla shodná s nominativem jednotného a množného čísla. Případy: держати тивунъ (č. 2); тивунъ свой держати (č. 1 a 9); слати осетрьникъ и медовара (č. 1 a 3); при осетрьника (č. 6, 7 a 9); всякий гость пустити (č. 12) a některé další příklady tomu nijak neodporují, neboť to mohou být nominativy užité místo očekávaných akuzativů pod vlivem infinitivu, zcela stejně jako zde nacházíme: вся таль пустити (č. 12), грамота изрѣзати (č. 12), та грамота дати ти назад (č. 3), продати ти дань своя (č. 10), дати исправа (č. 16).“ Šachmatov jako první uznal, že shoda tvarů nominativu a akuzativu u podstatných jmen mužského a středního rodu nemůže být důvodem, 5 А. В. Попов, Сравнительный синтаксис именительного, винительного и звательного падежа в санскрите, зенде, греческом, латинском, немецком, литовском, латышском и славянских наречиях, „Филологические записки“, 1879, вып. VI, стр. 47. 6 Д. Н. Овсянико-Куликовский, Синтаксис русского языка, 2-е изд., СПБ, 1912, стр. 205, 207 и 202. 7 А. И. Соболевский, Русский исторический синтаксис, литографированное издание, СПБ, 1892—93, стр. 57 сл.—80 сл. 8 А. А. Шахматов, Исследование о языке Новгородских грамот XIII и XIV вв., СПБ, 1884, стр. 202. 89 aby vyloučil možnost obratu „nominativ přímého předmětu s infinitivem“, který obsahuje podstatná jména mužského a středního rodu, a nejen podstatná jména ženského rodu (u nichž se tvary nominativu a akuzativu neshodují). Navíc navrhl zvláštní kategorii méně častého nominativu přímého předmětu označujícího živou bytost“ namísto akuzativu, který nahradil genitiv, a která se zachovala převážně při infinitivu. Ve své pozdější práci9 o jazyce dvinských listin pokračuje ve svých úvahách o těchto konstrukcích. Poté, co uznal za normu v těchto textech u „názvů živých bytostí“ totožnost tvaru genitivu jednotného a množného čísla s tvarem akuzativu, dodává (s. 129 a násl.): „zde upozorněme, že конь воронь (а дал… полишестадцать сороковъ бѣлки, а пополонка конь воронь № 90) není akuzativ, nýbrž nominativ. Stejně tak je nominativem, a nikoli akuzativem množného čísla, tvar: бобры (Се купи… и у стороньнихъ рѣкахъ рыба ловити и бобры бити (č. 108).“ Jak vidíme, i tyto příklady řadí k obratu „nominativ místo akuzativu v přímém předmětu“. Šachmatov jasně rozlišuje: a) přísudek je osobní tvar slovesa (се купил… а далъ… a pod.); v takových případech se nominativ množného čísla objevuje místo akuzativu proto, že „řídící přechodné sloveso se nachází ve značné vzdálenosti od řízeného slova“; a b) přísudek je infinitiv (s. 131): „nahrazení akuzativu nominativem se, jak se zdá, vysvětluje tím, že infinitiv, jenž je svým původem podstatným jménem, neměl plný slovesný význam, jaký měly jiné slovesné tvary“. Zde je po Miklosichovi ochoten uznat podstatné jméno v nominativu za podmět. Konečně ve své poslední práci o syntaxi10 má sklon odvozovat obrat „infinitiv s nominativem“ z konstrukce „надо(бѣ) + infinitiv“. Tím vlastně končí teoretické zpracování otázky. Drobné opravy a doplňky později neměly takový význam jako rozšiřování geografických či jazykových hranic zkoumané konstrukce při shromažďování materiálu z různých pramenů. Například ve vydání „Přísežné listiny knížete Dmitrije Olgerdoviče Brjanského králi Jagellovi z roku 1388“, které připravil V. A. Rozov11, nacházíme: слюбу ѣсть держати и цѣлую правду и чиста вѣра… O několik let později také prof. E. Timčenko12 nalezl nominativ přímého předmětu s infinitivem v řadě staroukrajinských pramenů. Přesto to S. P. Obnorskij ještě v roce 192713 nazývá „starým severovelkoruským rysem“ a dále píše: „pro tuto zvláštnost je příznačný její výskyt v běloruštině, zatímco v jižní velkoruštině a maloruštině chybí“, přičemž se odvolává na Kolosovův „Přehled hláskových a tvarových zvláštností lidového ruského jazyka“ (Varšava, 9 А. А. Шахматов, Исследование о Двинских грамотах XV в., ч. I—II, СПБ, 1903. 10 А. А. Шахматов, Синтаксис русского языка, вып. 1, Лд., 1925, стр. 12. 11 Южнорусские грамоты, собранные Владимиром Розовым, т. 1, изд. Отд. рус. яз. и словесности АН, Киев, 1917, стр. 42—44. 12 Е. Тимченко, Номінатив і датів в українській мові, у Київі, 1925 р., стр. 15 сл. 13 С. П. Обнорский, Именное склонение в современном русском языке, вып. 1, Л., 1927, стр. 266. 90 1878), avšak ignoruje práce ukrajinských jazykovědců. P. Bicilli14 k této otázce uvedl ze sbírky I. I. Srezněvského „Památky lidového jazyka“ další úryvek z textu lidové ukrajinské dumy: „Či šež tobě ne dalaśa tažkaja nevolja znaty“. Ve svém článku poznamenal, že se konstrukce užívá převážně při nezávislém infinitivu, a za chronologickou hranici jejího užívání v literární ruštině stanovil první čtvrtinu 18. století; její zánik vysvětloval jako vědomé odstranění „anomálie z formálního i sémantického hlediska“. K tomu mělo dojít „náhle… což nás nutí spojovat tento jev s reformou Petra Velikého, která rozbouřila mysl“. Jazyk písemnictví a literatury 18. století je zpracován příliš málo na to, abychom mohli domněnku P. Bicilliho bezvýhradně přijmout. Mohu uvést příklad z Novikovova „Malíře“ z roku 1772 (fol. 15): Jakmile odsloužíš modlitbu, lze mu podat číši vína. Hranice užívání tohoto obratu se možná posune blíže k naší době. A jak lze přehlížet velmi rozšířené užívání tohoto obratu v lidové ruštině! Živá řeč proniká do literárního jazyka dokonce i ve svých přežitkových rysech. M. Gorkij ve druhém vydání hry „Jegor Bulyčov a ostatní“15 navzdory korektorům a redaktorům obnovil v Bulyčovově replice: „Od mládí jsem mnoho bil a loupil, ve stáří je třeba duši zachránit“, nikoli zachránit duši, jak chtěli tisknout „strážci“ vycizelovaného literárního jazyka. B. Unbegaun ve své práci z roku 193516 shromáždil doklady z dokumentů první poloviny 16. století o užívání nominativu jako přímého předmětu u ženských jmen (a také u jmen jako ruchljad’, rat’, doč’); poznamenal, že životná mužská jména se vždy vyskytují ve formě genitivu-akuzativu. J. A. Sprinčak ve své disertaci podal systematiku modálních funkcí infinitivních obratů17. F. P. Filin18 zveřejnil výňatky z materiálů o této konstrukci, které leningradští dialektologové shromáždili při expedicích pro Dialektologický atlas ruského jazyka, a vybral cenné a nové údaje, jež upřesňují a korigují tradiční schéma, například nominativ přímého předmětu při závislém infinitivu (chci pít studená voda — Vologda); při osobních tvarech slovesa (a rybu, tu my už jak milujeme — Bílé moře; dneska kamna topili — 14 P. Bicilli, Užívání nominativu ženských jmen na -а při infinitivu v ruštině, „Sborník na počest prof. L. Miletiče k sedmdesátému výročí jeho narození (1863—1933)“, Sofie, 1933, s. 199—208. 15 V almanachu „Rok šestnáctý“, almanach 1, M., 1933. Rovněž přetištěno ve třicetisvazkovém Souboru spisů, sv. 18, s. 106. 16 B. Unbegaun, La langue russe au XVI siècle (1500—1550). La flexion des noms, Paris, 1935, p. 128—131. 17 J. A. Sprinčak, Syntaktické konstrukce Sudebníku Ivana Hrozného: a) Konstrukce infinitivu plus nominativu singuláru feminina. „Vědecké zápisky Leningradského pedagogického institutu. N. A. Gercena“, sv. XX, Leningrad, 1939, s. 133—143; b) Konstrukce „infinitiv se jménem v nominativu femininu“ v dějinách ruského jazyka, „Vědecké zápisky Dněpropetrovské univerzity“, XIX, 1941, s. 3—47. 18 F. P. Filin, O užívání nominativního tvaru ženských jmen na -а ve významu akuzativu, „Bulletin Dialektologického oddělení Ústavu ruského jazyka“, sešit 1, M.—L., 1947, s. 17—22. 91 Vologd.); při rozkazovacím způsobu (dej mi bobulku — Bělomoří; ukroj krajíček chleba — Pudožsk.); při příslovci „vidět“ (odsud je chýše vidět — Leningr. oblast); při přechodníku (po týdnu — Leningr. oblast). Reformuluje-li myšlenku raného Šachmatova, F. P. Filin tvrdí, že se vyvinula „obecná akuzativní kategorie“, „obecný akuzativ“, avšak pouze u podstatných jmen ženského rodu na -а. V. Georgijevová19, navazujíc na F. P. Filina a uvádějíc materiál, který Leningraďané shromáždili později, poukazuje na případy užití nominativu místo partitivního genitivu: Nasekej trávu pro telátko — Archangelsk; Kolik ryb máš ulovit? — Krasné Hory, Estonská SSR; Teď máme síly málo — Novgorod. V. Georgijevová navrhuje posuzovat spojení nominativu se slovem надо zvlášť a nezávisle (s. 47), ačkoli sama uvedla poměrně mnoho příkladů typu: vodu je třeba setřít — Bělomoří; je třeba položit prkno — Leningradská oblast (s. 43), které ukazují na těsnou souvislost těchto konstrukcí. V. I. Borkovskij20 podrobně rozebral práce svých předchůdců a uvedl bohatý, dobře systematizovaný materiál k nominativu přímého předmětu ze starobylých ruských listin. Za nejpřesvědčivější hypotézu původu obratu „nominativ s infinitivem“ považuje hypotézu A. A. Potebni a v otázce územního rozšíření zcela souhlasí s tvrzením M. A. Kolosova, že jeho ohnisko rozšíření leželo v Novgorodu (viz s. 345 a násl.); v tom se rozchází s Buslajevem, Vsevolodem Millerem, Potebňou a Timčenkem. Poslední práce, kterou znám, k této otázce napsal M. I. Pigin21. Jsou v ní zopakovány hlavní teze předchůdců, počínaje Potebňou, avšak bez jakýchkoli odkazů na literaturu k dané otázce. Ilustrační materiál (nářeční i ze staršího písemnictví) byl shromážděn samostatně. Pokud bychom to měli považovat za výsledek více než stoletého úsilí ruských jazykovědců historicky a geneticky objasnit zkoumanou konstrukci, museli bychom pokládat otázku za vyčerpanou a vidět, jak se myšlení badatelů pohybuje v uzavřeném kruhu. To však není konec, nýbrž pouze první krok k řešení problému. II Již na počátku našeho století byly konstrukce s nominativem přímého předmětu při infinitivu, přechodníku, de簿tivu atd. vyčleněny v syntaktických pracích o litevštině (I. Jablonskis) a lotyštině (J. Endzelīns). Ruští jazykovědci si toho však nevšimli a až donedávna považovali takové obraty, jak jsme viděli, za specificky ruské, ba dokonce za typicky severovelkoruské. Netřeba ani dodávat, 19 В. Георгиева, Синтаксические конструкции, образованные сочетанием именит. пад. с инфинитивом или наречием „надо“ в современных русских говорах, „Материалы и исследования по русской диалектологии“, т. III, М.—Л., 1949, стр. 40—58. 20 В. И. Борковский, Синтаксис древнерусских грамот, изд. Львовского Университета, Львов, 1949, стр. 338—351. 21 М. П. Пигин, Конструкции, содержащие в себе сочетание инфинитива с формой именительного падежа существительного, в истории русского языка, „Ученые записки Карело-финского Университета“, т. IV, вып. 1, Петрозаводск, 1954, стр. 84—111. 92 že se nikdo ani nepokusil hledat analogie mimo indoevropské jazyky. Taková omezenost obzorů vedla k násilnému zacházení s materiálem při jeho výkladu a historické interpretaci. V indoevropských jazycích převládající nominativní struktura věty byla pokládána za jedinou možnou pro jazyky této rodiny a vše, co jí neodpovídalo, se za každou cenu přizpůsobovalo nominativnímu modelu nebo vykládalo jako „anomálie“, rozklad či deformace původní nominativní věty. Tak například A. A. Potebňovi k odůvodnění jeho hypotézy o vzniku „nominativu s infinitivem“ nezbylo než vložit sponové sloveso „být“ do obratu Такова правда узяти Русину…, aby nominativní pád правда byl podmětem a есть узяти přísudkem, a takto porušený kánon byl rekonstruován.“ Právě tento postup nejvíce lákal všechny Potebňovy následovníky. V listině o smlouvě Mstislava Davidoviče s Rigou a Gotským pobřežím z roku 1229, odkud je tento příklad převzat, se však náš obrat vyskytuje čtrnáctkrát a ani jednou se slovesem есть. Jiná konstrukce se slovesem есть se vyskytuje jednou: Тая правда есть Руси изъ Смолынеска до Гочкого берега, tj. „tento zákon platí (je v platnosti) pro Rusy od Smolenska až po Gotland“. V této konstrukci však není žádný infinitiv, a nemůže tedy být v žádném případě prototypem zkoumané konstrukce. A pokud se mezi nepříliš četnými případy nominativu přímého předmětu při závislém infinitivu (závislém na jiném slovesu v určitém tvaru) vyskytne jako vzácná výjimka sloveso есть, stojí mimo tento obrat a řídí jej ve významu „je třeba, má se“, tedy jako pleonastické vyjádření modality, která je infinitivnímu obratu vlastní už sama o sobě. Abychom pochopili naši „anomálii“ nominativního typu, musíme se oprostit od indoevropského kánonu. Nesporná existence „ergativního typu“ v kavkazských a jiných jazycích nebo „pasivního typu“ v některých asijských jazycích opravňuje k tomu, abychom „anomálie“ vykládali jinak. U takových zjevných anomálií, jako je ta, kterou zkoumáme, je zcela namístě vidět buď substrátový vliv, nebo pozůstatek (rudiment) přednominativního typu v indoevropských jazycích. Známý článek K. K. Uhlenbecka²² „Agens und Patiens im Casussystem der indogermanischen Sprachen“ („Činitel a zasažený v pádovém systému indoevropských jazyků“) obrátil všeobecnou pozornost k tomu, že formant akuzativu jednotného čísla mužského a ženského rodu se shoduje s formantem nominativu-akuzativu středního rodu; tato shoda ukazuje na dávný jednotný pád podmětu v pasivním obratu a předmětu v aktivním obratu (po přechodných slovesech). Nominativ „činitele“ (agens), označený příznakem „S“, se vyvíjí později, nerovnoměrně, nikoli ve všech indoevropských jazycích, a navíc pouze u jmen ženského a mužského rodu. Uhlenbeck uvedl paralely v grónštině, baskičtině a dalších jazycích. To poodhaluje hlubokou 22 C. C. Uhlenbeck, Agens und Patiens im Casussystem der indogermanischen Sprachen, „Indogermanische Forschungen“, Bd. XII, Strassburg, 1901, S. 570—572. 93 historickou perspektivu do předindoevropského systému jmenné flexe. A. Leskien již v roce 187623 přesvědčivě popřel existenci nominativu se „S“ ve slovanských jazycích; to může poukazovat jak na poměrně pozdní konečnou diferenciaci nominativu a akuzativu v jednotlivých indoevropských jazycích, tak na přetrvávající užívání „pasivního nominativu“ v některých z nich. Prof. S. E. Malov (ve svém vyjádření k mému referátu na toto téma ve 30. letech) spatřoval analogii k posuzovaným konstrukcím v jednom rysu struktury turkických jazyků: nominativní forma, která představuje čistý kmen bez jakýchkoli formantů (a taková byla i nejstarší indoevropská podoba nominativu podstatných jmen středního rodu: skr. madhu, řec. μεϑυ aj.), sloužila již od nejstarších památek k vyjádření neurčitého předmětu jak po určitých tvarech slovesa, tak po útvarech odpovídajících infinitivu a participiím indoevropských jazyků. Ve finštině24 se nominativ podobný turkickému užívá jako pád přímého předmětu (ve významu akuzativu) v jednotném čísle v následujících případech: 1) po rozkazovacím způsobu: Syö kala! „sněz rybu!“; Anna kirves! „dej sekeru!“; Löytäkää kassa ja ostakaa lippu „najděte pokladnu a kupte si lístek“; 2) po infinitivu I nebo participiální vazbě se slovesem vyjadřujícím povinnost či s příslovci a predikativy typu нужно, стоит, хорошо, полезно: Minun täytyy maksaa velka „musím splatit dluh“; Teidän täytyy lukea tämä kirja „měli byste si přečíst tuto knihu“. Týž tvar vyjadřuje podmět u slovesa v pasivním tvaru (sana sanotaan „slovo se říká“). Jinými slovy, máme zde typický „pasivní nominativ“, jímž lze vyjádřit podmět u trpného tvaru přísudku i předmět v ostatních případech. Podobné konstrukce nacházíme také v estonštině. Nominativ jakožto výraz předmětu se užívá po rozkazovacím způsobu (Anna vikat ja luisk peremehe kätta „Dej kosu a brousek hospodáři!“), po infinitivu na -da vyjadřujícím povinnost či nutnost (Õpetükk tuleb selgeks õppida „Lekci je třeba se naučit“) a při závislém infinitivu (Tal oli kavatsus kirjutada kiri „Měl v úmyslu napsat dopis“), jakož i u neosobního přísudku (Kolhoosis lõpetati kevadkülv „V kolchozu dokončili jarní setí“).25 23 А. Leskien, Die Deklination im Slavisch-Litauischen und Germanischen, Leipzig, 1876. Некоторые ценные соображения можно найти в статье Э. Э. Андерсена, К вопросу о генезисе падежей именительного и винительного, „Русский Филологический Вестник“, кн. 4, 1912, стр. 43—54. 24 Někdy se tento neoznačený nominativ nazývá akuzativem. Viz např. H. Jensen, Finnische Grammatik, I, Hamburg, 1934, S. 32 ff.; Л. Хакулинен, Развитие и структура финского языка, ч. 1, Фонетика и морфология, § 47, М., 1953; ч. 2, Лексикология и синтаксис, § 30—31, М., 1955. Zde (s. 224) je uveden Setälův názor, že neurčitý předmět se vyjadřoval nominativem (neoznačeným tvarem), zatímco určitější předmět akuzativem; to plně odpovídá rozlišení vyjádření přímého předmětu v turkických jazycích, viz výše odkaz na S. E. Malova. Srov. také práci Arne Runeberg, Some observations on linguistic patterns in a bilingual society, Part I, Helsingfors, 1951, p. 37. 25 Viz 1) N. Remmel, J. Valgma, E. Riikoja, Eesti keele grammatika VIII—X klassile, Tallinn, 1959, lk. 169—170. 2) E. Päll, E. Totsel, G. Tukumtsev, Eesti ja vene 94 Užívání přímého předmětu v nominativu ve finštině a estonštině (stejně jako v turkických jazycích) plně odpovídá staroruským a současným nářečním konstrukcím s předmětem v nominativu: 1) při infinitivu, který slouží především k vyjádření vůle, ale také bezosobnosti a časové neurčitosti děje; 2) při imperativu a 3) při přechodnících. Obdobu lze nalézt i v užívání této formy nominativu-předmětu při osobních tvarech slovesa. Podívejme se podrobněji na ruský materiál. III Oblast rozšíření konstrukcí s přímým předmětem v nominativu se, jak již bylo uvedeno (F. P. Filinem a V. Georgievovou), neustále zmenšuje. V posledním století je hlavní příčinou šíření gramotnosti a zesílený vliv spisovného jazyka. Dříve se musela uplatňovat nivelizační síla převládající nominativní větné konstrukce a hromadění nových synonymních prostředků k vyjádření těch syntaktických funkcí, které se dříve vyjadřovaly archaickými konstrukcemi, pozůstatky jiného jazykového systému. Materiály citované ukrajinskými učenci nepochybně dokládají existenci konstrukcí s předmětem v nominativu ve středověkém ukrajinsko-běloruském spisovném jazyce, kam mohly proniknout pouze z živé řeči obyvatel litevsko-ruského státu. Lze tedy uznat, že před pěti až šesti stoletími byly tyto konstrukce jako reliktní známy všem třem východoslovanským jazykům, nejrozšířenější a nejtrvalejší však byly ve velkoruských nářečích a úředním jazyce Moskevské Rusi. Nepřesné bylo také tvrzení, že tyto konstrukce nebyly známy a nejsou známy jihovelkoruským nářečím. V řadě prací V. I. Sobinnikovové26 se ukazuje, že jak voroněžské listiny, tak současná voroněžská nářečí znají konstrukci „infinitiv s přímým předmětem v nominativu“: чинить рас- keele korvutav grammatika. Э. Пялд, Э. Тотсель, Г. Тукумцев, Srovnávací mluvnice estonského a ruského jazyka, Tallinn, 1962, s. 246. Připojím ještě několik příkladů: 1) přímý předmět v nominativu při infinitivu, když se mluví o nutnosti děje; 2) přímý předmět v nominativu při příčestích odpovídajících našim přechodníkovým konstrukcím a konečně 3) při bezosobním predikátu, což odpovídá některým slovanským a baltským konstrukcím. Tyto příklady mi laskavě poskytla O. N. Semenovová ze syntaktické kartotéky současného spisovného estonského jazyka Ústavu jazyka a literatury Estonské SSR: 1. Homme tuleb arst kutsuda „zítra bude třeba zavolat lékaře“. Õpetaja audis tüdrukula käsi kala ära puhastada „Učitel přikázal dívce očistit rybu“. Talud said käsu sulane või tüdruk mõisa saata „Statky dostaly příkaz poslat do panského sídla čeledína nebo děvečku“. 2. Söömine lõpetatud mindi õm „po skončení jídla se šlo na dvůr“. Värsked ajalehed läbi loetud „po přečtení čerstvých novin...“ Uksed uuesti hoolega lukku käänatud „pečlivě znovu zamknuvší dveře...“ 3. Eeva aidati veoautole „Evě pomohli nastoupit na nákladní vůz“. Nüüd lastud kohe poiss kuninga ette „chlapce nyní ihned předvedli před krále“. 26 В. И. Собинникова, Celonárodní a nářeční rysy v jazyce oblastní písemnosti XVII — počátku XVIII. století (na materiálu voroněžských listin), „Počáteční etapa utváření ruského národního jazyka“, Лд., 1961, s. 214; Prostá věta ve voroněžských nářečích, Voroněž, 1962, s. 23, 192. 95 права; отдать грамотка на Воронеже; та вотчина продать; дать купчая; велено на Воронеже тюрьма делати (dnešní izba bělít; tráva kosít; K. Filatov uváděl již v roce 1898: Он ковыль-травка рвал, jak upozornila V. N. Sobinnikovová). Ve 30. letech jsem byl se studenty Rostovského pedagogického institutu na expedici v Donské oblasti a zaznamenali jsme tam: „глава причасать некуда“, „адезына вздеть“. Ještě důležitější je značná rozmanitost konstrukcí s přímým předmětem v nominativu a rozmanitost jejich syntaktických funkcí. Výše byly uvedeny argumenty proti neopodstatněnému vyloučení podstatných jmen mužského a středního rodu jako těch, která netvoří konstrukce s přímým předmětem v nominativu (alespoň ve starších pramenech). Příklady, v nichž lze vidět přímý předmět v nominativu v podobě podstatných jmen mužského rodu, uváděli již F. Buslajev a A. Potebňa. Přímý předmět v nominativu při imperativním tvaru uvedl N. M. Karinskij v Pskovském Šestodnevě z roku 1374: „Božskou mne rouškou přikryj, svou vzácnou milost (stádo) pošli“²⁷. V pařížském „Slovníku moskvitů“ z roku 1586 jsou dva záznamy: Appelez la chambrière! Possavy chelouza = chaya „Pozavolej služebná!“ a Combien vault ung renard povr? Seto datty lychisa sorna? „Kolik stojí liška? С'то дать лис'ица цёрна?“ (viz B. A. Larin, „Pařížský slovník moskvitů z roku 1586“, Riga, 1942, s. 64 a 143). V záznamech Rybnikovových bylin, I, 202, 401: „Vezmi si ze zlatého pokladu, kolik je třeba, a vezmi si vojsko, sílu!“ Nejstarší příklad přímého předmětu v nominativu u osobních tvarů minulého a přítomného času uvedli V. I. Borkovskij²⁸ a V. Georgievová: А ныне есмь уведалъ любовь ваша права с кемь моимь с Витебем (list polockého biskupa Jakova Rižanům, kolem roku 1300). Z Pskovské kroniky uvedla V. Georgievová: Заложиша черковъ Рожество святое каменая за Степою и мостъ поставиша новой на Пскове²⁹. V přednáškách A. I. Sobolevského je uvedeno³⁰: Князи и бояре подовахъ имъ милостыня. Z „Velkoruských lidových písní“, sebral A. I. Sobolevskij, VII, 206: „A přítelem ho nazývají, pohár nápoje nalévají… Ze záznamů expedice u Seligeru z roku 1936: stoplju баня (vesnice Igoševo); съезла телега сена (vesnice Bereznik); она несёт чашка (vesnice Zalesje), дали нам нова телега (vesnice Mošonka). U přechodníku jsou nejstarší příklady v Ruské pravdě: Закладаюче городня; куна взяти (podle synodálního opisu z roku 1282). А первое пагуба исплативше, а въ прочь князю поточити (podle Ferapontovského opisu z XVI. století) (viz „Ruská pravda“, vyd. akad. B. D. Grekov, I, Moskva—Leningrad, 1940, s. 132, 257). B. Unbegaun citoval z listiny z roku 1491: Да сказывают, господине, отпахавши имо пашня, дополна имо быти на царя на Менли Гирея³¹. 27 Н. М. Каринский, Studie jazyka Pskovského Šestodneva z roku 1374, s. 244. 28 V. I. Borkovskij, Syntax staroruských listin, s. 348. 29 V. Georgijeva, Materiály a studie k ruské dialektologii, sv. 3, M.—L., 1949, s. 48—50. 30 A. I. Sobolevskij, Přednášky o dějinách ruského jazyka, 4. vyd., SPB, 1907, s. 237. 31 B. Unbegaun, La langue russe au XVI siècle, Paris, 1935, p. 130. 96 V Domostroji již Buslajev uvedl: sosja rubáška. Z moskevské listiny z roku 1634 (podle kartotéky DRS): Vzav u vsěvody otpiska. Z Léčebníku ze XVII. století (sbírka Ščukina): svarja kaša otrubejnaja, i gorjačaja privit (k toj bolnoj noge). Z „Návodu, jak léčit“ ze XVII. století: I sadjači kapusta toju že vodoju polivat. Ze zápisů expedice Seliger z roku 1936: Nedělja propustja (ves Goritaja). Všechny tyto obraty mají obdobu ve finštině a estonštině (viz výše), stejně jako v litevštině a lotyštině (budou uvedeny níže). Obrat „akuzativ doplnění s infinitivem“ ve staroruských památkách probereme podle jeho funkcí. A) Za nejstarší funkci obratu považujeme vyjádření živelné nutnosti, nevyhnutelnosti, kterou lze při překladu do současného jazyka vyjádřit slovy přihodí se, bude třeba: Bratře, kníže Vladimíre, tu vypiti medovou číši (Zadonščina); Již nám, bratři, ve vlastní zemi nebude býti… a líbati nám zelený trávník (tamtéž)32; A vykoupí-li od nás otčinu, tu zemi odevzdat starostovi a všem Valachům a darovací listinu vydat, a klášterní dvory sejmout (Akty Cholmogorské a Ustjužské eparchie, II, 32; 1536—37); …ráno mísa melasy a po bochníku chleba, večer pak kaši jíst (Putování Trifona Korobejnikova, 1594); Bez peněz — vodu pít (Sbírka přísloví ze XVII. století, vyd. P. K. Simoni); Obnažil jsi mě, krčmáři, vůdce zloduchů, ze studu poznat lze jen jižní stranu („Svátek krčmových cedulek“, opis z roku 1666, vyd. V. P. Adrianova-Peretzová). Prošlapat mi pěšinka, vyšlapat mi cestička (z písně zaznamenané ve vsi Berkovo, Belozerský okres). B) Do druhé skupiny zařadíme vyjádření doporučení, prosby, rady či pokynu, které lze při překladu tohoto obratu vyjádřit doplněním slova má se, mělo by se: Z darovací listiny knížete Požarského Suzdalskému Spaso-Jefimjevskému klášteru z roku 1587: A archimandritu Levkije s bratřími naše rodiče za můj dar do synodiku zapsat a na jejich památku panichidu zpívat a mši sloužit společně; Z Herbáře Ljubčanina ze XVII. století: Proto se ta bylina má užívat tebou, jsi-li od přírody chladný a suchotný; Z „Historie sedmi mudrců“ (vyd. F. Bulgakov, ОЛДП, 1878): Zemře-li někomu žena, vzít si druhou; Z Avvakumova spisu „Jak Bůh stvořil člověka“: Adam měl porozumět úskoku ďáblovu a ženu upevnit v zachovávání přikázání; Z „Zvyklostí knihařského řemesla“ P. K. Simoniho: Pod kadidelnicí vykopat jámu. Z „Návodu, jak léčit“ ze XVII. století: Jinak jak zastavit krvácení z nosu — studenou vodu silně osolit a potřít hlavu; Z listiny z XV. století: A mezi sebou si rozdělili zahradu. Semjon má postavit prostřední přehradu… Grigorij má postavit přehradu u závory; Z byliny „Slavík Budimirovič“ (vyd. Ljatského): 32 Воинские повести древней Руси, изд. В. П. Адриановой-Перетц, М.—Л., 1949, стр. 39—40, серия „Литературные памятники“. 7. Kalbotyros klausimai VI. 97 A tobě by, děvečko, Neslušelo takto být, Raději doma být, Vodu nosit. Ze sbírky Pausových přísloví, počátek XVIII. století, fol. 12b. Jakou číši naliješ příteli, z takové budeš pít i sám. В) Následující skupina: příkaz podřízenému, státní zákon. Dodatečný význam konstrukce lze vyjádřit slovem „je třeba“. Uvedu jen dva až tři příklady (velké množství jich obsahuje Ruská pravda, soudní zákoníky a zákoník cara Alexeje Michajloviče): Z „Nařízení Af. Paškovovi při jeho jmenování vojvodou v Daurii (1655)“: A ve všech správních záležitostech služebních, obchodních a průmyslových lidí soudit a mezi nimi konat spravedlnost bez průtahů, podle pravdy, na základě panovníkova nařízení. Z výslechu Vasilije Bolotnikova v roce 1622: A byl sám propuštěn do Kazaně a bylo mu nařízeno, aby odevzdal svou ženu a žil v Kazani. Г) Zvláštní skupinu tvoří účelové obraty, v nichž se modalita infinitivního predikátu upřesňuje, vymezuje či zdůrazňuje buď vztažným zájmenem, nebo spojkou чтобы (v pozdějším jazyce také částicí бы). Tato skupina se zřejmě utvořila později: …ať celý kbelík, v němž by se vařila pšenice, 1643 (Materiály k dějinám ruského ikonopisectví, vyd. I. E. Zabelin, M., 1850, s. 6—7); Koupeno jemné plátno, jímž ikonu obalit“, 1703 (Archiv Oněžského kláštera); Kazaňský car Magmed Amin k tobě poslal svého člověka kvůli námluvám, aby si mohl vzít tvou dceru“, 1491 (Sbírka státních listin a smluv, část V, s. 10); Náš panovník vysílal do mnoha států s tím, aby si pro sebe, hříšník, velký pán, našel nevěstu“, 1581 (Památky diplomatických styků moskevského státu s Anglií, Petrohrad, 1883, II, s. 6); Sám se vyprosil, aby jel na Vjatku s listem zrádcovským, že tam má rovněž vyvolat nepokoje“, XVII. století (Akta archeografické expedice, II, s. 198); Zaručili jsme se za rolníka Jefrema Ondrenova syna v tom, že má… zorat půdu a postavit dvůr i nové komnaty (Akta moskevského státu, sv. I, Petrohrad, 1890). Д) V řadě textů se náš obrat pojí se slovy možno, lze; avšak i bez těchto slov může vyjadřovat možnost pojmenovaného děje, jak je patrné ze čtvrtého příkladu: A shromáždit k sobě všechny služebné a ochotné lidi, promluvit s nimi o tom… zda by bylo možno založit pole a aby byla u pevnosti nablízku voda (Nařízení Af. Paškovovi, 1655); … a na těch přebytečných pozemcích, vzdálených patnáct verst, se všemi lidmi… na těch přebytečných pozemcích a pastvinách lze nově založit poměrně velkou osadu, 1680 (Akta o stavbě měst na Sibiři); Jak je vůbec možné něco takového udělat: odejmout ženu živému manželovi (Bylina, zapsaná akademikem Šachmatovem ve vesnici Gorka, Oloněcká gubernie). A jim, pane, Řekům, že až dosud zůstala pravoslavná křesťanská víra — není divu, XVII. století (Petice Soloveckého kláštera caru Alexeji Michajloviči). 98 Е) Ke skupině Д přiléhá také skupina s funkcí podmíněnosti, podmíněnosti děje vyjádřeného naším obratem: A to je navždy vydáno na posměch, když paní vydá za otroka, XVII. století (Kotošichin, O ruském carství); Vařit bragu — přijít o láhev (Sbírka přísloví ze XVII. století, vyd. Simoni); Jen tolik sekyrou udeřit, hlavu setnout (Rybnikov, Písně, I, 382). Všechny obraty bez infinitivu s nominativem před slovy надобѣ, надобно, надо nespadají do tématu našeho výzkumu, ačkoli se modálním významem blíží infinitivním obratům. O konstrukcích s надо(бъ) při infinitivu s nominativem přímého předmětu byla zmínka výše. V nich je význam nutnosti vyjádřen pleonasticky jak infinitivním obratem, tak ještě slovem надо(бъ). Pochybuji, zda lze bezslovesné obraty s надо(бъ) odvozovat od slovesných jako sekundární „s vypuštěným slovesem“. Formule doložená synodálním opisem Ruské pravdy (1282): „Matčin podíl dětem není třeba“ je zcela srozumitelná i bez slovesa „взяти“ či jiného podobného, ačkoli pravděpodobně souvisela s úplnějšími formulemi obsahujícími infinitiv. Shrneme-li dosavadní pozorování, zdůrazněme rysy společné všem funkčním druhům obratu „infinitiv s nominativem přímého předmětu“: 1) vyjadřování děje možného, žádoucího, nutného, podmíněného, avšak nikoli právě probíhajícího ani proběhlého; 2) více či méně zjevná bezosobovost děje, který buď není vůbec určen z hlediska agensu, činitele, nebo je označena pouze možná kategorie či skupina jednajícího, tedy je vyjádřen neurčitý činitel; 3) při výrazné převaze vyjadřování predikátu infinitivem je v těchto obratech možná i podoba rozkazovacího způsobu, přechodníku, a dokonce osobních slovesných tvarů. Jak jsme viděli výše, právě těmito znaky se řídí volba nominativu „pasivního“ či „s akuzativním významem“ k vyjádření přímého předmětu ve finštině a estonštině (a také v turkických jazycích). Ve finštině našly tyto starobylé (a rovněž přežitkové) konstrukce nové a poměrně ustálené funkční uplatnění. V ruském spisovném jazyce vyšly z užívání počátkem XIX. století, v lidových nářečích se však sporadicky udržují dodnes, nejvíce na ruském severu. Jejich vytlačení ze spisovného jazyka souviselo s hromaděním zřetelněji odlišených syntaktických (nebo lexikálních) prostředků k vyjadřování těch modálních a dalších významů, které vyjadřovaly tyto archaické obraty (ustálil se tvar účelových vět se spojkou чтобы a osobními tvary přísudku namísto infinitivních obratů, podmínkových vět se spojkou если; vyjadřování nutnosti slovy: надо, необходимо, следует, должно, обязательно). Neurčitost objektu získala jednoznačné lexikální vyjádření (некоторый, какой-нибудь, какой-то, какой-либо atd.). 99 IV Přejděme k rozboru materiálu baltských jazyků. V litevštině, zejména v lidových nářečích, jsou široce rozšířeny konstrukce: 1) nominativ přímého předmětu s infinitivem; 2) nominativ přímého předmětu s přechodníkem. První syntaktická konstrukce může být i nezávislá (příklad: kaip riešutas perkrimsti „jak rozlousknout ořech“ — Žemaitė³); obvykle se uvádí buď slovesy: reikia „je třeba“, tūri „trápí, znepokojuje“, teko „musel“, tiko „stalo se“ apod., anebo příslovci: sunku „těžko“, lengva „snadno“, sveika „zdravě“, gera „dobře“ apod. Konstrukce se vyskytuje také po výrazech: (ne)galima „(ne)možné“, (ne)laikas „(ne)čas“, prieina „musí se“ apod. Většina jazykovědců má sklon vykládat reliktní jazykové jevy na základě převládající normy; projevuje se v tom obecná zákonitost osvojování reliktů, a to jak v lidových vrstvách, tak mezi učenci. V tomto³ případě bylo třeba chápat infinitivní a přechodníkovou konstrukci s nominativem podle modelu jednoduché věty nominativního typu. Významný litevský jazykovědec J. Jablonskis projevil vynalézavost a ze situace vyšel se záviděníhodnou lehkostí, jeho koncepce však postrádá dostatečný historismus³⁴. Vykládal tyto konstrukce jako druh nominativní struktury, údajně charakteristický pro litevštinu, v němž nominativ spolu s infinitivem nebo přechodníkem tvoří „složený podmět“ (v některých případech pak přísudek). Lze to přijmout, jestliže větu dělíme pouze na dvě „části“ (jak činil Šachmatov): na podmět a přísudek, přičemž do každé části zahrnujeme všechna související slova a abstrahujeme od syntaktických vztahů uvnitř první a druhé části. Ve složeném souvětí: Ne laikas šiėnas džiovinti, kadà lietùs ima lyti „není čas sušit seno, když začíná pršet“ (Leipalingis) lze slovní spojení šiėnas džiovinti „seno sušit“ považovat za podmět a ne laikas „není čas“ za přísudek. Tím se však neruší vnitřní syntaktické vztahy konstrukce šiėnas džiovinti, v níž je šiėnas přece jen předmětem při infinitivu džiovinti „sušit“. Tyto vnitřní vztahy části tvořící podmět jsou poněkud potlačeny, nejsou však zrušeny ani nezmizely, stejně jako nezmizelo ani chápání tvaru nominativu ve slově šiėnas, přestože zde plní funkci předmětu, která je normě indoevropských jazyků cizí. Mluvíme-li tedy nikoli o „části podmětu“ jako polovině věty, nýbrž o podmětu v užším smyslu, musíme za podmět uznat džiovinti, u něhož je přímým předmětem šiėnas. 33 Žemaitė, Raštai, V, Vilnius, p. 550. 34 Viz v „Vybraných spisech“, vydání gramatických prací J. Jablonského znovu připraveném J. Palėnisem: J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, t. I, p. 161, § 197–198; p. 454–59, §§ 20 c, 21 e; p. 560–64, §§ 6–7. 100 Na druhé straně mi připadá sporné také rozdělení konstrukce Nominativus cum infinitivo, které připouští J. Jablonskis při analýze druhé skupiny příkladů, jež ji obsahují (§ 21, e). Ve větě: „Jai namai matyti ‚dům už je vidět‘“ odděluje matyti — tentokrát již jako přísudek — a namai pokládá za podmět, hlavně proto, že má tvar nominativu. Litevský infinitiv však nemá pasivní význam „být viděn“, který jediný by mohl opravňovat k tomu, abychom v namai viděli podmět, a nikoli doplnění. V této neosobní větě není podmět a namai matyti lze považovat za celistvý (podle Šachmatova „nerozložitelný“) přísudek, třebaže i v něm je zcela zřetelně patrná funkce doplnění ve slově namai. Ještě zřejmější je to v následujícím Jablonského příkladu z téže skupiny (lidové žertovné říkání zaznamenané v Žagarė): Berigų kiaulė: nei burną prausti, nei kojos aūti, nei poteriai kalbėti „dobře se má prase: ani si mýt hubu, ani si obouvat nohy, ani se modlit“, přesněji: „ani mýt hubu, ani obouvat nohy, ani odříkávat modlitby“. Ruský překlad každého obratu Nom. s. Inf. jedním slovem dobře vystihuje jejich celistvost. Proto bych považoval za správnější analýzu této věty, kdyby Jablonskis vyčlenil jako přísudky právě každý z těchto obratů vcelku, a nikoli jen infinitivy (praūsti, aūti, kalbėti). Čím jsou tedy nominativy burną, kojos, poteriai? Podmětem? Jenže slovesa praūsti, aūti, kalbėti jsou v těchto spojeních zjevně přechodná, takže tyto nominativy lze určit jedině jako „přímé doplnění“. Nominativ přímého doplnění při infinitivu a při přechodnících se tedy užívá v litevských nářečích (nejvíce v dzūkských, východních a části žemaitských), a proto se odráží i v jazyce spisovatelů (u Krėvėho, Žemaitė a dalších). Uvedu příklady s různými uvozujícími složkami: 1. Nominativ přímého doplnění s infinitivem: Dabar man rūpe, iš kur rągūtės gaut (pažyčyti) (z kartotéky B. A. Slovníku litevského jazyka) „Teď si lámu hlavu, kde sehnat sáňky?“ Nāšlei pačiai reik(ia) rūpinti visi namū reikalai (tamtéž) „Vdova se musí sama starat o všechny domácí záležitosti“; Nutiko prieš lietų šienas pasigauti (tamtéž) „Podařilo se před deštěm sklidit (svézt) seno“; Sunkiausi darbeliai reiks man dirbt (tamtéž) „Nejtěžší práce budu muset dělat já“; Vėlus metas, reikia vaikai guldyti (tamtéž) „Je pozdě, děti je třeba uložit“; Mokydavo kukorių, kaip geriau valgymą virt (ze zápisků A. Baranauskase, vydaných F. Spechtem) „Učil kuchaře, jak lépe vařit jídlo“; Tai labai gera miegól miegėlys (tamtéž) „Je velmi příjemné spát sladkým spánkem“; Rugėliai pjauti labai nusibosta (tamtéž) „Žnout žito velmi omrzí“; Man teko ir mergáuti, ir tinginys vyras gauti (ze zápisků J. Jablonského) „Musela jsem zůstat na ocet a dostat lenošného muže“; Baisi yra ir paminėt tie žodže (ze zápisků A. Baranauskase) „Je mi hrozné i vzpomenout na ta slova“; Nāms pastatīt — ne kepūre pakēlt (zápis J. Šukise) „Postavit dům není jako sundat čepici“; Man gyvuliai sutvarkīt (tamtéž) „Ještě musím obstarat dobytek“. 101 9 To vše jsou neosobní věty s jasně vyjádřenou zobecněností a modalitou. Poslední příklady ukazují, že se obrat Nom. s. Inf. v lidové mluvě užívá bez uvozujících slov jako zcela samostatný obrat. 2. Nominativ přímého doplnění s přechodníky. (Všechny příklady pocházejí z kartotéky Dialektologického atlasu Akademie věd Litevské SSR.) Kur gāvus tas kālis „Kdyby se tak někde sehnal ten kožich“; Linai rā.ūnunt reik’a šī.ltai apsviīkte „Při sbírání lnu je třeba se teple obléci“; Kad geri rōtai gōvus „Kdyby se tak sehnal dobrý vůz“; Gerai bu.tū stipras darbinikas pasišūndžus „Bylo by dobře najmout silného dělníka“; Kur ča rō.dus gēras mēistras „Kde tu najít dobrého řemeslníka!, tj. kde sehnat dobrého řemeslníka?“; Bu.t g’erai tāks arkli.s gō.vus „Bylo by dobře sehnat takového koně“; Vyt kad gāvus nemāžas šmōtas duōnos „Kdyby se tak sehnal pořádný krajíc chleba“; Kat gāvus nemāžas p’emtū „Kdyby se tak sehnal pastýř — a ne mrňous“; Kožnas dārbas dirbunt mōksla rāika „Každou práci vykonávat vyžaduje umění“; Kat_kaip nē būt miežai pasējus „Kdyby se tak aspoň nějak zasel ječmen“; Tai kās_če man padār’us „A co bych tak udělal“. Také tato konstrukce má, jak vyplývá z uvedených záznamů, v lidové mluvě neosobní, zobecňující a v jistém smyslu i ireálný význam, tj. staví se proti konstatování události, která se již stala nebo právě probíhá. Tvarově vyznačená podoba nominativu (nominativ na -S) se v litevštině prosadila jako jediná možná, funkce nevyznačeného nominativu však beze stopy nezmizely; jako relikty se dodnes zachovávají v obratech s nominativem přímého doplnění při infinitivu a přechodnících, stejně jako se zachovávají funkce zájmenných tvarů středního rodu a predikativních tvarů přídavných jmen navzdory zániku tvaru středního rodu. Zdá se, že už nikdo nezpochybňuje tvrzení, že gramatická kategorie někdy vzniká dříve, než si jazyk vytvoří jasně diferencovaný tvar k jejímu vyjádření. Jak vidíme v tomto případě, gramatická kategorie někdy nezaniká hned, a dokonce ani brzy poté, co jazyk ztratí formu, kterou se vyjadřovala. V V lotyštině se zbytky nominativu přímého doplnění při infinitivu vyskytují ve spojení s řídícím slovesem v dativu nebo po příslovcích s modálním významem, jakož i při nesklonné (tj. neosobní) formě příčestí trpného minulého času (viz příklady níže). Akad. J. M. Endzelīns ve své obsáhlé gramatice lotyštiny, sepsané v komparativním pojetí35, popisuje tuto „anomálii“ takto: „Když 35 J. Endzelin, Lettische Grammatik, Heidelberg, 1923, § 392, S. 409—410 и то же без всяких изменений в латышском переводе: J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, § 392, lpp. 553—554. Именительным подлежащего, а не дополнения считают номинатив в этих конструкциях и авторы „Musdienu latviešu literārās valodas gramatika“, I, Rīga, 1959, § 452, 763; II, Rīga, 1962, § 428, 10. 102 Infinitiv byl ještě živou jmennou pádovou formou, takže objekt děje vyjádřeného infinitivem mohl stát v nominativu — jako gramatický podmět. Ale i poté, co se infinitiv stal čistě slovesnou formou, jeho doplnění (objekt) přesto zůstává v nominativu jako gramatický podmět — v případech, kdy infinitiv závisí na modálním příslovci: piōsiniuojīs akmins grūti kustināt „mechem obrostlý kámen je těžké pohnout (posunout)“ (Treiland. Materiály k etnografii lotyšského kmene, M.; 1881). Srov. litev. akmuō lēngva (ratuōs) indēti ir sunkiāsias „Viltis“, 1908, č. 77 a příklady v Jablonského Litevské syntaxi, s. 19 a 23; podobně (alespoň v nářečích) také v případech, kdy infinitiv závisí na debitivu nebo imperativu: jāiet rija kult BW 946 „je třeba mlátit obilí v rize“;...vaiga issukāt galva (Kaletos) „je třeba vyčesat hlavu“; zirgs vajadzēs mazgāt (Bezzenberger) „bude třeba vykoupat koně“; vajdzēja celtīs gails kaut „bylo třeba vstát a zabít kohouta“; gribis koads dorbs padarīt (Nereta) „chce se udělat každou práci“; kungam ēst tej maizite (v lidové písni) „pán má jíst tento chléb“. Srov. litevské: reikia kultuvē padarýti „je třeba udělat valchu“ a ruské nářeční: надо душа спасти (Sobolevskij, Přednášky o dějinách ruského jazyka, 4. vyd., s. 197 a násl.), nebo „ztratíš-li, bude tvá hlava bujná“ (V. Miller, Studie o ruské lidové slovesnosti, s. 86). Přímý předmět v nominativu se vyskytuje také ve vazbách typu: viņam duots zirni ēst „byl mu dán hrách k jídlu“ (Mühlenbach, Lotyšská gramatika, § 352). Jak vidíme, zde se opakuje Potebňova koncepce: nejprve nominativ vyjadřoval podmět, nyní, i když nebyl nahrazen akuzativem, vyjadřuje přímý předmět. Nářeční materiál byl shromážděn pro Atlas lotyšského jazyka na základě dotazníku, který zahrnoval téměř všechny výše uvedené příklady akademika J. Endzelina36. Střídání nominativních a akuzativních tvarů v nářečích (stejně jako ostatně i ve spisovném jazyce) v infinitivních vazbách po debitivu zcela nepochybně dokazuje, že v současném povědomí lotyšsky mluvících je toto doplnění, nikoli podmět. Jinak by bylo třeba důsledně zavést do gramatiky kategorii „akuzativu podmětu“, což nikdo neudělal ani nedělá. Právě tuto nedůslednost však (v rozporu s názory akademika Endzelina) připustili autoři „Gramatiky současného spisovného lotyšského jazyka“ (viz výše). Poměr odpovědí na otázku č. 270 programu Atlasu: jāsāk pļaut siens — nebo sienu? „je třeba začít sekat seno“ (v nominativu, nebo akuzativu?) je následující: v 109 lokalitách — nominativ, v 6 lokalitách — střídání nominativu a akuzativu, v 31 lokalitách — pouze akuzativ (poslední případ v převážné části livonských nářečí a ojediněle v Latgalii). 36 Latviešu valodas dialektoloģijas Atlanta materiālu vākšanas Programa, Rīgā, Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas izdevniecība, 1954, NN 270, 272, 273, 274, 276, 277, 280, 281. Výběry z materiálů Atlasu mi laskavě zaslaly S. Rage a D. Zemzare, pracovnice Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR, za což jim vyjadřuji hluboké poděkování. 103 U závislého infinitivu (otázka č. 272) se nominativ vyskytuje mnohem méně často: jāiet plaut siens je doloženo pouze v 73 lokalitách, v 29 lokalitách je sienu (akuzativ), ve 35 lokalitách siena (genitiv) a v 11 lokalitách se střídá nominativ s genitivem. Zeměpisné rozšíření odpovědí se v zásadě neliší od předchozího. Nominativ přímého předmětu se poněkud méně často vyskytuje ve větách (otázka č. 276): (ne) vajag malka skaldīt „(ne)ní třeba štípat dříví“; nav brīv ne vārdiņš teikt „nesmí se říci ani slůvko“; gribas kāds darbs padarīt „chce se udělat každou práci“, a také ve vazbách: vajadzēja celties gailis kaut „bylo třeba vstát a zabít kohouta“; tagad vajag spēks „teď je třeba síly“; vajag nākt piens dzert „je třeba přijít pít mléko“. V lidových nářečích se nominativ užívá podstatně častěji u infinitivu závislého na příslovci: pūsbūnojs akmens grūti kustināt „mechem obrostlý kámen je těžké posunout“; aka nav viegli rakt „studnu není snadné kopat“ (otázka č. 280). Ve všech odpovědích na otázky 272, 276, 277 a 280 však převažuje akuzativ. Přesnější číselné údaje zde zatím nelze uvést pro nedostatek materiálu37. Lotyšský jazyk, jak vidíme, si i v lidových nářečích uchoval méně stop starých vazeb s nominativem přímého předmětu, ačkoli je právem považován za jazyk nejvíce pofinizovaný. K nejradikálnějšímu projevu unifikace (odstraňování těchto přežitkových konstrukcí pod vlivem převládajícího vyjadřování předmětu akuzativem) došlo v livonských nářečích, tj. zjevně nových, smíšených; nejvíce pozůstatků této archaičnosti se naopak zachovalo v nářečích středních a východních, relativně „čistších“ a věrnějších indoevropské tradici. Nejodolnější se ukázala vazba Nominativus cum Infinitivo po debitivu (tato konstrukce je ve spisovném jazyce fakultativní a běžná ve většině lidových nářečí). Ostatní konstrukce (už od dob pozorování Mühlenbacha a Endzelina) zřetelně vycházejí z užívání. Všechny výše uvedené a doložené lotyšské konstrukce, stejně jako obdobné konstrukce ruské a litevské, se vyznačují jak bezosobností (bezpodmětností), tak zobecněním objektu a více či méně zřetelně vyjádřenou ireálností děje, který dosud nenastal. Z á v ě r y. 1. Je zcela zřejmé, že určitý podíl gramatické svébytnosti v každém jazyce nikterak nenarušuje analogičnost finských, estonských, ruských, lotyšských a litevských konstrukcí s nominativem přímého předmětu. 37 Zde jsou další příklady zápisů pro Atlas s nominativem přímého předmětu: Nav viegli maisi nest „Není snadné nosit pytle“ (obec Auri u Dobele); Šitais grūti izrēķināt „To je těžké vypočítat“ (obec Vilzemi u Limbaži); Pelašķi ir grūti iezert „(nálev z) řebříčku je těžké vypít“ (obec Braslava u Limbaži); Maiss ir smagi celt „Pytel je těžké zvednout“ (u Rujieny) Abuliņš ir grūti plaut „Jetel je těžké kosit“ (tamtéž); Apesta maize grūti pelnēt „Snědený chléb je těžké odpracovat“ (u Lejasmciems). 104 2. Po jejich vzájemném srovnání není pochyb o tom, že tyto konstrukce zahrnovaly jako předmět substantiva všech rodů (nedokazatelné tvary nominativu mužského rodu v ruštině jsou zcela zřejmé v litevštině a lotyštině), že tvary rozkazovacího způsobu a přechodníky byly původně v konstrukci s nominativem přímého předmětu stejně běžné jako infinitiv. Tyto slovesné útvary jsou známy ve všech pěti srovnávaných jazycích. Spojení nominativu přímého předmětu s osobními tvary slovesa se vyskytuje pouze v ruštině, finštině a estonštině. Z toho lze usuzovat, že zánik rozdílu mezi „aktivním a pasivním“ nominativem a vytlačení pasivního tvaru tvarem aktivním (S-ovým) začaly právě u osobních tvarů slovesa. 3. Proti předpokladu o přejímání „anomálních“ konstrukcí svědčí jak zeměpis jejich rozšíření, tak jejich historie. Reliktní zachování zbytků přednominativní stavby věty, odpovídající jiné slovesné formaci, jinému poměru tvarů jmenné flexe a jiným funkcím pádů, nás může překvapovat pouze jejich relativní hojností a stálostí; to lze vysvětlit jejich přizpůsobením nové formaci ve vývoji věty, novému systému jmenné a slovesné flexe a slovotvorby. 4. Rozšíření řady podobných konstrukcí v oblastech dvou baltských, dvou finských a (kdysi) tří východoslovanských jazyků svědčí o hlubokém stáří tohoto jevu nejen a) proto, že mají rudimentární charakter a ve většině těchto jazyků zjevně zanikají; b) proto, že příbuzné baltské a slovanské jazyky nemohly tvořit jednotu přinejmenším již po dobu dvou tisíc let; a konečně také proto, c) že Slované a Baltové vstoupili do kontaktu s baltofinskými jazyky sotva později než před dvěma tisíci lety. d) Předpoklad nezávislého paralelního vývoje vazeb s nominativem přímého předmětu v každém z těchto jazyků by byl neuvěřitelný, neboť všechny zkoumané konstrukce jsou si natolik blízké a podobné, a přitom ve všech uvedených jazycích se odchylují od převládající normy jako „anomálie“ a nelze je uspokojivě vyložit v systému nominativní stavby jako výsledek vnitřní a v každém jazyce samostatné evoluce jednoduché věty, jako jejího určitého typu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením se jeví odvození těchto rudimentárních konstrukcí od jazyka jednotného substrátu, kmenových nářečí Pobaltí a severní Evropy, s nímž se smísily finské kmeny při postupu do oblastí svého dnešního osídlení, stejně jako první vlny baltských přistěhovalců z jihovýchodu a konečně předvoj Slovanů postupujících z jihu38. 38 Turecká jazykověda musí prověřit a prozkoumat korespondence této konstrukce v turkických jazycích, na něž poukázal prof. S. E. Malov; tyto korespondence lze zřejmě zařadit mezi prvky charakterizující „samojedský“ jazykový systém. Potvrdí-li se to, bude starobylost a reliktní povaha konstrukce, kterou zkoumáme ve slovanských, baltských a současných baltofinských jazycích, ještě zřejmější. 105 Jen s pomocí archeologů lze v dalším postupu tuto hypotézu podložit, nebo ji vyvrátit, pokud s ní dějiny hmotné kultury balto-slovansko-finských areálů nebudou v souladu. Závěrem je třeba připomenout, že existuje řada pozorování dalších jazykových anomálií v témže okruhu jazyků, které mohou při dalším studiu vytvořit svazek sbíhajících se izoglos, a tak přesněji vymezit obrysy předpokládaného substrátu. Umístění přízvuku na první slabice je kromě baltofinských jazyků známo také v lotyštině a v litevských nářečích sousedících s Lotyšskou SSR39. Lotyšský debitiv, litevský permisiv a optativ představují odchylky od indoevropského tvoření slovesných tvarů, které mají finské a estonské paralely. Mnohé starolitevské tvary různých místních pádů (inessiv, adessiv, illativ, allativ) se rovněž zřetelně sbližují s finsko-estonským skloňovacím systémem v této oblasti a vzdalují se od indoevropských modelů. Řadu shod v lexiku a frazeologii, například těch, které uvedl akademik J. Endzelin40, lze značně rozšířit; to je jeden z nejbližších úkolů lexikologů slavistů, baltistů a finistů. V současné etapě vývoje jazykovědy je třeba obnovit výzkum gramatických a lexikálně-frazeologických vztahů mezi finštinou, baltskými a slovanskými jazyky, který před téměř stoletím úspěšně zahájil dánský lingvista V. Thomsen.41 Ve sbližování a vzájemné pomoci jazykovědců slavistů, baltistů a ugrofinistů, které v posledních desetiletích znatelně zesílilo, spočívá záruka i podmínka našich dalších úspěchů při odhalování nejstarších kontaktů mezi kmeny a jazyky Pobaltí a ruského severu. O společné slovanské, baltské a finské izoglose B. LARIN Shrnutí Konstrukce s infinitivem a slovesnými adverbii s nominativem přímého předmětu, známé v oblastech dvou finských, dvou baltských a tří východoslovanských jazyků, pocházejí z jazyků baltského a severoruského substrátu. Archaický charakter těchto konstrukcí dokládá jejich rudimentárnost, nesoulad v systému nominativu věty a souvislost s archaickým pasivním a ergativním systémem. 39 S tím lze srovnat i nesystematický posun starého přízvuku k začátku slova v severoruských nářečích (zasucha, dobyča, za lesom, zábol, golomja atd.). 40 I. M. Endzelin, O lotyšsko-finských jazykových vztazích, sborník článků „Na památku akademika L. V. Ščerby“, Leningrad, 1951, s. 292–304. V. Thomsen, Begøninger mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog, København, 1890.41 106 Tradici těchto konstrukcí lze připsat počátku našeho letopočtu, protože právě tehdy, a nikoli později, byly navázány kontakty mezi baltskými kmeny, Slovany a západními Finy a ustálilo se jejich geografické rozložení na územích, která obývají od prvních století našeho letopočtu. O JEDNÉ SLOVANSKO-BALTSKO-FINSKÉ IZOGLOSE B. LARINAS Resumé 1. Konstrukce infinitivu s nominativem přímého předmětu, která se dodnes zachovala v severních nářečích ruštiny, přitahuje pozornost badatelů již dlouho, avšak dokud všechny pokusy o její historické a genetické zkoumání nepřekročily rámec jediného jazyka a neosvobodily se od víceméně náhodného výběru faktů, zůstává stále předmětem složitých a neplodných sporů. Zde se velmi zřetelně projevil také nedostatek synchronního přístupu k jazykovým jevům, které neodpovídají převládajícím jazykovým normám. 2. Tuto konstrukci lze přesvědčivěji vysvětlit pouze po prozkoumání jejího rozšíření a užívání z hlediska chronologického i územního (lingvistické geografie). 3. V ruském spisovném jazyce je tato konstrukce doložena od XI—XII. století do konce XVIII. století. Nejčastěji se vyskytuje v severních nářečích, příležitostně se však nachází i v jiných (dokonce jižních) nářečích. 4. O povaze a původu této konstrukce lze usuzovat ještě přesněji, srovnáme-li ji s analogickými syntaktickými modely baltských a baltsko-finských jazyků. 5. Údaje z finských jazyků ukazují, že tato konstrukce souvisí s archaickou funkcí nominativu, která byla vlastní období, kdy se nominativ ještě neoddělil od akuzativu, ale již stál v protikladu k instrumentálu, dativu a lokálu. Takový systém pádových vztahů, který se lépe zachoval v baltsko-finských jazycích, pomáhá pochopit užití předmětu v nominativu nejen s infinitivem, ale také s osobními slovesnými tvary. Takové konstrukce byly zaznamenány ve starých ruských písemných památkách i v současných nářečích. 6. Tímto způsobem zjišťujeme archaickou izoglosu, která prochází územím slovanských, baltských a baltsko-finských nářečí. Podněcuje nás k hledání dalších společných rysů „baltské jazykové unie“ i dalších stop kontaktů slovanských, finských a baltských kmenů, trvajících dva (či více) tisíciletí.