Vienaskaitos kilmininko prieveiksmėjimas ir prieveiksmiai su formantais „-(i)o“, „-(i)os“, „-ės“ dabartinėje lietuvių kalboje

LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA ADVERBIALIZACE GENITIVU SINGULÁRU A PŘÍSLOVCE S FORMANTY -(i)o, -(i)os, -ės V SOUČASNÉ LITEVŠTINĚ K. ULVYDAS S výjimkou předložkových konstrukcí máme v současné litevštině poměrně málo příkladů adverbializovaného genitivu singuláru, který si zachoval zřetelnou, nepochybnou pádovou koncovku. Již z toho lze vyvodit, že tento pád, přinejmenším v případech, kdy se užívá bez předložek, nevykazuje výraznější tendence k adverbializaci. Ani J. Endzelīns ve své „Latviešu valodas gramatika“ ani v „Baltu valodu skaņas un formas“ při pojednání o pádových příslovcích neuvádí žádný příklad adverbializovaného genitivu v litevštině se zachovanou koncovkou. Pouze K. Būga při recenzi A. Leskinova „Litauisches Lesebuch mit Grammatik und Wörterbuch“ (Heidelberg, 1919) poznamenává: „V příslovci namõn nemůžeme spolu s Leskinem hledat akuzativ, neboť pak by znělo naman (<*naman+na). Namõn bude odvozeno od genitivu namõ (: namó-pi). Koncovka -n bude připojena podle laukàn. Tvar namõn znám pouze z písemností; v živé řeči jsem slyšel jen namõ a (v Marcinkonysu) namópi“1. Příslovcí z genitivu singuláru je v současné spisovné litevštině zvlášť málo (samozřejmě s výjimkou předložkových konstrukcí). To však nelze říci o jazyce starých písemností, a zejména o jednotlivých nářečích — o živé lidové mluvě. V nářečích se užívá mnohem více adverbializovaných genitivních tvarů než nominativních. Je pravda, že někdy je zde nesmírně obtížné, ba nemožné určit, zda jde o přímo adverbializovaný genitiv, nebo o analogický útvar; obecně se však vyskytují příslovce, která zachovávají koncovku genitivu singuláru, různých typů: substantivní, adjektivní, číslovková, a dokonce participiální; kmenů a, ia, o, io a dokonce iu; jednoduchá, předponová, dvoukmenová, a dokonce taková, která jsou utvořena z celých slovních spojení. Častěji se mezi nimi vyskytují příslovce s kmeny a, ia, o a io. Kmen iu je velmi vzácný. Příslovce od jmenných slov s jinými kmeny se zde, dalo by se říci, nevyskytují. 1 K. Būga, Kalba ir senovė, I d., Kaunas, 1922, p. 160. 11 Kmen a: greito „rychle“ Lkm, Rš, OG 422 (Rychle běž domů. Sv. Rychle se nohy rozeběhnou (běží rychle). Ds, Sv), guolto sl. (Křičí z plna hrdla. Sv. Srov. pol. gvaltu woltać „volat o pomoc“), jauno (sc. měsíce) „za mladého měsíce“ OG 419, krómo sl. „nesažený na zádech“ (Nosil jsem ho ještě na zádech. Sv), piėsto „vzpřímeně“ (Kůň se staví vzpřímeně. Sv, Skp), plozo sl. „natažený v celé délce“ (Leží plozo na trávě. Kp. Leží plozo v blátě. An. Srov. pol. płazem se stejným významem), ryto „ráno“ OG 419 (Ráno jsem vyhnal dobytek na pastvu. Bien. Ráno jsem odjel do města. Sv. Ráno byly mrazy. Bien. On odešel už včera ráno. Sv. Vstal jsem časně ráno. ib), ū́karo „večer“ OG 419, Dglš (Večer ke mně přijď. Bien. Srov. příslovečná spojení: zítra večer Sv, pozdě večer ib, časně večer ib), zovado sl. „skokem“ Sv, išgryto² „zrána“ (Nezpožďuj se, přijď časně, zrána. Alv. Vyvedl koně zrána na pole. Lp), išilgo „podélně“ Sdk, išvientaro „nepřetržitě, ustavičně“ (Běží a běží nepřetržitě jako šílený. Arm. Nepřetržitě bije a bije. Asv), palengvėliūko „zlehka, pozvolna“ (Jen potichu, potichu, zlehka: nevzbuďte děti. Sv), palengūko „tamtéž“ ib, palengvo „lehce, potichu“ Sv, Ds, Kp (Řekni mu to potichu, aby to ostatní neslyšeli. Pnm. Srov. příslovce palengvo užívané ve stejném významu v jazyce Vaižgantových spisů.), patykiuko „tamtéž“ Ds, patyko „klidně, tiše, pozvolna“ (Přejdi lávku pomalu. ib. Mluví potichu. Sv), patyliūko „tamtéž“ (Pomalu, pomalu šel dál. ib), aukštikaupo „výše než kupa“ Gmž, dvysėdo „když dva sedí (na jednom koni)“ Skp, Slm (Na dvojici nejezděte vsedě za sebou. Kp), naktigūlto „spát, nocovat“ (Přišel jsem přespat. Pl), nūsiariko „s nosem zarývajícím se do země, střemhlav“ (Kam se ženeš střemhlav — ještě si zlomíš vaz? Lkm), sausāgrūdo „nasucho“ (Posnídá nasucho chléb a pracuje celý den. Vlk), trilapo „napůl klusem, napůl skokem“ (Náš hnědák běží napůl klusem, napůl skokem. Ds). Kmen ia: kūlio „kotrmelci, přemetem“ Slm (Jdeme od hrušně a padáme kotrmelci. Kp. Nebál by ses spadnout z hřbitovního kopce kotrmelci? Ds), namelio „domů, domůčku“ rš, namytužėlio „tamtéž“ JD 724, namolėlio „tamtéž“ Lnkv, namolio „tamtéž“ Brž, namulio „tamtéž“ Kp (Až naložím zralého ječmene, přivezu ho domů suchou cestou. Str), riščio „klusem“ Kp (ryščio „tamtéž“ Sv: Odjel klusem. ib), šuolio „skokem“ (Už umím jezdit skokem. Slm. Do kopce skokem, z kopce ani krok (hořící louč). Kp), žimblio „aby to bzučelo“ (Hodil jsem kámen tak, že bzučel. Ds), žingsnio „krokem, pěšky“ Ds, išlydžio „nepřetržitě, stále, plynule“ (Pracujte bez přestání. Prk. Dívka už osm dní nepřetržitě spí. prš), palengvėlio „pozvolna, zlehka“ Pnm, Kp, Sv (Jdi pomalu a dojdeš do města. Ds), palengvėliūko „tamtéž“ Sv, pamažėlio „tamtéž“ Ds (Pomaličku, zlehka vypij skleničku až do dna. (d.) Kls. Země zlehka vysychá a pozvolna se ohřívá od slunce. rš), patykėlio „tamtéž“ (Než tam pomalu dojedeme, bude den. Ds), patykio „tamtéž“ ib, basamindžio „bez ponožek či onucí, vklouznuv do bot“ (Taková břečka — 2Předložka iš se obvykle píše odděleně i v adverbializovaných konstrukcích (srov. iš lėto, iš lengvo, iš aukšto atd.). Někdy však natolik splývá se zafixovaným pádovým tvarem, že ji v žádném případě nelze psát zvlášť. 12 dokonce i ploty vržou, a ty jdeš mlátit obilí bosý. Arm), dvieračio „dvisėda“ (Abu jojo dvieračio. rš), kiauliariščio „kiaulės riščia“ Sv (Ot bėga arkliokas kiauliariščio. Užp. Tik jau kiauliariščio bėgdamas nepagaur arklio. Vžns), tapėdžio „iš paskos, įkandin“ (Tapėdžio tuoj paskui mane ir atsistojo. Upn), tolydžio „tuojau; dažnai, visada, nuolat“ Lp, Kps, VIkv, rš (Kai parvažiuodavo per vakacijas, tai tolydžio ateidavo pas mus. Gs. Jis sveikatos visai neturi — tolydžio serga ir serga. Brt. Eiti buvo sunku, kojos tolydžio klimpo į gilų, patižusį sniegą, permirkusiuose batuose klerksėjo vanduo. BltšR 70. Srov. topalýdžio „t. p.“ dz). kmeno o: bėgtinõs „během běhu, běžecky“ rš (Bėk bėgtinõs, kad tik būtų greičiau! Sl), duotinos „dáváním, dárkem“ (Duotinos įdavė, aš nevogiau. Trk), órãtos hybrid. „křikem, voláním o pomoc!“ Vrn, Smn, Žln, Alv, Dkš, Bd, Klvr, Sn, Mrk, Knv (Domarko namai degė — visi órãtos šaukė. Slnt. Kaip jam dantį traukė, jis órãtos rėkė. Lš. Srov. le. ratować „zachránit“, ratunek „pomoc“, ratunku! „pomoc!“), pėstõs „pěšky“ (Nuvėjo miestelin pėstõs. Pg), senýbos „dříve, za starých časů“ (Kai būdavo senybos (Kaip būdavo senais laikais). OG 419), skersõs „napříč“ (Skersõs šniurą traukt. Ds), šautinõs „střelbou, střelbou“ (Šautinõs nušãvo. KlvrŽ), šliurptinõs „vzlykáním (pláčem), vzlykavě“ Šts, visuotinos „všichni, společně“ J, intimpõs „napjatě, bez přestání“ (Padirbėk intimpõs visą dieną, tai pamatysi. Ds), išilgõs „podélně“ (Nugi žiūrau — guli išilgõs purvynan. Lp), ištisõs „souvisle, bez přerušení“ LlkŽ, užuolankõs „oklikou, kolem“ (Užbėk užuolankos ir pagausi. Paj), sausakimšõs „natěsno, přeplněně“ (Prie jo žmonių sausakimšõs. Ds), tavienãtos (=tuovienatos?) „neustále“ (Jis tavienãtos rūko ir rūko. Lnkv), tuõtampõs „bez zastavení, bez přerušení“ (Kaip pradėjo varyti rugius per mašiną, tuõtampõs ir išvarė. Up), tuoitimpõs „t. p.“ Skrd, Šv (srov. tuo intimpõs DP 296), visaplatõs „v celé šíři, souvisle“ Ssk (Kad pradėjo visaplatõs bitýs lįsti, kad nieko nebegali padaryti. Grz. Pamatėm, kad namas jau visaplatõs bedegąs. Jis taško pinigus visaplatõs. Kair. Jei jis taip visados leis gyvuolius visaplatos, tai bematant viską numins. Lnkv. Užtat pamažu sužinoję žmonės mano darbus, visaplatõs ėmė peikti ir rodyti pirštais. LzP). kmeno io: riščiõs „riščia“ Ds (Tokiam šlapiam kely riščiõs nepavažiuosi. Ėr), nežiniõs „neznámo“ Lkm, pamažėlõs „t. p.“ ib, dviračios „se dvěma sedícími (na jednom koni)“ (Tėvas su berniuku dviračios išjojo į ganyklą. Sdk), galvatrūkčiõs „velmi rychle, prudce“ (Vaikas galvatrūkčiõs išlėkė. Vad. Atlekia galvatrūkčiõs. Ds), kūliavirsčiõs „po hlavě“ (Kūliavirsčiõs nurūko (katinas) per laukus. Ut), tapradžiõs (=tuopradžios?) „tím počátkem, neustále“ (Tapradžios neklauso, kad ir sakai. Grž. Srov. Pulkai vaisko traukia tuopradžios iš vienos vietos į kitą. TŽ VII 338), vienavaliõs „bez ustání, bez přerušení“ (Tai vaikelis — visą naktelę rėkė ir rėkė vienavaliõs. Smn. Ko čia šmaužioji (landai) vienavalios per duris? Kt). Jako příklad kmene iu může sloužit tolydžiaus „okamžitě“ K I 449, II 166, 190, 317, „společně“ ib I 551 (srov. také tuolýdžiaus „okamžitě“ Sdr). 13 Nakonec je třeba zde uvést i několik velmi individuálních útvarů: greitosios „rychle, spěšně“ (Greitosios susirinko. OG 423), greitūjos „t. p.“ (Ana tik greitūjos apsivilko. Rš), ištošančio (<iš to sančio) „z toho, co je, co máš“ (Įpilk pieno ištošančio. Ktk. Jau kam, kam, o pavargėliui duok ištošančio. ib). Základním nositelem významu všech zde uvedených příslovcí je nejčastěji podstatné nebo přídavné jméno. Z částí řeči se tedy nejvíce adverbializoval a adverbializuje genitiv jednotného čísla podstatného a přídavného jména. Kromě toho se zde vyskytují také slovesná (přesněji řečeno participiální) příslovce a jen ojediněle příslovce číslovková (išvientaro, plg. añtaras, kur skiriama priesaga -tara-, esanti ir žodžiuose kataras, paš taras). Je však třeba říci, že v litevštině může adverbializovat nejen genitiv podstatného, přídavného a číslovkového jména nebo participia. Lze pozorovat také určité tendence k adverbializaci genitivu jednotného čísla zájmena. Pravda, v současném jazyce jsou velmi slabé a většina zájmen je vůbec nevykazuje. Ze všech genitivů jednotného čísla zájmen se v dějinách litevského jazyka poněkud zřetelněji adverbializovaly pouze genitivy zájmen kas a tas ką, to. Z nich se zpravidla může příslovcem stát a samostatně fungovat, tj. bez předložek a jiných slov, pouze první. Nejčastěji však genitivy zájmen kas a tas tvoří složená příslovce spolu s jinými slovy či částicemi, zejména s předložkou dėl (dėl), která stojí před těmito genitivy i za nimi, např.: ką „proč, z jakého důvodu“ (Ko tu čia atėjai? Rš. Ko čia dabar puldinėji prieš vyrą! Šlv. Kō vakar neatėjai? Up. Kō tu toks nuliūdes? rš. Kō aš žaliuosiu, kō linksmas būsiu, žada mane kirsti. d.), kodėl „proč, z jaké příčiny“ (Kodėl nelais tai žaliųjų rūtelijų? d. Srov. ve starých textech kodrin „t. p.“), dėko (<dėlko) „t. p.“ End, dėlgiko „pročpak“ 18.–19. století rš, dėlko „proč“ Rdm, Als, Jb, del-kō „t. p.“ Vrb, dėlko gi „pročpak“ P, delkōgi „t. p.“ Rdm, kažin kō „kdovíproč“ (Man kažin ko pusiau nujeme, gal jau reiks sirgt. Slm), mažko „téměř“ Pc, nieko „docela, celkem dobře“ (Jie nieko pragyvena. Jnšk), todėlei gi „proto tedy“ srš, todelios „proto“ Grž, antatō „tam“ (Jis antatō stovė. Pn), benetō „téměř, nedaleko toho“ (Pasitaiko benetō kai kada ir susibarti. Nmn), dēlgito „proto tedy“ srš, dėligto „t. p.“ DP 286, dėlto „proto“ Kt, VnlP 16, Alv, Rm, Vvr, dėlto „t. p.“ Rdm, Ds, dēltogi „proto tedy“ BsP III 38, dēltōgi „t. p.“ Rdm. Zároveň je třeba zde zmínit i to, že patrně za zkostnatělý genitiv lze považovat také formu tiekōs (srov. tiekas, -a) (Tiekōs (tiek) jau nuvejau, tai reikia ir pas jį ažeit. Grv. Tiek tiekōs (tiek to), einu gult. Pg. Su tuo miegu tiek tiekōs! ib). Jak ukazují příklady, genitiv se může adverbializovat pouze tehdy, když plní funkci příslovečného určení. Příslovečná funkce je nezbytnou podmínkou toho, aby se genitiv skloňovaného slova změnil v příslovce. Ze všech výše uvedených příkladů je nejvíce příslovcí způsobu. Kdykoli tedy genitiv v určitém kontextu začne plnit funkci příslovečného určení způsobu, postupně se přibližuje k příslovci. Zajímavé je, že tento morfologický 14 Příslovce způsobu se vyznačují vyšším stupněm adverbializace než příslovce času nebo místa. Genitivy zájmen kas a tas jsou adverbializovány především ve významu příčiny. Poměrně slabá tendence genitivu (užívaného bez předložek) adverbializovat se se vysvětluje nejen jeho silným objektovým významem a tím, že nemá sklon vyjadřovat příslovečné určení, ale také tím, že jazyk více tíhne k vyjadřování příslovečných vztahů předložkovými genitivními konstrukcemi. Předložkové konstrukce s genitivem se vyznačují mimořádným rozšířením. Některé genitivy, které se trvale užívají s předložkou ve významu příslovečného určení, ustrnují a spolu s předložkou se mění v příslovce. Proces ustrnutí a adverbializace zde usnadňuje a urychluje také lexikální význam hlavního členu předložkové konstrukce — samotného genitivu: k adverbializaci obvykle více tíhnou slova obecnějšího a abstraktnějšího významu, jejichž obsah už sám souvisí zejména s významy způsobu, místa nebo času. Rychleji se adverbializují i takové předložkové konstrukce, které získávají obecnější, přenesený význam frazeologického spojení, ačkoli význam jejich hlavního slova, vezmeme-li je samostatně, je zcela konkrétní. Ze všech adverbializovaných nebo alespoň příslovcím blízkých konstrukcí zde probíraného typu se odlišují konstrukce s předložkou iš a genitivem. Je jich podstatně více než konstrukcí s jinými předložkami a genitivem. Seznamme se tedy nejprve s nimi. Hlavními členy těchto konstrukcí jsou a) podstatná jména s kmenem a, ia, o, io, ė, i, u a souhláskovým kmenem, b) nejčastěji substantivizovaná a, ia, o, io, ėkmenová a zájmenná přídavná jména, c) některé číslovky, zájmena či dokonce příčestí. a) Předložka iš a genitiv podstatného jména kmen na a: iš daikto „společně, z jednoho“ (Mes visi iš daikto valgome Yl), iš juoko „žertem“ (Iš juoko, jau ir įsimylėjau. Ds), iš kaklo „ze všech sil“ Kp (O anas ginas iš kaklo. Ob), iš kalno Trgn, Rgv, GGuzKIt 455 (nejspíš kalk z polštiny, srov. z góry) „předem“ (Iš kalno tau sakau. Ktk. Prižadėjo iš kalno sumokėti. Sdb. Jau pusę pinigų iš kalno paėmė. Dgl. Sumokėk iš kalno, tai tada gausi. Pl. Pinigus iš kalno sumokėjau. VnlP 303), iš karto „najednou, náhle“ (Jei arklys iš karto gerai nepajėma, tai paskui sunku beprisivyt. Ds. Ben po dešimtį gabanų iš karto (žirnių) žardan paduoda. Sl. Čia iš karto pamačiau, kad buvau teisingai nujautęs. BltšR 43), „zpočátku“ (Iš karto jis net nemokėjo paklausti brolio, nusakyti tiksliai, kas jam rūpi. GGuzKIT 784), iš laiko „předem“ (Iš laiko šluoturbių pasirūpinau. Krtn. Iš laiko pasidaryk, tai paskiau nereiks. Gž), „předčasně, příliš brzy“ (Kas iš laiko džiaugias, tas pas- 15 bude plakat. Jnš), iš lauko „zvenku“ (Dům je zvenčí obložen prkny. Llkž), iš matymo „podle vzhledu“ (Znám ho od vidění. Alk), iš mažumo „od malička“ (Už od malička byl takový bledý. Jnšk), iš oro „na povrchu, na pohled, zvenčí“ (Zvenku není nic vidět (zda je těhotná, nebo ne). Rgv. U dalších dveří se zvenčí stále ještě vedly hádky. VnIP 144), iš ryto „ráno“ Llkž, iš vakaro „večer“ (Margis večer štěká a jinak v noci spí. Pc). kmen ia: iš arčio (:artis, arčio „blízkost“ SD 15, Srv, Skr) „zblízka“ (Zblízka střílel na zajíce, a přesto nezasáhl. Prng), iš kelio „z cesty, nevhod“ (On mi překáží. Kdn. Rozmyslel si to, bylo to velmi nevhod, a už nejel. Ds), iš prieko „předem“ (Platí předem. Sv), iš rudenio „na podzim“ (Mrazy na podzim poškodily osení. Jnšk), iš sykio „najednou“ Sd, „zpočátku“ (Měl to tak říct hned na začátku. Llkž), iš tolio „zdaleka, zdaleka“ (Je ten host zdaleka? Grž. Oheň je vidět zdaleka. OsG. A přijel zdaleka mládenec. RD 119), iš nejūčio „nečekaně“ (Přepadl zajíčka znenadání a roztrhal ho. Užv), iš paskubio „narychlo, ve spěchu“ (Ve spěchu se spletl. ps.). kmen o: iš didumos „povrchně, trochu“ (Všechna jablka nesklidíme, jen ta největší. Lš), iš galvos „zpaměti“ (Je třeba umět celou knihu zpaměti? Ds. Oni se učili posvátným naukám jen zpaměti. Dn), iš mažienos „od malička“ (Od malička si nohy zvykly na strniště. Pls. Od malička už je jeho povaha taková. Rod), iš tiesos „opravdu, skutečně“ R 155, K (Vskutku vám pravím. BP I 15. Vskutku byste se radovali, DP 12. Vskutku zemřel. DP 459), iš paskos (iš paskos Kp) „v patách, za ním, vzadu“ (Jel jsem první a on za mnou. Ll. Šla za ním. Grž. A matka přišla za ní. Pc. Podívej se, třeba někdo jede za námi. Lkv. — Je to ještě daleko k Sabaliově pile? — zeptal se Mykolas člověka, který se shrbený a udýchaný lopotil vzadu a tlačil naložený povoz s kládou a pořád pobízel svého koně. VnIP 94. — Tui, tui! Ulū-liū-liū! — křičely děti, běžely za ním a snažily se jedna druhou předběhnout. BltšR 186. Jen nebýt stranou, jen nezůstat pozadu! GGuzKĮt 674), iš pažiūros „na pohled“ (Na pohled krásný kůň. Llkž). kmen io: iš apačios „od země, zdola“ (Podej to zdola, a nebude třeba lézt přes klády. Vad), „z hlubin samotných pracujících lidí, ze strany širokých mas“ (Rozvíjet sebekritiku a zejména kritiku zdola. tsp), iš po apačios „od země, zdola“ (Teď mlátíme zdola (samé spodní části obilí). Jnšk), iš eilios „popořadě, postupně“ rš, iš mažumenios „od malička“ TZ VII 321, iš nežinios „z nevědomosti“ XVI. stol. rš, XIX. stol. rš, iš pradžios „zpočátku, nejprve; najednou“; iš priešcios „předem, zepředu“ (Chalupa je zepředu pěkně upravená. Knv), iš valios Vs, Mrs, Vj, Ds „pomalu, zvolna, pozvolna“ (Jdi pomalu, ať se neunavíš. Alk. Všechno dělá pomalu. Lš. Při vláčení nežeň koně příliš rychle, ať jdou pomalu. Kps. Pomalu, koně. Ūd. Přes most je třeba jet pomalu. Lp), „z vlastní vůle“ (Vrátila bych se, už bych se vrátila zpět k tatínkovi, jehož dům jsem z vlastní vůle opustila. (d.) Plv). 16 kmen ė: iš atidės „pozorně“ (Začněte pozorně přemýšlet a uvidíte, že je to tak. rš), iš mažatuvės „od malička“ Grž, iš maženėlės „t. p.“ J, iš mažentės „t. p.“ Ut, iš mažienėlės „t. p.“ (Od malička je tak těžce vychovávali. Brt), iš mažystės „t. p.“ Als, iš mažumėlės „t. p.“ (Od malička bez maminky si zvykli snášet velké trápení. (d.) Ds), iš mažumės „t. p.“ Šd, Slap, Srv, Kdn, Grž, Svn, Žž, Ktv, Mrs (Od malička byla krásnější, teď kdovíproč zchátrala. Slm), iš mažuntėlės „t. p.“ Prng, iš mažuntės „t. p.“ Vj, iš mažuonėnės „t. p.“ Ds, iš mažūomės Grž (iš mažùomės Ad) „t. p.“, iš mažūminės „t. p.“ Dglš, iš mažuotės „t. p.“ (Už od malička tak mluví (šišlá). Slk), iš pusės „dělit se napůl o výnos“ Kp (Všechno budeme dělat napůl. Kbr. Tehdy myš a vrabec zaseli pšenici napůl. (ps.) rš. Budou-li peníze napůl, řeknu, kde jsou schované. Ml), iš teisybės „opravdu“ (— Tak to je opravdu — Palionisi, nemluvil bys tak, kdybys tak nemluvil z cesty! GGuzKlt 411), iš valės „dobrovolně, z vlastní vůle“ Ž., iš nevalės „nedobrovolně, ne z vlastní vůle“ ib. kmen į: iš akies „od oka, přibližně“ (Střílí od oka. Grž. Podíval se na nohu a od oka jí ušil střevíčky. Tvrč), iš arties (: artīs, -ies K) „zblízka, z bezprostřední blízkosti“, iš ausies „bez not, podle sluchu“ (Zpívá podle sluchu. Jb), iš dalies „ne zcela“ (To dokazují zčásti i uvedené příklady. Jb. Zčásti je to pravda, zčásti ne. Grg. Zčásti jsou sedláci, zčásti rybáři. K II 226. Nu, i já s vámi zčásti, s výhradami, souhlasím. VnlP 212. Nyní toto utrpení zčásti zakusil sám. ib 358), iš pat mažintės „od malička“ Slk, iš mažunties „od malička“ Lkm, Tvr, iš peties „usilovně, horlivě“ (Všichni se postavili a usilovně sekali žito. Grž. Pěstitelé cukrové řepy se pořádně činili. tsp. A tak, třebaže si jen odplivovali, vylévali si zlost opravdu usilovně a s nataženou dlaní zkoušeli, zda vítr nefouká směrem ke kerdžiovi. BltšR 49), iš šalies „zvenčí, z boku, od jiných“ (Vždyť to slyšíme zvenčí, že se mu všichni smějí. Slnt. Tak to vypadá jen při pohledu zvenčí. VnlP 23), „stranou, na stranu“ (Křivá kráva vystrkuje nohu do strany. ž.), iš pašalies „z boku, zvenčí, nepřímo“ (Mluví nepřímo. Lp. Dívat se z boku. Gs). kmen u: iš vidaus „uvnitř, z vnitřní strany“ (Ty velké budovy vypadaly zevnitř ještě ponuřeji. VnlP 6. Když dýchal, zdálo se, jako by mu rozžhaveným železem pálili hruď zevnitř. ib 393), iš viršaus „zvenčí, shora“ (Zub byl shora dutý. Llkž. Shora vypadají bagry malé jako krabičky na peří. rš), iš paskaus „vzadu, za ním, v patách“ (Táhli se za nimi jako ocas. Žg). Souhláskový kmen: iš mažens „od útlého věku“ (Už od malička byl takový protiva. Jrk. Takový byl už od malička. Jb. Už od malička je taková příliš umíněná. Jrb. Už od malička mi blesky vyrývaly do srdce bolesti. LGR I 137), iš mažumens „t. p.“ (Od malička byli rozmazlováni. Lnkv). Je samozřejmé, že ne všechny uvedené konstrukce předložky iš a genitivu podstatného jména jsou adverbializovány ve stejné míře. Stupeň jejich adverbializace se určuje obzvlášť obtížně proto, že téměř u všech těchto konstrukcí je jejich řídícím členem — podstatným jménem (s možnou výjimkou pouze toho 2. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida 17 zezadu, zvenčí, zezadu, zmenšena) užívají se také všechny ostatní pády, pravda, ne se stejnou intenzitou. Kromě toho většinu těchto základních složek zatěžuje alespoň částečně objektový význam, který je pro genitiv tak typický a který jej právě brzdí v adverbializaci. Avšak adverbiální funkce a výše zmíněné rysy lexikálního významu základní složky, úzká souvislost jí označovaného pojmu s zobecněnými významy způsobu, času a místa-prostoru, oslabují objektový význam genitivu a v tomto případě jej spolu s předložkou přiklánějí ke kategorii příslovcí. Nejčastější významy takto vzniklých příslovcí jsou časový, místní-prostorový a způsobový. Jiné významy (např. příčiny, účelu) se téměř nevyskytují. Analogické útvary se zde rovněž téměř nevyskytují. To znamená, že uvedené příklady jsou vesměs přímo ustálené nebo ustalující se konstrukce předložky z a genitivu podstatného jména. Jestliže se vedle nejobvyklejšího příslovce zmenšena (alespoň podle údajů, které mám k dispozici) v jazyce užívá více než 20 variant téhož kořene se stejným či poněkud odlišným významem, lze tuto okolnost vysvětlit nejen nářeční rozrůzněností, ale často také ohledy na jazykový styl a jeho rytmus (srov. emocionální řeč, jazyk písní a řeč bez emocionálního zabarvení). b) Předložka z a genitiv přídavného jména kmen a: z ańksto „předem, dříve“ Krtn, Dkš (Z ańksto nic nevím. Ds. Oznámím ti to předem. Dkš. Kdybych byl předem věděl, že budu očekáván. Sd. Zaplatil předem za celý měsíc. GGuzKlt 661. Spěchal nakoupit předem. VnlP 142), z aukšto „povýšeně, pohrdavě“ (Buozė se dívá na sedláka svrchu. Jrb. Proč jste až dosud hleděli na naši práci svrchu? Kd), „předem, dříve“ Jb, Skr, z arto „zblízka, přímo odtud“ Š, Pl, z dyko „nemaje co dělat“ Ds (Děti nevěděly, co dělat, protože neměly co na práci. Slm), z jauno „od mládí“ (Od mládí jsem to nedělal. Ldv), ne z gero „nutně, v krajní nouzi“ (Ten zub mu vytáhli z nouze. Pc. Samozřejmě, že to tak udělali z nouze. Jb), z lengvo (z lengvo DP 254) „zlehka“ Er, Rgv, Sd, Lp, SD 272 (Zlehka tam také dojdeme, než se setmí. Šlap. Obě je také přinesly zlehka. Pl. Jdi zlehka a neunavíš se. Kps. Pracují zlehka. Jb), z lėno „pomalu, zvolna“ Grž, Ps (Když fouká zlehka, (píšťala) vydává hluboký tón. LT II 107), z lėto „tamtéž“ DZ (Mluví pomalu. Jb. Pomalu vstal od stolu. rš. Pomalu pronesl slovo za slovem. GGuzKlt 383. Šly pomalu, těsně vedle sebe. ib 161), z lietuviško „užívaje nových slov, nenářečně“ (Mluví z lietuviško. Vb), z mažo „od útlého věku“ (Od mala se mu nechtělo učit. Pc. Od mala jsem byl nemocný. Ll. A děti… je táhnou do krčmy, aby i je hned od mala naučili chlastat. Dn), z pilno „plně, úplně“ (Vrať mu, co mu náleží, opravdu a úplně. Gs), z resvo „pomalu“ (Pracuje si tam pomalu, bez spěchu. Ktk), z réto „ne rychle, ne často, pomalu, zvolna“ Mrk, Krtv, Skp, Slm (Náš otec vždycky mluví pomalu. Knv. Mluví tak pomalu, protože koktá. Jnšk. Jde a jí pomalu ib. Proč pracuješ tak pomalu? Ut. Náš dědoušek ještě chodí, ale velmi pomalu. Šš. Začal mluvit zástupce z Kaunasu a slova pronášel pomalu. G.GuzKIt 312), 18 spěchá. Jnšk. Jde pomalu, jí pomalu ib. Proč tak pomalu pracuješ? Ut. Náš děda ještě chodí, ale velmi pomalu. Šš. Začal mluvit zástupce z Kaunasu a slova předkládal pomalu. G.GuzKIt 312), zřídka „tamtéž“ S, odedávna „od dávných dob“ (Už odedávna zde žije. Btr. Panství Šventarėtis se odedávna soudilo s rolníky kvůli společným pastvinám – služebnostem. VnlP 15. Tomuto bažinatému a nepříjemnému místu se lidé odedávna vyhýbali. GGuzKIt 87. To plemeno je zlé — odedávna žije jen z loupeží. LGR II 58), doopravdy „skutečně“ R 354, potichoučku „zlehka, zcela tiše, pozvolna“ (Jde potichoučku. Ds), potichu „tamtéž“ TDr IV 226, potichu „tamtéž“ Glv, Šd, Kps, Ds, Vj (Nepřijel jsem unavený, vidíš, šel jsem potichu. Ktk. Mluvil potichu, potichu, ale pak se rozvášnil. Šv. Sotva je to vidět — voda teče potichu. Ds. Půjdu potichu, tak se neunavím. Lkm. Řeka teče tak tiše, že by člověk řekl, že stojí. Trgn. Tvůj tchán jezdí vždycky potichu. Bgs. Potichu, můj synku! On), opravdu „skutečně, doopravdy“ Krtn, Lkv, Šd (Říkáš to opravdu? Ds. Několik jich to opravdu opraví. Slnt), tiše „potichu, zticha“ Šd, zdaleka (z tytólo Nč) „zdaleka“ (Zdaleka nedá ani mluvit. Vlk. Vyhýbá se tomu, aby mě potkal, už zdaleka. Nč), zdaleka „tamtéž“ (Ach, přijel zdaleka mládenec a začal žádat od otce dceru. Lp), zdálky „zdaleka“ Krtn, Ps, Ds, Lš, Dkš (Světla v dálce jsou vidět zdálky. Vrb. — Je to zdaleka? — Je to zdaleka, synu jetele. Srv. Je mi příbuzný zdaleka. Švnč. Jste původem zdaleka? Kv. Na kursy přijeli i lidé zdaleka. Jnšk), „oklikou, opatrně“ (Mluvím oklikou, obcházím to. R 47. Začne mluvit oklikou; povídá, že přijeli smlouvat o husy. Up. Někteří se nebáli učit se psát u Didžkuse, ale Stočkové, ti vždycky jen zpovzdálí, jen zpovzdálí… GGuzKIt 387. Začni oklikou: nejdřív si postěžuj na stáří a neduhy. VnlP 316), „vůbec, naprosto“ Alv (Vůbec nechce březí klisnu. Alv), „velmi“ (Už se mě velmi bojí. Skr), ani zdaleka „vůbec, naprosto“ (S takovým vozem vůbec neodjedeš. Šts. Letošní sklizeň žita nebude ani zdaleka taková. prš. Ani zdaleka z toho nic nebude (nesouhlasím). Rs), náhle „prudce, znenadání“ (Kdyby kočka náhle popadla ježka za čumák, možná by ho dostala. Pc. Všichni rychle vstávejte. Str), nedaleko „kousek odtud“ (— Je to zdaleka? — Nedaleko, hned za jezerem. Lnk), zvolna „pomalu, postupně“ Ps, R, Ndž (My jsme běželi, a vy jste šli zvolna. Skr. Tak jsme se zvolna dohodli. Škn. Ornici lze prohloubit jen během několika let, zvolna, aby se neobrátila jílovitá půda. Kl. Černé lodě u nábřeží se zvolna pohnuly. VnclR 131), zvolna „tamtéž“ Grž, pomalu „zvolna“ (Nejprve jsme začali mluvit pomalu. rš), zamračeně „zpod obočí“ rš, potichu „potichu“ (Připlížil se potichu. Gl. Jdi potichu, ať ho nevzbudíš. Lš. Mluví velmi potichu. ib), zpovzdálí (z patólo) „zdálky; oklikou, opatrně; ze zálohy“ (Dívá se na mě zpovzdálí. Lp. Neptej se přímo, ale oklikou — a dozvíš se, kde bydlí. Dkš. Psi na mě zaútočili ze zálohy. Klvr). kmen ia: z didžio „s pocitem vlastní důležitosti, pyšně“ Jrb. (Dívá se z patra na své někdejší přátele. Šš. Vždycky chodí pyšně. Alk), „povrchně, trochu“ (Jen trochu otrhej listy zelí. Knv), z lengvėlio „zlehka, pomalu“ (Piš zlehka, ať to nerozmažeš. 2* 19 Slm. Naděláme si to zlehka. Sld), od začátku (od začátku DP 161) „znovu, nově, opakovaně“ (Kdybys to udělal znovu, bylo by to vůbec nejlepší. Trgn. Přece jen, dalo by se to znovu zvážit? VnlP 20), zlehýnka „potichoučku, pomalu“ Grv, zlehýnka „t. p.“ (Jděte potichoučku, ať se dítě neprobudí. Ds. Potichoučku, potichoučku, aby nás neslyšel. ib. Potichoučku si tam dojdeš, nikdo tě přece nežene. Skdt. Vdova chodila pomalu a potichoučku budila děti. LTR, Brš), zdaleka „v žádném případě, za nic na světě“ (Chtěl jsem si koupit, ale on mi to zdaleka neprodá, a dost. Vik), z posledních sil „ze všech sil, co může“ (Ze všech sil se snaží, aby mu pomohl. Skd). kmen o: z rychlé „rychle, spěchaje“ (Pracoval jsem rychle. Lkv), zešikma „šikmo“ (Ale i starý raketýr se díval kdovíproč zešikma. LzP. A Stasiukas Milašiukas se na mě podíval zešikma a sluší mu to. ŽR I 33), ze skutečné „ve skutečnosti“ (Co se mě týče, zařiď se, ale ve skutečnosti se dívej na stáří. ŽR I 171), z poslední „z posledních sil, ze všech sil“ (Budu pracovat ze všech sil, jen abych se dostal z dluhů. Gs. Brání se ze všech sil. Jb). kmen io: z nové „znovu“ (Začněme znovu. Skd), z včerejší „ze včerejška“ (Prádlo je stále mokré od včerejška. Pc), z poslední „zezadu“ (Krkavec pořád nadává, pořád poskakuje a zaostává vzadu. rš). kmen ė: zprava, zleva (ze strany sc) (Já si sednu zprava a ty zleva. Jnšk), z poslední Llkž (z poslední) „ze všech sil“ (Dítě se učí ze všech sil. Kair. Celý svět se ze všech sil hýbe, a vy se potulujete po trzích. ŽR I 88). Zájmenná adjektiva: ze živé „vážně, důkladně“ (Ne ledabyle, ale důkladně hledá, kdo je vinen. J), z rychlé „spěchaje, ve spěchu“ (Ve spěchu jsem zapomněl zavřít dveře. Slm. Ve spěchu zapomněl i rukavice. Sdk. Běžel jsem ve spěchu a zapomněl. Lk), z čisté „opravdu, pravdivě“ (Všechno vyprávěl pravdivě. Skr), z řídké „pomalu“ (Jiný, i když pracuje pomalu, udělá všechno. Trgn), ze smagiosios „rychle a svižně“ (Jak běžel rychle a narazil. Ds), ze ščirosios, sl. „ze všech sil“ (Pracujeme ze všech sil. Pg), z poslední „ze všech sil, jak jen může“ rš., z posledniošios „t. p.“ (Pracuje ze všech sil. Lkv. Otec se ze všech sil namáhá až do krajnosti. Rs), z poslediniosios „t. p.“ (Dělá to ze všech sil, jen aby se zavděčil. Gs). Uvedené příklady ukazují, že konstrukce předložky iš a genitivu adjektiva se většinou adverbializují a užívají se ve významu příslovečného určení způsobu. Z adverbializovaných konstrukcí tohoto typu tedy máme nejvíce příslovcí způsobu, podstatně méně příslovcí místa a času. Užívají-li se tyto konstrukce ve významu jiných příslovečných určení, k adverbializaci vůbec nesměřují. Pro příslovce tohoto typu je charakteristické, že jejich adjektivní složky zároveň do jisté míry substantivizovaly. Tato substantivizace adjektivních složek zřejmě probíhá současně s procesem jejich adverbializace, který 20 se jeví jako živější a zastírá nejen jejich započínající substantivizaci, ale oslabuje i samotný adjektivní význam. Tím se celá konstrukce adverbializuje. Je třeba říci, že adverbializace těchto konstrukcí bývá výraznějšího stupně než adverbializace konstrukcí s předložkou iš a genitivem substantiva. c) Předložka iš a genitiv číslovky, zájmena či příčestí Konstrukcí tohoto složení, které se adverbializovaly, máme velmi málo. Jako druhý člen se zde častěji vyskytují pouze genitivy číslovek vienas, pirmas, zájmena visas, -a, tvar zvratného zájmena savęs a občas genitiv některého substantivizovaného příčestí, např.: iš vieno „společně, pospolu“ (Tik reikia dirbti, visiems eiti iš vieno. Jb. Mes daug galėtume nuveikt iš vieno. Kd), „nepřetržitě, ustavičně, bez přestání“ (Patrankos iš vieno šveičia. Alv. Tenai jau iš vieno — ir gula ir kelia jis tenai. Jnšk. Iš vieno reikia ir reikia. Lš. Iš vieno tik kuliam ir kuliam. Lp. Iš vieno apsiniaukę — lis. Er), iš pirmo „nejprve, zpočátku“ NdŽ, iš viso „celkem“ (Nebesuskaitau, kiek čia tų vaikų iš viso. Vb. Kiek iš viso medžių nupiovė? Ds. Iš viso tik vos gals tvoros pasiliek[i]. Dn. Jis stebėjosi, kad ir iš viso nedaug prisirinko, ir salė buvo toli gražu nepilna. VnlP 145), „vůbec“ (Ar iš viso ataduodi? Trgn. Nesūlyk man, nenoriu: aš iš viso pomidorų nevalgau. Kps. Aš iš viso nežinau. Ds), „obecně“ (Aš iš viso nelabai mokėjau pasakų. Dglš), iš visos „na celý den“ (Išginus bandą iš visos, praalkstas. Šts)³, iš savęs „samo od sebe, sám“ (Tai iš savęs auga. KB I 48. Iš savęs išmoko. Likž), iš neviltosios „neočekávaně“ (Kad ir parašau, tai ben kelintuose metuose, visai iš neviltosios. Bg), iš dėto „hned vedle“ (Gali girdėt kaip iš dėto. Prk). U některých zde zmíněných konstrukcí předložky iš a genitivu někdy odpadá koncovka; vznikají tak zkrácené podoby, které se ze všech adverbializovaných konstrukcí předložky iš a genitivu vyznačují nejvyšším stupněm adverbiality, neboť zde nejen vybledl samotný pádový význam, ale odpadl také jeho formální ukazatel — koncovka. V důsledku odpadnutí koncovky má předložka iš nejčastěji sklon splývat s hlavním členem. Graficky to vyznačujeme tak, že takto zkrácená příslovce píšeme jako jedno slovo, zejména v případech, kdy se tyto hlavní členy ve zkrácené podobě bez předložek v jazyce neužívají⁴, např.: iškart< iš karto (Jis iškart tris antis nuėmė (nušovė). Lš), iššyk< iš šykio (Iššyk pataikė. Dkš), išvidur< iš vidurio (Buvo... padalytas ir išblaškytas išvidur (iš vidaus). brš), išpalengvėl< iš palengvėlio (Padės mums išpalengvėl išpirkti. rš), išpavirš< iš paviršiaus 3 Někdy předložka iš zcela splývá s jinou předložkou a zájmenným členem s původní koncovkou, srov.: neisišenėko „není snadné“ (Regis, kas čia, o dėto geras grėblys neiššenėko padirbti. Trgn.) 4 Upřímně řečeno, v tomto případě nebylo v litevském pravopisu dosaženo žádné přísné důslednosti. 21 „povrchně, špatně“ (Darbą išpavirš atliko. Llkž), išvien< iš vieno (Lietuvos darbininkai ėjo išvien su bolševikų partija. tsp. Jis išvien dirba ir dirba. Snt. Bruknės išvien raudonuoja. Skr). Jak již bylo uvedeno, genitiv s jinými předložkami se adverbializuje mnohem méně často. ant: ant galo „konečně“ Rgv, Sd (srov. frazeologické spojení ant galo pagalės „tamtéž“: Ant galo pagalės jie pripažino, kad mano teisybė. Pc), ant būrio „občas“ (Ant būrio man šilta pasidaro, ant būrio šalta. Šd), ant abejo[s] „váhavě, váhaje“ (Dirbsiu ir tiek ant abejo[s]. Grž), ant nuomonės „jak uznáš za vhodné, jak usoudíš“ (Eik ant nuomonės ir rasi. Erž), ant lygasties „nerozhodně“ (Pasidalinom ant lygasties — nebus skriaudos nei vienam, nei kitam. Ktk), ant greito „narychlo“ (Padaryk ką ant greito užkąst. Vs), ant greitos „tamtéž“ (Ant greitos gana guviai pasisuvau. J), ant roplos „plazením“ (Jonas ant roplos beveiziant smunka po lova. ŽR I 333), ant tuščios „nalačno“ (Per kiaurą naktaitę ant tuščios. ib 265), ant greitosios „narychlo, rychle“ Lkm, Rgv (Kur čia ant greitosios tą vandenį išpilt? Pc), ant smagiosios „velmi hlasitě“ (Kai suriks ant smagiosios, tai tik neparvirtau — taip persigandau. Ds), ant skardžiosios „tamtéž“ (Nešūkauk ant skardžiosios — visi jau miega. Dbk), ant vieno „navzdory všemu“ rš. Srov. zkrácené příslovce antvien „tamtéž“ (Tai drąsuolis — antvien eina. Gs. Kai įvyksta jis, tai jau antvien eina. Brt)⁵. Je třeba poznamenat, že užívání právě zmíněných příslovcí není ve spisovném jazyce intenzivní. Používají se spíše v lidové hovorové řeči. V některých případech lze pro litevská příslovce tohoto typu snadno najít ekvivalenty ve slovanských jazycích (srov. rus. накорец|ant galo, на- тощак|ant tuščios, наскоро|ant greitos), a proto je zcela možné, že vznik některých příslovcí tohoto typu v litevštině byl podmíněn vlivem slovanských jazyků. bė: be galo „nesmírně, mimořádně, velmi“ (Lietuvių tauta be galo dėkinga Komunistų partijai už naują, šviesų gyvenimą. tsp), be galo ir be krašto „tamtéž“ (Ji žino, po širdim nauja gyvybė bręsta — Laininga ji be galo ir be krašto. TTSon 29), be galo, be krašto „tamtéž“ (Be galo, be krašto daug turėtų susikrovę. Bien), be laiko „předčasně, bez čekání na správný čas, předem“ (Be laiko mirė, be laiko rugius suvežė. Jb. Be laiko strypinių neišlaidyk (iš anksto nesididžiuk). VP 9. Šiandien tai be laiko sutems. Pc), be reikalo „zbytečně“ (Be reikalo taip greitai ėmė pakuotis. VnIP 430. Gerai, kad jam neužminė be reikalo. Jnšk. Nebereikalo ši vieta vadinasi Perualka. rš. Srov. však i takové vyjádření: Be reikalo mes nepardavėm tos karvės (znamená: měli jsme ji prodat, bylo namístě ji prodat) Grg), be stabo „neustále, bez přestání, nepřetržitě“ (Be stabo lyja. Rm), be pérstojo „tamtéž“ Llkž, Ktk, be pérstolio „tamtéž“ (Be pérstolio dirba. Grž), be pértrūkio „tamtéž“ (Be pértrūkio lyja. Llkž). Srov. benedaugio „téměř, 5 Ve východoaukštaitských nářečích se místo spisovné předložky ant užívá in, jinde an. 22 arti“ (Arti, benedaugio trys mylios. Rdm), be dienos „velmi brzy“ (Paskėlė be dienos. OG 434), be reikõs „bez důvodu“ (Be reikõs širdijatės (pykstatės). Bien), be atvangos „nepřetržitě, bez přestání“ (Jis dirba be atvangos. Jb), be žinios „velmi“ (Per kiek metų priviso tų kiaulių be žinios daug. D), be paliovos „nepřetržitě, bez přestání“ (Dangus užgriozdintas storais debesimis, be paliovos varvinančiais ledinį lietų. BltšR 29), be pérstojos „tamtéž“ (Kada gi bus galas tam lietui — lyja ir lyja be pérstojos. Ktk. Čia pat plg. žemaičių ba parstojõs „tamtéž“ Lkv), be pérstogės „tamtéž“ (Lyja be perstogės. Llkž), be skaičiaus „velmi“ (Be skaičiaus daug buvo žmonių. Rm), be skyriaus „bez rozlišování, bez rozlišování“ BsP II 26, be vieno, be vienojo „všechny, bez výjimky“ (Lapė išpiovė žąsičius be vieno. Grg. Igulė (igula) dajutusi mažą galę neprieteliaus te esant, užpuolusi be vienojo nukavo. D). ik(i): ik valios „dostatečně, dost“ (Ir jam gana, ir tėvam ik valios. VnIP 31. Kartą taip ir rado Pranciškų negyvą, iki valios prisišutunusį pirtyje. CvR VI 31), iki valės „tamtéž“ (Sieno prisišienaujam iki valės. Rm). lig(i): lig laiko „dočasně, nakrátko“ (Lig laiko tu čia taip dūksti. Ds. Lig laiko puodas vandenį neša. Vg), ligi nãgo „celý, úplně“ (Sušlapau ligi nago. Llkž), ligi valios „dostatečně, dost“ (Ligi valios prisiklausė. rš. Dabar tai jau ligi valios prisipirkau duonos. Grž), lig senės „až do stáří“ (Nuog mažens mokinas ir mokinas lig senės. Pls), lig valės „dostatečně, dost“ StrR 105, ligi paskutinio „celý, úplně“ rš. nuo: nuo daikto „celý čas; neustále; v řadě“ (Kaip tik žmogus nuo daikto bamba, niekas ano plepalo ir neklauso. Užv. Šią naktį nuo daikto tris sykius girdėjau perkūną trenkiant. Plt. Višta ded du dieni nuo daikto. Sts. Nuo daikto imk, neskyr(i)ok. Slnt. Malką imkite nuo daikto, nelipkit ant viršaus. Prk. Kask bulves nuo daikto, nebegiok! Sts. Eina ir eina žmonės nuo daikto. Vvr. Vieškelis apsodintas gluosniais nuo daikto. Jnšk. Ne nuo daikto turime dieną, ne nuo daikto teipogi ir naktį. brš), nuo tolo „zdaleka“ (Nuo tolo rugiai balti. LnkV. Jau nuo tolo vaikas išbėgo pasitikt tėvo. Ds. Nuo tolo žiūri, kaip gardžiai valgo, ir seilės varvina. Grž), nuo tamsõs „brzy“ (Nuo tamsõs atsikėliau. Llkž), nuo vietos „celý, postupně za sebou“ (Tris dienas nuo vietos švesdavo. Kdn), nuo mažumės „od dětství“ Plk, nuo jaunumės „od mladých let“ Bsg, nuo jaunumėlės „tamtéž“ Gs, nuo maženėlės (Nuo maženėlės be motinėlės. Alk. Dirbau nuo maženėlės, nuo jaunumėlės. Gs), nuo mažumės „od útlého věku“ Vs, Srv, Šlap, Alv, Ig, nuo mažiuomenės „tamtéž“ Ad, Švnč, nuo mažuomės „tamtéž“ Ps, nuo akies „od oka, přibližně“ Llkž, nuo mažuntės „od útlého věku“ Aln, nuo arto (: ar̃tas, -à) „zblízka“ (Iš tolo ir nuo arto keliauja. brš), nuo réto „zřídka“ (Kalba labai nuo réto. Lg), nuo seno „odedávna“ rš, nuo mažo „od dětství“ (Mūsų vaikai nuo mažo prie darbo pripratę. Ll). põ: po laiko „pozdě“ Llkž (Jau po laiko — iš numirusių nebeprikelsi. Plt. Po laiko grybai rauti, kad nebedygsta. Dr). Srov. nepoilgo Kt, nepoilgio rš, NdŽ „brzy, hned, zanedlouho“. 23 prie: prie daikto „na jednom místě, společně“ (Siemet daržus turėsime prie daikto. Šlap. Dirbkim visi prie daikto, ir gana. Sk.). už: už šviesos „za světla, ještě před setměním“ (Dar kur už šviesos metėm arę. Knv. Už šviesos iš medžio (iš miško) neparveši daržtes nei vieno pagalio. ib). Srov. neužilgo „brzy“ Dkš, Pc (Neužilgo atėjo ir žuvusiojo tėvai. VnlP 276). Je zřejmé, že ani zde uvedené předložkové a genitivní konstrukce nejsou ve stejné míře a stejné výraznosti ustálené a adverbializované. Za hlavní příčinu jejich ustalování a adverbializace je třeba považovat rovněž samotné příslovečné užití. V jazyce však máme mnoho jiných předložkových a genitivních konstrukcí, které ve větě vyjadřují místní, časové, způsobové, příčinné a jiné okolnosti (srov. ant stogo, iš nusiminimo, iš širdies, iš džiaugsmo, be triukšmo, iki nakties, iki pašario, nuo kalno, po valandos, prie vieškelio atd.), avšak ty nevykazují sklon k ustalování a adverbializaci. Jejich substantivní složky vnímáme jako zcela zřejmé genitivy, vedle nichž lze užívat různá rozvití, aniž by se změnil lexikální význam základní složky; pouze se ještě více zdůrazní sama gramatická pádová funkce (srov. ant skardinio stogo, iš didelio nusiminimo, iš visos širdies atd.). Z toho plyne, že samotná příslovečná funkce ještě nemění všechny předložkové konstrukce v příslovce. Pro ustalování a adverbializaci těchto konstrukcí má velký význam, jak již bylo uvedeno, lexikální význam jejich základní složky: větší obecnost, abstraktnost, někdy i metaforičnost tohoto významu usnadňuje a urychluje samotný proces adverbializace. Je třeba zde zdůraznit i intenzitu užívání předložkové konstrukce, která má rovněž význam v procesu adverbializace. Druhé složky — genitivy — některých výše uvedených adverbializovaných či adverbializujících se předložkových konstrukcí se v jazyce užívají velmi intenzivně. Vezměme příslovce z mažens, nuo mažens, iš mažuties, nuo mažuties a všechny jejich další varianty. Mezi touto rozmanitostí vyniká značný počet příslovcí, jejichž druhé složky jsou v jazyce známy pouze v ustáleném genitivním tvaru. Například v jazyce již nemáme tvar *mažuo. Z něj se zachoval pouze genitiv mažens, a to nikoli samostatně, nýbrž ve spojení iš mažens. I druhé složky dalších četných variant tohoto příslovce se užívají intenzivně především v genitivním tvaru (spolu s předložkami iš, nuo). Intenzivní užívání předložkové konstrukce tedy způsobuje a urychluje její ustalování, a tím i adverbializaci. V takto adverbializující se konstrukci dochází k sémantické změně, konstrukce se svým způsobem lexicalizuje a získává význam jakoby jediného slova. Odtud je zřejmé, proč v plně adverbializované předložkové konstrukci nelze mezi předložku a genitiv vložit žádný přívlastek, aniž by se narušil či změnil význam příslovce. Není-li předložková konstrukce ještě plně adverbializovaná, je přívlastek někdy možný a užívá se, avšak omezeně. Například bychom mohli říci a říkáme: be jokio reikalo, be jokios reikės, be jokios perstogės, anebo někdy vkládáme částici pat: nuo pat mažumėlės, nuo pat jaunumės, nuo pat mažumės. Avšak 24 jasně vidíme, že užívání přívlastků je zde velmi omezené. To ukazuje na ustrnutí těchto konstrukcí. Protože proces ustrnutí a adverbializace předložkových konstrukcí (stejně jako pádových) probíhá neustále a trvá velmi dlouhou dobu přímo v živém hovorovém jazyce, není pro nás jednoduše možné zachytit a datovat okamžiky, od kterých se právě konkrétní pád s předložkou stává příslovcem. Pozorujeme-li současný jazyk a poměrně nedávnou spisovnou tradici trvající několik století, můžeme vyvozovat závěry pouze z konkrétních jazykových faktů — ze samotných výsledků adverbializace. Je samozřejmé, že při pozorování a zkoumání samotného procesu adverbializace předložkových (stejně jako všech pádových) konstrukcí se vždy setkáváme s přechodnými případy, které často nelze vůbec oddělit od případů úplné adverbializace. Proto se nepochybně i mezi dosud uvedenými příklady vyskytují takové přechodné případy. Adverbializaci či alespoň počínající adverbializaci uvedených předložkových konstrukcí potvrzuje také skutečnost, že se jejich druhým členům někdy odlamuje koncovka, aniž se tím, jak již bylo zmíněno, mění příslovečný význam, srov. begàl<begàlo<be gãlo, berèik<bereikõs<be reikõs nebo berèikal<bereikalo<be reikalo. Samozřejmě, samotná přítomnost zkrácených podob vedle uvedených konstrukcí by ještě nemohla prokázat jejich příslovečný charakter, protože se mohou zkrátit a právě tímto zkrácením přejít v příslovce také běžná, dosud neadverbializovaná spojení předložky a genitivu, srov. nuopavãsar<nuo pavasario, nuotoláik<nuo to laiko, ik(i)tõlaik<ik(i)tõ laiko, ikšiõlaik< <ik šio laiko. Z toho vyplývá, že v litevštině vznikají zkrácená příslovce tohoto typu dvěma způsoby: a) zkrácením koncovek hlavních členů již adverbializovaných nebo adverbializujících se předložkových konstrukcí a b) odpadnutím koncovky hlavního členu předložkových konstrukcí, které dosud nebyly adverbializovány (někdy mají dokonce přívlastek). Aby byl obraz adverbializace genitivu v současné litevštině zřetelnější, je třeba zdůraznit také to, že tento pád velmi často tvoří člen adverbializovaných frazeologických spojení. Především je třeba uvést následující spojení tvořená nominativem podstatného jména, některou předložkou a genitivem téhož podstatného jména, např.: dienà iš diẽnos „každý den, neustále, průběžně“ (Tarybinė liaudis diena iš dienos mūsų valstybę, taikos tvirtovę, daro dar galingesnę. t. sp. Dienà iš diẽnos oras jau šiltesnis. Ds), grūdas iš grūdo „souvisle, všechna zrna“ (Dygsta kopūstai grūdas iš grūdo. Šts), kãrtas iš kãrto „čas od času“ (Kārtas iš kārto pašėrei, ir tee inie sau. Užv), rankà iš rañkos „hotově, ihned při platbě“ Gs, rýtas iš rýto „každé ráno“ Llkž, dienà nuo diẽnos „každý den“ rš, gãlas nuo gãlo „souvisle“ (Galas nuo galo skaitau laikraštį. Šts. Gãlas nuo gãlo apmesti laukai mėšlu. Šts), kãrtas nuo kãrto „čas od času, někdy“ (Ligonis kartas nuo karto ir pakliedėdavo. VnlP 395), kója nuo kójos „současně, společně“ (Advokatas... balsta ir raudonuoja, koja nuo kojos trypia. ŽR II 248), laĩkas nuo laĩko „občas“ (Laikas nuo laiko vienas kitam maloniai paveizi į akis. BlnR 38), dienà po diẽnos „každý den“ 25 ŽR II 119, kartas po karto „čas od času; postupně“ tsp, ŽR II 184, rytas po ryto „každé ráno; některého nejbližšího rána“ ŽR II 127, žingsnis po žingsnio „pomalu“ CvR VIII 47, žodis po žodžio (Žodis po žodžio, priekaištas po priekaišto, — dvarininkas pradėjo grūmoti. CvR VIII 190), diena už dienos „zakrátko“ (Dieną už dienos — jau ir darbininkas. Ds), koja už kojos „pomalu, zvolna“ (Ėjome koja už kojos. ŽR II 410) a tak dále. Všechna taková rčení jsou ustálená a nabyla příslovečného významu. Tento jejich význam se někdy zobecní natolik, že je obtížné jej vyjádřit jinými slovy. Příslovečný význam a tímto způsobem určité adverbializace však nenabývají pouze taková frazeologická rčení: existují i jiná spojení, v nichž je prvním členem předložka a za ní následuje genitiv s úplným či zkráceným přívlastkem, např.: be vieno galo „mimořádně“ (Be vieno galo mergaitė graži. Grg), be maža ko (>bemažko) „skoro, téměř“ (Be mažo ko pilnas sykėlis. Ds), iki amžių amžio „navždy“ BP II 151, iki gyvos galvos „po celý život“ CvR VIII 207, iki gyvo kaulo „velmi“ (Iki gyvo kaulo įkyrėjo. VnlP 68), iš dyko buvimo „z nedostatku jiné činnosti, z nudy“ (Iš dyko buvimo ragai užaugo. Rdm), iš gerojo gero „samo od sebe“ (Šitas ežeras iš gerojo gero atsirado. LŠ), iš geros valios „tamtéž“ (Iš geros valios pradėjo ranką gelti. Pc. Iš geros valios suka. Dkš), iš gražios valios „tamtéž“ (Akį iš gražios valios pradėjo skaudėti. Al), nuo vieno daikto „souvisle, neustále“ (Vaikas apdygo piktskauduliais nuo vieno daikto. Plt. Mažas vaikas reikalauja valgyti nuo vieno daikto. Mžk. Srov.: Nuo vien daikto kaip pradėjo, tai ir pabaigė siūti. Šauk), nuo paties kėlimo „velmi, mimořádně“ (Motina ta mitri nuo paties kėlmo. LlKž), nuo vien žodžio „jedním slovem“ (Nuo vien žodžio tariant. Šauk), prie gyvo kaklo „za žádných okolností“ (Prie gyvo kaklo su uksusu nenoriu košėros. Dr). Dále srov. přísudek ve větě Jau jis nuo pusantro velnio („docela, silně, pořádně“ špatný). Skr. Samostatně je třeba uvést taková příslovečná frazeologická spojení, jejichž součástí jsou genitivy zájmen s přídavnými jmény, příslovci a funkčními slovy, např.: viso gero „celkem“ (Kiek viso gero gauni pinigų? LlKž), viso labo „tamtéž“ (Viso labo esam penki. ib), tiek to „to nevadí, jak chceš“ DŽ, tiek to „tamtéž“ Ds, tiekai to „tamtéž“ ib (srov. tiekto-daug „tamtéž“ Trgn), nė iš šio, nė iš to „samo od sebe, bez příčiny, zbytečně“ rš, nei iš šio, nei iš to „tamtéž“ Lkm, kaip niekur nieko „jako by se nic nestalo“ VnlP 92 a tak dále. * * * Při přechodu k rozboru příslovcí s formanty -(i)o, -(i)os, -ės je třeba poznamenat, že v jazyce existuje mnoho takových ustálených podob, které by se na první pohled daly odvozovat od genitivu jednotného čísla, neboť jejich koncovka se shoduje s koncovkou tohoto pádu. Nesmíme však zapomínat, že „koncovka“ příslovce není totéž co koncovka skloňovaného slova. Dokud se pádový tvar nestane příslovcem, koncovka vyjadřuje pádový význam a vztah slova k ostatním slovům ve větě. Při ustrnutí některého pádového tvaru jeho pádový význam bledne a zároveň se může snadno 26 změnit formální ukazatel pádu — samotnou koncovku. Jak jsme již viděli, původní pádová koncovka někdy zcela odpadá, avšak nově nabytý adverbiální význam zafixovaných pádových tvarů tím nijak neutrpí. Naopak nepřítomnost koncovky se někdy dokonce projevuje jako ukazatel adverbiálního významu slova (srov. nuopavasar < od jara). Kromě toho se za určitých okolností může „koncovka“ (nejspíše působením analogie), aniž by se změnil význam příslovce, objevit i tam, kde bychom ji vůbec neočekávali, např.: vėlios (vėlios Dgls) „znovu“ (Man vėlios galvą sopa. Rgv), dabarõs „nyní“ (Dirbom, dirbom, dabarõs reikia ir pasil- sėti. Jnšk), tenãjos „tam“ Rm, Lnk. Proto je u příslovcí obvykle přesnější mluvit nikoli o koncovce, jak ji chápeme u ohebných slovních druhů, nýbrž o formantu, protože původní pádové koncovky se ve skutečnosti často proměnily v odvozovací formanty příslovcí, podle nichž se tvoří nová příslovce. Tyto formanty, jak ukázaly právě uvedené příklady, často zasahují dokonce i taková slova, která dnes nemají s jmény nic společného. Bylo by tedy nepřesné považovat všechna příslovce s formanty -(i)o, -(i)os, -ės, která lze na první pohled snadno spojit s koncovkami genitivu jednotného čísla, za příslovečně zpodstatnělé genitivy jmen, protože tyto formanty se v mnoha případech s genitivními koncovkami shodují pouze vnější podobou a příslovce, která je obsahují, vznikla z jiných pádů. Formant — (i)o darõ „nyní, právě teď“ (Darõ tai kas kita. Lp) dabartėlio „nyní“ Ds, dykõ „zadarmo“ (Dykõ niekas nieko neduoda. Lnkv), skersõ (ve spojení skersõ išilgõ) „napříč, podél“ (Eik skersõ išilgõ — niekur geriau nerasi. Mlt), aplinkõ „dokola“ (Visi tik geria aplinkõ. Ml), apsukõ „dokola, kolem“ (Rietimo galus apsukõ atsuka. Dgļs. Apsukõ siuva. Bien. Vis darbas eina ir eina apsukõ (tady končíš a zase děláš tutéž práci). Tvr. Vis apsukõ ir apsukõ niūnia (mluví v hádankách). Bien), apžargõ „obkročmo přes koleje“ (Važiuok apžargõ su tokiu vežimu. Arm), atatuõ „pozpátku (pouze o koních)“ (Arkliai tik atatuõ atatuõ. Tvr), atgalõ „zpátky“ (Ateitum atgalõ, bet takai užaugo. Bien. Stumk vežimą atgalõ. Krok. Amžiai kraunas, tolyn traukias, atgalõ negrįžta. BM I 451), intimpõ „napjatě“ (Nebesveika tiek kelio bėgt intimpõ. Sdk), išilgõ „podélně“ (Išilgõ perkirto. Bien), pasupõ „jeden po druhém, postupně“ (Pasupõ tris puodelius išgėrė. OG 422), pašyukštõ „šeptem, potichu“ (Anas pasakė pašyukštõ, kad niekas negirdėtų. OG 422), paviršiõ „po povrchu, povrchně“ (Paviršio pabadė (jei kas blogai nupiovė su dalge). OG 422. Tik paviršio darbą darė. Bien), perėjo „skrz naskrz“ (Koją perėjo perdurė. Bien. Perėjo perljio. ib), dviračio „obkročmo“ (Ant mažo arklio bais bloga dviračio jot. Ds). Jak je patrné z příkladů, tento formant bývá v lidové hovorové řeči nejčastěji přízvučný. Může pocházet nejen z genitivu jednotného čísla 27 genitivu, ale také z lokálu a rovněž z koncovek instrumentálu množného čísla. Lidová hovorová řeč vykazuje silný sklon ke zkracování koncovek instrumentálu množného čísla všech skloňovaných slov ženského rodu, které se ve spisovném jazyce obvykle zachovávají v plné podobě. Mnohá nářečí vůbec nemají plné koncovky -(i)omis, -ėmis, -imis. Při zkracování se vypouští koncové i a jako instrumentál množného čísla se nejčastěji užívá duálový instrumentálový tvar, který na konci vůbec nemá -s. Koncové -m tohoto tvaru pocházejícího z duálu už u skloňovaných slov odpadnout nemůže. Proces zkracování tedy již nezasahuje hlásku m stojící na konci. Toto koncové -m spolu s předcházející samohláskou (je-li koncovka přízvučná, pak s cirkumflexovou samohláskou) zůstává ukazatelem slovního tvaru. Naproti tomu u příslovcí, u nichž se pádový význam zcela vytratil, není konec slova tak stabilní, takže zde -m může nejspíš odpadnout, aniž by se změnil význam příslovce. Dokládají to následující dvojice příslovcí se stejným nebo blízkým významem: dykõ||dykõm Vb, Srv, Lnkv, Ds, skersõ||skersõm Llḱž, apsukõ||apsukõm Grž, apžargõ||apžargõm „libovolně“ Kp, atatupõ||atatupõm, paviršiõ||paviršiõm Slap, a také skutečnost, že ze všech pádů litevštiny dal instrumentál množného čísla vzniknout a stále dává vzniknout největšímu počtu příslovcí, která se vyznačují mimořádnou hojností a rozšířeností nejen v lidové hovorové řeči, ale i ve spisovném jazyce, zejména v jazyce beletrie. Příslovce vzniklá z instrumentálu množného čísla lze dnes považovat za velmi rozšířený typ příslovcí, který pevně spojují ve velký celek jeho specifické formanty, pocházející z koncovek instrumentálu množného čísla. Zde je obzvláště častý formant -(i)om(is), který se z uvedených důvodů mohl přinejmenším v některých případech proměnit ve formant -(i)o. Konečně není pochyb o tom, že v mnoha případech je tento formant výsledkem analogie: jakmile se v jazyce ustálil určitý počet příslovcí s tímto formantem, pocházejících z uvedených pádů, začala se podle jejich vzoru tvořit příslovce z jiných tvarů, dokonce i z neohebných slov (srov. darõ, dabartėlio). Příklad formantu -(i)o tedy názorně ukazuje, jak rozmanité mohou být zdroje, z nichž vznikají příslovce s týmž formantem. Morfologické složení příslovcí s formantem -(i)o je velmi rozmanité. Záleží to na individuálním způsobu jejich tvoření. Vedle útvarů jako darõ, dabartėlio, které dnes již nelze spojit s žádnými ohebnými slovy, nýbrž pouze s příslovci dar „nyní“ Kps, Vlk, Lp, Vrn, dãr „tamtéž“ Arm, Krok, Onš, dabartėl „tamtéž“ SD 43, KIG 135, Lnkv, dabartėlei „tamtéž“ Užp, dabartėlės „tamtéž“ Dkš, Pnd, Lel, Jb, dabartėli „tamtéž“ KIG 135, N, dabartėlios „tamtéž“ Brž, Grž, Ds, se zde vyskytují také příslovce, která lze snadno spojit s přídavnými jmény, a to jednoduchá i předponová: dykõ (: dỹkas, -à), skersõ (: skẽrsas, -à), išilgõ (: išilgas, -à). Vyskytují se rovněž předponová příslovce s tímto formantem, vedle nichž se v současném jazyce nebo ve starých písemných památkách nacházejí podstatná jména či přídavná jména téhož kořene, např.: apžargõ||apžargà „přeskočení žlábku při nahánění provazu“ Slv, apžarga „přeskočení obruče při přehození látky“ Alk; aplinkõ||aplinkas, -a „okolní“ K a aplinkà „okolí“ SD 222, J, „obvod, mezera“ Jb; apsukõ||apsukas, -à „celý dokola, celý, úplný“ Š a apsuka „osa,“ 28 „rotující káča, kloub; (tělesný) kloub, ohyb“ SD 202; atgalió||atgalias, -ią „obrácený, zadní, pozpátku“ Prl, Trgn, Pg, Svn, Pc a atgaliai mn. č. vrd. „drobné zbytky obilí, drobky“ J, Grg, Prk, Klt, Šv, Vkš, Brs, Lž, Klp; „možnosti, maličkosti“ D, atgalis „zbytek; konec zemního pruhu“ rš. J. Otręmbskis poznamenává, že příslovce s tímto formantem jsou v tverečském nářečí obvykle předponová a tvoří se od jmenných, adjektivních, ba i slovesných kmenů a kořenů6. Jiná nářečí a prameny však ukazují ještě větší rozmanitost těchto příslovcí: existují totiž i složené útvary, například takové, jejichž první složka je číslovková a druhá slovesná (dviraičio). Formant -(i)os V lidové hovorové řeči bývá tento formant přízvučný i nepřízvučný. Jestliže jej lze v některých případech podle jeho původu spojovat s pádovými koncovkami, v jiných jde pouze o adverbiální formant, který zahrnuje dokonce i modální slova a částice. Vznik některých příslovcí s tímto formantem byl nejspíše podmíněn genitivem. Hypoteticky lze také tvrdit, že určitá část příslovcí s tímto formantem pochází z instrumentálu množného čísla: existence paralel v jazyce aplinkòm||aplinkò, apžargòm||apžargò..., v nichž druhá slova mohla vzniknout z prvních, mohla usnadnit vznik paralel apsukõms||apsukõs, atgalióms||atgaliós... Všechna příslovce s tímto formantem však nelze považovat za ustrnulé pády, neboť samotný formant, jakmile se v jazyce ustálil, se mohl dodatečně připojit i k redukovaným tvarům, k jiným redukovaným příslovcím a, jak jsme viděli, dokonce i k částicím. K ilustraci morfologického složení, významů a syntaktického užití příslovcí s tímto formantem uvádíme níže několik příkladů. 1. Slova s jmenným kořenem bez předpony: ankstičkõs „brzy“ (Vstával jsem ankstičkõs a šel krmit vojáky. Grv), aplõs „neuspořádaně, chaoticky“ (Když se otevřou dveře, všechno zůstane aplõs a aplõs. Ds), artičkõs (užívané jako předložka) „blízko“ (Byli jsme jeden druhému artičkõs. Grv), daugaliõs „zdaleka“ Mit II 235. 2. Slova s předponou a jmenným kořenem: aplinkõs (apliñkos) „kolem“ (Lidé jezdili kolem. Kš. Pojedeme kolem, když to nejde přímo. Grž), apsukõs „dokola“ (Kůň nežere, jen chodí a chodí dokola kolem kůlu. Grž), atgaliós „zpět“ (Vezmi mě zpět. Bien), atskirõs „odděleně“ (Už žije odděleně od rodičů. Ds). 3. Dvoukmenové útvary: akimirkõs „hned, okamžitě“ (Jen co jsem to vložil, akimirkõs se to začalo vařit. Klov). 6 J. Otrębski. Wschodniolitewskie narzecze twereckie, część I, Kraków, 1934, p. 422. 29 Sem patří také kiekdienos „každodenně“ (Platesnio mokslo kiekdienos laukit. Mž 12. Ansai valgė ir gėrė apstu kiekdienos. DP 270), pokud už bylo v jazyce 16. století zcela adverbializováno a skutečně se proměnilo v jediné slovo. 4. Formant -(i)os se objevuje také u takzvaných s t a r o b y l ý c h nebo z á j m e n n ý c h příslovcí, která je dnes obtížné vůbec spojit s podstatnými jmény: anaipòs „takhle“ (Ne šitaipòs daryk, bet anaipòs. Gs), čianàjos „zde, na tomto místě, v této věci“ (Cianàjos žemė kaip aguona (gera). Jnsk), kitaipòs „jinak“ (Nuėjo kitaipòs (išėjo kitaip). Pls), niekadòs „nikdy“ DŽ (Niekados taip nedaryk. Jb), nuolatòs „často, nepřetržitě“ DŽ, „postupně, za sebou“ (Dirbk nuolatòs, ko čia šokuoji iš vienos vietos kiton. Ds), šitaipòs „takhle“ (Šitaipòs neapausi vaiko — pasisodink ant kelių. Gs), vėliakos „znovu, od začátku“ (Lijo lijo, o nareinant vėliakos sausa, gražu. Pc), visadòs „pořád, vždycky“ (Visadòs vaikas geras. Grž). Poněkud se odlišují pouze taková příslovce s tímto formantem jako dabarčios „nyní“ (Dabarčios aš jam parodysiu. Nmk), dabartėlės „tamtéž“ (Ką dabartėlės dirbsi? Grž), která lze spojovat nejen se slovem dabar, ale i se základem dabar-t-, srov. dabartis, -iės, dabartį „současná doba“ DŽ. 5. Tento formant mají také taková příslovce, v nichž se s modálním ukazovacím významem prolíná význam časový nebo místní, např.: anaurėlės „tehdy, tenkrát“ (Anaurėlės buvau užėjęs aplankyti, dabar nebebuvau. Grž), antenainòs „tamhle“ (Antenainos žvilgterk. Bien). 6. Konečně tento formant přesahuje i hranice příslovce a zasahuje modální slova a částice, které jsou příslovcím blízké: bėigos „mimochodem, snad, jak vidno, proto, kdoví“ (Bėigos, ir tu, Jonai, ten buvai. Lš), bùcegos nář. „jako, jakoby“ (Jis bùcegos negirdi. Tvr), būdavos Ar (jako vsuvka, srov. būdavo ve stejné funkci), būteinos „jako by, jakoby“ (Praėjo pro šalį būteinos nematydamas. Dglš), àros „nebo, mimochodem“ (Àros, ir tu ten buvai? Grž). Formant -ės S tímto formantem se vyskytují modální ukazovací částice, které se ještě zcela neoddělily od příslovce, i vlastní příslovce: anasgatės „kdysi, hle“ (Anasgatės tu taip negerai padarei! Grg), ańsgatės „tamtéž“ (Ańsgatės taip buvau padaręs, o dabar taip nepadariau. Grg), dabartėlės „nyní“ (Kas čia dabartėlės man sakė, ir užmiršau. Dkš), dabartės „tamtéž“ (Javus suvežėm, dabartės kulsim. Rm), dartėlės (dartėlės Rdm) „tamtéž“ (Kur dartėlės eini? Vrn), dàrtės „tamtéž“ (Dàrtės tai jau einam namo. Dg), čionàitės „zde, na tomto místě, v této věci“ Brt, čionùitės „tamtéž“ Vikv. Dále srov.: paskuitės „potom, následně“ Gs, tenùitės (ten) „tam“ Brt, Gs, tuojùitės „hned“ ib. atd. Mimořádnou rozmanitost tvoření příslovcí v litevštině a hojnost jejich formantů lze vidět už z toho, že vedle těchto formantů často 30 V jazyce je hojnost příslovcí téhož kořene a stejného nebo velmi podobného významu v jiných příslovečných podobách, a to jak úplných (často s jinými příponami a jinými kmeny), tak zkrácených, např.: ankstič-kės „brzy“, ankstainais „velmi brzy“ Šv, ankštainiais „tamtéž“ Als, Pln, Gršl, Brs, J, ankstáinintais „tamtéž“ Šv, ankštéinai „tamtéž“, Kv, ankstéinais „tamtéž“ Pgr, Kv, Vvr, Užv, J, Tl, ankstéinyčiais „tamtéž“ Up, ankstėinais „tamtéž“ Vdk, ankstérnais „tamtéž“ Grg, Vvr, anksti „ne pozdě“ DŽ, ankstỳbai „tamtéž“ KlyD 113, ankstýbókai „poměrně brzy“ Ktk, Gs, ankstičkai (ankstičkai Žt) „brzy, velmi brzy“ Asv, Arm, ankstičkutėlėliai „tamtéž“ Rod, ankstiė „ne pozdě“ Als, Sim, Mž 510, D, ankstienais „velmi brzy“ J, Šv, ankstyvai „ne pozdě“ Lnkv, Smn, ankstýūkai „docela brzy“ Er, ankstókai (ankstokái K, Ds) „tamtéž“ Alk, Kp, ankstuckutėlėliai „velmi brzy“ Svn, ankstūčiai „tamtéž“ Rš, ankstutėlti „tamtéž“ BŽ 479; aplinkõ „kolem, dokola“, aplinkõs „tamtéž“ Kš, Ds, aplink̃ „tamtéž“ RŽ, aplinkai „tamtéž“ SD 98, P, aplinkiniai „kolem, v celém okolí“ Jnšk, aplinkiniais „tamtéž“ J, aplinkiniu „tamtéž“ Jb, Ž, aplinkój „kolem“ Pls, aplinkóm Kp, Jnšk (aplinkóm Dglš, Prng) „tamtéž“, aplinkomis „tamtéž“ SD 201, aplinkų „tamtéž“ J, aplinkui „tamtéž“ DŽ, aplinkun „tamtéž“ N, aplinkuo ž. (= aplinkui); atgalió „na opačnou stranu, dozadu“, atgaliós „tamtéž“, atgál K, DŽ, Pn, Rm, Kp, Jž, Lp, Pc (atgal DŽ) „tamtéž“, atgali „tamtéž“ Mrn, atgaliai „tamtéž“ Gr, SP II 70, D, Arm, „nazpět“ VoL 205, atgalíau „zpět“ J, D, atgalíausia „tamtéž“ Lz, atgalioms „tamtéž“ d., atgalión „tamtéž“ Aru 17, Nč, atgaliona „tamtéž“ KlyD 264, atgaliónai „tamtéž“ J, atgalióp „tamtéž“ rš; čionájos „zde, na tomto místě, v této věci“ J, čionáitės „tamtéž“, čionuitės „tamtéž“, čioñ Gs (čioñ K) „tamtéž“, čiondi Pc, Gs (čionai K, čionai Š, čionai Rž) „tamtéž“, čionáis VD 358 (čionais Ds) „tamtéž“, čionajū „tamtéž“ Lp, čiontais „tamtéž“ Klp, čionui „tamtéž“ Gs, čionuis „tamtéž“ Šil, srov. také čianaikos „tamtéž“ Grv, čianáitės „tamtéž“ Rdm, čianájos „tamtéž“ Er, Jnšk, čiais „tamtéž“ Pun, čianai Er, Pn, Jnšk, Kp (čianai Kp) „tamtéž“, čianáis „tamtéž“ Er, čianajà „tamtéž“ Mrc, čianájonais „tamtéž“ Jnšk, čianajū „tamtéž“ Lp, čianájuos „tamtéž“ Tvr, čianájus „tamtéž“ Lzd, čianui „tamtéž“ Rdm, čianújaka „tamtéž“ Rod; darõ „nyní, v tomto čase, v této chvíli“, dabartėlio „tamtéž“, dabarčios „tamtéž“, dabarõs „tamtéž“, dabartėlios „tamtéž“, dabartėlės „tamtéž“, dabartės „tamtéž“, dabartėlės „tamtéž“, dartės „tamtéž“, dabà „tamtéž“ Pg, Rm, BM 239, dabar̃ „tamtéž“ DŽ, dabarai „tamtéž“ Srv, dabarčiu „tamtéž“ Mit III 458, dabarčiui „tamtéž“ Nz, D, V, Š, dabarčiuo ž. „tamtéž“, dabarčiuos „tamtéž“ Zr, dabarškčiai „tamtéž“ brš, *dabarnai „tamtéž“ N, dabarštel „tamtéž“ Jnš, K, dabartėl Lnkv, Grž, dabartėlei „tamtéž“ Užp, dabartėlenai „tamtéž“ Ds, dabartėli „tamtéž“ KlG 135, dabartinau „tamtéž“ BsP II 181, dar Kps, Dsm, Vlk, Lp, Vrn (dár Arm, Krok, Onš) „tamtéž“, dartėliais „tamtéž“ Rdm; kitadõs „kdysi, jindy“, kitadà „tamtéž“ DŽ, niekadõs „nikdy“, niekadà „tamtéž“ DŽ, niekad „tamtéž“ ib, nuolatõs „pořád, nepřetržitě“, nuolatai „tamtéž“ DŽ, nuólat „tamtéž“ ib, vėliós „znovu, opět“, vėliakos „tamtéž“, vėlei (vėlai) „tamtéž“ K, vėliais „tamtéž“ K, vėl „tamtéž“ DŽ, vė „tamtéž“ Šlap, visadõs „pořád, vždy“, visadà „tamtéž“ K, visadai „tamtéž“ ib, visad „tamtéž“ DŽ. 31 Tyto příklady ukazují, že příslovce s formanty -( v ní přibližně tři desítky (počítáno jednotlivě) slovních zde a nyní variant s různým místem přízvuku a intonací, s různými příponami a formanty, jestliže se všemi těmito variantami pouze opakují zde a nyní významy? Tato neobyčejná rozmanitost tvarů je nepochybně výtvorem minulých epoch, vzniklým v podmínkách jazykové diferenciace, který svými kořeny sahá do hlubin jednotlivých nářečí. Stejně lze posuzovat i existenci takových příslovcí vedle anksti, ankstučiai, ankstutėliai, jako jsou ankstiškos, ankstainais, ankstainintais, ankstėinai, anksteiniais, ankstėinyčiais, ankstėlniais, ankštėrnais, ankštienais, ankštickutėliai, ankštuckutėliai a další, které jsou pouze opakováním významu jednoho druhého (jen v odlišné podobě, s odlišnými příponami). Tato odlišnost tvarů a přípon také vzniká jedině v nářečích. Užívání takových tvarů, které jsou známy pouze v jednotlivých nářečích, v jazyce beletristických děl je oprávněné jen tehdy, je-li stylisticky motivováno. Jak již bylo zmíněno, v rozmanitosti příslovcí téhož kořene a jejich formantů lze snadno rozpoznat celonárodní základ — nejznámější a nejpoužívanější příslovce a jejich nejtypičtější formanty. Například z téměř tří desítek příslovečných odvozenin od kořene ankst-, roztroušených v jednotlivých nářečích, vyniká anksti, nejrozšířenější, nejznámější a nejpoužívanější jak v lidové mluvě, tak v literárním jazyce. Příslovce aplinko, aplinkos, aplinkėm, aplinkėj, aplinkun a další, vzniklá v jednotlivých nářečích v důsledku místních sklonů k tvoření slov, nejsou ničím jiným než nářečními paralelami. Ze všech tvarů téhož kořene a významu jsou v celém prostoru litevského jazyka nejrozšířenější pouze aplinkui a aplink. Stejně tak se z mnoha paralelních podob vynořují jako bohatství celonárodního jazyka také podoby: atgāl, čia, dabar, vėl a další. Je třeba poznamenat, že i příslovce téhož kořene, která vyjadřují zcela totožné okolnosti, nejsou v celonárodním jazyce rozšířena nutně jen v jediné podobě: často se setkáváme s všeobecně rozšířenými paralelními tvary a někdy lze snadněji, jindy vůbec nelze říci, který z těchto paralelních tvarů je z hlediska užívání primární. Zde je několik příkladů takových paralel: aplinkui a aplink, apsukui a apsukai, čia, čion a čionai, kitadā a kitados, niekadā, niekados a niekad, nuolātos, nuolatai a nuōlat, visadā, visados a visad atd. Existence paralelních podob tohoto druhu nikterak neodporuje normě literárního jazyka: jsou zde nezbytné. Jestliže se takové podoby dochovaly v celonárodním jazyce, pak je jejich užívání opodstatněné. A skutečně, dodávají jazyku jistou rozmanitost a melodickou barevnost, kterou básníci využívají obzvlášť často. Takové paralelní podoby jsou bezpochyby bohatstvím celonárodního jazyka. Z formantů -(i)o, -(i)os, -ės se v případech, kdy nejsou jasně vnímány jako původem genitivní koncovky, kdy se vyvinuly z koncovek jiných pádů nebo kdy jsou výsledkem analogie, v celonárodním jazyce 3. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida 33 Častější je pouze -os. Tento formant se však vyskytuje i u takových příslovcí, která dnes již nelze spojovat se jmény — u takzvaných archaických a zájmenných příslovcí. Ve všech ostatních případech se tyto formanty vyskytují v jednotlivých nářečích, kde se ani ve srovnání s jinými formanty nevyznačují větším zastoupením a rozšířením. I v nářečích je vytlačují formanty -(i)ai, -(i)ui, a zejména někdejší instrumentálové koncovky aj. Stejné tendence (jen ještě výrazněji) se projevují i ve spisovném jazyce. Zde je především patrný výrazný rozdíl mezi jazykem krásné literatury na jedné straně a jazykem odborné a publicistické literatury, jakož i periodického tisku a spisovného hovorového jazyka na straně druhé. Nejprve je třeba říci, že ve spisovném jazyce došlo v oblasti užívání těchto příslovcí k výrazné selekci: formanty -(i)o, -(i)os. -ės má pouze poměrně omezený počet příslovcí. Ze všech těchto formantů se ve spisovném jazyce častěji vyskytuje -(i)os a výrazně méně často — pouze v ojedinělých případech — -(i)o a -ės. S formantem -(i)os se nejčastěji užívají pouze taková příslovce jako niekados (Svého otce Raula vůbec nepoznal a nikdy ho neviděl. BlnR 3), visados (A přiměl ho, aby houslista vždy zůstával v Kistynově údolí a aby vždy, každou noc, hrál jen a jen pro ni a aby jeho hru už neposlouchal žádný člověk. VnlU 13), kitados (Ano, kdysi tu stával skutečný hrad. SimnA 7), nuolatos (Stále se objevovaly nové nedostatky a záplatovaná místa. MPutA II 7), atgalios (— A my — zpátky! Přes potůček, — zvolal vesele Džiūras a jako by dlaněmi odhrnoval vodu před sebou, naznačil plavecký pohyb. GGuzBr I 314). Velmi zřídka se užívají příslovce s tímto formantem, jako jsou taipos (Jako jarní slunce odhání nejhlubší sněhy z našich polí, tak rudé sovětské pluky, vyzkoušené v bojích, brzy zaženou zlého nepřítele zpět přes naše pole. LGR 279), vėliakos (Vėliakos dal jí (Agastelei) dvě a rychtář tři rány prutem. CvR III 11), kanakadós „kdysi, za dávných časů“ TPrg I 2, 198, šitaipos (Takto je třeba špiona oklamat! MntvR 210). Formant -(i)o značně zaostává za formantem -(i)os jak rozmanitostí jednotlivých příslovcí, tak zejména četností jejich užívání. S formantem -(i)o se užívá jen několik příslovcí, mezi nimi atgalio, taipo a ještě několik dalších. Např.: Jde domů. Do Adutiškisu zpátky. GGuzB I 270. A jestliže je tomu tak, pak je bezpodmínečně nutné se seznámit i se špatnými stránkami života společnosti. BlnR 265. Sem patří i kaipo, užívané pouze jako srovnávací částice. V současném spisovném jazyce však i tato částice téměř úplně vychází z užívání a uvolňuje místo slovu kaip, zatímco příslovce taipo má dnes formant -o pouze v případech, kdy se užívá s částicí -gi (taipogi „také“). Z uvedených příslovcí s formantem -(i)o jsou některá (např. kaipo a zejména taipo) zastaralá. Petr skvěle využil archaického charakteru slova taipo 34 Cvirka ve svém románu „Frank Kruk“ vkládá do úst žebráka čtoucího evangelium úryvek žargonové řeči: „...veizdėkite ant fygos ir ant visų medžių kad jau sprogsta žinote jog arti yra vasara taipo ir jus kada išvysite tai dedantis... CvR VII 207.“ V beletristických dílech se s formantem -ės vyskytují taková příslovce jako dabartėlės, dartės „nyní“, kadai kãdės „kdy“, paskuitės, tuojauïtės. Například: A Besąsparis vypustil z úst nový oblak kouře a znovu:— Tak ti ta rána teď přijde vhod. GGuzBr I 167. Tak krátkou chvíli jsem hleděl na něj, A tu se mi vybavila naše dávná vlast, Uctěná kdysi jím, dnes — mou písní. LGR 268. Noc přichází; kdoví kdy to bude, a tady je třeba si pospíšit. ŽR I 195. Nakonec si ho přehodil přes ramena a pomalu se vydal ke kostelu. Dveře se otevřely a hned nato vyšel kněz mohutný jako býk. MntyR 234. MntyR 224. U posledních dvou příslovcí (paskuitės, tuojauïtės) je třeba rozlišovat „kmeny“ paskuit-, tuojaut-, v nichž se -t- objevilo nejspíše podle analogie slov jako dart-ės, dabar-t-ės. Koncovka -tės ve slovech paskuitės, tuojauïtės není nic jiného než určité rozšíření vzniklé působením analogie, které se častěji vyskytuje u příslovcí, kde samotný slovní konec plní jinou úlohu než koncovky ohebných slov. Potvrzuje to i okolnost, že jak změny a zkracování samotného slovního konce, tak změny před příponou, stejně jako prodlužování slov různými formanty nebo zcela neetymologickými prvky, většinou vůbec nesouvisejí se změnami vlastního významu příslovce, případně souvisejí jen s drobnými významovými odstíny emocionální povahy. Vidíme tedy, že ve srovnání s rozmanitostí příslovcí s probíranými formanty, kterou lze zaznamenat v nářečích, je jejich užívání v jazyce beletristických děl velmi omezené. Do spisovného jazyka přicházejí nepochybně z nářečí a objevují se pouze ve specifické řeči (nejčastěji v řeči postav). Vezmeme-li jazyk odborné a publicistické literatury, stejně jako hovorový spisovný jazyk, tato příslovce s danými formanty téměř nenajdeme, s výjimkou několika málo podob, zejména zájmenných či archaických, jako kitadõs||kitadà; niekadõs||niekadà, niẽkad; visadõs||visadà, visad; nuolatõs||nuõlat; taipogi||taip pat aj. Tyto skutečnosti ukazují, že současná podoba spisovné litevštiny, národního jazyka utvořená na základě jihozápadního aukštaitského nářečí, a sahající tak svými kořeny do hlubin živé lidové mluvené řeči, ve svém dalším vývoji a obohacování zdaleka nepřebírá vše nejen z lexikálního fondu ostatních nářečí, ale ani ze svého přímého zdroje, jihozápadního aukštaitského nářečí. Mnohé paralelní podoby příslovcí, které se dodnes vyskytují v různých nářečích, do spisovného jazyka nepronikají všechny: vybírají se z nich pouze ty, které jsou nejlépe známé celé litevsky mluvící společnosti, které jsou nejobecnější, a tudíž nejexpresivnější. 3* 35 Tento výběr probíhá již od samotných počátků litevského spisovného jazyka — od vydání prvních písemných památek. Ba co víc, výběr v lexiku jazyka mezi tím, co je celonárodní, co má tendenci se nejvíce šířit a upevňovat, co je v něm nejvýraznější, všem nejsrozumitelnější a nejprostší, na jedné straně, a tím, co v něm nežije a je známo jen úzce, na straně druhé, přirozeně probíhal ve všech epochách vývoje jazyka. Proces výběru tohoto druhu pokračuje i dnes. Vlivem spisovného jazyka probíhá dnes nivelizace nářečí rychleji než kdykoli dříve. Nářečí, podřízená jednotnému národnímu jazyku, budou časem muset zcela vymizet. V jednotném národním jazyce z nich zůstane jen to, co jej může obohatit; vše ostatní v nich ztratí význam a zanikne. Z četných příslovečných formantů a jednotlivých příslovcí vzniklých v nářečích se tedy do spisovného jazyka mohou dostat a v něm se uchytit pouze ty, které jej obohacují a činí pružnějším a expresivnějším. Dokonce i jazyk beletristických děl, jehož funkce se někdy velmi rozšiřují a který při zobrazování různých stránek života neodmítá nejen dialektismy, ale ani archaismy, profesionalismy a různé neologismy, přejímá v případě potřeby z nářečí jen to, co může při vykreslování příslušného literárního obrazu nebo při vyjadřování nějaké myšlenky nejlépe posloužit záměru spisovatele a co čtenář nejsnáze pochopí a přijme. Není proto divu, že například z téměř tří desítek morfologických variant slova dabar, známých převážně z nářečí a jen zčásti ze starších písemných památek, užívají autoři beletrie jen několika málo variant, které jsou známější i v nářečích a do jisté míry souvisejí (byť jen nepatrně) s emocionálně-významovými odstíny. Všechny ostatní varianty, ačkoli svědčí o mimořádně širokém rozpětí slovotvorných možností jazyka, by jazyk beletristického díla neobohatily, nýbrž by jej naopak zatížily paralelními podobami, které nepřinášejí nic nového, a odporovaly by normě spisovného jazyka. Morfologické normy příslovcí litevského spisovného jazyka, které se utvářely po celá staletí, jsou dnes většinou natolik pevné, že odchylku od nich snadno pocítí každý píšící člověk. Právě toto povědomí o normě zpravidla rozhoduje o výběru toho či onoho příslovečného formantu nebo jednotlivého příslovce z četných paralelních podob, které se dosud vyskytují v lidové mluvené řeči. Shrneme-li vše, co bylo řečeno při rozboru adverbializace genitivu singuláru v příslovce s formanty -(i)o, -(i)os, -ės, dospíváme k těmto závěrům: 1. Ačkoli je v současné litevštině případů adverbializovaného či adverbializujícího se genitivu singuláru podstatně více než nominativu, i genitiv singuláru patří mezi pády, které nevykazují výraznější tendenci k adverbializaci. Poměrně slabá tendence genitivu singuláru k adverbializaci se vysvětluje nejen jeho silným objektovým významem a tím, že se nerad užívá jako příslovečné určení, ale také tím, že okol- 36 K vyjadřování vztahů příčiny se v jazyce ve větší míře užívají předložkové konstrukce s genitivem. 2. Nejdůležitější a nezbytnou podmínkou adverbializace genitivu jednotného čísla, stejně jako jiných pádů, je funkce příslovečného určení. Tento pád se adverbializuje častěji pouze ve funkci příslovečného určení způsobu. Dokládají to již samotné výsledky adverbializace: genitivní příslovce způsobu jsou v jazyce početnější než příslovce času nebo místa; navíc se příslovce způsobu tohoto typu od ostatních odlišují také vyšším stupněm adverbiality. 3. Genitivní příslovce se vyskytují mnohem častěji v nářečích než ve spisovném jazyce. Poněkud hojněji jsou zastoupena příslovce utvořená od podstatných jmen a přídavných jmen. Ostatní slovní druhy se na tvorbě těchto příslovcí podílejí jen velmi málo. Například v dějinách litevského jazyka se z genitivů všech zájmen adverbializovaly pouze kõ, tõ (druhý z nich pouze v případech, kdy se užívá s předložkou dėl nebo s jinými částicemi, které splynuly se samotným genitivem v jedno slovo). Z kmenů jsou častější (i)a a (i)o; ostatní kmeny jsou velmi vzácné nebo se vůbec nevyskytují. 4. Mnohem produktivnější než syntetická (prostá, předponová, dvoukmenová a složená) genitivní příslovce jsou příslovce analytická, tj. taková, která vznikla z předložkových konstrukcí (iš, ant, be, ik(i), lig(i), nuo, po, prie, už) s genitivem. Ustrnutí a adverbializaci předložkových konstrukcí vyvolává nejen jejich intenzivní užívání ve funkci příslovečného určení, ale také lexikální význam jejich základního členu — genitivu: rychleji se adverbializují takové předložkové konstrukce užívané jako příslovečná určení, jejichž základní člen má obecnější, abstraktnější význam nebo které získávají přenesený, frazeologický význam. Předložková konstrukce s genitivem, která je intenzivně užívána ve funkci příslovečného určení, se významově proměňuje: lexicalizuje se a v procesu adverbializace jako by získávala význam jediného slova. Dokud taková konstrukce není plně adverbializována, lze u jejího základního členu (tvaru genitivu) užít přívlastek. 5. Ze všech konstrukcí tohoto typu, které se adverbializovaly nebo adverbializují, vynikají svým počtem předložkové konstrukce s iš a genitivem; nejčastěji mají význam časový, místně-prostorový nebo způsobový. Význam účelu a příčiny se zde nevyskytuje. Základním členem takto vzniklých příslovcí bývá nejčastěji genitiv podstatných jmen a substantivizovaných (prostých i zájmenných) přídavných jmen. Substantivizace adjektivních členů těchto konstrukcí pravděpodobně probíhá souběžně s jejich adverbializací. Zajímavé je, že konstrukce s adjektivním členem se vyznačují výraznější adverbialitou než konstrukce s nominálním členem. 6. Některé předložkové konstrukce s iš a genitivem vynikají mezi ostatními množstvím variant se stejným kořenem a stejným nebo podobným významem (např. vedle příslovce iš mažėñs se v nářečích užívá více než 20 variant). Tuto okolnost lze vysvětlit nejen nářeční diferenciací, ale často také jazykovým stylem a rytmickými důvody. 37 7. Kromě úplných adverbializovaných předložkových konstrukcí se užívají také takové, jejichž základní člen je zkrácený. Adverbializace těchto druhých je nejpokročilejší, neboť zde nejen vybledl pádový význam základního členu, ale odpadl také jeho formální ukazatel — koncovka. Při odpadnutí koncovky předložka obvykle splývá se základním členem v jedno slovo. Je třeba poznamenat, že odpadnutí koncovky základního členu okamžitě mění v příslovce i konstrukci, která dříve příslovcem nebyla (srov. nuopavāsar< ‚od jara‘, nuotolaik< ‚od té doby‘ atd.). 8. Od genitivních příslovcí je třeba odlišovat příslovce s formanty -(i)o, -(i)os, -ės. Tyto formanty mohou pocházet nejen z koncovek genitivu jednotného čísla, ale také z koncovek jiných pádů (lokálu jednotného čísla a instrumentálu množného čísla); v mnoha případech jsou pravděpodobně výsledkem analogie. Zatímco některá příslovce s těmito formanty lze snadno spojit s podstatnými jmény, přídavnými jmény a jinými ohebnými slovy, jiná už nelze spojit s žádným ohebným slovním druhem (srov.: darō ‚nyní‘, anaurėlės ‚tehdy, tenkrát‘). 9. Vedle příslovcí s formanty -(i)o, -(i)os, -ės se v nářečích užívá velmi mnoho příslovcí utvořených jinak, se stejným kořenem a stejným či velmi podobným významem. Taková rozmanitost příslovcí se stejným kořenem svědčí o pružnosti a bohatosti slovotvorného systému tohoto slovního druhu. V případech, kdy varianty příslovcí se stejným kořenem pouze opakují jedna druhou, je z hlediska užívání vhodné upřednostňovat ty nejrozšířenější jak v mluveném, tak v psaném jazyce. 10. Užívání příslovcí s formanty -(i)o, -(i)os, -ės se ve spisovném jazyce na jedné straně a v lidovém mluveném jazyce na straně druhé liší: ve spisovném jazyce je těchto příslovcí mnohem méně; navíc se vedle nich vyskytuje jen velmi málo variant se stejným kořenem. ZKRATKY Al — Alytus Alk — Alksnėnai, okres Vilkaviškis Als — Alsėdžiai, okres Plungė Alv — Álovė, okres Daugai An — Anykščiai. Ar — Ariògala. Arm — Armoniškės (Běloruská SSR). Litauijské nářeční texty z okolí Vilniusu. S gramatickými poznámkami P. Arumaa. Dorpat, 1930. (Čísla označují stránky.) Asv — Asavà (Běloruská SSR). Bd — Būdvietis, okres Lazdijai Bg — Kazimieras Būga (1879–1924), jeho spisy a lístky z neznámých pramenů. Bien — Bieniūnai, okres Dūkštai. BlnR — J. Biliūnas, Raštai, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1947. (Skaičiai rodo puslapius.) 38 BlṫsR — J. Bal tušis, Rinktinė, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1952. (Skaičiai rodo puslapius.) BM — Litevská nářečí, sebraná A. Baranowským. Svazek I: Texty z pozůstalosti Weberovy, vydal Dr. Franz Specht... Leipzig, 1920. (Čísla označují stránky.) BP — Postilla, to jest Stručný a prostý výklad evangelií... Jana Bretkuna... Karaliaucz̄ue... 1591, části I a II. (Čísla označují části a stránky.) Brs — Barstyčiai, okres Seda. brš — slovo nebo věta z méně známých církevních písemností. Brš — Birštonas, okres Prienai. Brt — Bartininkai, okres Vilkaviškis. Brž — Biržai. Bsg — Baisógala, okres Šeduva. BsP — Různé litevské pohádky. Sebral Dr. J. Basanavičius. Chicago, 1903—1905. I, II, III a IV. (Čísla označují části a stránky.) Btr — Butrimonys, okres Eišiškės. BŽ — J. Baronas, Rusko-litevský slovník. Druhé nově opravené přízvukované vydání, Kaunas, 1932. (Čísla označují stránky.) CvR — Petras Cvirka, Spisy, sv. I—XI, Státní nakladatelství krásné literatury, 1949—1953. (Čísla označují svazky a stránky.) d. — slovo nebo věta z písně. D — Simanas Daukantas (1793—1864), slovo nebo věta z jazyka jeho spisů. D s číslem — Dajnes Žiamajtių... Petropilie 1846 (Číslo označuje pořadové číslo písně.) Dbk — Debeikiai, okres Anykščiai. Dg — Daugai. Dgl — Daugailiai, okres Utena. Dglš — Daugėliškis, okres Ignalina. Dkš — Daukšiai, okres Simnas. Dn — Kristijonas Donelaitis (1714—1780), slovo nebo věta z jazyka jeho spisů. DP — Daukšos Postilė. Fotografuotinis leidimas, Kaunas, 1926. (Skaičiai rodo puslapius.) Dr — Darbėnai, okres Kretinga. Ds — Dusetos. Dsm — Dusmenys, okres Daugai. DvD — Dainos, Jurgio Dovydaičio surinktos... Kaunas, 1931. (Skaičiai rodo puslapius.) dz. — dzūkské (nářečí). DŽ — Slovník současného litevského jazyka, Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, Vilnius, 1954. End — Endriejavas, okres Rietavas. Ėr — Eiškai, okres Ramygala. Erž — Eržvilkas, okres Skaudvilė. Gl — Gelgaudiškis, okres Šakiai. Glv — Gelvonai, okres Širvintos. Gmž — Silvestras Gimžauskas (1841—1897), slovo nebo věta z jazyka jeho spisů či rukopisů. Gr — Gaurė, okres Tauragė. Grg — Gargždai, okres Klaipėda. Gršl — Grūšlaukis, okres Salantai. Grv — Gervėčiai (Běloruská SSR). Grz — Gruzdžiai, okres Šiauliai. Grž — Grūžiai, okres Joniškėlis. Gs — Geistarai (Didvyžiai), okres Vilkaviškis. 39 GGuzBr — A. Gudaitis-Guzevičius, Broliai, knihy I—III, Státní nakladatelství krásné literatury, 1948—1953. (Čísla označují knihy a stránky.) GGuzKlt — A. Gudaitis-Guzevičius, Kalvio Ignoto teisybė, knihy I—II, Státní nakladatelství krásné literatury, 1948—1949. (Čísla označují knihy a stránky. Stejnou značkou, avšak pouze s odkazem na stránku, se označuje také druhé vydání tohoto díla, vydané týmž nakladatelstvím v roce 1952.) hibr. — hybrid I — Laurynas Ivinskis (1811—1881), slovo nebo věta z jazyka jeho spisů. Ig — Igliáuka, okres Kapsukas. Yl — Ylakiai, okres Seda. J — Литовскій словарь А. Юшкевича съ толкованіемъ словъ на русскомъ и польскомъ языкахъ. Томъ 1—1897, II — 1904, III — 1922. Петроградъ. (A — kukštūties. Stejnou značkou se označují také slova z nevytištěné části slovníku.) Jb — Jonas Jablonskis (1860—1930), jeho spisy a lístky, u nichž není znám pramen. JD — Lietuviškos dainos užrašytos par Antaną Juškevičę. 3 tomai. Kazanius, 1880, 1881, 1882. (Čísla označují číslo písně.) Jnš — Joniškis. Jnšk — Joniškėlis. Jrb — Jūrbarkas. Jrk — Litauische Märchen und Erzählungen... von C. Jurkschat... Tilsit, 1898. (Skaičiai rodo puslapius; kiti jo raštai žymimi tuo pačiu ženklu, tik nenurodant puslapiai.) Jž — Jūžintai, okres Dusetos. K — Littauisch-deutsches Wörterbuch von Friedrich Kurschat, Halle a. S., 1883. (Žymimas tik K). Deutsch-littauisches Wörterbuch von Friderich Kurschat. 2 Teile. Haalle a. S., 1870—1874: I, II. (Skaičiai rodo dalis ir puslapius.) KB — Beiträge zur Kunde der littauischen Sprache, von Friederich Kurschat... Erstes Heft. Deutsch-littauische Phraseologie der Präpositionen. Königsberg, 1843. — Zweites Heft. Laut- und Tonlehre der littauischen Sprache. Königsberg, 1849. (Skaičiai rodo sąsiuvinius ir puslapius.) Kbr — Kybārtai. Kdn — Kėdainiai. Kl — Kuliai, okres Plungė. KlG — Grammatica Litvanica... primum in lucem edita à M. Daniele Klein Pastore Tils. Litv... Anno... 1653. (Skaičiai rodo puslapius.) Klov — Klovainai, okres Pakruojis. Klp — Klaipėda. Kls — Kalesninkai, okres Eišiškės. Klt — Kaltanėnai, okres Švenčionėliai. KlvD — Prūsijos Lietuvių dainos. Surinko... Vilus Kalvaitis. Tilžėje 1905. (Skaičiai rodo puslapius.) Klvr — Kalvarija. Klvrž — Žemaičių Kalvarija, okres Seda. Knv — Kaniava, okres Varėna. Kp — Kūpiškis. Kps — Kapsukas (dříve Marijampolė). Krok — Krókialaukis, okres Simnas. Krtn — Kretinga. Krtv — Kūr­tuvėnai, okres Šiauliai. Kš — Kaišiadorys. 40 Kt — Keturvalakiai, okres Vilkaviškis. Ktk — Kuktiškės, okres Utena. Ktv — Kietaviškės, okres Vievis. Ie. — polštiny (jazyk). Lel — Leliūnai, okres Utena. Lg — Lygumai, okres Pakruojis. LGR — Liudas Gira, Rinktinė, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1951. (Skaičiai rodo puslapius. Tuo pačiu ženklu su tomo ir puslapio nuoroda žymimi ir Liudo Giros Raštai, I, II t., išleisti tos pačios dykla, 1952. (Skaičiai rodo puslapius.) Lkm — Linkmenys, okres Švenčionėliai. Lkv — Laukuva, okres Rietavas. Ll — Lioliai, okres Kelmė. Likž — rukopisy Slovníku současné litevštiny, připraveného Institutem litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd a vydaného Státním nakladatelstvím politické a vědecké literatury v roce 1954. Lnkv — Linkuva. Lp — Leipalingis, okres Veisiejai. Lš — Liškiava, okres Veisiejai. LT — Lietuvių tauta. Spisy Litevské vědecké společnosti, sv. I—V, Vilnius, 1907—1936. (Čísla označují svazky a stránky.) LTR — Rukopisný archiv litevského folklóru (rukopisné sbírky folklóru Institutu litevského jazyka a literatury). Lz — Laz(d)ūnai (Běloruská SSR). Lzd — Lazdijai. LzP — Lazdynų Pelėda, slovo nebo věta z jejího díla. Lž — Laižuva, okres Mažeikiai. Mit — Mitteilungen der litauischen litterarischen Gesellschaft. Bd. I—V. Heidelberg, 1880—1911. (Čísla označují svazky a stránky.) Ml — Mielagėnai, okres Ignalina. Mlt — Molėtai. MntvR — Vytautas Montvila, Rinktinė, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1950. (Skaičiai rodo puslapius.) Mrc — Marcinkonys, okres Varėna. Mrk — Merkinė, okres Varėna. Mrn — J. Mačiulis-Maironis (1862—1932), slovo nebo věta z jazyka jeho děl. Mrs — Miroslavas, okres Alytus. Mž — Mažvydas, Nejstarší památky litevského jazyka do roku 1570... Kaunas, 1922. (Čísla označují stránky.) Mžk — Mažeikiai. N — Wörterbuch der littauischen Sprache von G.H.F. Nesselmann. Königsberg. 1851. N su dainos numeriu — Litauische Volkslieder gesammelt, kritisch bearbeitet und metrisch übersetzt von G.H.F. Nesselmann, Berlin, 1853. Nč — Nočia (Běloruská SSR). Ndž — Slovník litevského spisovného jazyka. Litevsko-německá část. Sestavil M. Niedermann’as... Heidelberg, 1932. Nmk — Nemaikščiai, okres Skaudvilė. Nmn — Nemunaitis, okres Alytus. NžR — neznámý rukopis. Ob — Obėliai. OG — Jan Otrebski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie. Część I, Gramatyka, Kraków, 1934. (Skaičiai rodo puslapius.) On — Onuškis, okres Rokiškis. Onš — Onušiškės (Onuškis), okres Daugai. 41 OsG — Neue Litauische Grammatik ans Licht gestellt von Gottfried Ostermeyer... Königsberg, 1791. P — Ambroziejus Pabrėža (1771—1849), slovo nebo věta z jazyka jeho spisů. Paj — Pajūstrys, okres Panevėžys. Pc — Pociūnėliai, okres Šeduva. Pg — Pagiriai, okres Ramygala. Pgr — Pagramantis, okres Tauragė. Pl — Palėvenė, okres Kupiškis. Plk — Plokščiai, okres Šakiai. Pln — Plungė. Pls — Pelėsas (Běloruská SSR). Plt — Plateliai, okres Salantai. Plv — Pilviškiai, okres Vilkaviškis. Pn — Panevėžys. Pnd — Pandėlys. Pnm — Panemunėlis, okres Rokiškis. Prk — Priekulė. Prl — Perloja, okres Varėna. Prng — Paringys, okres Ignalina. prš — slovo nebo věta z méně známých pruských (tilžských a klaipėdských) písemných pramenů, kde není uveden zdroj, nebo z novin. Ps — pohádka. Ps — Kniha žalmů (v Bibli). Pun — Punia, okres Jieznas. R — Littauische-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon... von Philipp Ruhig... Königsberg... 1747. R-Littauisch-Deutsches Lexicon. R s uvedením strany — Deutsches-Littauisches Lexicon. RD — Písně Liudase Rėzy. III. vydání prvního litevského zpěvníku, části I a II... Kaunas, 1935. (Čísla označují čísla písní.) Rdm — Rudamina, okres Lazdijai. Rgv — Raguva, okres Troškūnai. Rm — Ramygala. Rod — Ródunė (Běloruská SSR). Rs — Raseiniai. rš — jazykové slovo nebo věta z novějších písemných pramenů, novin či časopisů, u nichž není podrobněji uveden zdroj. Rš — Rimšė, okres Dūkštas. Rž — Slovník litevského pravopisu, Státní nakladatelství encyklopedií, slovníků a odborné literatury, Kaunas, 1948. (Stránky se uvádějí pouze tehdy, cituje-li se z neabecední části slovníku.) sc — scilicet, znamená. SD — Dictionarium trium linguarum... Avctore... Constantino Szyrwid... Quinta editio... Vilnae MDCCXIII. (Čísla označují stránky.) Sdb — Sidabravas, okres Seduva. Sdk — Sudeikiai, okres Utena. Sdr — Sudárgas, okres Šakiai. Sim — sbírka přísloví Simučia (ze všech stran). Sám údajně pocházel z Karteny. (Zdroj P. Sragia.) SimnA — Ieva Simonait y tė, Aukštujų Simonų likimas, Státní nakladatelství krásné literatury, 1948. (Čísla označují stránky.) Skd — Skuodas. Skdt — Skudutiškis, okres Molėtai. Skp — Skapiškis, okres Pandėlys. Skr — Skirsnemunė, okres Jurbarkas. Skrd — Skriaudžiai, okres Kazlų Rūda. 42 sl. — slovanské (jazyky). Sl — Salos, okres Rokiškis. Sld — Saldutiškis, okres Švenčionėliai. Slk — Salakas, okres Dūkštas. Slm — Salāmiestis, okres Vabalninkas. Slnt — Salantai. Smn — Simnas. Sn — Sejny (v Polsku). Snt — Sintautai, okres Kudirkos Naumiestis. srš — staré písemné prameny (slova převzatá ze starých písemných pramenů, u nichž není uveden zdroj). Srv — Surviliškis, okres Dotnuva. Ssk — Siesikai, okres Ukmergė. Str — A. Strazdas (1763—1833), slovo nebo věta z jazyka jeho písemných děl. StrR — Antanas Strazdas, Raštai, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1952. (Skaičiai rodo puslapius.) Sv — Svėdasai, okres Anykščiai. Svn — Suvainiškis, okres Pandėlys. Š — Lietuvių ir rusų kalbų žodynas. Sudarė D-ras J. Šlapelis. Vilnius, 1921. (Tuo pačiu ženklu žymimi žodžiai, paimti iš kitų J. Šlapelio žodynų ar iš jo lapelių, kur nenurodytas šaltinis.) Šauk — Šaukėnai, okres Užventis. Šd — Šeduva. Šil — Šilavótas, okres Prienai. Škn — Šakýna, okres Žagarė. Šl — Šiauliai. Šlap — Šlapabėržė, okres Dotnuva. Šlv — Šiluva, okres Tytuvėnai. Šš — Šašuoliai (Šešuoliai), okres Ukmergė. Šts — Šatės, okres Skuodas. Šv — Švėkšna, okres Priekulė. TDr — Tautosakos Darbai, sv. I—VI, publikace Archivu litevského folkloru. 1935—1939. (Čísla označují svazky a stránky.) Tl — Telšiai. t. p. — totéž, stejný význam. TPrg — J. Tumas-Vaižgantas, Pragiedruliai. Trgn — Taurāgnai, okres Utena. Trk — Tirkšliai, okres Mažeikiai. tsp — sovětský tisk, kde není uveden zdroj. TTSon — Teofilis Tilvytis, Sonety o štěstí, Státní nakladatelství krásné literatury, 1951. (Čísla označují stránky.) Tvr — Tverečius, okres Ignalina. TŽ — Národ a slovo. Publikace Fakulty humanitních věd, knihy I—VII. (Čísla označují knihy a stránky.) Up — Upyna, okres Skaudvilė. Upn — Upninkai, okres Jonava. Ut — Utenà Užp — Užpaliai, okres Dusetos. Užv — Užventis. V — M. Valančius (1801—1875), slovo nebo věta z jazyka jeho spisů. Vad — Vadōkliai, okres Ramygala. Vb — Vabalninkas. VD — A. Vireliūnas, Písně Kupiškėnských (viz Národ a slovo, knihy III a IV. Čísla označují čísla písní.) Vdk — Vidūklė, okres Raseiniai. Vj — Vajašiškis, okres Zarasai. Vķš — Viekšniai, okres Akmenė. 43 Vlk — Valkininkai, okres Eišiškės. VnclR — A. Venclova, Rinktinė, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1950. (Skaičiai rodo puslapius.) VnlP — A. Vienuolis, Puodžiūnkiemis, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1952. (Skaičiai rodo puslapius.) VnlU — A. Vienuolis, Užžėlusiu taku, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1946. (Skaičiai rodo puslapius.) VoL — E. Volteris, Lietuviška chrestomatija, St. Peterburgas, 1904. (Skaičiai rodo puslapius.) VP — M. Valančius, Patarles Žemaičių, Tilžėje 1867. (Skaičiai rodo puslapius.) Vrb — Virbalis, okres Kybartai. Vrn — Varėna. Vs — Veisiejai. Vvr — Veiviržėnai, okres Priekulė. Vžns — Vyžuonos, okres Utena. Zt — Zietela (Běloruská SSR). ž. — žemaitský (dialekt). Ž — Žemaitė-J. Žymantienė (1845—1921), slovo či věta z jazyka jejích spisů. Žg — Žagarė. Žln — Žilinai, okres Daugai. Žr — Zarėnai, okres Telšiai. ŽR — Žemaitė, Raštai, I—IV t., Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1948. (Skaičiai rodo tomus ir puslapius.) Žž — Žiežmariai, okres Kaišiadorys. ADVERBIALIZACE GENITIVU J. Č. A PŘÍSLOVCE S FORMANTY -(i)o, -(i)os, -ės V SOUČASNÉ LITEVŠTINĚ К. УЛЬВИДАС Resumé 1. Ačkoli se v současné litevštině případy adverbializovaného nebo adverbializujícího se genitivu j. č. vyskytují podstatně častěji než případy adverbializovaného nebo adverbializujícího se nominativu j. č., ani genitiv j. č. nepatří mezi pády s velkým sklonem k adverbializaci. Poměrně omezený sklon genitivu j. č. k adverbializaci se vysvětluje jeho výrazným předmětovým významem a také tím, že pro něj není charakteristická příslovečná funkce. K vyjádření příslovečných vztahů se v současné litevštině častěji užívají konstrukce genitivu j. č. s předložkami. 2. Nejdůležitější a nezbytnou podmínkou adverbializace genitivu j. č., stejně jako ostatních pádů, je příslovečná funkce. Genitiv j. č. se nejčastěji adverbializuje ve funkci příslovečného určení způsobu či způsobu děje, což potvrzují i samotné výsledky adverbializace: u příslovcí korelujících s genitivem j. č. se význam způsobu či způsobu děje vyskytuje častěji než význam časový nebo prostorový. Příslovce tohoto typu, která mají význam způsobu či způsobu děje, se navíc vyznačují vyšším stupněm adverbiality než ostatní. 3. Příslovce vzniklá z genitivu j. č. se častěji užívají v dialektech než ve spisovném jazyce. Ve většině případů korelují s podstatnými a přídavnými jmény. Ostatní slovní druhy se na tvorbě těchto příslovcí podílejí jen velmi málo. 44 Například v dějinách litevského jazyka se ze všech tvarů genitivu j. č. zájmen adverbializovaly pouze tvary kŏ „čeho“, tŏ „toho“ (druhý z nich pouze v případech, kdy se užíval s předložkou dėl „pro“ nebo s jinými slovy, která s tvarem genitivu j. č. splynula v jedno slovo). Nejčastější jsou útvary se základy na (i)a- a (i)o-; jiné základy jsou velmi vzácné nebo se vůbec nevyskytují. 4. Syntetická (jednoduchá, předponová, složená ze dvou kořenů či základů a také vzniklá z ustálených slovních spojení) příslovce korelující s genitivem j. č. jsou méně produktivní než analytická příslovce vzniklá z instrumentálu j. č. s předložkami iš „z“, ant „na“, bè „bez“, ik(i) „do“, lig(i) „do“, nuo „od“, pō „po“, prie „při“, už „za“. Adverbializaci předložkových konstrukcí vyvolává nejen jejich intenzivní užívání v příslovečné funkci, ale také lexikální význam jejich hlavní složky — genitivu j. č.: snáze se adverbializují ty předložkové konstrukce užívané v příslovečné funkci, jejichž hlavní složka má obecnější, abstraktní význam nebo které nabývají přeneseného významu frazeologického spojení. Konstrukce s genitivem a předložkou, která se intenzivně užívá v příslovečné funkci, se sémanticky mění: lexikalizuje se a v procesu adverbializace nabývá významu jediného slova. Dokud se taková konstrukce neadverbializovala, může mít její hlavní složka (genitiv j. č.) u sebe přívlastek. 5. Ze všech adverbializovaných nebo adverbializujících se konstrukcí genitivu j. č. s předložkami se svou četností vyznačují konstrukce s předložkou iš „z“, které nejčastěji vyjadřují čas, místo či prostor a také způsob či způsob děje. Význam cíle a příčiny se zde nevyskytuje. Jako hlavní složky příslovcí vzniklých z konstrukcí genitivu j. č. s předložkami nejčastěji vystupují podstatná jména a substantivizovaná přídavná jména (jak prostá, tak zájmenná); substantivizace přídavných jmenných složek probíhá pravděpodobně současně s jejich adverbializací. Je zajímavé, že výraznější adverbialitou se zde vyznačují příslovce, jejichž hlavní složkou je přídavné jméno, nikoli podstatné jméno. 6. Některá příslovce vzniklá z konstrukcí genitivu j. č. s předložkou iš se vyznačují četnými variantami se stejným kořenem a stejným nebo blízkým významem (například vedle příslovce iš mažens „odmala“ se v dialektech užívá více než 20 variant). Vysvětluje se to nejen nářeční roztříštěností, ale často také stylistickými nebo rýmově-melodickými ohledy. 7. Kromě úplných adverbializovaných předložkových konstrukcí se užívají také konstrukce, jejichž hlavní složka je zjednodušena. Právě tyto konstrukce se vyznačují nejvýraznější adverbialitou, protože zde nejen „vybledl“ pádový význam hlavní složky, ale odpadl i její formální ukazatel — koncovka. Současně s odpadnutím koncovky předložka obvykle splývá s hlavní složkou v jedno slovo. Je třeba poznamenat, že odpadnutí koncovky hlavní složky okamžitě mění v příslovce i dříve neadverbializovanou konstrukci genitivu j. č. s předložkou (srov.: pavąsarį < nuo pavasario „od jara“, nuotolaik < nuo to laiko „od té doby“ atd.). 8. Od příslovcí korelujících s genitivem je třeba odlišovat příslovce s formanty -(i)o, -(i)os, -ės. Tyto formanty mohou pocházet nejen z koncovek genitivu j. č., ale také z koncovek jiných pádů jednotného a množného čísla (inesivu j. č., instrumentálu mn. č.). Navíc je v mnoha případech pravděpodobně třeba považovat příslovce s těmito formanty za výsledek tvoření slov podle analogie k již existujícím jazykovým příkladům. Jestliže některá příslovce s těmito formanty korelují s podstatnými jmény, přídavnými jmény a jinými ohebnými slovy, pak jiná 45 obecně už je obtížné spojovat s jakýmkoli ohebným slovním druhem (srov.: darō „nyní“, anaurēlios „tehdy, tenkrát“). 9. Vedle příslovcí s formanty -(i)o, -(i)os, -ēs se v nářečích užívá mnoho jejich variant se stejnými kořeny, které jsou významově totožné s prvními nebo jim blízké. Rozmanitost příslovcí se stejnými kořeny svědčí o pružnosti jejich slovotvorného systému a o jeho bohatství. V případech, kdy se tyto varianty svým významem zcela shodují, mají v literárním úzu přednost ty z nich, které jsou nejrozšířenější a známé v celonárodním jazyce. 10. Užívání příslovcí s formanty -(i)o, -(i)os, -ēs se v literárním jazyce na jedné straně a v lidové hovorové řeči na straně druhé liší: v literárním jazyce se tato příslovce vyskytují zřídka; navíc zde nejsou příliš četné ani jejich varianty se stejnými kořeny.