Dėl vieno terminologinio mažmožio K. Būgos ir E. Frenkelio raštuose

To vše ukazuje, že v M. Daukšově „Postile“ žmogus, žmogaus skutečně je žmogus, žmogaus. Šlo by tedy patrně o jediný skutečný příklad podstatného jména kmene u s přízvukovým paradigmatem I, a to nejen v „Postile“29, nýbrž v celé litevštině30. Chronologie nevyvratitelně svědčí o tom, že M. Daukšovo žmogus je starší než dnešní přízvukování žmogùs. Přechod od stálého přízvuku na kmeni k přízvuku na koncovce (I–>IV přízvuk.31) v tomto příkladu odpovídá obecné hlavní tendenci vývoje přízvukování jmenných slov v litevštině. J. Klimavičius K JEDNÉ TERMINOLOGICKÉ DROBNOSTI V DÍLECH K. BŪGY A E. FRENKELA Po celé Litvě hnízdí v hromadách kamení, na hromadách klád, v dutinách kamenných základů a v jiných zákoutích malý ptáček, kterého ornitologové latinsky nazývají Oenanthe oenanthe L. Prof. T. Ivanauskas o něm píše: „V Litvě je najdete na otevřených polích, zejména na neúrodných místech. Často se vyskytují podél silnic a velkých cest, ale také v těsné blízkosti měst, na vojenských cvičištích, stadionech, poblíž železničních stanic, zvláště tam, kde jsou navršeny kameny, klády… Po válce, kdy byla naše země poseta troskami všeho druhu, vznikly pro tohoto ptáka velmi příznivé podmínky k hnízdění, protože tyto trosky mu nahrazují horská úpatí a kamenitou krajinu. Například po válce se jich poměrně mnoho objevilo i přímo ve Vilniusu, kde se celé městské čtvrti proměnily v trosky“1. Jako litevské označení tohoto ptáčka bylo převzato žemaitské nářeční slovo kúltupys (ve slovnících a odborných periodikách se vyskytují ještě tři varianty tohoto slova: kúltupis, kultupis a kultupys)2. Tvoření tohoto termínu je jasné: skládá se ze žemaitského slova kūlis ‚kámen‘ + tupėti ‚dřepět‘. Ve východní Litvě se pro označení kúltupys užívají slova antukas || antikas a intukas3. Za zmínku stojí také podoby antuka, antukys, antukytis aj. K. Būga v článku „Славяно-балтийские этимологии“4 poznamenal, že „sl. ot-oka 29 M. Daukšova „Postila“ žmogus 8₄₃, žmogaus 13₂₈ aj. P. Skardžius má za to, že jde rovněž o přízvukové paradigma I, avšak jak poznamenává sám autor, je to pouze předpoklad, byť velmi pravděpodobný (viz P. Skardžius, cit. dílo, s. 124). 30 Srov. poznámku K. Būgy: „Pro podstatné jméno nemám příklad“ (viz K. Būga, cit. dílo, III, s. 35). 31 Důvodem bude, jak správně poznamenal A. Girdenis, patrně „potřeba rozlišovat jednotlivé pády“ (viz A. Girdenis, Proč se prosazuje „koncovkové“ přízvukování jmenných slov, „Program a teze příspěvků vědecké konference vysokoškolských učitelů o otázkách litevského jazyka, věnované 50. výročí Října“, Vilnius, 1967, s. 6). 1 Žr. T. Ivanauskas, Lietuvos paukščiai, III, V., 1955, p. 309–310. 2 Nesjednocené užívání variant tohoto termínu je patrné dokonce i v akademickém „Slovníku litevského jazyka“: u slov akmenė a antikas (I, V., 1968) je uvedeno kultupys, u slova girnakalis (III, V., 1956) – kultupis, u slov gudžvirblis (III, V., 1956) a intukas (IV, V., 1957) – kultupys, zatímco u heslového slova kúltupis (VI, V., 1962) jsou uvedeny pouze podoby kultupys a kultupis. 3 Za zmínku stojí také tato synonyma: akmenė (ornitologové tímto termínem označují nikoli kúltupys, nýbrž Arenaria interpres), čekšla, čekšta, girnakalis, gudžvirblis a patrně také čekutis. Ačkoli akademický „Slovník litevského jazyka“ (II, V., 1969) u posledního slova uvádí, že jde o „bekasinu otavní“ (Scolopax gallinago), dokládací věta tomu odporuje: „Oj ty čekute, čekutéli, proč se cpeš do hromady klád“ (Švenčionys). 4 K. Būga, Rinktiniai raštai, I, V., 1958, s. 472. 13. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos 193 „утка“ = litev. ant-uka „bekasina“ Mielke I 6, añtukas „bělořit šedý“ Dusetos (okres Vozgėliai), antukỹs „tamtéž“ Veliuona⁵. Článek „Die Metatonie im litauischen und lettischen“. K. Būga uvádí slova añtukas a iñtukas s příponou -ukas a znovu je srovnává se slovem añtis „kachna“. V etymologickém slovníku litevštiny E. Frenkela najdeme v hesle añtis „kachna“ slova antuka „bekasina“, añtukas „bělořit šedý, wheat ear, bělořit bělokrký“, antikas (Dusetos), intukas (Tauragnai, okres Utena), antukýtis (Veliuona) „bělořit šedý, bělořit“⁶. Těmto srovnáním lze jen těžko věřit, neboť kúltupys se k ančičce vůbec nepodobá. K. Būgu pravděpodobně trochu zmátly slovníky Chr. G. Mielkeho a dalších, v nichž se význam slova antuka uvádí jako „eine Schnepfe, tj. bekasina“. V akademickém „Slovníku litevského jazyka“ je tato nepřesnost již opravena: slovo antuka odkazuje na antukỹs a to zase na antikas „Oenanthe oenanthe“. Tvoření nářečních výrazů antukas a intukas by bylo přesnější vysvětlit takto: antė + -ukas a intė + -ukas. „Slovník litevského jazyka“ uvádí, že slova añtė a iñtė mají význam „stodola“. Kromě toho má slovo añtė (stejně jako añtis) také význam „prostor za pecí“. Sémantická souvislost „závětří, zákoutí“ — „stodola“ je velmi zřejmá. Spojíme-li s těmito slovy aukštaitský název kúltupys, můžeme jej vysvětlit přesvědčivěji. K. Gaivenis DÍLO O BALTICKÝCH MÍSTNÍCH JMÉNECH SLAVIZACI A LITOVŠTĚNÍ SLAVANSKÝCH MÍSTNÍCH JMEN Jurgen Prinz, Die Slavisierung baltischer und Baltisierung slavischer Ortsnamen im Gebiet des ehemaligen Gouvernements Suwalki, Wiesbaden (nakladatelství Otto Harrassowitz), 1968, 320 s. s mapou. Problematika slavizace baltských místních a osobních jmen se v lingvistické literatuře neobjevuje poprvé — jen v posledním desetiletí vyšlo několik prací věnovaných této otázce¹. Recenzovaná kniha J. Prinze však svým rozsahem ostatní díla v tomto oboru dalece předčí. Kniha se skládá z úvodu, deseti kapitol a závěrů. Na konci knihy autor předkládá věcný rejstřík. V úvodu J. Prinz mimo jiné upozorňuje na obtíže spojené se zkoumáním baltské toponymie vyskytující se ve slovanských zemích. Uvádí příklady z knihy V. Toporova a O. Trubačova „Lingvistická analýza hydronym Horního Dněpří“ (Moskva, 1962) a z prací H. Schalla, které ukazují, že část reliktů baltské toponymie vysvětlovaných těmito autory lze interpretovat i jinak. V obecných poznámkách J. Prinz stručně popisuje etnické složení Suvalské gubernie na konci XIX. a na počátku XX. století a kriticky přehledně probírá použitou 5 K. Būga, Rinktiniai raštai, II, V., 1959, s. 393. 6 E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg—Göttingen, 1955, tt., p. 11—12. 1 K. O. Falk, Ze studiów nad slawizacją litewskich nazw miejscowych i osobowych, „Scando-Slavica“, IX (1963), s. 87—103; O metodach slawizacji litewskich nazw osobowych i miejscowych. O genezie i rozpowszechnieniu nazw na -ańce, „Spräkliga Bidrag“, t. 4, Nr.19, Lund, 1964, s.1—16; J. Otrębski, Slawizacja litewskich nazw wodnych i miejscowych, „Z polskich studiów slawistycznych“, Seria 2, Językoznawstwo, Warszawa, 1963, s. 267—286. 194