2 recenzijos

Knihy na konci uvádí rozsáhlou bibliografii baltistiky, která byla vytištěna v letech 1948–1968 v Německé demokratické republice a také publikována vědci této země v tisku jiných zemí. Zaznamenává 249 položek věnovaných různým problémům baltské jazykovědy, litevské a lotyšské literatury, folkloru a dějin baltistiky. Dalších 52 bibliografických položek se týká kulturních vztahů Lužických Srbů (Sorbů) a Litevců. Tuto rozsáhlou bibliografii připravil spolu s profesorem R. Ekertem další upřímný přítel našich národů, aktivní propagátor litevské kultury, doktor Frido Metškas z NDR. Jak sami autoři bibliografie uvádějí, bylo by nesmírně obtížné sestavit hned napoprvé bibliografii zcela dokonalou, a proto žádají své čtenáře o pomoc při jejím doplnění. V reakci na tuto žádost uvedeme několik věcí, které by podle našeho mínění bylo vhodné do bibliografie zařadit: Ambr. Jonynas, Der Kampf der Fronbauern gegen die Gutsherrschaft im Spiegel der litauischen Märchen, Schwänke und Schwankmärchen, „Deutsches Jahrbuch für Volkskunde“, Bd. VII, Berlin, 1961, p. 205—214. K. Korsakas, Bericht über die Folklorerforschung in Litauen, „Deutsches Jahrbuch für Volkskunde“, Bd. VI, T. 2, Berlin, 1960, p. 451—453. Několik drobných oprav: slovník K. Mühlenbacha a J. Endzelyna vyšel v letech 1923–1932, zatímco třetí díl gramatiky litevského jazyka J. Otrembského vyšel v roce 1956 (tento díl vyšel dříve než ostatní svazky). Bylo by žádoucí, aby tato práce profesora R. Ekerta nebyla pouze krásnou ozvěnou německých baltistických tradic, ale také začátkem nových významných baltistických výzkumů v Německé demokratické republice. R. Ekert věnuje tuto svou práci někdejšímu příteli ze studentských let, ruskému lingvistovi V. M. Ilič-Svityčovi, a tím jako by znovu připomínal, že tragická smrt tohoto vědce bolestně zasáhla i baltistiku. A. Sabaliauskas Лінгвістычная геаграфія і групоўка беларускіх гаворак, Мінск, 1968 [Izoglosų interpretacija], 318 p.; Лінгвістычная геаграфія і групоўка беларускіх гаворак, Мінск, 1969 [80 lingvistinių žemėlapių]* Běloruská lingvistická geografie značně pokročila a svým rozsahem i hodnotnými výsledky výrazně předstihla ostatní republiky Sovětského svazu, které provádějí obdobný výzkum nářečí. Významným vědeckým úspěchem v této oblasti byl první monumentální „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ (Дыялекталагічны атлас беларускай мовы), který připravil kolektiv autorů a vydal v roce 1963. Jeho 338 map (většina z nich barevných) a doprovodné komentáře zachycují nejvýraznější fonetické a morfologické rysy běloruských nářečí, syntaktické konstrukce, rozmanitost jednotlivých frazeologismů a nářeční slovní zásoby i jejich rozšíření. Na základě tohoto atlasu běloruští dialektolo- * Sestavil autorský kolektiv: člen korespondent Akademie věd SSSR R. Avanesov, kandidát filologických věd A. Arašonkava, doktor filologických věd M. Birila, doktor filologických věd N. Vaitovič, doktor filologických věd A. Grucas, mladší vědecký pracovník I. Kavaličiuk, kandidát filologických věd A. Krivickis, člen korespondent Akademie věd BSSR, doktor filologických věd J. Mackevič, kandidát filologických věd J. Ramanovič, mladší vědecký pracovník A. Čaberuk. Redigovali člen korespondent Akademie věd SSSR R. Avanesov, akademik Akademie věd BSSR K. Astrachovičius (Krapiva) a doktor filologických věd J. Mackevič. 245 … se výrazně posunuli na vyšší úroveň lingvistické geografie — připravili vynikající atlas izoglos svých nářečí, v němž jsou synchronně analyzovány a komentovány svazky nejdůležitějších izoglos, určena centra jejich vzniku a dynamika, osvětleny otázky původu a vývoje jednotlivých nářečních jevů i jejich skupin a objasněny vzájemné souvislosti a vztahy mezi fonologickým systémem, gramatickou strukturou a lexikálními jevy hlavních nářečí běloruského jazyka a jejich vztahy k sousedním ruským, ukrajinským, polským a v mnoha případech také litevským nářečím. Atlas izoglos běloruských nářečí zásadně reviduje dosud užívanou klasifikaci těchto nářečí a na základě všech úrovní nářeční struktury (fonetiky, gramatiky, lexika) vymezuje nové skupiny dialektů, podává jejich přesnou a jasnou charakteristiku a odhaluje typické vzájemné rozdíly mezi těmito skupinami. Tento atlas zároveň vytyčuje i dialektové zóny a přináší mnoho nových poznatků o utváření běloruského jazyka a jeho dějinách. Všechny mapy izoglos v atlasu jsou rozděleny do dvou velkých částí — na mapy typologie izoglos (1—70) a na mapy, jejichž izoglosy znázorňují členění běloruského jazyka na nářečí a dialektové zóny (71—80). Mapy typologie izoglos jsou podle center a směrů rozšíření jevů, které zachycují, rozděleny do 9 oddílů. První z nich obsahuje 21 svazků izoglos, tvořených 118 nářečními jevy, které začínají v jižním a jihozápadním cípu Běloruské SSR a v širokém pásu se šíří přes celou zemi severovýchodním směrem. Všechny tyto svazky izoglos přesahují hranice území Běloruské SSR a navazují na ruské jazykové oblasti i na starousedlická běloruská a ruská nářečí v Litevské SSR. Svazky izoglos 1—9 a 12—16 zasahují také na ukrajinské jazykové území, zatímco svazky 1—12 zahrnují i běloruská nářečí v Polské lidové republice. Zvláštní pozornost si zaslouží svazky izoglos 1—11, které vymezují starý nářeční kontinuum Polesí, s nímž souvisí problém etnogeneze východních Slovanů. Důležité je také to, že Polesí se sice odlišuje od ostatních dialektových zón, netvoří však uzavřený areál, nýbrž má řadu společných rysů se sousedními územími. Z hlediska odpovídajících jevů v litevských nářečích mají velký praktický i teoretický význam svazky izoglos 13—21 tohoto oddílu (Grodno, Lida, Ašmena, Varanavas), zejména rozšíření litevského výpůjčního мянтайска (mapa 20, srov. lit. mentė), některých syntaktických konstrukcí (ехаў на кані | ехаў канём; ехаў на возе | ехаў возам — mapa 14; пагнаў валы | пагнаў вало́ў; знайшоў грыба | знайшоў грыб — mapa 20) a dalších jevů. Druhý oddíl je věnován svazkům izoglos severního směru. Tvoří jej 8 map (22—29), které zachycují 36 fonologických, morfologických, lexikálních a slovotvorných jevů. Tyto svazky izoglos oddělují od hlavního masivu běloruských nářečí jazykový areál povodí Pripjati. Jde o jasně přechodný typ nářečí mezi běloruštinou a ukrajinštinou. Třetí oddíl zahrnuje 7 svazků izoglos (30—36), které se od jihovýchodního okraje země šíří severozápadním směrem a spojují 33 nářečních jevů. Část těchto svazků izoglos (30—31) vymezuje přechodná běloruská nářečí gomelského areálu. Čtvrtý oddíl sdružuje 16 svazků izoglos (37—52), které se od východního cípu republiky ubírají jihozápadním směrem. Zahrnují 92 fonetických a lexikálních jevů a tvoří souvislou koncentraci izoglos, která jasně vyčleňuje nářeční masiv oblastí Mogilev a Vitebsk z celkové oblasti. Z hlediska strukturálně-genetického jsou tyto svazky izoglos navzájem úzce spojeny a závislé, 246 přestože jevy, z nichž se skládají, jsou různé. Nářeční komplex Mogilev–Vitebsk má díky nejtěsnějším kontaktům se sousedními ruskými nářečími mnoho fonologických a lexikálních rysů, které jsou pro ně charakteristické. Zvláště významná je mezi nimi měkká výslovnost sonorního r před předními samohláskami (na zbytku území je r tvrdé a samohlásky jsou posunuty dozadu). Zvláště zajímavé jsou zde svazky izoglos astravského nářečního podskupiny (46–51), které zasahují také do pohraničních běloruských nářečí Litevské SSR. Představují závažné téma pro další výzkum i z hlediska litevsko-běloruských jazykových kontaktů. Do pátého oddílu patří tři svazky izoglos (53–55) s 20 nářečními jevy. Vedou ze severního cípu republiky přímo na jih. Zvláštní pozornost si zaslouží první dva svazky tohoto směru (53–54), které z celkové nářeční oblasti vyčleňují braslavský výběžek. Svými lexikálními rysy se na jedné straně poněkud přibližuje starousedlickým ruským nářečím Litvy, Lotyšska a Estonska, na druhé straně sousedním litevským nářečím (zejména s ohledem na to, že v okolí Braslavi dodnes místy žijí smíšeně Litevci a Bělorusové). Rozšířeno je zde například ruské slovo вагойня, které se nikde jinde v běloruských nářečích nevyskytuje, a také litevská výpůjčka жэгіні (srov. lit. žaginiai) a další. Do šestého oddílu patří 7 svazků izoglos jihovýchodního směru (56–62), které vycházejí ze severozápadního okraje republiky. Spojují 44 lexikálně-sémantických jevů, z nichž některé zahrnují také starousedlická ruská nářečí Litvy a Lotyšska a běloruská nářečí. Zároveň vyčleňují jako samostatnou nářeční jednotku okrajová běloruská nářečí přiléhající k Litevské SSR, která mají některé společné rysy se sousedními litevskými nářečími nebo jsou jimi určitým způsobem ovlivněna. Například pouze zde je rozšířen polonismus кру́йка | еру́йка (mapa 57), který se částečně shoduje s názvem téhož předmětu užívaným v Litevské SSR (dobře to dokládá například rukopisná mapa odpovědí 58 k programu „Atlasu litevského jazyka“). Jako výjimka v rámci celé běloruské gramatické struktury přešla zde podstatná jména ženského rodu мышца, зямля (mapa 56) k deklinačnímu typu мясц., зямля. Pouze v této oblasti se vyskytuje zvukomalebné sloveso зука́ць ‚mluvit‘ (mapa 58), které má v lotyšských a litevských nářečích příbuzná slova podobného významu, například lotyšské ukace ‚eine Klatschbase, Lügerin‘ (K. Mühlenbacha, Latviešu valodas vārdnīca, Redģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns, IV, Rīga, 1929–1939, p. 296), litevské ūkauti. Pro badatele litevštiny je důležitá izoglosa pro tento areál typických příčestí minulého času s koncovkami -улы, -увы, která plní predikativní funkci (zejména vyjadřují průběhový vid, např.: я тут давно быуины), a také areál litevské výpůjčky дзірван (mapa 59). Sedmý oddíl tvoří dva svazky izoglos (63–64). Jeden z nich směřuje na jihozápad (8 jevů), druhý na severozápad (7 jevů). Tyto svazky vymezují střední (centrální) areál běloruských nářečí a odhalují jeho obecné rysy, které jej spojují s periferními masivy. Rozložení nářečních jevů na tomto území umožňuje předpokládat, že se šířily z tohoto centra na periferii. Od předchozích svazků izoglos se liší tím, že některé jejich charakteristické jevy vytvářejí uzavřené, kompaktní areály. Kromě toho se zde sbíhá celý komplex jazykových jevů, které vymezují jihozápadní a severovýchodní dialekty, jejichž izoglosy kompaktní svazky netvoří. Osmý oddíl je věnován čtyřem svazkům izoglos západního a východního směru (65–68), které vymezují takzvané meridionální izoglosy sdružující 22 nářečních jevů. Meridionální izoglosy jsou zvláštní tím, že v běloruské dialektologii byly vytyčeny poprvé a ukazují (byť ne zcela zřetelně) široce rozšíře- 247 Tento západní areál běloruských nářečí (definitivně se bude moci vymezit po vydání „Všeobecného slovanského lingvistického atlasu“), který netvoří jednotný celek, nýbrž se vyznačuje značnou variabilitou toho či onoho nářečního rysu, je do značné míry ovlivněn dějinami různých politických, ekonomických, kulturních a jazykových vztahů na tomto území. Zvláště zajímavé je, že jazykové rysy západního areálu běloruských nářečí mají velmi rozdílný původ. Některé z nich jsou nové (zejména určitá vrstva slovní zásoby), jiné (gramatické a také část lexikálních rysů) jsou staré a další odrážejí projevy určitých politických změn. V deváté kapitole jsou předloženy dva svazky izoglos uzavřených dialektálních areálů (69–70), které spojují 10 fonetických a lexikálních rysů a v jihovýchodním dialektu běloruských nářečí vymezují zcela uzavřený slucký nářeční ostrov. V první části této práce se zkoumá a interpretuje celkem 390 nářečních rysů běloruského jazyka. Druhá část díla je stručným shrnutím výzkumu v první části. Na základě skutečné podoby svazků izoglos, které tvoří poměrně harmonický systém současných nářečí běloruského jazyka, utvářený během dlouhého historického procesu, a jeho podrobných studií jsou v této části předloženy mapy nové klasifikace nářečí (71–75) a dialektálních zón (76–80) a jejich interpretace. Nová klasifikace nářečí předkládá a vědecky interpretuje následující rozdělení hlavních běloruských dialektů: nářeční skupina Polesí a hlavní areál běloruského jazyka (první dělení); severovýchodní dialekty (sestávající ze tří nářečních skupin — severní, vitebsko-mogilevské a polocké) a jihozápadní dialekty (tvořené třemi nářečními skupinami — jižní, mozyrskou a západní) a střední běloruská nářečí (druhé dělení). Na území běloruského jazyka se poprvé vyčleňuje pět dialektálních zón (třetí dělení): 1) jihovýchodní, 2) severozápadní, 3) střední, 4) východní, 5) západní. Z hlediska dějin litevsko-běloruských jazykových kontaktů je posledně jmenovaná zóna, zejména směr intenzity jejích jevů, nejzajímavější a nejpřínosnější pro další výzkum. Překročíme-li hranice výzkumného tématu této významné práce, obsahuje kniha o interpretaci izoglos ještě třetí rozsáhlou kapitolu, která podrobně analyzuje otázky geneze běloruských nářečí. Publikace „Lingvistická geografie a klasifikace běloruských nářečí“ je velkým úspěchem běloruských dialektologů a novým významným krokem vpřed v lingvistické geografii Sovětského svazu. Toto vynikající a důkladně připravené vědecké dílo je základním pramenem pro další výzkum běloruské lingvistiky, jakož i dalších slovanských a baltských jazyků, a pro srovnávací a kontrastivní studia. Analýza lingvistickogeografického materiálu běloruských nářečí, kterou kniha přináší, je vynikajícím příkladem pro obdobný výzkum lingvistické geografie jiných národů Sovětského svazu i zahraničí. Za soubor lingvistickogeografických prací o běloruském jazyce, vysoce cenný pro lingvistiku, byla kolektivu autorů a redaktorů v roce 1971 udělena Státní cena SSSR. E. Grinaveckienė 248