M. Kondratiuk. „Nazwy miejscowe Południovo – wschodnej Białostocczyzny“

neporušené, a vedle u je časté také v kmenech místních jmen a po m, v, j, k, s, p22. Na konci slova po retnicích a velárách se pravidelně vyskytuje ū (jen zde se vedle něj objevuje u: laiku III 37₁₈ „tito drží“). Ve všech ostatních případech odpovídá ide. *ā na konci slova reflex o. Z toho vyplývá, že i zde byla původní podoba ide. *ā *ā. Směrem k o se *ā měnilo pouze po retnicích, velárách a na konci slova (v místních jménech také po j, v, k, s). V ostatních případech zůstalo neporušené (br-ā-ti). Toto změněné znění se však v uvedených případech zřejmě opět lišilo od jižního nářečí. Místo baltského *ā se zde vyskytuje ū(u), které, jak správně poznamenal V. Mažiulis23, nemohlo vzniknout přímo foneticky z *ā. Přeměna *ā v ū tedy musela v každém případě projít (a prošla) stupněm ō24. Právě slova s tímto reflexem však tento stupeň dokládají. Hláska ō se zde ale nejspíše výrazněji zužovala a stávala se zavřenější. Proto mohla splynout s ū, přejít v ně, nebo se jím dokonce zcela změnit (např. pōstam, -m-ī-ti, deiv-ū-tai III 115₁₄ „blažený“, poglab-ū, laik-u). Podobný vývoj nepřízvučného baltského *ā proběhl také v části litevského veliuonského nářečí a v jemu blízkých oblastech25. Zde probírané reflexy ide. *ā v památkách pruského jazyka umožňují vyvodit tyto závěry: 1. Ide. *ā bylo pravděpodobně známo všem baltským jazykům a jejich nářečím jako široké otevřené *ā. 2. V jižním pruském nářečí, tj. v nářečí, v němž byl napsán Elbinský slovníček, se toto baltské *ā (jehož reflexem je a) zřejmě zužovalo, labializovalo, přibližovalo se k němu (oa), nebo se dokonce zcela změnilo v o. V severním pruském nářečí — nářečí katechismů — se baltské *ā (jehož reflexem je ā) zřejmě zužovalo a labializovalo pouze po retnicích, velárách a na konci slova (v místních jménech také před v, j, k, s). V ostatních případech zde zůstalo neporušené. Jeho změna se zde patrně poněkud lišila od jižního nářečí. V důsledku výraznějšího zužování se zde stále více napínalo a zavíralo, až přešlo v ō, které svou barvou patrně více připomínalo ū, nebo se v ně zcela změnilo. Vlna zužování a labializace baltského *ā, šířící se historickým baltským územím od jihozápadu k severovýchodu, zasáhla nejprve oblast litevštiny a velké části jejích nářečí dala reflex ō; v žemaitských nářečích jej změnila v uo (s výjimkou nářečí Karklė). Východní aukštaitská a východní dzūkská nářečí zasáhla nejpozději. Proto se zde ā dodnes místy zachovalo všude, jinde jen částečně. Vlna zužování a labializace baltského *ā nezasáhla lotyštinu (s výjimkou latgalštiny) a zde zůstalo nezměněné. 3. Reflex ide. *ā o je v baltských jazycích a jejich nářečích pravděpodobně sekundární. E. GRINAVECKIENĖ M. Kondratiuk, Místní názvy jihovýchodní Białostocké oblasti, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk, 1974, 304 s. (s mapou). Dílo „Místní názvy jihovýchodní části Białystockého vojvodství“ vědeckého pracovníka Ústavu slavistiky dr. Michala Kondratiuka, vydané ve 29. čísle edice Polské akademie věd „Monografie Slawistyczne“, je v mnoha ohledech zajímavé i pro baltisty. 22 Viz K. Būga, RR, III, s. 106. 23 Viz V. Mažiulis, Baltų sant., s. 12. 24 Srov. Z. Zinkevičius, BV, s. 12. 25 Plg. A. Salys, Kelios pastabos tarmių istorijai, APh IV, Kaunas, 1933, p. 28; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1965, p. 68 ir žemėl. Nr. 32, 33. 213 Jihovýchod Bělostockého vojvodství představuje oblast, v níž v minulosti docházelo k intenzivním kontaktům baltských a slovanských jazyků. Na základě závěrů mnoha badatelů (K. Būgy, J. Kaminského, G. Laumianského, J. Otrembského, V. Toporova, S. Zajančkovského aj.) lze předpokládat, že celé území, které M. Kondratiuk ve své práci pojednává, nebo téměř celé, bylo kdysi osídleno Balty. Baltské obyvatelstvo mohlo na tomto území žít v různých obdobích a různě dlouho. Jeho přítomnost v těchto místech je však nepochybná. V této souvislosti je vhodné připomenout, že jeden z levostranných přítoků Bugu (který protéká nejjižnějším okrajem pojednávaného území) nese jméno pokládané za baltské – Krzna < *Krьsna (srov. litev. Kirsna): pr. (jotv.) Kirsnan „černý“. Není tedy divu, že také M. Kondratiuk ve své monografii konstatuje kontakty mezi baltskými a slovanskými jazyky na základě místních jmen, přesněji názvů sídel, kterých autor na zkoumaném území napočítal 1585 (samotných objektů je o něco méně – 1338). Zajímavé je, že počet názvů sídel se od druhé poloviny 16. století více než zdvojnásobil: ze 725 názvů v druhé polovině 16. století na dnešních 1585. Recenzovaná práce má tuto strukturu: 1) úvod (zde je vymezen předmět výzkumu, podány historické informace o zkoumaném území, uvedeny prameny, poznámky k metodě výzkumu aj.); 2) slovník místních jmen; 3) analýza významu a formy místních jmen (podle významu autor rozlišuje názvy příbuzenské, topografické, posesivní, kulturní, patronymické, etnické a další); 4) interlingvistické vztahy (polsko-ruské a slovansko-baltské); 5) závěry. Nejrozsáhlejší a nejdůležitější částí práce je druhá kapitola (s. 19–233), v níž jsou v abecedním pořadí uvedeny všechny názvy sídel (a někdy i jiných míst) jihovýchodní části Bělostockého vojvodství. Jde vlastně o etymologický slovník oikonym tohoto území, neboť u uváděných místních jmen je popsán také jejich původ. Nespornou předností této kapitoly je i to, že autor uvádí starší podoby oikonym doložené v historických dokumentech. Historické varianty oikonym velmi pomáhají při objasňování původu dnešních místních jmen. Pro baltisty je nejspíše nejdůležitější ta část práce, která analyzuje vztahy mezi slovanskými a baltskými jazyky. Autor uvádí, že litevská (baltská) místní jména byla v průběhu dlouhého období slavizována. Slavizace zasáhla nejen fonetickou, ale poměrně často i morfologickou podobu litevských místních jmen. Příklady fonetické slavizace: Dojlidy – litev. Dailidės, Liuli – litev. Liūliai, Paceliszki – litev. *Poceliškės apod. Nejběžnějším způsobem morfologické slavizace je připojení slovanské přípony k litevskému kmeni (srov. Klewinowo – litev. klėvas, klevynas, klevinis). Autor celkem nachází asi 45 baltských místních jmen, tj. přibližně 2,8% všech oikonym. Jde o poměrně početnou vrstvu baltismů (jsou-li ovšem všechny skutečné), zejména s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že ve druhé polovině 16. století existovalo pouze 725 oikonym. Podle autorových údajů bylo v dokumentech z první poloviny 15. století zaznamenáno pouhých 50 názvů sídel. Většina oikonym se zřejmě utvořila během posledních několika staletí, tedy již v historické době, kdy byl starý, autochtonní baltský etnický prvek v těchto končinách nepočetný nebo téměř vymizel. Podle autorových výpočtů se nejvíce baltismů vyskytuje mezi řekami Narew a Supraśl. Mnohé z nich jsou nepochybné. Příkladem je název jedné městské části Bělostoku. 1 B. H. Toporov, Dvě poznámky z oblasti baltské toponymie, – Rakstu krājums veltījums… Jānim Endzelīnam…, Rīgā, 1959, s. 256 a násl. 214 Dojnowo, jehož souvislost s litevským Dainavą (vesnice v okrese Šalčininkai aj.) je zřejmá. Další část Białystoku se nazývá Dojlidy. Tento místní název lze srovnávat s litevským Dailidės (vesnice v okrese Šalčininkai aj.; litevsky dailidė „truhlář“). O názvu vesnice Dydulė v Białystockém okrese, zaznamenaném roku 1577 jako Dzi dziule, rovněž není pochyb. Jde o protějšek litevského oikonyma Didžiuliai (vesnice v okrese Šalčininkai). Zjevnými baltismy jsou také Kiersnowo – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevsky Kirkšnóvė, řeka, Kirsna, řeka; prusky kirsnan „černý“), Kiewtaki – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevsky Kiaulakiai, vesnice v okrese Kelmė; příjmení Kiaulakỹs), Kituryki (roku 1634 Kiethuriki) – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevsky Ketūriai, vesnice v okrese Šalčininkai), Kojrany – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevsky Kairėnai, vesnice v okrese Vilnius). Liuli – pole a louka ve vesnici Hermanuykos v Białystockém okrese (srov. litevsky Liūlynas, les u Veisiejů, Liūlė, louka v okolí Kurkliů), Narejki – vesnice v Białystockém okrese, Narojki – vesnice v Siemiatyckém okrese nedaleko Drohiczyna (srov. litevsky Noreikiai, vesnice v okrese Panevėžys aj., a příjmení Noreika, Noreikis), Olmonty – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevské příjmení Almantas), Szernie – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevsky Šernai, vesnice v okrese Vilnius, a příjmení Šernius), Žegunie – vesnice v Białystockém okrese (srov. litevsky Žegūniai, vesnice v okrese Kupiškis, a příjmení Žegūnis) aj. U některých dalších místních názvů, které autor považuje za baltské, mohou vzniknout jisté nejasnosti a pochybnosti. Například název vesnice Opaka v Hajnovském vojvodství by za baltský považován být nemusel, protože je nejspíše odvozen od fyziografického termínu typického pro slovanské jazyky, včetně polštiny – srov. polsky opoka „skála, kamenný blok“, česky opoka, opuka „skála“, slovinsky opóka „břidlice“2, bělorusky апока „kámen, skála; vápenec“3 apod. Celkově však autor dokáže baltské místní názvy od slovanských poměrně dobře odlišovat, a proto lze jeho závěrům o kontaktech baltských a slovanských jazyků v jihovýchodní části Białystockého vojvodství věřit. Monografie M. Kondratiuka „Místní názvy jihovýchodní části Białystockého vojvodství“ je tedy solidním dílem s mnohostranným významem. Je důležité zdůraznit, že tuto práci mohou využít a opřít se o ni nejen lingvisté, ale také historikové zkoumající otázky etnogeneze Baltů a obecněji baltské minulosti. A. VANAGAS Z k r a t k y Ad – Adutiškis, okres Švenčionys.1 Adm – Adomaičiai, okres Kelmė, okolí Pakražantis. Agu – Agurkiškė, okres Kapsukas, okolí Kazlų Rūda. ahd. – starohornoněmčina (Althochdeutsch). air. – irština. Akm – Akmenė. Akmn – Akmenė, okres Vilnius, okolí Glitiškės. Akns – Ak nystėlės, okres Utena, okolí Leliūnai. Aks – Alk as, okres Plungė, okolí Bubėnai. AkV – Akmuo, okres Varėna, okolí Jakėnai. Al – Alytus. Alj – Alėjai, okres Raseiniai. Alk – Alksnėnai, okres Vilkaviškis. 2 P. Nitsche, Geographische Terminologie des Polnischen, Köln, 1964, p. 48. 3 І. Я. Яшкин, Беларускія геаграфічныя назвы, Мінск, 1971, p. 13. 1 Okolí se neuvádí, pokud se jeho název shoduje s názvem sídla označeným zkratkou. 215