Metaforizavimo strategija J. Baltušio kūriniuose

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) II JUOZAS ABARAVČIUS METAFORIZAČNÍ STRATEGIE V DÍLECH J. BALTUŠISE O metafoře se píše mnoho. Bylo vypočítáno, že pokud bude počet prací věnovaných metafoře růst stejným tempem jako nyní, v roce 2039 překročí celkový počet badatelů metafory počet obyvatel světa v daném roce1. Takové prognóze je těžké uvěřit. I jednotlivé bibliografie však uvádějí impozantní počty prací o metafoře. Například bibliografie V. Shiblese z roku 1971, zahrnující práce v západních jazycích, obsahuje 3 tisíce položek věnovaných metafoře2. Proto ani významný metaforolog nemůže vždy mít iluzi, že říká něco, co ještě nebylo do teorie metafory zahrnuto. Aniž si zde činíme nárok na větší teoretickou novost, pokoušíme se zkoumat metaforu v dílech J. Baltušise z hlediska komunikační strategie. Strategie se zde chápe jako taková organizace jazykových jednotek, takové jejich uspořádání podle spisovatelova záměru a plánu, jímž se nejen předává umělecká informace, ale také se usiluje působit na čtenářovo vnímání a reakce. „Komunikace“ a „metafora“. Co mohou mít tyto pojmy společného? Může být metafora spolehlivým prostředkem komunikace? Vždyť použít metaforu znamená použít slovo nikoli v jeho přímém významu, tedy, slovy J. Pikčilingise, „způsobit převrat v jeho sémantice“. Je prostředkem sekundární nominace a charakterizace. Právem se říká, že sémantická dvojznačnost metafory je v rozporu s obvyklou komunikační funkcí základních větných členů — podmětu a přísudku: k označení předmětu řeči je příliš subjektivní a k vyjádření přísudku příliš „mlhavá“, mnohoznačná3. Z hlediska umělecké komunikace je však metafora v textu pragmatickou instrukcí čtenáři. Zdá se, že ji výstižně popisují slova A. Okopien-Slavinské: vědomě mluvím právě takovým neobvyklým (metaforickým) způsobem: chci, abys pochopil, co tím hodlám říci4. V mnoha případech by bylo možné metaforu v dílech J. Baltušise obdobně popsat takovou podmíněnou, abstraktní pragmatickou instrukcí čtenáři: toto píšu záměrně metaforicky, protože tak chci vyjádřit podstatu zobrazovaných jevů, jak ji vnímám a pociťuji po svém. Čtenáři, zapamatuj si to, co se říká slovem v přeneseném významu 1 Viz Slawiński J. Prawdziwie poruszeni informacją. — Teksty: Teoria literatury. Krytyka. Interpretacja, 1980, Nr. 6 (54), s. 1. 2 Shibles W. A. Metaphor: An Annotated Bibliography and History. — Whitewater (Wisconsin), 1971. 3 Арутюнова Н. Д. Метафора. — В кн.: Русский язык. Энциклопедия. М., 1979, с. 140. 4 Okopien-Slawinska A. Metafora bez granic. — Teksty..., 1980, Nr. 6 (54), s. 26. 71 a jeho kontextem. Takový strategický pragmatický přístup k metaforizaci je podle mého názoru založen na četných metaforických personifikacích, zejména rozvinutých. Typickým příkladem je: Les se rozplakal. Jeho velké, průzračné slzy se třásly na každé větvičce a každém lístečku, stékaly po drsném kmeni křivého stromu, leskly se v pramenech trávy, zachytávaly se na mladých výhoncích borovic a dlouho visely svěšené na koncích jehličí, až pak padaly na zem a tupě dopadaly na vlčí trávu. Les plakal R IV 555. Abychom pochopili, proč spisovatel nečekaně mění kód myšlenky — místo aby zobrazil prudší déšť (vždyť „plují černé, husté mraky“ a už „začalo poprchávat“), „rozplakal“ les a rozvinutá metafora zobrazuje „jeho slzy“ —, je třeba zhodnotit všechny signály sémantické důležitosti takové informace. Nejen ty, které zprostředkovává personifikace a její složky („les se rozplakal“, „jeho velké, průzračné slzy“, „les plakal“…), ale i sémantické impulzy širšího kontextu („slunce vychází jakési nažloutlé, ospalé“, „neklidné vrány se zmítají“, „tráva u cesty tak tlumeně šustí“, „déšť v listoví tlumeně šumí“ atd.). Všemi těmito signály významové důležitosti obsahu, uměleckým celkem obrazu a detailů spisovatel jako by říkal: les oplakává nejlepšího „člověka“ pasáčka Jonase. Z toho plyne, že chceme-li náležitě pochopit, co spisovatel zakódoval do metaforického kontextu, musíme mít před očima celý „horizont významů“, jak jej nazývá interpretátor textu, jinak řečeno „auru asociací“ metafory. Aby strategické záměry spisovatele a pragmatická instrukce byly smysluplně zakódovány do metaforického kontextu a později vynesly na povrch žádoucí horizont významů a asociací, jsou ovšem zapotřebí určité podmínky. Především musí být „exponovány“ spolehlivé signály sémantické soudržnosti a kontextové motivace6 — vzájemně související významové komponenty důležitého smyslu, utvářené samotnou metaforou, jejím okolím a jejich vzájemným působením. Čtenář musí být obzvlášť pozorný tehdy, když se metaforizuje — což je pro J. Baltuše příznačné — simultánně, tedy když se zároveň pojmenovává několik skutečností, názvů, ale kontextová motivace spojuje sémantické signály významové důležitosti obsahu v jeden celek. Takovou metaforizaci nacházíme například v „Pověsti o Juzovi“. Připomeňme si obrazy ze závěru románu, kdy „přišla další zima“. „Nečekaná, nezvaná. Nejprve mraky, tak napité, že už je nešlo unést, cínové. Nepluly po obloze, nýbrž tlačily břichy k zemi a protrhávaly se, valily se přes pole za Kairabalė i přes samotnou Kairabalė. A nepršelo v proudech ani v přívalech, ale z jejich útrob se řinul skutečný potopový příval.“ Dále se líčí, jak palčivé větry zavály a zasypaly Kairabalė, jak vše živé pod jejím ledem spoutal třeskutý mráz, jak kolem „v noci vlci spustili svůj zpěv i nářek“. A konečně obrazy, které Juza spatřil, když „přemohl spánek“ — „probdělé sny“ — vize i skutečnost. „Mladý [měsíc], rozjasněný prvními mrazy, pravý ženich, který se vypravil na námluvy. Připlížil se k oknům chalupy a bojovně hleděl dovnitř. Mlčí a dívá se. Dívá se. A chalupa už jako by nebyla táž. Jako by snila, jako by na někoho čekala R VI 248. 5 Zde i dále jsou příklady převzaty ze spisovatelových „Spisů“ (R): Baltušis J. Raštai. — V., 1981–1983, t. 1–8 (římská číslice označuje svazek, arabská stránku). 6 Okopien-Sławińska A. Op. cit., s. 27. 72 Takovým poněkud nevyváženým, převážně simultánním, asociativním a situačním zosobňováním jevů skutečnosti souvisejících s Juzovým vnímáním a rozvinutou metaforizací je čtenář připravován na příchod Vinčiūnė a její poslední rozhovor s Juzou. Metafora zvláště zintenzivňuje sémantické procesy, na něž je „strategicky“ zaměřen celý jazykový mechanismus díla. Velká je například síla metafory posilovat a měnit tóniny vyprávění. Tak například když „les propukl v pláč“, konkrétní tóninu realistického zobrazení vystřídá tesknější, lyrická tónina. Zmíněné personifikované obrazy přírodních jevů a metaforický popis Juzových vizí pak zesilují tóninu neurčitého očekávání, která později přechází v drsný tón rozhovoru Vinčiūnė s Juzou. Příznačné je také to, že spisovatel metaforizací vytváří individuální „charakter“ přírodních jevů a projevů: „... stojí bříza v bílé košili jako sekáč za letního rána, osika se chvěje jako káraná dívka, a tam se, podívej, zastoupila mladá jasanová chasa, krušina se tulí k štíhlému vrbovému proutku...“ R IV 42. Pro takovou metaforizaci jsou příznačné výčty projevů současně probíhajícího „přírodního dění“, plastičnost výrazných obrazových detailů a individuální „charaktery“ stromů, rostlin a živočichů, vytvořené metaforizací a personifikací pozorně odpozorovaných rysů („stojí bříza v bílé košili“, „osika se chvěje“...). Subjektivní skládání rysů a znaků osobitosti těchto charakterů do podoby jednotlivé věci i celkového obrazu pak činí tento obraz jedinečným a neopakovatelným. Někdy se metaforizací aktivují sémy slova, které propůjčují detailu symbolický význam. Podle lidové symboliky má takový význam krev vrb — vrby kvetoucí v zimě červenými „pravými květinovými čepičkami“. Srov.: Hned prvního léta po vrbové krvi se na lidi sesypala válka R VI 143. Smysl rozvinutých metafor a symbolů lze určit na základě signálů důležitosti obsahu umělecké informace, vycházejících z potenciálu sémantiky slova a jejího působení v kontextu. Horizont významů vyplývající z této interakce, stejně jako strategická stanoviska spisovatele, je užitečné mít na zřeteli i při opravě jediného slova v textu. Zatím poněkud abstraktní tvrzení o strategických stanoviscích lze konkretizovat. Máme totiž k dispozici také spisovatelovy vlastní úvahy o jednotlivých obrazech, detailech děl apod. Některé z těchto úvah lze oprávněně považovat za typický výklad „pragmatické instrukce“. Zde stojí za to připomenout polemiku, kterou vyvolaly některé opravy jazyka „Prodaných lét“. Akademik J. Balčikonis, jak známo, kromě jiných opravil i tuto větu z uvedeného románu: „v maliní zpívá (= zyzia, zymbia) komár opilý sluncem“⁷. Spisovatel J. Baltušis se k této opravě nejednou vrátil. „Sotva jsem do ‚Prodaných lét‘ napsal větu — ‚v maliní zpívá komár opilý sluncem‘ — hned mi vysvětlili, že komár nemůže zpívat, může jen bzučet,“ vysvětloval spisovatel. Jazykovědcům, kteří odhalili „velké tajemství komářího bzučení“, je prý vděčný, jejich důkazů však nemůže využít, protože po zapsání slov „bzučí komár opilý sluncem“ se zmen- 7 Balčikonis J. Šis tas dėl „Parduotų vasarų“ kalbos. — Kn.: Rinktiniai raštai. V., 1978, t. 1, p. 288. 73 … zamýšlený umělecký obraz, zobrazující „opojnou krásu letního poledne, nevyčerpatelnou sytost slunečního tepla, velkou slavnost celé přírody“. Takový obraz měl spisovatel vykreslit proto, aby zdůraznil bezvýznamnost starého Dirdy. Ne nadarmo po tomto obrazu následuje Dirdova nemoc a smrt8. Je tedy vyjádřena velmi konkrétní spisovatelova pragmatická „direktiva“, jak chápat zvolený metaforický, personifikovaný význam slova. Čtenář se ovšem může opírat pouze o takovou abstraktní „direktivu“ díla či jeho fragmentu. Opírat se o ni však musí. Zde není cílem vystupovat jako jakýsi rozhodce polemiky, natož pronášet poslední slovo. Zdá se však, že podle spisovatelovy vůle může uodas zpívat. Takovou variantu významu zde předpokládá dokonce i minimální kontext „opilý sluncem“. Jinak – nebere-li se v úvahu specifika beletrie, motivace metaforizace a její cíle – lze požadovat, byť sotva s respektem k právu personifikace a antropomorfizace, aby přírodní tvorové „mluvili“ pouze „svým hlasem“; například aby vlci v noci „nespustili muziku a nezaúpěli“, nýbrž vyli, a aby hnědák „nevzdychal, ale řehtal ve chlévě“. Spisovatel své krédo – „jen...“ – někdy důsledněji motivuje a zdůrazňuje. Takto začíná kapitolu románu: „A jednou v noci uslyšel: hnědák ve chlévě vzdychá. Těžce vzdychá. Hlasem skutečného člověka“ R VI 101. Právem se říká, že metaforizace podněcuje vlastnosti skutečností, nikoli význam slova9. To platí zvláště pro podněty Baltušisovy metaforiky. V nejednom případě spisovatel jakoby „maluje podle přírody“ plastický metaforický obraz, vyvolaný přímým dojmem. Takový plastický obraz oblaků spatřil při letu do Ameriky: „... a dole, kam až oko dohlédne, se rozprostírají klidná sněhová pole oblaků. Kdesi se vzhůru prorážejí fantastické skály, místy se táhnou horská pásma s hlubokými tmavými soutěskami a mírnými předhůřími, jinde, podívej, zvedají slunci své vyhladovělé ruce dobromyslní obři...“ R III 112. Metafory často kondenzovaně zprostředkovávají fakt skutečnosti nesoucí stopu situačního vnímání a dávají tak smysl spontánně vzniklému dojmu spisovatele. Takto je zprostředkován dojem okamžiku v kontextu, v němž se líčí, jak chce Juza vytáhnout z bažiny mrtvé tělo Karusė: Dokonce si Karusė povzdechla. Jako by si opravdu povzdechla. A čekala, až ji Juza uloží do rakve z pryskyřičných třísek, kterou vlastníma rukama stloukl R VI 87. Metafora pomáhá dát smysl tomu, co už samo o sobě upoutává čtenářovu pozornost. Jako svébytná dominanta myšlenky zároveň dobře ladí s reálnými pojmy. Je samozřejmé, že prostor uměleckého textu, na nějž metafora působí sémanticky, se stává důležitým významovým a strukturálním prvkem celku. Paralelismus mezi základním významem metaforizovaného slova a jeho modifikovaným, přeneseným významem vytváří dvojí referenci, a zároveň i emfázi, která vzniká srovnáním nové metaforické „vize“ s obvyklým vnímáním. Např.: Juza nabral úlomkem plástve trochu téhle kaše, dal si ji do úst, na jazyk i pod jazyk. A hned se mu před očima zablesklo, a to tak, že se země pod nohama rozhoupala a noc— 8 Baltušis J. Apie kūrybinį darbą. – Kn.: Raštai. V., 1959, t. 3, p. 71–72. 9 Арутюнова Н. Д. Указ. соч., с. 140. 74 st se snesla shora. Juza se ani nedostal ke studni, vrhl se po hlavě k Pavirvė. (...) dlouho pil vodu páchnoucí bahnem a nabíral ji do dlaní a poléval se, kam dosáhl, dokud neustaly blesky a znovu nespatřil slunce nad Kairabalė R VI 108–109. Jak ukazuje tento i řada dalších příkladů, metafora je způsobem harmonizace, který signalizuje důležitost obsahu; prvky jsou v ní uspořádány ve vzestupném či sestupném pořadí. Značná část metafor v dílech J. Bal tušise plní funkci charakterizace osob a popisuje jejich vnější i vnitřní vlastnosti. Např.: Kazytė od onoho večera jako by byla celá skleslá, a tak chodila zamračená. R V 233. Stařena se změnila, už nebyla dobrá, tvář měla jako ze země, rty bělavé, v koutcích zčernalé. R V 115. Juza už dlouho nemluví, hněv v něm vře. R VI 106. Jako živá se před očima znovu vynořovala [Vinčiūnė], po všechna ta léta v Kairabalė. Desítky dlouhých let, jako ostrá kopřiva zarostlá Juzovi až do krve, nevykořenitelná, nevymytelná ani tím nejslanějším potem… R VI 148. Charakterizovat pocity člověka pomáhají synestetické metafory, založené na vzájemném působení významů slov náležejících k různým tematickým skupinám smyslového vnímání. Jejich základem bývají častěji „viditelné“ vůně (srov.: „…vůni pelyňku a hořké routy, ponořenou do obrovského kotle dehtu, jsi mohl zachytit nosem“ R V 141), méně často slyšitelné obrazy a jiné „kombinace vjemů“. Samozřejmě by nebylo namístě tvrdit, že všechny metafory J. Bal tušise jsou vysoce originální. Část z nich, zejména těch, které souvisejí se zobrazováním živlů lidského (nikoli přírodního) života, má povahu konvenčních obrazů. Jejich základní obraz je zpravidla výsledkem užití lidových principů metaforizace a často má podobu ustálených stereotypů. V některých případech se však obraz stereotypu aktivuje, „obnoví“ a díky neobvyklému kontextu nabývá sugestivnosti. Připomeňme si stereotypní metafory z již uvedeného příkladu – „blesky v očích“, „země se houpala pod nohama“, „přihnala se noc“, „blesky ustaly“. Oživuje je neobvyklá situace a kontext, stejně jako prvek hyperboly. Spisovatel se nevyhýbá opírání o lidovou symboliku a sémantiku konvenčních obrazů. Tento způsob metaforizace by bylo možné podmíněně vystihnout následujícím spisovatelovým tvůrčím postojem: užíval univerzálnějších prostředků lidové metaforizace a jiných forem výrazu, neboť i v nich jsou prostředky obraznosti, myšlenkové kondenzace a sugestivnosti, které se vyrovnají těm nejoriginálnějším. Tyto prostředky odpovídají spisovatelovu věcně konkrétnímu způsobu zobrazování a obrazovému charakteru myšlení. Jen několik příkladů: „Aleksiukas ulehl až do podzimu, než se mu zacelily rány R I 235. Laukienė řádila R I 255. A viděl: už tu nebyl svůj (Juza), byl jako ukrojený krajíc R VI 38. Neřeklo by se, že zrovna prudce planula láskou, a přece ji to rvalo, ale nevyrvalo, a ani soucit s Juzou neudusilo…“ R VI 39. Základem takových metafor jsou konvenční představy a obrazy. Jejich spojování a kontextové významové naplnění však přesto odrážejí určité pojetí jevů světa a jejich interpretaci; v mnohém ukazují na „zduchovňování“ každodenního života a kulturních jevů, vycházející z tradice, a dávají jim jiný univerzum než v realitě. Tím, že spisovatel vzájemně kombinuje stereotypní, konvenční prostředky myšlenkového vyjádření s originálními, vytváří tedy rozhodně nestereotypní a neobvyklý efekt. Samozřejmě, tradi- 75 Nekreativní užívání výrazových prostředků může posilovat setrvačnost myšlení. Té se spisovatel vyhýbá tím, že rozvíjí obrazový základ stereotypů a velmi subjektivně je komponuje do uměleckého celku. Setrvačnost myšlení navíc sugerují spíše projevy metonymie než metaforizace. Podle Ziomeka má metafora za cíl „překlasifikovat již poznaný svět“, zatímco metonymie je určitým zápisem kulturních textů. Její přenesená sémantika s omezenou a přesnou konotací se totiž přebírá z paradigmatu. Metonymie je proto mnohem konzervativnější10. Již dlouho převládá názor, že v poezii dominuje metafora, zatímco v próze metonymie. V dílech J. Baltušise převažuje metonymický způsob myšlení, a tedy i sémantická figura metonymie. S jejím tradičním konzervatismem lze spojovat i větší nebezpečí setrvačnosti spisovatelova myšlení. Sama figura však může být také zcela nevinná. Záleží na tom, jak se užívá. Obecně vzato je horizont metaforických významů a asociací v dílech J. Baltušise obzvlášť široký tam, kde jsou přírodní skutečnosti zobrazovány plasticky a stereoskopicky výrazně, kde jsou personifikovány a „zduchovňovány“. Metafory, zejména rozvinuté, zde mimořádně aktivují sémantické procesy kontextů spojené se strategickými postoji spisovatele. Tam, kde zobrazuje každodenní život lidí a život postav, vytváří spisovatel méně originálních metafor. Spisovatel se také výrazně opírá o sémantiku konvenčních metaforických obrazů a symboliku lidového původu. Tradiční asociativnost významů těchto prostředků je aktivována a jejich sémantika je tvůrčím způsobem rozvíjena. STRATEGIE METAFORIZACE V DÍLECH J. BALTUŠISE Resumé Článek se zabývá svébytností metaforizace v dílech J. Baltušise. Z hlediska autorovy komunikační strategie metafory, zejména rozvinuté, neobvykle zintenzivňují sémantické procesy – zesilují nebo mění tóninu (někdy kód) vyprávění, aktualizují symbolické významy a asociace lidových označení jevů a slouží jako prostředek harmonizace signálů „důležitosti“ obsahu a prostředků jeho vyjádření. Pomocí metafor jsou vykreslovány výrazné, individualizované přírodní skutečnosti. Metafora, která ztělesňuje spontánně vzniklý dojem, často představuje kondenzaci charakteristiky nějakého jevu či faktu a jeho situačního vnímání. Při zobrazování každodenního života lidí spisovatel tvořivě užívá a rozvíjí sémantiku konvenčních metaforických a symbolických obrazů. 10 Žr. ir plg. Ziomek J. Metafora a metonimia. – Pamiętnik Literacki, 1984, XXV, z’ 1, s. 206.