J. Balčikonio darbų reikšmė

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) STASYS KEINYS VÝZNAM DÍLA J. BALČIKONISE 25. března 1985 uplynulo 100 let od narození významného litevského jazykovědce, akademika a profesora Juozase Balčikonise. Po šest desetiletí se horlivě věnoval záležitostem rodného jazyka a zanechal nesmazatelné stopy v různých oblastech jazykového vzdělávání a výzkumu. Během několika desítek let, které uplynuly od smrti J. Balčikonise, se již mnoho vykonalo jak pro zachování jeho odkazu a jeho zpřístupnění všem, tak ve snaze nezaujatě zhodnotit jeho práci a určit její místo a význam. Co bylo vykonáno? V roce 1972 vyšla sbírka lidových písní zapsaných J. Balčikonisem „Písně z Druskininků“1, která nejvýrazněji dokládá jeho nesmírnou lásku k lidu a jeho kultuře i úctu k prostým lidem, kterých si po celý život sám vážil a k tomu vedl i ostatní. V letech 1978–1982 vyšly dvousvazkové „Vybrané spisy“ J. Balčikonise2, připravené a vydané na základě usnesení republikové Rady ministrů o uctění památky J. Balčikonise („Tiesa“, 24. března 1970). Do této sbírky spisů byly zařazeny všechny významnější jazykovědcovy články a kratší texty o jazykových otázkách, soubor konspektů jeho přednášek a dopisy důležité pro jazykovědu. Vyšla nová vydání pohádek přeložených J. Balčikonisem i některých dalších děl krásné literatury. Ve vědeckých publikacích, novinách a časopisech byl zveřejněn soubor článků o profesorově životě a díle. Zvláště mnoho různých publikací a akcí věnovaných J. Balčikonisovi se konalo u příležitosti stého výročí jeho narození. Ve Vilniusu se uskutečnila jubilejní vědecká konference věnovaná tomuto výročí, kterou uspořádaly Vilniuská státní univerzita V. Kapsukase a Institut litevského jazyka a literatury Akademie věd; ve hlavním městě republiky, v dalších městech a okresech i v profesorově rodné obci Ėriškiai se konaly slavnostní vzpomínkové akce. Této příležitosti bylo věnováno celé 48. číslo „Jazykové kultury“, v němž bylo vedle několika článků otištěno mnoho vzpomínek na jazykovědce3. Jubilejní článek a soubor vzpomínek na J. Balčikonise vyšly také v publikaci „Náš jazyk“4. A nakladatelství „Šviesa“ vydalo pro školy knížku V. Vitkauskase o životě jazykovědce a jeho vědecké a pedagogické činnosti5. Výročí široce připomínal republikový, městský i okresní tisk, republikový rozhlas a televize. 1 Druskininkų dainos / Užrašė J. Balčikonis. — V., 1972. — 216 p. 2 Balčikonis J. Rinktiniai raštai / Sudarė A. Pupkis. — V., 1978, t. 1. — 408 p.; 1982, t. 2. — 332 p. 3 Kalbos kultūra, 1985, sąs. 48. — 80 p. 4 Mūsų kalba, 1985, Nr. 1(119), p. 3—31. 5 Vitkauskas V. Juozas Balčikonis. — K., 1985. — 112 p. 61 To vše umožnilo jak lingvistům, tak veřejnosti lépe poznat a pochopit dílo J. Balčikonise, jeho význam nejen pro jazykovědu, rozvoj a kultivaci spisovného jazyka, ale i pro duchovní kulturu národa obecně. V budoucnu bychom neměli zapomínat ani na dosud nezveřejněnou část odkazu J. Balčikonise. Při příležitosti výročí se nejednou připomínalo, že by jazykovědě prospělo vydání „Gramatiky litevského jazyka“ J. Otrembského, kterou lingvista přeložil a doplnil. Folkloristé vyslovili myšlenku, že by bylo vhodné zveřejnit vyprávěcí folklor zaznamenaný J. Balčikonisem. Možná by stálo za to pomyslet také na vydání jeho překladů, které zůstaly v rukopisech nebo vyšly již dávno. Je zapotřebí podrobná bibliografie J. Balčikonise. Při pátrání a práci se časem jistě najde ještě mnoho dalšího, co stojí za zveřejnění. Proto by mělo zveřejňování odkazu J. Balčikonise, stejně jako jeho podrobné vědecké zkoumání a hodnocení, pokračovat i po vstupu do druhého století od narození lingvisty. J. Balčikonis se začal věnovat jazykovědné práci už v raném věku. Již jako student se seznámil s nejvýznamnějšími litevskými lingvisty počátku tohoto století, J. Jablonským, K. Būgou a dalšími, a začal sdílet jejich společné starosti o jazyk. Nepochybně právě to nasměrovalo celý jeho život k litevštině, jejímu zkoumání, pěstování a rozvíjení. J. Balčikonis je představitelem poslední generace litevských lingvistů, která neměla na vysokých školách možnost studovat obor litevský jazyk a literatura, protože na univerzitách carského Ruska z pochopitelných důvodů takový obor vůbec neexistoval. Neexistoval ani nikde jinde. Lingvisté, kteří se věnovali zkoumání a rozvíjení mateřského jazyka, si museli jeho studium osvojit sami; jejich litevskými univerzitami byly chaloupky ve vesnicích. Mimochodem, těmito univerzitami prošla v minulém i tomto století také řada lingvistů z jiných zemí, kteří se chtěli naučit litevsky a lépe poznat samotný litevský jazyk. Litevští lingvisté z konce minulého století a počátku tohoto století se museli sami ponořit do pramenů jazyka a důkladně poznat jeho původní zdroje — živou řeč lidí, staré písemnictví a tvorbu nejlepších spisovatelů novější doby. Tyto skutečnosti spolu s metodologickými pracovními dovednostmi získanými na skutečných univerzitách rozhodly o úspěchu práce tehdejších litevských lingvistů. A konečně to nepochybně byl také jeden z důvodů, proč si tito lingvisté nade vše vážili, ctili a oceňovali lidový jazyk, řeč obyčejných venkovských pracujících lidí. Tento přístup předali J. Balčikonisovi jako odkaz někdejších jazykových pracovníků a od něj jej převzala i současná litevská jazykověda. Po absolvování Petrohradské univerzity pracoval J. Balčikonis na praktických jazykových úkolech v redakcích litevských novin a zanedlouho začal také učit na litevských gymnáziích; později pokračoval v učitelské práci v Panevėžyské učitelské škole, na Litvinské univerzitě v Kaunasu a na Vilniuské státní univerzitě. Do dějin litevského školství se J. Balčikonis zapsal nejen jako proslulý učitel mateřského jazyka, ale také jako organizátor vzdělávání. Po první světové válce se aktivně podílel na založení litevských škol v Panevėžysu (nejprve chlapeckého gymnázia a poté učitelského semináře) a stal se jejich ředitelem. Od roku 1970 připomíná léta, která J. Balčikonis strávil v Panevėžysu (zde také sám absolvoval reálné gymnázium), střední škola nesoucí jeho jméno. Po druhé světové válce připadly J. Balčikonisovi úkoly mimořádného vědeckého a občanského významu. Byl pověřen obnovou výzkumu litevského jazyka v republikové Akademii věd. Od roku 1945 do roku 1952 byl J. Balčikonis ředitelem Akademie věd— 62 — jejího Ústavu litevského jazyka (v roce 1946 byl zvolen řádným členem Akademie), přičemž se zvláště věnoval základním lexikografickým pracím. J. Balčikonis musel věnovat mnoho času také přípravě učitelů litevštiny. Byl jedním z obnovitelů katedry litevského jazyka na Vilniuské státní univerzitě (v letech 1944—1950 byl jejím vedoucím, v roce 1948 získal profesorský titul); během 15 poválečných let vykonal velmi mnoho práce a spolu s ostatními připravoval učitele litevského jazyka a literatury, které země životně potřebovala. Jako nejuznávanější lingvista nesl J. Balčikonis největší díl odpovědnosti také za výchovu litevských lingvistů. Více než 20 litevských lingvistů, kteří jako první v sovětských dobách obhájili disertace kandidáta filologických věd, pod jeho vedením buď pracovalo, nebo mělo jeho oponenturu. Spolu s hrstkou spolupracovníků mladší generace J. Balčikonis v nelehkých poválečných letech organizoval a rozvíjel výzkum litevského jazyka a vychovával i podporoval odborné kádry litevštinářů. Tato činnost J. Balčikonise je obzvlášť důležitá a významná, protože pomohla rychlému rozvoji výzkumu litevského jazyka a přispěla k růstu a rozkvětu současné litevské jazykovědy. Pedagogická činnost J. Balčikonise trvala téměř pět desetiletí. Není tedy divu, že pro většinu současných litevských lingvistů a značnou část učitelů litevského jazyka a literatury starší generace je J. Balčikonis učitelem a profesorem. Obraz profesora nikdy nevybledne v paměti žádného z jeho žáků. Pomalá chůze, klidný, tichý hlas… A láska, láska k mateřskému jazyku, vyzařující z celé profesorovy bytosti. Málokterý vysokoškolský učitel dokázal udržovat tak stálý odborný vztah se svými posluchači. Jen on neustále obracel pozornost svých studentů k nevyčerpatelnému zdroji života psaného jazyka — k řeči rodičů, předků a obyčejných lidí. Zásoba lístků kartotéky „Slovníku litevského jazyka“ v profesorově aktovce nikdy nedocházela. Každého svého studenta naučil, jaká slova a jakým způsobem sbírat. Sběr slov nebyl jen pomocí slovníku, ale také živým a nepřetržitým spojením studentů s živým jazykem a rozvíjením aktivního vztahu k němu. Profesora si oblíbili jen ti, kdo mu nenaslouchali a kdo si jako budoucí odborníci na litevský jazyk a literaturu, spisovatelé či redaktoři, vědci či učitelé nechtěli zlepšit vlastní znalost tohoto jazyka. Ti jen šířili řeči o profesorových zvláštnostech, vysmívali se tématům slohových prací, která zadával, nebo se nad nimi dokonce rozhořčovali; nechápali onoho ušlechtilého člověka a oddaného učitele, jehož největším přáním bylo naučit své žáky a studenty správnému, co nejsprávnějšímu, krásnému, co nejkrásnějšímu, živému, co nejživějšímu jazyku. Styl novin či kanceláří jim připadal jako jediný jazykový ideál, kterého je třeba dosáhnout za každou cenu. Byli i studenti, kteří se od J. Balčikonise nenaučili nic nebo téměř nic a pamatují si jen třes za dveřmi posluchárny, kde profesor zadával zápočty nebo zkoušel, anebo zašustění indexu o stůl — přijďte příště. Ale copak lze z toho usuzovat, jakým pedagogem J. Balčikonis byl? Copak lze zapomenout, že byl velmi taktní a nikdy nikomu nevnucoval svůj názor! Copak studentům? Vždyť se přece vždy najdou studenti, kteří se domnívají, že vědí víc než kterýkoli profesor. J. Balčikonis říkal, že studenti nemusejí smýšlet přesně tak, jak smýšlí a vysvětluje on. Musí však umět dokázat správnost vlastního uvažování. Profesor se snažil svá vysvětlení podkládat podrobnými a názornými důkazy. Vždy zůstane upřímným, 63 příklad schopnosti hájit svůj názor, nesobeckosti a zároveň náročnosti, spravedlivé přísnosti a zásadovosti. J. Balčikonis se upřímně radoval z úspěchů svých žáků. Nezapomenutelný, dojemný projev pronesl při obhajobě disertační práce Z. Zinkevičiuse pro získání doktorátu filologických věd. J. Balčikonis byl vůbec jako člen rady pro udělování vědeckých hodností při obhajobách disertačních prací často řečníkem. Nejednomu doktorandovi z těchto projevů asi běhal mráz po zádech, protože profesor od všech náročně a bez ústupků vyžadoval dobrou znalost mateřského jazyka. Zvlášť náročný byl na jazykovědce usilující o vědecké hodnosti. Jako napomenutí znějí i dnes tato profesorova slova: „Kandidát filologických věd musí umět přesně vyjádřit svůj názor na každý spis — říci, zda je jazyk onoho spisu dobrý a co mu chybí. Aby to mohl říci, nesmí sám ve své řeči dělat chyby, musí mluvit živě“6 a „Lituanisté by měli jako první psát správně, živě a plynule“7. V tvůrčím odkazu J. Balčikonise jsou také články o otázkách výuky mateřského jazyka i recenze učebnic. Jasně z nich vyplývá, jak vážně profesor přistupoval k otázkám jazykového vyučování i k samotným učitelům a jejich přípravě („Může být učitelem litevštiny opravdu každý, kdo rozezná písmena od bran?“ — ptal se J. Balčikonis v článku „Litevština na naší univerzitě“, zveřejněném roku 1927, nikoli bez ironie8). Jeho vlastní pedagogická činnost spolu s těmito články představuje výraznou kapitolu praktické litevské pedagogiky a metodiky, důležitou a významnou i pro rozmanité školy dneška. Chceme-li výuku mateřského jazyka zdokonalit a zlepšit, je třeba důkladně prozkoumat zkušenosti jejích nejlepších učitelů a přihlížet k nim. V tomto ohledu by si, zdá se, i dnešní metodika mohla ještě mnohé osvojit z pedagogického odkazu J. Jablonského a J. Balčikonise. Mnozí lituanisté střední a starší generace považují za velkou čest, že se mohou nazývat žáky J. Balčikonise. To je nejlepší ocenění učitelovy práce. Takového uznání se obvykle dostává učitelům, kteří toho mnoho naučili. J. Balčikonis svým žákům otevřel skutečné poklady jazyka a přesvědčivě jim ukázal, že i mateřský jazyk je třeba studovat neméně pilně než jiné jazyky a jiné předměty. J. Balčikonis měl jako jazykovědec a pedagog zvláštní poslání. Jako současník a druh prvních profesionálních litevských jazykovědců byl jakýmsi mostem, který spojoval odkaz litevské jazykovědy z počátku století se současnou jazykovou vědou. Toto generační pouto, úcta k odkazu vlastního oboru a jeho pečlivé vědecké hodnocení, jakož i kontinuita nejlepších tradic zřejmě patřily k nejdůležitějším faktorům, které zaručily rychlý kvalitativní rozvoj litevské jazykovědy v současnosti. J. Balčikonis po celý život choval v úctě památku J. Jablonského a K. Būgy. Úctu a lásku k velikánům litevské jazykovědy neustále vštěpoval svým žákům, jejich díla jim dával za příklad a sám byl jejich nejvěrnějším a nejdůslednějším pokračovatelem. A nyní je i jméno samotného J. Balčikonise bez rouhání zapsáno do dějin litevské jazykovědy vedle jmen nejvýznamnějších představitelů tohoto vědního oboru, profesorových druhů. 6 Balčikonis J. Rinktiniai raštai, t. 1, p. 302. 7 Ten pat, p. 362. 8 Ten pat, p. 61. 64 Téměř čtyři desetiletí pokračoval J. Balčikonis v práci na „Slovníku litevského jazyka“, kterou zahájil K. Būga; po větší část této doby byl také šéfredaktorem slovníku, vedoucím práce i jejím hlavním organizátorem. Slovník se měl stát největším dílem J. Balčikonise. Historie tohoto slovníku má jeden zvláštní rys — jeho tvůrci byli po celou dobu nuceni spěchat a co nejrychleji předložit, jak se říká, veřejnosti hotové dílo. Na počátku třicátých let patřil mezi ty, kdo K. Būgu pobízeli a urgovali, i sám J. Balčikonis. Později, když se koncem roku 1930 postavil do čela tohoto lituanistického díla, začali k spěchu pobízet a všemožně ho k němu nutit jiné osoby, a to samotného J. Balčikonise. Obrovský zamýšlený úkol — zásadní doplnění kartotéky slovníku (ve skutečnosti její vytvoření, neboť ta předchozí, kterou měl K. Būga, byla několikanásobně překonána), stanovení základů přípravy slovníku (slovník, který začal připravovat J. Balčikonis, měl zcela jiný charakter než slovník, který K. Būga sotva započal, takže vlastně není ani jeho pokračováním; slovník K. Būgy je pouze pramenem velkého „Slovníku litevského jazyka“) a samotné psaní slovníku, redigování a pročítání hor korektur — vyžadoval mnohem více sil a času, než původně předpokládal i sám šéfredaktor. Příprava prvního svazku slovníku zabrala celé desetiletí. Práce se jakoby rozběhla rychleji, J. Balčikonisovi se však podařilo vydat pouze první dva svazky (I. sv. — 1941, II. sv. — 1947). Poté, když byl připraven třetí svazek a začalo se pracovat na čtvrtém, se jiní rozhodli poněkud změnit uspořádání slovníku, což jeho přípravu opět na nějakou dobu zpomalilo (III. svazek, nově přepracovaný již bez J. Balčikonise, vyšel v roce 1956). Nyní vyšlo 14 svazků velkého „Slovníku litevského jazyka“. Slovník je již dlouho největším, nejpůsobivějším a nejvýznamnějším dílem litevské jazykovědy a získal si široké uznání nejen v Litvě, ale i daleko za jejími hranicemi. Je věcí cti slovníkářů usilovat o to, aby čtenáři ještě v tomto století dostali do rukou poslední svazek akademického slovníku. Slovník a J. Balčikonis jsou dodnes neoddělitelní a jeho mnohaleté úsilí přináší dobré plody. Do dějin litevské jazykovědy vstoupil J. Balčikonis jako jeden z největších lexikografů, organizátor, vedoucí a tvůrce velkého slovníku. Je tedy symbolické a oprávněné, že každého, kdo vstoupí do místnosti slovníkového oddělení Institutu litevského jazyka a literatury, vítá portrét J. Balčikonise. J. Balčikonis byl také nejvěrnějším spolupracovníkem J. Jablonskise a po jeho smrti nejdůslednějším pokračovatelem jeho práce. Nemáme na mysli jen téměř všechny články J. Jablonskise, které J. Balčikonis pečlivě připravil a vydal v pěti svazcích9. Především zde nesmíme zapomínat na záslužnou práci samotného J. Balčikonise při pěstování spisovného jazyka a jeho kultury. Po celý svůj život jazykovědce byl důsledným strážcem lidovosti spisovné litevštiny a bezpochyby sám nejlepším znalcem lidového jazyka. Stejně jako J. Jablonskis měl i J. Balčikonis odpor k puristickým náladám, které vždy a všude rozhodně odsuzoval — jak při práci na terminologii, tak při jazykových korekturách i pedagogické činnosti. Stejně jako J. Jablonskis měl J. Balčikonis po celou dobu přísné soudce své práce. Nikdy však nesklonil prapor, vždy bojoval až do konce a čestně. 9 Jablonskio Raštai / Redagavo J. Balčikonis. — K., 1932–1936, t. 1–5. 3. 1835 65 Jazykové korektury jsou složitou prací vyžadující hluboké znalosti. V dějinách současné spisovné litevštiny se do této práce tu či onde pustilo mnoho lidí. Jazyk opravovali jak nejzkušenější jazykovědci, které dnes můžeme směle považovat za klasiky kodifikace spisovného jazyka, tak začínající badatelé i lidé, kteří nebyli jazykovědci vůbec; opravovali jej znalci i zcela nekompetentní osoby. Různí korektoři jsou i dnes. Stejně jako v každé jiné práci lze i zde snadno udělat chybu. Na druhou stranu se zdaleka neujmou ani všechny velmi dobré návrhy jazykových korektorů. To platí jak o činnosti J. Jablonskise, tak o činnosti jazykovědců z „Gimtosios kalbos“, kteří se sdružili po jeho smrti. Podobný osud potkal i některé jazykové korektury J. Balčikonise. Některé jeho opravy připadaly podivné jak studentům, tak některým jazykovědcům i lidem, kteří aktivně vyjadřovali své názory na nejrůznější věci. Návrhy měnit například ve slovní zásobě ustáleného spisovného jazyka cibulį za svogūną, gužą za gandrą, parasoną za skėtį nebo kolchoz za kolūkį musely skutečně působit podivně. Některé opravy J. Balčikonise byly velmi ostře kritizovány10. Je pravda, že v zápalu sporu nedokázali ani kritici zachovat objektivitu ve všech otázkách. Nyní, po více než čtvrtstoletí od oněch dnů, lze to mnohem snadněji postřehnout i zvážit. Čas je i v tomto ohledu nejlepším soudcem. Dnes mají jak jazykovědci, tak všichni, kdo se zajímají o jazykové otázky, snadno dostupná díla J. Balčikonise věnovaná jazykové kultuře. Jsou zařazena do zmíněných „Rinktinių raštų“. Je z nich zřejmé, že naprostá většina těchto korektur je velmi cenná a potřebná. Podepsal by se pod ně každý kompetentní kodifikátor jazyka. Výchovnou jazykovou činnost J. Balčikonise nelze omezovat ani jen na zmíněné články. V zájmu toho, aby mladí lidé měli co nejvíce knih napsaných živým a správným jazykem, připravil k vydání a nově redigoval „Raštus“ M. Valančiuse (Kaunas, 1931). Nejdůležitější však je, že pro všechny děti v Litvě je J. Balčikonis laskavým dědečkem pohádek. Tímto dědečkem se stal, abychom řekli pravdu, už v mládí a zůstal jím po celý život. Již několik generací Litevců se s nadšením seznamuje s pohádkami H. K. Andersena, bratří Grimmů, V. Haufa a Ch. Perraulta, které J. Balčikonis převyprávěl v litevštině. Kromě toho přeložil arabské pohádky „Tisíc a jedna noc“, Verneovo „Cestu kolem světa za 80 dní“, Swiftovy „Gulliverovy cesty“, nemluvě o překladech méně známých drobných děl A. Čechova, G. de Maupassanta, L. Tolstého a dalších autorů z mládí. Překlady J. Balčikonise, napsané krásným a správným jazykem, jsou vynikající školou mateřštiny, kterou dnes absolvuje snad každé dítě. Jazykovědci při shromažďování materiálu pro své nejrůznější práce z živého jazyka, literatury litevských klasiků, folkloru a dalších zdrojů nezapomínají ani na překlady J. Balčikonise. Tyto překlady mají oproti mnoha jiným pramenům dokonce jednu velmi důležitou přednost — lze nepochybovat o lidovosti a správnosti jediného slova ani jediné věty. Jestliže profesor po devíti měřeních podesáté střihl, znamená to, že takové vyjádření pochází buď z živého jazyka, nebo s ním zcela souzní. 10 Plačiau žr.: Kalbininkų pasitarimas. — Tarybinis studentas, 1959, gegužės 7 d. 66 Svými překlady vykonal J. Balčikonis významnou pozitivní práci při rozvíjení kultury mateřského jazyka. Ve skutečnosti je nejdůležitější školou jazykové kultury nikoli opravování jazyka, napomínání a poučování jazykovědců o tom, jak se nemá a jak se má psát a mluvit, nýbrž bezvadné jazykové vzory, celé texty. To dobře chápali významní učitelé litevského jazyka J. Jablonskis a J. Balčikonis. V tomto ohledu předčil J. Balčikonis dokonce i samotného J. Jablonského. Teprve když dáme dohromady přímou pedagogickou práci J. Balčikonise (zejména při přípravě učitelů litevského jazyka a literatury), jeho překlady, jazykové korektury, lexikografickou práci (včetně organizace a přípravy prvního vydání „Slovníku současného litevského jazyka“, které vyšlo ve Vilniusu roku 1954), normování vlastních jmen a přípravu a vydání spisů J. Jablonského, můžeme si uvědomit, jak mnoho a plodně profesor pracoval na rozvoji spisovného jazyka a jeho kultury. I v tomto ohledu bude jeho jméno v dějinách litevské jazykovědy vždy uváděno spolu se jmény jejích nejvýznamnějších pracovníků. J. Balčikonis věnoval mnoho času litevským místním a osobním jménům, mnohá sám zaznamenal a aktivně normoval. Na toto téma také publikoval články. Při normování místních jmen profesor důsledně sám dodržoval zásadu autentičnosti a usilovně učil ostatní, aby se jí řídili. Ve všech případech dával přednost variantám názvů užívaným místními obyvateli a aktivně vystupoval proti uměle vytvářeným novým místním jménům. Upozornil, že potok, který se ve Vilniusu vlévá do řeky Neris, se odedávna litevsky nazýval Vilnia, nikoli Vilnėlė, a že název městečka nedaleko Vilniusu zní Maišiagala, nikoli Maišiogala, a podobně. J. Balčikonis prosazoval v literárním užívání i nejedno další autentické litevské místní jméno, třebaže ani zde nebyly jeho návrhy vždy bezvýhradně přijímány a některé byly dokonce kritizovány. V přesvědčení, že „každé místní jméno je památkou naší minulosti, dokumentem zanechaným generacemi, které žily dříve“11, opakovaně zdůrazňoval, že prvním úkolem v oblasti místních jmen je shromáždit všechna toponyma, od největších po nejmenší. Badatelé vlastních jmen z Ústavu litevského jazyka a literatury se svými četnými spolupracovníky nyní tuto práci již dokončují. J. Balčikonis byl jazykovědec a filolog širokých zájmů. Zajímal se o dějiny litevského jazyka a písemnictví, napsal články o litevských jazykovědcích a o přínosu ruských vědců k výzkumu litevského jazyka. Při různých příležitostech psal o vědcích jiných národů, kteří se zabývali litevistikou, těšil se z každé nové práce o litevském jazyce a nejednu z nich příznivě představil veřejnosti. Nezapomenutelná je péče J. Balčikonise o památky litevského jazyka. V recenzi sbírky starých litevských textů „Teksty litewskie. I. Teksty dawne“, kterou připravil J. Otrębski (Varšava, 1957), jasně napsal: „Chceme-li dobře poznat svůj dnešní jazyk, musíme poznat jeho dějiny. V současnosti obecně známe svůj starý jazyk jen málo. Jednou z příčin této neznalosti je nedostatek snadno dostupných textů, a především chybějící komentáře“12. S tímto vědomím připravil ještě před válkou fotografické vydání katechismu M. Petkevičiuse a při připomínce tří- 11 Balčikonis J. Rinktiniai raštai, t. 1, p. 73. 12 Ten pat, p. 278. 3* 67 stého výročí gramatiky aktivně pomáhal připravit vydání této gramatiky i jejího shrnutí s překladem do litevštiny. Kromě toho J. Balčikonis publikoval několik článků o jednotlivých jazykových památkách, zejména o jejich nových vydáních. V profesorově filologickém odkazu zaujímá významné místo folklor. J. Balčikonis, stejně jako mnozí filologové starší generace, folklor nejen ctil, využíval ve svých vědeckých pracích a pedagogické činnosti, ale také jej sbíral. Když L. Sauka představoval čtenářům „Druskininkų dainos“ („Písně z Druskininků“), které profesor shromáždil a připravil k vydání, napsal, že tato sbírka je „významným krokem k vyjasnění zeměpisných souřadnic litevských lidových písní. V mapě publikování zpívaného folkloru je toto vydání důležité jak množstvím předloženého materiálu ze severního, málo prozkoumaného regionu, tak jeho autentičností“13; zároveň vyzdvihl osobitost a hodnotu publikace vyplývající z lingvistického způsobu záznamu textů: „Folklorní publikace lingvistického zaměření se dnes objevují jen zřídka. Zájem jazykovědců o litevský folklor, který v 19. století vzplanul — zájem A. Schleichera, F. Fortunatova, F. Kuršaita, A. Leskyneho, K. Brugmanna, J. Jablonského a dalších — přinesl krásné plody. Později byla tato linie práce opuštěna. I z tohoto hlediska jsou tedy „Druskininkų dainos“ profesora J. Balčikonise významnou knihou, která znovu probouzí vědecký zájem o jazyk písní“14. Díla a činnost J. Balčikonise je třeba hodnotit, jak je ve vědě obvyklé, především podle toho, kým byl a co vykonal vzhledem ke své době, zda jeho práce a činnost přispěly k pokroku vědy a jaká je jejich trvalá hodnota a význam pro současnou vědu a jazykovou praxi. Nyní, téměř dvě desetiletí po smrti J. Balčikonise, jsou jeho mimořádné zásluhy o litevskou jazykovědu i samotný jazyk zřejmé. Pravda, ne všechno se dělá přesně tak, jak navrhoval J. Balčikonis nebo jak započal a zamýšlel. Ve své přehledové práci „Dějiny výzkumu litevského jazyka“ A. Sabaliauskas s ohledem na sporné stránky J. Balčikonisovy činnosti napsal: „Ne se všemi jeho jazykovými opravami souhlasili dřívější ani současní litevští jazykovědci. Akademický „Slovník litevského jazyka“ se rediguje ne zcela podle zásad, které Balčikonis prosazoval při jeho započetí. Jeho překlady, ačkoli jsou skutečně vynikajícími příklady lidového jazyka, možná ne vždy přesně odrážejí styl originálu. Tyto skutečnosti však v žádném případě nemohou zmenšit Balčikonisovy obrovské zásluhy o litevský jazyk — o jeho vědecké zkoumání i praktické užívání“15. Většina vědeckých myšlenek J. Balčikonise pevně zakořenila v litevské jazykovědě a stala se její nedílnou součástí. Jeho hlavní započaté dílo — velký „Slovník litevského jazyka“ — úspěšně pokračuje. Vědecký odkaz J. Balčikonise, určený také pro jazykovou praxi, má nepochybnou trvalou hodnotu; pomohl a nadále pomáhá rozvíjet výzkum litevského jazyka i kultivovat a zdokonalovat samotný spisovný jazyk. Na jeho zásluhy při přípravě učitelů mateřského jazyka a při rozvíjení a pozvedání současné litevské jazykovědy se nikdy nezapomene. 13 Sauka L. Prof. J. Balčikonio „Druskininkų dainos“. — Kn.: Druskininkų dainos / Užrašė J. Balčikonis, p. 7. 14 Ten pat, p. 8. 15 Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija. 1940–1980 m. — V., 1982, p. 42. 68 Život prof. J. Balčikonise byl smysluplný a významný. Jako velký amatérský včelař po celý život i on sám, jako ta pilná včelka, tiše, vytrvale a neúnavně pracoval ve prospěch rodného jazyka. Symbolická byla i jeho poslední cesta – návrat do rodné země, s níž byl pevně srostlý a od níž se nikdy neodloučil. Po bílých cestách rodného kraje, bílých jako šaty princezen z pohádek, doprovázel pohřební průvod ze starého Vilniusu za účasti velkého zástupu profesorových žáků a spolupracovníků přes celou Litvu svého učitele, významného jazykovědce, do jeho rodné vsi. Tam, ke svým rodičům, příbuzným a sousedům, si přál vrátit se navždy. Tam, na rodinném hřbitově, za prudkého zimního větru, se 8. února 1969 navršil písečný kopeček, drahý celé Litvě. VÝZNAM VĚDECKÝCH PRACÍ A ČINNOSTI J. BALČIKONISE Resumé Řádný člen Akademie věd Litevské SSR, profesor J. Balčikonis (1885–1969) se po šest desetiletí neúnavně věnoval studiu rodného jazyka. Po smrti tohoto jazykovědce vyšla řada jeho prací (v roce 1972 vyšla sbírka litevských lidových písní, které profesor shromáždil a připravil k vydání. V letech 1978–1982 vyšel dvousvazkový výbor vědeckých prací, objevují se nová vydání pohádek a dalších literárních děl, jež přeložil do litevštiny). Ve vědeckém a společensko-politickém tisku byla publikována řada článků, které osvětlují život a činnost J. Balčikonise. Ke 100. výročí narození jazykovědce vyšly v časopisech „Kalbos kultūra“ („Kultura řeči“, 1985, č. 48) a „Mūsų kalba“ („Naše řeč“, 1985, č. 1) články o činnosti a díle J. Balčikonise a vzpomínky jeho blízkých a žáků; vyšla také kniha V. Vitkauskase „Juozas Balčikonis“ („Juozas Balčikonis“. — Kaunas, 1985. — 112 s.). To vše umožňuje hlouběji porozumět a promyslet tvůrčí odkaz a činnost tohoto jazykovědce. Článek zdůrazňuje rozsáhlou pedagogickou, vědeckou a organizační činnost J. Balčikonise, kterou rozvíjel od počátku 20. století. Po Velké vlastenecké válce na něj připadla organizace vědeckého výzkumu litevského jazyka v obnovené republikové Akademii věd (do roku 1952 byl ředitelem Institutu litevského jazyka); 15 let se aktivně podílel na přípravě učitelů rodného jazyka na Vilniuské státní univerzitě a jeho zásluhy o přípravu vědeckých a vědeckopedagogických pracovníků jsou značné. Většina litevských sovětských jazykovědců-lituanistů starší a střední generace jsou žáky J. Balčikonise. Ve své vědecké činnosti J. Balčikonis navázal na práci, kterou započali významní litevští jazykovědci J. Jablonskis (1860–1930) a K. Būga (1879–1924). Od roku 1930 byl J. Balčikonis hlavním redaktorem, organizátorem, inspirátorem a vedoucím rozsáhlého vícesvazkového slovníku litevského jazyka a později se stal nejvýznamnějším litevským lexikografem. Díky jeho úsilí vznikla rozsáhlá kartotéka, byly vypracovány zásady tvorby slovníku a vyšly první dva svazky. V současnosti v práci na slovníku, kterou zahájil J. Balčikonis, litevští jazykovědci úspěšně pokračují (vyšlo 14 svazků akademického slovníku). Po celý život J. Balčikonis aktivně zkoumal litevský spisovný jazyk a byl spojencem i pokračovatelem díla J. Jablonskise, klasika jeho jazykové kodifikace. O zásluhách J. Balčikonise o litevský spisovný jazyk a jeho kulturu svědčí jeho pedagogická, vědecká, překladatelská a redakční činnost. Připravil k vydání spisy J. Jablonskise v pěti svazcích (Kaunas, 1932–1936), sám psal články a recenze o otázkách jazykové kultury a vedl příslušné rozhlasové 69 pořady, přeložil do litevštiny několik knih pohádek a některá díla J. Verna, J. Swifta a dalších spisovatelů, aktivně se podílel na přípravě prvního vydání normativního slovníku současného litevského jazyka („Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“. — Vilnius, 1954) a na dalších pracích. J. Balčikonis věnoval značnou pozornost také sběru a normalizaci litevské onomastiky. J. Balčikonis se vyznačoval širokými filologickými zájmy. Připravil k novému vydání některé památky litevského písemnictví a jazykovědy, od mládí sbíral folklor a rád prováděl terénní výzkum řeči rolníků. Bylo mu souzeno stát se jakýmsi mostem, který spojil klasické dědictví litevské jazykovědy z konce 19. a počátku 20. století se současnou litevskou jazykovědou. Svou pedagogickou, vědeckou a vědecko-organizační činností J. Balčikonis významně přispěl k ustavení a rozvoji litevské sovětské jazykovědy.