J. Balčikonis – A. Mickevičiaus „Gražinos“ vertėjas

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) VANDA BARANAUSKAITĖ J. BALČIKONIS – PŘEKLADATEL „GRAŽINY“ A. MICKEWICZE A. Žirgulys otiskl v prvním čísle časopisu „Mūsų kalba“ z roku 1974 článek „Vzpomínka na J. Balčikonise“, v němž vypráví, jak chtěl prof. J. Balčikonis v roce 1966 vydat překlad „Gražiny“ A. Mickiewicze. Profesor ze skromnosti nepřiznal, že „Gražinu“ přeložil sám, a A. Žirguliovi, který tehdy pracoval v nakladatelství v Kaunasu, vyprávěl příběh o kėdainiškém zemanovi, který profesora požádal, aby opravil jazyk překladu. Bohužel překladatel zemřel, a vydání tohoto překladu by tak splnilo zemanovo přání. Tento překlad se však nakonec na veřejnost nedostal: vyšly už totiž dva překlady „Gražiny“ (V. Sirijos-Giry a Just. Marcinkevičiuse) a nakladatelství „Vaga“ třetí vydat nechtělo. Jazyk překladu se pracovníkům nakladatelství zdál velmi balčikonišský, ale uvěřili profesorově verzi a domnívali se, že Balčikonis jazyk při zdokonalování překladu takto změnil. A nebýt svědectví lingvisty A. Lyberise, profesorova příbuzného, že viděl rukopisy překladu „Gražiny“, dodnes bychom nevěděli, že profesor „Gražinu“ přeložil. To, že profesor měl rád poezii a mohl ji překládat, potvrzuje i tato skutečnost: v mládí J. Balčikonis psal a překládal básně. Vycházely v „Viltis“ a „Lietuvos ūkininkas“. „Tehdy byly poměrně oblíbené. Například Mikas Petrauskas složil hudbu k Balčikonisově básni „My jsme také umírali a trpěli…“, velmi populární se stal „Vězeň“, který zlidověl jako píseň, později jej harmonizoval J. Švedas; jako folklorní díla byly zapsány básně „Přijdou časy“ a překlad „Ptáček“ od ruského básníka A. Pleščeeva. Balčikonisovu revoluční poezii si velmi cenil prof. B. Pranskus – stavěl ji vedle poezie básníka Jovara1. J. Balčikonis podepisoval své básně nejrůznějšími pseudonymy: Trimittas, Sparnaitis, Bijūnėlis. „Gražinu“ přeložil pod pseudonymem Silvestras Rimgaija. Mnoho věcí pojímá Balčikonis jako překladatel osobitě. V úvodu k „Vybraným spisům“ J. Balčikonise se píše, že publikoval řadu cenných prací z litevské onomastiky a psal o politevšťování příjmení. Že měl profesor vlastní stanovisko, je patrné i z překladu jmen v básni. Jméno hlavní hrdinky básně Gražina mění na Gražine, jméno knížete Liutaura se mění na Liutvdru, místní název Naugardukas se stává Naugardu, název státu Vokietija – Vokia, možūrai se nazývají mazovais. 1 Pupkis A., Mažiulis V. Juozas Balčikonis. – Kn.: J. Balčikonis. Rinktiniai raštai. V., 1978, t. 1, p. 11. 38 Při četbě „Gražine“, kterou přeložil J. Balčikonis, nás hned zaujme bohatá slovní zásoba. Místo obvyklých slov, která častým a všeobecným užíváním ztratila výraznost, vybírá lingvista živější synonyma. Jazyk Balčikonisovy „Gražiny“ je lidový a živý. Překladatel se nevyhýbá hovorovým výrazům. Hojně používá nářeční slova a tvary, například: „když jsi to vyprávění pozorně sledoval“, „nakonec se rozhodl jednat opačně“, „a na změnu toho slova stačilo málo“, „Liutvaru jí dávají za knížete“, „nesmíme tu otálet“, „ještě jednou rychle muže pozvednout“, „společně stojíce, společného nepřítele bijí“, „počasí je mizerné, jakýsi vítr“, „unavené hned zahnali zpět“, „ne snad že by ho postihla nějaká umíněnost“, „není pěkné, abychom se mezi sebou hádali“, „její tvář se rozpálí, hrozně se rozrušila“, „pamatujte, co bylo přikázáno, buďte připraveni“ a tak dále. V „Gražině“ je také mnoho archaismů, které jsou velmi potřebné: dodávají vyprávění tajemnost, jako by nás přenášely do dávných časů, například: „odváží se jít ke dveřím kněžny“, slovo „kněžna“ se užívá ve spisech M. Mažvydase a ve slovníku K. Sirvydase. „Podařilo se vystrnadit vyslance křižáků“ — slovo „křižáci“ se nachází v dílech A. a J. Jušků a S. Daukantase, „vyslanci“ pak v kancionálu S. Slavočinskise a ve slovníku K. Sirvydase. Ve starých textech se nacházejí i další archaismy, které J. Balčikonis použil: „co slyším, pane?“, „to je kníže“, „dál, někde usazen v osadách“, „a sokol – opravdová čest lovce“, „to je žena, třebaže je opásána mužskými zbraněmi“. V překladu se mihne i několik vzácných slov — výraz „gardas“, který užívali J. Basanavičius a V. Pietaris, ale nikdy se neujal: „jedněm dává město, dává zemi“. Pozornost přitahuje také sloveso „arioti“, které sám lingvista použil v novém významu: „zde táhneme polskou krajinou, abychom ji zpustošili“. Slova různých lexikálních skupin použitá v překladu se vyznačují potenciální estetickou působivostí. Z hlediska kulturní tradice není archaismus „medėjas“ sémanticky totéž co „medžiotojas“, výraz „kunigas“ nelze nahradit slovem „kunigaikštis“ a „kiemas“ slovem „kaimas“. Dialektismy a archaismy vytvářejí historické zabarvení. Téměř všechny dialektismy jsou výraznými hovorovými slovy, jejich básnická transformace se však ne vždy zdařila: nehodí se k romantické básni a vyvolávají jiné asociace, například: „hrozně se rozrušila“, „ale rozdíl mezi tvými muži je zásadní“. Nyní se pokusme prohlédnout delší úryvek překladu. Srovnejme překlad J. Balčikonise s pracemi jiných překladatelů. Čím se překlad J. Balčikonise vyznačuje? Uveďme jako příklad popis rozbřesku: Již noc prchá a růžové vlasy Zory rozprostírá na východním oblaku. V překladu J. Balčikonise chybí zářící vlasy úsvitu i personifikace; myšlenku překladatel vyjadřuje prostým lidovým jazykem, tak, jak by o rozednívajícím se úsvitu řekl venkovan: Ačkoli je ještě noc, jedna strana nebe Už odrazem jitřní záře zčervenala… 39 Smysl originálu je zprostředkován, byť nikoli totožným obrazem a bez narážek na antickou literaturu (pro romantiky byla antická literatura ideálem). Změnila se také syntax překladu. Překladatel prodlužuje první větu o polovinu druhé věty, mizí opakované „už“, to však smyslu překladu neškodí: věta plyne hladce, byť postrádá poetickou žilku. Just. Marcinkevičius rozděluje první větu originálu na dvě, čímž zachovává dynamiku a zvuk originálního jazyka, avšak také mění umělecký obraz: Strašná noc pominula. Brzy se rozední, na východě je obloha jakoby zalitá purpurem. Překlad V. Sirijos-Giry připomíná lidovou píseň. V překladu se „jitřenka“ a „mrak“ mění v deminutiva, umělecký obraz není zachován. Změnila se také syntax, avšak stejně jako v předchozích překladech je významový obsah zprostředkován. J. Žilius – Jonila překládá tyto verše doslovně: Už den svítá, už si jitřenky češou vlasy Bílým světlem svou oblohu přikrývají… Překladatel přesně zachycuje umělecký obraz originálu, zachovává personifikaci i narážky na antickou literaturu (vzpomeňme na Homérovu „Odysseu“ a Zoru s růžovými prsty), překlad však nezní libozvučně a připomíná prozaický text. J. Žilius-Jonila mění syntax originálu: odstavec originálu o dvou větách se mění v jednu větu, významový obsah se tím však nemění a opakované „už“ zůstává zachováno. Ještě jeden příklad. Je v něm vykreslen tajemný noční obraz hradu Naugarduko, podrobně je popsán každý detail: Po valech z drnů a po siném písku Ohromným sloupem tam se vleče stín šerý, Padaje do příkopu, kde v sevření věčném Dýchala voda pod zelenou plísní. Syntax originálu není zachována v žádném z překladů, mění se slovosled a věty jsou spojovány neadekvátně vzhledem k originálu. V překladu J. Balčikonise se objevuje informace, která v originále není (domnělá informace); pouze cítíme, že tam je: Do dálky vrhají věže dlouhý stín. Kolem černá hluboký vodní příkop, Jeho klidná hladina je pokryta vodními řasami, Nikdo nečekaný však přes něj nepřejde. Překlad je obrazný, smysl je zprostředkován, ačkoli umělecký obraz není zcela přesný. Mizí barevný dojem originálu: „namodralý písek“, „zelené plísně“. „Vodní řasy“ však samy o sobě vyvolávají i barevný dojem a znějí mnohem přirozeněji než „zelené plísně“. V překladu jsou použity tropy: synekdocha „věže vrhají stín“, personifikace „věže vrhají“. Tyto umělecké prostředky překlad oživují. 40 Téměř doslova tyto verše přeložil V. Sirijos-Gira: Stín hradu jako sloup ležel Na namodralém písku, náspu, do hloubky Příkopu spadal, kde ve vlhkém stínu Voda dýchala mezi zelenými plísněmi. Zde se stejně jako v originále zachovává personifikace „voda dýchala“ i barevný dojem, překlad však zní neživě, větě chybí živost a přeskakuje přes hranice veršů. Překlad P. Arminase-Trupinėlio: Na žlutavém písku a na hradních valech Ležely stíny jako obři, Jako by jejich část byla vražena do příkopu, Kde stará voda a plísně hnijí. Vedle jedné „postavy“ originálu (vody) se v překladu objevuje ještě druhá, vytvořená z příslovečného určení místa (plísní). Nezní dobře „stará voda“, vadí i veršování. Vzhledem k tomu, že jde o vůbec první překlad „Gražiny“, nemůžeme být příliš hnidopišští. Překlad Just. Marcinkevičiuse, ačkoli půvabný a zvučný, zkresluje smysl originálu: Po travnatém náspu vzhůru vystoupaly, Stíny se plazí po písku veliké. Unavené padají do starého příkopu, Kde mezi travinami zurčí svěží voda. Vzniká zcela nový umělecký obraz. Pravda, romantický, jaký by měl být i v romantické poémě, ale autor této poémy chtěl vyjádřit nikoli jasnou náladu zurčící vody, nýbrž ukázat tajemný a děsivý noční klid, který by zurčení vody jen rušilo. Navíc voda v příkopu, který obklopuje hrad, nemůže zurčet, natožpak být svěží. Při porovnávání překladů s originálem i mezi sebou bychom našli mnoho zajímavého, ale to by vyžadovalo rozsáhlejší práci. Lze zmínit, že Balčikonis nebyl jediný, kdo měnil jméno Gražiny. P. Arminas-Trupinėlis přeložil Gražinu jako Kráska. Jonila se snažil báseň co nejvíce politevštit: Naugardukas se změnil na Naujapile, Liutauras na Liūtudaru. V. Sirijos-Gira překládal posly jako legáty, J. Balčikonis jako vyslance. Balčikoniovi se řád křižáků podobá „mnohohlavému hadovi“, Giruovi „hydře“, Marcinkevičiovi „drakovi“. Již z krátkého srovnání překladů můžeme vyvodit jisté závěry. V překladech J. Žiliuse-Jonily a P. Arminase-Trupinėlia se usiluje o co největší obrazovou přesnost, někdy se zapomíná posoudit, zda je jazyk překladů pružný a zda se dobře čtou. Překlad V. Sirijos-Giry není vždy umělecky přesný, místy se překladatel pokouší překládat doslova, mnoho však zachraňuje básnický talent. Just. Marcinkevičiuse jde především o zachování koloritu, nálady a dynamiky zvuku originálu. J. Balčikonis překlad záměrně archaizuje a obrazy originálu podává tak, jak by byly blízké Litevci 41 světonázoru. Je patrná tendence přibližovat jazyk lidové mluvě. Sylabický jedenáctislabičný verš převádí do pětistopého jambu, který je nejbližší náhradou sylabického veršového systému. Práce J. Balčikonise – jeden z nejdokonalejších příkladů filologického překladu – se téměř všude drží přesného způsobu překladu, využívá vysvětlivky k idiomatickým výrazům, věty jsou plynulé, byť bez básnického rozletu. Profesor překlad „Gražiny“ nejednou opravoval a hledal názornější a živější vyjádření. Jmenné konstrukce nahrazoval výrazovými prostředky typičtějšími pro lidový hovorový jazyk a zdokonaloval rýmy. Snažil se vyjádřit co nejvýrazněji a co nejkonkrétněji, třebaže se tím místy proměnila poetika originálu. Zde je několik příkladů: Nespí — to věděli jeho blízcí, Však lidé z paláce i hradní stráže, Muži vážení z řad samých radních, Se báli zaklepat vladaři na dveře. Tyto verše upravuje takto: Nespí, jeho blízcí věděli, Přestože nastal tak důležitý případ, Který bez vůdce nelze vyřešit, Však báli se veliteli zaklepat na dveře. Slovo blízcí je konkrétnější než slovo blízké a nahrazení vladaře slovem vůdcem ukazuje na důležitost děje básně, v níž všichni čekali, že Liutauras bude nejen vladařem, ale i velitelem vojska. Druhý a třetí verš byly zcela změněny. Jsou nyní informativnější, mizí přenesení myšlenky a jazyk je živější: rozvitá jednoduchá věta byla nahrazena souvětím se dvěma stupni vedlejších vět. Při překládání veršů V radě je ze všech nejmoudřejší, Na bojišti ze všech nejstatečnější, se překladatel zřejmě vyhýbal jednotvárnosti jazyka, a proto rýmovaná přídavná jména ve třetím stupni nahrazuje zcela jinými slovy. V radě vždy dobré řešení podá, Na bojišti jeho zbraň vítězí. Kromě toho je personifikace „zbraň vítězí“ názornější a lidovější. Řeknou, že jsi chtěl nahromadit majetek, A cizí zemi napadnout jsi měl. Tyto verše upravuje takto: Řeknou, cizí majetek ho lákal, Chamtivec se na cestu vydal a zaútočil. 42 Opravu oživuje názorné sloveso lákalo, změna druhé osoby na třetí, protože cílem je vyjádřit pohled ostatních na vládce, a nikoli mluvit přímo k němu. Emotivní odstín dodává označení postavy chtivcem. Nápaditější rým. Verše Okázale křižáci zde pevnosti staví, Pohlédnou na ně, již Prusy strach schvátí. zdokonalovány dokonce dvakrát: Křižácké skvostné pevnosti se staví, Prusové kvůli nim strádají. ir Křižácké skvostné hrady v pruské zemi, Odtud chtějí náš kraj zotročit. Tak se postupuje nejspíš kvůli rýmu. Ve druhé a třetí úpravě se ztrácí personifikace z prvního překladu, zato se předchází „okázalému stavění“. „Skvostné hrady“ znějí ve třetím překladu přesvědčivěji než „skvostné pevnosti“. Slovy A. Žirgulise: „To není dílo profesionálního básníka, nýbrž jazykového odborníka. Ačkoli cítil sklon k poezii, celý život tesal a leštil jazyk prózy a s vývojem básnického jazyka se setkával jen příležitostně. Krátkodobé kontakty nemohly poskytnout tolik prostředků básnického jazyka jako těm, pro něž je básnické umění hlavní specializací…“2 J. BALČIKONIS – PŘEKLADATEL „GRAŽINY“ A. MICKEVIČE Resumé Článek představuje J. Balčikonise jako překladatele poezie. Pojednává o překladu poémy A. Mickiewicze „Gražina“, který pořídil J. Balčikonis. V překladu J. Balčikonise se mnohé jazykové jevy vykládají po svém a užívají se slova z různých lexikálních vrstev. Překlad J. Balčikonise se srovnává s dalšími litevskými překlady „Gražiny“ (J. Žiliuse-Jonily, P. Arminase-Trutnigelise, V. Sirijos-Giry, Just. Marcinkevičiuse). Pozornost se věnuje také opravám překladu, které provedl sám J. Balčikonis, aby dosáhl co největší lidovosti jazyka. 2 Žirgulys A. Literatūros keliuose. — V., 1976, p. 105.