Dėl lietuviško „Marselietės“ pavadinimo

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988) LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS DISKUSE. RECENZE K ČESKÉMU NÁZVU „MARSEILLAISE“ V noci z 25. na 26. dubna 1792 vytvořil mladý dělostřelecký důstojník strasburské posádky Rouget de Lisle, který, slovy A. de Lamartina, miloval boj jako voják a revoluci jako myslitel, „Válečnou píseň rýnské armády“, začínající slovy „Allons, enfants de la patrie…“ Tato píseň se rychle šířila a nejvíce ji proslavili marseillští dobrovolníci. Proto se jí záhy začalo říkat „Hymna Marseillanů“ („l’Hymne des Marseillais“), nebo prostě „Marseillaise“ („La Marseillaise“). Pod tímto posledním názvem vstoupila také do dějin. Brzy byla „Marseillaise“ prohlášena hymnou republiky, avšak za restaurace a druhého císařství byla zakázána, až se konečně roku 1879 znovu stala a dodnes zůstává francouzskou státní hymnou. „Marseillaise“, která je hluboce vlastenecká a probouzí v bojovnících odvahu a touhu po svobodě, se šířila i za hranice Francie. Na motivy její hudby a slov vznikaly revoluční dělnické písně. Jednu takovou píseň, „Dělnickou marseillaisu“, kterou napsal P. Lavrov, si od osmdesátých let 19. století velmi oblíbili ruští dělníci a revoluční inteligence. Do litevštiny tuto píseň volně přeložil na počátku tohoto století Juozas Baltrušaitis, který se podepisoval pseudonymem J. Mėmelė; nazývala se „Dělnický chorál“ (Mėmelė, 1904, s. 12–14), „Dělnická marseillaise“ (Písně revoluce, 1905, s. 7–8), prostě „Marseillaise“ (Písně revoluce, 1918, s. 5–6), případně také jinak. První verš překladu J. Mėmelė (nebo snad přesněji jeho volného zpracování) zní „Zříkáme se starého světa“. V té době existovalo ještě více revolučních písní nazývaných marseillaisami — kromě zmíněné „Dělnické marseillaisy“ jsou známy také „Komunistická marseillaise“, „Marseillaise mládeže“, „Litevská marseillaise“ aj. V revoluční poezii se tedy slovo marseillaise stalo obecným označením. Označuje hymnus revolučního boje, slavnostní revoluční píseň vytvořenou na motivy francouzské „Marseillaisy“. Je zajímavé, že ve sbírce „Písně revoluce“, vydané roku 1905 v Londýně (?), jsou hned po „Internacionále“ za sebou zařazeny tři marseillaisy — překlad francouzské „Marseillaisy“ a dva překlady-volná zpracování „Dělnické marseillaisy“ P. Lavrova — „Dělnická Marseillaise“ J. Baltrušaitise (podepsaná pseudonymem J. Mėmelė) a „Litevská Marseillaise“ V. Mickevičiuse-Kapsukase (podepsaná pseudonymem Revoliucionierius). To bezpochyby svědčí jak o významu těchto písní, tak o jejich oblibě. V současné spisovné litevštině se slovo marseillaise obvykle uvádí jako obecné podstatné jméno (Slovník současné litevštiny, 1954, s. 444; Slovník současné litevštiny, 1972, s. 385; Slovník litevského jazyka, 1966, sv. 203 7, s. 877; Slovník mezinárodních slov, 1951, s. 427; Slovník mezinárodních slov, 1969, s. 480; Slovník mezinárodních slov, 1985, s. 305; Litevsko-francouzský slovník, 1962, s. 304; Francouzsko-litevský slovník, 1957, s. 328; Francouzsko-litevský slovník, 1976, s. 568; Litevsko-ruský slovník, 1971, s. 378; Rusko-litevský slovník, 1967, sv. 1, s. 458; Rusko-litevský slovník, 1983, sv. 2, s. 182; Anglicko-litevský slovník, 1978, s. 496; Německo-litevský slovník, 1972, s. 603; Italsko-litevský slovník, 1983, s. 417 a jinde). Tímto podstatným jménem se obvykle označuje pouze francouzská „Marseillaise“ (tak je význam tohoto slova vymezen ve „Slovníku současné litevštiny“, „Slovníku litevského jazyka“ a v poválečných slovnících mezinárodních slov). Považovat však marseillaisu pouze za obecné podstatné jméno a takto vykládat jeho význam není přesné, ačkoli se tak postupuje i v některých jiných jazycích. Jestliže se význam tohoto slova vykládá jako „francouzská revoluční píseň, vytvořená roku 1792, která se stala francouzskou národní hymnou“ (Slovník současné litevštiny, 1972, s. 385), pak se tím míní název této písně, nynější francouzské státní hymny, který se bezpochyby píše stejně jako názvy všech ostatních uměleckých děl – „Marseillaise“. Něco jiného je, když se míní volná zpracování „Marseillaisy“ a slovo, které je označuje, marseillaise má význam „revoluční píseň vytvořená na motivy Marseillaisy“. V takových případech se toto slovo oprávněně píše jako všechna ostatní obecná podstatná jména – marseillaise. Mimochodem, dva významy slova marseillaise rozlišoval již před půlstoletím vydaný „Slovník mezinárodních slov“ (1936, s. 600): „1. Hymna francouzské revoluce, kterou roku 1792 složil Rouget de Lisle; nyní francouzská národní hymna; 2. ruská aj. revoluční píseň zpívaná na motiv marseillaisy“. Pouze v tomto slovníku nejsou tyto dva významy rozlišeny z hlediska pravopisu¹. V „Malé litevské sovětské encyklopedii“ (1968, sv. 2, s. 519) a „Litevské sovětské encyklopedii“ (1981, sv. 7, s. 267) je uvedeno pouze heslo vlastního jména „Marseillaise“, zmiňuje se však zde také volné zpracování P. Lavrova „Dělnická marseillaise“ a jeho litevský překlad. V tomto i dalších složených názvech se slovo marseillaise píše jako obecné podstatné jméno (s malým počátečním písmenem). Obecný význam tohoto slova „revoluční píseň“ uvádějí i slovníky některých dalších jazyků, například „Stručný etymologický slovník češtiny“ (Holub, Lyer, 1967, s. 304), a v hesle Марсельеза akademického slovníku současné spisovné ruštiny je vyčleněno přenesené užití tohoto slova pro revoluční píseň obecně (Словарь современного русского литературного языка. 1957, т. 6, с. 643). Dále je třeba alespoň stručně nahlédnout do historie litevských ekvivalentů názvu „La Marseillaise“, prozkoumat, jak vznikl název „Marseillaise“, jaká je jeho tradice a jakou hodnotu mají jiné varianty tohoto názvu užité v některých pramenech. Je to aktuální i pro současnou jazykovou praxi, neboť i dnes se občas ještě pochybuje, zda se litevsky skutečně má říkat a psát „Marseillaise“ a marseillaise. Ve francouzštině se La Marseillaise, „francouzská státní hymna, kterou složil Rouget de Lisle“, obvykle rozlišuje jako samostatné slovo od výrazů marseillais, -e (vyslovuje se: 1 Při podrobném rozlišení významů slova marseillaise nesmíme ovšem zapomenout ani na význam „obyvatelka města Marseille“, který byl již roku 1923 uveden vedle významu „francouzská revoluční píseň z roku 1792“ (Slovníček cizích a mezinárodních slov. 1923. S. 59). 204 marseje, marsejez), význam adjektiva a substantiva (Larousse de la langue française, s. 1114). Adjektivum marseillais, -e s příponou -ais, -e je odvozeno od názvu města Marseille (Marseille) a znamená „z Marseille, související s Marseille“. V litevštině se to vyjadřuje slovy marseliškas, -a nebo podle současných tendencí spíše marselietiškas, -a, ačkoli se jejich významy poněkud liší. Stejnou příponou se tvoří také označení osob podle jejich původu a místa bydliště: marseillais m „Marseillan“ a marseillaise f „Marseillanka“. Přesný etymologický popis významu La Marseillaise zní „píseň z Marseille“ (Holub, Lyer, 1967, s. 304) nebo „píseň Marseillanů“. První překladatelé této písně a jejích napodobenin do litevštiny vytvořili název podle francouzského substantivního vzoru — „Marselietė“, ačkoli bylo možné použít i adjektivní název „Marseliškoji“ nebo „Marselietiškoji“. Ve sbírce „Revoliucijos dainos“ vydané roku 1905 — možná jde o první publikaci překladu francouzské „Marselietė“, neboť se předpokládá, že byla přeložena roku 1905 (Kubilius, 1958, s. 210; viz také: Lietuviškoji tarybinė enciklopedija, 1981, sv. 7, s. 267) — je tento název napsán Marselietė (Revoliucijos dainos, 1905, s. 4). Je možné, že překladatele (a tvůrce napodobenin) ovlivnilo také polské označení „Marselietė“ jako „Marsyljanka“ (Encyklopedya powszechna, 1864, sv. 18, s. 47) či „Marsyljanka“ (Wielka ilustrowana encyklopedya powszechna, sv. 10, s. 58)², vytvořené od polského názvu Marseille Marsylia (podle současného pravopisu). Vliv mohla mít také analogie s tehdy populární revoluční polskou písní „Warszawianka“ (Wielka encyklopedia powszechna, 1969, sv. 12, s. 127)³. Překlad této písně je v uvedené sbírce revolučních písní zařazen hned za písní o Marseillanech a nazván „Varšuvietė“ (Revoliucijos dainos, 1905, s. 11; v obsahu brožury se píše „Varšavietė“). O popularitě názvů tvořených příponou -ietė v litevské revoluční poezii na počátku století svědčí i báseň „Vilnietė“ zařazená do sbírky J. Baltrušaitise [Mėmelė] z roku 1904 (Mėmelė, 1904, s. 5), která začíná slovy „Pakelkım drąsiai mus papartį...“ Mimochodem, v této básni lze snadno rozpoznat některé motivy „Varšuvietė“ — její první slova znějí „Kelkım aukštyn mūs vėliavą drąsiai...“ (Revoliucijos dainos, 1905, s. 11), polsky „S’miało podnieśmy sztandar nasz w górę...“ O něco později, ve dvacátých letech, se ve vydávaných slovníčcích cizích slov a internacionalismů pravopis „Marselietė“ a dokonce i jeho litevská podoba poněkud lišily. Ve „Svetimų ir tarptautiškų žodžių žodynėlis“, vydaném roku 1923 v Šiauliai, se píše Marselijėtė; mimochodem, význam tohoto slova je zde popsán takto: „francouzská revoluční píseň z roku 1792; obyvatelka města Marseille“ (M. ir S., 1923, s. 59). Z dnešního hlediska je takový pravopis neobhajitelný — slovotvorným základem je přece v litevštině název Marselis, takže do odvo- 2 Dabar lenkų kalba rašoma „Marsyljanka“ (Wielka encyklopedia powszechna, 1966, t. 7, p. 74; Słownik wyrazów obcych, 1971, p. 456; Lenku — lietuvių kalbų žodynas, 1964, p. 212; Lenkų—lietuvių kalbų žodynas, 1979, p. 256). 3 Mimochodem, polský název „Warszawianka“ také vznikl pod vlivem francouzštiny. Vedle revoluční písně vytvořené na konci 19. století totiž existuje o půl století starší polská vlastenecká píseň téhož názvu, jejíž originál byl napsán francouzsky — „La Varsovienne“ (Wielka ilustrowana encyklopedia powszechna, sv. 18, s. 47; Wielka encyklopedia powszechna, sv. 12, s. 127). 205 vození před příponou je zcela neopodstatněné. O rok později vyšel „Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis“ J. Norkuse, v němž je uvedena zcela jiná podoba přizpůsobená litevštině — Marsaljeza: „francouzský republikánský revoluční hymnus lidu, který složil Rouget de Lisle 25. dubna 1792 v době Velké francouzské revoluce. Dnes — francouzská národní hymna“ (Norkus, 1924, s. 55). Pravopis Marsaljez[a], který uvádí J. Norkus, se blíží běžnému označení „Marselietė“ v některých dalších jazycích, například v ruštině Марсельеза (Словарь русского языка, 1986, т. 2, с. 230), běloruštině Марсельеза (Тлумачальны слоўнік беларускай мовы, 1979, т. 3, с. 112), češtině Marseillaisa (vyslovuje se marsejeza; Чешско — русский словарь, 1973, т. 1, с. 374), bulharštině марсилеза (Бернштейн, 1975, с. 309), příbuzné lotyštině marseljeza (Bojāte, Subatnieks, 1964, s. 377; Balkevičius, Kabelka, 1977, s. 370; Latviešu literārās valodas vārdnīca, 1984, t. 5, s. 98), a dokonce i ve vzdálených jazycích, estonštině „Marseljees“ (Lõugas, 1969, s. 171) a finštině marseljeesi (Финско-русский словарь, 1975, с. 363). To, že byla podoba přizpůsobena litevštině s koncovkou -a, zřejmě zapříčinily slovanské jazyky nejbližších sousedů, především patrně ruština; jinak se francouzská substantiva s příponou -aise po převzetí do litevštiny zřejmě častěji mění na podstatná jména mužského rodu, srov. majonezas (z franc. mayonnaise f.), polonezas (z franc. polonaise f.). Pravda, i zde k tomu došlo prostřednictvím bližších sousedů. To je však jiná věc. Ani „Marsaljeza“, ani žádné jiné podobné varianty (přesněji by snad bylo „Marselježė“ nebo „Marseježė“) se v litevštině nerozšířily a dnes je lze uvádět pouze jako drobné historické poznámky k někdejším skutečným či nerealizovaným, avšak možným podobám přizpůsobení tohoto slova litevštině. Až dodnes se občas používá ještě jedna zcela nečekaná podoba přizpůsobení „Marselietė“ litevštině. Jde o „Marseljetė“ (Kubilius, 1958, s. 210; Lietuvių literatūros istorija, 1958, sv. 2, s. 535) a marseljetė (Lietuvių kalbos tarties žodynas, 1985, s. 177). Tuto variantu se někdo pokouší zavést do užívání spisovného jazyka (jak dokládá jeho zařazení do výslovnostního slovníku), přesto je však třeba jej odmítnout. Proč nelze přijmout marseljetė? Především proto, že marseljetė je umělé slovo, výmysl, který neodpovídá žádnému slovu užívanému ani ve zdrojovém jazyce (francouzštině), ani v jazycích případných zprostředkovatelů (ruštině, polštině, němčině). Zdrobňovací přípona -etė (z francouzského -ette), kterou má například i slovo šansonetė „písnička“, rozšířené rovněž z francouzštiny, se pro nové pojmenování „Marselietė“ — dlouhé, slavnostní písně a francouzské hymny — vůbec nehodí. A proč navíc marseljetė, a ne marseletė, jestliže se už v litevštině pokoušíme vytvořit údajně mezinárodní název hymny jiného národa? Je zcela jasné, že slovo marseljetė není podloženo žádnými jazykovými údaji — ani z cizího jazyka (aby je bylo možné považovat za výpůjčku), ani z vlastního (aby je bylo možné považovat za běžně utvozené slovo). Historii nelze změnit. Lze ji pouze různě vykládat. Slavná francouzská píseň a státní hymna „La Marseillaise“ vstoupila do dějin litevské revoluční poezie i do dějin samotné litevštiny pod názvem „Marselietė“. Stejným slovem se, stejně jako u sousedních národů, označovaly i revoluční písně vytvořené či přetvořené podle motivů „Marselietė“ — „Darbininkų marselietė“, „Lietuvių marselietė“ a další. Jde tedy zjevně o otázku ustáleného úzu a tradice. Název „Marselietė“ se používá po celé toto století, patrně už od prvních překladů této písně a jejích napodobenin do litevštiny- 206 …ba. Tento název se uvádí v normativních výkladových i překladových slovnících, používá se v encyklopediích a další literatuře. Nyní není vidět žádný pevnější důvod, proč se tohoto slova vzdávat a zavádět jiné varianty, které někdo použil nebo nově vymyslel. Stasys Keinys LITERATŪRA Anglų–lietuvių kalbų žodynas / Sud. A. Laučka, B. Piesarskas, E. Stasiulevičiūtė. 2 leid. V., 1978. Balkevičius J., Kabelka J. Latvių–lietuvių kalbų žodynas. V., 1977. Bojatė A., Subatnieks V. Lietuvių-latviešu vārdnīca. Rīga, 1964. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas / Ats. red. J. Kruopas. V., 1954. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas / Ats. red. J. Kruopas. II papild. leid. V., 1972. Encyklopedja powszechna. Warszawa, 1864. T. 18. Holub J., Lyer S. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha, 1967. Karsavina I., Kairiūkštytė E. Lietuvių–prancūzų kalbų žodynas. V., 1962. Kubilius V. Revoliucinė lietuvių poezija 1890–1907 metais // Literatūra ir kalba. V., 1958. T. 3. Larousse de la langue française / Lexis. Paris, [1979]. Latviešu literārās valodas vārdnīca. Rīgā, 1984. 5. sēj. Lenkų–lietuvių kalbų žodynas / Sud. V. Vaitkevičiūtė. V., 1964. Lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1981. T. 7. Lietuvių kalbos tarmių žodynas / Sud. V. Vitkauskas. V., 1985. Lietuvių kalbos žodynas / Ats. red. J. Kruopas. V., 1966. T. 7. Lietuvių literatūros istorija / Red. K. Korsakas. V., 1958. T. 2. Lyberis A. Lietuvių–rusų kalbų žodynas. V., 1971. Lõugas V. Leedu – eesti sõnaraamat. Tallinn, 1969. Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1968. T. 2. Mémelė J. Pirmosios Gegužės balsai. Londonas [?], 1904. M. ir S. Svetimų ir tarptautinių žodžių žodynėlis. Šiauliai, 1923. Norkus J. Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis. K., 1924. Petrauskas V. Italų – lietuvių kalbų žodynas. V., 1983. Prancūzų – lietuvių kalbų žodynas / Sud. E. Juškienė, M. Katalienė, K. Kaziūnienė, D. Šlapoberskis. V., 1957. Prancūzų–lietuvių kalbų žodynas / Sud. A. Juškienė, M. Katalienė, K. Kaziūnienė. V., 1976. Revoliucijos dainos. Londonas [?], 1905. Revoliucijos dainos. V., 1918. Rusų–lietuvių kalbų žodynas / Reng. V. Baronas, V. Galinis. V., 1967. T. 1. Rusų–lietuvių kalbų žodynas / Sud. Ch. Lemchenas. V., 1983. T. 2. Słownik wyrazów obcych PWN. – Warszawa, [1971]. Šlapoberskis D. Vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. 2 leid. V., 1972. Tarptautinių žodžių žodynas / Ats. red. V. Kvietkauskas. V., 1985. Tarptautinių žodžių žodynas / Sud. K. Boruta, Pr. Čepėnas, A. Sirutytė-Čepėnienė. Red. J. Žiugžda. K., [1936]. Tarptautinių žodžių žodynas / Vert. O. Doveikienė, J. Kabelka, Ch. Lemchenas. V., 1969. Tarptautinių žodžių žodynas / Vert. O. Katinskaitė, Ch. Lemchenas, J. Talmantas. V., 1951. Vaitkevičiūtė V. Lenkų–lietuvių kalbų žodynas. V., 1979. Wielka encyklopedia powszechna. Warszawa, [1966]. T. 7; [1969]. T. 12. Wielka ilustrowana encyklopedja powszechna. Kraków. T. 10, 18. Бернштейн С. Б. Болгарско-русский словарь. М., 1975. Словарь русского языка / Под ред. А. П. Евгеньевой. 3-е изд., стереотип. М., 1986. Т. 2. 207 Словарь современного русского литературного языка. М.; Л., 1957. Т. 6 Тлумачальны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1979. Т. 3. Финско-русский словарь / Сост. Й. Вахрос, А. Щербаков. М., 1975. Чешско-русский словарь / Под ред. Л. В. Копецкого, Й. Филиповича, О. Лешки. М.; Прага, 1973. Т. 1. KIETOJO r TARIMAS VIETOJ MINKŠTOJO ŽEMAIČIŲ ŠNEKTOSE 1. Priebalsio r kietinimas prieš priešakinės eilės balsius yra kai kurių rytų ir pietų aukštaičių dėsninga fonetikos ypatybė. Ji išsamiai aprašyta Z. Zinkevičiaus (1966, p. 165—166, 519) bei Ž. Urbanavičiūtės (1970, p. 61—65; 1971, p. 55—69), žr. LKA II 87 žem. Žemaičių šnektose tam tikro kietojo ir minkštojo r varijavimo taip pat esama. Tai faktiškai visai kitokio tipo „kietinimas“ ar „minkštinimas“ negu aukštaičių tarmėje, nes žemaičių šnektas apima vadinamasis jotinis r minkštėjimas ir šitaip suminkštėjusių priebalsių keitimas kietaisiais. Šitoks žemaičių tarmės fonetinis reiškinys yra jau atkreipęs mūsų dialektologų dėmesį (Зинкявичюс, 1973, p. 93—97). Konkrečių faktų nemažai mini Z. Zinkevičius, stengdamasis nurodyti ir geografiją (Zinkevičius, 1968, p. 153—156). Panašiai apie tai rašo ir V. Grinaveckis, daugiau dėmesio skirdamas minkštojo r tarimui ir to dėsnio geografijai, pateikdamas daug faktų, kur matyti įvairios analogijos / drāuks — drāugas „draugas“, uždrāude — uždriaudė ir kt. / (Grinaveckis, 1973, p. 313—316), kartu pabrėždamas, kad tai kai kur „be abejo, yra naujas reiškinys“ (Grinaveckis, 1973, p. 316). Šiuo fonetikos dalyku dabar susidomėjo ir A. Girdenis, ypač atkreipęs dėmesį į dažną kietojo r tarimą šiaurės rytų žemaičių (dūnininkų varniškių) šnektose, kur „toks visiškai reguliarus [išretinta A. Girdenio] reiškinys gali būti tik fonetinės kilmės“ [išretinta A. Girdenio] (Girdenis, 1980, p. 34). Gaila, žinoma, kad šito reiškinio nesiekė išaiškinti „Lietuvių kalbos atlasas“, tokio klausimo nebuvo įtraukta į programą (atskiri žodžiai trobā, riogsōti gali išsamiai neparodyti to dėsnio veikimo geografijos). 2. Rašant „Šiaurės rytų dūnininkų šnektų žodyną“ (Vitkauskas, 1976) ir šiaip tyrinėjant pietų žemaičių tarmę, susikaupė iš tiesų gana daug pavyzdžių, kur kamieno *rįa, *rįau, *rįu, *rįū, *rįo garsų junginiai, skirtingai nuo bendrinės kalbos, aukštaičių ir netgi žemaičių šnektų, daugelyje tyrinėtų tarmių yra pasidarę ro, rau, ru, rū, ruo, o ne rio, riau, riu, riū, rio. Šiuo atveju norima panagrinėti, kaip daugelį tokių žodžių taria išsamiau tyrinėtų Kuršėnų (Šiaulių r.), Vidsodžio, Užvenčio (Kelmės r.), Pāvandenės, Viekšnių (Telšių r.) šnektų žemaičiai dūnininkai (varniškiai). Ten užfiksuota: braũ.nà Krš, Užv, Vds || brãũnà Pvn, Vkšn „briauna“, grã.u-t’į Krš || grã.ut’ę Pvn, Užv, Vds, Vkšn „griauti“, graus’t’ɪn’is Krš || graus’t’ɪ.n’is Pvn, Užv, Vds, Vkšn „griaustinis, perkūnija“, grúov’ims Krš || grúov’ems Užv, Vds || grúov’ę.ms Pvn, Vkšn „griovimas“, gruy’iesa Krš || groj’ėšā Pvn, Vkšn „griuvėsiai“, grūt’t’i Krš || grū’t’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „griūti“, gruv’in’let’į Krš || grov’ę-n’let’e Pvn, Užv, Vds, Vkšn „griuvinėti“, grúov’i:s Krš || grúov’ɪ:s Pvn „griovys“, karù’m’en’į Krš || karù’m’en’ę Pvn, Užv, Vds, Vkšn „kariuomenė“, senosios kartos 208