Э. М. Мурзаев. „Словарь народных географических терминов“

O. Būsas recenzuje knihu estonského akademika P. Aristého „Jazykové kontakty. Kontakty estonštiny s jinými jazyky“ (Keelekontaktid. Eesti keele kontakte teiste keeltega. Tallinn, 1981). Dz. Barbarė předkládá bibliografii prací věnovaných jazykovým kontaktům v lotyštině, vydaných v letech 1945–1984. A. Sabaliauskas Мурзаев Э. М. Словарь народных географических терминов. М.: Мысль, 1984. 654 с. Jde o první rozsáhlejší slovník lidových zeměpisných termínů tohoto druhu vydaný v naší zemi. Jeho autorem je známý geograf se zájmem o místní názvy, a zejména o geografickou terminologii — doktor geografických věd, zasloužilý vědecký pracovník RSFSR, profesor Eduard Makarovič Murzajev. Jeho vědecké zájmy se týkají především Asie — účastnil se expedic do severní a střední Asie, Mongolska a Vietnamu. Do okruhu jeho zájmů spadá také řada problémů geografie, toponomastiky a geografické terminologie mnoha dalších zemí. V roce 1959 vydalo nakladatelství geografické literatury „Slovník místních geografických termínů“ E. a V. Murzajevových („Словарь местных географических терминов“). V roce 1973 vyšla v Moskvě kniha E. Murzajeva „Populární toponomastika“, v roce 1974 pak „Nástin toponomastiky“. Poměrně stručný „Slovník místních geografických termínů“ se těšil velké oblibě a dočkal se příznivého hodnocení v tisku naší země i v zahraničí. Obsahuje také několik termínů z pobaltských republik, ale, jak v úvodu recenzovaného slovníku poznamenává sám autor, ve srovnání s ostatními republikami SSSR jich je málo. Proto E. Murzajev po dvě desetiletí pokračoval v práci, shromažďoval další materiál a podobně. Výsledek této práce je skutečně působivý — svazek o 654 stranách (59 tisk. archů). Stejně jako předchozí dílo obsahuje také geografické termíny z baltských jazyků (litevštiny a lotyštiny). Dále budeme hovořit především o nich. Z úvodu „Slovníku lidových geografických termínů“ vyplývá, že se autor snažil co nejrovnoměrněji zahrnout terminologii všech republik a oblastí SSSR. Nemáme podklady k posouzení, jak se mu to podařilo v rámci celé země, avšak baltské jazyky jsou v něm zastoupeny příliš skromně — slovník uvádí jen několik desítek termínů z litevštiny a lotyštiny (asi 60). Samotný tento počet by snad nebylo možné považovat ani za příliš malý, ani — samozřejmě — za příliš velký; vše závisí na poměru k termínům z ostatních jazyků SSSR. I z tohoto hlediska lze přesto pochybovat, zda jsou tu litevština a lotyština zastoupeny úměrně. To je první věc. Druhá a patrně nejdůležitější věc je, že při uvedení tak malého počtu baltských termínů vyvstává otázka výběrových kritérií — které z tisíců termínů je nezbytné do slovníku zařadit? Domníváme se, že pro autora bylo patrně dost obtížné najít jasnější kritéria výběru, a proto se několik desítek litevských a lotyšských slov často nejeví jako nejdůležitější, někdy působí značně nahodile nebo jsou zcela sporná. Výběr termínů je obtížný, zvláště pro příslušníka jiného národa: není-li k dispozici dostatek literatury, nezbývá než se řídit intuicí, které cizinci zpravidla postrádají. Ta proto může pomoci jen málo při určování hierarchie termínů, a to nejen podle významu objektů, které označují, ale také podle rozšířenosti, obliby a podobných hledisek. 212 Hlavním zdrojem litevských a lotyšských termínů byla autorovi téměř výhradně kniha L. Nevské „Baltská geografická terminologie“ (M., 1977). Ostatní díla, mezi nimi i slovníky geografických termínů určené ke zvláštním účelům, byť velmi nepočetná, autor podle všeho — soudě i podle seznamu literatury — nevyužil. Vezmeme-li v úvahu, že ani v uvedené knize L. Nevské nejsou termíny nijak rozlišeny podle jejich „hodnotové hierarchie“, lze pochopit, jak obtížným úkolem byl pro autora recenzované práce výběr termínů. E. Murzajev do svého slovníku zařadil část důležitějších termínů. Jak už ale bylo řečeno, velmi málo. Ve slovníku chybějí například taková všeobecně známá a užívaná slova jako akivaras, duburys, dumb­las, gelmė, iškyšulys, kraštas, kriaušis, lenkė, lydymas, lieknas, lyguma, lūnas, lūbas, loma, mūras, ola, pakriaukė, plyné, praraja, raguva, raistas, skardis, tarpėklis, tyras, užutekis, vingis a podobně. A naopak některé termíny uvedené ve slovníku jsou méně důležité: акменац, алкна, брода, аугурас, гирь, губурас, икалне, кланас, макна, миестас, тиллис, смалка a podobně. Na jejich místě mohly být jiné, běžnější termíny. Některý termín byl zvolen nešťastně, například борас „borový les“. Jde o zjevný slavismus, navíc málo rozšířený; místo něj by mělo být šilas. Termín нерунг byl uveden rovněž omylem — v litevštině existuje pouze nerija. V díle se podle autorových slov uvádí také „etymologie termínu, pokud existuje“ (s. 8), ta je však velmi předběžná a omezuje se převážně na „nejvyšší úroveň“ (tamtéž). To je zcela pochopitelné, neboť podat úplné etymologie všech termínů zařazených do slovníku přesahuje síly jednoho člověka. Přesto by i při tak shovívavém pohledu bylo namístě očekávat poněkud podrobnější výklady původu, tím spíše, že u baltských slov to bylo možné provést poměrně snadno — například s využitím jediného pramene, „Etymologického slovníku litevského jazyka“ E. Frenkela. Jak však ukazují samotné etymologické poznámky a jak vyplývá ze seznamu literatury (mimochodem sestaveného velmi neuspořádaně — bez číslování, dokonce ani v abecedním pořadí apod.), autor tento slovník nepoužil. Hlavními prameny pro etymologie jsou zmíněná kniha L. Nevské, „Etymologický slovník ruského jazyka“ M. Fasmera a po jednom či dvou článcích V. Dambėho, I. Duridanova, E. Katonové, N. Tolstého aj. Občas se autor opírá o knihu V. Toporova a O. Trubačova „Lingvistická analýza hydronymí horního Dněpru“. Zřejmě právě proto většina baltských geografických termínů nemá etymologii v pravém slova smyslu — většinou jsou uvedeny pouze významy termínů (rovněž až na vzácné výjimky podle zmíněné knihy L. Nevské). O něco více se o původu dozvídáme v případech, kdy má baltský termín zřejmý protějšek v ruštině (např.: litev. viršūnė — rus. верх, litev. lankà — rus. лука, litev. akis — rus. око a podobně). I tato „nejvyšší“, jak říká autor, úroveň etymologie však bývá někdy příliš povrchní: opírá se o jeden či dva jazykové protějšky, nejčastěji však pouze odkazuje na příbuzné, nezřídka dosti vzdálené ruské slovo (např.: litev. dubà — rus. дебри, litev. girìà — rus. гора a podobně). Baltské termíny se do kontextu ostatních indoevropských jazyků dostávají jen zřídka, a navíc — až na vzácné výjimky — pouze prostřednictvím ruštiny nebo obecně slovanských jazyků. Jejich „etymologická motivace“ k zařazení do tohoto slovníku je tedy minimální. Při uvádění baltských termínů se vyskytují chyby v přízvuku i korektuře. 213 U příslušných geografických termínů se často uvádí několik místních názvů. Někdy jsou uvedeny správně, ale objevují se i omyly. Z těch zřetelnějších uveďme například Калвария, uvedenou u termínu kalvà (místní název Kalvarija, jak je všeobecně známo, pochází z náboženského termínu kalvarijà (pol. kalwarja <lat. calvaria „zastavení křížové cesty“). Na závěr lze dodat, že zvláštní důvod zařazovat do tohoto slovníku termíny z baltských jazyků zřejmě není. A vůbec lze pochybovat o účelnosti slovníku tohoto zaměření: zastoupeno je v něm příliš mnoho jazyků, navíc vybraných podle územního (administrativního) principu. Nebylo by smysluplnější sestavovat slovníky geografické terminologie několika či mnoha příbuzných jazyků? A. Vanagas