„Latviešu valodas kontaktu pētījumi“

některých publikací jazykovědců (S. Karaliūnase, A. Sabaliauskase, A. Vanagase, A. Vidugirise aj.), které se zabývají otázkami etnogeneze Baltů a Slovanů. Zřejmě bylo třeba do terminologické části zařadit také články V. Skujiniose, otištěné v časopise „Kalbos kultūroje“ (Vartojimas tarptautinių elementų latvių terminijoje. 1979. Seš. 37. S. 57–63; Terminas kontekste. 1983. Seš. 44. S. 19–26). Nejasný je také důvod výběru publikací podle let. V jedné části jsou uvedeny publikace od 50. let, v jiné od 60. či 70. let a podobně. Uvedené nedostatky nesnižují hodnotu bibliografie. Bibliografie lotyšsko-ruské dvojjazyčnosti je velmi cenná a potřebná. Nepochybně se stane příručkou nejen pro lotyšské, ale i litevské jazykovědce, neboť rejstřík obsahuje řadu prací, v nichž se pojednává o fonetice, morfologii, lexiku litevského jazyka a dalších rozmanitých otázkách. Na druhé straně je kontaktům baltských a slovanských jazyků věnována celá jedna část, v níž najdeme články a monografie o etnogenezi Baltů, substrátu, typologii baltských a slovanských jazyků, etymologii a dalších otázkách. Latviešu valodas kontaktu pētījumi/Atb. red. A. Blinkena. Rīga: „Zinātne“, 1987, 276 p. Jazykovědci Ústavu jazyka a literatury Andreje Upīty Lotyšské akademie věd věnují značnou pozornost otázkám jazykových kontaktů. Lze připomenout cenné publikace ústavu: „Взаимосвязи балтов и прибалтийских финнов“ (Рига, 1970; připraveno ve spolupráci s Ústavem dějin Akademie věd), „Контакты русского языка с языками народов Прибалтики“ (Рига, 1984). V posledně jmenované publikaci je značný prostor věnován také kontaktům ruštiny a litevštiny (autory článků jsou litevští jazykovědci). Nedávno vyšla nová kniha věnovaná této problematice, „Výzkum jazykových kontaktů lotyštiny“. Jde o sborník článků lotyšských jazykovědců s poměrně rozmanitou tematikou. Značná část těchto článků přímo souvisí s lituanistikou. To lze říci především o prvních dvou; jejich autoři vystudovali univerzity ve Vilniusu i Rize a patrně jim jsou stejně blízké otázky lotyštiny i litevštiny. L. Baluodė (Balode) ve studii „Sémantické vztahy podstatných jmen a sloves se společným původem a předponou v současné litevštině a lotyštině“ (Kopīmes prefiksālo lietvārdu un darbības vārdu semantikas attieksmes mūsdienu lietuviešu un latviešu valodā, s. 7–38) analyzuje 115 podstatných jmen s předponou a 880 sloves s předponou, které mají v obou jazycích stejný původ. Rozděluje je do tří skupin: do první patří odvozeniny shodné formou i sémantikou (litev. apyrankė: lotyš. aproce, litev. patėvis: lotyš. patēvs; litev. apauti: lotyš. apaut), do druhé odvozeniny, jejichž forma se shoduje, ale sémantika se částečně liší (litev. įrankis: lotyš. ierocis ‚zbraň; přen. nástroj‘, litev. atradėjas: lotyš. atradējs ‚nálezce‘, litev. apgiedoti: lotyš. apdziedāt ‚opěvat; zpívat posměšné písně (lidové popěvky)‘; do třetí odvozeniny, jejichž forma se shoduje, avšak sémantika se zcela liší (litev. nesąmonė: lotyš. nesamaņa ‚ztráta vědomí, mdloba‘, litev. pėrvalkas: lotyš. pārvalks ‚povlak, pokrývka‘; litev. apskrieti: lotyš. apskriet ‚oběhnout (dokola), oběhat‘). Jak lze očekávat, třetí skupina je nejmenší: připadá na ni 21 procent zkoumaných podstatných jmen a 15 procent sloves. 210 Článek R. Bertulia „Vzájemné vztahy mezi formou a významem slova (lotyš. māte: litev. mōté)“ (Vārda formas un nozīmes savstarpējās attiecības (lat. māte: liet. mōté), s. 39—62) podává podrobný rozbor formy a významu tohoto starého indoevropského dědictví. Při této příležitosti je třeba připomenout i další vynikající výzkumy R. Bertulia týkající se společné litevské a lotyšské slovní zásoby a vyzvat autora, aby výsledky svého bádání zveřejnil v samostatné knize. Pro lituanisty by mohl být zajímavý článek A. Blinkeny „Adjektiva ve slovníku J. Langije“ (Adjektīvi J. Langija vārdnīcā, s. 63—85), protože tento památník lotyšské lexikografie (obvykle datovaný rokem 1685) obsahuje poměrně mnoho lituanismů, které byly typické pro tehdejší lotyšská nářečí v Nyce, Bartě a Rucavě; srov. lotyš. atkihls ‚behd, hurtig, geschwind, mutig‘ — litev. akylas, lotyš. budiģs ‚embsig, fleissig, hurtig, tüchtig‘ — litev. budintis, lotyš. ģēdīgs ‚gebärdig, artig‘ — litev. žem. gieda, lotyš. kalts ‚schuldig, als zur Schuld geschlagen‘ — litev. kaltas, lotyš. lakstīgs (lakstains) ‚frech oder geil‘ — litev. lakstus, lotyš. laibs ‚schwach‘ — litev. laibas, lotyš. nohks ‚bloss, kahl, nacket‘ — litev. nuogas, lotyš. nowaks ‚wachend, munter, it. nüchtern‘ — litev. nuovokus, lotyš. padāhrs (derigs) ‚tauglich, dienlich, bequem‘, nhepadāhrs ‚untauglich, untüchtig, was nicht dienet‘ — litev. padorus, lotyš. tickris ‚recht oder Ertz‘ — litev. tikras aj. Autorka srovnává adjektiva ze slovníku J. Langije se současnými lotyšskými adjektivy a ukazuje rozdíly v jejich užívání. Uvádí, že adjektiva obsažená ve slovníku poskytují dobrý obraz podob a významů tohoto slovního druhu před třemi sty lety a že jejich srovnání s údaji z jiných slovníků a písemných pramenů může být velmi užitečné pro výzkum dějin lotyštiny. Nejvíce článků je věnováno problémům lotyšské slovní zásoby. Jde o článek B. Bušmanové „Názvy rosolovitých jídel v nářečích“ (Galertveida ēdienu nosaukumi izloksnēs, s. 86—134), článek O. Buše „Z dějin germanismů (baļļa, balģe, baļva)“ (No ģermānismu vēstures (baļļa, balģe, baļva), s. 135—148), „Slovesa označující mluvení přejatá z baltsko-finských jazyků v severovidzemských nářečích“ E. Kagainy (No Baltijas somu valodām aizgūtie runas verbi Ziemeļvidzemes izloksnēs, s. 149—162), „O některých názvech flóry a fauny Baltského moře“ B. Laumanė (Par dažiem Baltijas jūras floras un faunas nosaukumiem, s. 163—185), „Názvy lasice v lotyštině“ téže autorky (Zebiekstes nosaukumi latviešu valodā, s. 186—198), „Názvy předmětů každodenní potřeby v Atlase lotyšských jazykových nářečí“ A. Stafecké (Mājsaimniecības priekšmetu nosaukumi Latviešu valodas dialektu atlantā, s. 199—227) a „Některé sociolingvistické aspekty přejímání lituanismů v sélských nářečích“ V. Šaudiniové (Daži sēlisko izloksņu lituānismu aizgūšanas sociolingvistiskie aspekti, s. 228—235). Lituanista, zejména badatele bilingvismu, zaujmou zajímavé podrobnosti ve zmíněném článku V. Šaudiniové. Články B. Laumanė vynikají velmi bohatým faktickým materiálem. Tato jazykovědkyně zvlášť pilně zkoumá lotyšskou slovní zásobu související s Baltským mořem. Mimo jiné jí byla v roce 1974 udělena cena J. Endzelīnse za vynikající knihu „Názvy ryb v lotyštině“ (Zivju nosaukumi latviešu valodā. Rīga, 1973) a v roce 1987 získala cenu V. Lācise za knihu „Názvy rybolovných míst na pobřeží Lotyšské SSR“ (Zvejvietu nosaukumi Latvijas PSR piekrastē. Rīga, 1987). 211 O. Būšas recenzuje knihu estonského akademika P. Aristėho „Jazykové kontakty. Kontakty estonštiny s jinými jazyky“ (Keelekontaktid. Eesti keele kontakte teiste keeltega. Tallinn, 1981). Dz. Barbarė předkládá bibliografii prací věnovaných jazykovým kontaktům lotyštiny, publikovaných v letech 1945–1984. A. Sabaliauskas Мурзаев Э. М. Словарь народных географических терминов. М.: Мысль, 1984. 654 с. Jde o první rozsáhlejší slovník lidových geografických termínů tohoto druhu vydaný v naší zemi. Jeho autorem je známý geograf zajímající se o místní názvy a zejména o geografickou terminologii — doktor geografických věd, zasloužilý vědecký pracovník RSFSR, profesor Eduard Makarovič Murzajev. Jeho vědecké zájmy se nejvíce vztahují k Asii — účastnil se expedic do severní a střední Asie, Mongolska a Vietnamu. Do oblasti jeho zájmu spadá také řada geografických, toponomastických a terminologických problémů mnoha dalších zemí. V roce 1959 vydalo nakladatelství geografické literatury „Slovník místních geografických termínů“ („Словарь местных географических терминов“) od E. a V. Murzajevových. V roce 1973 vyšla v Moskvě Murzajevova kniha „Populární toponomastika“, v roce 1974 pak „Nástin toponomastiky“. „Slovník místních geografických termínů“, poměrně malý rozsahem, byl velmi populární a příznivě hodnocen v tisku naší země i v zahraničí. Obsahoval také některé termíny z pobaltských republik, ale, jak autor sám poznamenává v úvodu recenzovaného slovníku, ve srovnání s ostatními republikami SSSR jich bylo málo. E. Murzajev proto během následujících dvou desetiletí dále pracoval, shromažďoval dodatečný materiál a podobně. Výsledek této práce je skutečně působivý — dílo o 654 stranách (59 tiskových archů). Stejně jako předchozí slovník obsahuje také geografické termíny baltských jazyků (litevštiny a lotyštiny). Dále budeme hovořit především o nich. Z úvodu „Slovníku lidových geografických termínů“ vyplývá, že se autor snažil podat terminologii všech republik a regionů SSSR co nejrovnoměrněji. Nemáme údaje o tom, jak se mu to podařilo v celostátním měřítku, baltské jazyky jsou v něm však zastoupeny příliš skrovně — slovník uvádí jen několik desítek (asi 60) termínů litevštiny a lotyštiny. Sám o sobě by tento počet snad nebylo možné označit ani za příliš malý, ani, pochopitelně, za příliš velký — vše závisí na poměru k termínům ostatních jazyků SSSR. I při tomto pohledu lze přesto pochybovat o tom, zda jsou litevština a lotyština zastoupeny v odpovídajícím poměru. To je jedna věc. Druhou a snad nejdůležitější věcí je, že při uvedení tak malého počtu termínů baltských jazyků vyvstává otázka kritérií výběru — které z tisíců je třeba zařadit do slovníku? Domníváme se, že pro autora bylo patrně poměrně obtížné nalézt jasnější kritéria výběru, a proto se těch několik desítek litevských a lotyšských slov často nejeví jako nejdůležitější, někdy působí zcela nahodile nebo jsou vůbec sporná. Vybrat termíny je obtížné už samo o sobě, zejména pro příslušníka jiného národa: chybí-li dostatek literatury, nezbývá než spoléhat na intuici, které se člověku z jiného národa obvykle nedostává. Ta proto může jen málo pomoci při stanovování hierarchie termínů nejen podle významu označovaných objektů, ale také podle rozšířenosti, obliby samotných termínů a podobně. 212