Gramatikos norminimas „Gimtojoje kalboje“ (1958–1968 m.)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI RITĄ MILIŪNAITĖ NORMOVÁNÍ GRAMATIKY V ČASOPISE „GIMTOJI KALBA“ (1958—1968) Ještě před válkou založená v Litvě Litevská jazyková společnost (dále jen LKD) a její časopis „Gimtoji kalba“ (1933—1941, dále jen GK) výrazně posunuly kupředu práci na jazykové normě, která po smrti J. Jablonského (1930) poněkud ustala. Téměř deset let se kolektivně projednávaly teoretické otázky jazykové normy a byl přijat program; pozornost se věnovala zavádění norem do užívání. V roce 1941 však tato práce ustala, protože velká část nejaktivnějších jazykovědců byla ke konci války nucena opustit vlast. V roce 1950 byla v USA LKD obnovena a od roku 1958 byl znovu vydáván také časopis „Gimtoji kalba“, a to po celé desetiletí¹. Zpočátku byli nejvýznamnějšími přispěvateli, stejně jako v Litvě, P. Skardžius, A. Salys, P. Jonikas a L. Dambriūnas (v Litvě podepisující se jako Dambrauskas). Téměř dva a půl roku působil jako redaktor P. Jonikas, jemuž pomáhali další jazykovědci; od roku 1961 se redakce ujal sám Dambriūnas. Články publikovali S. Barzdukas, V. Rastenis, K. Grinda a několik dalších litevských emigrantů — nejen jazykovědců. Tentokrát se zaměříme na to, jak americká GK navázala na úspěšnou práci na kultivaci spisovného jazyka, která probíhala v Litvě, a budeme věnovat zvláštní pozornost normování gramatiky. Z pochopitelných důvodů se tento časopis dlouho nemohl dostat do hledáčku současných normotvůrců našeho jazyka, a o to zajímavější je sledovat, jakým směrem se spisovný jazyk kultivoval v zahraničí. Jeden z přispěvatelů GK, A. Dundulis, v roce 1966 v samotném časopise kriticky zhodnotil tehdejší stav práce na jazykové normě: v této oblasti prý „dosud nebylo řečeno téměř nic nového. V Litvě se všechno, místy téměř doslova, opakuje tak, jak bylo napsáno v Jonikasových článcích téměř před 20 lety“ [66 I 2]². Jak to bylo v Litvě do roku 1961, kdy začal vycházet časopis „Kalbos kultūra“, víme víceméně; ale opravdu americká GK nepřinesla nic nového? GK se snažila zachovat strukturu svého předchůdce, obsah a tematické zaměření se však, třebaže se rovněž orientovaly na jazykovou praxi, značně změnily, neboť bylo třeba zohlednit potřeby Litevců, kteří se ocitli v cizojazyčném prostředí. Gramatickým jevům 1Podrobněji o historii vydávání tohoto GK a jeho tematickém zaměření viz Miliūnaitė R. Amerikos lietuvių „Gimtoji kalba“ (1958—1968) // Gimtoji kalba. 1991. Nr. 4. P. 6—11. 2Gimtoji kalba. K., 1933—1941; USA — 1958—1968. Zde i dále se v závorkách první číslicí označuje rok vydání GK, druhou číslo sešitu a třetí stránka. 141 V tomto časopise se poměrně značný prostor věnoval gramatice — jak v rubrice „Otázky na okraji“, tak v mnoha článcích. Zvlášť se o to zasazoval Dambrūnas, sám odborník na syntax. Ze 186 shromážděných doporučení k užívání gramatických jevů jich 119 (tj. asi 64%) připadá právě jemu, asi 10% S. Barzdukovi, asi 7% P. Skardžiovi a po několika procentech B. Babrauskovi, P. Jonikasovi a dalším. Než probereme, o co se GK opírala při normování gramatiky, je vhodné objasnit obecný postoj spolupracovníků časopisu k jazykovým jevům a jejich usměrňování. Na rozdíl od litevské GK, kde se pracovalo kolektivně a připravovaly se programy jazykové normy, přešla tato práce v americké GK v podstatě do rukou jediného člověka — L. Dambrūnase — a podoba celého časopisu závisela především na názorech samotného redaktora. Ostatní spolupracovníci psali téměř výhradně o praktických otázkách a v tomto časopise nepředkládali širší teoretické úvahy. Ještě v Litvě Dambrūnas, který v letech 1934—1937 mimořádně aktivně spolupracoval s GK (a v letech 1936—1937 ji také redigoval), publikoval teoretické úvahy o normativní práci v jazyce. Veškerá jazyková fakta rozdělil z hlediska spisovného jazyka do tří skupin, čímž uznal existenci nejen jasných norem a chyb, ale také přechodných jevů [36 III 34]. Uvědomoval si, že spisovný jazyk se ještě příliš nevzdálil od nářečí, a zároveň tak nebránil vzniku různých novinek a zdůrazňoval, že „pouhý argument, že lidé tak neříkají, dnes už nepřesvědčuje […]“ [34 III—IV 38]. Tvrzení, že při normování jazyka je důležité přihlížet k tendencím jeho vývoje [36 III 34], se později stane jedním z nejdůležitějších v jeho názorovém pojetí. V Litvě se tedy Dambrūnas svými postoji příliš výrazně neodlišoval od ostatních spolupracovníků GK, zatímco v Americe, jak ukazuje analýza jeho teoretických úvah zveřejněných v časopise a hodnocení gramatických jevů, začal inklinovat k extrémům. V jednom článku o sobě sám řekl: „Redaktor tohoto časopisu je v otázkách spisovného jazyka poněkud liberálnější než ostatní naši lingvisté. Některé věci schvaluje, zatímco jiní je považují za chybu“ [67 II 21]. Už v litevské GK byla projednána a přijata kritéria pro normování spisovného jazyka [38 IX 143—144], ale Dambrūnas se od nich v roce 1961 již značně vzdálil. Z tohoto hlediska je patrně nejdůležitějším jeho teoretickým článkem v GK text „Co je správné“ [61 III—IV 33—35]. Odpověď na otázku v titulku je stručná: „Správné je to, co je utvořeno podle pravidel.“ Širší výklad se věnuje tomu, na základě jakých zásad se stanovují samotná pravidla spisovného jazyka: „řídíme se, dalo by se říci, demokratickou zásadou“. Podstatou této zásady je přihlížet k rozšířenosti a čistotě užívání: „ve spisovném jazyce je správné to, co je vlastní a co se široce užívá“. Rozšířenost užívání i čistotu považuje Dambrūnas za relativní pojmy. Podmínka „co je vlastní“ není absolutní, protože existují výjimky. Stejně tak i jazykový jev lze použít jako oporu pro pravidlo spisovného jazyka, je-li dostatečně rozšířený a není-li znám pouze v jednom nářečí či místním dialektu; na druhou stranu však rozšířenému užívání každý nerozumí stejně. Podle Dambrūnase lze přesto rozšířenost užívání vždy ověřit, chceme-li dosáhnout přesnosti: „Kdyby se ukázalo, že nějaký výraz užívá napří- 142 klad jen čtvrtina, nebo ještě menší část všech Litevců, je třeba jej pokládat za málo rozšířený a pro spisovný jazyk nevhodný, pokud místo něj existuje výraz mnohem známější a užívanější“ [61 III—IV 34]. Dnes je těžké si představit, jak by bylo možné rozšířenost užívání „vždy ověřit“ — jednoduše dosud nebyl shromážděn dostatečný soubor údajů (v tomto ohledu je situace v lexiku o něco lepší) a užívání není prozkoumáno natolik dobře, aby bylo možné pracovat s konkrétními čísly. Mimochodem, už samotná Dambrūnasova doporučení ukazují, k čemu může vést uplatňování této zásady v jazykové praxi, pokud se vychází z chybných předpokladů a pouze přibližných údajů (například schvalování příslovcí utvořených od přídavných jmen na -inis). Dambrūnas navíc nezmiňuje, že při statistickém zkoumání jazykových faktů je třeba přihlížet ke zvláštnostem různých jazykových rovin: aniž bychom příliš riskovali omyl, lze statisticky snad zpracovat určité přízvukové varianty a na tomto základě stanovit či upravit normu spisovného jazyka, mnohem obtížnější je však takový postup uplatnit například na syntaktické jevy. Dambrūnas si však uvědomuje, kam může vést slepé spoléhání na rozšířenost užívání, a proto toto kritérium omezuje jiným — kritériem čistoty. Podle jeho názoru, jsou-li některé jazykové jevy vlastní a stejně rozšířené, jsou oba ve spisovném jazyce přípustné, což znamená, že se uznává souběžná existence variant (například dlouhých a krátkých tvarů pádů a osob). To však není trvalý stav. Dambrūnas pohlíží na jazyk jako na proces a vidí v něm dva činitele — statický a dynamický. První tvoří základ normování jazyka, druhý umožňuje jeho proměnu. Nejdůležitější je prý určit, kterým směrem se jazyk mění. Může se stát, že se nějaký jev užívá stále méně a nemá smysl jej zvláštními prostředky oživovat (například duál nebo supinum); pokud se však nějaký jev užíval jen omezeně, ale jeho četnost vzrostla, není třeba bránit tomu, aby se prosadil. Jinak bychom šli proti přirozenému vývoji jazyka. V článku „Pokrok v litevštině“ [61 I 1—3; 62 II 20—22] Dambrūnas ukazuje procesy probíhající na různých jazykových rovinách a dochází k závěru, že „jazyk přirozeně směřuje k větší jednoduchosti, lehkosti, jasnosti a kráse. Prostředky k tomu jsou odstraňování nepotřebných tvarů, zkracování dlouhých, vyrovnávání paralelních forem, zavádění nových útvarů, konstrukcí či významů“ [62 II 22]. Jazykový pokrok se tedy ztotožňuje se zjednodušováním a podle tohoto východiska se začínají hodnotit různé jazykové jevy. Na Dambrūnasovy názory měla značný vliv teorie jazykového pokroku dánského lingvisty O. Jespersena, podle níž jsou všechny jazykové změny pokrokové, protože usnadňují dorozumívání. Dambrūnas v článku „Kterým směrem probíhá jazyková evoluce?“ [61 II 18—21] neskrývá, že se opírá o Jespersena a přijímá myšlenku jazykového pokroku. Porozumění faktům a směru jazykového vývoje má podle něj umožnit lépe se orientovat při řešení praktických otázek spisovného jazyka. Zjednodušování jazykových tvarů považuje Dambrūnas po vzoru Jespersena bezvýhradně za známku zdokonalování jazyka. Jako příklad uvádí angličtinu a srovnává ji s litevštinou. Angličtina jako analytický jazyk podle něj v jednotlivých slovech soustřeďuje méně znaků gramatických kategorií, a proto k vyjadřování vztahů mezi slovy ve větě užívá 143 více jiných prostředků, což jí dodává pružnost a lehkost: „místo našich dvanácti koncovek instrumentálu si angličtina vystačí s jednou předložkou, tj. s jednou koncovkou“ [61 II 21]. Jako příklad, v němž je angličtina pružnější než litevština, uvádí Dambrūnas také spojení the exploitation of man by man. Do litevštiny se (již v sovětských letech) překládalo podle ruské konstrukce: išnaudojimas žmogaus žmogumi; později se chyby všimli a opravená podoba zněla, byť neobratně: žmogaus išnaudojimas kito žmogaus. Dambrūnas se zde snaží ukázat, „jak těžké je někdy vystačit si bez předložky“, ale z dnešního pohledu se zdá zcela zbytečné naříkat nad nepružností litevštiny a řídit se angličtinou či ruštinou; v tomto případě stačí říci pouze žmogaus išnaudojimas. Obecně by dnes bylo možné takové názory snadno kritizovat už jen připomenutím příslovečného tvrzení, že každý jazyk je svým způsobem dokonalý. Dambrūnasova formule tedy popisující, co je správné, charakterizuje nikoli statický, nýbrž proměnlivý objekt; vedle šíře a čistoty užívání je doplněna dynamickým prvkem: „správné je to, co je vlastní, co se užívá poměrně široce a co odpovídá směru vývoje jazyka“ [61 III—IV 34]. Srovnáme-li tato kritéria s těmi, která byla přijata v Lietuvoje roku 1938, uvidíme, že Dambrūnas zde učinil značný krok zpět. Především tehdy byly správnost, čistota, charakteristický ráz (Dambrūnasem označený jako soulad s vývojem jazyka), účelnost a estetická působivost uvedeny jako samostatná kritéria a při normování jazyka mělo být údajně nutné přihlížet k celému jejich souboru [38 IX 144—145]. Dambrūnas činí ze správnosti obecný princip, na který převádí kritéria čistoty, rozšířenosti a vývoje jazyka. Tím odpadá jedno z nejdůležitějších kritérií, které roku 1938 uvedl P. Jonikas — kritérium účelnosti — a přestává se přihlížet ke stylistickému rozvrstvení norem. Nejdůležitější je, že se vůbec nezmiňuje o nutnosti udržovat normy co nejstabilnější. Zásada stálosti stanovená tehdy v Lietuvoje vyžadovala, „aby se z jazyka neodstraňovaly věci, které se v něm vžily, bez jasně ospravedlnitelných důvodů“ [38 IX 144], a vedla k tomu, aby se každý jev, zvláště nově vzniklý, posuzoval opatrně a uvážlivě. V Dambrūnasově schématu chybí protiváha tendencí jazykového vývoje — normovací tradice, kterou naši dosavadní jazykovědci ve větší či menší míře zdůrazňovali a podporovali. Jazykový vývoj — jak zdokonalování, tak úpadek — spojuje Dambrūnas s uživateli jazyka a s jejich kulturní úrovní, která závisí na životním prostředí [63 II 1—3]. Jazyk se vyvíjí nikoli náhle: „mezi starým a novým probíhá poměrně dlouhý zápas, než nakonec novinka zvítězí“; pokrok přitom podporují nejen spisovatelé a jazykovědci, ale také všichni uživatelé jazyka, celý národ. Považuje-li Dambrūnas za tvůrce jazyka celý národ a uplatňuje-li kritérium rozšířenosti na užívání „všech Litevců“, teoreticky se v tomto ohledu neodchýlil od stanoviska formulovaného v litevském GK ohledně kritéria užívání spisovného jazyka (řečeno dnešními termíny — zdroje norem), prakticky mu však přikládal větší význam než někdejší spolupracovníci GK. Tehdy bylo kolektivně dohodnuto považovat za zdroj norem spisovného jazyka současné všeobecné litevské úzy [36 IV 50; 37 IX 120 a jinde], ale zdá se, že nebylo zcela objasněno, co tento úzus vlastně je. 144 Dambriūnas, již pobývající v Amerikoje, vyjadřuje názor, že „obvykle se prosadí jen to, co schválí většina“, a proto je kritériem spisovného jazyka (tj. zdrojem norem) úzus většiny [62 II 22]. Výjimky existující v jazyce nejprve pravidla pouze vyvracejí, ale když je začne užívat mnoho lidí, stanou se běžnými a nabývají stejné legitimity jako jevy zahrnuté v pravidlech. Roku 1966 Dambriūnas píše: „jazyk, jímž mluví všichni, kdo ho užívají, tedy i beletristé, básníci, filozofové, odborníci jednotlivých vědních oborů, jazykovědci i nejprostší uživatelé“ [66 I 12], a o pár let později toto tvrzení upřesňuje: „Uživatel jako uživatel však není totéž. Nelze například srovnávat velkého spisovatele s běžným uživatelem jazyka“ [68 I—II 1]. Ani toto upřesnění však o mnoho lépe neobjasňuje pojetí zdroje norem — úzu většiny — a ponechává prostor pro neodůvodněné úsudky. V několika doporučeních Dambriūnas otevírá ještě jeden důležitý problém: nakolik lze současné užívání spisovného jazyka opírat o příklady ze starých textů? Jazyk starých textů je v teorii normování obecně považován za důležitý zdroj norem, Dambriūnas však ne zcela bezdůvodně tvrdí, že „jazykové příklady Mažvydase či podobných autorit pouze říkají, že se tak užívalo dříve“, ale vůbec neznamenají, že se tak má užívat i dnes [65 III—IV 35], neboť „kritériem správnosti spisovného jazyka je jeho současný, nikoli historický úzus“ [60 II 36]. Když se však v konkrétním případě takovým stanoviskem řídí přímočaře, Dambriūnas nedbá na tradici užívání. Například v modlitbě Otčenáš schvaluje genitiv s předložkou užívaný ve spojení kaip danguje, taip ir ant žemės, který je podle jeho názoru nejen novější formou než lokál (žemėje), ale je také v současném úzu široce rozšířen a nelze jej považovat za žádný slavismus. Tentokrát však měl zřejmě největší pravdu P. Skardžius, který pod Dambriūnasovým článkem (ještě než se stal redaktorem) připojil redakční poznámku. V ní vysvětluje, že lokál je sice opravdu starší, ale i dnes je stále poměrně rozšířen a „tradice zde zčásti podpírá současný úzus“, a proto je vhodnější zvolit lokál jako normu spisovného jazyka, zejména v jazyce církevním [60 II 37]. O vztahu lidového a spisovného jazyka se Dambriūnas zmiňuje málo a nekonkrétně: „současný úzus se nemusí nutně opírat o nářeční příklady, případně ne o všechny příklady a ne ve všech případech. Spisovný jazyk může mít vlastní oblasti, které někdy zcela neodpovídají nářečním příkladům“ [64 III 9]. V doporučeních se o nářečí opírá jen několikrát: při opravě lokálu ve spojení vaikščiojo drabužiuose na instrumentál drabužiais [65 III—IV 43—44], při zdůvodnění konstrukce kad su s polovětnou konstrukcí ve vedlejší větě účelové [66 III—IV 44—48] a při pojednání o užívání lokálu abstraktních podstatných jmen [65 III—IV 47—50], jakož i při výkladu tendencí ke zkracování morfologických tvarů. * * * Rozdíly mezi Dambriūnasovými teoretickými názory a názory ostatních normativistů nemohly neovlivnit jazykovou praxi, zvláště poté, co z redakce GK odešli P. Jonikas a P. Skardžius. Zkoumání doporučení GK ukazuje, že značná část gramatiky 10. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI 145 Hodnocení jazykových jevů se ve srovnání s dřívějším, ještě v Litvě utvořeným hodnocením značně změnilo. Dále budou představeny významnější morfologické a syntaktické doporučení, z nichž je patrné netradiční hodnocení jazykových jevů a jeho zdůvodnění. Při výkladu procesů probíhajících na různých jazykových rovinách označil Dambriūnas za nejdůležitější rys pokroku v morfologii zmenšování počtu jazykových tvarů. Ve spisovném jazyce se již nemají používat supinum a duál, protože jsou zastaralé a pouze by „zatěžovaly paměť“; navíc je nahrazují jiné tvary, takže jejich nadbytek je prý zbytečný. O stylistické hodnotě těchto tvarů, například o tom, zda se hodí k užívání v hovorové řeči či krásné literatuře (což se zdůrazňovalo v litevské GK), se Dambriūnas nezmiňuje. Zřídka užívané tvary tedirbie, tedara, protože je nahrazuje jednodušší tvar tedirba, tedaro (ať dělá). Tentokrát zůstává nejasné, podle jakých kritérií Dambriūnas rozlišuje, který tvar je složitější a který jednodušší. Poznamenává se také, že se zmenšuje počet skloňovacích typů podstatných jmen, když málo početná podstatná jména 4. a 5. skloňovacího typu přejímají koncovky jiných skloňovacích typů. Další morfologickou novinkou je prý vznik nesklonných tvarů (opět se zřejmě orientuje na údajně pokrokovější model angličtiny): pohodlněji se užívají (dešimt místo dešimties, dvidešimt místo dvi dešimtys atd.). Dambriūnas se na konkurenci dlouhých a krátkých podob slov dívá poněkud jinak, než bývalo obvyklé (eit||eiti; geriem žmonėm || geriems žmonėms). Tvrdí, že „vývoj jazyka směřuje ke zkracování tvarů, nikoli k jejich prodlužování“ [64 I 15], a při každé příležitosti se snaží podporovat krátké tvary; uvádí, že jde o obecnou tendenci lidového jazyka [62 I 3]. Kromě tohoto hlavního motivu — pokroku jazyka — se předkládá také několik dalších. Krátké tvary jsou prý pohodlnější (proto se zvláště hodí do novinového jazyka) a činí jazyk zvučnějším, neboť odpadá příliš častý litevský zvuk s [62 I 3]. Na druhé straně Dambriūnas nepopírá ani správnost dlouhých tvarů; jejich užívání je prý vůbec otázkou vkusu [67 III 36]. Největší část doporučení se věnuje různým syntaktickým jevům. Za nesporné, elementární syntaktické chyby považuje Dambriūnas spojku kad s infinitivem ve vedlejší větě účelové, užívání polopřechodníku místo přechodníku, instrumentál jmenné části přísudku tam, kde je někdy třeba nominativu, a několik dalších jevů [67 II 21]. Mnohé chyby opravované odedávna se však pokouší přehodnotit, především s odkazem na vývojové tendence jazyka. V obsáhlém článku „Některé případy užívání pádů“, který vychází v několika sešitech GK, jsou podrobně popsány konkurenční pádové tvary (například instrumentál // nominativ jmenné části přísudku, dativ účelu // akuzativ přívlastku atd.); vyvozované závěry se přitom ne vždy shodují s dosud tradičně ustáleným pohledem na užívání těchto typů gramatických tvarů. Důležité je, že se Dambriūnas pokouší obsáhnout celý pádový systém a hledat vztahy mezi jeho členy, místo aby užívání každého pádu zkoumal odděleně a izolovaně. Poznamenává, že vedle základních významů mají pády také významy vedlejší, které nejsou dostatečně jasné ani vymezené, a proto se užívání jednotlivých pádů 146 nejen střetává, ale také se do sebe zaplétá. Takto probíhají zvláštní pádové závody a s proměnami jazyka se pole užívání některých pádů rozšiřuje, zatímco u jiných se zužuje [64 I 1]. Z doporučení, v nichž se probírají přechodné případy užívání pádů, je patrné, že Dambriūnas často vnímá jemné významové odstíny a při hodnocení toho či onoho jevu se k nim snaží přihlížet. Podrobně se například vysvětluje rozdíl mezi takzvaným akuzativem pobytu a dativem časovým. Dambriūnas nesouhlasí s dativem, který Jablonskis opravil ve větě: Išvažiavo kelioms dienoms atostogų. Jablonskis v podobných případech vždy doporučoval akuzativ a spojoval jej s předponovými slovesy pohybu či změny polohy3. Dambriūnas tvrdí, že v takových větách „se dnes […] již všeobecně ustálil dativ“ [62 II 21], zatímco akuzativ vyjadřující délku trvání děje se slovesem dokonavého vidu v téže větě „střetává“ [64 IV 11—12]. Časový akuzativ má totiž dva různé významy, tj. označuje 1) dobu, během níž někdo působí nebo se něco děje, a 2) dobu, která je určena či vyhrazena k trávení. Druhý význam je velmi podobný významu časového dativu, a proto dativ stále častěji nahrazuje tento akuzativ, aby jeho mnohoznačnost nezpůsobovala nejasnosti. Dambriūnas k vysvětlení uvádí Jablonskisovu větu Važiuosim pas mamą valandėlę a upozorňuje, že akuzativ lze zde chápat dvojím způsobem: jako akuzativ pobytu nebo jako takzvaný akuzativ délky, označující dobu trvání děje. V prvním případě, chceme-li uvést dobu určenou k trávení, k pobytu, je třeba místo akuzativu užít dativ. Abstraktní gramatické pravidlo se někdy nehodí pro každý konkrétní případ. Dambriūnas při probírání užívání genitivu se zápornými slovesy uvádí, že toto pravidlo se v praxi neuplatňuje vždy; někdy je vhodnější akuzativ, což závisí na větné konstrukci, na místě pádu ve větě a na dalších okolnostech [64 I 7—8]. Například prý není důvod „užívat genitiv u infinitivu, když je u záporného slovesa již jiný genitiv“: nėra reikalo skelbti karą; neturime teisės jį smerkti a podobně. Dambriūnas dochází k závěru, že se záporovou částicí lze užít oba pády — genitiv i akuzativ — a při výběru jednoho z nich je třeba se řídit „individuálním jazykovým citem“. V dnešní jazykové praxi se stává, že se kvůli údajně vadnému tvaru obětují jemné významové rozdíly a odstíny; při bližším pohledu je však patrné, že gramatická pravidla nelze v konkrétních případech uplatňovat slepě a omezovat přirozenou povahu jazyka. Při hledání významových rozdílů se však Dambriūnas nevyhne rozporu s kritériem jazykové správnosti a tradicí kodifikace. Podrobně rozebírá užívání lokálů abstraktních podstatných jmen a některé z těchto lokálů, opravované již Jablonskim, má sklon obhajovat. Podle Dambriūnase jsou varianty savaitės laikotarpyje a per savaitę významově rozdílné, a proto se mají obě užívat ve spisovném jazyce. První prý znamená, že práce bude dokončena během týdne, aniž by se nutně pracovalo celý týden, zatímco fráze- 3 Piročkinas A. Jono Jablonskio kalbos taisymai. K., 1986. P. 175—178. 147 kis za týden totiž „implikuje práci za celý týden“ [65 III—IV 47—50]. Podobně se za přijatelné považují i lokály v průběhu týdne, během týdne, dnes však uznáváme pouze normu stanovenou Jablonskim. Již od Jablonského se také soustavně považovala za chybnou a až dodnes se přísně opravuje konstrukce že s infinitivem ve vedlejší větě účelové. Zpočátku považoval tuto konstrukci za nesprávnou i Dambrūnas (mezi jinými chybami uvedl také že měli dobré kněze, [...] [60 II 40], avšak v roce 1966 ji již neopravoval a pokoušel se dokázat její přijatelnost. Nejprve byla tato konstrukce představena jako možná náhrada jiné chyby — užití infinitivu s že ve vedlejší větě účelové —, neboť nahradit infinitiv kondicionálem není možné vždy, zejména ve větách bezpodmětných. Ve větě Avšak tato opatření nestačí, aby se zvýšila hospodářská prosperita Dambrūnas opravuje infinitiv přechodníkem (aby se zvýšila) a dodává: „nad tímto posledním obratem (že s přechodníkem) se někteří lingvisté mračí, ale podle mého názoru zbytečně“ [66 I 6—7]. V sešitu GK III—IV téhož roku Dambrūnas tuto konstrukci podrobněji rozebírá a dochází k závěru, že není vůbec zavrženíhodná. Po přehledu všech druhů vedlejších vět (předmětných, podmětných, způsobových, příčinných a dalších) konstatuje, že se všude běžně užívá přechodníku, a proto není „ani gramatický, ani logický důvod“ dělat výjimku u vedlejších vět účelových [66 III—IV 44—48]. Jde tedy o umělý pokus vytvořit schéma a vysvětlovat jevy logickým uvažováním. Zajímavé je, že tento Dambrūnův názor přijali i další korespondenti GK. V témže sešitu V. Rastenis při opravování jazyka litevského tisku v USA považuje probíranou konstrukci, stejně jako konstrukci s kondicionálem, za gramaticky správnou, avšak stylisticky nevhodnou — „těžkopádnou“: ve větě Aby uklidnil Němce, Kennedy vymyslel [...] navrhuje místo vedlejší věty účelové dativ s infinitivem (uklidnit Němce [...]) [66 III—IV 55]. Jako nový syntaktický rys uvádí Dambrūnas častější prosazování předložkových pádů namísto starobylých prostých pádů [62 II 20] a považuje to za pokrok jazyka: nyní říkáme z hněvu zrudl, nikoli hněvem zrudl, seděl na koni, nikoli koni seděl, nanebevstoupení, nikoli nebe vstoupení a podobně. P. Skardžius také uznává, že tento proces v litevštině probíhá, poznamenává však, že „přeměna starobylých pádů v předložkové slovní skupiny ještě není ukončeným procesem“ [60 V 50]. Ještě před Dambrūnovými úvahami, na počátku vydávání GK, si naopak několik autorů stěžovalo na množství předložek, které se v jazyce litevských emigrantů objevilo pod vlivem angličtiny: přijď včas [60 II 26], to v této knize není (= v této knize) [60 II 43]. Dambrūnas tomu však nevěnuje pozornost a bezvýhradně se chopiv myšlenky jazykového pokroku, nahlíží na předložkovou konstrukci mnohem příznivěji než na jí variantní pádovou konstrukci. Proto doporučuje ve spisovném jazyce užívat již zmíněné vyjádření na zemi, nikoli v zemi, a také věřit v někoho/co, nikoli samotný akuzativ [65 III—IV 33—38]. * * * Z uvedených příkladů je patrné, že Dambrūnovy teoretické úvahy a jazyková doporučení výrazně stavějí do protikladu normovací tradice a logický pohled na jazykové jevy. Protože považoval logiku za základ všech věd [68 I—II 30], 148 měl sklon posuzovat z těchto pozic i procesy probíhající v jazyce, často popíral do té doby ustálené a obvyklé jazykové skutečnosti nebo ospravedlňoval všeobecně uznávané jazykové chyby. Stačí uvést Dambrūnův přístup k příslovcím utvořeným z přídavných jmen s příponou -inis (vnější, vnitřní). Opíraje se o svou formuli správnosti, dokazuje přijatelnost takových příslovcí a zpochybňuje Jablonského, který se jim, spoléhaje na živý lidový jazyk, vyhýbal; tím se zároveň přerušuje i tradice jejich opravování. Zde stojí za připomenutí tvrzení našich lingvistů A. Girdenise a A. Rosinase, že „normy spisovného jazyka nejsou vědecké pravdy matematicky dokazatelné, nýbrž hodnoty, a pevně se mohou udržet jen tehdy, když jazykové společenství respektuje tradice a autoritu nejvýznamnějších kodifikátorů a kodifikačních děl“4. Jedním ze způsobů, jak jazykové jevy podřídit logice, jsou takzvané jazykové analogie. Při kodifikaci jazyka i při zavádění norem do úzu často pomáhají propojovat jazykové skutečnosti a vnímat jazyk jako systém. V jazykových doporučeních Dambrūnas analogie obzvlášť často využívá. Například ve vyjádření žil životem nejprimitivnějších lidí nahrazuje instrumentál akuzativem (žil život) a opírá se přitom o obdobné obraty bojovat boj, spát spánek, zpívat píseň a podobně [66 I 7]. Jde o to, že analogie nejsou vždy hledány zdařile. Výrazným příkladem je pokus vysvětlovat syntaktické jevy zákonitostmi lexiky a frazeologie. Dambrūnas uvádí, že některé cizí obraty lze užívat na stejném základě, na jakém se údajně užívají cizí slova, a ospravedlňuje přejatý lokál: má zkušenosti ve výchově [65 III—IV 48]. Nezohledňuje se přitom, že slovo je svébytná autonomní jazyková jednotka a ani jako cizí slovo nenarušuje jazykový systém v takové míře jako obrat utvořený podle cizích zákonitostí spojování slov. Proto se v jazyce obvykle připouští fungování většího či menšího množství cizích slov (výpůjček), zatímco gramatické cizosti se většinou hodnotí záporně. * * * Jak hodnotit přínos americké GK (v podstatě jejího redaktora L. Dambrūna) k teorii a praxi gramatické kodifikace? Protože tato GK byla v Litvě téměř zcela nedostupná, zdá se, že Dambrūnovy myšlenky práci na jazykové kodifikaci ani neovlivnily. Na druhé straně by bylo neopatrné tvrdit, že v Litvě a Americe probíhala tato práce po souběžných, neprotínajících se liniích. V Americe se podle možností sledoval lingvistický život v Litvě, anotovaly a recenzovaly se nové lingvistické práce a nechyběla ani kritika. Toto spojení však bylo převážně jednostranné, bez odezvy ze samotné Litvy. Nezbývá tedy než zamyslet se nad tím, jak bychom nyní mohli využít zkušenosti GK s jazykovou úpravou a jakým úskalím bychom se měli při pohledu do budoucnosti vyvarovat. Jak již bylo uvedeno, Dambrūnas měl sklon posuzovat jazykové jevy na základě přísných zákonů logiky, přičemž měl na zřeteli cíl jazykového vývoje — zjednodušování; v jeho formuli správnosti již nezbylo místo pro tradici kodifikace ani pro stabilitu norem- 4 Girdenis A., Rosinas A. Dar kelios mintys dėl bendrinės kalbos kodifikacijos // Kultūros barai. 1983. Nr. 4. P. 67. 149 k udržení. To nemohlo nevést k nepřiměřenému revidování některých norem spisovné gramatiky bez ohledu na relativní konzervativnost této části jazykového systému. Možná to bude působit jako paradox, ale ještě v Litvě si Dambrūnas v článku „Neopravujeme snad někdy zbytečně?“ jako by předem sám sobě vynesl rozsudek: „Chceme-li správně pochopit život jazyka a jeho jevy, musíme se na ně dívat z historického a psychologického hlediska, nejen formálně jazykového. Používání jedině metody formálního srovnávání k vysvětlování jazykových jevů může být velmi škodlivé, protože brání jeho normálnímu vývoji a ochuzuje samotný jazyk“ [35 V 65]. Nabízí se otázka, zda ostatní lingvisté nějak reagovali na Dambrūnasovy „omyly“? To se samozřejmě dělo, jen přímo v GK, dokud se Dambrūnas nestal jejím redaktorem, a později zřejmě i v jiných publikacích5. V GK napsal Dambrūnas pouze jednou — v roce 1968 — odpověď na článek P. Skardžiuse zveřejněný v příloze „Draugas“, v němž se redaktorovi doporučuje, aby v GK nepsal o sporných otázkách, neboť časopis je prý určen veřejnosti, nikoli sporům lingvistů. Lze v Dambrūnasových teoretických úvahách a doporučeních najít něco pozitivního? Za pozornost stojí jeho snaha nahlížet na jazyk jako na proměnlivý jev a při normativní práci vycházet ze současného úzu. Ačkoli Dambrūnas konkrétněji nerozlišoval ani uživatele jazyka (pouze zdůraznil, že „uživatel jako uživatel není“), ani oblasti spisovného jazyka a téměř nepřihlížel ke specifikům jednotlivých jazykových rovin, samotná myšlenka, převzatá ještě z programu normování GK v Litvě, vedla k novému pohledu na procesy probíhající v jazyce. Jinou otázkou je, na základě jakých metod (např. statistických) a kritérií se provádí výběr jazykových faktů a určuje jejich vhodnost pro spisovný jazyk. Podobné myšlenky dnes napadají i naše lingvisty6: poukazuje se na nutnost shromažďovat údaje o současném úzu, naráží se však na tytéž tehdy nevyřešené problémy — výběr informátorů apod. Dále se uvádí, že opírat strategii a taktiku normování výhradně o tradici je údajně nebezpečné, neboť se lze ocitnout na okraji propasti mezi kodifikovanou a skutečnou normou. Zřejmě nyní musíme hledat střední cestu, protože z americké GK je zřejmé, kam vede příliš náhlé a neuvážené opouštění tradic. GRAMATICKÁ NORMOTVORBA V ČASOPISE „GIMTOJI KALBA“ (1958—1968) Shrnutí Tato studie se zabývá problémy normování litevské gramatiky v časopise „Gimtoji kalba“ (Rodný jazyk), který v letech 1958—1968 vydávali litevští emigranti v USA. Teoretické názory redaktora tohoto časopisu Leonardase 5 Například viz Skardžius P. Dřívější a současné užívání litevského spisovného jazyka. Chicago, 1971. S. 32—35, 37—44. 6 Grumadienė L., Stundžia B. Navazujeme na tradice „Atlasu litevského jazyka“? // Gimtoji kalba. 1990. Č. 5. S. 23—26. 150 Dambrūnas se v mnoha ohledech lišil od ostatních litevských lingvistů. Ve svých teoretických úvahách a doporučeních ohledně užívání gramatických variant zacházel Dambrūnas do určitých krajností. Ačkoli v některých otázkách projevoval jemný jazykový cit, jazykové procesy zpravidla posuzoval z hlediska logiky a mnohé jazykové chyby, které ostatní lingvisté tradičně opravovali, uznával za standardní jevy. Pokusil se tedy revidovat tradiční systém litevské gramatiky a nelibě nesl požadavek zachovat stabilitu norem. 185