Filosofai R. Bytautas bei S. Šalkauskis ir lietuvių kalbos normalizacija

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI ALBINA AUKSORĖTĖ FILOZOFOVÉ R. BYTAUTAS A S. ŠALKAUSKIS A NORMALIZACE LITEVŠTINY Tento článek se pokusí nastínit teoretické filosofické předpoklady vývoje litevského jazyka, přesněji řečeno to, jak se v Litvě začal utvářet filosofický přístup k normování litevštiny, především její terminologie. Vychází přitom z prací litevských filosofů R. Bytautase a S. Šalkauskise, kteří se jako jedni z prvních začali zajímat o otázky litevského jazyka. Cílem bylo odhalit pohled těchto filosofů na litevštinu a její rozvoj a ukázat jejich přínos jako filosofů k normování a pěstování litevského jazyka. O filosofických názorech R. Bytautase a S. Šalkauskise psali A. Sverdiolas, A. Šliogeris, R. Plečkaitis, V. Bagdonavičius, B. Genzelis a další. Byly pojednány také práce těchto filosofů zabývající se otázkami litevského jazyka; psal o nich K. Gaivenis1. Na konci 19. století se rozvinulo litevské národní osvobozenecké hnutí, začalo se rozvíjet školství a sílila národní inteligence pocházející z venkova. Ačkoli carská vláda po povstání v roce 1863 zakázala litevský tisk, na konci století se začal ve velkém vydávat a šířit nelegální litevský periodický tisk. V letech 1883—1886 vycházel ve Východním Prusku litevský obrozenecký časopis „Aušra“, který se tajně dopravoval do Litvy. „Aušra“ probouzela národní vědomí, vytyčovala úkoly národního hnutí a dodávala tomuto hnutí určitou míru organizovanosti. Po „Aušře“ v této práci pokračovaly další noviny, především „Varpas“, dále „Šviesa“, „Tėvynės sargas“ a jiné. V roce 1904 byl zákaz litevského tisku zrušen. Začala se rozšiřovat síť škol, na litevských školách v Litvě byla zavedena výuka mateřského jazyka a přibývalo periodických i neperiodických tiskovin. S oživením kulturního života v Litvě byla pozornost věnována litevštině a výzkum litevského jazyka nabyl na intenzitě. Zvláště příznivé podmínky pro rozvoj litevštiny vznikly po založení nezávislého litevského státu, neboť litevština se tehdy stala státním jazykem a začala se používat ve státních úřadech, armádě a dalších oblastech, do nichž za carismu vůbec nepronikla. Na počátku 20. století se o pěstování litevského jazyka začali zajímat nejen lingvisté, ale i další představitelé inteligence. O otázky litevského jazyka se začali zajímat také filosofové. Jedním z prvních litevských filosofů, kteří obrátili pozornost k litevštině, byl Romanas Bytautas (1886—1915). 1 Gaivenis K. Ramūnas Bytautas ir kalbos kultūra // Kalbos kultūra. 1987. Sąs. 53. P. 77—79; taip pat jo. Šalkauskio terminologijos teorija // Lietuvių kalbos specialioji leksika: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1983. T. 22. P. 128—136. 96 R. Bytautas se narodil v Drobūkščiai v okrese Telšiai. Základní školu dokončil v Kražiai, studoval v Permi a od roku 1897 na prvním vilniuském gymnáziu. V roce 1905 nastoupil R. Bytautas na Moskevskou univerzitu, na fakultu fyziky a matematiky, po několika měsících však přešel na práva a v roce 1907 na fakultu historie a filosofie, kterou v roce 1912 absolvoval se zlatou medailí. Tu získal za práci „Kritika V. Vuntova [W. Wundt] učení o pojmu duševní substance“, napsanou v roce 1911. R. Bytautas byl ponechán při katedře filosofie, aby se připravoval na doktorát. V letech 1912—1913 pracoval na jednom moskevském gymnáziu, kde vyučoval logiku, psychologii, latinu a ruštinu; když se mu však zhoršil zdravotní stav, gymnázium opustil a odjel se léčit do Itálie, poté se přestěhoval do Švýcarska, do Lausanne, kde také zemřel. R. Bytautas pomáhal založit časopis „Aušrinė“ a spolupracoval s časopisem „Draugija“. Jeho filosofické názory ovlivnili ruští a němečtí idealističtí filosofové konce 19. a počátku 20. století. R. Bytautas navrhoval doplnit materialismus teleologismem a panteismem a snažil se sladit materialismus s idealismem, přičemž se držel principu psychofyzického paralelismu. Podle R. Bytautase jsou prvotní prvky vesmíru materiální i duchovní a podstata bytí je duchovní. Subjekt ji může poznat na základě své vnitřní zkušenosti, protože podstata bytí spočívá v monádě duše. Filosof se zabýval otázkami podstaty národa, utváření národa a jazyka. Nejdůležitějším cílem existence a sjednocování národa je duchovní tvorba, jejímž subjektem je osobnost usilující o aktivní sebevyjádření. Odcizení ve vztazích mezi osobností a společností i mezi lidmi navzájem zmírňuje vztah osobnosti k národu. R. Bytautas ve své práci „Národ a národní vědomí“ věnuje při pojednání o národu a jeho specifikách značnou pozornost také jazyku jako základu národní specifičnosti. Národ vymezuje takto: „Národ je skupina lidí sjednocených zájmy duchovní tvorby, které vyrůstají na základě společného jazyka jakožto orgánu kolektivního [kolektivního — A.A.] (společného) duchovního působení“2. Podle R. Bytautase je jazyk základem duchovního působení lidstva, na němž vyrůstá organizace společnosti; prostřednictvím jazyka probíhá duchovní spolupráce lidí. Jazyk je základem kultury celého národa. Filosof se domníval, že historický vývoj jazyka souvisí s vývojem národní kultury a odráží její specifické rysy. V jazyce vidíme vztah národa ke světu i jeho způsob myšlení, protože „ve slovech a významech jejich spojení se odrážejí názory národa na věci, jejich vlastnosti a vztahy [vztahy — A.A.]“3. Podle R. Bytautase se v jazyce uchovává historická paměť národa; každý národ má svou zvláštní historickou zkušenost a vtěluje ji do svého jazyka. Je třeba říci, že R. Bytautas nepovažoval jazyk za jediný základ národní identity. Domníval se, že specifičnost národa určují věda, filosofie, umění i všechny oblasti kultury. Filosof však zdůrazňoval, že jazyk je pro litevskou kulturu obzvlášť důležitý. R. Bytautas si uvědomoval také význam pozornosti věnované jazyku v národním hnutí, protože „obracení lidí k mateřskému jazyku znamená osvobození [osvobození — A.A.] od duchovního otroctví, touhu být sám sebou a tvořit po svém“4. Oceňoval 2 Bytautas R. Tauta ir tautiška sąmonė // Aušrinė. 1912. Nr. 17. P. 112. 3Tamtéž. S. 114. 4Tamtéž. 1912. Č. 20. S. 239. 7. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI 97 že litevští intelektuálové v litevštině spatřují nejen nástroj vzdělávání, ale hledí na ni jako na samostatnou duchovní hodnotu, kterou je třeba rozvíjet pro ni samu v její svébytnosti. R. Bytautas chápal, jak důležitým a obtížným úkolem je povznést nářečí na úroveň spisovného jazyka. K uskutečnění tohoto úkolu se snažil přispět i sám — v některých svých pracích filozof pojednává o aktuálních otázkách utváření spisovného jazyka. Ve své práci „Něco málo z filozofie litevského jazyka“ se pokouší nahlížet na jazyk ze své filozofické perspektivy. Podle něj je jazyk zvláštním světem myšlenek, a proto je neoddělitelný od myšlení, a skrze ně také od veškeré praktické lidské činnosti. Filozofický pohled na jazyk, který R. Bytautas předložil, byl důležitý a zajímavý. Filozof začíná své úvahy o litevštině srovnáním historické situace Litevců a jiných národů. R. Bytautas se domníval, že kulturní národy vytvářely svůj spisovný jazyk po celá staletí. Rozvíjela se věda, a s ní i písemnictví; vznikaly nové pojmy a pro jejich označení se tvořila nová slova. Podle něj se kultura těchto národů rozvíjela postupně a spolu s ní se postupně rozvíjel i jazyk. Tak se pomalu nahromadilo jazykové bohatství kulturních národů. U nás byla situace jiná. Kultura lidstva postupovala vpřed, ale Litevci se na jejím rozvoji nepodíleli. Šlechta se rozplynula v polské kultuře, a proto podle R. Bytautase neexistovala vrstva, v níž by se mohla soustředit duchovní kultura národa. Litevská inteligence studovala a psala v cizích jazycích, zatímco litevský lid od nejstarších dob až do minulého století „měl stále stejný myšlenkový obzor. Proto se i jazyk rozvíjel jen málo. Možná se hodně měnil nářečně, ale filozoficky, pokud jde o množství a význam slov, zůstával téměř na místě, neboť lidská mysl se stále zabývala týmiž pojmy“5. Takto R. Bytautas popsal danou situaci, ale ne vše pochopil správně. Mýlil se, když popíral účast Litevců na rozvoji lidské kultury a tvrdil, že se duchovní kultura národa nevytvořila. Mýlil se také, když popíral vývoj jazyka. V tomto případě je třeba zdůraznit, že se rozvíjel jen málo pouze jazyk vědy. Poté, co objasnil, proč se litevský jazyk z filozofického hlediska neměnil, hodnotí R. Bytautas tehdejší situaci, změněné podmínky a započaté národní hnutí, které je podle něj v konečném důsledku kulturním hnutím. Při charakteristice národního hnutí poznamenává, že litevský národ se odhodlal dohnat ostatní národy a osvojit si veškeré hmotné i duchovní bohatství, které lidstvo nashromáždilo během tisíciletí. Z toho plyne i nesmírný úkol pro jazyk, který je třeba rozvinout natolik, aby dosáhl úrovně ostatních kulturních národů. K rychlému uskutečnění tohoto „evolučního procesu“ jazyka nestačí zkoumat pouze jeho gramatický systém. Podle R. Bytautase „musíme litevský jazyk nejprve a především prozkoumat nejen ze vnější stránky — gramaticky —, ale také z vnitřní stránky — filozoficky — s ohledem na význam různých slov a způsobů vyjadřování“6. R. Bytautas tvrdí, že potřebné úrovně jazyka nebude dosaženo, dokud nebude lidský jazyk poznán z filozofického hlediska. A filozof vytyčuje nejdůležitější úkol té doby — „všech 5 Bytautas R. Šis tas iš lietuvių kalbos filosofijos. K., 1908. P. 4. 6Tamtéž. S. 4—5. 98 nejdůležitějším úkolem naší dnešní spisovné litevštiny je prozkoumat lidský jazyk s ohledem na jeho vnitřní obsah; a knihou, kterou potřebujeme nejvíce [knihou — A.A.], je filozofie litevského jazyka7. Jeho jediným cílem je obrátit pozornost jazykovědců k filozofickému obsahu litevského jazyka. V litevštině jsou údajně skryty nevyčerpatelné poklady vyjadřování myšlenek, které leží nepoznány. R. Bytautas vybízel, abychom přihlíželi k filozofickému obsahu jazyka nejen při pojmenovávání nových pojmů, ale i při zdokonalování a normování jazyka. Domníval se, že při zdokonalování jazyka je zvlášť důležité usilovat o jednotu jazyka a myšlení. R. Bytautas se pokoušel filozoficky zdůvodnit nezbytnost a význam rozvoje a normování spisovné litevštiny. Nejenže se teoreticky zabýval potřebou normování litevštiny, ale sám se o ně také prakticky pokoušel ve výše zmíněných pracích a v článcích „Otázky litevského spisovného jazyka“ (1908) a „Jak vyslovovat a psát cizí slova“ (1912). R. Bytautas zemřel mladý, a proto nestihl vykonat mnoho, v jeho práci však pokračoval kolega, filozof S. Šalkauskis, kterého R. Bytautas podnítil k zájmu o litevský jazyk, zejména o terminologii. Jak napsal sám S. Šalkauskis, R. Bytautas v něm probudil „svou vroucí lásku k otázce terminologie“8 a nazýval R. Bytautase svým přímým inspirátorem. S. Šalkauskis (1886—1941) — významný společenský činitel, filozof a pedagog nezávislé Litvy. Narodil se v Ariogale v okrese Raseiniai. V roce 1905 absolvoval S. Šalkauskis gymnázium v Šiauliai a odjel studovat práva na Moskevskou univerzitu. Po ukončení právnického studia odjel do Turkestánu, usadil se v Samarkandu, kde pracoval jako právní poradce v bance. Práce právníka ho neuspokojovala a stále více se věnoval filozofii. V roce 1915 odjel S. Šalkauskis do Švýcarska a začal studovat filozofii na univerzitě ve Fribourgu. Doktorát z filozofie na univerzitě ve Fribourgu získal v roce 1920. Téhož roku se vrátil do Litvy a zapojil se do akademické činnosti: přednášel na Vyšších kurzech a působil jako docent katedry filozofie Teologicko-filozofické fakulty Univerzity Vytautase Velikého. V roce 1922 byl S. Šalkauskis již jmenován profesorem a vedl katedru pedagogiky a jejích dějin. V roce 1939 byl S. Šalkauskis zvolen rektorem VDU. Po obsazení Litvy sovětskou armádou byl profesor odvolán z funkce rektora a po uzavření Teologicko-filozofické fakulty zbaven profesury. S. Šalkauskis se přestěhoval do Vilniusu. V roce 1941 jej litevská prozatímní vláda jmenovala profesorem Vilniuské univerzity, pracovat tam však již nestihl. Když se mu zhoršil zdravotní stav, odjel S. Šalkauskis do Šiauliai, kde v zimě roku 1941 zemřel. S. Šalkauskis, nejvýznamnější představitel neoscholastické filozofie v Litvě, byl ovlivněn teoriemi V. Solovjova a později se stal tomistou. Ve svých pracích o obecných otázkách filozofie tvrdil, že filozofie je „královskou vědou“, nezávislou na speciálních vědách, a propagoval zásadu harmonie víry a poznání. Duchovní kulturu a názory lidí považoval S. Šalkauskis za rozhodující činitel společenského života. Zvláštnost litevské národní kultury spojoval s národy Východu a Západu 7Tamtéž. S. 5. 8Šalkauskis S. Teorie terminologie a litevská filozofická terminologie // Logos. 1927. Č. 1. S. 1. 7a 99 syntézou kultur. S. Šalkauskis sám vyjádřil své poslání odhodláním uskutečňovat „národní výchovu prostřednictvím filosofie“. Tomuto poslání věrně sloužil po celý život. Svarbesnieji S. Šalkauskio darbai yra „Kultūros filosofijos metmens“ (1926), „Filosofijos įvadas“ (1928), „Visuomeninis auklėjimas“ (1932), „Ateitininkų ideologija“ (1933), „Lietuvių tauta ir jos ugdymas“ (1933), „Bendrieji pedagogikos pagrindai“ (1936) ir kt. Kaip jau buvo minėta, S. Šalkauskis buvo ir vienas lietuvių filosofijos terminijos kūrėjų. V té době problém vytváření litevské terminologie existoval nejen jako problém lingvistický a logický, ale také jako problém společenského pokroku. „Na počátku 20. století se litevský národ, který se po 40 letech těžkého národního útlaku carismu (zákazu litevského písemnictví a kulturního života) znovu pozvedl k vědě a vzdělání, setkal s mnoha novými věcmi a pojmy z nejrůznějších vědních oborů, ekonomiky, kultury a politiky, na druhé straně však s málo rozvinutou litevskou terminologií, která se do té doby používala především k vyjadřování pojmů z oblasti umění a každodenního života. Litevský jazyk stál před nelehkým úkolem terminologicky převzít rozmanité historické zkušenosti lidstva9. Termíny začali vytvářet představitelé různých vědních oborů. Zpočátku však byla tvorba termínů individuální, bez jasnějšího systému a předem stanovených teoretických základů. Systematičtější a organizovanější podobu získala tvorba litevské terminologie teprve po vzniku nezávislého litevského státu. Tehdy se usilovalo o to, dát tvorbě terminologie teoretický základ. V roce 1921 byla zřízena Terminologická komise tehdejšího ministerstva školství. Jejím předsedou byl jmenován J. Jablonskis. V komisi působili K. Būga, A. Dambrauskas, P. Mašiotas, J. Tumas, A. Varnas, A. Vireliūnas, později J. Balčikonis, A. Salys, P. Skardžius, S. Šalkauskis a další. Terminologická komise pracovala pět let. Její činností oficiálně začala organizovaná tvorba litevské terminologie. Velkou práci v oblasti terminologie vykonali dva nejlepší jazykovědci té doby — K. Būga a J. Jablonskis. K. Būga významně přispěl k tvorbě lingvistických termínů, sám navrhl řadu termínů, v letech 1921—1924 se účastnil práce Terminologické komise a ve svých článcích rozebíral různé terminologické otázky. J. Jablonskis vytvořil terminologii litevské mluvnice, sám tvořil litevské termíny i pro jiné vědní obory a aktivně se podílel na jejich tvorbě, protože byly potřebné pro školství. Vedl Terminologickou komisi a zabýval se tím, jak lépe organizovat terminologickou práci. Terminologické názory J. Jablonského položily teoretické základy tvorby litevské terminologie. Po smrti K. Būgy a J. Jablonského pomáhal stanovit teoretické principy činnosti, zakotvit požadavky kladené na terminologii a prakticky ji uspořádat časopis „Gimtoji kalba“ (1933—1941). V tomto časopise S. Šalkauskis zveřejnil svou teoretickou práci „Základní principy tvorby termínů“, v níž se pokouší formulovat pravidla terminologické práce. V Litevské jazykové společnosti byla zřízena terminologická sekce, která se zabývala terminologickými záležitostmi. Lze tedy říci, „že 9 Vaišvila A. Logikos mokslas Lietuvoje. V., 1980. P. 11—12. 100 v prvních desetiletích 20. století vznikla národní terminologická škola, která se opírala jak o základy tvorby a normování samotného litevského spisovného jazyka, tak o zkušenosti litevské i jiných terminologií“10. Vedle terminologie ostatních vědních oborů byla zvláštní pozornost věnována filosofické terminologii. Podle S. Šalkauského „význam filosofické terminologie roste také proto, že zahrnuje téměř všechny abstraktní termíny obecného obsahu, které mají velký význam pro celý intelektuální život a mimo jiné i pro speciální vědy“11. Terminologické dědictví S. Šalkauského se skládá ze dvou částí: 1) výzkumu teorie terminologie „Teorie terminologie a litevská filosofická terminologie“, otištěného v časopise „Logos“, a 2) slovníku filosofických termínů „Obecná filosofická terminologie“ (1938). Slovník obsahoval přibližně 1600 litevských filosofických termínů s ekvivalenty ve francouzštině, němčině a ruštině a s vysvětlením okolností jejich užívání. S. Šalkauskis se začal zajímat o teoretické otázky terminologie dříve, než se pustil do normování litevské filosofické terminologie. Ve své práci „Teorie terminologie a litevská filosofická terminologie“ vyložil teorii tvorby a normování termínů. S. Šalkauskis při výkladu své teorie zdůrazňuje, že se v terminologii lingvistika velmi úzce stýká s filosofií, takže v této oblasti nejsou plně kompetentní ani samotní filosofové, ani pouze jazykovědci. A vědecká terminologie může vzniknout jen společným úsilím jazykovědců, filosofů či jiných zainteresovaných vědců12. Význam tohoto vztahu S. Šalkauskis vysvětluje charakteristikou samotného termínu. Termín jako slovo náleží do oblasti gramatiky, jako pojem do oblasti logiky, a jako pojem se specifickým obsahem náleží příslušné vědě, do jejíhož předmětu tento pojem spadá. Obecná otázka terminologie se tedy zároveň týká oblastí logiky a gramatiky, a spadá proto do lingvistiky i filosofie. S. Šalkauskis se domnívá, že terminologie potřebuje zvláštní disciplínu, která by spojovala poznatky lingvistiky a filosofie13. S. Šalkauskis pochybuje, zda lze filosofii jazyka navrženou R. Bytautasem uznat za samostatnou filosofickou disciplínu, neboť ne každá věc, která se setkává s filosofií, spadá také do filosofie jako vědního oboru. Podle něj lze předmět filosofie jazyka, pokud náleží do oblasti filosofie, zkoumat z jednotlivých hledisek v logice, psychologii a filosofii kultury. Zdůrazňuje, že terminologie není samostatnou vědní disciplínou, a S. Šalkauskis ji považuje za zvláštní součást sémantiky. Tímto pojetím dospěl k závěru, že termín je neoddělitelný od znaku a od pojetí pojmu. Filosof zdůrazňuje, že „teorie terminologie musí brát v úvahu i to, co logika, psychologie a filosofie kultury říkají o obecných skutečnostech a projevech jazykového faktu 10 Keinys S. Mokslo ir technikos revoliucija ir lietuvių terminologijos raida // Mokslo kalbos kultūros ir terminologijos raida: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1985. T. 24. P. 182. 11 Šalkauskis S. Min. veik. 1925. Nr. 1. P. 4. 12 Žr. Ten pat. P. 2. 13 Ten pat. 101 základy“14. To má být zvláště důležité, hovoří-li se o filozofické terminologii. S. Šalkauskis zdůrazňuje, že při vytváření litevské filozofické terminologie je nutné zohlednit jím stanovené požadavky a sám tomu věnuje značnou pozornost. S. Šalkauskis začíná probírat podstatu a vlastnosti termínu původem a původním významem samotného slova terminas. Zmiňuje, že jde o latinské slovo terminus, které označovalo konečnou hranici, kde něco končí. Přenesením slova terminas do oblasti filozofie a jeho analogickým přizpůsobením tamnímu původnímu významu vznikl nový význam termínu — začal být chápán jako konečný prvek či princip, k němuž se dospívá při analýze nějaké věci. S. Šalkauskis přenesl analogicky původní význam termínu do oblastí logiky, gramatiky a písma a vymezil termín trojím způsobem — jako vnímaný, vyslovovaný a psaný. Filozof velmi důsledně popisuje vývoj samotného chápání termínu. Předpokládejme, že máme poznat nějakou věc. Poznání podstaty věci končí vytvořením pojmu a pojem uložený v mysli se vyjadřuje vysloveným nebo psaným slovem; slovo je pak „skutečný termín, tj. konec či hranice, k níž dospívá poznání vyjadřované vnější formou“15. S. Šalkauskis tedy nejprve pojednává o termínu z hlediska jeho vztahu k filozofii a charakterizuje jej jako vnímaný termín. S. Šalkauskis tvrdí, že v novověku, kdy se zvláštní vědy velmi rozvinuly, se chápání termínu zúžilo; termín je užším pojmem než slovo obecně. Filozof zdůrazňuje, že termín je slovo vyjadřující pojem, nikoli však jakýkoli pojem, nýbrž takový, který má zvláštní význam pro určitý vědní obor. Při výkladu znaků rozlišuje S. Šalkauskis několik skupin — přirozené a smluvené znaky, formální a instrumentální znaky, znaky zjevující a zastupující. Slovo je nejčastěji smluveným znakem, protože podle S. Šalkauskise není vztah mezi slovem jako znakem a věcí, kterou označuje, přirozený, nýbrž je stanoven libovolně nebo dohodou. Filozof charakterizuje slovo také jako instrumentální znak, protože slovo je nástrojem, instrumentem k označení věci a pojmu s ní spojeného. K nejhlubšímu pochopení významu slova se podle něj dospívá tvrzením, že slova jsou „znaky zjevující pojmy a znaky zastupující věci“16. Po výkladu vlastností znaku, slova a pojmu se S. Šalkauskis vrací k definici termínu: „termín je vždy slovním znakem, který zastupuje věc a zjevuje pojem“17. Ne všechna taková slova jsou však termíny. Aby se takový slovní znak stal termínem, musí vstoupit do některé vědní oblasti a být vědecky zpracován. Filozof poukazuje na rozdíl mezi významem a smyslem slova a do charakteristiky termínu zahrnuje i vztah mezi smyslem a významem slova. Podle něj závisí význam slova na věci, kterou označuje, zatímco smysl slova závisí na pojmu, který odpovídá označované věci. Vyzdvihnout smysl slova znamená přesně určit, jaký pojem tvoří základ slova. Stanovit vědecký termín tedy znamená určit vztah jeho významu i smyslu k pojmu, na němž je založen. S. Šalkausk- 14 Ten pat. P. 5. 15 Ten pat. 16 Ten pat. P. 9. 17 Ten pat. 1927. Nr. 1. P. 9. 102 kis zdůrazňuje, že pojednání o termínu musí vždy probíhat souběžně s pojednáním o pojmu, který tento termín označuje18. Proto nemůže být terminologie dobře rozvinutá tam, kde není dobře rozvinutý vědní obor; na druhou stranu se však vývoj vědního oboru může uskutečňovat pouze současně se zdokonalováním příslušné terminologie. S. Šalkauskis se jako první začal zabývat kategoriemi terminologie a způsoby jejich vyjadřování. Poznamenává, že se musel zabývat způsoby vyjadřování termínů z hlediska logiky a ontologie, což je pro jazykovědce cizí oblast. Tento jeho přístup působil nemalé obtíže, protože kategorie ontologie vymezují velmi široké hranice a samy mohou být různě chápány a interpretovány. Filozof pojednává o dvou základních kategoriích ontologie — substanci a akcidentu — a podává jejich definici: „substance je jsoucno existující v sobě, tj. to, co musí být samo v sobě, zatímco akcident je to, co musí být v něčem jiném, totiž v substanci“19. Filozof vysvětluje, že terminologie zkoumá myšlenkové skutečnosti s ohledem na jejich vztahy k jazyku, tj. k prostředkům vyjadřování, které jim odpovídají. Na jedné straně se podle způsobů bytí nebo stavů utvářejí způsoby vnímání neboli myšlenkové kategorie, na druhé straně se pak podle způsobů vnímání utvářejí způsoby vyjadřování neboli kategorie terminologie. Podle něj je kategorie termínů skupinou termínů, která je typická svou formou, nejčastěji svou příponou, a odpovídá skupině pojmů, jež mají určitou společnou vlastnost. S. Šalkauskis rozlišuje po vzoru Aristotela a středověkých logiků substanci-subjekt a substanci-objekt. Substance-subjekt je živá bytost a především člověk, a proto jedná, děje se, zaujímá stanovisko, vědomě vstupuje do vztahů a aktivně vyjadřuje kvalitu. Podle toho S. Šalkauskis rozlišuje ještě čtyři druhy této kategorie: subjekt děje, subjekt procesu či postoje, subjekt kvality a subjekt vztahu. Substance-objekt je nejčastěji neživá věc, méně často živá bytost a nejméně často člověk. Na substanci-objekt se působí, používá se jako druhotná látka nebo jako nástroj, prostředek, konečně jako věc, do níž se něco vejde. Filozof uvádí také čtyři druhy této kategorie: objekt děje, druhotná látka, nástroj či prostředek a nádoba. S. Šalkauskis velmi podrobně popsal inventář slovotvorných prostředků těchto terminologických kategorií a předložil tabulky, v nichž uvedl, které přípony či koncovky jsou charakteristické pro tu či onu terminologickou kategorii. S. Šalkauskis ve své teorii terminologie uvádí zdroje tvorby termínů a charakterizuje jejich užívání. Rozlišuje a probírá tři hlavní zdroje termínů. Některé termíny jsou podle něj převzaty z živého jazyka lidí a přizpůsobeny speciálně pro jazyk vědy, jiné se nově tvoří podle jazykových zákonitostí a analogie s typickými jazykovými jevy a třetí skupina termínů se jednoduše přejímá z jiných jazyků. Zdroje terminologie, jimiž se S. Šalkauskis zabýval, jsou důležité i pro rozvoj terminologie současné; nezmínil však spisovný jazyk, který je jedním z hlavních zdrojů tvorby moderní terminologie. 18 Viz tamtéž. S. 10. 19 Tamtéž. 1934. Č. 1. S. 7. 103 Podle S. Šalkauskise existují čtyři hlavní způsoby, na jejichž základě se nářeční slova začleňují do odborné terminologie. Jde o zpřesňování smyslu a významu slov, rozšiřování významu, zužování významu a přenášení významu na základě analogie. Když filozof hovoří o druhém zdroji terminologie, poznamenává, že nová slova lze tvořit dvěma způsoby — odvozováním nových slov a skládáním slov. Druhým způsobem se tvoří složená slova; odvozováním nových slov pak nazývá tvoření neologismů pomocí předpon, přípon a koncovek. S. Šalkauskis zdůrazňuje, že novotvar musí být typický svou formou, a proto se nová slova musejí tvořit podle jednotlivých kategorií pojmů. Důležité jsou požadavky, které S. Šalkauskis formuloval pro přejímání termínů z jiných jazyků. Přejímání cizích slov je podle něj oprávněné pouze tehdy, když „potřebný termín nelze získat ani přizpůsobením slova z běžného jazyka, ani vytvořením nového termínu skládáním nebo odvozováním“20. S. Šalkauskis se jako první pokusil formulovat základní principy tvoření termínů. Již v roce 1927 je představil ve druhém čísle časopisu „Logos“ a v roce 1935 je zveřejnil také v časopise „Gimtoji kalba“ — v článku „Základní principy tvoření termínů“. Autor doufal, že „Gimtoji kalba“ čte více lidí, kteří se zajímají o terminologii, a že pro ně bude důležité seznámit se s jeho myšlenkami. S. Šalkauskis se pokusil stanovit obecné zásady tvorby termínů pro všechna vědní odvětví a rozdělil je do tří skupin — zásady starobylosti, zásady novosti a zásady evoluce. Zásady starobylosti zahrnují zásadu maximálního využití („není vhodné přejímat cizí termín ani vytvářet nový vlastní, lze-li pro potřeby vědy uspokojivě přizpůsobit slovo z běžného jazyka“21) a zásadu tradičního ustálení (žádné slovo, které se v jazyce vžilo, nelze bez jasně ospravedlnitelných důvodů vyřadit z odborného oběhu). Tyto zásady jsou aktuální i pro dnešní terminologii. Důležité jsou také jím formulované zásady novosti — zásada typičnosti, maximální užitečnosti a estetičnosti, neboť i současná terminologie vyžaduje, aby nově vytvářený termín byl typický a z hlediska tvoření vhodný k vytváření nových odvozenin. S. Šalkauskis uvedl pouze dvě zásady evoluce — zásadu kategoriálního tvoření koncovek („používání typických koncovek k tvoření termínů podle příslušných kategorií pojmů musí zůstat živé v jazykovém úzu a důsledně se rozvíjet až k mezím vlastního práva“22) a zásadu změny smyslu a významu slov (v případě potřeby je třeba smysl a význam slov měnit takovými způsoby, které jsou v souladu se zákonitostmi jazykovědy a logiky). Principy tvorby termínů formulované S. Šalkauskisem byly v té době významné, protože většina nových litevských termínů vznikala s ohledem na ně. S. Šalkauskis uplatňoval svou terminologickou teorii v praxi a normoval filozofickou terminologii. Již zmíněný slovník filozofických termínů sestavený S. Šalkauskisem 20 Tamtéž. 1927. Č. 1. S. 24. 21 Šalkauskis S. Pagrindiniai terminų darybos principai // Gimtoji kalba. 1935. Nr. 4. P. 49—50. 22 Tamtéž. S. 51. 104 V roce 1937 byl otištěn ve druhém čísle časopisu „Logos“ a v roce 1938 vyšel jako samostatná brožura. Kromě toho byla německá verze slovníku zveřejněna v časopise „Logos“ z roku 1938. Slovník filozofických termínů byl projednán v terminologické sekci Společnosti pro litevský jazyk. Slovník se skládá ze dvou částí. V první části jsou uvedeny litevské termíny a jejich ekvivalenty ve francouzštině, němčině a ruštině spolu se stručnými litevskými vysvětlivkami; ve druhé části jsou termíny pojednány a doplněny příklady. Termíny v první části jsou opatřeny přízvukem. S. Šalkauskis považuje za termíny a ve slovníku uvádí nejen substantiva, ale i slovesa. Praktická práce S. Šalkauskise ne vždy odpovídala jeho teoretickým terminologickým zásadám. Ve slovníku pojednává o termínech rozdělených do samostatných skupin příbuzných termínů, které nazývá sémantickými skupinami, nikoli podle terminologických kategorií, jak to vyložil ve své teorii. Slovník filozofických termínů vydaný S. Šalkauskisem systematizuje téměř vše pozitivní, čeho bylo do té doby dosaženo při vytváření litevské filozofické terminologie. Ačkoli slovník nezahrnuje všechny tehdejší filozofické termíny, slovník S. Šalkauskise a jeho terminologický výzkum významně přispěly k dalšímu normování, systematizaci a tvorbě filozofické a obecně odborné litevské terminologie a měly význam pro samotný rozvoj filozofické vědy. STANDARDIZACE LITEVŠTINY A LITEVŠTÍ FILOZOFOVÉ ROMANAS BYTAUTAS A STASYS ŠALKAUSKIS Shrnutí Na počátku 20. století zajímal rozvoj litevského jazyka nejen lingvisty, ale také filozofy. Romanas Bytautas byl prvním litevským filozofem, který zaměřil svou pozornost na litevský jazyk a jeho filozofický obsah. Pokusil se nahlížet na problémy standardizace obecného jazyka z filozofického hlediska. Litevský filozof Stasys Šalkauskis úspěšně studoval problémy terminologie. Navrhl pravidla pro popis terminologické práce publikované pod názvem Teorie terminologie a litevská filozofická terminologie. Šalkauskisův slovník filozofických termínů a jeho studie z oblasti terminologie sehrály důležitou roli v dalším standardizování a systematizaci filozofických termínů i vědecké terminologie obecně.