Tauta, visuomenė ir lietuvių kalbos vartojimas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI SIMAS KARALIŪNAS NÁROD, SPOLEČNOST A UŽÍVÁNÍ LITEVŠTINY 1. Litevština a společnost Jazyk, stejně jako každý jev skutečnosti, má vlastnosti, které mu samy o sobě nepříslušejí a přesahují jeho hranice. Těmito vlastnostmi jsou vztahy mezi jazykem a tím, co leží mimo jazyk. Tyto vztahy jsou dvojí: vztahy mezi jazykem a společností, která jej užívá, a vzájemné vztahy mezi dvěma či více jazyky. Mezi jazykem a společností existuje úzká přímá souvislost, která se projevuje užíváním jazyka, jinými slovy jeho fungováním. Říkáme, že jazyk užívají lidé, členové společnosti. Můžeme to vyjádřit i trochu jinak: jazyk funguje ve společnosti. Vztah mezi uživateli jazyka, společností a samotným jazykem se tedy projevuje jeho užíváním neboli fungováním. Společnost svým každodenním užíváním jazyka na něj určitým způsobem působí. Nejčastěji se tak děje nevědomě: lidé si neuvědomují, že na jazyk určitým způsobem působí. Působení společnosti na jazyk však může být i vědomé. Může se například projevovat snahou plánovat užívání jazyka, pečovat o jeho kulturu apod. Dalším snadno pozorovatelným rysem užívání neboli fungování jazyků je jejich šíření. Například angličtina se z Britských ostrovů rozšířila na několik kontinentů — do Severní Ameriky, Austrálie a Indie. Šíření jazyka vůbec nezávisí na samotném jazyce ani na jeho struktuře. Jeho příčiny leží mimo jazyk. O šíření jazyka rozhodují jeho uživatelé. Podle francouzského lingvisty A. Martinet je šíření jazyka „vedlejším produktem vojenské, politické, náboženské, kulturní, hospodářské či prostě demografické expanze národa, jehož dorozumívacím prostředkem daný jazyk je. Latince, arabštině, španělštině a angličtině sotva pomohl k širokému rozšíření jejich charakter. To, co v jejich struktuře mohlo k tomu přispět, přinejmenším odráželo rysy charakteru a kultury národa, které tak či onak určovaly další vývoj událostí.“1 Jazyky se při šíření setkávají a začínají se navzájem ovlivňovat. Jazykové kontakty, jejich vzájemné působení tedy vyvolávají konkrétní historické faktory, totiž: míšení etnicky a jazykově odlišných lidí a jejich soužití na témže území, jejich geografické sousedství, migrace, vojenská okupace, kolonizace, hospodářské, společenské a politické i kulturní vztahy mezi národy aj. Užívání litevštiny, její fungování v dnešní době — stejně jako v předchozích obdobích jejího vývoje — charakterizuje vědomý vliv litevské společnosti na ni a její interakce s jinými jazyky. Její užívání ve veřejném životě dnes 1Martinet, A. Šíření jazyka a strukturální lingvistika // Nové v lingvistice. Moskva, 1972. Sv. 6. S. 81–82. 26 V posledních dnech měl rozhodující význam fakt, že litevštině byl udělen status státního jazyka. Dne 18. listopadu 1988 doplnila Nejvyšší rada Litevské SSR ústavu republiky novým článkem, kterým byla litevština uzákoněna jako státní jazyk. Zde je znění tohoto článku: „Státním jazykem Litevské SSR je litevština. Litevská SSR zajišťuje užívání litevštiny při činnosti státních a společenských orgánů, ve vzdělávacích, kulturních, vědeckých a výrobních zařízeních, jakož i v dalších institucích, podnicích a organizacích, a péči státu o všestranný rozvoj a výuku litevštiny. Vytvářejí se podmínky pro rozvoj dalších jazyků užívaných v Litevské SSR a pro studium a užívání ruštiny jako prostředku vzájemné komunikace národů SSSR“2. Soubor opatření k rozvíjení litevštiny a jejímu užívání ve státním a společenském životě stanovily další dva dokumenty — výnos Prezidia Nejvyšší rady Litevské SSR „O užívání státního jazyka Litevské SSR“ a usnesení Rady ministrů Litevské SSR „O opatřeních k zajištění užívání státního jazyka Litevské SSR“. Není pochyb o tom, že udělení statusu státního jazyka litevštině a soubor zamýšlených opatření k provedení zákona o vyhlášení litevštiny státním jazykem vytvořily podmínky pro její normální fungování ve veřejném životě, umožnily podstatně zlepšit její výuku a kulturu a pomohly zvýšit prestiž litevštiny v očích společnosti. To vše zároveň přispělo k dalšímu rozvoji národní kultury a vědy, k oživení národního sebeuvědomění a k duchovnímu obrození. Politicky i kulturně významná je také okolnost, že uvedený zákon zaručuje ostatním národním společenstvím žijícím v Litvě právo užívat a rozvíjet vlastní jazyky. Na druhou stranu nás vyhlášení litevštiny státním jazykem také v mnoha ohledech zavazuje a činí nás odpovědnými. Nejlépe to vyjádřil slavný ruský vědec V. Toporov: „Státní status jazyka odráží realitu historického vývoje jazyka a kultury i úroveň národního sebeuvědomění, připravenost převzít odpovědnost za řešení historických, sociálních, hospodářských a ekonomických, kulturních a dalších úkolů, které vyvstávají před národem se státním statusem.“ Jazyk jako integrující činitel, jenž spojuje společnost v jednotný etnos, a jako hlavní prostředek komunikace ve společnosti souvisí s řešením těchto úkolů, neboť jejich řešení závisí také na komunikačních schopnostech jazyka. Zda jsme jako subjekty, jako členové společnosti, schopni dostát tomuto úkolu, ukáže blízká budoucnost; o potenciálu našeho jazyka však není pochyb. Zde jsou opět slova V. Toporova: „Je však sama litevština připravena ujmout se ještě jedné funkce — být státním jazykem Litvy? Jistě. V těžkých podmínkách posledního století, kdy chyběla státnost, litevština obstála, byť ne bez ztrát, a dokonce vytvořila zvláštní, nejvyšší kulturně-sociální formu jazyka — spisovný jazyk, který se stal mocnou sjednocující silou národního rozvoje, účinným a mnohostranným nástrojem kultury, jejím duchem. Litevský lid svůj jazyk nejen ubránil a zachoval, ale také jej kultivoval a obohatil natolik, že uznání litevštiny za státní jazyk by dnes již nevyžadovalo žádné 2 Lietuvos TSR valstybinė kalba (svarbiausi dokumentai). V., 1989. P. 11. 27 „záplatování“, „přizpůsobování“ ani zavádění jazykových náhražek. Litevština skutečně prokázala, že i v téměř krajních podmínkách má pozoruhodnou schopnost přiměřeně vystihovat a zpracovávat obsah současného života v jeho nejsložitějších a nejjemnějších projevech. Jak vnitřní potenciál litevštiny, tak její konkrétní úspěchy dovolují považovat ji za jeden z aktivních a „silných“ prvků jazykové mozaiky současného světa a vkládat do ní velké naděje. Nepřekvapilo by mě, kdyby umělecká tvorba v litevštině dosáhla na počátku příštího století nevídaných výšin.“3 Pojem státního jazyka znamená, že se jazyk užívá ve státněsprávním systému a samozřejmě i v dalších oblastech, jako je vzdělávání, kultura, výroba atd. Právní opatření, která mají uzákonit užívání jazyka ve veřejném životě, svědčí o tom, že nastala mimořádná situace v jeho fungování. Jazyk se vyhlašuje státním buď proto, že z různých důvodů nemůže fungovat ve veřejném životě, především ve státněsprávním systému, a je tedy třeba právními opatřeními jeho užívání zaručit, anebo proto, že státní a správní celek je mnohonárodnostní a vícejazyčný. Aby se proto usnadnila komunikace ve společnosti a fungování státních a společenských struktur, povyšuje se jeden z jazyků užívaných ve společnosti na úroveň úředního, státního jazyka. Je-li společnost jednojazyčná a její jazyk je dostatečně funkční, není třeba jej vyhlašovat státním jazykem ani právními opatřeními zajišťovat jeho užívání. V kontextu těchto úvah je třeba hodnotit nejvýznamnější událost současného života našeho národa — akt obnovení nezávislého litevského státu z 11. března 1990. Obnovení litevské státnosti a litevština i její užívání — na pohled v zásadě odlišné jevy — spolu přímo souvisejí. Za prvé, existence nezávislého státu ipso facto přiznává jazyku status oficiálního komunikačního prostředku. Za druhé, charakteristickým rysem národního jazyka je jeho spisovná, obecně závazná standardní podoba. Existence spisovného jazyka, obecně závazného standardního psaného a obecně závazného standardního mluveného jazyka dokládá, že národ dosáhl nejvyššího stupně společenské organizace, má reálnou možnost vytvořit nezávislý národní stát a svou univerzálně hodnotnou kulturní tvorbou se vyrovná ostatním národům světa. Za třetí, nezávislý litevský stát vyvedl litevštinu z mimořádné situace, do níž byla uvržena v letech stagnace, a oddělil náš jazyk od globálních procesů unifikace a eliminace, které byly charakteristické pro jazykový život Sovětského svazu. 2. Role jazyka ve společnosti Jakou úlohu vlastně hraje jazyk v životě společnosti a národa? Ve své knize „Sedm set let německo-litevských vztahů“ Vydūnas líčí takový výjev: „Několik dní pobýval mladík v rodném kraji své matky u Minije. Teta pracovala ve vedlejším pokoji, když k ní někdo přišel. Bylo slyšet hlas mladé dívky, který zněl povzneseně, radostně, ale pomalu. Jak zněl— 3 Toporovas V. Ne dovana, bet teisė! // Mintys apie gimtąją kalbą. V., 1989. P. 29. 28 slova padala jako znějící kapky — plná lásky, veselosti, dobroty a krásy. Nikdy by mladíka nenapadlo, že rodná litevština je tak líbezná a harmonická! Bylo možné pochopit, že je písní lidského srdce, hlasem jeho duše. A přitom se mluvilo o velmi obyčejných věcech. Mladík mluvící dívku neviděl a ptal se sám sebe, zda je také tak krásná. Řeč utichla a on zahlédl, jak zahradou probleskla štíhlá […] postava4. Smysl tohoto na pohled prostého obrázku je hluboký. Aniž člověka vidíme, můžeme už z jeho způsobu řeči a jazyka, který užívá, určit jeho tělesný stav (zda mluvící je muž, či žena, mladý, či starý). Na základě řeči můžeme vycítit jeho duševní rozpoložení: zda je dobře, nebo špatně naladěn, mrzutý, unavený — nebo veselý, v dobré náladě. A nejen to. Z vlastností řeči — výslovnosti, užívaných slov, stavby vět — můžeme říci ještě více: jakého vzdělání jsou naši společníci v rozhovoru, čím se zabývají apod. Litevština znějící na rtech mladé dívky se autorovi zdála „líbezná a harmonická“, a proto se sám sebe ptal, zda je krásná i ta dívka. Jazyk je tedy velmi informativní — mnoho nám o člověku prozrazuje. A nečiní tak pouze prostřednictvím slovního významu, ale i samotným svým zvukem. Na druhé straně (jak lze snadno pochopit i z Vydūnasova obrázku) závisí jazyk na člověku, který jej užívá; jeho smysl, obsahovost a krása vycházejí z duše člověka. „Když lidé mluví, — říká dále Vydūnas, — otevírá se jejich duchovní svět. A čím životnější a vědomější je, tím krásnější je jeho zvuk.“ A dodává: „Duchovní život a jazyk vyrůstají z jednoho kořene. Když člověk mluví z bohaté a životné duše a s větším věděním, zní i jeho slova vznešeně a krásně5. Jako by Vydūnas uvedený obrázek filozoficky promyslel a shrnul své úvahy, říká: „Každý jazyk však vyjadřuje něco, co v jiném není. Úkolem každého jazyka je vyjadřovat lidství. A každý jazyk to dokáže jen zčásti — vyjadřuje jen malý díl lidství. Když jazyk utichne, přetrhne se struna lidského rodu6. Z těchto řádků je patrná Vydūnasova hluboká láska k rodnému jazyku a hrdost na něj; filozofická tvrzení odhalují Vydūnasovu koncepci jazyka: jazyk vyjadřuje ducha lidí, lidství, a zároveň člověka charakterizuje; každý jazyk je svébytný a jedinečný; každý jazyk má něco, co v jiném není, jinými slovy, každý jazyk je národní. Proč mohl Vydūnas pronést tak úžasná a smysluplná slova o jazyce — především o rodné litevštině? Patrně proto, že vyrůstal, žil a pracoval v prostředí jazykového kontaktu a bilingvismu (litevština–němčina). Tam, kde se každý den setkávají dva nebo více jazyků, vystupují do popředí jejich podobnosti i rozdíly; člověk začíná věnovat větší pozornost svému rodnému jazyku. Žijeme-li pouze v prostředí svého národa a jazyka, jako bychom si ho už ani nevšímali. První kontakt s cizím jazykem nás přiměje pocítit vlastní jazyk a podívat se na něj zvenčí. Když při každodenní komunikaci porovnáváme jazyk, který užíváme my a ostatní, začínáme si všímat nejen zvláštností svého jazyka, ale také toho, že nás od příslušníků jiných národů odlišuje především náš jazyk. 4 Vydūnas. Sieben Hundert Jahre deutsch-litauischer Beziehungen. Tilsit, 1932. P. 45. 5Tamtéž. 6Tamtéž. 29 Při každodenní komunikaci se svými krajany si nevšímáme, že jazyk úzce souvisí s národností. Aktivní, trvalé vzájemné působení národnosti a jazyka se okamžitě projeví, jakmile se ocitneme v prostředí lidí jiné národnosti, a tím spíše v prostředí jiného jazyka. Po delší době strávené mezi cizími lidmi se při náhlém zaslechnutí slov rodného jazyka dostaví v hrudi tak příjemný pocit! Láska k rodnému jazyku a pocit hrdosti, přerůstající v jazykový patriotismus, tedy souvisejí především se schopností jazyka charakterizovat člověka nejen jako jednotlivce, ale také, jak říká Vydūnas, vyjadřovat lidství, odhalovat ducha člověka, a tím i národa, a odlišovat vlastní národ od ostatních. Tuto schopnost jazyka podmiňuje skutečnost, že každý jazyk má něco, co v jiném jazyce není; jinými slovy ji podmiňuje národní a kulturní specifika jazyka. Schopnost jazyka charakterizovat člověka si všímají i jazykovědci z jiných zemí. Například americký lingvista a etnolog E. Sapir píše: „Osobitost hlasu, fonetické vyjádření řeči, rychlost a plynulost výslovnosti, délka a stavba vět, povaha a rozsah slovní zásoby, její nasycení vědeckými prvky, schopnost slov reagovat na potřeby sociálního prostředí a zčásti i zaměření řeči na jazykové dovednosti partnera — to vše představuje jen malou část složitých vlastností charakterizujících člověka“.7. Zkušenosti lidstva shromažďované a rozvíjené po mnoho generací zahrnují vedle obecných prvků společných všem lidem také prvky vlastní, specifické a příznačné pouze pro určitou národní kulturu. Skutečnosti a zvláštnosti národní práce, společenského života, kultury a psychologie, jakož i pojmy a představy, které je odrážejí, se zaznamenávají v jazykových slovech, frázích a větách. Národní a kulturní specifika jazyka, jeho jedinečnost, jsou dobře patrné z různých idiomatických výrazů — přeložit je do jiného jazyka je nesmírně obtížné a často zcela nemožné. Osobité, zvláštní, národní chápání smyslu života společnosti a člověka se v jazyce projevuje především specifickými názvy, sémantickými a zčásti fonetickými změnami a způsobem jazykového členění skutečnosti. Například slunečnici nazýváme podle toho, že tato rostlina otáčí listy a květ ke slunci. Lotyši ji nazývají saulespuķe — sluneční květina, zatímco Rusové ji chápou jako rostlinu rostoucí pod sluncem — подсолнечник. Polské słonecznik by znamenalo „slunečník“ (słoneczny „slunečný“). Číslo „80“ chápeme jako složené z osmi desítek, zatímco Francouzi jako 4 × 20 (quatre-vingt). Podobně členíme i „90“ (devět desítek), zatímco Francouzi jako 4 × 20 + 10 (quatre-vingt-dix). To, jak různě jazyky člení skutečnost, je patrné také z následujícího příkladu. Angličtina rozlišuje na ruce dvě části: hand „část ruky od zápěstí ke konečkům prstů“ a arm „ruka od dlaně k rameni“. Litevština má sice slovo plaštaką „část ruky od zápěstí ke konečkům prstů“, ale slovem ranką dnes označuje jak „jednu ze dvou horních lidských končetin až k rameni“, tak „část této končetiny až k zápěstí“. Dříve se však části ruky rozlišovaly i v litevštině podobně jako v angličtině. Jasně to dokládá výraz užívaný ve spisovném jazyce pažastis „místo pod paží u hrudníku“, který svědčí o tom, že existovalo slovo označující horní část ruky. A konečně to potvrzuje nářeční výraz žastas „část ruky od lokte k rameni“. Naproti tomu slovo rankà původně označovalo konec ruky 7 Сепир Э. Язык // Звегинцев В. А. История языкознания XIX и XX веков в очерках и извлечениях. М., 1960. Т. 2. С. 192. 30 od lokte; to dobře odpovídá jeho původu — od slovesa rinkti (renka). Slovo ranka tedy označuje orgán, kterým se renkama.“ Specifické jsou také fonetika, gramatika, syntax i slovní zásoba. V každém jazyce jsou jiné a vlastní pouze jemu. Lidská myšlenka, byť sebevíce internacionální, se v různých jazycích vyjadřuje odlišně. Způsob vyjadřování myšlenek je tedy zřejmě rovněž specifický a národní. Národní a kulturní specifika jazyka tvoří základ pro uplatnění etnické funkce jazyka. 3. Etnická funkce jazyka Činiteli, které utvářejí národ a ovlivňují jeho existenci, jsou společný původ národnostní skupiny, jazyk, způsob života, společný osud, kultura a psychologie. Kultura sama o sobě obsah národa nevytváří, nýbrž je formou projevu národnosti, která spojuje materiální prvky národa v jeden celek a tím utváří národní individualitu. Kultura vytváří národ jako objekt, faktickou skutečnost. Ze své subjektivní stránky je národ vědomím a vůlí — kolektivem sjednoceným vědomou vůlí. Národní vědomí odlišuje národ od etnické skupiny. „Národ je stejně tak objektem i subjektem, faktem i ideou, skutečností i úkolem,“ říká J. Girnius8. K psychologii národa patří tyto rysy: národní charakter, temperament, národní city, nálady, pověry. Národní charakter tvoří vedle pravidelností interpsychické organizace členů etnokulturního společenství také kulturní atributy neboli institucionální struktury, které jsou svým celkem a uspořádáním natolik výrazné, že odlišují jednu společnost od druhé, ačkoli tyto jevy nemusí být pro danou společnost jedinečné. Jak je vidět, psychologické vlastnosti členů etnokulturního společenství, tedy pravidelnosti interpsychické organizace, jsou pouze jedním z prvků národního charakteru. Dnes se obecně předpokládá, že členové každého sociokulturního společenství se vyznačují určitým, svérázným psychickým společenstvím. Uvnitř etnosociálního společenství samozřejmě nemůže být řeč o psychické totožnosti všech jeho členů. Lidé se od sebe liší pohlavím, temperamentem, konstitučními rysy a bezpochyby i vlastnostmi závislými na genetických činitelích. Národní charakter však neutvářejí tyto rysy a vlastnosti. Charakter etnicko-sociálních společenství je zřejmě spíše určován kulturou než lidmi, lidem či rasou. Určité, svébytné a zvláštní psychické společenství členů etnosociálních společenství je dáno určitými aspekty kultury těchto společenství. Pro členy společenství je charakteristické historicky utvořené, osvojené společné chování a vzájemná komunikace. Určité systémové aspekty tohoto chování a komunikace tvoří kulturu společnosti a určují jisté pravidelnosti interpsychické organizace členů etnosociálního společenství; tyto pravidelnosti jsou vytvořeny kulturou9. Psychická organizace národa není jeho kulturou, avšak kultura se uskutečňuje v chování konkrétních osob a vyjadřuje psychickou specifičnost národa. Kolektiv- 8 Cit. iš: Ideologinės srovės lietuvių išeivijoje. V., 1978. P. 293 9 Bednarek S. Charakter narodowy w koncepcjach i badaniach współczesnej humanistyki. Wrocław, 1980. S. 16 tt. 31 tivní, v podvědomí uložené kognitivní struktury se navenek projevují v jazyce a kultuře. Zkušenost jednotlivce i národa se, jak již bylo zmíněno, zaznamenává v jazyce. Jazykem se zkušenosti a kulturní hodnoty předávají z generace na generaci. Bez jazyka by kontinuita a předávání kultury nebyly možné. To platí jak pro národy s vysokou kulturou, tak i pro formy primitivní kultury. Velká část kultury primitivního národa existuje v podobě jazyka. Přísloví a pořekadla, léčebná zaříkávání, modlitby, pověsti a báje, písně a genealogická vyprávění představují víceméně ustálené formy, jimiž se jazyk projevuje jako uchovatel kultury. Bez jazyka by nebyla možná ani současná civilizace s jejími školami a knihovnami, obrovskou zásobou znalostí a rozmanitostí názorů, masovými komunikačními prostředky a city zaznamenanými v ústní podobě. Jazyk zaznamenává zkušenost jednotlivce i národa a spolu s ní předává kulturní hodnoty z generace na generaci; spojuje minulé, současné a budoucí generace v jeden živý historický celek. Vnitřní jednota národa se tedy opírá o jeho jazykovou jednotu. Z toho vyplývá, že za kulturu lze považovat historicky utvořený systém komunikace mezi osobami nebo mezi osobami a prostředím. Projevem kultury je jazyk, proto je pochopitelné, že nejvýraznějším rysem národní individuality a zároveň nejdůležitějším činitelem, který spojuje určité sociální společenství v národ, je jazyk. Svou národně-kulturní specifičností plní jazyk funkci národní příslušnosti neboli etnickou funkci, která je jednak činitelem utváření a existence národa a jednak činitelem národního odlišení. Jazyk jako činitel utváření a existence národa se projevuje jazykovou identitou lidí, kteří užívají určitý jazykový systém. Především díky jazyku pociťuje jednotlivec spojení se společenstvím, s národem, a ztotožňuje se s ním. Velký badatel našeho jazyka K. Būga o tom krásně řekl: „Všichni Litevci, přestože se rádi jeden druhému posmívají kvůli řeči a navzájem si nadávají přezdívkami lešis, gudas, guogas, kapsas, dartininkas, cieksas a jinými, cítí, že jsou dětmi jednoho národa. Každý Litevec, který se z toho či onoho důvodu setká se svými krajany žijícími dál, slyší, že mluví víceméně stejnou řečí jako on. Všechny Litevce, jak Aukštaitijce, tak Žemaitijce, činí jedním národem jazyk“10. Jazyk tedy sdružuje a sjednocuje představitele různých územních a sociálních skupin, usnadňuje vzájemnou komunikaci a migraci lidí v rámci etnojazykového společenství. V tomto smyslu je jazyk důležitým činitelem utváření a existence národa, jímž se určité sociální společenství přetváří v národ a vytváří se národní individualita. Tato ztotožňující a sjednocující funkce jazyka se projevuje společným jazykem, jenž předpokládá jeden společný jazyk pro všechny obyvatele určitého národa. Společný jazyk zaručuje vnitřní spojení a soudržnost etnického společenství a utváří etnickou identitu jeho členů. Význam jazyka jako činitele utváření a existence národa roste s rozvojem a posilováním národního vědomí, které zase posiluje jazykovou jednotu národa11. 10 Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958. T. 1. P. 403. 11 Агаев А. Т. Функция языка как этнического признака // Язык и общество. М., 1968. С. 128; Druviete I. Valoda un etnos. Riga, 1990. 3. lpp. t.t. 32 Další funkcí jazyka je funkce národního vymezování. V průběhu celé historie odlišoval Litevce od jejich sousedů — Lotyšů, Rusů, Bělorusů, Poláků a Němců — litevský jazyk, kterému sousedé nerozuměli. Jazyky sousedů, nesrozumitelné Litevcům, bránily těmto vymanit se z etnografického území a stmelovaly je. Z toho vyplývá, že funkce jazyka spočívající v utváření národní individuality má vnitřní a vnější stránku. Uvnitř se projevuje jako ztotožňující a sjednocující síla, navenek jako rozlišující rys. Funkce jazyka při utváření národní individuality úzce souvisí s funkcí jazyka jako etnického rysu, hlavního znaku národnosti, avšak není s ní totožná. Etnická funkce neboli funkce příslušnosti k národu se, jak již bylo uvedeno, projevuje v národně-kulturní specifičnosti jazyka a nevykonává ji jazyková sounáležitost, nýbrž samotný jazyk. Společný jazyk národa se může v průběhu let rozšiřovat nebo zmenšovat. Je známo mnoho případů, kdy se areál jednoho jazyka rozšiřuje, zatímco areál jiného se zmenšuje. Národ je nejčastěji výsledkem integrace několika, nebo dokonce celé skupiny sousedních kmenů. Například litevský národ vznikl z kmenů Litevců, Kuršů, Žemaitů, Sélů, Jatvingů a Skalvů. V procesu integrace se jazyk některého z kmenů — obvykle velkého, kulturně vyspělého a sjednocujícího — vyčlení a šíří se spolu s politickým a kulturním vlivem, přičemž asimiluje lidi jiného původu. V procesu formování litevského národa sehrála tuto úlohu Lituania propria a její jazyk. Jazyky integrovaných kmenů se stávají místními, jejich areál se zmenšuje a nakonec zcela zanikají. Společný jazyk je tedy proměnlivý, jeho funkce je čistě sociologická, zatímco funkce jazyka jako znaku etnické příslušnosti je stálá. Že společný jazyk národa a jazyk jako výraz etnické příslušnosti jsou různé věci, ukazují i případy — pravda, poměrně vzácné — kdy se užívaný jazyk a jazyk jako výraz etnika neshodují. Například Skotové a téměř celý irský národ užívají angličtinu, která je jejich mateřským jazykem, přesto se však nepovažují za Angličany a například Skot se urazí, když je označen za Angličana. Skotové a Irové spatřují své etnikum, svou národnost v gaelštině, přestože je mrtvým jazykem. Z toho vyplývá, že funkci etnického rysu, hlavního znaku národnosti, plní sám jazyk — jediný, vytvořený národem, získaný s mateřským mlékem, tvořící tělo a krev národa a vyjadřující jeho ducha. Jazyk nejvýrazněji odlišuje lidi podle národní příslušnosti; ze všech znaků pojmu národa je nejúžeji spjat s etnikem, ba dokonce s ním splývá. Společný jazyk sjednocuje a stmeluje všechny členy společenství, kteří jím mluví, utváří etnickou identitu, zatímco samotný jazyk dává svému etniku osobitost, utváří národní osobnost a vytváří emocionální vazby mezi všemi členy společnosti. Že společný jazyk národa nelze ztotožňovat s národností, vyplývá i z toho, že existují národy, které nemají společný jazyk, například Švýcaři nebo Baskové. Na druhou stranu existují jazyky, které slouží několika národům, například Němcům a Rakušanům, Angličanům, Američanům, Kanaďanům a Australanům. Kdybychom společný jazyk považovali za etnický znak, řada národů by zůstala bez národnosti. Jde však o výjimky; pro většinu obyvatel světa je mateřský jazyk národním jazykem a shoduje se s jejich národností. 3. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI 33 4. Jazyk a národ Při formování národa nabývá jazyk jako etnický znak na významu. Souvisí to se specifiky národa a s jeho úlohou. Rozdíl mezi národem a nací tvoří zřejmě nejen míra kulturnosti: nácie je národ, který se svou univerzálně hodnotnou kulturní tvorbou stal členem rodiny národů světa. Obecně je nejdůležitějším rysem vyčlenění národa, nebo alespoň vytvoření základů pro toto vyčlenění, schopnost vytvořit stát, rozvíjet jej a posilovat a přispět k rozvoji kultury celého lidstva. Ve vědecké a politické literatuře se termín nacie užívá ve dvou významech. V literatuře západoevropských zemí, zvláště anglosaské, převládá názor, že nacie je souhrn občanů státu, tedy národ, který dosáhl mimořádně vysokého stupně kultury a politické organizace, má společný jazyk a kulturu, ale spojuje jej státní organizace. V literatuře zemí střední a východní Evropy je rozšířen názor, že nacie je společenství lidí vytvořené společnou kulturou, vyšší než kultura lidová (folklor), které vytvořilo vlastní literaturu a umění (symbolickou kulturu) a je navíc spojeno historickými tradicemi a společným původem. Nacie se nejčastěji vymezuje na základě jazyka, společného obývaného území, hospodářského uspořádání, národního charakteru (psychického uspořádání), svébytné kultury, vytvořených politických institucí a náboženství12. Specifika nácie spočívají v tom, že: a) nacie je nejstálejší formou lidského společenství a často trvá tisíciletí; b) poskytuje trvalé kulturní dědictví; c) utváří silný pocit identifikace jedince se společenstvím; příslušnost k naci, která jedinci dává jazyk, rodnou zemi, místo v dějinách a v posloupnosti generací, je základem jeho sebeurčení; d) vytváří velmi silný pocit solidarity mezi členy společenství a antagonismus vůči cizím. Díky těmto svým rysům se nácie stávají zdrojem mocných společenských hnutí a krajních ideologií. Jedním z nejdůležitějších činitelů určujících specifika nácie a její význam je jazyk, který se stává národním. Jak již bylo uvedeno, při formování nácie roste úloha jazyka jako etnického rysu — jazyk se stává literárním, kodifikovaným, standardním a společným pro celou naci, což jsou již znaky národního jazyka. Vznik literárního jazyka ukazuje, že jazyk dosáhl „zvláštní nejvyšší kulturně-sociální formy“13. Národní jazyk si nelze představit bez literární podoby. Vedle psané podoby se utváří kodifikovaný standardní mluvený jazyk, který se spolu s šířením vzdělání dostává k stále širším vrstvám obyvatelstva — k lidem ze všech regionů země a společenských skupin. Kodifikovaný standardní psaný (literární) jazyk a kodifikovaný standardní mluvený jazyk se stávají majetkem celého národa — stávají se společným jazykem v pravém slova smyslu. Kodifikovaný, správný a krásný spisovný jazyk poskytuje měřítko správnosti a jazykové kultury, které umožňuje odpovídajícím způsobem hodnotit jazykovou variantu užívanou námi i ostatními, jinými slovy, vnímat a uvědomovat si existenci normy. Jazyková norma se stává součástí každodenního užívání jazyka. Ve společnosti rozčleněné na dialekty se… 12 Щепаньский Я. Элементарные понятия социологии. М., 1969. С. 176 – 179. 13 Toporovas V. Ne dovana, bet teisė! // Mintys apie gimtąją kalbą. V., 1989. P. 29. 34 …dní jazyk je prostředkem celonárodní komunikace. Vedle něj se samozřejmě užívá také mateřské nářečí. Jazyk jako obecný, standardní systém se pojí se společenskou integritou. Etnickou funkci, jak už bylo zmíněno, neplní každý jazyk. Společnost může užívat různé jazykové variety, jeden nebo několik jazyků, avšak etnickou funkci plní takový sociologický typ jazyka, jakým je národní jazyk. Jazykové variety — literární jazyk, obecný standardní psaný jazyk a obecný standardní mluvený jazyk — jsou výrazem sociálně-funkčního rozrůznění jazyka, zatímco národní jazyk, který je bez literárního jazyka a obecného standardního jazyka nemyslitelný, představuje etnicko-funkční typologizaci jazyků. Skutečnost, že národ vytvořil literární a obecný standardní jazyk — psaný i mluvený — ukazuje, že dosáhl nejvyššího stupně společenské organizace, má reálnou možnost vytvořit národní stát a svou kulturní tvorbou univerzální hodnoty se vyrovná ostatním národům světa14; jinými slovy, že se stal nací. Význam obecného standardního jazyka (koiné) určují národní povaha kultury, rostoucí hospodářská integrace země a politická centralizace společnosti. Národní jazyk je, jak už bylo zmíněno, prvkem národní kultury a zároveň jejím projevem. Lidé vyrůstají a dospívají ve své kultuře, připoutávají se k jejím zvláštnostem a vědomí dospělých se zabarvuje příjemnými nostalgickými city; kultura tak nabývá symbolické hodnoty. Podobně je tomu i s jazykem. Člověk si jej osvojil s mateřským mlékem, od útlého věku jej užíval v rodině a ve škole a spojují se s ním emoční prožitky — je to jazyk rodného domova, jazyk rodičů, jazyk, v němž člověk myslí a tvoří. Člověk prožívá pocit, že takový jazyk je jeho mateřštinou. Pocit mateřského jazyka má každý národ. Nejsilnější bývá u národů, které mají rozvinuté chápání vlastní podstaty, vlastností a role, a tedy i rozvinuté národní sebeuvědomění. Pocit mateřského jazyka se prohlubuje zejména tehdy, když se jazyk stane jazykem vědy a když se v něm tvoří umělecká díla vyjadřující povahu, mentalitu, národní city, nálady a pověry národa. Touhy a naděje národa, vyjádřené umělci konkrétní uměleckou formou, probouzejí národní city a působí na psychiku lidí. Spolu s uměleckými a vědeckými díly vytvořenými v národním jazyce se národní hrdostí stává i jazyk sám. Tímto způsobem se jazyk, zejména normalizovaný, kultivovaný, přeměněný v literární a obecný standardní jazyk, stává symbolem národa. Pocit mateřského jazyka postupně přerůstá v lásku k jazyku a hrdost na něj — člověk se stává vlastencem nejen své vlasti, ale i svého jazyka. Jazykový patriotismus — stejně jako nacionalismus — vzniká a sílí v případech, kdy vedle sebe ve společnosti existují národnostně a jazykově odlišná společenství a jedno z nich dominuje v některém ohledu — politickém, ekonomickém, demografickém či kulturním; zvláště tehdy, když se vnímá, že dominantní společenství chce druhému společenství vnutit svou kulturu a jazyk. Protože jazyk je nedělitelný celek, úzce spjatý s etnosem a vyjadřující jej, pohlíží se na něj s mimořádnou úctou a hrdostí; je považován za jednu z národních hodnot, které je třeba bránit, když je ohrožena existence národa. 14 Карапольнас С. Этническая функция языка //Valstybinė kalba ir kalbos normalizacija (Pranešimų tezės). V., 1990. P. 8–9. 3* 35 …existenci. Národ brání jazyk, a tím zároveň brání svou národnost i svou existenci. Ztráta jazyka se považuje za první stupeň ztráty národnosti. „Když jazyk umlkne, přetrhne se struna harfy lidstva,“ říká Vydūnas. 5. Bilingvismus a jeho typologie V odborné literatuře se jev bilingvismu chápe velmi různě. Rozlišují se různé formy a druhy bilingvismu, které se vymezují a určují podle extralingvistických znaků — psychologických, sociálních, politických aj. — a také v závislosti na způsobu vzniku bilingvismu, stupni znalosti jazyků a jejich užívání — pasivním, aktivním, mluveném či písemném apod.: individuální—masový, přirozený—kulturní, přímý—distancovaný, aktivní—pasivní, konjunktivní—disjunktivní (podle toho, zda jsou užívané jazyky příbuzné, či nepříbuzné) aj. Takové a podobné klasifikace bilingvismu jsou umělé a příliš rozdrobené, nezohledňují reálné bilingvní situace ani jejich sociální a psychologické funkce, a proto nemají větší praktický ani teoretický význam. Všechny nedostatky pramení z toho, že se jev bilingvismu chápe příliš široce. „Slovo ‚bilingvismus‘ je oblíbený termín, jímž se označují tak rozdílné jevy, že se ve skutečnosti stalo bezvýznamným,“ píše americký lingvista E. Haugen15. V sociální lingvistice bývalého Sovětského svazu se bilingvismus chápe rovněž velmi široce. Za bilingvismus se dá říci považuje jakýkoli kontakt s druhým jazykem a za bilingvního člověka někdo, kdo dokáže v druhém jazyce říci několik frází, nebo dokonce někdo, kdo druhým jazykem mluvit neumí a pouze mu rozumí. Takové rozšíření pojmu bilingvismu zřejmě určují politicko-ideologické důvody — snaha, aby co největší masy obyvatel bývalého Sovětského svazu jiné národnosti byly bilingvní, jinými slovy, aby ovládaly ruštinu, a aby na tomto základě bylo možné plánovat demografické procesy a usměrňovat je žádoucím směrem. Jak už bylo zmíněno, postulátu bilingvismu, a spolu s ním ani určitých politicko-ideologických cílů v oblasti národnostně-jazykových vztahů, se nevzdali ani v období přestavby, kdy zásadní reformy od základu mění sovětský systém. K přestavbě národnostně-jazykových vztahů by jako by ani nedošlo, kdyby se správy těchto záležitostí neujaly samy svazové republiky. Bilingvismus a užívání druhého jazyka, tím méně jeho znalost, rozhodně nejsou totéž. Střídavé užívání dvou (či více) jazyků několika jednotlivci, sociální skupinou nebo společností má totiž různé aspekty podle toho, čeho se užíváním druhého jazyka dosahuje. Definice bilingvismu jako praxe střídavého, alternativního užívání dvou jazyků (a polilingvismu jako praxe užívání několika jazyků) by mohla být přijatelná, vezmeme-li v úvahu, že člověk, sociální skupina či společnost musí znát a užívat dva jazyky: práce, komunikace s jinými lidmi, zkrátka sám život nutí člověka každý den vedle vlastního mateřského jazyka užívat ještě jiný 15 Haugen E. On the Meaning of Bilingual Competence // Studies in General and Oriental Linguistics presented to Shirō Hattori on the Occasion of His Sixtieth Birthday. Tokyo, 1970. P. 221. 36 jazyk; člověk, který neovládá druhý jazyk, se nemůže integrovat do společenství, nemůže si vydělávat na živobytí, a nemůže tedy žít. Stručně řečeno, znalost a užívání dvou (či více) jazyků (jinými slovy, bilingvní praxe) jsou určovány sociálními faktory a potřebami každodenní komunikace16. Druhý jazyk se lze učit a užívat také z jiných než pouze ekonomických důvodů, například kvůli kulturním a intelektuálním potřebám. Za tímto účelem se ve školách vyučují cizí jazyky. Značná část členů moderních společností, obvykle inteligence, užívá vedle mateřského jazyka také cizí jazyky (angličtinu, němčinu, francouzštinu atd.), aby četla literaturu, sledovala televizní pořady, poslouchala rozhlasové vysílání, komunikovala s cizinci nebo se bavila mezi sebou. Takovým dvojjazyčným osobám se však nikdo bilingvy neříká. Jsou to bigloti, případně polygloti. Praxe užívání dvou jazyků ke kulturním a intelektuálním účelům se nazývá biglotismus (užívání několika jazyků pak polyglotismus). Ve společnosti mohou fungovat dva jazyky, jejichž sféry užívání jsou rozdělené. Například jeden jazyk může být užíván ve vzdělávacím systému nebo v administrativě, druhý v rodině, mezi příslušníky téhož kmene, přáteli či jinými blízkými lidmi. Pro vzájemnou komunikaci může společnost užívat jeden jazyk, zatímco pro písemný styk zcela jiný. Takové soužití jazyků s rozdělenými sférami užívání je jevem diglosie. Jazyky fungující v situacích biglotismu a diglosie jsou sice užívány týmiž osobami, jsou však navzájem oddělené; jejich kontakt je minimální, a minimální je tedy i interference, protože se navzájem neovlivňují a fungují paralelně, vedle sebe a nezávisle na sobě. Při srovnání diglosie a bilingvismu se ukazuje ještě jeden rys toho druhého: v případě bilingvismu užívají tytéž osoby oba jazyky v týchž komunikačních situacích. Typickým rysem jazykového chování bilingvních osob je tedy střídání kódů (code switching) — neustálé přecházení od jednoho jazyka k druhému. Psychologicky to znamená, že ve vědomí jedince existují vedle sebe dva jazykové systémy, z nichž se aktivuje tu jeden, tu druhý. Způsob, jakým v mysli různých lidí „spolu žijí“ jazyky, se zřejmě může lišit. Myšlenku, že mohou existovat dva způsoby soužití jazyků ve vědomí jedince, vyslovil již roku 1925 ruský vědec Lev Ščerba17. Pozdější badatelé přijali a rozvinuli jeho nejdůležitější psycholingvistické myšlenky a některé z nich také experimentálně ověřili. Ačkoli povaha a podstata koexistence dvou jazykových systémů ve vědomí jedince — stejně jako mnohé další otázky psycholingvistiky — zdaleka nejsou prozkoumány, na základě dvou způsobů soužití jazyků ve vědomí jedince se dnes v psychologii jazyka rozlišují dva hlavní typy bilingvismu: čistý neboli koordinovaný bilingvismus a smíšený neboli subordinovaný bilingvismus. Uvádějí se také jeho přechodné typy. 16 Karaliūnas S. Dvikalbystė // Tarybų Lietuvos enciklopedija. V., 1985. T. 1. P. 480. 17 Шчерба Л. Sur la notion de mélange des langues // Яфетический сборник. Ленинград, 1925. Т. 4. С. 1—19; Щерба Л. В. О понятии смешения языков // Щерба Л. В. Языковая система и речевая деятельность. Ленинград, 1974. С. 60—74. 37 V případě čistého neboli koordinovaného bilingvismu existují dva jazyky ve vědomí jedince samostatně a tvoří oddělené asociační systémy, které spolu nejsou v kontaktu. Jedinec hovoří oběma jazyky poměrně plynule. Takový bilingvista dokáže vysvětlit, co znamená fráze či slovo, jejich překlad do druhého jazyka mu však vždy působí značné potíže. Bilingvista nesrovnává slova jednoho jazyka se slovy druhého, a proto má vždy potíže najít v jednom jazyce ekvivalent slova z druhého. Každé slovo — ať už z jednoho, nebo z druhého jazyka — má samostatný význam. Obecně každý výrazový segment — signans — přímo odpovídá určitému úseku významového obsahu — signatu. Schematicky to lze znázornit takto: signatum x ⟷ signans A signatum x’ ⟷ signans B. V jednom jazyce je signans A trvale asociováno se signatem x a signans B druhého jazyka je přímo spojeno se signatem x’, mezi signanty A a B obou jazyků však není žádný kontakt18. Čistý bilingvismus vzniká tehdy, když se druhý (cizí) jazyk učí za zcela jiných okolností než mateřský jazyk a bez jakéhokoli zapojení mateřského jazyka. Cizí jazyk se lze takto učit například v úplně jiném sociokulturním prostředí nebo ve škole, kde je vyučovacím jazykem cizí jazyk. Čistý bilingvismus se utváří také tehdy, když například jeden z rodičů doma s dítětem hovoří jedním jazykem a druhý jiným. Před revolucí v Rusku se tímto způsobem lidé učili cizí jazyky od guvernantek, s nimiž mohli hovořit pouze cizím jazykem, neboť za dobrou guvernantku byla považována ta, která neznala ani slovo z mateřského jazyka dětí. Při učení jazyků za odlišných okolností, tím spíše za odlišných sociokulturních podmínek, vzniká a upevňuje se asociace mezi takovým slovním symbolem, jako je řekněme litevské bažnyčia, a příslušným faktem skutečnosti v kontextu zcela jiném než v tom, v němž vznikla asociace mezi ruským церковь nebo anglickým church a odpovídajícím prvkem skutečnosti. V případě smíšeného neboli subordinovaného bilingvismu tvoří podle předpokladu dva jazyky ve vědomí jedince jeden asociační systém. Ekvivalentní slova dvou jazyků, například litevské stãlas a anglické table, mají pro zastánce smíšeného bilingvismu zřejmě společný význam. V případě smíšeného bilingvismu se systém významů (signatů) zdá být týž, vyjadřuje se však dvěma způsoby — signanty jednoho jazyka (s-t-a-l-a-s) a signanty druhého jazyka (t-e-i-b-l). Pak není zcela přesné říkat, že člověk ovládá dva jazyky: bilingvista ve skutečnosti zřejmě ovládá jeden jazyk se dvěma způsoby vyjádření, z nichž se užívá tu jeden, tu druhý. Protože tento způsob soužití jazyků ve vědomí jedince navíc vytváří příznivé podmínky pro vzájemné ovlivňování a míšení jazyků, nazval L. Ščerba takový jazyk smíšeným jazykem se dvěma termíny (langue mixte à deux termes)19. Příkladem uživatelů takového jazyka jsou podle L. Ščerby 18 Weinreich U. Languages in Contact. Findings and Problems. 6th Ed. Hague; Paris, 1968. P. 9—12. 19 Ščerba L. V. Sur la notion de mélange des langues. P. 1—19. 38 bilingvní Lužičtí Srbové, v jejichž vědomí tvoří lužická srbština a němčina jednotu se dvěma vyjádřeními. Pozdější badatelé to však nepotvrdili. S. Michalk a H. Protze (1974), kteří zkoumali nářečí bilingvních Lužických Srbů, pochybují, zda může za jazykových kontaktů vůbec přirozeně vzniknout tak neekonomický komunikační prostředek, a langue mixte à deux termes považují za abstrakci myšlení, kterou nikdo nezkoumal ani neověřil20. Model smíšeného neboli subordinovaného bilingvismu by schematicky vypadal takto: Může to však být i tak, že referenty slov druhého jazyka nejsou skutečné předměty, nýbrž slova prvního (mateřského) jazyka. Například signátem slova [teibl] může být pro člověka učícího se anglicky nikoli předmět skutečnosti (referent), ale litevské slovo stalas „kus nábytku, na kterém se jí, píše apod.“: Zde je tedy stálý asociační vztah pouze mezi signátem (významem) a signantem primárního jazyka A; jinými slovy, koncept (význam) se vytváří v prvním (mateřském) jazyce. Naproti tomu signant sekundárního jazyka B je se signátem spojen nikoli přímo, ale prostřednictvím signantu primárního jazyka A, který tak zprostředkovává vztah mezi signátem a signantem B. V případě smíšeného neboli subordinovaného bilingvismu je pro mluvčí možné porovnávat slova jednoho jazyka se slovy druhého, sémanticky je sbližovat a určovat jejich ekvivalenty. Slovo jednoho jazyka tak získává ekvivalent v druhém jazyce, a proto překlad z jednoho jazyka do druhého nepůsobí mluvčím žádné obtíže. Různé druhy bilingvismu obecně závisí na okolnostech osvojení druhého jazyka. Pokud byl druhý jazyk osvojen ve zcela odlišných sociokulturních podmínkách, jde o čistý neboli koordinovaný typ bilingvismu. S psychologickým rozdělením bilingvismu na dva základní typy do jisté míry korelují jeho druhy vznikající v důsledku užívání jazyků. Poměrně častou bilingvní praxí je, že se o některých tématech (například o počasí, nákupech) hovoří jedním jazykem a o jiných tématech (například o politických událostech) druhým. Nebo je obvyklé mluvit s některými partnery jedním jazykem a s jinými druhým. Každý jazyk má tedy své vlastní oblasti užívání. Takové užívání jazyků je specializované a typické pro čistý bilingvismus. V praxi však velmi často vyvstává potřeba přejít od jednoho 20 Michalk S., Protze H. Studien zur sprachlichen Interferenz. II: Deutsch-sorbische Dialekttexte aus Radibor, Kreis Bautzen. Berlin, 1974. 39 náhle přejít od jednoho jazyka k druhému a zmíněné rozdělení jazyků podle sfér se hroutí. Jde o nespecializované užívání jazyků bilingvním mluvčím. Na základě specializovaného a nespecializovaného užívání jazyků se tedy rozlišují také dva základní typy bilingvismu. S. Ervin a C. Osgood je z psycholingvistického hlediska nazývají koordinovaným a subordinovaným21, zatímco U. Weinreich organickým a neorganickým bilingvismem22. Čistý neboli koordinovaný bilingvismus se tedy vyznačuje specializovaným a uspořádaným užíváním jazyků, zatímco nespecializované, neuspořádané užívání jazyků je typické pro smíšený neboli subordinovaný bilingvismus. Poslední typ bilingvismu je rozšířen ve smíšených rodinách a pracovních kolektivech, kde spolu pracují lidé různých národností a jazyků a kde se v téže situaci nahodile a střídavě současně užívají dva či více jazyků. Náhlý přechod od jednoho jazyka k druhému není psychologicky snadný a tato okolnost nemůže zůstat bez vlivu na užívané jazyky — začínají se navzájem ovlivňovat. Bilingvní mluvčí při střídavém a neuspořádaném užívání jazyků začínají jazyky směšovat — pravidla jednoho jazyka uplatňují při mluvení druhým. Tento typ bilingvismu — zejména je-li masový — je největším zdrojem interference. 6. Důsledky bilingvismu Pro společnost, jazyky, které užívá, jejich fungování a vývoj má ze všech forem a typů bilingvismu největší význam masový bilingvismus — bilingvismus, který v delších či kratších historických obdobích zahrnuje široké vrstvy obyvatelstva. Pouze na tento druh bilingvismu se vztahuje termín bilingvismus v pravém slova smyslu. Je to jediná oblast, v níž dochází ke kontaktu jazyků a vzniká interference; to vše určuje míru, směr a rychlost jazykových změn. „Během tisíciletí hrál a stále hraje bilingvismus zvláštní úlohu v existenci lidského jazyka obecně i v životě jednotlivých jazyků. Bez nadsázky můžeme říci, že všechny jazyky — ať existovaly či existují kdekoli a kdykoli — jsou zcela nebo částečně důsledkem bilingvismu, který ve většině případů vzniká v důsledku etnických kontaktů a míšení,“ tvrdí rumunský lingvista Iorgus Iordanas23. Jednou z lingvistických axiomů je tedy tvrzení, že všude tam, kde se vliv jednoho jazyka přenáší na druhý, děje se tak prostřednictvím bilingvních osob24. Bilingvní mluvčí jsou tedy nositeli vlivu cizího jazyka. Bilingvismus je samotný proces kontaktu jazyků, a proto je považován za nejaktivnější formu jazykového styku. Protože jazykové kontakty uskutečňují lidé užívající dané jazyky, je lidská řeč (mluvení) místem, kde se jazyky setkávají nejprve a nejbezprostředněji. Jazykový kontakt začíná— 21 Ervin S. M., Osgood C. E. Second Language Learning and Bilingualism // Osgood C. E., Sebeok T. A. (Editors). Psycholinguistics. A Survey of Theory and Research Problems. Bloomington, 1954. P. 136—146. 22 Weinreich U. Languages in Contact. P. 80—83. 23 Iordan I. Bilingvism în domeniul romanic // Studii și cercetări lingvistice. 1973. T. 24. P. 129. 24 Haugen E. The Norwegian Language in America. Philadelphia, 1953. Vol. 1. P. 4. 40 odehrává se a realizuje v řeči dvojjazyčných a vícejazyčných osob, ale výsledky tohoto kontaktování se zaznamenávají v jazykovém systému, protože historicky je fakt řeči vždy přednější než fakt jazyka. Jazyky se navzájem ovlivňují při jakékoli formě svého kontaktu, včetně biglotismu a diglosie. Ve společenském životě a kultuře totiž neustále vznikají nové skutečnosti a ideje a spolu s nimi se objevuje potřeba mít slova, která by je označovala. Vytvořit nové slovo na půdě vlastního jazyka možná není příliš obtížné, mnohem těžší však je, aby toto novotvořené slovo přijala jazyková společnost a aby se v ní vžilo. Mnohem snazší je spolu s nově získaným předmětem nebo pojmem převzít i hotové slovo, byť cizí. S předměty získávanými výměnou často přicházejí také cizí slova, která je označují. To platí především o takzvaných kulturních slovech, tj. slovech označujících kulturní objekty. Jsou to slova putovní, která spolu s kulturními předměty a pojmy přecházejí z jazyka do jazyka. V takovém případě nemusí docházet k přímému kontaktu mezi jazyky. K žádnému kontaktu například mezi litevštinou a arabštinou nikdy nedošlo, přesto však běžně používáme jejich slova — kava, cukrus atd. Kontakty mezi vzdálenými národy a jazyky se uskutečňují prostřednictvím zprostředkujících národů a jazyků. Nejstarší kulturní slova (například stiklas, šilkas, pipiras, krikštas atd.) jsme z germánských jazyků a dalších kulturních jazyků z oblasti Středozemního moře získali prostřednictvím slovanských jazyků, a to zřejmě díky osobám, které uměly a užívaly litevštinu i slovanské jazyky. Z toho plyne, že ačkoli je vzájemný vliv jazyků (projevující se především přejatými slovy) možný i bez jejich přímého kontaktu, tato okolnost nikterak nevyvrací zmíněné nejdůležitější tvrzení teorie jazykových kontaktů, že zprostředkovateli vzájemného ovlivňování jazyků jsou dvojjazyčné osoby. Vzájemný vliv jazyků je mnohem větší, když jsou jazyky v přímém kontaktu, například při biglotismu a diglosii. Největší je tento vliv za bilingvních podmínek, kdy zasahuje i organizovanější oblasti jazykové struktury. Diglosická situace existovala ve Velkoknížectví litevském, kde vedle litevštiny užívané pro potřeby každodenní komunikace byla úředním jazykem starých litevských listin slovanská řeč. Byla to čistě psaná řeč, kterou nikdo nemluvil a v níž chyběla mnohá slova užívaná v každodenním životě. Za diglosických podmínek do ní proto proudily litevské výrazy označující specifické skutečnosti litevského života, například: diaklo, mezleva, dobilda, dyrvan, degesy, apidemia, daržyna, nom, primen, biciul, bitnik a mnohé další. K. Jablonskis nalezl ve starém slovanském jazyce litevských knížecích listin 218 základních litevských slov, a včetně odvozenin asi 32025. To ukazuje jednak na to, že tato slovanská řeč byla mrtvá a užívala se pouze pro písemné účely, jednak na to, že kultura litevského národa byla vysoká, rovnala se ostatním etnokulturám existujícím ve starém litevském státě a měla na ně značný vliv. Vzájemný vliv jazyků se kromě přejímání projevuje interferencí. Jev interference je typický pro smíšený neboli subordinativní bilingvismus. Termín interference navrhli pražští lingvisté a dnes je všeobecně přijat. Samotný termín pochází z jiných, především exaktních věd. Pojem interference 25 Jablonskis K. Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje. K., 1941. 41 ve fyzice a psychologii označuje vzájemné působení dvou procesů, pohybů či forem energie. Podobně se tento termín užívá i v lingvistice, kde označuje vzájemné působení dvou jazyků. Ve fyzice a psychologii, stejně jako v lingvistice, má interference dvojí význam: rozumí se jí jak proces vzájemného působení, tak jeho výsledek. Interferenci jako proces může vykazovat řečový akt, mluvení či produkování řeči, zatímco interference jako výsledek se projevuje v textu, ať již proneseném, nebo napsaném, tedy v samotné jazykové produkci, v jazyce. Nazveme-li osvojování jazyka Aufbau — „budováním“ a jeho degradaci při afázii Abbau — „rozkladem“, mohli bychom interferenci u bilingvisty nazvat Umbau — „přestavbou“26. Odchylky od jazykových norem, které se objevují v řeči bilingvistů v důsledku jejich znalosti více než jednoho jazyka, se považují za projev interference27. Na rozdíl od přejatých slov zasahuje interference strukturálně organizovanější jazykové roviny — fonologii, morfologii a jednotlivé oblasti slovní zásoby (systémy termínů příbuzenství, barev, pojmenování počasí atd.). V takových případech nestačí mluvit o přejímání nebo pouhém rozšíření systému. Obohacení či ochuzení jazykového systému totiž v podstatě znamená reorganizaci starého systému opozic. To už je jev jazyka jako systému. Pro snazší výklad je vhodné rozlišovat interferenci řeči (речь, speech) a interferenci jazykového systému neboli stručně jazykovou interferenci. Interference v řeči je, jak se obrazně vyjádřil U. Weinreich28, jako písek unášený proudem, zatímco interference v jazyce je jako písek usazený na dně jezera. V řeči se neustále objevuje v promluvách bilingvisty jako výsledek jeho znalosti druhého jazyka. Vzájemná interakce, interference a směšování jazyků, které jsou v kontaktu na rtech bilingvisty, neprobíhají stejnou měrou — jeden z jazyků je zasažen více. Který to je, určuje zákon německého lingvisty E. Windische, formulovaný již v minulém století (1897): nejvíce ovlivněným a smíšeným se nestává druhý, nově osvojený jazyk, nýbrž jazyk mateřský29. Záleží to na různých psychologických, komunikačních, sociálních a dalších příčinách. K psychologickému postoji uživatele jazyka, který při mluvení jiným, cizím jazykem nechce do něj vnášet slova a tvary svého mateřského jazyka a snaží se proto mluvit co nejsprávněji, se přidává potřeba nenarušovat komunikaci: můj partner rozhovoru jednoduše nerozumí vloženým slovům, tvarům a výrazům, protože můj jazyk neovládá. Druhý, osvojený jazyk často plní více společenských funkcí, jinými slovy je funkčnější než mateřský jazyk jeho uživatelů, a mnohdy má také větší prestiž, nebo jej za prestižnější přinejmenším považují sami uživatelé. Když už mluvíme o prestiži jazyka, nesmíme zapomínat, že se neměří čtverečními kilometry ani počtem milionů jeho mluvčích. Prestiž jazyka odráží vysokou kulturu národa a úroveň jeho duchovních sil, mravnost jeho chování, velkou toleranci vůči jiným lidem a kulturám i úctu k nim. 26 Haugen E. The Ecology of Language. Stanford, Ca., 1972. P. 304. 27 Weinreich U. Languages in Contact. P. 1. 28 Ten pat. P. 11. 29 Windisch E. Zur Theorie der Mischsprachen und Lehnwörter // Berichte über die Verhandlungen der sächsischen Gesellschaft der Wissenschaften zu Leipzig (philologisch-historische Klasse). Leipzig, 1897. Bd. 49. S. 101 und weiter. 42 Mateřský jazyk bilingvního člověka samozřejmě do určité míry ovlivňuje i jeho druhý jazyk, avšak v mnohem menší míře, než druhý jazyk ovlivňuje jazyk mateřský. Je tomu tak především proto, že hlavní masa uživatelů druhého jazyka je monolingvní a nesnáší žádné odchylky od norem svého jazyka. Vycházejíce z vlivu působícího na druhý jazyk, někteří badatelé (například V. Rozencveigas30) mají sklon rozlišovat dvojí interferenci — přímou a nepřímou. Při užívání druhého jazyka se člověk ve své řeči opírá především o pravidla mateřského jazyka. To je přímá interference. Nepřímá interference se projevuje tehdy, když jsou z řeči odstraňována ta pravidla druhého jazyka, která nemají v mateřském jazyce obdoby. Je třeba říci, že taková dvojí interference je příznačná nejen pro bilingvismus, ale i pro biglotismus, řekněme při učení se jazykům ve škole. Rozdíl mezi přímou a nepřímou interferencí lze v termínech normativní gramatiky popsat tak, že v prvním případě vznikají chyby, ve druhém — odchylky od stylistických norem. Nějaký výrok může být například morfologicky správně utvořen, a přesto nesprávný: je totiž stylisticky chudý, postrádá synonymii, protože z několika možných způsobů vyjádření je zvolen ten, který má protějšek v mateřském jazyce. Důsledky masového smíšeného neboli subordinovaného bilingvismu jsou dvojí povahy — vnitřní a vnější. Bilingvní člověk, který každodenně střídavě užívá dva (méně často několik) jazyky, časem přestává vnímat jejich rozdíl a tato okolnost se nejprve přímo odráží v mateřském jazyce. Pravidla výslovnosti, řízení a spojování slov i tvoření vět v druhém, osvojeném jazyce začne bilingvní člověk nevědomky uplatňovat, když mluví mateřským jazykem. To má za následek jednak oslabení znalosti mateřského jazyka, schopnosti formulovat a vyjadřovat v něm myšlenky a správně ho užívat, jinými slovy kompetence v mateřském jazyce. Jednak se odchylky od norem mateřského jazyka, které se často objevují v řeči bilingvního člověka, stávají obvyklými; lidé si na ně zvykají a přestávají si jich všímat. Interferenční jevy se z řeči bilingvních lidí postupně dostávají do řeči monolingvních rodilých mluvčích a monolingvní společnost je přijímá. Tímto způsobem se interferenční, nové jevy v jazyce upevňují. Jazyk se stává nesprávným, smíšeným, deformovaným a jeho kultura upadá. A nejen to: s oslabováním kompetence v mateřském jazyce zároveň slábne národní sebeuvědomění. Člověk se ocitá — což je zvláště příznačné pro rodiny smíšené z národnostního hlediska (každá šestá rodina v bývalém Sovětském svazu je smíšená) — mezi dvěma jazyky, dvěma kulturami a etniky. A stačí jen malé postrčení zvenčí, aby se takový člověk začal ztotožňovat s jinou, dominantní kulturou a etnikem. Národ a jazyk upadají. Oslabování kompetence v mateřském jazyce a úpadek jazykové kultury společnosti tvoří vnitřní důsledky bilingvismu. Jedním z vnějších důsledků bilingvismu je, že druhý — často dominantní — jazyk zaujímá v oblasti komunikace místo mateřského jazyka. Sféra užívání mateřského jazyka se zužuje, zmenšuje, jazyk je vytlačován z veřejného života — nejprve z některých jeho oblastí, později zcela. To se odráží i v samotném jazyce — přestávají vznikat nové výrazové prostředky, terminologie se již netvoří a jazyk chudne. Aby jazyk byl 30 Розенцвейг Б.Ю. Языковые контакты. Ленинград, 1972. С. 25—26. 43 plnokrevný, životaschopný a bohatý, musí mít normální podmínky fungování, neboť jednou z hlavních vlastností jazyka je jeho neustálá regenerace v komunikačním procesu. Pokud tomu tak není, jazyk upadá. Ustupování a zmenšování sfér užívání jazyka, oslabování kompetence v mateřském jazyce a s ním související slábnutí národního vědomí jsou prvotními podmínkami nahrazení původního jazyka. To, že jeden jazyk může vytlačit jiný a zaujmout jeho místo, bylo zaznamenáno již dávno. Německý lingvista H. Paul, jeden z nejvýznamnějších teoretiků jazykovědy, psal na počátku našeho století: „Tam, kde se dva národy mísí a spojují, je bilingvismus běžným jevem a spolu s ním začíná i vzájemné působení jazyků. Jestliže navíc jeden národ v něčem předčí druhý — počtem obyvatel, politickou či ekonomickou mocí nebo duchovně —, jeho jazyk se začne stále více užívat na úkor druhého jazyka; nakonec bilingvismus opět vystřídá užívání jediného jazyka. Podle toho, jaký odpor porážený jazyk klade, probíhá tento proces rychleji či pomaleji a stopy, které zanechává v jazyce vítězů, mohou být výraznější či méně výrazné“31. Při pojednání o rozdílu mezi přímou a nepřímou interferencí již byl zmíněn vliv, který jazyk vytlačovaný z užívání působí na druhý jazyk. Stopy, jež umírající jazyk zanechává v jazyce vítězů, mají v lingvistice svůj název — substrát. Druhý, nový jazyk vytlačuje mateřský jazyk z užívání nikoli okamžitě, ale postupně. Tento proces nesmí narušit komunikaci ve společnosti. Nový jazyk zaujímá místo starého nejprve v jednotlivých sférách užívání, například v administrativě, armádě nebo škole. Mateřský jazyk se nadále užívá v rodině a při neformálním styku. Takové obsazení některých sfér užívání považují badatelé rovněž za nahrazení jednoho jazyka jiným a nazývají je částečným32. Postupný přechod společnosti k jinému jazyku se v rodinách odráží tak, že prarodiče mluví jedním jazykem, zatímco mladší generace, nejčastěji vnuci, již užívá jiný jazyk. Skupina rodilých mluvčích se tedy překrývá s věkovou skupinou, což je synchronní projev nahrazení jednoho jazyka jiným. Prostřední generace — rodiče — bývá nejčastěji bilingvní nebo polilingvní; doma mluví dvěma či několika jazyky zároveň33. Není třeba se domnívat, že druhý, nový jazyk je jako určitý systém výrazových prostředků a komunikační prostředek nadřazený, a proto vítězí nad jiným jazykem. Neexistují nadřazené ani zaostalé jazyky, velké ani malé — všechny jazyky jsou z hlediska komunikace rovnocenné; každý jazyk dokonale slouží své komunitě, svému národu, jehož mateřským jazykem je. „Jazyk soupeře není poražen kvůli nějakým svým vnitřním vlastnostem, nýbrž proto, že jeho uživatelé jsou bojovnější, fanatičtější, kulturnější a energičtější,“ výstižně poznamenává francouzský lingvista A. Martinet34. 31 Paul H. Prinzipien der Sprachgeschichte. 7. Aufl. Tübingen, 1966. S. 391 (Pirmajame leidime 1880 m. skyriaus „Sprachmischung“ dar nebuvo). 32 Weinreich U. Op. cit. P. 107. 33 Podrobněji — Karaliūnas S. Situace bilingvismu a jejich sociální dynamika // Litevský jazyk a bilingvismus: Otázky litevské jazykovědy. V., 1988. T. 28. S. 8—18. 34 Мартине А. Распространение языка и структурная лингвистика. С. 82. 44 7. Etnicko-demografické procesy. Užívání jazyků a jeho povaha v dnešní době Bilingvismus je tedy, jak je vidět, neštěstím národa, těžkým a zbytečným břemenem spočívajícím na jeho bedrech, které jej ochuzuje a sráží jeho kulturu35. Bilingvismus, jak již bylo řečeno, vzniká tím, že dominantní národ politickým a ekonomickým tlakem vnucuje podřízenému národu svůj jazyk a kulturu. Národ si výborně vystačí s jediným jazykem, dva jazyky nepotřebuje. Takový je každodenní způsob života národů světa — s jednou či dvěma výjimkami. Když společnost zachvátil masový bilingvismus, když obyvatelé hlavní národnosti tvoří jen dvě třetiny (v Estonii je Estonců 61,5%, Rusů — 30,3%) nebo sotva polovinu (v Lotyšsku podle údajů sčítání lidu z roku 1989 je Lotyšů 52%, Rusů 34,0%) všech obyvatel republiky, když trvale přibývá smíšených rodin, v nichž vyhasíná pocit národní příslušnosti dětí, stojí národ na okraji propasti — na hranici nahrazení svého jazyka. Není možné, aby tato situace, nebezpečná pro existenci národa, pokračovala. Přijetí zákonů, které prohlašují vlastní jazyky za státní, je zoufalým úsilím parlamentů pobaltských států zachránit svůj jazyk a kulturu, zachovat národní svébytnost, která, jak bylo uvedeno, není bez jazyka možná, jinými slovy úsilím bránit existenci národa. To není autoizolace, to je autoafirmace. Ruština se v Litvě užívala — a zčásti se užívá dodnes — nejen k tomu, aby Litevci komunikovali s lidmi jiných národů a dopisovali si s ústředními úřady a organizacemi, jakož i s ostatními republikami. Ruština se vedle litevštiny užívala v mnoha oblastech hospodářské, sociální, společenské, politické a kulturní činnosti Litvy. V některých oblastech již litevštinu vytlačila — převládla ruština. To se týká například dopravy a spojů, státních a správních úřadů, vedení agendy a technické dokumentace, úřední korespondence atd. V důsledku většího funkčního zatížení ruštiny a agresivity jejích uživatelů (například občanovi, který přišel něco vyřídit na úřad v Litvě, se říkávalo „Govorite po ruski“ — „Mluvte rusky!“), jakož i v důsledku převahy a šíření smíšeného neboli subordinačního bilingvismu se interakce mezi litevštinou a ruštinou zintenzivňovala, užívání litevštiny ustupovalo a negativní vliv ruštiny na litevštinu sílil, protože interferenční jevy, které se objevily v řeči bilingvních mluvčích, pronikaly nejen do mluvené, ale i do psané litevštiny. V tak důležité kulturní oblasti, jako je věda, litevština fungovala jen částečně — práce z přírodních a exaktních věd vycházely a články i monografie se psaly rusky. Vědecký styl litevštiny se dále nerozvíjel a vědecká terminologie se již netvořila. V důsledku toho upadala kultura litevského jazyka a spolu s ní i kultura celé společnosti, zejména mládeže. Obavy již nevyvolávaly ani tak otázky kultury litevského jazyka 35 Podrobněji o negativním sociálním, psychologickém aj. vlivu takzvaného národně-ruského bilingvismu viz Хинт М. Проблема двуязычия: взгляд без розовых очков // Радуга. Таллин, 1987. № 6. С. 72–78; № 7. С. 46–51. 45 ve společnosti ani postavení litevštiny ve škole — což je samozřejmě také důležité — jako spíše skutečnost, že u mnoha lidí byla narušena sama kompetence v mateřském jazyce, sama schopnost užívat litevštinu a vyjadřovat v ní své myšlenky36. Východiskem z katastrofální situace není směřování k zhoubnému bilingvismu, jeho rozvíjení a posilování, nýbrž péče o mateřský jazyk, zájem společnosti o něj a ochrana státu prostřednictvím opatření stanovených zákonem. Nic z toho nepopírá ruštinu ani její velký kulturní a komunikační význam. Právě naopak. Bylo zaznamenáno, že poté, co byl přijat zákon prohlašující litevštinu za státní jazyk, mluvili Litevci rusky ochotněji a častěji. To znamená, že napětí mezi národnostmi polevuje a komunikace mezi oběma etnickými společenstvími se zlepšuje. Úkolem tedy není rozvíjet bilingvismus, ale pěstovat dobrou znalost ruštiny a pečovat o kulturu ruštiny užívané v Litvě. Dobrá znalost ruštiny, krásná výslovnost a vysoká kultura ruského jazyka jsou pro Litevce potřebné jak pro komunikaci s Rusy a příslušníky jiných národů Ruska, tak pro poznávání bohaté kultury ruského národa. Například při čtení Dostojevského či Pasternaka v originále zakouší člověk mnohem větší estetický požitek. Výuka ruštiny však nesmí být povinná — člověk musí mít právo sám rozhodnout, který cizí jazyk si zvolí a bude se učit. Jiná situace je na ruských školách, které se v Litvě nikdo nechystá zavírat. Zde ruština není jen vyučovacím předmětem, ale také vyučovacím jazykem. A vůbec, kolik a jak se učit rusky, kolik a jaké ruské školy zachovat a kolik a jak užívat ruštinu ve veřejném životě, je věcí samotné ruské komunity v Litvě; nikdo nezasahuje do jejích kulturních záležitostí a nemá právo do nich zasahovat. Na druhou stranu, chtějí-li Rusové a lidé jiných národností žít a pracovat v Litvě a účastnit se společenského a hospodářského života země, bez minimální znalosti litevštiny se jen těžko obejdou. Je třeba říci, že značná část Rusů a lidí jiných národností, kteří trvale žijí a pracují v Litvě, litevsky umí a užívá tento jazyk a že podíl těch, kdo jej znají a užívají, se celkově postupně zvyšuje. Jasně to vyplývá z výsledků posledního sčítání lidu a jejich srovnání s údaji z předchozích sčítání. Při celosvazovém sčítání lidu v roce 1989 uvedlo, že mluví plynně litevsky, 33,4 procenta Rusů (v roce 1979 to uvedlo 35,2 procenta), 15,5 procenta Poláků (v roce 1979 — 11,1 procenta), 17,0 procenta Bělorusů (v roce 1979 — 12,7 procenta), 16,8 procenta Ukrajinců (v roce 1979 — 15,2 procenta), 38,0 procenta Židů (v roce 1979 — 31,1 procenta), 14,2 procenta Tatarů (v roce 1979 — 13,5 procenta), 43,7 procenta Lotyšů (v roce 1979 — 48,3 procenta), 45,2 procenta Romů (v roce 1979 — 41,8 procenta), 35,7 procenta Němců (v roce 1979 — 23,2 procenta), 31,8 procenta Estonců (v roce 1979 — 22,2 procenta) a 50,9 procenta Karaimů (v roce 1979 — 31,8 procenta).37. A to je pochopitelné. Potřeby práce a každodenní komunikace podněcují příslušníky jiných národů, kteří trvale žijí a pracují v Litvě, aby se učili litevsky. Jde o přirozený proces vyplývající z potřeb práce a komunikace. Dělat kolem toho rámus a tvrdit, že Rusové jsou v Litvě údajně nuceni učit se litevsky a že jsou pronásledováni, 36 Viz článek Kein io S. „Lietuvos valstybė, tauta ir kalba“ v tomto svazku. Srov. Karaliūnas S. Lietuvių kalba ir bilingvizmas // Vakarinės naujienos. 1988. Liepos 21. 37 Výsledky celosvazového sčítání lidu z roku 1989 // Tiesa. 1990. Kovo 10. 46 Pro tvrzení, že je ruština diskriminována, není žádný důvod. Usnesením vlády Litevské republiky jsou povinni naučit se litevsky ve stanovené lhůtě (do roku 1995) pouze příslušníci jiných národností, kteří zastávají vedoucí funkce. Skutečnost, že značná část lidí jiných národností užívá litevštinu, ukazuje, že litevština je v Litvě prostředkem komunikace a dorozumívání mezi lidmi různých národností a jazyků a že plní úlohu regionálního jazyka. Jde o samostatnou funkci litevštiny vedle její funkce státního jazyka, jazyka vzájemné komunikace příslušníků litevského národa a etnické funkce. Předpokladem užívání litevštiny jako prostředku regionální komunikace je, že lidé jiných národností zde užívají jednak svůj mateřský jazyk, jednak litevštinu. Protože nastávají situace, kdy se mateřský jazyk lidí jiných národností a litevština užívají střídavě, lze hovořit například o projevech rusko-litevského, polsko-litevského či bělorusko-litevského bilingvismu, v jednotlivých případech snad také o polilingvismu, například židovsko-rusko-litevském38. Typickými bilingvy jsou Rusové, staří obyvatelé Litvy39. Vzhledem k zásadně odlišným způsobům užívání dvou jazyků (diglosie, biglotismus, bilingvismus) je třeba diferencovaně přistupovat i ke střídavému užívání litevštiny a ruštiny. Je zřejmé, že se zde vyskytují také prvky diglosie a biglotismu, nejen bilingvismu. Skutečnost, že se při sčítání obyvatelstva v roce 1989 37,4 procenta Litevců označilo za osoby plynně hovořící rusky, v žádném případě neznamená, že takové procento Litevců je bilingvní v pravém slova smyslu. V této souvislosti je zajímavé poznamenat, že v roce 1979 tvořili Litevci, kteří plynně ovládali ruštinu, 52,2 procenta. Tak výrazný pokles počtu lidí, kteří plynně ovládají ruštinu, za poměrně krátkou dobu (deset let) lze zřejmě vysvětlit tím, že si obyvatelé všimli manipulací se statistickými údaji ve snaze dosáhnout nepříliš čistých cílů a začali své znalosti ruštiny posuzovat kritičtěji. Směry vývoje jazykového užívání a etnicko-demografických procesů v Litvě v posledním období lze do jisté míry posoudit porovnáním výsledků sčítání obyvatelstva a sociolingvistických údajů. Skupina sociální lingvistiky Ústavu litevského jazyka a literatury v roce 1987 podle určitého dotazníku provedla průzkum mezi 2071 osobami z různých sociálních skupin v Litvě. Z těchto údajů vyplývá, že národnostní a jazykové vztahy1 jsou v Litvě poměrně stabilní; větší posun k jedné či druhé straně, který by mohl vzbuzovat obavy, není patrný. V období mezi sčítáními obyvatelstva v letech 1979 a 1989 se tedy během deseti let národnostní složení obyvatel Litvy poněkud změnilo. Počet Litevců vzrostl o 212 tisíc, jejich podíl na celkovém počtu obyvatel se však mírně snížil. Souvisí to s migrací mezi republikami a přirozeným přírůstkem příslušníků jiných národností žijících v Litvě. Počet obyvatel ruské národnosti vzrostl o 41 tisíc, Poláků o 11 tisíc a Bělorusů o 5,6 tisíce. 38 Karaliūnas S., Vidugiris A. Bilingvizmo tipų Lietuvos TSR klausimu // Mūsų vardų kultūra. V., 1970. Sąs. 19; Видугирис А., Каралюнас С. К вопросу о типах двуязычия в Литовской ССР // Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972. С. 156—160. 39 Plačiau — Karaliūnas S. Respublikos lingvosocialinės situacijos charakteristika // Kalbų kontaktai Lietuvos TSR: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1984. T. 23. P. 22—24. 47 Obyvatelé hlavní národnosti — Litevci — tvoří 2 924 251, neboli 79,6% všech obyvatel Litvy (v roce 1979 jich bylo 80%). Význam této skutečnosti lze vidět při srovnání s počty obyvatel hlavní národnosti v sousedních státech. V Lotyšsku tvoří Lotyši 52% všech obyvatel Lotyšska (v roce 1979 — 53,7%), v Estonsku Estonci — 61,5% (v roce 1979 — 64,7%), v Bělorusku Bělorusové — 77,9% (v roce 1979 — 79,4%).40 Jak je vidět, počet obyvatel hlavní národnosti postupně klesá. Podle údajů celosvazového sčítání lidu z roku 1989 žije nyní v Litvě: Rusů — 344 455, neboli 9,4% (v roce 1979 jich bylo 8,9%, v roce 1970 — 8,6%, v roce 1959 — 8,5%); Poláků — 257 994, neboli 7,0% (v roce 1979 — 7,3%, v roce 1970 — 7,7%, v roce 1959 — 8,5%); Bělorusů — 63 169, neboli 1,7% (v roce 1979 — 1,7%, v roce 1970 — 1,5%, v roce 1959 — 1,1%); Ukrajinců — 44 789, neboli 1,2% (v roce 1979 — 1,0%, v roce 1970 — 0,8%, v roce 1959 — 0,7%). Údaje získané ze sociolingvistických dotazníků se poněkud liší. Podle nich tvořili v roce 1987 Litevci 82,29% všech obyvatel Litvy, Rusové — 9,14% a Poláci — 6,24% (dotazník „Užívání jazyků v Litvě“, otázka č. 6). Údaje ze sociolingvistických dotazníků odhalují také vztah mezi národností a mateřským jazykem. Je známo, že mateřský jazyk a národnost se ne vždy shodují — za mateřský jazyk totiž může být považován i jazyk jiné národnosti. Během průzkumu uvedlo 82,25% respondentů jako svůj mateřský jazyk litevštinu (jak již bylo zmíněno, Litevců je nyní 79,6%), 11,08% respondentů uvedlo ruštinu (v Litvě jich žije 9,4%), 5,89% respondentů uvedlo polštinu (nyní jich je 7,0%) a 0,78% respondentů uvedlo některý jiný jazyk (dotazník „Užívání jazyků v Litvě“, otázka č. 124). Rozdíl mezi mateřským jazykem a národností vzniká, jak se zdá, především v národnostně smíšených rodinách. V Sovětském svazu byla smíšená každá šestá rodina a jejich počet neustále rostl. Například od roku 1970 do roku 1978 se počet smíšených rodin v Litvě zvýšil o 3%. Děti narozené v těchto rodinách tvoří 13,9% všech novorozenců41. Bylo zjištěno, že volba jazyka a odpovídající národnosti ve smíšených rodinách závisí především na jazyce matky — jakým jazykem mluví matka, takovým mluví i děti. Tím se určuje také jejich národnost. Volba jazyka poněkud závisí i na prostředí: k rodinné komunikaci se vybírá jazyk užívaný lidmi v okolí, ve škole apod.42 Proces určování mateřského jazyka a národnosti ve smíšených rodinách je ve skutečnosti mnohem složitější a obtížně předvídatelný. Při průzkumu obyvatel podle sociolingvistického dotazníku v roce 1987 se ukázalo, že ze 2 071 osob pocházelo 7,0% ze smíšených rodin. V odpovědi na otázku dotazníku „Jaká je národnost Vašeho manžela/manželky a Vašich dětí?“ uvedlo 3,5% respondentů z výše uvedeného počtu, že jsou Litevci, a sdělilo, že jejich 40 1989 metų sąjunginio gyventojų surašymo rezultatai // Tiesa. 1990. Kovo 10. 41 Gaučas P. Dabartiniai etniniai procesai Lietuvoje // Mokslas ir gyvenimas. 1981. Nr. 3. P. 27—28. 42 Трифоновас Я. Языковые процессы в этнически смешанных семьях // Kalbų ryšiai ir sąveikos: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1989. P. 149—152. 48 — manželé jsou Rusové, Poláci nebo lidé jiné národnosti. U 95,8% z nich je rodným jazykem litevština — u 34,7% mužů a 59,7% žen (pouze po 1,4% uvedlo, že jejich rodným jazykem je ruština nebo polština). 75% jejich dětí — 40,3% dívek a 31,9% chlapců — jsou Litevci. 6,9% dětí je však ruské národnosti, po 1,4% polské nebo jiné národnosti. Z těch, jejichž manželé jsou Rusové, Poláci nebo lidé jiné národnosti, se 2,6% dotázaných označilo za Rusy. U 92,5% z nich — 52,8% žen a 39,6% mužů — je rodným jazykem ruština, pouze u 1,9% litevština (zbývajících 5,7% rodný jazyk neuvedlo). Ačkoli se tito respondenti považují za Rusy a jejich rodným jazykem je ruština, pouze 30,2% jejich dětí jsou Rusové (24,5% chlapců a 5,7% dívek), 3,8% je jiné národnosti. Zbývajících 43,4% jejich dětí jsou Litevci (34,0% dívek a 9,4% chlapců). Jak je vidět, proces volby rodného jazyka a národní identifikace je ve smíšených rodinách poměrně složitý. Určování rodného jazyka, a tedy i národnosti, mezi obyvateli Litvy je, vezmeme-li to obecně, poměrně stabilní — za deset let se téměř nezměnilo. Většina (96,1%) obyvatel Litvy uvedla při sčítání lidu v roce 1989 jako rodný jazyk jazyk své národnosti. Například jazyk své národnosti považovalo za rodný jazyk 99,6% Litevců (v roce 1979 to bylo 99,7%), 95,6% Rusů (v roce 1979 — 97,7%), 85,0% Poláků (v roce 1979 — 88,3%), 68,6% Lotyšů (v roce 1979 — 77,7%), 72,7% Karaimů (v roce 1979 — 73,3%).43 Podle údajů celosvazového sčítání lidu z roku 1979 považovalo 96,9% obyvatel Litvy za svůj rodný jazyk jazyk své národnosti a pouze 3,1% jazyky jiných národů Sovětského svazu44. * * * Shrneme-li to, lze říci, že jazyk se vyhlašuje za státní buď proto, že nemá běžné podmínky k fungování ve veřejném životě a že jsou zapotřebí právní prostředky, které zaručí jeho užívání, anebo proto, že státní a správní pracovníci jsou mnohonárodnostní a mnohojazyční. Proto se s cílem usnadnit komunikaci ve společnosti a fungování státních a společenských struktur jeden z jazyků užívaných ve společnosti povyšuje na úroveň úředního, státního jazyka. Existence nezávislého národního státu ipso facto propůjčuje jazyku status úředního dorozumívacího prostředku. Kolektivní kognitivní struktury etnosociálních společenství, uložené v podvědomí, se navenek projevují v jazyce a kultuře. Kromě personologických vlastností se jazyk vyznačuje schopností vyjadřovat ducha národa a jeho psychickou specifičnost. Národně-kulturní specifičnost jazyka tedy tvoří základ funkce etnického jazyka. Díky funkcím ztotožňování a sjednocování i národního vymezování je jazyk důležitým činitelem formování a existence národa. S formováním národa roste význam jazyka jako etnického znaku; jazyk se stává národním. Existence literárního a spisovného-standardního jazyka — psaného i mluveného 43 Výsledky celosvazového sčítání lidu z roku 1989. S. 57—58. 44 Lietuvos TSR gyventojai. V., 1980. P. 16. 4. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI 49 — jazyka ukazuje, že národ dosáhl nejvyššího stupně sociální organizace, má reálnou možnost vytvořit národní stát a svou kulturní tvorbou univerzální hodnoty se vyrovná ostatním národům světa. Základními formami jazykového kontaktu jsou biglotismus, diglosie a bilingvismus. Ze dvou nejvýznamnějších variant bilingvismu — čistého neboli koordinovaného a smíšeného neboli subordinovaného — má na fungování a vývoj jazyka největší vliv druhá, zejména je-li smíšený bilingvismus masový. Zprostředkovateli vlivu jednoho jazyka na druhý jsou bilingvní osoby. Windischův zákon říká, že ze dvou (vzácněji více) jazyků, které jsou v bilingvních podmínkách v kontaktu, je nejvíce ovlivněn a zmenšuje se ten rodný. Důsledky bilingvismu jsou vnitřní (oslabení kompetence v rodném jazyce, projevy interference, pokles jazykové kultury společnosti) a vnější (zužování oblastí užívání jazyka, nahrazení rodného jazyka jiným). LID, SPOLEČNOST A FUNGOVÁNÍ LITEVŠTINY Shrnutí Jedním z prvních kroků v národně-jazykovém procesu přestavby bylo povýšení národních jazyků na státní jazyky. To je dáno buď tím, že jazyk nemá v společenském životě normální podmínky pro své fungování, v důsledku čehož jazyk upadá, nebo tím, že ve státně-administrativním útvaru existují dva či více jazyků, a tehdy se jeden z jazyků povyšuje na úroveň státního jazyka, aby se usnadnila komunikace ve společnosti a fungování sociálních a státních struktur. Národně-kulturní specifičnost jazyka tvoří základ etnické funkce jazyka, která se projevuje identifikací, unifikací a delimitací etnika. Jazyk vystupuje jako důležitý činitel utváření a existence národa, a proto zaujímá na škále společenských hodnot zvláštní postavení; v případě skutečného či domnělého nebezpečí ohrožujícího existenci národa musí být jako první chráněn jazyk. Bilingvismus je vedle biglotismu a diglosie jednou, avšak nejaktivnější formou jazykových kontaktů, která výrazně ovlivňuje fungování a vývoj jazyka. Z Windischova zákona vyplývá, že největšímu vlivu, deformaci a mísení podléhá právě mateřský jazyk. Bezprostředními nositeli vlivu jednoho jazyka na druhý jsou dvojjazyční lidé. Důsledky bilingvismu lze rozdělit na vnitřní (oslabování kompetence v mateřském jazyce, jev interference) a vnější (zužování oblastí užívání jazyka, nahrazování jazyka jiným).