A. Salio veikla Vytauto Didžiojo universitete 1930–1939 m.

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI K. ULVYDAS ČINNOST A. SALYSE NA UNIVERZITĚ VYTAUTASE VELIKÉHO V LETECH 1930–1939 A. Salys vstoupil do dějin litevské jazykovědy jako jeden z nejvýznamnějších litevských jazykovědců a komparativních baltistů 20. století. Vrcholů vědecké kariéry — dosáhl všech stupňů a titulů — dosáhl díky svému mimořádnému nadání, které se začalo projevovat už v raném mládí, když ještě studoval na telšském gymnáziu „Saulė“. Jak dosvědčují jeho vrstevníci (např. lexikografka Z. Jonikaitė aj.), už tehdy vynikal mezi ostatními mladými lidmi svými vědomostmi a schopnostmi, které udivovaly a těšily zejména učitele; A. Salys spolu s dalším žákem téhož gymnázia A. Jucysem (budoucím profesorem teoretické fyziky a akademikem) byli považováni za ozdoby gymnázia. A. Salys své nadání projevil zvláště během studií na Kaunaské univerzitě, která později přijala jméno Vytautase Velikého. V roce 1923 zde měl možnost učit se od takových osobností, jako byl největší litevský jazykovědec a komparativní baltista v dějinách litevské jazykovědy K. Būga a vynikající tvůrce a kodifikátor litevského spisovného jazyka J. Jablonskis. Největší vliv na A. Salise měl patrně K. Būga, který byl už tehdy známý po celém světě a zřejmě také zapříčinil, že mu po dvou letech studia v Kaunasu bylo umožněno odjet studovat do Lipska, kde tehdy působil světově proslulý litevský jazykovědec a baltista J. Gerulis, jenž se stal Salysovým školitelem. Pod jeho vedením A. Salys v roce 1929 dokončil a obhájil doktorskou disertaci „Die žemaitischen Mundarten: Geschichte des žemaitischen Sprachgebietes“. Tato disertace je obzvláště významná tím, že v ní byly poprvé v litevské jazykovědě tak důkladně a podrobně prozkoumány dějiny žemaitských nářečí od nejstarších dob a ve větší míře byly využity kroniky Řádu německých rytířů i další starověké dokumenty. Je vhodné připomenout, že v téže době studoval v Lipsku také další stipendista Kaunaské univerzity, mimořádně pracovitý student a litevský jazykovědec P. Skardžius (stejně jako A. Salys budoucí profesor a akademik). Ten v témže roce jako A. Salys obhájil v Lipsku doktorskou disertaci „Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen“. Jedním z jeho nejvýznamnějších učitelů byl rovněž J. Gerulis, který se staral o oba své žáky, sledoval jejich práci a podporoval je. Tato dva jazykovědci jsou zde srovnáni proto, aby bylo možné znovu připomenout mimořádné nadání prvního z nich, dosvědčené také jinou osobou — samotným učitelem J. Gerulisem. Ten se radoval z nadání jednoho svého žáka a z pracovitosti druhého a rád tento pocit vyjadřoval ostatním drsně, ale výstižně takto: „Salys napsal svou disertaci hlavou, Skardžius zadkem.“ Když jsem před mnoha desetiletími nečekaně uslyšel z úst slavného jazykovědce takovou charakteristiku schopností svých vážených učitelů nebo jejich srovnání, nemohlo mě, mladého studenta, nešokovat. Teprve později, když jsem poslouchal zajímavé Maironisovy přednášky o Pruské Litvě v době K. Donelaitise a jeho tvorbě, jsem pochopil, že i rodný jazyk J. Gerulise musel být stejně prostý a konkrétní, někdy drsný a jindy nádherně jemný jako jazyk rolníků, který K. Donelaitis geniálně zvěčnil ve svém „Metai“. 20 A. Salys se z Německa vrátil na Univerzitu Vytautase Velikého v roce 1930; předtím ještě stihl jeden semestr pilně pracovat ve Fonetické laboratoři Hamburské univerzity a už na podzim zde začal přednášet litevská a baltská studia. V tom roce slavila celá Litva 500. výročí úmrtí Vytautase Velikého. Litevci žijící ve vlasti i za jejími hranicemi pořádali mnoho různých slavnostních akcí. Celá republika žila v ovzduší velkého duchovního a vlasteneckého vzepětí, které se začalo projevovat už před několika lety, při přípravách na oslavu tohoto jubilea. Toto duchovní a vlastenecké nadšení zachvátilo zvláště litevskou mládež, jak ve městech, tak na venkově. Dokonce i maturitní vysvědčení vydaná v tom roce byla zvláštní: měla jiný než obvyklý papír, větší formát a vyobrazení Vytautase Velikého. Duchovní a vlastenecké nadšení mládeže, zejména studentstva, upoutávalo pozornost i cizinců přijíždějících do Litvy. Například J. Gerulis, který sem přijížděl pracovně, se v předmluvě ke své knize „Die litauischen Dialektstudien“ (1930) díval na zde zmíněné duchovní vlastenecké vzepětí studentstva přímo jako na jistou renesanci litevských studií. A skutečně, litevská studia si jako hlavní obor volily stovky mladých lidí. Už studenti prvního ročníku se nevešli do velké posluchárny, a protože univerzita měla semestrální systém (přednášky z téhož předmětu mohli současně navštěvovat studenti různých ročníků), mnozí museli během přednášek i stát. Takové nadšení studentů litevských studií samozřejmě nemohlo uniknout ani samotným vyučujícím, mezi nimi J. Gerulisovi a dalším. Ducha tehdejších studentů povzbuzovala a jejich vlastenectví posilovala skutečnost, že od konce bojů za litevskou nezávislost uplynulo sotva deset let. Historické vybojování nezávislosti a hrdinství litevských dobrovolníků dojímaly každého Litevce, zvláště mladé. Každý se podle příkladu rodičů, bratrů či jiných blízkých, kteří nedávno obětavě bojovali za nezávislost, snažil alespoň trochu přispět k posílení vlasti. Pro tuto dobu bylo mimořádně typické zakládání nejrůznějších mládežnických organizací a jejich rozkvět. Na Univerzitě Vytautase Velikého působily desítky studentských korporací, jejichž členům byly kladeny ty nejvznešenější úkoly: sloužit Bohu a vlasti i bližním, rozvíjet vlastní osobnost, šířit mravnost, neúnavně usilovat o vědění a poctivě se připravovat na budoucí povolání. Z ideově orientovaných studentských organizací byly největší a nejaktivnější organizace ateitininků, nacionalistů (neolituanů) a varpininků i jejich ideově zaměřené korporace. O aktivitě takových organizací lze uvést několik příkladů. Ateitininkai vyhlásili sbírku na výstavbu svého domu v Kaunasu: každý měl na tuto stavbu přispět alespoň jednou cihlou — tedy koupit poukázku v hodnotě několika centů. Tato sbírka samozřejmě povzbuzovala k příspěvkům na stavbu domu i ostatní lidi a výsledkem byla na tehdejší poměry velkolepá budova na kaunaské třídě Laisvės alėja, kde v letech nezávislosti našlo útočiště mnoho nemajetných studentů. Mládež také významně přispěla dary a sbírkami na stavbu velkolepého kostela Zmrtvýchvstání v Kaunasu. V jeho nedokončených prostorách byla za okupace zřízena továrna na televizory. V nezávislé Litvě by měl být dokončen a předán věřícím k užívání. Neolituané a varpininkové měli také vlastní prostory; první si je zajistili převážně z veřejných prostředků, druzí díky prostředkům a úsilí veřejnosti. Všude kypěl aktivní a tvůrčí studentský život, pořádaly se vědecké a politické diskuse, kulturní akce, společenské večery a podobně. Ve všech těchto prostorách fungovaly také jídelny dostupnější studentům než běžné městské podniky. Při pojednání o tomto období nelze opomenout ani skutečnost, že vztahy mezi studenty, kteří se sdružovali v různých organizacích, spolcích a korporacích (často také podle národnosti nebo regionálního původu), byly zcela normální, přátelské a korektní; výjimkou byly snad jen nepočetné skupiny krajně levicových studentů, které obvykle tvořili příslušníci jiných národností nebo mladí lidé, kteří se jinak odnárodnili. Právě oni občas vyvolali nebo přímo vyprovokovali různé incidenty, jimž se většina studentstva jen smála. Právě taková atmosféra panovala v Litvě i na Univerzitě Vytautase Velikého, když zde A. Salys začal pedagogicky působit. Hned v prvním semestru svého působení 21 (Na podzim roku 1930) začal přednášet několik důležitých oborů litevských studií (staropruštinu, lotyštinu aj.) a vést praktická cvičení. V dalších semestrech počet oborů, které přednášel, a seminářů, které vedl, stále rostl. Už během prvních dvou let působení se prosadil jako jeden z hlavních přednášejících oborů litevských studií na Vytautasově Velké univerzitě. O rok dříve (1929) zahájil pedagogickou činnost na téže univerzitě Salio kolega P. Skardžius. V té době se humanitní vědy vyučovaly na dvou fakultách: na fakultě humanitních věd a na fakultě teologie a filozofie. Takové zdvojení nebylo vůbec žádnou překážkou ani pro profesory, ani pro studenty. Naopak, všem přinášelo jen pohodlí a rozmanitost vědeckého bádání i studia. Především se studijní řády těchto fakult v některých ohledech lišily. Byly v nich tedy i různé obory humanitních věd. Student si vedle oborů požadovaných studijním řádem mohl svobodně zvolit i jiné obory, které ho zajímaly, na kterékoli z těchto dvou fakult. Studentům se nekladly žádné překážky ani při výběru kteréhokoli z profesorů přednášejících tentýž předmět. Obory litevských studií tak bylo možné navštěvovat na kterékoli z uvedených fakult. K nějakému výraznějšímu přebíhání mezi nimi však obvykle nedocházelo: naprostou většinu oborů student absolvoval a zkoušky složil zpravidla na jedné z těchto fakult. Existence dvou fakult byla zvláště výhodná pro nemajetné studenty, kteří nedostávali stipendia a museli si na živobytí vydělávat. Přednášky obdobných oborů na jednotlivých fakultách se totiž často konaly v různou dobu: na jedné dopoledne, na druhé odpoledne, a pracující student tak mohl snáze sladit pracovní dobu s rozvrhem přednášek. P. Skardžius přednášel obory litevských studií na fakultě humanitních věd již od roku 1929, zatímco Salys od roku 1930 na fakultě teologie a filozofie. Už v prvních letech Saliovy pedagogické činnosti však jeho přednášky navštěvovali litevští studenti z obou fakult, takže posluchárny doslova praskaly ve švech. To se nedá říci o přednáškách P. Skardžia, ačkoli byly neméně obsažné a zajímavé. Oba tito vyučující, kteří se vrátili z Lipska, přinesli na Vytautasovu Velkou univerzitu mnoho nového. Doslova obohatili a oživili celé zdejší litevské studium, jehož výuka se po smrti našich velkých jazykovědců K. Būgy a J. Jablonského značně ztížila. K onomu záblesku renesance litevských studií, který již dříve zaznamenal J. Gerulis, bezpochyby přispěli jak Salys se Skardžiusem, tak samozřejmě i Gerulis, který pomohl připravit pro Litvu dva tak vynikající vědce. Je jen škoda, že tehdejší litevská vláda se nejspíš kvůli potížím spojeným s budováním státu nedokázala o přípravu vysoce kvalifikovaných odborníků na litevštinu postarat alespoň o několik let dříve, ačkoli by bylo možné snadno najít ty nejlepší školitele, ať už přímo v Litvě, nebo alespoň v Německu či dokonce v Lotyšsku (mám na mysli J. Gerulise a J. Endzelyna). Jak si čtenář už mohl všimnout, u příležitosti 90. výročí Saliovy smrti se zde zmiňují také P. Skardžius a J. Gerulis. Je tomu tak proto, že život a dílo těchto tří významných jazykovědců jsou úzce propojeny: Salys a Skardžius byli Gerulisovými žáky v Lipsku, oba asi deset let vyučovali litevská studia na téže Vytautasově Velké univerzitě, oba se v roce 1944 šťastně vyhnuli vracející se vlně rudého teroru tím, že odešli do Německa a o něco později do USA, kde až do smrti neúnavně pracovali na poli litevských studií. Nejenže rozvíjeli litevská studia, ale také významně přispívali k pěstování litevského jazyka a pozvedání jeho kultury mezi našimi krajany v emigraci, oživili litevský výzkum v USA a šířili tam jméno Litvy. 22 Nyní se vraťme k pedagogické činnosti Salise na Vytautasově Velké univerzitě. Nejprve bychom ho chtěli charakterizovat jako pedagoga, protože když tehdy začal přednášet, kromě disertace ještě nevykonal žádnou významnější práci v oblasti litevských studií, zatímco jeho přednášení i celá pedagogická činnost nás, studenty, přímo okouzlovaly — jak prváky, tak studenty, kteří končili univerzitu, například P. Jonikase, J. Kruopase, J. Senkuse, J. Labokase, Z. Jonikaitė, E. Mikalauskaitė, I. Matuzevičiūtė a mnohé další. Na Saliovy přednášky se přímo hrnuli studenti z obou zde zmíněných fakult. Co je tam tak přitahovalo? Především samozřejmě jeho vynikající způsob přednášení, který byl výsledkem důkladné přípravy, novosti přednášek, ukázkové spisovné výslovnosti vyučujícího a dokonce i jeho přitažlivého vzhledu a elegance. Na přednášky a semináře chodil Salys v krásném obleku ze skotského tvídu a v kalhotách golfového střihu, které tehdy byly v západní Evropě velmi rozšířené a začínaly se šířit i v Litvě. Později, když plnil vojenskou službu u automobilového praporu, chodil na přednášky v uniformě řadového vojáka a později poddůstojníka, což posluchačům připadalo svým způsobem zajímavé. Nejdůležitější však byla samozřejmě obsahová bohatost přednášek a samotný způsob výkladu: plynulá, souvislá a živá řeč, kterou bylo snadné hned pochopit i zapisovat. Salys nikdy nepřednášel z textu, jak to dělávala řada jiných profesorů. Pravda, text přednášky měl připravený, ale nikdy ho nečetl; vykládal obsah a jen tu a tam nahlédl do malého lístečku, z něhož na tabuli zapisoval příklady — jazyková fakta. Všechny nás udivovala metodická promyšlenost jeho výkladu, kterou mu zřejmě nadělila sama příroda. Později nás metodiku jazykové výuky učili další profesoři, ale takové metodické promyšlenosti, jakou vynikal Salys, se opravdu nelze naučit ani z metodických příruček, ani od metodiků — člověk ji musí mít vrozenou. Takto se studentům vyučovala stará pruština. Nejprve každý dostal rozmnožené texty staré pruštiny, připravené tehdy dostupnými prostředky, a byly uvedeny hlavní prameny vyučovaného předmětu. Nejdůležitější byly tyto: R.Trautmanno ”Die altpreussischen Sprachdenkmäler” (1910), G.H.F.Nesselmanno ”Thesaurus linguae Prussicae” (1873), E.Bernekerio ”Die preussische Sprache” (1896). Mimochodem, rozmnožené texty předávané studentům byly velmi spolehlivé, protože pocházely z Trautmannovy knihy a zdá se, že pokud jde o přesnost přepisu textů, tohoto autora dodnes nikdo nepřekonal. Poté byly získané texty lingvisticky rozebírány: překládaly se do litevštiny a každé slovo se probíralo sémanticky, foneticky i etymologicky, se zvláštním důrazem na vztahy k ostatním baltským jazykům, především k litevštině. V posluchárně tak probíhala živá a všestranná analýza textu, do níž byli zapojeni všichni posluchači. Po několika týdnech takové práce se texty studentům doslova vryly do paměti a jejich analýza byla stále jasnější a zajímavější. Samozřejmě že vyučující přicházel na tyto přednášky, jak už bylo řečeno, velmi pečlivě připraven. Je třeba dodat, že tento způsob rozboru jazykových textů používali i další profesoři, zejména absolventi západoevropských univerzit; například P.Brენდерis nás podobně učil číst latinské autory. Hlavním rysem takové výuky byla živost, aktivita posluchačů a jejich zapojení do práce. Je zřejmé, že tato studijní metoda vyžadovala od studentů i domácí přípravu, na niž jsme však, bohužel, jen málokdy dokázali najít čas. Avšak 23 Připravit se na zkoušku z tohoto jazyka nebylo obtížné, zvláště pro studenta, který pilně navštěvoval přednášky, protože po takovém výkladu nezůstávalo mnoho mezer. Ty bylo třeba doplnit ze speciální literatury, která byla téměř celá vydána německy a všem snadno dostupná v univerzitní knihovně, o niž se vzorně starali V. Biržiška, A. Šalkauskaitė, I. Kisinas a další. Podobně se vyučoval také kurz lotyštiny. Hlavními díly a prameny tohoto oboru pro nás tehdy byly „Lettische Grammatik“ J. Endzelyna (1922), „Latviešu gramatika“ J. Endzelyna a Mylenbacha, kompaktní a výborně napsaná, připomínající gramatiku našeho J. Jablonského, a „Lettisches Lesebuch“ J. Endzelyna (1922), nejdostupnější a nejoblíbenější učebnice. Při přednáškách jsme nejčastěji používali právě posledně uvedenou knihu a čerpali z ní příklady a texty k lingvistickému rozboru, který se obvykle prováděl po teoretických přednáškách. Je třeba říci, že ani zkouška z tohoto předmětu nebyla obtížná, protože už pilná účast na přednáškách a rozbor textů pomáhaly osvojit si základy lotyštiny, zejména proto, že tento jazyk vyučoval vynikající baltista, který dobře ovládal srovnávací historickou metodu indoevropského jazykovědného bádání. Kromě staré pruštiny a lotyštiny vyučoval A. Salys na Vytautasově velké univerzitě řadu dalších disciplín litevských a baltských studií či obecné jazykovědy, vyžadovaných studijním plánem, s výjimkou obecného kurzu litevštiny, který na Teologicko-filosofické fakultě vyučoval J. Balčikonis a na Fakultě humanitních věd S. Čiurlionienė. Mimochodem, přednášky z obecné fonetiky, které A. Salys vedl, nebo semináře, které pořádal, probíraly otázky fonetiky spisovné litevštiny a její výslovnosti podrobněji a důkladněji než přednášky a cvičení v obecném kurzu litevštiny, které vedli J. Balčikonis či S. Čiurlionienė. Mistrovství A. Salise ve vyučování se zvláště výrazně projevovalo v přednáškách a cvičeních z historické gramatiky litevštiny, dialektologie a obecné fonetiky. Zdá se, že tyto disciplíny mu byly nejbližší; nejenže je měl nejraději, ale také byl nejlépe připraven je vyučovat. Kurz historické gramatiky začínal fonetikou a končil syntaxí, jejíž základy se tehdy teprve vytvářely a která byla ve srovnání s fonetikou a morfologií nejméně „historická“. Mimochodem, podrobnou historickou syntaxi litevštiny, s výjimkou historickosyntaktických výzkumů jednotlivých konstrukcí či jednotlivých slovních druhů, nemáme ani dnes. Na badatele zde ještě čeká mnoho práce. Přednášky z historické gramatiky litevštiny, které A. Salys vedl, však tvoří poměrně úplný kurz této disciplíny, který tehdy v Litvě nikdo nikde nevyučoval tak podrobně. V oblasti výuky historické gramatiky byl A. Salys na Vytautasově velké univerzitě v letech 1930–1939 snad jediným tak dobře připraveným odborníkem. Výuku tohoto předmětu také výrazně zlepšovala schopnost vyučujícího zapojit studenty do samostatné práce. Zápisky pečlivějších studentů z tohoto předmětu přímo nahrazovaly univerzitní učebnici historické gramatiky. Druhou nejoblíbenější disciplínou A. Salise, vyučovanou neméně talentovaně na Vytautasově velké univerzitě, byla litevská dialektologie. Zde se široce a tvořivě opíral především o práce K. Jaunia, A. Baranauskase, Fr. Spechta, K. Būgy, J. Gerulise a dalších badatelů; již během studií v Lipsku prozkoumal dějiny žemaitských nářečí a také pěšky putoval nebo na motorce cestoval po Litvě, kde pečlivě ověřoval, a nejčastěji sám určoval hranice litevských nářečí, na motor- 24 ceklovém vozidle projížděl Litvu a v dějinách litevských studií poprvé vytvořil ucelený univerzitní kurz litevské dialektologie, který průběžně doplňoval a zdokonaloval. Kurz dialektologie A. Salise vhodně doplnila a samotnou výuku tohoto předmětu zlepšila mapa nářečí, kterou poprvé v dějinách litevských studií tak pečlivě a zároveň poměrně podrobně sestavil sám autor kurzu; neztratila svůj velký význam, stejně jako samotný kurz, ani v dnešní době. První exemplář této mapy nářečí vytvořil autor s využitím mapy „Kalnuotumo ir nuotakumo Lietuvos ir jos pakraščių žemėlapį...“, kterou P. Matulionis znovu sestavil v letech 1920–1922 pro potřeby studia nářečí. Tu inkousty různých barev vyznačil hranice nářečí a tam, kde bylo třeba, jejich území vybarvil přerušovanými čarami vedenými různými směry. Je samozřejmé, že tato první mapa A. Salise ještě nemohla být ve srovnání s moderními kartografickými pracemi dokonalá a zcela přesná; A. Salys ji zdokonaloval, dokud žil v Litvě, přesto lze říci, že právě jí byla zahájena kartografie litevských nářečí. Tiskový exemplář této mapy se mi pravda nikde nepodařilo spatřit, protože v tiskárně zřejmě nikdy nebyl rozmnožen, tehdejším studentům však byl snadno dostupný: během každé přednášky z dialektologie visel před posluchárnou. A. Salys ji rád půjčoval každému studentovi, který si ji chtěl překreslit, a zdá se, že při tom pociťoval jisté pedagogické uspokojení a hrdost: originál mapy, který sám nakreslil, byl proveden neobyčejně pečlivě, jako by šlo o tiskový exemplář. Přesnou kopii této mapy, přenesenou na plátno, jsem si uchoval dodnes jako krásnou vzpomínku na vřelý vztah mezi milovaným učitelem a jeho žákem. Mimochodem, přepracovanou verzi této mapy A. Salys publikoval roku 1933 ve IV. svazku „Archivum Philologicum“. Ta byla použita v „Lietuvių kalbos rašybos žodyne“ z roku 1948 a také jinde. Kromě staré pruštiny, lotyštiny, historické gramatiky litevštiny a litevské dialektologie vyučoval A. Salys na Vytautasově velké univerzitě také několik dalších předmětů: obecnou fonetiku, úvod do baltské jazykovědy, základy jazykovědy ve školní praxi aj. Přednášky z obecné fonetiky byly obzvlášť zajímavé a obsahově bohaté, zpestřené aparaturou a poznatky experimentální fonetiky. A. Salys založil první laboratoř fonetiky v Litvě, která byla dobře vybavená a stále se rozšiřovala. Na každou přednášku přinesl student J. Labokas (zřejmě laborant této laboratoře) předem materiály z laboratoře. Do těchto přednášek se zapojoval celý posluchárenský sál. Byly velmi živé a nezapomenutelné. Vedle základů obecné fonetiky se zde objasňovaly i nejdůležitější otázky experimentální fonetiky. Protože přednášky z obecné fonetiky vycházely převážně z faktů o fonetice spisovné litevštiny, probíral se zároveň, lze říci, i kurz fonetiky spisovného jazyka. Bylo zajímavé pozorovat profesora během přednášek z obecné fonetiky. I ostatní disciplíny vyučoval živě a poutavě, ale při přednáškách z obecné fonetiky ještě více ožíval a zdálo se, že ho tato disciplína přímo uchvacuje. Zřejmě si ji velmi oblíbil, když se zdokonaloval ve slavné fonetické laboratoři Hamburské univerzity. Literatura o obecné fonetice v litevštině tehdy neexistovala (a po pravdě řečeno neexistuje ani dnes). Profesor zřejmě sám používal a studentům doporučoval především taková fonetická díla jako: H. Gutzmannův 25 „Physiologie der Stimme und Sprache“ (1921), G. Panconcellio-Calziova „Experimentelle Phonetik“ (1921), téhož autora „Die experimentelle Phonetik in ihrer Anwendung auf die Sprachwissenschaft“ (1924) a P. Rousselotovy „Principes de phonétique expérimentale“ (1924). Kromě toho A. Salys připravil a přednášel nám původní kurz úvodu do baltské jazykovědy, který se velmi lišil od prací K. Būgy o otázkách baltské jazykovědy. Část tohoto kurzu byla později zveřejněna v „Lietuviškoji enciklopedija“. Studenty velmi zaujal již zmíněný kurz o využití lingvistických faktů při výuce jazyka ve škole. Šlo o zcela novou a originální věc, jejímž cílem bylo oživit a prohloubit vštěpování lingvistického myšlení již žákům gymnázií. Toto téma bylo zvláště aktuální pro studenty litevštiny, neboť mnozí z nich po absolvování univerzity odcházeli učit do škol. Zkouška z každého obsáhlejšího předmětu, který A. Salys vyučoval, vyžadovala od studenta mimořádně vážnou a svědomitou práci, neboť profesor, ačkoli se studenty vždy jednal přátelsky a demokraticky, byl při zkouškách také velmi náročný. Pravda, takové mimořádnosti, jaké se vyskytovaly například při zkoušce z obecného kurzu litevského jazyka vyučovaného J. Balčikonisem, se zde neděly. J. Balčikonis nejprve nechal celý zástup zkoušených napsat slohovou práci na téma, které zadal, a teprve poté jim dovolil dokončit zkoušku ústně. Toto povolení však dostal jen velmi malý počet zkoušených: z přibližně 60 píšících mohli zkoušku ústně dokončit 2–3 studenti. Ostatní ji museli opakovat, většinou několikrát. Kvůli této zkušební praxi se J. Balčikonis, který dříve vyučoval na Fakultě humanitních věd, dokonce setkal s protestem studentů, který zřejmě vedl k jeho odchodu z této fakulty. Zkoušky z předmětů vyučovaných A. Salysem se konaly pouze ústně. Přísně časově omezené zkušební termíny, dalo by se říci, ani neexistovaly: pokud člověk nechtěl nebo nemohl zkoušku složit ve stanoveném termínu, případně ji nesložil, nebylo těžké domluvit se s vyučujícím na jiném termínu. Aby se však člověk na zkoušku dobře připravil, musel jí věnovat nejméně celý měsíc a zcela se vzdát veškeré jiné práce i zábavy. Někdy ani taková příprava nestačila k tomu, aby člověk hned dostal nejlepší známku. Vzpomínám si, že jsem se pečlivě připravil na zkoušku z dialektologie a zcela si věřil; téměř hodinu jsem odpovídal na otázky z dialektologie. Nabídl mi pouze čtyřku. Rozrušený jsem požádal, zda bych mohl zkoušku opakovat nazítří, a vzápětí toho litoval, protože se mi zdálo, že jsem ve tváři zkoušejícího zahlédl nespokojenost. Opravdu, jak jsem mohl na takovou nabídku odpovědět jinak než ostatní studenti! Přesto mi bylo dovoleno zkoušku nazítří opakovat, ale byl jsem zkoušen ještě déle a dostal jsem pětku. Můj učitel byl náročný, ale neméně náročný byl i sám na sebe a na přednášky či cvičení přicházel vždy mimořádně dobře připraven. Činnost A. Salyse v letech 1930–1939 se neomezovala jen na výuku litevských oborů na Univerzitě Vytautase Velikého. Jako mimořádně činorodý a energický vědec významně přispěl k obnovení Litevské jazykové společnosti a k založení časopisu „Gimtoji kalba“. Tato obnovená Společnost i časopis sehrály mimořádně důležitou úlohu v dějinách kultury litevského národa a jeho jazyka. Tyto dva jevy naší kultury (společnost a zvláště časopis) vyvolaly velký ohlas mezi inteligencí nezávislé Litvy. A. Salys byl jedním 26 z nejaktivnějších členů a vedoucích Jazykové společnosti a redaktorů i spolupracovníků časopisu „Gimtoji kalba“. Schůze členů Jazykové společnosti se většinou konaly ve Fonetické laboratoři vedené A. Salysem. Na univerzitě jsem nejednou večer vídal nejaktivnější členy Společnosti, prof. P. Avižonise, učitele J. Talmanta, plukovníka J. M. Laurinaitise, P. Skardžiu a další, jak spěchají na schůze členů Společnosti či jednání výboru, kde se řešilo množství terminologických otázek a záležitostí jazykové praxe. Účastníci těchto schůzí a jednání si velmi cenili názoru A. Salyse i jeho autority. Nejednou to dosvědčil můj bývalý učitel J. Talmantas, horlivý člen Jazykové společnosti. Články A. Salyse (například o litevských osobních jménech se dvěma kmeny), jeho stručné, mimořádně promyšlené odpovědi na otázky čtenářů, terminologická doporučení aj. velmi oživovaly a obohacovaly jednotlivá čísla časopisu „Gimtoji kalba“ a přitahovaly čtenáře; samotných předplatitelů bylo 10 tisíc. A. Salys zároveň hodně psal pro „Lietuviškoji enciklopedija“. Jeho články zde zveřejněné před šedesáti lety (například o baltských jazycích a národech) neztrácejí ani dnes nic ze svého značného vědeckého významu. Početnost článků A. Salyse publikovaných v kaunském období, jejich tematická rozmanitost a hloubka obsahu vzbuzují přímo úžas. Jeho jazykovědné články se objevují snad ve všech prestižních vědeckých časopisech, publikacích a novinách té doby („Archivum Philologicum“, „Atheneum“, „Židinys“, „Naujoji Romuva“, „Tautos mokykla“, „Lietuvos aidas“ a jinde). Nejdůležitější však je, že všechny články a další práce A. Salyse, stejně jako jeho přednášky, jsou nejen vědecky velmi dobře podložené, ale zároveň i velmi jasné, srozumitelné a čtenáři snadno přístupné. Nenajdeme v nich zamlčování, nejasnosti myšlenek ani nedotažené závěry, jichž někdy bývá v pracích jiných, zejména mladých vědců, hojně. Jazyk spisů A. Salyse, stejně jako jeho výše zmíněný způsob vyjadřování při přednáškách či cvičeních, je přímo vzorový. Bezpochyby se po boku K. Jaunia, A. Baranauskase, J. Jablonskise, K. Būgy, J. Balčikonise a P. Skardžiuse řadí mezi skutečné klasiky litevské jazykovědy. Šíři a rozmanitost činnosti A. Salyse v Kaunasu dokládá také skutečnost, že byl poradcem Státní rady pro terminologické otázky, spolupracoval s právníky při úpravách jazyka právních kodexů a intenzivně působil jako člen Komise pro příjmení při ministerstvu vnitra. Byl jedním z nejaktivnějších organizátorů sběru a soupisu litevských příjmení. Za pomoci studentů sestavil spolu s M. Jurkynasem, tajemníkem Komise pro příjmení, kartotéku příjmení, podle níž bylo napsáno a obhájeno několik diplomových prací jeho studentů pod jeho vedením, zaměřených na příjmení. Na základě téže kartotéky byl z jeho podnětu a úsilím sestaven slovník všech shromážděných příjmení. A. Salys s pomocí M. Jurkynase tento slovník opatřil přízvuky, uvedl paradigmata a celý jej redigoval. Na základě údajů shromážděných a ověřených ve čtyřicátých letech za pomoci dobrovolníků bylo ve Slovníku příjmení číslicemi vyznačeno, kde tyto rodiny žijí. A. Salys se více než ostatní jazykovědci zasazoval o politevštění příjmení, proto byly u polonizovaných příjmení ve Slovníku příjmení někdy uvedeny i několikeré litevské ekvivalenty (varianty), jimiž bylo snadné polonizované příjmení nahradit. Mimochodem, i zmíněná Komise pro příjmení byla ustavena především z iniciativy A. Salyse, aby se připravila zejména politevštění příjmení, které kvůli okupaci a válce nebylo možné uskutečnit. Ze stejných důvodů se nestihl vydat ani jím redigovaný Slovník příjmení, jehož rukopis— 27 Rukopis zůstal v Ústavu litevského jazyka. Jakmile Vilnius připadl zpět Litvě, A. Salys zorganizoval sběr a ověřování pomístních jmen vilenského kraje. Výsledkem této práce byl slovník místních názvů vilenského kraje připravený k tisku; jeho vydání však rovněž překazila válka a jeho rukopis dosud zůstává v Ústavu litevského jazyka. Bez pomoci A. Salia se neobešli ani odborníci z oblasti obchodu. Zvláště mnoho pečlivé práce vložil do „Obchodní korespondence“ L. Dargia, vydané roku 1938, na jejímž konci byl připojen pečlivě sestavený, dá se říci první slovníček obchodních termínů v litevské terminologii. Jen díky práci A. Salia byla tato kniha tehdy nejlepší a nejmodernější učebnicí, která pomáhala kultivovat jazyk obchodníků. Když viděl, že v církevním jazyce odedávna na mnoha místech stále přetrvává řada nedostatků, odvedl významnou práci i zde: z jazykového hlediska redigoval druhé vydání modlitební knížky kanovníka A. Sabaliauskase „Chválíme Pána“ (1938). Je to nejlepší modlitební knížka, která se dochovala až do dneška. Už samotný přehled činnosti A. Salia v období, o němž je zde řeč, jasně ukazuje, že byl nejen významným vědcem, ale také mimořádně produktivním jazykovým praktikem, který živě reagoval na každou aktuální otázku jazykového života. I během vojenské služby si našel čas, aby se postaral o termíny užívané automobilisty (kterých tehdy bylo ještě jen velmi málo). Termíny, které pro tuto oblast vytvořil, se dochovaly. Několik let jsem s A. Salisem přicházel do styku jako jeho student a diplomant a setkával jsem se s ním i jinak, zvláště v době, kdy působil v Kaunasu; domnívám se tedy, že mohu říci několik slov také o něm jako o člověku a osobnosti. Především byl každému přístupný a přátelský, připravený každému pomoci, upřímný, opravdový demokrat a humanista, velký litevský vlastenec. Když jsem se s ním setkal roku 1940, za první bolševické okupace, zřetelně jsem cítil, jak se rmoutí a truchlí nad tragédií, která postihla Litvu; zároveň jsem pochopil, že neztratil naději na budoucnost Litvy; i tehdy se domníval, že ne všichni Litevci, které bolševici zapojili do vlády, se zaprodali Moskvě. Vzpomínám na jeho slova o agronomovi M. Mickisovi: „Mickis není žádný komunista“ (tedy kladná osobnost). O politických názorech A. Salia lze usuzovat už jen z toho, že studenti ateitininkai se vždy těšili jeho přízni a podpoře. Vlastenectví A. Salia a jeho politické rozhodnutí zvlášť výmluvně dokládají i následující skutečnosti. V poválečných letech, kdy litevským vysokým školám velmi chyběli vyučující litevských studií a Akademii věd akademici, se komunistická vláda snažila přimět P. Skardžiuse, aby se vrátil z Německa. Jak mi vyprávěl A. Venclova, na příkaz vlády jel kvůli tomu za P. Skardžiusem do Německa dokonce dvakrát a přemlouval ho, aby se vrátil na akademii a univerzitu. Obě setkání skončila neúspěchem: P. Skardžius se kategoricky odmítal vrátit. Jiný tehdejší komunistický činitel G. Zimanas mi konečně ještě několik let před svou smrtí vyprávěl, že po neúspěšných snahách A. Venclovy odjel v téže věci až do Washingtonu a tam, když svého přítele P. Skardžiuse pohostil snídaní v restauraci, ho znovu přemlouval, aby se vrátil pracovat do Litvy. Ten však o tom nechtěl ani slyšet. Komunistické vládě se však po A. Salisovi nikdy nestýskalo. Naopak, R. Mironas, který se po válce stal horlivým členem strany a působil na univerzitě v Kaunasu, mi jednou řekl, že kdyby A. Salys nebyl odešel do Němec- 28 ka, museli by ho deportovat na Sibiř. Takové zacházení s mým milovaným učitelem A. Salisem mě tehdy samozřejmě nemohlo nezasáhnout a nerozhořčit, ale věděl jsem, co by můj protest znamenal, a tak jsem se musel ovládnout a mlčet, zvláště proto, že všichni vyučující i studenti kaunaské univerzity tehdy velmi dobře znali až příliš horlivou službu R. Mironase straně a jejím institucím. Už samotná zde uvedená fakta zcela stačí k pochopení, že rozhodnutí A. Salia odejít na Západ, dokud to bylo možné, zaručilo jemu i jeho rodině svobodu a život. Zde ho, dá se říci, Boží ruka zachránila před tak strašným osudem, jaký potkal mnohé významné litevské vědce (např. P. Dovydaitise, L. Karsavina, M. Reinise, V. Sezemana, A. Žvironase, A. F. Jurskise a další), z nichž většina hrdinsky zahynula v táborech či věznicích a jen někteří, zcela zmučení, zemřeli po návratu do Litvy. A. Salys nesmírně miloval Litvu, Žemaitii, svůj rodný kraj i všechny Litevce. Léta trávil většinou buď cestováním po Litvě a zkoumáním nářečí, nebo v rodném kraji (v Reketė). Byl výborným včelařem, měl mnoho včel a tvořil včelařskou terminologii. Nyní, když už řadu let není mezi živými a vyšly svazky jeho Spisů, je ještě zřejmější, jak velkou osobnost měla Univerzita Vytautase Velikého, jaký úžasný člověk působil na obnovené Vilniuské univerzitě a jak skvělého baltského filologa a komparatistu získaly po válce německé a později americké univerzity. Je třeba zde zdůraznit, že A. Salys i při práci v zahraničí horlivě sloužil vlasti, Litvě; celým svým životem a prací šířil ve světě dobré jméno Litvy, a tím přispěl k vydobytí její nezávislosti. Už několik desítek let se mi stává, že kdykoli si vzpomenu na vyučování, které jsem absolvoval na gymnáziu, nebo na přednášky vyslechnuté na univerzitě, případně čtu něco o M. Valančiusovi a jeho tvorbě, samovolně se mi v mysli vybaví i světlý obraz A. Salia. Domnívám se, že základem této asociace je především to, že se oba tyto majáky naší kultury narodily a vyrůstaly, byť ne ve stejné době, v těsné blízkosti — v témže okrese Salantai (jeden v Narsėnai, druhý v Reketė). Kdykoli projíždím vlakem stanicí Plungė, už mnoho let si pokaždé vzpomenu na svého mladého učitele A. Salia, sportovně oblečeného a čekajícího s motocyklem na vlak, aby odjel do Kaunasu. Tak jsem ho vídal jako student, když jsem tudy projížděl cestou do Notėnai, kde jsem trávil prázdniny. Jména M. Valančiuse a A. Salia se mi vždy pojí se jmény S. Daukantase, L. Ivinskise, Žemaitė, Lazdynų Pelėda, Šatrijos Ragana a dalších velkých Žemaiťanů, stejně jako s celou nádhernou zemí Žemaitů a jejími lidmi. To pak vyvolává tuto myšlenku: jestliže tato země a její lidé, po celá staletí deptaní a pustošení už křižáky, utlačovaní nevolnictvím a mučení a hubení carskými četníky a kozáky, měli sílu vychovat vlasti takové velikány, jaké jsme zde právě jmenovali, i mnohé další, pak Litva nepochybně vychová mnoho vzdělaných, čestných a obětavých lidí, kteří ji přivedou na cestu svobodných a demokratických národů Evropy. 29