Antano Salio nuopelnai lituanistikai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Zigmas ZINKEVIČIUS PŘÍNOS ANTANA SALYE LITUANISTICE Jeden z největších litevských lingvistů meziválečného období Antanas Salys se narodil roku 1902 v Rėkėtė v okrese Salantai. Jeho rodiče byli rolníci. Studoval na základní škole v Salantai a na gymnáziu v Telšiai; po jeho absolvování nastoupil na univerzitu v Kaunasu. Zde studoval litevskou a srovnávací indoevropskou jazykovědu. Stýkal se s K. Būgou a působil jako tajemník redakce jeho slovníku. Navštěvoval přednášky K. Būgy, J. Jablonského, A. Senna a F. Brenera. Po Būgově smrti odjel roku 1925 spolu s P. Skardžiem pokračovat ve studiu do Lipska. Zvolil si baltská studia, vedlejší specializací mu byla slavistika a srovnávací indoevropská jazykověda. Doktorát obhájil roku 1929. Po ukončení zahraničních studií působil Salys v letech 1930–1939 jako docent na univerzitě Vytautase Velikého v Kaunasu. Zorganizoval fonetickou laboratoř. V letech 1940–1944 byl docentem a profesorem na univerzitě ve Vilniusu, kde vyučoval litevskou dialektologii, fonetiku, lexikologii, onomastiku, úvod do baltské jazykovědy, litevštinu, srovnávací gramatiku indoevropských jazyků, úvod do jazykovědy a některé další disciplíny. Byl členem komisí pro terminologii, pravopisnou reformu, příjmení a místní názvy. Byl jedním ze zakladatelů časopisu „Gimtoji kalba“ a členem jeho redakce. Hodně psal do periodik „Švietimo darbas“, „Lietuva“, „Tautos mokykla“, „Lietuvos aidas“, „Naujoji Romuva“, „Tauta ir žodis“, „Kalba“, „Gimtoji kalba“ a dalších. Po založení Ústavu lituanistiky byl v letech 1939–1941 vedoucím litevského jazykového oddělení a v letech 1941–1944 ředitelem Ústavu litevského jazyka Akademie věd. Ke konci války, roku 1944, odešel na Západ. Do roku 1946 přednášel na univerzitách v Greifswaldu a Tübingenu. Roku 1947 se přestěhoval do USA. S pomocí prof. A. Senna získal místo na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii, kde nejprve působil jako docent a mimořádný profesor a od roku 1956 jako řádný profesor. Přednášel kurzy baltistiky a slavistiky. Jeho žákem byl významný americký baltský lingvista W. R. Schmalstieg (Šmolstygas). Zapojil se do lingvistického života v zemi, byl členem různých komisí a společností, spolupracoval s lingvistickými periodiky a v emigraci vydávané vícesvazkové Litevské encyklopedie redigoval lingvistickou část. Zemřel roku 1972 ve Filadelfii. A. Salys se nejvíce zasloužil o litevskou dialektologii. K práci v tomto oboru ho přiměl K. Būga. Zkoumal zejména rodné žemaitské nářečí. Pěšky procestoval velkou část jeho oblasti, sbíral údaje i z jiných míst Litvy a upřesňoval hranice nářečí. Využíval dotazníkový způsob shromažďování údajů. Roku 1935 byl hektograficky vydán jeho výtah z přednášek (podle zápisků J. Lābokase) „Lietuvių kalbos tarmės“. Do té doby šlo o nejpodrobnější a nejdokonalejší popis našich nářečí— 8 —popis našich nářečí. Druhé, doplněné vydání vyšlo roku 1946 v Tübingenu a zcela nová verze v XV. svazku Litevské encyklopedie (1968). A. Salys sestavil mapu litevských nářečí, připojenou k výtahu z přednášek a k článku ve IV. svazku „Archivum Philologicum“. Při klasifikaci nářečí A. Salys v zásadě následoval K. Jauniuse. Vyčlenil samostatné středoaukštaitské nářečí (střední Aukštaitové). Západoaukštaitské nářečí (západní Aukštaitové) rozdělil podle výslovnosti o, ė v nepřízvučných koncovkách do tří podnářečí: jižního (jižní mluvčí, kteří zachovávají o, ė beze změny), středního (veliūonští mluvčí, kteří je mění na u, i) a severního (žiemští mluvčí, kteří vyslovují a, e). Východní Aukštaitové rozdělil podle změn skupin typu an a nosových samohlásek ą, ę na pantininkai (tónové dlouhé samohlásky zachovávají beze změny, intonační se zužují na stupeň o, ę)¹, pontininkai (všechny se zužují)² a puntininkai (zužují se na stupeň u, i); v oblasti posledních z nich dále vyčlenil rotininkai (přízvučné a mimo koncovku mění na ɔ); v jejich oblasti pak dadininkai, dnes kupiškėnai), panininkai (později nazvaní žadininkai, kteří si místo o stále zachovávají dlouhé ā) a žalininkai (v nepřízvučné pozici si stále zachovávají polodlouhé a). Z oblasti východní Litvy, která za Jauniusových dob ležela mimo gubernii Kaunas, vytvořil Salys samostatné aukštaitské podnářečí — dzūky. Žemaitskou oblast, stejně jako předchozí dialektologové, rozdělil podle reflexů spisovných uo, ie na ūnininkai (ū, ī), donininkai (ọu, ei) a dounininkai (ō, ē). Podle dříve známých reflexů afrikát č, dž vyčlenil také pobřežní Žemaity (pobřežní mluvčí, kteří v skloňovacích slabikách nemají č, dž) a žemaitské dzūky (místo č, dž vyslovují c, dz). A. Salys se intenzivně věnoval historické dialektologii. Snažil se objasnit vznik nářečních rysů a jejich chronologii. Významný je jeho článek „Kelios pastabos tarmių istorijai“, otištěný roku 1933 ve IV. svazku „Archivum Philologicum“. Zkoumal mimojazykovou situaci minulosti. Tomuto tématu se věnovala jeho disertace („Die žemaitischen Mundarten“), publikovaná roku 1930 v VI. svazku „Tautos ir žodis“. Všechny tyto otázky často nelze oddělit od historické gramatiky, k níž Salys přispěl významnými poznámkami a myšlenkami v mnoha svých pracích. Zvláště je třeba zmínit jeho článek o vokativu na -ai, publikovaný roku 1952 v angličtině v IX. svazku italského pokračujícího periodika „Studi Baltici“. Výzkum nářečí úzce souvisí s fonetikou. Salys byl také vysoce kvalifikovaným odborníkem v tomto oboru a lze ho považovat za průkopníka moderní fonetiky v Litvě. Své znalosti a schopnosti využil v praxi: položil základy výslovnosti spisovného jazyka. Dalším oborem, v němž Salys působil velmi aktivně, zejména během emigrace, byla lexikologie a lexikografie. Již dříve nějakou dobu pracoval jako člen komise pro Litevský slovník. Od roku 1950 se zapojil do přípravy rozsáhlého „Lietuvių rašomosios kalbos žodynas“ (Wörterbuch der litauischen Schriftsprache), vydávaného v zahraničí. Spolu s A. Sennem připravil III.–V. svazek tohoto slovníku (vydávaného od roku 1932). Výrazně jej obohatil slovní zásobou lidového jazyka, zejména žemaitského, a upravil přízvukování. Práci dokončil roku 1968. 1,2 Ve skutečnosti se tak nemění všechny tyto hlásky ani v celé oblasti. 9 Později plánoval připravit historický slovník litevského jazyka. Za tímto účelem přijel v roce 1969 do Litvy a sbíral údaje z kartoték a dalších zdrojů. Slíbil sestavit slovník, v němž by byly vyzdviženy neologismy z konce 19. a počátku 20. století, které lingvisté obvykle jen obtížně rozpoznávají, protože se dostávají dokonce i do etymologických slovníků (např. E. Fraenkela) jako zděděná slova, a vědce tak uvádějí v omyl. Je škoda, že mu nečekaná smrt zabránila připravit toto velmi potřebné dílo. A. Salys vykonal mnoho práce při studiu vlastních jmen. Významné jsou jeho studie o starých litevských osobních jménech (např., Jogáila, Kęstutis, Márgaris, Mindaugas, Žygimantas...), mnoha křestních jménech (Jãckus, Jadvyga, Jókimas, Jokūbas, Juõzapas, Jùrgis, Jùslas, Kãsparas, Kazimieras, Klėm consultas, Kristijõnas, Kristupas, Laurynas, Marijà, Onà...), příjmeních (Doneláitis, Ivìnskis, Juškà...) a místních názvech (Karaliáučius, Kaũnas, Kėdainiai, Klaipėda, Krėtingà, Marijámpolė, Maskvà, Vìlnius, Nėmunas...), které byly publikovány v encyklopediích a dalších publikacích. Salys se zasloužil zejména o politevštění litevského místního názvosloví. Po osvobození vilenského kraje vedl práce na určení autentických litevských podob místních názvů a příjmení a redigoval příslušné slovníky, jejichž tisk již byl zahájen, avšak zabránila mu v tom válka a okupace. Vynaložil velké úsilí na zachování starého litevského názvosloví Klaipėdského kraje a Východního Pruska a na rekonstrukci místních názvů, které byly špatně zdokumentovány. Tuto práci všude vykonával odpovědně a poctivě; nikde uměle nenahrazoval slovanské či německé názvy litevskými (bohužel je později ve Východním Prusku bezohledně změnili Rusové a Poláci). V roce 1956 Salys sestavil názvoslovný seznam k mapě Litvy, kterou připravil Juozas Andrius a vydal v USA. Historické studium toponomastiky přirozeně vedlo ke studiu minulosti starých baltských kmenů, které zahájil K. Būga. Salys o těchto otázkách psal v litevských i zahraničních encyklopediích a věnoval se jim v mnoha svých článcích. Salys se o praktické otázky spisovného jazyka začal zajímat již během studia na telšském gymnáziu; jak později sám říkal, podnítil ho k tomu jeho učitel litevštiny Matas Untulis. Jeho zájem dále prohloubilo studium na univerzitě, kde navštěvoval přednášky J. Jablonskise. Později ho do práce na pěstování spisovného jazyka vtáhl sám život. Jako odborník se musel účastnit různých komisí, činnosti Litevské jazykové společnosti i práce redakce časopisu „Gimtoji kalba“. O otázkách rozvoje spisovného jazyka napsal řadu článků. Podílel se také na dalších probíhajících pracích: vytvořil I.–II. díl „Vargo mokykla“, byl jedním z redaktorů „Kalbos patarėjas“ (1939) a podobně. Salys soustředěně sledoval vývoj spisovného jazyka. Rychle reagoval na nedostatky, které se v praxi ukázaly jako hodné opravy. Zasloužil se o to, aby nevhodně vytvořená slova byla nahrazena správnějšími. Měl živý jazykový cit a dokázal tvořit zdařilé neologismy podle modelů lidového jazyka. Většina nových slov, která navrhl, se ujala a dnes je není snadné odlišit od starých zděděných slov. Jsou to například slova jako póbūdis, póžiūris, rankininkas, senatis, slaigmenà „překvapení“ (zařazeno do Fraenkelova slovníku!), šviesómatis, tarmėtyra, laršà, tolìmatis a další. Zvlášť obohatil terminologii různých oborů. K tomuto účelu přizpůsoboval i lidová slova, např. grūdalas „tvrdicí malta“, núospaudas „lis na vytlačování“, slogūtis „noční můra“ a další. Připisují se mu— 10 lingvistické termíny: balsynas „vokalismus“, priebalsynas „konsonantismus“, garsų perkaita „něm. Lautverschiebung“, įgarsis „Anglitt“, išgarsis „Abglitt“, jungmė „angl. liaison, spojení koncové souhlásky s počáteční samohláskou následujícího slova“, perilgì garsai „delší než dlouhé“, pertrumpi garsai „kratší než krátké“, pilnãgarsis „rus. полногласие“, prãtaras „něm. Einsatz“ a další. Vědecký odkaz A. Salise i jeho přínos jazykové praxi jsou bohaté a mimořádně cenné. Jeho články, rozptýlené v různých litevských i zahraničních publikacích a obtížně dostupné, byly péčí a z prostředků jeho manželky S. Salienė a Litevské katolické akademie věd vydány v Římě ve čtyřech obsáhlých svazcích „Spisů“, které k vydání připravil Petras Jonikas. První svazek (1979) obsahuje práce věnované různým otázkám spisovného jazyka, druhý svazek (1983) je věnován názvosloví, třetí (1985) různým dalším článkům a čtvrtý (1992) dialektologii. Tím byla významně podpořena litevská věda a jazykověda vůbec. PŘÍSPĚVKY ANTANASE SALYSE LITEVSKÉ LINGVISTICE Shrnutí Jedním z nejvýznamnějších litevských lingvistů období mezi první a druhou světovou válkou je Antanas Salys, který významně přispěl k litevské dialektologii. Jeho monografie „Litevská nářečí“ (Lietuvių kalbos tarmės) zůstává jednou z nejobsáhlejších a nejbrilantnějších studií litevských nářečí. Je autorem první mapy nářečí. A. Salys přispěl také k historické dialektologii, zejména svými studiemi mimojazykové situace Žemaičiů (Samogitů) ve 13.–16. století. Jeho dialektologická díla se zabývají historickou mluvnicí i fonologií. Učence lze právem považovat za otce moderní fonologie v Litvě. Dalšími oblastmi, v nichž A. Salys vynikal, byly lexikologie a lexikografie. Spolu s A. Sennem sestavil 3. a 4. svazek významného slovníku „Slovník psané litevštiny“ (Wörterbuch der litauischen Schriftsprache), do něhož zařadil slova a fráze takzvané venkovské litevštiny, zejména slovní zásobu žemaitského nářečí, a systematizoval litevský přízvuk. Bohužel už neměl čas sestavit historický slovník litevského jazyka — slovník, který slíbil napsat. V tomto slovníku měl A. Salys v úmyslu vykládat neologismy z konce 19. a začátku 20. století. Mnohé z těchto neologismů bývaly často zaměňovány za stará litevská slova a dokonce byly zařazeny do etymologických slovníků. A. Salys je znám také svými studiemi onomastiky a výzkumem starých baltských kmenů a jejich jazyka. Zvláštní zmínku si zaslouží jeho snahy o standardizaci a zdokonalení spisovné litevštiny. Je autorem mnoha neologismů, které se později staly součástí spisovné litevštiny. Po vydání čtyř svazků jeho díla v letech 1979–1992 mají lingvisté přístup k vědeckým i praktickým pracím tohoto učence, které mají pro moderní lingvistiku velkou hodnotu a význam. 11