Apie latgaliečius ir jų kalbą

W. Mańczakova „Kritika laryngální teorie“ („Critique de la théorie des laryngales“, s. 237–247), St. Stachowského „Role řečtiny v dějinách osmanské turečtiny“ („Die Rolle des Griechischen in der Geschichte des Osmanisch-Türkischen“, s. 377–385), W. Stefańského „Několik poznámek k zájmenným koncovkám v indoevropských jazycích“ („Quelques remarques concernant la flexion pronominale en indo-européen“, s. 393–400), K. T. Witczakovy „Protetické samohlásky v chetitštině a dalších anatolských jazycích“ („’Prothetic vowels’ in Hittite and other Anatolian languages“, s. 495–502) a další. Tento sborník článků je nejen krásnou poctou významnému polskému jazykovědci, vědci s velmi širokým okruhem zájmů a člověku světlé památky, ale také významným přínosem pro ty oblasti filologie, s nimiž byl Jan Safarewicz úzce spjat; sestavovatel tohoto sborníku Wojciech Smoczyński si zaslouží nejupřímnější vděčnost svých kolegů. Algirdas Sabaliauskas O LATGALEŠÍCH A JEJICH JAZYCE Možná se mnozí podiví, ale i lotyšský velvyslanec v Litvě Alberts Šarkanis jednou řekl, že pro Latgaleše1 je snazší naučit se litevsky než spisovný lotyšský jazyk2. O těchto Latgaleších, kteří někdy považují i svůj jazyk za samostatný baltský jazyk, a nikoli za nářečí lotyštiny, víme velmi málo. Jsou to přitom svým způsobem naši bratři nejen společného původu, ale i společného osudu. Vždyť stejně jako většina Litevců jsou katolíci. V jejich kraji působila řada kněží litevského původu. Více než dvě století byl tento kraj součástí litevsko-polského státu. Společně jsme se stali součástí Ruské říše. Společně jsme přišli o tisk v latince. Litevská „škola útrap“ přesně odpovídá latgalské „moates skola pi ratina“ („mateřská škola u kolovrátku“). A v jejich školách zřizovaných úřady visel nápis: „Po lotyšsky mluvit přísně zakázáno“. Problematice Latgalešů se v podstatě věnuje publikace kateder baltských jazyků a lotyšské literatury Lotyšské univerzity „Baltu filoloģija. V. Rakstu krājums“ (odpovědná redaktorka Dz. Paegle. Riga, 1995). Část zde publikovaných článků tvoří příspěvky přednesené 18. března 1994 na tradiční konferenci věnované památce významného lotyšského jazykovědce Artura Uozuolse (Ozols, 1912–1964); jejím tématem byla tentokrát „Latgale a jazyk Lotyšů z Latgale“. Samostatně publikované články ve sborníku jsou zajímavé také pro badatele litevského jazyka a dějin Litvy. Historiky nepochybně zaujme článek E. Mugureviče „Písemné prameny a archeologické nálezy o starých dějinách Latgalů“ („Rakstītie avoti un archeoloģijas materiāli par latgaļu senāko vēsturi“, s. 7–12). Probírají se zde ruské letopisy Norova (Neroma, 1 Lotyšsko výslovně používá termín latgalietsi „Latgaleši“, protože termín latgali „Latgalové“ označuje v odborné literatuře starý baltský kmen, který žil jak v Latgale, tak ve Vidzeme a dal jméno lotyšskému národu i státu. 2 N o r k ū n a s Z. Přátelé, nikdy nepřátelé. Rozhovor s lotyšským velvyslancem v Litvě panem Albertem Šarkanisem. Litva ve světě, 1995, 3, 18. 218 Morava), kterou se pokoušeli spojovat s neurami antických autorů, naší Neris, zatímco jiní ji považují za chybu opisovačů místo Lotowa. Jindřich Lotyš (13. stol.) ve své „Livonské kronice“ používá názvy Lotyšů a Latgalců jako synonyma: „Lethos, qui proprie dicuntur Lethigalli“ („Letové, kteří se ve skutečnosti nazývají Latgalci“). Má se za to, že od 17. století se Latgalci již nazývají Lotyši. Zvláštní pozornost historiků jazyka si zaslouží článek A. Stafecky „Průběh normování latgalského spisovného jazyka a jeho současný stav“ („Latgaliešu rakstu valodas normēšanas gaita un stāvoklis mūsdienās“, s. 18—23). Autorka konstatuje, že vedle lotyšského spisovného (literárního) jazyka, který se utvořil na základě lotyšského nížinského nářečí (lejaslatviešu), již téměř tři století existuje druhá lotyšská písemná tradice, jež vychází z latgalských mluv v lotyšském vysokém nářečí. Jde o latgalský spisovný jazyk, který „přečkal druhý zákaz tisku3 a znovu ožívá“. S. Stafecka předkládá konkrétní návrhy, jak reformovat současný latgalský jazyk. Navrhuje obohatit jej o nářeční slovní zásobu, „oživit“ některé morfologické tvary, upevnit fonetické rysy, které se v nářečích užívají šířeji, a podobně. Z článku I. Kristovské „Pohled na latgalské gramatiky 19. století“ („Ieskats 19. gs. latgaliešu gramatikās“, s. 13—17) se dozvídáme, že první latgalská gramatika vyšla roku 1817 ve Vilniusu v nákladu 400 výtisků. Jejím autorem byl podle některých J. Akelēvičius, podle jiných J. Rimkevičius. Jedna ze dvou známých rukopisných latgalských gramatik 19. století se uchovává ve Vilniusu v knihovně Martyna Mažvyda. Byla napsána roku 1817. Autor není znám4. Mnoho zajímavých faktů uvádí článek L. Leikumy „Lotyšský jazyk v Latgale ve škole“ („Latgales latviešu voloda skolā“, s. 24—33). Kolem roku 1625 (nejpozději roku 1628) založili jezuité v Daugavpilsu první školu v Latgale. V letech 1757—1844 působil v Krāslavě duchovní seminář, který byl nejvýznamnějším kulturním centrem tehdejší Latgaly. Roku 1907 byla v Rēzekne otevřena první farní škola, kde se latgalsky vyučovalo nejen náboženství, ale i dalším předmětům. Roku 1923 se na základě pokynu odboru škol ministerstva školství první dva roky vyučovaly všechny předměty ve školách v Latgale latgalsky; „literární nářečí státního jazyka se vyučuje od třetího školního roku“. Od roku 1989 se na Filologické fakultě Lotyšské univerzity vyučuje zvláštní kurz „Latgalský spisovný jazyk“ (od roku 1994 se tento kurz přednáší latgalsky). Latgalský tisk znovu ožívá. Mateřský jazyk (či nářečí) tohoto kraje však do škol v Latgale proniká ještě velmi nesměle. Jako zajímavý detail článku je třeba zmínit, že F. Trasuns, povzbuzen litevskými seminaristy, začal spolu s J. Višnevsk’u roku 1884 vyučovat latgalský jazyk seminaristy pocházející z Latgale v petrohradském duchovním semináři. S tématem Latgale souvisí také článek O. Buše „Místní názvy v Latgale v lotyšském spisovném jazyce. Problémy“ („Latgales vietvārdi latviešu literārajā valodā. Problēmas“, s. 34—37), článek V. J. Zepa „O místních názvech v Latgale ve výboru Endzelīnsových děl“ („Par Latgales vietvārdiem 3 Autorka zde míní, že od roku 1934 se do škol v Latgale zavádí téměř výhradně lotyšský spisovný jazyk. Roku 1938 zanikají noviny „Latgolas Škola“ a druhá světová válka a sovětská vláda přinášejí Latgalcům druhý, byť neoficiální, zákaz tisku. 4 B r e i d a k s A. Anonims latgalīšu gramatikas manuskripts. — Katōļu Dzēive, 1990, Nr. 8, 34. 219 „Endzelīnsův výbor z díla“, s. 38—39). Z článků s jinou tematikou otištěných v tomto sborníku bychom chtěli nejprve upozornit na článek P. Vanagase „Původ textu lotyšského katechismu z roku 1586“ („1586. gada latviešu katehisma teksta izcelsme“, s. 52—62), který přináší pečlivou analýzu pramenů této památky lotyšského jazyka. Pro badatele litevského jazyka mohou být zajímavé i další zde publikované články: M. Rudzytės „O slovní zásobě Braslavců“ („Par braslaviešu leksiku“, s. 40—43), V. Rūkes-Dravinės „Staré ploty v severním Vidzeme u Valmiery“ („Senie žogi Ziemeļvidzemē ap Valmieru“, s. 44—51), A. Rekenos „Zvláštnosti slovesných tvarů v překladu Goethova ‚Fausta‘ od J. V.“ („Verba formu īpatnības J. V. Gētes „Fausta“ atdzejojumā“, s. 63—71), A. Kalnačos „Kategorie času v lotyšských gramatikách“ („Laika kategorija latviešu gramatikās“, s. 72—80), J. Grigorjeva „Akustická charakteristika samohlásek lotyšského spisovného jazyka“ („Latviešu literārās valodas patskaņu akustisks raksturojums“, s. 81—83). P. Vanagas recenzuje nové vydání lotyšské gramatiky Adolphija (1685), které připravil australský lingvista T. G. Fennell. Podává také velmi podrobný přehled litevské lingvistické literatury z let 1993—1994. L. Baluodė píše o mezinárodním semináři „Lituanistika na světových univerzitách“, který se konal roku 1994 na Vilniuské univerzitě, a o konferenci „Litva-Lotyšsko: minulost, současnost, budoucnost“, která se téhož roku uskutečnila v Kaunasu na Univerzitě Vytautase Velikého. A. Stikanė informuje o činnosti Lotyšské filologické společnosti, T. Karma o konferenci věnované problémům písemných jazyků národů baltské oblasti, která se konala na Tartuské univerzitě, a S. Kļaviņia o semináři „Jazyk a technologie v Evropě po roce 2000. Baltská perspektiva“, který se konal v Rize. Připomíná se památka významné lotyšské lingvistky Alysė Launė (1914—1994). Algirdas Sabaliauskas SYNTAX LOTYŠSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍ Konečně jsme se dočkali monografie „Lettische Syntax: die Dainas“ (Lotyšská syntax: (lidové) písně), kterou před několika desetiletími napsal významný lotyšský jazykovědec Alfredo Gateris. Na základě velmi rozsáhlého materiálu lidových písní je v ní podrobně analyzována morfosyntax jazyka lotyšských lidových písní. A. Gateris je jediným badatelem, který věnoval syntaxi lotyšských lidových písní samostatnou, rozsáhlou práci (analytická a syntetická část knihy mají dohromady 648 stran).1 Krátce o autorovi tohoto díla. A. Gateris se narodil 24. dubna 1921 v severovýchodním Lotyšsku, v obci Kalnciems, ve Spyvuli. Po absolvování madonského gymnázia v roce 1941 studoval v roce 1942 germánskou filologii a indoevropskou lingvisti- 1 Gāters A. Lettische Syntax: die Dainas. Herausgegeben von Hildegard Radtke. Frankfurt am Main; Berlin; Bern; New York; Paris; Wien: Lang, 1993. 679 p. 220